puczmeloun komentáře u knih

Večerní jednohubka. Začátek pěkně pomalý, ale pak se to rozjede a už nás to nepustilo. Tím, že jsme měli knihu z druhé ruky, nás bavilo (a nemrzelo jinak samoúčelné s cílem větších prodejů) opravdové vystřihování, trhání a placení mincemi apod. Šifry nebyly nějak přehnaně těžké a dvě nesrovnalosti (dějové či šifrovací) jsme si dle všeho způsobili nepozorným čtením. Snad jen ten děj tedy mohl být trochu hutnější. Na to, že v knize byla mapa a množství předmětů, to bylo celé honem honem. Jasně, čas běžel a museli jsme zabránit katastrofě, ale často to bylo tak, že než člověk přečetl úvodní text k nové záhadě, už rovnou použil právě získaný předmět. Rozumím však tomu, že jde o hru pro mladší hráče. A k tomu i soundtrack na míru :) Bavilo, kniha splnila, co slibovala...

1 17.08.2023

Tři hvězdičky jako u prvního dílu, ale o dost slabší. Krve (a mnoha dalších nejen tělesných tekutin) je tu o dost víc, stejně jako soubojů, kvalitního černého humoru je ale méně (ten byl hlavním plusem prvního dílu), stejně jako logiky a napětí (to velké množství různých deus ex machina bylo překvapivé i na mě...). Je to prostě čistokrevná dopředu jasně směřující bojovka, kde se jako by mimochodem odhalují velká tajemství a důležité změny (třeba uzdravení "jedné z hlavních postav" je zmíněno jen tak mimochodem, přitom to v první půli znamená docela důležitou věc...) můžou mezi množstvím autorových/hrdinových vnitřních monologů (tedy dialogů) zapadnout. Jako bavilo mě to, ale dál už se do Kulhánka asi pouštět nebudu...

1 23.06.2023

Je to děsná blbina, ale na konci děsně zábavná :) Ale popořadě... Knížka je totiž zvláštní nevyrovnaná směs několika částí, propojených dopředu směřujícím příběhem hlavního hrdiny (dosti přímočarým - hrdina i příběh). Už od začátku teče (nejen) krev, následuje chvíle podivuhodného bezčasí, pokračuje od začátku prakticky oddělený příběh, kde se dlouho čeká na onen čin a ten pak nastane. Poslední třetina je pak asi nejzábavnější, konce se ale prakticky (bohužel) nedočkáme. Přesto čtení hodně baví a nejvíc autorův povedený černý humor :) I díky němu se vrhnu na pokračování a budu doufat, že příběh opravdu dojde do konce...

1 23.06.2023

Hledali jsme na výstavu básně inspirované Brnem, nebo alespoň napsané básníky s městem spojenými, a zdejší Romance o známém stromu na Kolišti byla hned první vybraná. A pro mě šlo zase o zajímavou exkurzi do dříve nepoznané oblasti literatury...

Úvodní třetina zaměřená na první autorovy básně je plná zajímavě experimentální, znělé a často až jazykově nepochopitelné* poezie. Druhá třetina shrnující tvorbu od 90. let navazuje jazykem dosti temným a morbidním, což vyvažují ještě pozdnější básně romantické, které ale také sklouzávají k temnější atmosféře.

Knihu uzavírají proslovy pateticky vlastenecky pokrokové, ale k přelomu 19. a 20. století jasně patřící. Pro mě šlo o speciální žánr, který tehdy v převážně německém Brně předcházel kulturním akcím, což onu vybuzující atmosféru vysvětluje. V předmluvě knihy je to bráno jako samozřejmost**, pro mě jde o novou zajímavost z historie města.

Obecně můžu říct, že čím abstraktněji Merhaut psal, tím byl lepší. Naopak čím konkrétnějším směrem mířil, tím víc se držel při zemi. Velký rozdíl je např. vidět jen na pár stránkách mezi "Balladou fatalistickou" a "Naší kojnou". Z první jmenované nezapomenu na krásně poetické "kočičí šlapy tichnuly", ta druhá se z paměti vytratila...

