Osamělost prvočísel

Zajímavá kniha o naprosté osamělosti a až paralyzující bezradnosti nejen obou hlavních hrdinů jakkoliv čelit nepříznivým okolnostem. Jedna z mála knih, která ani v závěru nedává jediný zlomek naděje, čímž sympaticky vybočuje z řady četných happyendů většiny knih, ale na druhou stranu ta totální bezmoc a beznaděj spolu s absolutní neschopností řešit a pozitivně nasměrovat a ovlivnit svůj život je pro čtenáře dost depresivní. Řekl bych, že i čtenář se v celém příběhu chvílemi bezradně potácí a ztrácí, proto tuto knížku nehodnotím až tak vysokým hodnocením (3.5*). Měl jsem dost problém se začíst..

Naprosto dokonalá kniha o lidské samotě, neschopnosti komunikace, jinakosti a trápení, za něž si často lidé mohou sami, ale nedokážou si pomoci. Příběh je vyprávěn obyčejným, ale propracovaným stylem, oceňuji vynikající psychologii postav, které jsou vláčeni traumaty z minulosti, z dětství. Příběh je vlastně temný, ale objevují se tu i prchavé motivy bezstarostného dětství, které ale nestačí pro čerpání síly a útěchy v dospělosti.
Do příběhu se rychle začtete a těžko ho opouštíte.
Zařazuji mezi své oblíbené knihy a doporučuji k přečtení.

„Prvočísla jsou dělitelná jenom 1 a sebou samými. Mají své místo v nekonečné řadě přirozených čísel, mačkají se jako všechna ostatní mezi jinými dvěma čísly, ale jsou vůči nim o krok vzadu. Jsou to podezřelá a osamělá čísla, a proto Mattiovi připadala úžasná. Občas si říkal, že se v té číselné řadě ocitla omylem, že tam zůstala uvězněná jako korálky navléknuté na niti.
Jindy se ho naopak zmocnilo podezření, že i jim by se líbilo být jako všechna ostatní, být jen obyčejná čísla, ale že to z nějakého důvodu nedovedou.“

Dlouho ležela v knihovně ani nevím proč. Mrzí mě to. Je skvělá. Postavy vypráví příběh o samotě, která mučí duši. Neschopnost spolu mluvit, když už člověk vidí světlo na konci, tak ho stejně něco zastaví.
Dokonalá hra se slovy a se čtenářem.

Skvělá kniha. Skvěle napsana. Dva hlavní protagoniste, dvě prvocisla. Každý z nich udělá v dětství rozhodnutí, které je pak oba formuje dále. Nejsilnější scéna pro mě z celé knihy byl moment, kdy Mattia nechává svou postiženou sestru v parku. Když se vrátí sestra tam není a už se nikdy neobjeví.

Kniha bolí ale přesto musíte číst dal. Mattio se stahuje do sebe a neumí moc interagovat s lidmi. Oproti tomu Alice chce zapadnout, chce být normální a jako ostatní. Hodně kontroluje svou váhu a to mi připomnělo dobu cca dvacet let zpět, kdy byla moderní velikost nula a všude se propagovala.

Na knihu budu určitě nějakou dobu myslet.

Můj bookstagram @booklover_mili

« Zůstal stát na chodníku na protější straně ulice a díval se na svůj starý dům i poté, co taxi odjelo. Taška, kterou měl přes rameno, nebyla moc těžká. Uvnitř měl čisté oblečení maximálně na dva tři dny.

Hlavní vchod našel otevřený a vyšel do jejich patra. Zazvonil a zevnitř neuslyšel žádné zvuky. Pak otec otevřel, a ještě než si dokázali něco říct, usmáli se na sebe a oba zaregistrovali čas, který uplynul, v proměně toho druhého.

Pietro Balossino byl starý. Nebylo to jen bílými vlasy a tlustými žílami, příliš vystupujícími na hřbetu rukou. Byl starý ve způsobu, jak stál naproti svému synovi, neznatelně se třásl po celém těle a opíral se o kliku u dveří, skoro jako kdyby jeho nohy na to samy nestačily.

Trochu rozpačitě se objali. Mattiova taška se svezla po rameni a vklínila se mezi ně. Nechal ji spadnout na zem. Jejich těla měla dosud stejnou teplotu. Pietro Balossino se dotkl synových vlasů a vzpomněl si na příliš mnoho věcí, které když cítil všechny najednou, zabolelo ho u srdce.

