Rilian komentáře u knih

Celý cyklus o Kvakovi a Žbluňkovi je již dnes klasikou. Krásné obrázky, veliká písmena, veselé příhody, co víc si přát. Dodnes je s velikou chutí čtu svému synovi.

2 18.11.2019

Opět jsem se dostal do pasti, kdy nemohu dát 4,5. Každopádně kniha je napsaná velice nápaditě a bude srozumitelná jistě většině čtenářů. Velice oceňuji autorku za některé poznámky, jako například, že pochopení Mohamedova příběhu vede k lepšímu porozumění islámu, nebo že četba koránu bez dalšího studia nemá prakticky smysl. Sympatická je i snaha autorky nesoudit a nepouštět se do odborností, které sama nezná. Několikrát zdůrazňuje, že Mohamed byl člověkem své doby a samotný islám či spíše jeho geneze, není jenom dílem vytvořené za jeho života, ale i následující vývoj v době vlády prvních chalífů. Zajímavou částí děje představuje Mohamedův přerod z proroka (tj. jednotlivce) na instituci zmítanou různými tlaky ze všech stran. Všeobecně knihu doporučuji jako startovací četbu a jakýsi můstek k odbornější četbě. Pokud již máte základní znalosti o islámu, můžou vás některé pasáže trochu nudit, ale to je samozřejmě nepodstatná výjimka.

4 18.11.2019

Velice jemná esej o přední postavě katolického mnišského hnutí. Oproti jiným diskutujícím se mi kniha četla velice snadno a rychle. O dějiny 12. a 13. století se zajímám a to mi čtení velice usnadnilo. Předně oceňuji autorův úvod, kdy správně podotkl, že sv. František je velice obtížně pochopitelná postava, která je často předmětem různých pochybných interpretací. Druhým postřehem je přijímání sv. Františka naší společností. Uctíváme ho pro jeho pacifismus, ale jeho důraz na zbožnost a chudobu si vykládáme jako nutnou výbavu člověka přelomu 12. a 13. století. Chesterton správně podotýká, že František byl především zbožný člověk upřímně milující Boha. Jeho cesta k sultánovi během páté křížové výpravy nebyla motivována pacifismem, nýbrž touhou obrátit sultána mírovou cestou na křesťanskou víru, přičemž František nijak křížové výpravy neodsuzoval, naopak je obhajoval pomocí Bible. Musím uznat, že mi autorův způsob nazírání na sv. Františka dosti usnadnil jeho pochopení. Sv. František byl člověk 12. století, nadmíru zbožný, milující poezii, prožívající svůj život jako jednu velkou milostnou báseň, přičemž objektem jeho lásky je Bůh a jakousi múzou je chudoba.
Je pravda, že František příliš nerozlišoval malé věci od velkých - vydal se do Říma s žádostí o uznání svého řádu, když ho následovalo pouze dvanáct neznámých mužů, nebo se vypravil se dvěma společníky k sultánovi obrátit celý islámský svět na křesťanskou víru.
Velice kvituji Chestertonův postřeh, že František "odmítal pro strom vidět celý les". Miloval Boha a doopravdy miloval lidi. Nemiloval však lidstvo, nýbrž jednotlivé lidi, s nimiž vždy jednal zdvořile. Stejně tak nemiloval křesťanství, nýbrž Krista. František toužil vidět vše jako zvláštní a posvátnou věc. Nechtěl stát proti kulise jako pouhé pozadí a dle obecného zvyku označované za les či křesťanství. "Kdyby nazval volavku tetou nebo slona strýcem, což mohl klidně udělat, pořád by to znamenalo, že to jsou jednotliví tvorové, jimž Stvořitel přidělil určitá místa; ne pouhá vyjádření vývojové energie věcí."
Celkově musím rovněž uznat, že Chesterton v podstatě popsal náš dnešní přístup k informacím. Přečteme si článek na Wikipedii a domníváme se, že známe vše. Jedná se ovšem pouze o konec celého příběhu bez hlubšího kontextu. Z tohoto důvodu si lidé Františka hodně přizpůsobují svému vlastnímu nazírání na svět - oslavují jeho pacifismus, ale odmítají jeho hlubokou zanícenou víru, uznávají ho pro jeho lásku ke zvířatům, ale odmítají přiznat že je považoval za tvory s určitým posláním od Boha, tedy nikoliv rovné lidem, milují jeho odpor k touze po majetku, ale příčí se jim Františkův důraz na absolutní chudobu.
Celkově je dobré dodat, že František nehodlal změnit celý svět, protože sám věděl, že většina lidí se nemůže od světského života zcela osvobodit. Mniši ovšem měli připomínat malé kluzké rybky, které dokáží proplouvat sítí zkaženého světa do velkého oceánu svobody (ve smyslu Boží lásky) a zase zpět.
Knihu určitě doporučuji, ale přiznávám, že není vhodnou volbou pro první kontakt s osobou sv. Františka. Po přečtení určitě nelituji, že jsem si toto jméno zvolil jako své jméno a vzor při svém vlastním křtu.

