Richard Skolek
komentáře u knih
Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět
Aleš Palán
Moudré, vtipné, jen to mohlo být o chlup delší.
Love!
Milan Ohnisko
Nějak jsme se s autorem nepotkali. Výjimečně ve mně něco zarezonovalo ("Kolik nízkosti je třeba / k průměrnému štěstí"), většinou jsem ale nechápal. Moc tomu nepomohl ani jazyk, který skákal mezi archaickými výrazy a hovorovou češtinou ("Bohové jsou hašteřiví / ni ten hlavní není ready"). Knížka navíc obsahuje velmi nesourodé básně, které jako by patřily do samostatných sbírek a v jednom textu pohromadě být vůbec neměly.
Růže pro Algernon
Daniel Keyes
Krásná povídka později přepsaná do podoby krásného románu. Ale kdybych si měl vybrat, dal bych asi přednost povídce – zrovna u tohoto tématu má ta sevřenost textu něco do sebe.
Šikmý kostel
Karin Lednická
Příběh, který se dobře čte a na nic si nehraje, navíc ze zajímavého prostředí a období. A pokud je to opravdu debut, tak klobouk dolů.
Lehké fantastično
Terry Pratchett
Z cyklu o Zeměploše jsem toho kdysi přečetl dost a odcházel jsem s dojmem, že je to dobré, ale ne zase nějak extrémně dobré. Všichni o tom ale pořád básnili, tak jsem si skoro po dvaceti letech řekl, že si to přečtu ještě jednou a v originále. A musím říct, že je to najednou opravdu o něčem úplně jiném a úrovní humoru je tam daleko víc, než jsem tehdy dokázal vstřebat. Po prvních dvou knížkách jsem nadšený a těším se na čarodějky.
Vrány
Petra Dvořáková
Ta závratná hodnocení vůbec nechápu. Depresivní atmosféra nepříliš funkční rodiny se povedla, ale příběh působí jako úvod k něčemu většímu, rozhodně ne jako uzavřené vyprávění. V momentě, kdy by došlo ke konfliktu, ke kterému text zjevně směřuje, a kdy bychom se dostali k tomu, o čem se příběh zdá být, to autorka najednou jaksi podivně ukončuje. Nepotěší ani postavy, které se celou dobu chovají úplně stejně a neuhnou ani o píď - předvídatelně zákeřná matka, předvídatelně apatický otec i předvídatelně sympatický učitel výtvarné výchovy. Žádné překvapení se nekoná, nepřichází žádné smíření ani skutečné vyhrocení konfliktu. O motivacích postav se nedozvíme nic. A bída je to bohužel i po jazykové stránce - odlišit od sebe vyprávění dvanáctileté dívky a její matky-knihovnice (!) je takřka nemožné, dospělá vypravěčka tak působí neuvěřitelně primitivně.
Deník Bridget Jonesové
Helen Fielding
Celou dobu jsem se královsky bavil. A překvapilo mě, jak univerzální kniha to je - jistě by se v ní našla většina nezadaných mezi třiceti a čtyřiceti.
Psychiatr
Caleb Carr
Příběh o honu na sadistického sériového vraha v kulisách New Yorku konce 19. století. Kniha mě nadchla především tím, že nejde o klasickou detektivku - vyšetřovatele zajímá především psychologický profil pachatele a na pozadí hlavního děje probíhá urputný boj o moderní pojetí psychologie. Je osobnost člověka daná prostředím, v němž vyrůstal, nebo se z jeho vlivu může vymanit?
Velmi čtivé a neotřelé.
Světlo z Pauliny
Jan Štifter
Krásná sbírka povídek, které se točí především kolem dětství a stárnutí a často se odehrávají v temnějších obdobích českých dějin. Laskavý tón, moc pěkný jazyk.
Srdce temnoty
Joseph Conrad
Krátká, ale velmi hutná kniha plná skrytých významů. Mám pocit, že jsem vstřebal jen malou část, přesto jsem si čtení užil. A musím vyzdvihnout nádherný jazyk.
Ústav
Stephen King
Od Kinga toho moc načteného nemám. U předchozích knih mi přišel jako skvělý vypravěč, ale každá byla o pár desítek až stovek stran delší, než bych považoval za ideální, ke konci už jsem vždycky ztrácel pozornost. The Institute mě v tomhle příjemně překvapil – ačkoliv se děj odehrává na malém prostoru, kde by slabší autor čtenáře rychle začal nudit, nadšení mi tentokrát vydrželo až do poslední stránky. A příběh rozhodně stojí za to.