Mattia se podíval na otce a v očích měl otázku, kde je máma? A otec pochopil.

„Maminka odpočívá," řekl. „Necítila se moc dobře. To bude tím horkem, co tu teď' je."

Mattia přikývl.

„Máš hlad?"

„Ne. Chtěl bych trochu vody."

„Hned ti ji přinesu."

Otec rychle zmizel v kuchyni, skoro jako by hledal záminku, jak odtamtud uniknout. Mattia si pomyslel, že zůstalo už jen tohle, že všechen rodičovský cit se rozpustí v malých úslužnostech, v těch samých starostech, které rodiče vyjmenovávali každou středu do telefonu: jídlo, teplo a zima, únava a občas peníze. Všechno ostatní leželo jakoby pohřbené v nedostupných hlubinách, pod betonovou masou hovorů, do nichž se nikdo nechtěl pustit, omluv, o které mělo být požádáno a které měly být přijaty, a vzpomínek, jež potřebovaly opravit, ale zůstávaly beze změny. »

--

A přesně kvůli takovým knihám člověk potřebuje beletrii – a proto nakonec každý rok mezi mými knihami dominuje právě ona. Upoutá vás, a i kdyby vás přímo nechytla za srdce, něco ve vás alespoň tiše posune.

Takhle si představuju opravdu dobré psaní. Je minimalistické a pravdivé. Když se dostanete pod tu neveselou slupku – za osamělost a neschopnost komunikace – najdete příběh o vášni a o lásce, která tam je celou dobu, jen se neumí projevit. A budete si říkat, že vy byste byli silnější a odvážnější, že vy byste té lásce nechali otevřené dveře. Ale opravdu byste to uměli?

Autor připomíná, že některá rozhodnutí uděláme během pár vteřin, ale jejich důsledky si neseme celý život. A ne každá kniha má šťastný konec. V téhle chybí dokonce i ta naděje, která se do příběhů přidává, aby byly snesitelnější. Je tu jen náznak, že život si to nějak přece jen sám uspořádá.

Paolo Giordano za tuhle svoji prvotinu, která se stala světovým bestsellerem, dostal nejprestižnější italskou cenu Strega, a to jako nejmladší autor v historii.

Ukázky přeložila Alice Flemrová.

--

« Teďka mě políbí, pomyslel si.

Musíš ji taky políbit, nic víc, říkal si. Bude to snadné, to dokáže každý.

Alice si rozepnula zip lesklé bundy a pak se začala svlékat, přesně jako u Violy doma. Vyhrnula si tričko nad stejnými džiny a ty si stáhla až do půlky zadku. Na Mattiu se nedívala, vypadlo to, jako by tam uvnitř byla sama.

Na místě bílého fáče ze sobotního večera teď byla květina vytetovaná na kůži. Mattia chtěl něco říct, ale pak mlčel a odvrátil zrak. Ucítil pohyb mezi nohama, a tak se snažil rozptýlit. Přečetl si pár nápisů na stěně, aniž pochopil, co znamenají. Všiml si, že žádný není rovnoběžný s linií dlaždic. Skoro všechny svíraly s hranou podlahy tentýž úhel a Mattia došel k přesvědčení, že je to úhel mezi třiceti a pětačtyřiceti stupni.

„Vezmi si tohle,“ řekla Alice.

Strčila mu do ruky kus skla, z jedné strany reflexního a z té druhé černého, špičatého jako dýka. Mattia nechápal. Zvedla mu bradu, přesně tak, jak si představovala, že to udělá, už když se setkali poprvé.

„Musíš to vymazat. Já to sama nedokážu,“ řekla mu.

Mattia se podíval na střep zrcadla a pak na Alicinu pravačku, která ukazovala na tetování na břiše.

Předhonila jeho protesty.

„Vím, že to umíš,“ řekla. „Já už to nechci víckrát vidět. Prosím tě, udělej to pro mě.“

Mattia otáčel ostřím v dlani a rukou mu projelo mrazení.

„Ale...“ řekl.

„Udělej to pro mě,“ přerušila ho Alice a položila mu ruku na rty, aby ho umlčela, a pak ji rychle odtáhla.

Udělej to pro mě, pomyslel si Mattia. Ta čtyři slova se mu zaryla do ucha a přinutila ho před Alicí pokleknout.