5 02.11.2019

Přiznávám, že kniha může svým rozsahem děsit, ale pokud se čtenář přenese přes počáteční nedůvěru, čeká ho úžasný čtenářský zážitek. Kniha je originální ve stylu vyprávění, Příběh se netočí kolem jedné postavy, nýbrž kolem obyvatel malého dánského ostrova, jehož obyvatelé jsou neodmyslitelně spjati s mořem. Příběh je tedy vyprávěn neurčitou skupinou lidí (živých i utonulých). Celý epos je v podstatě o lásce k moři a životě námořníků, jejichž příběhy se postupně ztrácí v nekonečné modři oceánu. Knihu lze rozdělit do tří částí - první popisuje život Laudrise Madsena, druhá pátrání jeho syna Alberta a třetí námořnický život Albertova v podstatě adoptivního syna Knuda Erika. Každý příběh začíná a brzy skončí, přičemž je okamžitě následován novým. Stejně jako mořský proud. Každá část je zároveň prostoupena řadou malých příběhů obyvatel města Marstalu. Všechna tato drobná vyprávění se vlévají do hlavního děje jako říčky do větší řeky a následně do moře. Největší slabinou knihy představuje dle mého názoru začátek třetí části, která je poměrně rozvláčná, ale pro celý příběh naprosto stěžejní. Popisuje touhu Knudovy matky po odtržení marstalských mužů od moře a Knudovo námořnické počátky. Poslední část se nese ve víru druhé světové války, kdy se ke krutosti moře přidá i krutost lidí. Stále uvažuji nad závěrem knihy o narození malého Modrozuba, který Knudovi vrátí smysl života. Přemýšlím, jestli narozené dítě uprostřed naprostého pekla v sobě nenese onen mesiášský aspekt. V tomto případě je dítě spasitelské pro posádku jedné lidi uprostřed rozbouřeného moře.

2 27.10.2019

Opět začnu pozitivy. Kniha je velice dobře napsána a Zahn udržuje svůj standard. Bohužel oproti původní trilogii zde chybí ona kvalita okolního prostředí. To je způsobeno jednak dle mého názoru nekvalitním novým kánonem a posléze ne zrovna povedeným koncem Thrawna v Rebels. Osobně mě nejvíce zaujala imperiální část a způsob jakým Thrawn obratně manévroval mezi svojí hodností a osobou Darth Vadera, který ignoruje naprosto vše, co se mu nelíbí. Genialita, rozvážnost a klid ve spojení s hrubou silou, temperamentem a svéhlavostí. To samé vidíme i v první části, ale ta je narušována dějovou linkou Amidaly.
Při čtení mě nicméně opět posedla touha více poznat Thrawnovu metodu předvídání svých nepřátel na základě umění jeho rasy. Zajímalo by mě, zda li by podobná metoda mohla být aplikována na lidi. A tím myslím jak a lidi ze světa SW, tak na lidi dnešního světa. Co je vlastně lidské umění? Dnes už přece neexistuje žádný jednotný směr či technika. Trochu mě překvapuje, že jednotlivé rasy mají umění velice jednolité a monotónní.

5 26.09.2019

Předně bych chtěl upozornit, že nemám rád nový kánon. Myslím si, že Disney celé SW universum velice degradoval. Z tohoto důvodů si nemohu užít jakýkoliv příběh založený na Ep. 7-9. Jelikož se nové charaktery nepovedly, sahá se často do historie, kde nebylo napácháno tolik škod. Kniha o Thrawnovi je bezesporu to nejlepší, co v novém kánonu vyšlo. To je zapříčiněno jednak hlubokým vztahem autora k hlavní postavě a především v jeho zkušenostech se psaním knih ze světa SW. Ačkoliv se mi příliš nelíbil závěr seriálu Rebels, respektive to, co udělali s Thrawnem, mohu konstatovat, že tato kniha se celkově povedla. Předně vyzdvihuji autorovu snahu propojit knihu se zmíněným seriálem a ukázat nám vzestup třech hlavních postav (Thrawn, Pryce a Yuralen). Dále oceňuji narážky na (nyní už) Legendy. Opravdu doufám, že se Yuuzhan Vongové vrátí do kánonu (a ujme se toho někdo, kdo rozumí SW). Poslední veliký klad knihy představuje popis Thrawnovy osobnosti (zájem o umění nebo historii klonových válek). To vše odkazuje na původní Thrawnovu trilogii, která nyní bohužel spadá do kategorie Legendy :-(

2 03.09.2019

Svůj komentář bych rád rozdělil do dvou částí. Nejprve se vyjádřím k překladu a celkové prezentaci knihy a následně k samotné knize.

