RobertRoberts komentáře u knih

Lidé už od nepaměti milují příběhy, jejichž hrdinové jsou nešťastnější než oni, aby doplnili svoji mozaiku citů o chybějící článek s absolutní smůlou. Ten článek, který i zanedbatelnému pocitu štěstí dává přijatelnější rozměr, aby ono prožité dostalo punc skutečnosti a my tak své přesvědčení, že náš život za něco stojí. Je to přesně ta síla, které pomáhá lidem přežít války, živelné pohromy, ale i hluboké osobní krize. Pravděpodobně to je důvodem, proč se prvotina tohoto autora stala velmi rychle bestsellerem a získala několik cen a podle mého zcela zaslouženě, neboť už od prvních vět se střemhlav propadnete do světa anorektičky a osamělého, těžkopádného paka, s dlaněmi jako dřevorubec. Na malou chvíli se tyto dvě, zdánlivě bezvýznamné nuly stanou středem vašeho vesmíru. Budete si je pamatovat ještě dlouho po přečtení poslední stránky, protože celé je to mrazivé, poutavé a naprosto podmanivé...

2 02.07.2016

Plně souhlasím s tím, že kniha je místy hodně zmateně napsaná (nicméně např. část o pobytu v Ravensbrücku je napsána naopak velmi dobře), ale i tak je její informační hodnota pro obdivovatele Mileny Jesenské zcela nezpochybnitelná, protože i mně coby jejímu velkému příznivci přinesla mnoho nových informací o životě této pozoruhodné ženy a jelikož jsem ve Vídni kde také nějakou dobu žila pracoval a stále toto nádherné město často navštěvuji, byl jsem ve svém živlu hned dvakrát, protože po místech kde Milena ve Vídni pobývala a která navštěvovala, kudy se například procházela s Franzem Kafkou velmi často chodím aniž bych o tom měl vůbec tušení! Určitě se tam tentokrát cíleně vrátím a budu se toulat po zašlých stopách Mileny Jesenské právě s touto knihou v ruce - všechna místa i ulice mám už vypsané :-). A i proto nemohu jinak než hodnotit plným počtem..

„Co se stane, až líc a rub, vnějšek a vnitřek už od sebe nepůjdou rozeznat, až naleštěná zrcadla přestanou odrážet tebe, jaký jsi, kdo potom rozhodne o tvých potřebách?“

2 18.06.2016

Román „Ať vejde ten pravý“ se v literárním světě zjevil odnikud. Neznámý spisovatel svou prvotinou mnohé překvapil, šokoval i dojal. Nazvat jeho dílo upířím románem by bylo trochu zavádějící a to ne proto, že v něm nejsou žádní upíři, ale proto, že tento žánr je v posledních letech zprofanován paskvily pro limonádové čtenářky.

Lindqvist při hledání vhodných kulis pro postmoderní lovestory mezi šikanovaným Oskarem a upírkou Eli nezacházel daleko. Svůj příběh situoval do prostředí, z kterého sám pochází - stockholmského předměstí Blackeberg. A i když mu někteří vyčítají, že trochu kazí idylický obraz Švédska (ten je dnes bohužel v troskách kvůli úplně jiným věcem), tak se zdá, že si nemohl vybrat lépe. Autor podává fakta bez okolků a možná právě onen sociální podtext s vydařeným popisem stárnoucích alkoholiků či násilí páchaného dětmi, které plodí zoufalství a outsidery, je mnohem děsivější než zmínky o bytostech sápajících se lidem po krku. Autorovi se zcela mimovolně podařilo vytvořit osobitý žánr - sociální horor.

Přesto, že tato kniha vypráví o teanagerech, težko říct, jestli ji naplno pochopí. To co hlavní hrdinka Eli v tomto díle prozrazuje totiž spíše vyvolává otázky, než aby nabízelo odpovědi. Celkově jde o velmi dobrý román vyrovnávající se s nástrahami a strastmi puberty a dospívání..

2 30.01.2016

Román Jakobijánův dům byl celé dva roky nejprodávnější knihou v arabském světě. Blízký východ trpí schizofrenií, veřejným nepřítelem číslo jedna jsou Spojené státy, ale hrdiny rodinných albumů jsou synové, kterým se v této krajině podařilo prosadit. A mezi ně se zařadil i Alá´a Al-Aswání.