Na závěr musím ocenit (a doporučit) výtisk vypůjčený z brněnské Knihovny Jiřího Mahena, na kterém je patrná historie posledních více než sto let knihovnictví. Tolik různých razítek, přelepek, značek a dalších úprav tvoří neuvěřitelné a ve výsledku krásné dílo. Jako postupně se během plynoucích staletí architektonicky tvořící město plné různých přibývajících přílepků.

* V textech se objevuje množství fascinujících slov, jako je "frýn", "čílku", "trudím se", "zoře" nebo "v padolu", která jsou nepopiratelně zajímavá, ale nemám nejmenší ponětí, kam směřují. Tomu nepomáhá ani poetická gramatika odpovídající druhé polovině 19. století.

** "V brněnských poměrech, všemu českému krajně nepříznivých, každá národní slavnost, každé slavnostní představení v divadle a pod. byly doprovázeny proslovy. Jsou příliš takové proslovy známy, než aby bylo třeba se o nich šířiti. Pro Brno však mají ještě dnes svoji zajímavost." (Psáno v roce 1907.)

1 20.06.2023

Nenápadná knížka, i obálkou, přitom ukrývá tolik překvapení. Hned první tři kapitoly jsou pro zájemce o architekturu fascinující jízdou. Především Japonsko je krásně vyčerpávající a (nejen kulturně) jiné, Vietnam pak úplné překvapení, o zdejší moderní architektuře a jejím hlavním představiteli jsem do této knihy nevěděl nic. A přitom toho předkládá tolik k objevování...

A ani pak kniha neztrácí na zajímavosti. Od nádherně zajímavých drobností - speciální povrchy, kde se uchytí mech, střecha dělaná na to, aby se na ní srážela voda, hlenka využívaná k územnímu plánování, pavilon jen z pěny nebo jídelních hůlek - po velké a zajímavé projekty, jako muzeum v Kapském městě předělané z kukuřičných sil, námořní muzeum v Kodani z doků, pozadí vzniku "malého" parku na vodě v New Yorku atd. atp. K tomu se navíc přidává spousta detailů o rozdílech v práci mezi malými osobními/rodinnými ateliéry a těmi velkými mezinárodními se stovkami zaměstnanců a (bohatými) zákazníky po celém světě. A je také příjemně motivační vidět, kam všude sahají prsty (původně) české architektury...

Pokud se do knihy začtete jako já, určitě narazíte na nedostatek fotografií, případně jejich malou velikost, chybějící alternativní pohledy.... Bez externího přístroje na internetové vyhledávání to prostě není ono. A sem tam zamrzí chybka korektury. Naopak ona nenápadná grafika obálky se uvnitř knihy pěkně funkčně rozvíjí. Jednoduché, ale o to jasnější. Ať už jde o vnitřní odkazy, obsah, informační bubliny apod.

1 29.05.2023

Hledali jsme na výstavu básně inspirované Brnem, nebo alespoň napsané básníky s městem spojenými, a zdejší Park se stal finalistou. Když už jsem ale knížku měl, přišlo mi líto si ji nepročíst.

Druhá část, Lyrické anekdoty, mě bavily a např. Útěcha nebo Rebus jsou moc hezkými hříčkami. Tento styl, u nás zvláště oblíbený v Havlových Antikódech, mě obecně zajímá. Naopak úvodní Svatební cesta mým šálkem kávy není a nedokázal jsem se naladit na autorův rytmus ani zvolené jazykové prostředky. Zkrátka mi to nijak "nezní".

Obecně proto spíše oceňuji (experimentální) práci s fonty a typografií, než zdejší Seifertovu poezii a jeho jazykový cit.

Útěcha
slečno slečno vy se mračíte
že po celý den vám pršelo
co by měla říkat tamhle ta
malá jepice
které pršelo celý život

1 04.04.2023

U Nebela jsem netradičně začal od konce, třetího dílu Zlaté Hory, který byl podivuhodným mixem fikce, historie, mysteriózna i mnohého dalšího. Svou neuspořádaností a epizodičností to bylo těžší, ale zajímavé čtení. Díl první je oproti tomu jen odvarem. Mnoho emocí u mě nevzbuzoval (čemuž nepomáhá ani jednoduchost kresby) a když se to konečně začalo rozjíždět, najednou byl konec...