1) Hodnotím nyní nejnovější překlad od nakladatelství 48. GAM. Oproti překladu z roku 2009 se jedná určitě o zdařilejší překlad, byť i zde se najde množství chyb, převážně však stylistických a gramatických (používání spojovníku a pomlčky, podivná spojení jako např. validní ožrala či zadýchaný dech atd., dále pak nepřesné překlady historických či odborných termínů jako např. "Nokaros, megavévoda a admirál Byzance" - od slova Megas doux. Řecké megas se nepřekládá jako mega, ale jako veliký, nebo "vedle jsem slyšel midshipa" - správný termín je zde kadet, poddůstojník nebo poručík v závislosti na zemi a době). Překlad je však na rozdíl od toho předchozího čitelný, byť se překladatelka rozhodla zachovat autorova rozvláčná souvětí (což je určitě dobře), ale v jejím podání se některá souvětí zdají spíše kostrbatá.
Velký problém celého vydání spatřuji především v posedlosti Dr. Zuzany Adamson (překladatelka) po sebeprezentaci. Její oslavný medailonek (stejně dlouhý jako medailonek samotného autora) působí dosti směšně, stejně jako upoutávky na další publikace nakladatelství 48. GAM na posledních stranách knihy (dvě z nich napsala sama překladatelka, u nichž je titulek bestseller). Sama překladatelka navíc považovala za nutné popsat celou zadní stranu svým názorem na celou knihu, k němuž se ještě vrátím. Plně respektuji, že překladatelka je zároveň majitelkou vydavatelství, a tudíž si může korigovat své publikace jak uzná za vhodné. Nicméně pouze vznáším otázku, jestli výše popsané není příliš mnoho prostoru pro překladatelku díla.
Druhý problém představuje touha překladatelky text za každou cenu aktualizovat. Překladatelka se nám neustále snaží vnutit myšlenku, že vše z děje knihy se v současné době odehrává (k tomu se ještě vrátím níže). Na zadní straně knihy shrnula překladatelka svůj názor. Neustále opakuje, že "kniha není pro hlupáky, ale pro inteligentní lidi". Inteligentní lidi jsou ovšem podle autorky pouze ti, kteří s ní souhlasí ("lidi, kteří si kladou otázky, jak je to možné, že nám někdo tak šíleným způsobem vymývá mozky schvalováním zákonů že máme nikoliv 2, ale XY pohlaví..."). Autor knihy Jean Raspail rozhodně není žádný hlupák stejně tak jako není hlupákem ten, kdo si knihu přečte nebo nepřečte. Stejně úsměvně působí překladatelčina glosa, že "čtenáři bude jasné, že bílé hodnoty - inteligence, vzdělání sofistikovanost, kreativita a smysl pro krásu, představivost a schopnost prostorového myšlení a mnoho dalších - stojí za obranu a ochranu". To přece jsou univerzální hodnoty platné pro celou lidskou civilizaci. Nechci do toho zabředávat, ale celkově mi překladatelčina glosa přijde slaboduchá a nenaplňující mé očekávání. Zvláště když překladatelka odpromovala na Sorbonně.
Ze stejného důvodu překladatelka pozměnila v některých částech původní text (podle jejího vyjádření tyto změny posvětil i sám autor). Jako příklad uveďme úryvek: "... roztočil plnou rychlostí kolem své osy, jako v nějakém komediálním filmu, jako český prezidentský kandidát před volbami na tom vtipném Youtube videu...". Jako další třeba: "Pokud čas hoaxů nebyl dovršen, běda!". S tím pak souvisí i užívání terminologie jako "neziskovkáři", "dobroserové", "vaše noviny dostanou ban". Možná se to někomu líbí, ale podle mého názoru to jenom sráží literární hodnotu díla. Taky bychom asi nebyli rádi, kdyby v novém překladu románu 1984 byl místo Velkého bratra Putin a místo Ideopolicie zase čínský sociální bodový systém.

Pokračování níže...