V podstatě by se dalo říci, že kniha je o tom jak Egypťané přicházejí o iluze. Chudoba velké části obyvatel je téměř hmatatelná, korupce sahá až do těch nejvyšších politických pater, náboženství je rozděleno podle majetku - je zde islám pro bohaté a islám pro chudé, většina ženských postav v románu je sexuálně zneužívaná a k tomu všemu všudypřítomný extremismus. Egyptská realita obsahuje všechno možné, ale především je hořko - trpká, zbavená všech iluzí o demokracii.

2 30.01.2016

„Myslí si, že jsou mozkem národa, avšak ve skutečnosti nejsou mozek, ale hovno,“ vyjádřil se v roce 1922 Lenin o příslušnících ruské inteligence, které se rozhodl navždy vystěhovat z nového sovětského státu a uspořádal na ně doslova hon. Napsal to v dopise Maximu Gorkému, v té době už jeho oponentovi, který z emigrace vyjádřil Leninovi své znepokojení nad deportacemi. A právě tento úvod předznamenává obsah knihy ve které Ivana Ryčlová líčí fundovanou a zajímavou mozaiku o vzorku spisovatelů, kterých často rozpolcený vývoj ztělesňoval složitosti a brutalitu totalitního režimu. Při strhujícím líčení jejich pohnutých osudů se autorka nestaví do úlohy soudce ani moralizátorky, avšak polarita mezi začátkem a koncem knihy, tedy mezi Gorkým a Šalamovem, je přeci jen zřejmá. Jeden, nejvlivnější ruský spisovatel, například velmi dobře věděl o gulazích a hledal pro ně slova ospravedlnění, ten druhý v nich strávil nekonečných sedmnáct let. Právě Maximu Gorkému je věnována asi největší část knihy, jelikož byl jediným ruským spisovatelem, kterého společenské postavení dosáhlo význam politického činitele s nesmírně komplikovaným osudem, intelektuálem, kterého životní peripetie symbolizují pozici mezi dvěma mlýnskými kameny - tedy v tomto případě jak sám s oblibou říkal „mezi kladivem a kovadlinou“.

2 29.01.2016

Jen málo lidí v naší republice mělo tak široký seznam kontaktů na podnikatele, bankéře ale také na politiky a vysoce postavené policisty, jaký měl boss českého podsvětí František Mrázek. Neméně zarážející je i to, že v podstatě na každého z těchto lidí měl nějakou špínu. A pokud náhodou neměl, tak ji dříve či později našel nebo byl velmi schopný ji jednoduše vytvořit. Mrázek měl například velmi sofistikovaný a léty zdokonalovaný systém získávání informací z policejních struktur. Policisty začínal finančně podporovat už během jejich studia a později, když postupovali na kariérním žebřičku, Mrázek své investice nekompromisně zúročoval. Geniálně jednoduché, že? Vlastně musíte tohoto člověka svým způsobem obdivovat. Tedy snad až na Karla Gotta, kterého ke svým plánům dokázal také chytře využít :-)

Mrázek zaměstnával policii už od poloviny 80. let jako obyčejný vekslák (od walkmanů a digitálek za pár stokorun se však dopracoval k miliardovému majetku - na vyučeného lakýrníka v invalidním důchodu jde o slušný počin, nemyslíte?), ale opakovaně sa mu dařilo před spravedlností unikat. S pádem komunistického režimu se možnosti Mrázka značně rozšířili a on tak vybudoval rozsáhlé impérium založené na podvodech, nesplácením úvěrů svých dceřiných společností a jak uvádím výše také na precizně budovaných kontaktech u policie, tajné služby BIS, Národně bezpečnostním úřadu a v politických kruzích. Mrázek měl za vládnutí ČSSD těsné kontakty s vysokými úředníky státní správy - přes ministra financií se dokonce usiloval o získání práva na deblokaci ruského dluhu! a tehdejšímu šéfovi Úřadu vlády ČR defakto dohazoval své vlastní kandidáty na protikorupčním policejním útvaru a BIS!