Patami se dotýkal stěny za svými zády. Nevěděl, jak by se tam uvelebil. Nejistě přejel rukou po kůži kolem tetování, aby ji lépe napnul. Ještě nikdy neměl tvář tak blízko těla nějaké dívky. Přišlo mu přirozené zhluboka se nadechnout, aby objevil jeho vůni.

Přiblížil skleněný střep k masu. Ruku měl pevnou, když udělal malý zářez, dlouhý jako bříško prstu. Alice se roztřásla a unikl jí výkřik.

Mattia v tu ránu odtáhl ruce a schoval čepel za zády, jako by chtěl popřít, že to byl on.

„Nemůžu to udělat,“ řekl jí.

Podíval se vzhůru. Alice potichu plakala. Oči měla zavřené, tiskla víčka v bolestné grimase.

„Ale já už to nechci víckrát vidět,“ fňukala.

Bylo mu jasné, že ji opustila odvaha, a pocítil úlevu. Vstal a uvažoval, jestli by odtamtud neměl odejít.

Alice setřela rukou kapku krve, která jí stékala po břiše. Zapnula si poklopec džín a Mattia zatím hledal, co povzbudivého by řekl.

„Zvykneš si na to. Nakonec už to ani neuvidíš,“ poznamenal.

„Ale jak? Budu to tam mít pořád na očích.“

„No právě,“ řekl Mattia. „Právě proto už to nakonec ani neuvidíš.“ »

Prvních pár stran působí jako palahniukovštinou stižené Norské dřevo, ale Giordano si naštěstí velmi záhy najde svůj vlastní hlas; znepokojivý, osamělý, depresivní, ale v každém ohledu výtečný. Jediná škoda snad až úplného konce. Chtělo to více dotáhnout naznačené mezi řádky, protože ne všemu konec do ztracena sedne.

(SPOILER) Drásavý úvod mě vtáhl tak, že jsem knihu nemohl odložit, ač už jsem měl dávno spát. Vystihuje ji tento citát: „Rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich důsledky pak neseme po zbytek života.“ Alice i Mattia se rozhodli osudově špatně už jako děti (ale tu tíhu, co na ně rodiče naložili, by unesl málokdo) a pak se pokoušejí „vybudovat život kolem děsivého jícnu“ svých traumat. Kvůli nim v rozhodujících chvílích vždy selhávají, místo aby udělali krok, který by ostatní očekávali. Je to kniha o bezútěšnosti životů outsiderů, kteří neodpovídají představám rodičů, spolužáků nebo potenciálních partnerů ohledně toho, jak mají vypadat, jak se chovat nebo stravovat. Po karambolech v mezilidských vztazích i šikaně ve škole se stahují do ulity sebelítosti, propadají poruchám příjmu potravy či sebepoškozování. Alicin manžel to docela výstižně nazve sobectvím, když si uvědomí, že mu její démoni přinesli do života zmatek a frustraci. Alice a Mattia se tak potácejí svými smutnými životy jako „prvočíselná dvojčata, osamělí a ztracení, vzájemně si blízcí, ale ne dost, aby se skutečně dotkli jeden druhého“. Škoda jen, že linka se ztracenou sestrou vyšumí do ztracena, vlastně jako celý příběh; snad proto, že jde o autorovu prvotinu. Každopádně si od něj rád přečtu něco dalšího.

Četla jsem 2x, protože jsem zapomněla, že už jsem četla. To se mi nestává s nikým jiným, než právě s Giordanem. Totální depka a jinak asi bohužel nic. Žádný zasah...2x po sobě.... Budu zkoušet dál...;-)

Zaujímavý príbeh, aj keď nemôžem povedať, že by sa mi dostal pod kožu alebo ma pohltil. Stojí však za prečítanie.

Tenhle člověk nepíše, tento člověk upouští něžně semena slov do jednotlivých záhonků vět a to s takovou šikovností, že v této knize voní téměř každý odstavec. 5*+