7 12.08.2019

2) Nyní k samotné knize, na kterou jak se zdá existují jenom dva radikální názory. Buďto se jedná o rasistický pamflet nebo geniální vizionářské dílo. Rozhodně nedoporučuji číst tuto knihu jenom proto, abyste si potvrdili svůj názor (ať už je jakýkoliv). Je kniha rasistická? Není. Je kniha geniální vizí, která se dnes naplňuje? Také ne. Kniha je především dystopie, v níž autor možná promítl svůj etnocentrismus. Kniha vyšla v době 1973, kdy svět opravdu šlo rozdělit na bohatý Západ a chudý zbytek (autor pro něj používá termín "proti-svět" - např.: "Avantgarda proti-světa, který se nakonec rozhodl přijít osobně zaklepat na brány hojnosti, ho prostě nesmírně zaujala". A to je právě důvod, proč se zdráhám tuto knihu na rozdíl od překladatelky srovnat s Orwellem. Orwell sice také jako Raspail ve své dystopii uchopil tématiku do extrému, ale udělal to způsobem řekněme "chirurgickým". On pracoval s technokracií, kdežto Raspail s kolektivním rasovým smýšlením (= davem či Šelmou, která chce zničit Západ). Důvod, přoč není tato vize tak stále aktuální jako Orwellova tkví především v tom, že autor si nepřipouštěl možný pokrok v onom chudém zbytku světa, který je dnes patrný (radikální snížení extrémní chudoby, zpomalení populačního růstu atd. - pokud si vezmeme Indii, která hraje v knize ústřední roli, tak od roku 1973 klesl počet dětí na ženu z 5,5 na 2,2, tedy téměř na hranici "replacement rate").
Nicméně samotný děj knihy mi přijde velice nadhodnocený. Je přímočarý a dosti předvídatelný. Upřímně jsem po přečtení byl hodně zklamán. Neustále jsem si říkal, tak tohle je ten opěvovaný román? Žádné zvraty ani překvapení. Dvě postavy neustále opakují, nedělejte to, zničí nás to. A na konci taky zničí. Konec.
Ano, můžeme obdivovat autorovu intuici, kdy například dobře odhadl, že papež z Jižní Ameriky bude zdůrazňovat spíše sociální témata, nebo místy přehnaná politická korektnost (viz rozhovor s naturalizovaným Indem), ale nedávná migrační krize ukázala, že politická korektnost zdaleka nepřevažuje v našem politickém prostředí (což je určitě dobře). Na druhou stranu všechny recenze sborově chválí autora za pasáž, v němž jsou děti ve školách nuceni psát o útrapách migrantů slohové práce bez jakéhokoliv kritického myšlení. Jsem povoláním učitel a nikdy jsem nic takového neudělal, naopak ve svých hodinách jsme analyzovali dopady migrace z jiných částí světa (ovšem za užití faktů, protože děti se musí naučit rozlišovat fakta od pocitů).
Raspail je bezesporu vynikající autor (jeho knihu Král Patagonský velice obdivuji), ale domnívám se, že označit knihu za rasistickou je urážkou autora, ale na druhou stranu její označení za vizionářské dílo, které se dnes naplňuje, je urážkou dneška.
K samotné eseji Big Other. Rozhodně nepřináší nic objevného. Autor se do jisté míry vypořádává s kritikou, která jistě nebyla úplně příjemná, ale další pasáže hraničí až s hraním si na mučedníka pomyslných zájmových skupin (Big Other).
Celkově tedy lze říci, že neexistuje nic jako kolektivní historická vina bílé rasy, na druhou stranu ovšem neexistuje také nic jako "bílé hodnoty". Máme sice stejnou kůži jako Mozart, da Vinci nebo Cicero, ale tutéž barvu měl i Hitler, Stalin či Caligula. Co z tohoto faktu máme vyvodit... absolutně nic.

4 12.08.2019

Souhlasím, že dnes se nám kniha může zdát jednoduchá, ale nesouhlasím se SONP a jeho srovnání s Tolkienem. Ten psal úplně jiným stylem (hrdinská sága). Le Guinová několikrát potvrdila, že se nějakou koncepcí příliš nezabývala a prostě vyprávěla příběh. Rovněž příliš nesouhlasím s tvrzením, že příběh je nekonfliktní. Le Guinová postavila svůj úspěch na probourávání stereotypů: většina obyvatel "civilizovaného světa proto v příběhu není bílé barvy pleti, ale tmavé, čarodějové nejsou nutně všemocní, magie nedokáže vyčarovat trvalé věci, a stejně tak z tohoto důvodu i hlavní hrdina nezachraňuje celý svět, bojuje se svými vlastními pochybami a démony. Konflikt tam tedy je, ale nikoliv celosvětového rozměru. Navíc nikde v příběhu není definováno Dobro a Zlo. Vše na světě se může přeměnit v jedno či druhé. Nicméně rovněž musím ocenit koncept "pojmenovávání věcí", filosofický základ celé magie spočívající v rovnováze sil ve světě a samozřejmě celkového poselství, že velká moc sebou obnáší nutnost vědět, kdy ji použít a posléze nést za své činy odpovědnost.