Revoluce
Jakub Trpiš
Učím tvůrčí psaní, špatných textů tak musím číst spoustu, přesto mě tahle kniha opakovaně rozčilovala tím, jak mizerně je napsaná.
Stylisticky je to slabota. V jedné větě je často hned vedle sebe knižní a nespisovný výraz a o různé komické přehmaty není nouze:
„To je tvůj největší problém, vždy jsi byl příliš horlivej.“
„Poslouchej mě,“ křičel Vlado šeptaje.
Autor taky nechápe, jak se pracuje s přímou řečí, občas to výjimečně trefí, většinou ale ne:
„Nemůžeš jít přece do tý vřavy,“ uvědomoval si Jáchym, jaké nebezpečí jí hrozí.
„Přejděte k dalšímu cíli,“ měl Vlado další důvod ke spokojenosti.
„Není mi nějak dobře,“ oblil ho studený pot.
Ještě horší je to s postavami, které jsou jednak úplně ploché, ale hlavně mají jen dvě polohy - buď jsou na konci sil a chtějí se zabít, nebo jsou naopak na vrcholu a spřádají megalomanské plány. Přisluhovači zlého režimu nemají žádné pochyby, jedna z postav si libuje, že se jim podařilo postřílet protivníky, jen aby se hned na další stránce sama sebe ptala, kdy se z ní stala zrůda. Žádné postupné přechody, žádné uvěřitelné proměny, žádný lidský střed, jen on-off a neustálá hysterie na jednu nebo na druhou stranu. Kniha slibuje, že jsou v ní "různé formy vlastenectví a vize českého národa", je to ovšem právě naopak, postavy jsou sice ideologicky na opačných pólech, ale vlastenectví je pořád jedno - nevěříme si, ale kdybychom si věřili, budeme velicí. Tyto patetické pasáže jsou v knize přinejmenším dvacetkrát a jsou naprosto totožné pro staršího manipulátora, pro jeho nejzásadovější odpůrkyni i pro puberťáka, kterého ještě politika nezajímá.
A bude hůř - dostáváme se k příběhu. Omlouvám se za spoilery, ale považuju za humánní případné další čtenáře varovat, do čeho jdou. Autor slibuje odhalení různých způsobů manipulací, nahlédnutí za oponu současné politiky a podobně, nic z toho se ale neděje. Nic konkrétního nevidíme, nic zajímavého se nedozvíme; vše je zmíněno, ale nic není detailněji vysvětleno. Politické machinace jako takové jsou popsány stejně přehnaně a nevěrohodně jako postavy - europoslanci se nechají zkorumpovat slevovými kupony na plastické operace, k výhře ve volbách stačí jeden dobrý proslov typu "Česko bude veliké", nový český prezident začne hned po převratu vyrábět atomové bomby. Problémem je taky to, že ačkoliv se kniha zjevně opírá do Andreje Babiše a jeho hnutí, Babišův románový protějšek je výrazně tlumenější a není moc jasné, proč proti němu tolik lidí protestuje.
Pomyslný poslední hřebík do rakve je vyvrcholení příběhu. Chvíli jsem si myslel, že jsem čtečku omylem přepnul na jinou knihu, ale ne, je to opravdu tak. Hlavní záporná postava zemře, dostane se do jakési verze posmrtného života, promluví si tam s Bohem, okamžitě pochopí, že se chovala špatně a že nejdůležitější je láska, jen aby se pak jako novodobý spasitel vrátila zpět do našeho světa. Nedělám si legraci, tenhle "politický thriller" opravdu končí extrémně agresivní katolickou agitkou, ačkoliv je v celé knize o náboženství jen jediná zmínka.
Jedno je ale potřeba uznat - Jakub Trpiš píše, že se od ostatních autorů liší a že stejně jedinečná je i jeho tvorba. A to je jednoznačně pravda. Naštěstí.
Splétač snů
Šárka Pospíšilová
Myslím, že dvě ukázky z knihy řeknou vše:
ovečky se k brance vydaly
na teplou stodolu se těšily
když teď půjdeš
hezky spát
vydáme se spolu
na cestu do oblak
Rým, rytmus a pravidelné veršové schéma nejsou v dětské poezii nadstandard, nýbrž povinná výbava.