Hry

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Reprezentativní soubor her Václava Havla (1936–2011) zastupuje v České knižnici nejen disidentskou tvorbu coby platformu pro vytyčování závažných společenských a politických otázek současnosti i budoucnosti. Zvolená koncepce svazku představuje Havlovu tvorbu v jejích čtenářsky i divácky oblíbených, dnes už klasických dílech, proslulých úspěšnými jevištními realizacemi na domácích i zahraničních scénách. Z autorova raného tvůrčího období přináší Zahradní slavnost, Vyrozumění a Ztíženou možnost soustředění, následují hry z doby disentu Žebrácká opera, Audience, Vernisáž, Largo desolato a Pokoušení....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/344200/big_hry-Umt-344200.jpg 4.325
Nahrávám...

Komentáře (8)

Kniha Hry

puczmeloun
14. července

Jsem rád, že jsem se díky dobrému uvedení v Žantovského knize Havel do autorových her pustil, stojí totiž opravdu za to. A zároveň jsem rád, že až teď (nikoli jako k povinné literatuře na škole), kdy předpokládám budou o další kus mého života později asi ještě lepší. Krásné propojení kritiky, vtipu, absurdity, slovních výronů, které přes svou rozsáhlost tnou do živého, prvků autobiografických, stylistických i zábavných. Jen zdejší výběr osmi her ukazuje na specifický autorský rukopis, který se ale zároveň může uplatnit v pestré škále forem. Tato kniha je předkládá doslova na zlatém talíři, dle poznámek v závěru publikace jim byla věnována velká editorská péče, kdy se hledělo na každé písmenko i formátování textu. Navíc jsou doprovázeny jejich historií autorskou, divadelní i společenskou. Díky za to.

A samotné hry? Podrobněji se jim věnuju přímo u nich, ale zjednodušeně:

Zahradní slavnost: Příčetnost postupně z prvního dějství ke čtvrtému rapidně klesá, přesto nejde o nějaké chaotické bláznovství, ale čistou řezavou úřednickou psychopatii. Fascinující, přesto minimálně pro mě současnosti už ne tak aktuální a zábavné, jako tomu bylo v době uvedení.

Vyrozumění: Výborné. Hlava XXII kombinovaná s Kafkou, situačním humorem, Kanclem a dobou "reálného socialismu". Tak krátké, přitom to nabízí tolik vjemů.

Ztížená možnost soustředění: Když k již předpokládanému Havlovu stylu i tématům přibudou ještě hrátky s prostorem a časem, jsem jako čtenář/divák příjemně překvapen.

Žebrácká opera: Zase něco úplně jiného, přitom je v tom autora hezky vidět. Je k popukání číst hru z prostředí chudiny a zločinu, kde mezi sebou hlavní postavy mluví o přízemních věcech Havlovým vypilovaným stylem plným dlouhých vět (odstavců až stránek) a pseudoodborných jazykolamů jako ze sociologických učebnic...

Audience: Jak v jednoaktovce o setkání dvou lidí shrnout paradoxy totalit/autoritatitních režimů, disidentství, svědomí, jánabráchismus, socrealistickou popkulturu, situační vtípky, autobiografické prvky, absurdní divadlo (opakování, stupňování tady ještě podpořené stoupajícím množstvím alkoholu v krvi) a ještě tomu dát dvojí zajímavou pointu...

Vernisáž: No fuj toto. Přesně tyto pocity vyvolávané při čtení/sledování této jednoaktovky já opravdu nemám rád a Václav Havel je svým klasickým stylem plným opakování s neustálou gradací dokázal velmi umně zprostředkovat. Z autorského pohledu tedy paráda, z pohledu čtenáře/diváka ale nechci víc...

Largo Desolato: Sebe/kritická hra s autobiografickými prvky a kafkovskými tóny. Reálnější a o to drsnější verze Ztížené možnosti soustředění. Nátlak okolí (blízkého i vzdálenějšího, společenského i osobního), tíže režimu i vlastních myšlenek, nesoustředěnost, roztěkanost a až osobnostní rozpad....

Pokoušení: Hra je to vtipná, ale zároveň drsná. Odkazy na faustovskou legendu doplňuje reálný socialismus (s už oblíbeným motivem výzkumného ústavu) a jeho pasti. Mystiku zase tuzemsky často používaný a Havlem zdůrazňovaný vztahový propletenec, zde však zapadající do děje i zvoleného tématu. Stručné, řízné a zároveň výživné.