5 11.08.2019

Kniha příběhů dvou svérázných a horkokrevných charakterů. Autorův styl psaní je lehký a plný laskavého humoru. Ukazuje nám onen "malý svět" obyvatel zapadlé italské vesničky v poválečném období. Ačkoliv oba protagonisté spolu vedou nekonečný souboj, v němž oba touží uspět, jakmile jeden z nich trochu zaostane, ten druhý na něj vždy počká, aby zase mohli v souboji pokračovat. Don Camillo i Pepone jsou rovnocenní soupeři a čtenář dokáže najít sympatie pro oba dva. Zvláště pro nás Čechy je obtížné sympatizovat s komunistickým starostou nebo farářem. Zde je dobré vědět, že komunistická strana Itálie se v mnoha ohledech výrazně lišila od svých "sester" ve východní Evropě. Italská komunistická strana byla tou nejsilnější v západním bloku (v některých volbách získala dokonce až 35 %) a podílela se na tvorbě italské poválečné ústavy. Ačkoliv po válce vedla souboj především s Křesťanskodemokratickou stranou (narážky se objevují i v příbězích), došlo postupně k umírnění a v 70. letech se dokonce pod vedením Enrica Berlinguera s ní spojila do koalice (tzv. historický kompromis. Stejně tak byl odmítnut revoluční charakter strany a po sovětské invazi do Afganistánu se strana nadobro rozešla s Moskvou.

11.08.2019

Kniha není psaná nikterak náročně a dá se pohodlně přečíst za jeden večer. Na knize, byť místy chaoticky napsané, nejvíce oceňuji příběh autorčina poznávání vlastních kořenů. Stejně tak jsou zajímavé pasáže o vyrovnávání se s minulostí u dětí nacistů v druhé a třetí generaci. Autorka se tak potýká z otázkou, jaký přístup je ten správný. Má se kajícně omlouvat po celý život za hříchy svého dědečka, jako to dělala druhá generace nacistických dětí, nebo se ponořit do historického výzkumu a snažit se získat co nejvíce informací bez jakýchkoliv emocí jako třetí generace? Je dobře, že autorka zvolila svoji vlastní cestu. Sebemrskačství, mlčení, popírání nebo prosté přijmutí nejsou zkrátka tím správným způsobem vyrovnávání se s minulostí. A to nejen pro děti nacistů, tak i pro celé lidstvo.

1 11.08.2019

Autor této knihy je bez pochyby zkušený člověk oddaný myšlence demokracie a svobody. Podepsal Chartu 77 a je nekompromisní přístup k jednání velmocí v bosenském konfliktu je proto pochopitelný. Jan Urban psal reportáž, nikoliv historickou analýzu. Reportáž z frontové linie je vždy ohraničeným pohledem, či spíše sondou do širší problematiky. Chápu výtky vůči autorovi a jeho objektivitě, ale na druhou stranu si položme otázku, jestli by člověk, který viděl to, co autor, mohl mluvit jinak.
Knihu nechápejte jako popis bosenského konfliktu, ale jako svědectví člověka, který tam byl a viděl hrůzy na všech třech válčících stranách. Absurdita a absence lidskosti jednotlivé články prostupuje, stejně jako autorova kritika ignorance okolního světa. Nechci sklouznout do autorem odsuzovaných frázích, že krutosti se děly na všech třech stranách, a že je těžké určit, kdo nese v konečném důsledku odpovědnost - morální či politickou. Takové prázdné fráze skutečně nic nepřinesou. Vraždy se staly, etnické čistky proběhly a konečný mír přinesl jen zastavení bojů, nikoliv ukončení nenávisti. To samozřejmě nemohlo být ani jeho účelem, protože multietnické soužití na Balkáně bylo vlivem agresivního nacionalismu a rozpadu společného komunistického státu zničeno stejně rychle jako vztahy Čechů a Němců v druhé polovině 19. století. Autor sice píše, že vina spočívá v elitách, které komunismus rychle vyměnily za nacionalismus. To je pravda, nicméně etnické konflikty zde byly přítomné už od osmanských časů. Vždy se ovšem našla síla, která je držela tak říkajíc pod pokličkou.
V každém případě problém soužití Bosňáků, Chorvatů a Srbů je komplikován neustálým hledáním viníka. To je špatná otázka. Neptejme se, kdo to vše začal, protože tady si nemají jednotlivé strany příliš co vyčítat. Jasenovac nemůže být ospravedlněním etnických čistek apod. Ptejme se místo toho, kde to vše skončí.

