s-reader komentáře u knih

S oblibou čtu obsahy knih, které jsou uveřejněny u prodejců na internetu. Rád je čtu poté, co knihu dočtu. Není pro mě podstatné „o čem je“ kniha, když po ní sahám, je zábavné, přečíst si „o čem byla“.
Šedý holub je detektivní román, ale (a to je veliké plus) je to především román. Detektivní je až na druhém místě. Zpočátku se román ani jako detektivní netváří. Panuje v něm chaos, je to ovšem chaos, který vede k jakémusi řádu, i když ne k jednoznačně identifikovatelnému. Zachytit postavu hlavního hrdiny je zpočátku nelehké a neurčité. Není jasné, jaký zločin se stal. Sándor Tar je nepochybně pozoruhodný autor a po přečtení jeho knihy jsem se musel nevyhnutelně krátce zamyslet nad tím, že je škoda, že pozornost vydavatelů je upřena na méně kvalitní knihy. Je také škoda, že se knize více nevěnoval překladatel a korektor.

Na závěr: ve zmíněném obsahu jsem se dočetl že „čtenář pocítí hřejivý pocit z existence všeobjímajícího vesmírného řádu“. Můj pocit je, že jsem ten nenápadný odstaveček, ve kterém měl čtenář něco takového pocítil, nejspíš přeskočil

2 30.11.-0001

Velmi čtivá sbírka povídek, inspirovaných Křesadlovou praxí v psychiatrické léčebně. Je to sbírka lidských úchylek.

30.11.-0001

Hrozně jsem váhal mezi hodnocením 0% a 100%. Zdráhám se nazvat Křesadla svým oblíbeným spisovatelem, domnívám se totiž, že Křesadlo má do spisovatele dost daleko. Ale přesto jsem jím do jisté míry fascinován a z toho plyne ta váhavost, jaké hodnocení knize vlastně dát. Křesadlo hýří nápady, ale nemá schopnost je krotit. Nakonec, za ten nápad (nápady) 80%.

30.11.-0001

Hodnotit Pasáčka z doliny jako brak je velmi zjednodušené. Souhlasím s tím, že Pasáček a Návrat z žitného pole (někdo do toho výčtu zařadí i Křišťálový pantoflíček) jsou v jistém smyslu úlitby režimu, ale z tehdejší doby existují úlitby opravdu brakové a pak jsou knihy, které jsou kvalitní, přestože se lísají k socializmu. Pasáček je kniha velmi poetická, je to svět viděný očima dítěte, oživený nadpřirozenými bytostmi a kouzly. Je to svět, do kterého se utíká, když už nemáme kam jít. Opravdu, není to brak.

2 30.11.-0001

Určitě se vám už někdy stalo, že přečtete knihu a vůbec nevíte, proč jste to vlastně udělali. Něco jako zbytečná kniha. Snad jen to, že jsem si u ní odpočinul ospravedlňuje její bytí. Nestojí za to, abych ztrácel čas komentářem, ale přesto mi to nedá. Disturbia je velmi průměrný thriller. Podklad pro zápletku je někde v konfliktu tříd – šlechta vs. dělníci a autor se snaží čtenáři předestřít izolovanost šlechty a vzájemnou solidaritu dětí ulice. Plnění úkolů je jako počítačová hra, vždy se najde nějaká nápověda třeba v podobě lidí, známých i neznámých, kteří se neočekávaně zjevují, aby svým zásahem posunuli děj dále. Scéna v ZOO, kdy se hlavní hrdina ubrání vzteklým tučňákem mě dost vzala, to se jen tak nevidí (abyste rozuměli, on se nebrání vzteklému tučňákovi, on používá tučňáka jako zbraň). Motivace osob je velmi chabá a nelogická. Závěr, který má být překvapivý, je jen negace obvyklého závěru podobných knih, takže nepůsobí překvapivě, jen křečovitě.
Chápu, že na toto dílko je škoda plýtvat překladatelským umem, ale ne-um, který předvedla překladatelka Jana Kolářová, je zarážející. Některé věty nedávají vůbec smysl. A o dva překladatelské skvosty se musím podělit:

První: Jméno Prométheus je řecké zkomolení sanskrtského slova Pramatha, což znamená protipožární cvičení.