...velmi rád bych proto do divadla ještě vyrazil na Vyrozumění, Žebráckou operu a Pokoušení. Zatím se mi během doby čtení povedla Ztížená možnost soustředění.

exlibris470
16. ledna

Třicet let jsem měl tuto knihu v knihovně. A prostě mne nenapadlo, že bych si jí měl přečíst. Zřejmě jakýsi záchranný blok, Havla bylo příliš a já bývám ke svatořečeným opatrný. Samozřejmě - znal jsem ho již dávno a vždycky měl moje sympatie. Ale tady jednoznačně zafungovalo, že čeho je moc, toho je příliš.
Ale ke knize - hodnotit jednu hru po druhé, to by asi byla blbost. A tak jen to, že to bylo skvělé čtení a veliká zábava. A říkám - ano! Vnímejte Havla více jako dramatika, o jeho
prezidentství a milenkách víme už jistě vše. I to, co bychom ani vědět nemuseli...


ArkAngel
13.12.2021

Sám Václav Havel říkal, že hry by měly být chytřejší než autor sám a to se mu v případě jeho tvorby i povedlo. Vzhledem k tomu, že díla pracují s politikou, společností, jazykem a dalšími prvky, je možné je stále aktualizovat a hrát i v dnešní době. V případě některých z nich Havel dokonce napsal částečně i svůj vlastní osud, ale dává to smysl vzhledem k tomu, že se dá předvídat, jakým směrem se bude život člověka pohybovat, když se dá nějakou cestou, ke všemu v totalitním režimu. Havlovy hry jsem četl v rámci volitelného semináře na škole, takže jsem měl možnost na ně nahlédnout i ze širšího hlediska, což zvýšilo ještě můj zájem a respekt k nim. Nedivím se taky, že jeho hry hrají i v cizině, ale tam se na ně zřejmě zase dívají z jiného hlediska, protože české myšlenky západní společnosti nedokáže plně pochopit, především pak humor.

leny.wood
04.10.2020

Vybrala jsem si dvě hry - Zahradní slavnost a Vyrozumění. První jmenované bylo pro mě nuda, o ničem, jít na to do divadla, tak bych měla co dělat, abych vydržela do přestávky. Nenašla jsem ani žádný děj. Možná to je důkaz perfektně vylíčené absurdity a asimilace na režim.
U druhé hry jsem nad absurdním jednáním jednotlivých postav kroutila hlavou, místy jsem se musela až smát. Nejhorší je, že na některých úřadech lze popsané chování identifikovat ještě dnes (nepružnost, nesmyslná rozhodnutí).

Ozzy86
30.03.2020

Reprezentativní výběr osmi her Václava Havla. Absurdní hry s rozličnými tématy od výprádněnosti významů slov, kafkovské úřednické byrokracie, přes kritiku malého českého člověka po faustovské rozhodování v totalitní společnosti pomáhají vcítit se do dilemat, před kterými, státní bezpečností pronásledovaný Havel, stál.

los
27.11.2017

očekával jsem fundovaný komentář, který tato edice nabízí, tentokrát jsem se zklamal

Set123
07. února

Před čtením této sbírky jsem vlastně znal jen jednu Havlovu hru – Audienci a tušil jsem o existenci druhé, Vernisáže. Audience se mi velice zamlouvala, řekl jsem si tedy, proč ne? Proč se nepodívat na dílo jednoho z nejpřekládanějších českých dramatiků (pokud není úplně nejpřekládanější), nehledě na to, že daný dramatik fušoval také do politiky?

Nu a tak jsem si sbírku přečetl a její čtení mne inspirovalo k vyhledání některých dalších her. Mám jich tedy za sebou deset, což je, myslím, celkem solidní číslo. Podotýkám, že každou z her jsem komentoval na Databázi samostatně, takže pokud vás zajímá rozbor, či postřehy ke konkrétním dílům, je mi líto, musíte hledat.

Jako vždy u sbírek se tu pokusím zmínit extrémy obou stran, Tedy, co se mi líbilo nejvíce a co nejméně. Za patrně nejlepší považuji Pokoušení (ač skvělých je tam více, klasicky Largo desolato a Audience). Pokoušení, shodou okolností nejdelší hra ve sbírce, je variací na faustovskou legendu, ovšem variantou modernizovanou a obohacenou o relativně široké spektrum motivů (zneužití moci nadřízené osoby, sexuální harašení na pracovišti, kritika pokryteckého racionalismu socialismu a akademické obce), navíc pak hrou která se skvěle čte a je opravdu zábavná, ač v ní jde možná o sušší humor, než v jiných případech. Užil jsem si ji nejvíce a upřímně bych se velice rád podíval na nějakou inscenaci.