8 03.07.2019

Tato kniha skutečně dostála své pověsti. Hanse Roslinga si velice vážím a vybrané kapitoly z jeho bohatého života jsou samy o sobě zajímavým čtením. Jako učitel musím ocenit jeho stránku https://www.gapminder.org/, zejména pak videa a interaktivní grafy, které používám v hodinách při studiu demografie a nejnovějších trendů.
V reakci na některé komentáře bych rád přispěl svoji troškou do mlýna. Nesouhlasím, že by autor zkresloval data. Ano, pan Rosling skutečně pracuje s určitým zjednodušením, ale pro pochopení globálních trendů je tento postup zapotřebí. Navíc, sám autor na několika místech poznamenává, že statistiky nejsou všechno (viz kap. 8 - "Světu nemůžeme porozumět bez dat, ale světu také nelze porozumět jenom pomocí dat"). Zároveň nemohu souhlasit, že by Rosling nějak popíral negativa v našem světě. Sám tvrdí, že jeho cílem není udávat "...triviální pozitivní zprávy, které by měly počtem vykompenzovat ty negativní." Hovoří o zásadních zlepšeních, jež jsou ovšem tak pomalá a fragmentovaná než aby se "kvalifikovaly" do zpráv.
Nyní něco ke kritice, s níž souhlasím. Doporučuji se podívat na toto video: https://www.youtube.com/watch?v=OoIcsj9ysvs, v němž se švédský sociolog Roland Paulsen vyjadřuje k Roslingově knize a k tzv. New Optimists. Předně je zapotřebí říci, že data v Roslingově knize jsou pravdivá. Paulsen se pozastavuje ovšem nad jejich užívání pro propagaci západního stylu života. Je pravda, že Rosling předpokládá u všech států automaticky stejný proces vývoje a pomyslnou "spokojenost" spojuje především s materiálnem. Na druhou stranu se Rosling na mnoha místech vyjadřuje kriticky k Západu a jeho arogantnímu (možná, že i nostalgickému) přístupu vůči rozvojovým zemím. Nicméně je pravda, že řada důležitých faktorů chybí - například mentální zdraví, psychické problémy, deprese, užívání drog a alkoholu. Jelikož těmito problémy trpí procentuálně nejvíce nejbohatší z úrovně 4, můžeme zpochybnit tezi, že ekonomický pokrok vede automaticky k lepšímu životu. V tomto případě s Paulsenem souhlasím, ale na druhou stranu je třeba podotknout, že toto Rosling nikde přímo netvrdí. Pouze předesílá "možnosti" a dopadu aktuálních trendů.
Klíčovým argumentem Paulsena je, že Rosling sice ukazuje pravdivá data, ale pouze zprůměrovaná, nikoliv realitu. New Optimists podle Paulsena uvádějí tato data, ale ignorují různá negativa. Zejména pak nerovnoměrnou distribuci bohatství. Národní průměr se zvedá, protože nejbohatší bohatnou rychleji než nejchudší. (až třikrát rychleji v USA například). Když zbohatne "Top one percent" ovlivní to citelně národní průměr, naproti tomu, pokud zbohatne větší skupina nejchudších, národní průměr zůstane víceméně stejný. K tomu bych jenom zmínil, že Rosling tuto skutečnost nezamlčuje. Sám uvádí fakt, že USA investují do zdravotnictví nejvíce na světě, ale stále je 39 překonává v průměrné délce života. Tento fakt přičítá Rosling právě nerovnoměrnému rozdělení bohatství a neexistenci státního pojištění. Paulsen navíc dodává, že národní průměry neukazují např. rozdíl mezi muži a ženami v průměrném věku dožití (v USA je rozdíl až 16 let).
Rosling uvádí jako jeden z nejdůležitějších motorů pokroku průměrný věk dožití a kojeneckou úmrtnost. Paulsen naproti tomu tvrdí, že pokud Čína udělala v těchto směrech nejrychlejší pokrok, podobně jako Katar, neznamená to nutně, že obě země reprezentují ideální společnost, oproti zemím s rozvinutou demokracií, ale lidé tam umírají dříve. To je sice pravda, na druhou stranu tu Paulsen hovoří o něčem, co není obsahem knihy. Navíc Rosling tvrdil, že demokracie není evidentně nezbytným elementem k dosažení pokroku v jím uvedených kategoriích.
Co říci závěrem. Knihu určitě doporučuji. Co rozhodně nedoporučuji je číst ji pro potvrzení svých názorů. Nechte text na sebe působit a posléze se rozhodněte. Zvláště v moderním světě je těžké být optimistou nebo pesimistou. Optimismus se může snadno proměnit v naivitu a pesimismus v nihilismus. Co tedy zbývá? Být realistou? Realistou v relativním světě? Rosling tvrdil, že je posibilistou, to znamená, že se člověk nemá radovat, ale ani bát bez fakty podloženého důvodu. To je myslím výstižné shrnutí poselství knihy.

12 30.06.2019

Můj problém s knihou spočívá v tom, že jsem ji začal číst hned po dočtení Čtyř knih (Jen Lien-kche). Proto jsem od knihy očekával něco úplně jiného. Povídky nepopisují brutalitu nebo psychické strádání vězňů. Naopak, autorka líčí zážitky z každodenního života, v němž ono tíživé prostředí místy (viz hraní divadla nebo povinné sledování filmů) na čtenáře vykoukne. Povídky prostupuje lítost intelektuálů, kteří jsou odtržení od svého světa a na venkově jsou nuceni mařit čas. Hodnocení, které udílím činím na základě svých dojmů, a rozhodně nesvědčí o špatné kvalitě této knihy. Naopak si myslím, že je mnohem vyšší, ale na poprvé mě kniha zkrátka nezaujala.

