Rade komentáře u knih
Zajímavý a čtivý historický román, ocení, kdo má rád římské reálie. Námět záhady a jejího rozplétání tentokrát na zcela vedlejší koleji (oproti jiným Vandenbergovým knihám). Malinko mě zklamalo, že ač román odpovídá historickým skutečnostem, výbuch Vesuvu je oproti skutečnosti přesunut do nočních hodin, aniž by to pro děj mělo (kromě smyšlené pointy v ději) nějaký klíčový důvod...
Kniha, která na mě zapůsobila, jako málokterá. Četla jsem ji kdysi, a pak znovu po mnoha letech a ani trochu neztratila na své působivosti.
Přitom okolnosti pro ni nejsou příznivé - nejprve dvacet let na indexu a po návratu svobody už téma, které je zdánlivě pasé - komunista a jeho problémy v padesátých a šedesátých letech, bude to někoho ještě dnes zajímat, porozumí tomu dnes ještě někdo?
Pro mě navzdory tomu úžasná, nadčasová kniha, kterou mohu číst opakovaně a vždy mě až nepochopitelně vezme za srdce.
Napínavé, čtivé a navíc úžasné téma objevení hrobky Tutenchamona a životopis Howarda Cartera. Zajímavé je porovnat s životem Cartera, popsaným v knize stejného autora Zapomenutý faraon, ve které se přeci jen leckteré detaily oproti této knize liší.
Chápu to tak, že Zapomenutý faraon jako literatura faktu popisuje skutečné a prokázané, naproti tomu Král z Luxoru si může jako román dovolit lecjakou fabulaci a domýšlení možného. I když těch vymyšleností se mi zdá až příliš...
Napínavé, dobrá pointa. Nicméně oproti Sixtinskému spiknutí malinko zklamání, trochu za vlasy přitažená mi přišla ta utajená sekta "zlých" vědců na úpatí Olympu. Aniž bych chtěla nějak P.Vandenberga shazovat, protože je to můj oblíbený autor, ale tak trošku mi jejich utajené doupě připomnělo podzemní laboratoř Fantomase....
Knihu jsem četla právě po návštěvě putovní výstavy o Tutanchamonovi v Praze na jaře 2013 (Tutanchamon - jeho hrob a poklady). Nemohla jsem se od knížky odtrhnout a k některým částem jsem se opakovaně vracela.
Napínavé, chytré... Spíše než Dana Browna mi připomnělo Jméno růže od U. Ecca. Také zde bylo hlavním tématem hledání tajemné utajené knihy skryté v nepřístupných církevních knihovnách, která neměla nikdy spatřit světlo světla a která mohla způsobit katastrofu, změnit lidské osudy nebo přinášet smrt.
Nejlepší povídka je Nebe peklo ráj, dost připomíná Honzlovou, i tou beznadějí. Pokud bych hodnotila jen tu, tak za pět.
Jinak jde o pohled na život spíše z té ženské stránky, mužští hrdinové zde moc sympatií nevyvolávají. Tři plus.
Průměrná detektivka s nepravděpodobnou, za vlasy přitaženou pointou a nesympatickými postavami. Závěr trochu v něčem připomněl Santiniho jazyk, ale v čem, nemohu prozradit, když jde o detektivku. :-)
Jedna z nejpůsobivějších knih, které jsem kdy četla. I když je to už hodně dávno...
Působivé, znepokojivé.... Nenadál má svůj osobitý, nezaměnitelný styl psaní.
Moje hodně oblíbená, čas od času se ke knize ráda vracím.
Dostala jsem se k ní přes neméně působivé filmy Claude Berriho "Jean od Floretty" a "Manon od pramene" s vynikajícími herci: Yves Montand (Papet), Daniel Auteil (Kohoutek) a G. Depardieu (Jean). Ač nemám moc ráda dabované filmy (zejména v kině), zde vynikající český dabing - L. Munzar coby Papet a kupodivu skvělý M. Donutil jako Jean.
Nejoblíbenější verneovka mého dětství. S nádhernými původními dřevoryty L.Benetta. Města ve Středomoří, ve kterých se děj odehrává, jsem na základě četby i ilustrací pak toužila navštívit, což se mi zčásti splnilo po mnoha, mnoha letech (Dubrovník, Kotor, La Valetta na Maltě) a dodatečně jsem žasla, jak popis i ilustrace odpovídají skutečnosti a že se mi tak splnil můj dětský sen...
Jedna z nejoblíbenějších knížek mého dětství. Úžasné příběhy ze života šesti dětí plné napětí i legrace. A k tomu ještě nezapomenutelné ilustrace Heleny Zmatlíkové. Byla jsem z té knížky tak unesená, že když jsem povyrostla, vymýšlela jsem si sama další osudy dětí z Bullerbynu, když dospěly...
Moje kolegyně tuto knížku neznala, na moje doporučení si ji přečetla až jako dospělá - a ono to fungovalo i tak! U příběhu s "falunskou uzenkou, tou nejlepší", se při čtení v metru smála nahlas.
Eduarda Štorcha jsem jako dítě milovala, nejvíc ovšem mnohokrát přečtené Lovce mamutů. Nejoblíbenější příběh knihy: pád do propasti Macocha. Od té doby jsem toužila Macochu vidět, a i když jsem u ní pak byla vícekrát, i jako dospělá, vždy jsem si vzpomněla na tento příběh a představovala si lovce z doby kamenné uvízlé na skalním výstupku a na místě odhadovala, který výstupek to tak mohl být...
Jedna z nejoblíbenějších knih mého dětství. Možná se mi líbila i proto, že jde o "pokračování" Cesty do středu země Julese Vernea.
Jedna z nejoblíbenějších verneovek mého dětství. Na tuto knihu "navazuje" sci fi Ludvíka Součka Cesta slepých ptáků a Runa Rider, které jsem měla v dětství rovněž za hodně oblíbené. (Třetí díl Součkovy trilogie Sluneční jezero jsem již nečetla.) Z dnešního pohledu jsou tyto knihy bohužel trochu poplatné době vzniku....
Po mém oblíbeném "Smutku poručíka Borůvky" docela zklamání. Už to není ono.
Trochu je vidět, že autor psal z daleké ciziny a atmosféru normalizace už osobně nezažil. Tři minus.
Netradiční a velmi zajímavý pohled na pražské povstání.
Bohužel milostné příběhy hlavních hrdinů s melodramatickým zabarvením zabírají až příliš mnoho místa.
Několikrát jsem viděla skvělý flm, ke knížce jsem se dostala až teď.
Zprvu mi vadilo srovnání Štěpy Ivy Janžurové a poněkud negativního popisu Štěpky v knížce - tlustá, velikánská, nehezká, s hyzdícím znaménkem na tváři a mastnými vlasy... Nicméně v průběhu četby jsem si zvykla na tuto Štěpku, i když dost jinou (jen jsem si už nepředstavovala I. Janžurovou, ale jednou svou dávnou prima spolužačku, která mi tak vzdáleně do popisu zapadla - trochu hromotlucká, trošku hlučná a rozjívená, hyperaktivní, ale se zlatým srdcem). Nicméně Petr Čepek mi do popisu Pavla Maliny sedl skvěle...