Druhý: … cítil se jako Brutt za jeho dlouhé noci muk před Caesarovou smrtí.

A takových perel je tam více. Prostě dokonalost sama…

Dům je zdařilou variací na kafkovské téma. Nemožnost odejít, přestože do jiného světa schází jen krok, nemožnost pochopit a ovlivnit dění okolo sebe, přestože jsme zdánlivě silnější, než představitelé světa okolo nás. Ale je tu něco, co nechápeme...

30.11.-0001

Román, na který jsem se tak těšil, byl pro mě trochu zklamáním. Chybí mi tam Topolova mnohovrstevnatost děje a nespoutaná fantazie, která se v jeho knihách vždy líbila. Přesto je to v současné české literatuře jednoznačný nadprůměr.

1 30.11.-0001

Poněkud zvláštní vydání knihy Dům o tisíci patrech, ve kterém Petr Brok oslovuje princeznu Tamaru "Máňo". V předchozích dvou vydáních této knihy, které vlastním, se tato důvěrnost nevyskytuje. Drobné odchylky v textu cizojazyčných knih mě nepřekvapují, záleží na překladu, ale toto?

2 30.11.-0001

Zdařilá mystikace. Je nereálná, ale pobaví. Ostatně, napsat mystifikaci o velké mystifikaci českých dějin, to je výzva, ne?

3 30.11.-0001

Jedna z nejlepších knih Miloše Urbana. Naše historie si zaslouží, abychom se u ní zastavili a s překvapením zjistili, jak zajímavé může být rozvedení větičky "Libuše pojala za manžela Přemysla", vytržené z učebnice dějěpisu.

2 30.11.-0001

Označit Michaelu za pornografický a brakový román je, promiňte mi ten výraz, naprosto slaboduché. Četl jsem jej v době, kdy Urban ještě nebyl tak znám, chyběla mi tedy povinná úcta ke známému autorovi a přesto jsem v Michaele našel spoustu toho, co odlišuje brak nebo průměrnou literaturu od literatury nadprůměné. Urbanovi se do románu podařilo dostat děj, napětí, mystiku i smysl. Sty procenty jsem se ho pokoušel dostat ze dna hodnocení, bohužel to nestačilo. Doufám však, že příjdou jiní, kteří se ho nebudou štítit a podpoří jej.

9 30.11.-0001

Excelentní román, působivé vykreslení prostředí, tísnivá atmosféra starého města, úzké uličky a špína. Tajemno a šero. Prostě skvělá historická detektivka částečně založená na pověsti o záhadném vrahovi.

1 30.11.-0001

Po první, nadějné půlce se román nejednou rozplizl do neschpnosti, nerozhodnosti, nesmyslnosti. Mám pocit, že Miloš Urban musí uniknout z reality, aby napsal dobrou knihu. Současnost a realita mu naprosto nesedí, vede až do trapnosti.

1 30.11.-0001

Jedna z prvních knížek, které jsem si jako dítě samostatně četl. Nerozuměl jsem tehdy všemu a fantazii a humor Ludvíka Aškenazyho jsem naplno ocenil až po letech.

30.11.-0001

Dopustím se prohřešku a použiji komentář, který jsem již uveřejnil na jiném místě. Budiž mi odpuštěno, neboť vykrádám jen sám sebe.