15.06.2019

Na knihu jsem narazil na letošním Světu knih a vůbec nelituji, že jsem si knihu zakoupil na doporučení vydavatelky. Myslím, že velice pěkně je podstata knihy shrnuta zde: http://www.cinskaliteratura.cz/cs/book/ctyri-knihy-2Pcuif.aspx.
Nechci uvedenou recenzi vykrádat a proto se omezím na vlastní postřehy. Nejzajímavější postavou je rozhodně záhadné Dítě. Většinu času čtenář uvažuje, jestli se jedná opravdu o malé dítě nebo pouze o sadistického dozorce s podivným jménem (ostatně vězňové se také jmenují symbolicky - Hudba, Učenec, Spisovatel atd.). Líbí se mi myšlenka, že Dítě zpodobňuje infantilnost čínského režimu, nerealistické sny, přímočaré myšlení (správně/špatně). Osobně bych neoznačil Dítě jako zápornou postavu, protože skutečně jedná jako dítě. Na jednu stranu nekriticky poslouchá nadřízené (rodiče), ale je schopno soucitu. Je hravé, kruté, laskavé i soutěživé. Jeho konečný osud vnímám jako proces završení dospělosti a tvrdý kontrast s realitou. Dítě se poprvé dostává do kontaktu s novými myšlenkami a odlišnými idejemi (křesťanskými).
Autor velice dobře vystihl absurditu doby (kterou popsal ve svém podobenství o Sisyfovi), přičemž poukázal na odlišné jednání lidského charakteru v dobách krize. Z tohoto důvodu nepocítí čtenář podle mého názoru přílišnou náklonnost k jakémukoliv z vězňů. Hudba je přelétavá, Náboženství nakonec podlehne touze přežít, Spisovatel práská na své spoluvězně pro hrst mouky, Pokus chce nachytat milující se pár, aby získal propuštění atd. Nakonec jedinou postavou stojící na hranici mezi světy svobody a režimu zůstal Učenec.
Celkově kniha popisuje ponížení lidské důstojnosti a převýchově inteligence v Číně na konci 50. let. Je paradoxní, že Noví lidé se měli pro komunistický režim zrodit v místech, kde povstala čínská civilizace před tisíci lety.

3 09.06.2019

Kniha určitě čtenáře donutí zjistit si něco o Bosně. Přiznám se, že jsem netušil, jak složitý je tamější politický systém. Vzhledem k vášním, které kniha popisuje se divím, že takový "kočkopes" zatím vydržel a funguje jako stát. Rozhodně doufám, že mír na Balkáně vydrží. Kniha oproti jiným Absyntovkám mě příliš nevtáhla. A to i navzdory tomu, co popisuje. Vysvětluji si to buďto málem stránek nebo dvěma tématy (exhumace kostí a vzpomínky na masakry), která jsou obě velice zajímavá, ale navzájem si kradou prostor. Chápu, že se jedná o reportáž, ale vše bylo vždy jenom mírně nakousnuté. Knihu nicméně doporučuji jako zajímavý doplněk, pokud o Bosně a bosenské válce něco už víte. V celém textu se samozřejmě objevuje ono poselství, že čelit své minulosti a přijmout za ni odpovědnost (ať už se jedná o Srby, Chorvaty nebo Bosňáky) dokáže vskutku jenom veliký národ.

4 22.05.2019

Autorka Le Guinová postavila svůj úspěch na odstraňování stereotypů ve fantasy. Proč musí být příběh vždy o souboji Dobra a Zla? Proč musí být všechny hlavní postavy světlé pleti? Stejně tak se ve svých esejích zaměřila na stereotypy o fantastické literatuře, které dodnes bohužel přetrvávají. Stále nacházím skvělou fantasy literaturu nebo komiksy v oddělení pro děti. I přes tento fakt autorka nekritizuje realistickou literaturu, pouze zdůrazňuje nutnost přistupovat k jednotlivým žánrům odlišně. Nelze realismus posuzovat jako fantasy a naopak. Nejedná se o příběh vytvořených z metafor a skrytého poselství. Autoři prostě chtějí vyprávět příběh. Fantasy podle autorky je unikátním druhem literatury, která překonává všechny věkové hranice. Čteme ji s potěšením (byť s pozměněným) v dětství i v dospělosti. Zvláště pak knihy o zvířatech. Právě tomuto tématu je věnována nejdelší část knihy, která mě kupodivu bavila. Autorka zkoumá nejen příběhy, ale i náhledy na lidskost a zvířeckost. Celkově se eseje četly výborně, ačkoliv některé myšlenky neustále opakují, což bylo mimo jiné způsobeno výběrem textů. Určitě by se u Le Guinové našly i jiné. Jinak souhlasím s Deliciusem, že paperbackové vydání příliš nevydrží. I přes to by však neměla zapadnout autorčina myšlenka o dospělosti a fantasy. Dospělost totiž neznamená vyrůst z něčeho, ale prostě vyrůst; že dospělý není mrtvé dítě, ale dítě, které přežilo.

