Prey komentáře u knih

Napínavé, lidské a napsané tak, aby to bylo maximálně přístupné všem, ale ne hloupé. Jedna z knížek, ke kterým se rád vracím, a třeba někdy dají v češtině také film z roku 1978. Citát: „Chci se svým životem naložit velkoryse!“ (Čteno v překladu Jaroslavy Moserové-Davidové.)

4 26.12.2015

Pro mě nejlepší Fieldingová. Závažná uvěřitelná pointa, žádné vyšumění do ztracena; napětí po celou dobu čtení; ženský román, ale ne červená knihovna. (Čteno v překladu Ludmily Hanzlíkové.)

2 25.12.2015

Čistě literárně tomu někdy padá řemen, ale to nic nemění na faktu, že je to jedna z nejdůležitějších knih, co kdy byly napsány. Bohužel, ministerstvo míru, starající se o trvalou mimořádnou válku, není vtip, ale realita spousty aspektů lidské společnosti. Stejně jako doublethink a newspeak. Přemýšlím, zda by Orwell/Blair měl zděšenou radost ze smartphonů v našich kapsách. Schválně, kdy přijde čipování? A co stálý výskyt entit, konajících nezištně pro naše dobro... A opakující se historické tragédie... A falešná morálka... A pořád se vynořující touha urvat vše... A neslučitelný překryv svobod i práv jednoho a druhého... (Čteno v překladu Evy Šimečkové.)

17 25.12.2015

Cunningham se tematicky i formou trochu opakuje. Všechny motivy už prozkoumal v předchozích knihách. A raději bych jeho úžasný jazyk chtěl někdy číst vztažený k historii a prvoplánovějším velkým osudům a událostem, než k současnosti, zdánlivé obyčejnosti, všednosti, a třeba drogám, ale dokud umí věty, jejichž přiléhavost na žití, lidské emoce a rozpolcenost je tak dokonalá a neotřelá, že zůstanu chvíli zírat na stránku, odpustím mu vše. / „...hněv namířený proti pomíjivosti světa, proti jeho srdceryvné kráse, která neustále naráží na vědomí, že všechno nám bude odňato; smíme spatřit zázraky, ale vždy s připomínkou, že nám nepatří...“ / „...když po probuzení stojí v Tylerově objetí, nikdy nic neříká; buď ví, nebo vycítí, že hovor by je přenesl do jiného dne, že už by byli jen dva milenci, kteří si povídají – brzo k tomu dojde, ale to už nebude tohle časně ranní sevření; nebude to tohle intermezzo společného míru, ten naprostý klid, v němž ještě mohou objímat a být objímáni, v němž mohou stát spolu beze slova, v přetrvávajícím tichu, jen oni dva, dosud ještě živí...“ / „...málokdy je cíl tam, kde ho čekáme, není to tak? Může se zdát, že se naše naděje nevyplnily, pravděpodobnější ale je, že doufáme v nesprávné věci...“ / (Čteno v překladu Veroniky Volhejnové.)

4 25.12.2015

Smutním, že tohle už nikdy Cunningham nepřekoná, ani kdyby se rozkrájel. K takovýmhle knihám je potřeba osvícení, které je moc vzácné. Při každém čtení žasnu, jak do úsporného rozsahu narval nádherně plynoucím jazykem vyjádřená neuvědomělá hnutí mysli, každou prchavou emoci. Všechno, co je pod povrchem kontrolovaného chování. Hodina, den, za chvíli pryč celý život. Nechci být bulvární, ale tohle je podle mě jedno z děl, které v kladném slova smyslu prostupuje autorova homosexualita, se kterou zřejmě souvisí jistá fascinace emocemi, schopnost empatie, um pohlédnout na život i „žensky“ (s pochopením, jak je tohle rozdělení relativní), přitakání extrémní lidské potřebě blízkosti a porozumění. Třešničkou na dortu je fakt, jak nečekaně se podařil film, u takovéhle látky. Sám Cunningham řekl, že je zřejmě jediným spisovatelem, co je spokojený se zfilmováním své knihy. Také pochválil soundtrack Philipa Glasse, a to také sdílím. Úžasná hudba. Knižní, filmová i skutečná. (Čteno v překladu Miroslava Jindry.)

9 22.12.2015

Viděl jsem nejdřív film, který je vynikající, a teprve pak sehnal knihu. A líbí se mi úplně stejně. Nosné postavy i příběh (žádná přehnaná lyrika, ale reálný děj), děsivost osamělosti, každodenní realita toho, že všichni máme své subjektivní pohledy a všichni více či méně uvědoměle manipulujeme s druhými. A talent autorky vyjadřovat myšlenky a emoce svých hrdinek. Na něco, co bylo zařazeno mezi ženské romány, vysoce nadprůměrné. Smutný příběh, drama, ale současně špetka ironie, sarkasmu, cynismu, nadhledu. Neutopí se to ve vážnosti („čtenáři, plakej“), ale ani to nebagatelizuje („no co, to se stává, ha ha ha“). Škoda, že autorka nepíše víc, tahle knížka je skvělým zábleskem. (Čteno v překladu Veroniky Láskové.)