Nejmenší zálibu jsem pak našel ve hře Ztížená možnost soustředění. Tematicky, ani strukturou mne hra nezaujala, respektive jsem asi v sobě nenašel dostatečnou intelektuální kapacitu, abych ji byl schopen uspokojivě interpretovat. Hra, minimálně na povrchu, pod který jsem nebyl schopen nahlédnou, tématizuje jen nevěru, respektive podvádění v rámci vztahu. Nic víc tam nevidím, ač připouštím, že se hra patrně snaží o nalezení podstaty lidské individuality, podstaty lidství, respektive poukazuje na nemožnost takového pochopení. Formou mi hra nevyhovovala pro svou přehnanou experimentálnost. Havel zde opouští klasické jednoty děje a času, jen místo nám zůstává. Byť to může působit zajímavě a přechody mezi dějovými, i časovými rovinami jsou zajímavé, prostě mne to nebavilo.

O ostatních hrách v souhrnu mohu říci, že jsou více méně dobré a neměl jsem k nim žádné větší výtky, jedná se tedy o fantastickou sbírku s fantastickým obsahem.

Závěrem jedna poznámka, která má svůj význam pro všechna dramata. Z důvodů, které jsou možná pochopitelné, leč stále po mém soudu chybné, objevuje se tu snaha vtělovat Havla do protagonistů jeho her. Já nepopírám, že Havel hry psal do jisté míry autobiograficky a vkládá do nich problémy svého žitého života, ale stále platí, že Havel je Havel a Vaněk je Vaněk. Totéž platí pro Kopřivu, Foustku, Humla, Grosse. Jedná se o fiktivní postavy, které mají vlastní identitu, nejsou alteregem Havla. Kdyby Havel chtěl, aby Vaněk byl Havel, pojmenoval by ho Havel, ne Vaněk. Ušetřeme si tedy, prosím, výroky, jako, že Havel byl pokrytec, protože se v Audienci prezentuje jako více méně abstinent a při tom chlastal jak duha, jak by řekl Druhý Láďa. Havel se očividně ve skutečnosti svoji lásku k alkoholu skrývat nesnažil, což není důvod pro to, aby fiktivní postava Vaněk nepila litry piva.

kap66
19.09.2021

Když jsem poprvé v životě (těsně po listopadu ´89) viděla první Havlovu hru, zaskočila mě, a tím poučila: abych jeho díla dostatečně ocenila, je nutno se připravit. Teoreticky – znát podstatu absurdního dramatu a prostředky, s jakými pracuje (např. opakování), a zjistit, jak žilo před pár lety nemnoho těch, kteří neohnuli hřbet. Prakticky – počkat pár let, abych se na minulost dokázala podívat pohledem z jiné reality; a to jsem tehdy ve své mladické naivitě neodhalila, že budu další absurdity vstřebávat naživo. Děsivé je, jak podobné jsou těm, jež měly být pouze dokladem normalizačních praktik.
O to víc ale Havlovy hry dnes oceňuji. Víceré čtení mi přináší znásobenou radost zvlášť u těch založených na jazyce, na jeho prázdnosti a prznění. U Vyrozumění a Zahradní slavnosti se bavím a ošívám zároveň; byrokratické tanečky a jazyk bez obsahu mi moc připomínají ty aktuální, naše i eurounijní. Audienci a Vernisáž mám ráda díky znázornění střetu slušnosti a vrcholné manipulace, vůči které je slušnost téměř bezmocná. Úplně poprvé jsem nyní četla Largo desolato a zařadila ho vyzněním k předchozím dvěma, výborné. Za dobré považuji Pokoušení a Ztíženou možnost soustředění. U Žebrácké opery chápu vznik i význam, ale zajímala a bavila mě zkrátka ze všech nejmíň, možná právě pro lidovost v hanlivějším slova smyslu.
Připojený komentář Lenky Jungmannové rozebírá hry podrobně a uvádí společenské, divadelní a literární souvislosti.
Buď připraven! :-) a Havel se ti stane přitažlivějším.