„Stín z bambusového koštěte nezviřuje prach“

Polštář z trávy JE umělecká kniha. Veskrze umělecká, ať se na to dívám z jakéhokoli úhlu. Děje je tam pomálu: básník z Tokia, který v horském zřídle v Nakoji hledá odlidštění, slečna Nami, která opustila svého zchudlého manžela a ani několik dalších postav žádný děj nevytvářejí. To vše je jen jakýsi substrát, na kterém autor kultivuje své názory na umění, zejména na malířství a poezii.
Nevím nakolik vám bude blízký názor na čistotu umělcovy duše, na inspiraci z milostí boží či na krásu polévky, ve které se snoubí zeleň mladého kapradí s červení a bělobou ráčků. Mě zaujal jiný rys polštáře z trávy. Němé obrazy. Něco mezi pantomimou a zábleskem, který zmrazí okamžik. V tomto smyslu je dokonale zachyceno setkání Nami se svým bývalým manželem, které malíř z dálky pozoruje. Co je to? Je to pantomima nebo obraz, který je dokreslován, zdokonalován, obraz, který právě vzniká?
Soucit, který se na konci knihy objeví v tváři slečny Nami je už jen tečkou za poslední tečkou. A i bez něj by byl text kompaktní, dokonalý, okouzlující.
Ostatně:

„Je moudrá nevěsta
jede-li na koni,
teprve když doba květu pomine.“

Rozumíte?

11 30.11.-0001

A teď upřímně. Máte pocit, že jste se v anotaci dověděli, o čem román Jiřího Kratochvila je? Ne, ani náhodou. Rád bych teď pokračoval větičkou: tak já vám to teda povím, ale není to tak jednoduché. Kratochvilovské spletité texty plné fantazie se vzpírají jednoduchému vypsání svého obsahu. V Nočním tangu si autor s postavami zahrává. Lidé hrají nejrůznější role, mohou být mužem, ženou, mohou být dokonce i ježkem. To se stalo Milošovi. Zůstávají jim jen jména. Ale do svých předešlých rolí nevnikají, snad je jen nejasně tuší ve svých snech. Autor nás ve své fantazii zavádí mezi ocelové jezdce, hrdinové diskutují s mrtvým dědečkem o politice, znovu se setkáváme s Avionem. A pak noční projížďka na ocelových koních, jejich symbilocké noční tango mezi billboardy, živočišné a vzrušující... ale Miloši, tys to neustál, i když zrovna nejsi ježek.
Tak už víte o čem je Noční tango Jiřího Kratochvila? Víte co, raději si ho přečtěte, stojí za to.

9 30.11.-0001

Souvislost Kratochvilova a Dürenmatova románu je velmi vzdálená, snad jen názvem a faktickým významem slova slib. Skutečnou inspirací byla Kratochvilovi povídka Vladimíra Nabokova Zde hovoříme rusky (název povídky je odvislý od překladu a existují různé varianty). Přiznám se, že jsem předtím o této povídce nevěděl a delší dobu jsem se ji pokoušel sehnat. Díky různým variantám názvu se mi to nějakou dobu nedařilo, až jsem byl přesvědčen, že existence povídky je Kratochvilovou mystifikací. Konečně, nebylo by to poprvé v autorově díle.

1 30.11.-0001

Román Zeptej se táty jsou spíše úvahy o smrti, úvahy, které jsou stavěny na pozadí úmrtí lékaře MUDr.Jana Nedomy. Smrt je v románu přítomna na každá straně, je to neobyčejně tísnivý text. Ale podle mého názoru je to nejčtivější Balabánova kniha.

Jak si v běžném životě člověk neuvědomuje, že když blízký zmizí, zemře, začne najednou chybět v těch nejobyčejnějších situacích, když potřebujeme znát jeho názor, když se o něj potřebujeme opřít nebo třeba v noci, když je vedle v posteli prázdné místo. Proč Balabán tak intenzivně přemýšlel o smrti? Jeho román je fascinující a byl by fascinující, i kdyby jeho autor nezemřel těsně po jeho dokončení. Na závěr několik postřehů: působivé líčení magické noci, ve které mohli přistát mimozemšťané a zhnusení, které v Emilovi vyvolává kniha Malý princ tím, že je otcem intenzivně vnucovaná, to jsou momenty, které se mi vryly do paměti. Motiv Wolfova obvinění doktora Nedomy nemá očekávanou pointu a Emilův sen, ve kterém je jeho otec souzen, mi připadá ne-Balabánovský.

9 30.11.-0001