Nezastírám, že se mi u toho všeho čtení nechtělo chvílemi i zvracet. A nebudu si nic marně nalhávat a snažit se utěšit tím, že dnes je to jinak. Bohužel není! Na závěr si dovolím jedno varování. Tuto knihu nečtěte pokud nechcete ztratit veškeré své iluze o té naší malé a údajně spravedlivé, demokratické zemi. Jestli ovšem ještě nějaké máte...

Filmové zpracování této knihy jsem viděl nesčetněkrát a nezastírám, že jde o mou doslova srdeční záležitost. Jedná se o audiovizuální orgasmus (ne nadarmo obržel tři! Oskary - za kostýmy, kameru, výpravu) navíc s jedním z nejkrásnějších soundtracků jaké kdy spatřili světlo tohoto světa a i proto jsem ke knize kterou jsem se odvážil vzít do ruky až po dlouhých deseti letech od jeho premiéry přistupoval s mírnou skepsí. A bohužel jsem se nemýlil. Snažit se totiž pouze slovy vykreslit všechny ty nádherné scenérie světa ve kterém Gejši žijí, jenž jsou doslova pastvou pro oči je totiž téměř nemožné. (Byť třeba jen dechberoucí záběry japonských reálií či pestrobarevných kimon které Gejši oblékají). Tenhle svět totiž musíte vidět na vlastní oči, nestačí o něm jen číst. A pokud ho jednou spatříte tak cokoliv jiného bude v porovnání s tím pouze lacinou kopií. Pakliže zachycení tohoto světa pomocí slov možné je, tak si bohužel konkrétně tento autor dle mého ukrojil až příliš velké sousto. (Doslova mistryní v popisování reálií a vytváření takříkajíc živých obrazů za pomoci pouhých slov je např. spisovatelka Jarmila Loukotková). Bohužel mu nepomohlo ani jeho studium umění se specializací na Japonsko kde dokonce i nějakou dobu pobýval. Tohle je přesně ten případ kdy film předčil knihu a to ve všech ohledech. Ale kniha napsána špatně rozhodně není, to určitě ne... Btw: S Japonci mám jedno společné. Stejně jako oni šílím z odhalené ženské šíje..

„Nemůžeš si říkat pravá Gejša, dokud nedokážeš zastavit muže jediným pohledem..“

„Oslavuj tento okamžik Sayuri. Dnes v noci všechna světla v Hanamachi svítí pro tebe..“

2 01.01.2016

Hned na první pohled mě na této knize upoutal její přebal společně s informací, že jde o román první, veřejnosti nejméně známé manželky E.H., které literární historie nevěnuje příliš velou pozornost a musím říci, že autorka knihy udělala velmi dobře, když nechala tento příběh vyprávět samotnou Hadley. Jejími slovy a životní cestou představuje Hemingwaye jak ho doposud neznáme - jako mladého citlivého muže, zranitelného a lidského, probouzejícího se po nocích ze svých děsivých snů z první světové války a také současně začínajícího ještě nevydaného autora.

V první třetině této knihy se dozvíte, že Headley i Hemingway jsou poznamenáni svými traumaty z dětství. Headley se nikdy nedokázala vyrovnat s tragickou smrtí své starší sestry a dominantní matky a také sebevraždou svého tatínka. Ale protože vypravěčkou je právě Headley, je to především její příběh, je to osud viktoriánsky vychovávané Američanky z malého města, která se ocitne s egocentrickým a komplikovaným Hemingwayem v tehdejší bohémské Paříži a tak jako Paříž byla pro Hemingwaye doslova láskou na první pohled, byl naopak mladý Ernest ztělesněním lásky a štěstí pro tehdy osmadvacetiletou dívku s pochmurným dětstvím, která tyto pocity až do této doby vůbec nepoznala. Headley se však také na druhou stranu jen těžko seznamuje s životem tehdejší bohémy, protože ji vůbec v ničem nepřipomínal její dosavadní život na starém kontinentu. A i když měla ráda konverzace na inteligentní úrovni, velmi postrádala finesu evropanek...