1 03.04.2023

Graficky, typograficky i tiskařsky vysoustružená kniha. Obsahově bohužel slabý kousek, kde se Brnem poučený čtenář mnoho nového nedozví.

Jako první mě překvapilo, že nejde úplně o "brnboniéru" různorodé brněnské kultury, což jsem dle podnázvu - umění v Brně (skoro) pro všechny - očekával. Jde převážně o sochy, plastiky/skulptury a pamětní desky. Naopak kultury živé tam zájemce moc nenajde, včetně míst a událostí, jako jsou kina, galerie, festivaly... Drobnou výjimkou je obraz Medúzy, menší pouliční galerie, dětské hřiště, místo s graffiti nebo sportovní areál.

Druhým překvapením pak byla náhodnost výběru jednotlivých "brnbonů". Úvod je velmi střídmý a stručný. Něco je zajímavé, něco osobní, něco bez důvodu. Někdy je text zaměřen na jednotlivé příklady, někdy zase slouží jako oslí můstky, někdy jsou blízké lokalitou. Jak se to zrovna hodí. Oproti Brněnskému architektonickému manuálu se kniha řídí spíše intuicí a některé kapitoly jsou tak naplněny dost na sílu. Mezi hrdiny je třeba smolařka, která se propadla na Pekařské, objevitelé jsou vedeni vzdálenými asociacemi, stejně jako závěr Italů. A ne vše zmíněné má v knize své foto, což je škoda třeba u veřejně nepřístupného díla Paměti.

Co nového mi kniha přinesla?
- že žárovek na Maliňáku mělo být původně 7, tehdy ale autorova grafická karta zvládla jen 4
- že je v Brně socha blinkajícího děvčátka
- že se vysochaní komunisté ztratili v lesíku u Šlapanic
- že je pod Špilberkem zajímavá ztracená socha životního rozcestníku

1 02.03.2023

Série těch nejukecanějších Star Trek epizod propojených pouze obecně. Tak málo děje a tolik dialogů, že je to dost i na celou sérii Nadace. Ano, oceňuji některé vymyšlené koncepty, včetně rozvedení a domyšlení témat známých z předchozích knih série. Jen by to nesmělo být v této knížce...

Někdy mi totiž bylo při čtení až trapně – jak u scén pubertálně-lechtivých, tak u těch psaných (přeložených?) jako ze starých pořadů o etiketě, které nám kdysi pouštěli na tanečních. A nejde jen o to, že text už od doby vydání tematicky zestárl, ale nehezkému pocitu řádně pomohl i zvolený velmi formální jazyk, který byl o to divnější, o co se hlavní postavy snažily mluvit civilněji (např. u vyostřenějších debat).

Závěr ve stylu Deus ex machina už je pak jen něco, čemu by se člověk smál... Čertík v krabičce...

1 24.02.2023

I přes veškerou snahu interpreta* mě tato povídka nezaujala. Jazykově to má něco do sebe, autor umně splétá různé motivy, ten ústřední mě ale nijak chytnout a pohltit nedokázal.

Poznámka: Proč je tady v anotaci psáno o třech mužích? Nejde po většinu textu jen o jednoho? Nebo je to nějaký mnou nepochopený jinotaj?

* Posloucháno ve formě audioknihy "Milá sedmi loupežníků a jiné", kterou namluvil Jiří Schwarz.

1 18.01.2023

Nejsem básňový typ, i když oceňuji, jak dílo zní (jazykem i přednesem*). Jen je škoda, že už v době svého vzniku byla balada směřována na znalce kontextu. Bez aktivního dohledání bych např. neměl ponětí, kdo je ten loupežník Jaromír a proč se zde objevuje zvolání In tyrranos.** Lahodné na poslech, náročnější k plnému porozumění.

* Posloucháno ve formě audioknihy "Milá sedmi loupežníků a jiné", kterou namluvil Jiří Schwarz.
** "V Prologu se také odkazuje ke dvěma dalším dílům s loupežnickou tematikou z německy psané literatury (obě díla lze zařadit k preromantismu nebo romantismu): dramatu Pramáti (1817) rakouského spisovatele Franze Grillparzera (1791—1872) a dramatu Loupežníci (1781) německého spisovatele Friedricha Schillera (1759—1805)."