Román sleduje životní osudy dvou protagonistů – Alice a Mattii – kteří jsou od dětství poznamenáni traumatickými událostmi. Alice utrpěla vážné zranění při lyžařském tréninku, což vedlo k jejímu celoživotnímu boji s anorexií. Mattia nese vinu za zmizení své mentálně postižené sestry, kterou nechal samotnou při cestě na oslavu. Jejich cesty se protnou během dospívání, kdy navazují hluboké, avšak komplikované přátelství. Autor je přirovnává k tzv. prvočíselným dvojčatům – dvěma prvočíslům, která jsou si blízko, ale nikdy se nedotknou. Symbolizuje to jejich emocionální blízkost a zároveň neschopnost navázat skutečně intimní vztah.
Giordanův styl je stručný a precizní. Používá jednoduché věty a vyhýbá se složitým souvětím. Čtenáři je tak umožněno soustředit se na vnitřní svět postav a jejich psychologický vývoj.
Hlavními tématy románu jsou osamělost, trauma, vina a neschopnost navázat hlubší vztahy. Autor zkoumá, jak minulá traumata ovlivňují současné chování a vztahy, a jak je těžké se z těchto vzorců vymanit.
Moc se mi líbil hluboký psychologický portrét postav a celková emotivní síla příběhu. Na druhou stranu s koncem knihy tam bylo až příliš melancholie a chyběl mi tam jakýkoliv náznak naděje v závěru.
Je to silný psychologický román, který nabízí hluboký vhled do lidské psychiky a vztahů. Jeho minimalistický styl a emotivní síla osloví čtenáře, kteří hledají literaturu s hlubším poselstvím. Přestože může působit depresivně, nabízí cenné zamyšlení nad tím, jak minulost formuje naši přítomnost. Za mě moc povedené.

Za mě naprosto perfektní kniha. Bezradnost a jakoby životní splín obou dvou postav. V některých rysech vidím problémy dnešních dětí.

Mala som od tejto knihy vysoké očakávania, no bohužiaľ mi nesadla.
Neviem, či to bolo spôsobené autorovým strohým štýlom písania, ale nevytvorila som si vôbec žiaden vzťah k postavám, napriek tomu, že prechádzali komplikovanými a ťažkými obdobiami vo svojom živote. Naopak čo sa mi veľmi páčilo bolo spojenie samoty a prvočísiel.
Kniha určite stojí za prečítanie, ja som po nej možno len siahla v nesprávnom čase.

Ernest Hemingway kdysi za nejsmutnější dílo světové literatury označil Cimrmanovu povídku Přenošené dítě. To ovšem neznal Paola Giordana a jeho Osamělost prvočísel. Ten příběh je opravdu - a teď žerty stranou - neskutečně bolavý, ale zároveň zvláštním způsobem konejšivý. Jako by správně naladěnému čtenáři našeptával cosi o osudu, který je třeba přijmout ale zároveň se jeho neodvratností nenechat paralyzovat. Smířit se s tím, co nezměníme, změnit to, co dokážeme a hlavně obojí od sebe rozeznat, tak nějak to stojí v modlitbě Anonymních alkoholiků. Postavy Giordanova románu totiž balancují mezi tím, co jim způsobily okolnosti a tím, co si způsobili sami, a čtenář chtě nechtě balancuje s nimi. Přitom pořád jakoby na nějaké nakloněné rovině, která všechny strhává na tu špatnou stranu.

Kniha plná zoufalství, nenaplněných tužeb a vlastních omezení, které brání hrdinům k cestě ke štěstí.

Tohle je neuvěřitelně úchvatná knížka. Nádherná hra se slovy, taková lehkost a výstižnost jazyka a přitom pravdivost výpovědi a hloubka myšlenek. Lidská křehkost popsaná do všech detailů, jako když se vám kosti drtí jako sušenky... Pět hvězdiček nestačí!

Vlastně velmi analyticky popsané dospívání tak, jak jsme se nad ním ještě nezamýšleli, nebo aspoň já. Bravo Giordano, bylo to skvělé.

Někdy jsou prvočísla dvojčata, která k sobě natahují ruce, ale nikdy se nedokáží dotknout, číslo, které je mezi nimi, jim v tom brání.... Krásná kniha k zamyšlení pro nás všechny, co se občas cítíme jako prvočíslo vzdálené od všech. Jak málo by někdy stačilo, aby člověk zvrátil svůj osud, jak nekonečně málo to ale někdy může být. Krásná a smutná zároveň, doporučuji.

Knihu jsem četla už podruhé a z prvního přečtení jsem si pamatovala, jak jsem ji četla jedním dechem a zároveň si přála, aby neskončila tak, jak skončila. Nyní po letech opět oceňuju čtivost společně i s psychologickým přesahem (silné téma traumatu), kdy i ten závěr mně najednou dává větší smysl. I přesto tam ale toho traumatu a osamělosti (vlastně u každé z uvedených postav) bylo pro mě až přespříliš, až to působilo tak nějak prvoplánově - proto ta jedna hvězda dolů.