Zatímco Hemingway se chtěl stát známým spisovatelem, ona toužila po stabilním manželském životě a rodině - tedy po všem čeho se Ernest tolik bál. Jinak si však velmi dobře rozuměli a navzájem se doplňovali. Ernest ji značně rozšířil obzory a nabádal ji k spontánnosti, ona pro něj byla domovským přístavem a stálicí, kde se cítil v bezpečí. A přestože bohémská opilecká setkání a diskuze do ranních hodin nevyhovovaly její představě rodiného života tak svého manžela v jeho tvořivé práci podporovala. Právě vytrvalé a trpělivé Headley vděčí Hemingway za své úspěšné začátky! Nakonec i ve svém memoáru Pohyblivý svátek se zmiňuje o tom, že častokrát v životě litoval své zrady vůči Headley a jeho rozvod s ní byla jedna z jeho největších životních chyb a byla to také právě Headley, které jako jediné! před svou sebevraždou (život ukončil výstřelem z brokovnice) zavolal. Byla to také jeho jediná manželka (celkem byl čtyřikrát ženatý), která nebyla novinářka..

Tento román má zcela jistě drobné vady na kráse, a odborníci na Hemingwaye mohou sem tam zapolemizovat. Jenže v tomto případě nejde o knihu pro akademiky, ale o knihu pro příznivce kvalitního a zajímavého čtení, pro ty kteří čtou pro potěšení a toho se právě těmto lidem dostane měrou vrchovatou..

-----

Dobře,“ souhlasil. „Jen se snažím říct, že nikdo nejspíš nechápe, že já tohle potřebuju. Potřebuju tě.“ Sedl si a pak mi pohlédl do tváře, až jsem měla pocit, že se pod jeho pohledem rozpustím. „Doufám, že budeme dost šťastní na to, abychom spolu zestárli. Člověk na ulici potkává takové ty páry, které jsou spolu už tak dlouho, že jednoho od druhého sebe nedokážeš rozeznat. Jaké to bude?“

„Chtěla bych vypadat jako ty,“ řekla jsem. „Chtěla bych být tebou.“

2 23.12.2015

Nejpůsobivějším uměleckým obrazem v této knize je zevšeobecněné vyobrazení trpícího, zotročeného lidu, pozbývajícího všechna práva pod nadvládou svých trýznitelů. Právě tento obraz vytváří hluboce humanistickou, ušlechtilou, pravdivou a čistou atmosféru celého díla. Je to obraz lidí, jejichž charakter je znetvořený nekonečným utrpením a ponížením; a přeci tito lidé - při všech často nesmírně podstatných nedostatcích, slabostích a neřestích osob, v díle vyobrazených - povstanou nad nimi jako moudří, silní, nadaní, okouzlující, k uskutečnění jiného, spravedlivého, rozumného života. Svým humanistickým významem se tato kniha bezesporu vyrovná nejlepším dílům světové literatury, která vyobrazují ušlechtilý charakter lidí.

2 10.05.2015

Tak tohle byla doslova drtivá ofenzíva na mou nebohou mozkovnu. Tím hůř, že jsem tuto povídku četl před spaním a ještě dlouho do noci jsem měl závity rozpálené do běla z toho, jak jsem se snažil tento odbržděný a nemilosrdně řítící se vlak úvah alespoň částečně rozklíčovat. Někdy nad ránem můj mozek tento marný boj konečně vzdal a já mentálně vyčerpán upadl do vysvobozujícího komatu.

Dostojevskij mne zavedl do nejhlubších zákoutí lidského vědomí, do bahnité smradlavé kanalizace plné páchnoucí krysích děr. Do světa existenciálního trápení a odcizení. Měl jsem možnost na tomto místě spatřit ten nejvíce znepokojující obraz člověka jaký jsem kdy viděl. A bez rozpaků přiznávám, že v některých jeho částech jsem viděl sám sebe. Tohle totiž není jen příběh, to je nastavené zrcadlo a někdy mnohdy děsivé a znepokojující. Naprosto geniální záležitost a jeden z klíčů do Dostojevského složitostí!

Na závěr se ptám: Co je lepší? Laciné štěstí, nebo vznešené utrpení??