1 18.01.2023

Tohle jsem pravda nečekal. Je to mnoho let, co jsem potkával stripy s Nebelem v Respektu. Nedávno jsem však narazil na komiksově zpracovaný Zámek, který mě autorem kresby dovedl zpět sem. A já jsem překvapen, jak je to jiné (nebo jak moc si dávného Nebela nepamatuji). Nečekal jsem zapojení mysteriózna/fikce, tolik přeskakování, drsňáren i vtípků. Je to zajímavé, historicky přesně trefující se do sudetských nešvarů, a pak zase poťouchle vtipkující nad blbinami. Graficky strohé, ale někdy si zase hrající s mnoha panely. Textově krotké a někdy se zase rozjíždějící rychlostí záchvatů historie z Winterbergovy poslední cesta. Zajímavé, má krevní skupina to ale úplně není...

1 06.01.2023

Proč si číst divadelní hru z roku 1728? Protože je dodnes zdrojem inspirace pro různé autory. Stala se předlohou (mě ne)známé hry Bertolta Brechta (200 let od uvedení originálu), co je však důležitější, že se zalíbila také Václavu Havlovi a vznikla tak ještě další originálnější Žebrácká opera z roku 1972. Od své doby originál poněkud zestárl a dnes už asi logicky nemůže způsobovat tolik veselí, ale je opravdu zajímavé vidět, jaké věci se nezměnily a co potom ve své hře použil Havel. Třebas i drobnosti, jako snahu žalářníka nabízet ve vězení příplatková pouta. Celkově zajímavá jednohubka a cestování do minulosti, něco pobavilo, něco už přestárlo, něco stále tne do živého... A gin jako dobře vybraná ústní voda asi zůstane aktuální napořád :)

Přiznávám, že mé hodnocení u této knihy není ani zdaleka nezaujaté. V Brně bydlím s drobnými zahraničními přestávkami celý svůj život, a pokud by se začala veřejná prostranství dělat alespoň tak dobře, jak je v Principech navrhováno, dostaly by se zdejší ulice, parky či náměstí na úplně jinou úroveň. Jako člověk, který pomáhal s korekturou, vím, že v knize určitě budou chybky a že svou nevymahatelností není (a nemůže být) úplně dokonalá, ale jako má každá ideologie svoji utopii, já budu věřit, že jednou úředníci, developeři, politici a další budou během svých investic myslet ve stylu Principů na lidi - chodce, cyklisty, starší, studenty, postižené, děti, prostě všechny každodenní uživatele veřejných prostranství, která slouží nám všem...

1 15.12.2022

Knihy Geralda Durrella jsem jako malý miloval a všechny přečetl hned několikrát. Jenže zatímco z O mé rodině a jiné zvířeně si toho dodnes pamatuji mnoho a některé části pro mě zlidověly, "guerézu" jako bych snad předtím až na drobné výjimky neviděl (např. osud vzácných bažantů). Kniha to totiž rozhodně není špatná, člověka baví obě části – jak ta o správě ZOO na Jersey, tak ta o lovu vzácných zvířat – neobsahuje ale pro mě nějaké zásadní kapitoly, které si člověk opravdu zapamatuje. I z toho, co sám autor v knize píše, jde o deník sepsaný a vydaný pro všechny jeho podporovatele v té době a zároveň užitečný zdroj financí. To není špatný cíl, ale logicky pak čtenář v současné době spíše šáhne po ucelenějším kousku, např. po Opilém pralese. A tuzemským čtenářům v té souvislosti velmi doporučuji publikaci Jak se dělá ZOO, která je zaměřena na proměny té pražské za ředitele Petra Fejka.

1 21.11.2022

Předělat do komiksu divadelní hru? Vlastně skvělý nápad, není nutné zkracovat dialogy, napsané je vše podstatné a vizuální styl může autor/ka vytvořit prakticky podle sebe (dokonce s menším omezením, než v divadle). A ani potřebný rozsah by tady neměl být problém, kniha je totiž opravdu velká. Nutné podmínky pro skvělou adaptaci jsou tak od samého začátku splněny. Jenže já už jsem asi příliš zmlsaný na to, abych v tomto případě hodnotil vysoko. Umělecký styl je osobitý, ale hodně jednoduchý a zároveň zabíranou plochou nutí autorku k tomu, aby zasahovala krácením do už tak divadelních dialogů. Což vede oproti originálu k několika nepřirozeným slovním výměnám (např. ohledně věku hlavní ženské postavy). Jsem rád, že někdo R.U.R. věnoval svůj čas a je zajímavé si výsledek číst, do mé knihovny ale třeba na rozdíl od dvou nedávných zpracování 1984 (což je ještě o řád obtíženější, viz Xavier Coste a Matyáš Namai) nezamíří.