4 19.05.2019

Předně musím, stejně jako orinka3 vyjádřit uznání autorce za dlouhodobý výzkum, který provázel i autorčin spirituální vývoj a návrat ke katolické církvi. Kniha je zajímavá, ale vzhledem ke stavbě příběhu se do ní dá jen obtížně začíst. Nicméně se čte velice rychle. Kniha vlastně popisuje Ježíšův rok a na jejím konci malý chlapec pochopí svůj smysl ("Byl jsem na zem seslán abych žil. Abych dýchal, potil se, pracoval a trpěl."). Ježíš nebyl seslán do rodiny učence, rabína nebo boháče, byl seslán do rodiny obyčejného tesaře, protože tesař jednou postaví dům Pána. Velice hezky jsou v pozadí příběhu popsáni tři muži, kterými se Ježíš mohl inspirovat. Prvním z nich je Filión Alexandrijský, hlavní představitel synkretismu, jehož snahu spojit Zákon a antickou filosofii dobový klérus nepřijal, jelikož jej považoval za odklon od tradice. Ostatně stejně jako později Ježíšovo učení. Druhým vzorem je samotný sv. Josef projevující se v příběhu jako pacifista a muž klidné povahy. Své děti nabádá, aby ozbrojencům nikdy neodporovali a neopláceli násilí násilím. Třetí postavou a podle mého názoru nejzajímavější je Ježíšův strýc Kleofáš. Je to rebel, který se nebojí napomenou směnárníky v chrámu, pohádat se s rabíny nebo neustále filosofovat nad smyslem některých zákonů. Společně s Josefem názorně vysvětlili Ježíšovi problém farizejů - "Představte si dvě cesty poblíž horského srázu. Jedna je blíže okraji a druhá dále. Ta, která je dále, je bezpečnější. To je cesta farizejů - snaží se jít co nejdále od srázu, aby neupadli do náruče hříchu... Máme mnoho zvyků, ale málo z nich jsou zákony. Farizejové říkají, že všechna tato pravidla jsou ve skutečnosti Zákony". Kleofáš nicméně nastíní i myšlenku, že je jedno, kdo na zemi udržuje pořádek a mír (klidně i Římané, když to dělají dobře), jelikož důležitější je, kdo vládne na nebesích (ona známá věta Ježíše: "Dejte císaři, co císařovo jest..."). Kniha stojí za přečtení, ale předtím bych doporučil případnému zájemci si něco přečíst o Ježíšově rodině, aby se posléze neztrácel v záplavě jmen strýců a bratranců.

1 04.05.2019

Čtivá a neobyčejná reportáž z neobyčejné země. O Afganistanu toho v naší zemi ví jen málokdo tolik, aby mohl plně vysvětlit, co se dnes v této krajině odehrává. Jagielski na rozdíl od dalšího velikána polské žurnalistiky Kapuščiňskeho si příliš nelibuje ve výstižných shrnujících, ale poněkud zjednodušujících glosách, a tudíž jeho popis lze považovat za rozvláčný. Na druhou stranu složitost celého tématu zkrátka takový popis vyžaduje. Oba dva pánové se snažili definovat revoluci. Kapuščiňski tvrdil, že revoluci předchází vyčerpanost režimu a všech dalších možností. Jagielski naproti tomu říká, že revoluce se nerodí z bídy, hladu ani z těch největších nespravedlností, ale ze zklamání. Celou knihu provází dvě klíčová slova - svoboda a izolace. V boji za svobodu se ve svých úkrytech v horách odsoudil tento lid do izolace, a pro tu samou svobodu si Afgánci racionalizovali institut zrady, která se nezrodila z pokrytectví, ale z čirého pragmatismu. Jak sám dodává autor: nikdo jiný nevěřil ve šťastný život po smrti tak intenzivně jako Afgánci. Nikdo jiný však zároveň tak zoufale nebojoval za život pozemský. Celkově tedy knihu hodnotím velice kladně a pro všechny zájemce o tento divoký kraj světa vřele doporučuji. Samozřejmě se hodí základní orientace v dějinách, jelikož autor příliš nevysvětluje kontext.

2 28.04.2019

Nádherné ilustrace s minimem textu, které dokáží chytnout za srdce. Jako otce se mě nejvíce dotkla pasáž, v níž hlavní postava slibuje synkovi, že se mu na moři nemůže nic stát, ačkoliv může jedině doufat, že moře bude milosrdné.
O migraci si můžeme myslet mnoho věcí, ale ani jedna z často znepřátelených názorových stran nepopírá, že na moři umírají nevinní lidé, kteří byli vyhnáni ze svých domovů. V tomto případě už nezáleží na tom, proč se dotyčný muž se synem vydali na cestu a co by chtěli dělat po svém příjezdu do Evropy, když žádné "potom" už nebude.
Jsem rovněž rád, že výtěžek z prodeje jde na dobrou věc.

11 08.04.2019