2 24.03.2015

Bukowski byl ztělesněný nadhled. Píše jasně a čistě bez zbytečných klišovitých keců. Svět je jednoduše hnusný, nechutný a zkažený místo, ale je zapotřebí brát to tak, jak to leží a běží a v tom je právě ono kouzlo..

2 14.03.2015

Jeden z nejlepších příběhů z prostředí SAS, navíc podle skutečných událostí. Není o čem..

2 21.01.2015

Jsem přesvědčený, že pár minut po napsání tohoto komentáře na tuhle knížku zapomenu. Ne, že by mě mě snad nějak urazila, ale ani mě nijak zvlášť nenadchla. Možná proto, že jsem od ní čekal podstatně víc. Čekal jsem podstatně hlubší sondu do pocitů hlavní hrdinky, ale dostalo se mi jen jakéhosi povrchního vyprávění. Celé to bylo popsáno až příliš jednoduše a autorka ve mně nevyvolala jakýkoliv pocit sounáležitosti, pochopení, nebo jakékoliv jiné emoce. Celé to bylo takové plytké a nezáživné. A především proto na tuhle knížku rychle zapomenu...

2 13.01.2015

Paolo Giordano se v této útlé novele pouští do vážných existenciálních témat a především se vrací k tomu co umí nejlépe. Tedy k literárnímu ztvárnění nebezpečí, která nejsou na první pohled vůbec zřejmá. Vzduchem tady totiž nelétají kulky a nepobíhají teroristé, podobně jako v jeho posledním románu Tělo. Zůstává zde pouze rozechvělý člověk se svou zranitelností, žijící ve světě, kde lidé neumírají ve světle dobrodružství, nýbrž všedně. Ony pomyslné nálože čekající na výbuch jsou zde ukryté v samotných středech lidských životů a dokonce i uprostřed vztahů, jenž kdysi působily tak bezpečným přístavem. Čerň a stříbro je příběhem umírání, falešných nadějí, odcizení, nepřátelství a pomíjivosti. Paolo Giordano je zpátky ve své nejlepší formě jako mistr sugesce, emocí a nepotřebuje k tomu ani příliš mnoho stránek..

1 28.01.2016

Macbeth patří k nejznámějším tragédiím jednoho z největších dramatiků v našich dějinách. Je to tragédie úpadku člověka posedlého ambicemi a touhou po moci, která vede až ke zločinu. Tragédie člověka který trpí. Trpí, neboť se ztotožňuje se svými myšlenkami a identifikuje se s falešným egem a jeho historií vytvořenou svou vlastní myslí. Je doopravdy vrahem? Nebo jsou události, které se odehrávají jen výplodem jeho fantazie? Macbeth je omámený myšlenkami, jeho pocit identity ústí do příběhu který vypráví. Ztotožnění se s tímto příběhem je příčinou jeho emocionálního utrpení jenž prožívá. Žije v otroctví vlastního sobeckého rozumu, který mu způsobuje bolest. Avšak ono utrpení stejně tak vytváří i možnost procitnutí. Vysvobodí se z nadvlády vlastní mysli, přestane vytvářet svůj čas a najde svou vlastní jistotu tady a teď? Přetaví vzdor na akceptování a pochopí, že to co cítíme a vnímáme nejsme ve skutečnosti my? Nalezne své skutečné bytí, své skutečné já?

1 28.01.2016

Žádný strom neroste do nebe a na každou svini se vaří voda. Doufám, že Krejčířova prdel zažívá ve vězení v JAR středověk..

Když jsem se před napsáním tohoto komentáře podíval (a já věděl, že to nemám dělat) na zdejší „Žebříček 100 nejlépe hodnocených knih“ byl jsem mírně řečeno rozčarován. Pochopím, že tam není ani jedna kniha od Nietzscheho, ale ona tam není kupříkladu ani jedna od mého milovaného Dostojevského a s tím se smiřuji jen velmi těžce! Mám sto chutí tuto stránku ignorovat do konce svého života. Stejně tak jako ignoruji ženy, které nečtou Dostojevského. Tedy alespoň pokud hledám něco hlubšího..