K samotné R.U.R.:
Forma divadelní hry je hezky komorní, svižná a jasná. Zjednodušeně je pak kniha až koncentrovaná Válka s mloky, kde sice rozsah neumožňuje téma mnoho rozvést a zodpovědět některé otázky, na druhou stranu má i jen během čtení svou nepopiratelnou sílu vycházející z dění těsně po konci první světové války (zajímalo by mě každopádně také dramatické zpracování). Jen jsem tedy poněkud překvapen z faktu, že ženské role jsou v R. U. R. až svojí vlastní "parodií". Což tedy ve chvíli, kdy hned dvě z nich jsou pro dění klíčové, není pro výsledný dojem úplně ideální. A to i s přihlédnutím k době vzniku...

1 30.09.2022

Jako návrat k něčemu už důvěrně známému. Déjà vu konceptů i obrazů, kdy jsem si na prvních stránkách říkal, že tohle jsem už přeci četl i viděl. A to nejednou. S dalšími stránkami ale člověk ochutnává nové příchutě, postupně je příběh, i jeho jednotlivé ingredience, nově zamíchán a přetvořen. Dostáváme netradiční detektivku zabalenou do kulis vesmíru na jedné straně futuristicky plného zajímavých technologických konceptů, na druhé ale odkazujícím na historickou pozemskou kulturu Aztéků*. A k tomu fascinaci básněmi, sem tam špetka úplně nových kulturních konceptů...

Síla knihy bohužel s postupně odhalovanými tajemstvími slábne, nové otázky nepřichází a vše se přetváří ve space operu plnou intrik, útěků a opakovaných nebezpečí. Člověk by se rád nechal i nachytat, ale na úplně zásadní zvraty nedojde. Stejně tak se bohužel nedostane ve větší míře na hrozbu největší, kterou je opakovaně strašeno. Tu si autorka nechala do pokračování. Za mě tedy rozhodně zajímavý kousek, ale i ty udělené čtyři hvězdy jsou spíše slabší.

*Původně jsem v tom hledal východní Asii (především Čínu), protože o Aztécích vím bohužel o dost méně, než bych chtěl. Míru čerpání a použité inspirace tedy nedokážu posoudit.

1 15.09.2022

Jsem rád, že jsem se díky dobrému uvedení v Žantovského knize Havel do autorových her pustil, stojí totiž opravdu za to. A zároveň jsem rád, že až teď (nikoli jako k povinné literatuře na škole), kdy předpokládám budou o další kus mého života později asi ještě lepší. Krásné propojení kritiky, vtipu, absurdity, slovních výronů, které přes svou rozsáhlost tnou do živého, prvků autobiografických, stylistických i zábavných. Jen zdejší výběr osmi her ukazuje na specifický autorský rukopis, který se ale zároveň může uplatnit v pestré škále forem. Tato kniha je předkládá doslova na zlatém talíři, dle poznámek v závěru publikace jim byla věnována velká editorská péče, kdy se hledělo na každé písmenko i formátování textu. Navíc jsou doprovázeny jejich historií autorskou, divadelní i společenskou. Díky za to.

A samotné hry? Podrobněji se jim věnuju přímo u nich, ale zjednodušeně:

Zahradní slavnost: Příčetnost postupně z prvního dějství ke čtvrtému rapidně klesá, přesto nejde o nějaké chaotické bláznovství, ale čistou řezavou úřednickou psychopatii. Fascinující, přesto minimálně pro mě současnosti už ne tak aktuální a zábavné, jako tomu bylo v době uvedení.

Vyrozumění: Výborné. Hlava XXII kombinovaná s Kafkou, situačním humorem, Kanclem a dobou "reálného socialismu". Tak krátké, přitom to nabízí tolik vjemů.

Ztížená možnost soustředění: Když k již předpokládanému Havlovu stylu i tématům přibudou ještě hrátky s prostorem a časem, jsem jako čtenář/divák příjemně překvapen.

Žebrácká opera: Zase něco úplně jiného, přitom je v tom autora hezky vidět. Je k popukání číst hru z prostředí chudiny a zločinu, kde mezi sebou hlavní postavy mluví o přízemních věcech Havlovým vypilovaným stylem plným dlouhých vět (odstavců až stránek) a pseudoodborných jazykolamů jako ze sociologických učebnic...

Audience: Jak v jednoaktovce o setkání dvou lidí shrnout paradoxy totalit/autoritatitních režimů, disidentství, svědomí, jánabráchismus, socrealistickou popkulturu, situační vtípky, autobiografické prvky, absurdní divadlo (opakování, stupňování tady ještě podpořené stoupajícím množstvím alkoholu v krvi) a ještě tomu dát dvojí zajímavou pointu...

Vernisáž: No fuj toto. Přesně tyto pocity vyvolávané při čtení/sledování této jednoaktovky já opravdu nemám rád a Václav Havel je svým klasickým stylem plným opakování s neustálou gradací dokázal velmi umně zprostředkovat. Z autorského pohledu tedy paráda, z pohledu čtenáře/diváka ale nechci víc...

Largo Desolato: Sebe/kritická hra s autobiografickými prvky a kafkovskými tóny. Reálnější a o to drsnější verze Ztížené možnosti soustředění. Nátlak okolí (blízkého i vzdálenějšího, společenského i osobního), tíže režimu i vlastních myšlenek, nesoustředěnost, roztěkanost a až osobnostní rozpad....

Pokoušení: Hra je to vtipná, ale zároveň drsná. Odkazy na faustovskou legendu doplňuje reálný socialismus (s už oblíbeným motivem výzkumného ústavu) a jeho pasti. Mystiku zase tuzemsky často používaný a Havlem zdůrazňovaný vztahový propletenec, zde však zapadající do děje i zvoleného tématu. Stručné, řízné a zároveň výživné.

...velmi rád bych proto do divadla ještě vyrazil na Vyrozumění, Žebráckou operu a Pokoušení. Zatím se mi během doby čtení povedla Ztížená možnost soustředění.

1 14.07.2022

Pokoušení je jedna z Havlových her, o kterých jsem dříve neslyšel a do čtení jsem se tedy vrhl bez předchozí znalosti. A po Žebrácké opeře a Ztížené možnosti soustředění jde o třetí příjemné překvapení přidané do seznamu her, které bych rád viděl v divadle.

Hra je to vtipná, ale zároveň drsná. Odkazy na faustovskou legendu doplňuje reálný socialismus (s už oblíbeným motivem výzkumného ústavu) a jeho pasti. Mystiku zase tuzemsky často používaný a Havlem zdůrazňovaný vztahový propletenec, zde však zapadající do děje i zvoleného tématu. Stručné, řízné a zároveň výživné. Rád se k Pokoušení ještě vrátím.

1 13.07.2022

Nesmrtelnosti jsem se cíleně vyhýbal, abych nebyl po skvělé původní trilogii zklamán. Tak, jako se mi bohužel stalo u dalších souvisejících knih - Kulového blesku i Věku supernovy. Nemluvě o tom, že autor je v tomto případě jiný a jde v podstatě o fanfikci. Když jsem ale získal verzi audioknihy, už se odolávalo špatně... A vlastně to bylo bez velkého očekávání docela dobré.

Ano, první dvě části jsou spíše cíleným doplňováním mezer původní trilogie. Tváří se jako příběhy, ale nejsou jimi. Vypráví, popisují, doplňují, vzpomínají, vrší, ale bez předchozí znalosti by to bylo jen zmatené povídání. Proto mě nejvíce potěšila třetí část, která je originální a obsahuje nejen popis, ale také děj s několika překvapivými momenty. Ano, končí zase vysvětlováním a po jednom závěru přichází ještě konec druhý i třetí, ale ani tak nejsem zklamán. Naopak, celé to ve mně vyvolává potřebu začíst se znovu do Vzpomínek na Zemi a doplnit si to, co jsem po létech pozapomněl.

1 15.03.2022