-----

Pro kompletní Nietzscheho dílo jde podle mne o zcela zásadní knihu, kterou v jistém smyslu vidím jako jeden z nejpevnějších pilířů. Sic rozsahem útlá kniha, ale svým obsahem by dokázala zaplnit hned několik knihoven. Pro mě jde jednoznačně o jeden z vrcholů filosofie vůbec. Vždyť jen jeho definice svobody je v několika málo větách napsána tak, že ani nejlepší pasáže liberálních autorů ve vrcholné formě se ji nemohou rovnat. A to už jsem jich pár přečetl.

„Čím se měří svoboda u jednotlivců i u národů? Odporem, jejž třeba překonati, námahou, kterou stojí udržeti se nahoře. Nejvyššího typu svobodných lidí bylo by hledati tam, kde se neustále překonává největší odpor: pět kroků od tyranie, na samém prahu hrozícího zotročení. Hodnota nějaké věci není mnohdy v tom, co se jí získá, nýbrž v tom, co se za ni zaplatí – co nás stojí.“

1 26.12.2015

Vztah mezi Nětočkou a Káťou, který prochází bouřlivými přeměnami od vzájemné ignorace po oboustranně důvěrný vztah; silné přitažlivosti po absolutní odpudivost. Láska (ne nutně ve formě zamilovanosti mezi mužem a ženou) se stává směsicí složitých, protichůdných pocitů, sklonů, tužeb, slov, gest i činů.

„Kvůli mně tě zavrhnou, zahrnou tě pohrdáním, posměchem, protože jsem pro ně tak bezvýznamný! Jak jsem vinen tím, že jsem tě nebyl hoden.

Nauč mě - víš, já to nechápu, nepochopím, nijak to nepochopím - nauč mě, jak roztrhnout život vejpůl, jak si vyrvat srdce z prsou a žít bez něho? Když si jen pomyslím, že tě už nikdy neuvidím, nikdy, nikdy!

Až na tebe zvednou kámen, kdo první ho zvedne? Nebudou se rozpakovat, zvednou tisíce kamenů! Opováží se toho, protože vědí jak. Zvednou je všechny najednou a prohlásí, že jsou sice bez viny, ale hřích vezmou na sebe!“

1 25.04.2015

Tuto hru vidím především jako kritiku náboženské a rasové nesmiřitelnosti, ale vůbec ne jako nějakou pohádku, nebo dokonce komedii jak se někteří o tomto díle vyjadřují. Jde o dílo, které vyobrazuje antisemitistické počátky, jenž postupem času odsoudí celou židovskou rasu k likvidaci. Klíčová je replika ve které Shylock zdůvodňuje, proč chce maso a ne peníze.

„Nemá Žid oči? Nemá Žid ruce, tělesná ústrojí a tvar, smysly, pocity a vášně? Není snad živ ze stejného jídla, nezraní ho stejná zbraň, netrpí snad stejnými nemocemi a neléčí ho stejný lék, není mu snad v zimě stejná zima a v létě stejné teplo jako křesťanovi? Když do nás píchnete, neteče z nás krev? Když nás lechtáte, nesmějeme se? Když nám dáte jed, neumřeme snad? Když nám ubližujete, nemáme se mstít? Když ve všem ostatním jsme jako vy, budem stejní i v tomhle.“

Jinak jsem se znovu přesvědčil o tom, že ČÍST divadelní hry není můj šálek kávy. Divadelní hra patří na divadelní (potažmo filmová) prkna. Teprve tam získává tu správnou šťávu (gesta, mimika, skutečné emoce) a ne jinak je tomu i v tomto případě v podání vynikajícího Al Pacina!

1 25.03.2015

4/5 a to jen z důvodu, že jde o divadelní hru, která tedy patří především na divadelní prkna a já nejprve viděl její brilantní televizní adaptaci v podání Abrháma, Hanzlíka, Šafránkové, Konvalinkové atd. a ať jsou knižní dialogy sebeskvělejší, tak živé zpracování navíc mistrně sehrané posouvá tuto hru přeci jen ještě o level výš. Pouhá kniha oproti tomuto zůstává jen “chudou“ příbuznou ať je to jak chce..

1 19.03.2015