2 22.12.2015

Společně se Skleněným pokojen můj nejoblíbenější Mawer. Neskutečně mě baví ta forma, kdy člověk může prožívat současně dva příběhy, jeden fiktivní, druhý badatelský. Na obou liniích navíc vidím jistou nekašírovanou dojemnost a univerzální platnost, lidský úděl pachtění se za něčím, životní témata, která si vás nenápadně najdou (náhodou?), ale už vás nepustí. Vědeckých pasáží tak akorát, aby člověk mohl být fascinován, a v takové formě, aby to přesahovalo běžné vědomosti, ale nerozdrtilo zbytek knihy. Tohle dostat do ruky někdo jiný (rozmnožování trpaslíků), bylo by to směšné nebo trapné nebo strašně umělé (jo jo, má postižení, tak se stane vědcem, aby to hezky prozkoumal, jistě). Jenže Mawer má těžko popsatelný literární cit, kdy se rádi necháte manipulovat tím, jak je příběh vyšroubován a našroubován… Jo a abych nezapomněl, obdivuju první českou obálku. Nádherná práce. (Čteno v překladu Lukáše Nováka.)

6 22.12.2015

Bavil jsem se, ale – má to hodně ale. Sžíravá kritika vypravěčky a doufání v Mistrovu smrt jsou až tak tvrdé, že působí od Viewegha falešně, i když změna jeho pohledu na vlastní život může být skutečná. Chybí mi jemnější smutek a drobnokresba některých pasáží Výchovy dívek v Čechách, Vybíjené nebo Andělů všedního dne, tohle je vulgární sitcom, krátký rychlý instantní humor trefných vyjádření. (Což nic nemění na tom, že jsem rád, že opět trefná vyjádření zvládá.) Manželka jako by ani nebyla jednou z hlavních postav, jak málo jí vidíme do myšlenek. Cítím v tom trošku vyprchání ambicí a vytrvalosti, vzal téma, ke kterému se vyjádřil mnohokrát, a narouboval ho na Biomanželku. Jeho osobní otevřenost by byla údernější, kdyby všechno už před vydáním nepřežvýkal stokrát bulvár. Nejhorší je, že umět psát jako on, dělám to stejně, pár měsíců práce na celoroční výdělek, běžící pás. Zvlášť v životní situaci, kdy je rád, že je rád. Ale je to škoda. Nemůžu se zbavit dojmu, že by na vyšší umění měl.

4 22.12.2015

Velké zklamání. Že si vynikající knihu Rosemary má děťátko opatří tak slabým až trapným pokračováním sám autor, to prostě nepochopím. Místo sevřenosti místa a postav, geniálního balancování mezi psychologií a hororem, tu máme globální ohrožení, mediální cirkus a plytké rozuzlení. Raději doufám, že se mi existence pokračování jen zdála. (Čteno v překladu Veroniky Volhejnové.)

3 17.12.2015

Vynikající zážitek. Miluju knihy, kde je autenticita podpořena výzkumem a na něm založenými polo-fiktivními otištěnými dokumenty. V některých liniích by sice něco mohlo být dořečeno více nebo jinak, ale je zbytečné na takovém literárním zážitku vzešlém z českého rybníčku hledat za každou cenu chyby. Ta směs badatelství, etnografie, epiky i lyriky, ženského románu a historie je výbušná. Navíc v jednom svazku racionální i nadpřirozené pohledy na celý fenomén. Těším se, až uvidím divadelní hru a až vznikne filmové nebo televizní zpracování, i když mě třeba zklame. A hlavně doufám, že se Kateřina Tučková vybičuje k dalším podobným výkonům, aby Bohyně nezůstaly jejím jediným veledílem. DODATEK: Svůj komentář ke knize bych rád doplnil informacemi o související publikaci, totiž o programu k divadelnímu zpracování Žítkovských bohyní od Městského divadla Zlín. (Hru jako takovou hodnotit nebudu, to sem asi úplně nepatří.) Nemá ISBN, takže samostatně se zde neobjeví, ale fanouškům knihy by neměl uniknout! Autoři programu se sice vydali cestou zásadních spoilerů (takže nic pro ty, které teprve čtení čeká), ale jinak mě 32 stránková plnobarevná knížečka za pouhých 30 Kč nadchla. Obsahuje totiž i pokus o grafický rodokmen bohyní a také podrobnou časovou chronologii všech událostí příběhu, rozkročenou 1667 až 2008. Oboje beru jako velmi cenné doplňky románu, které usnadní opakované čtení knihy a plné porozumění všem jejím rovinám.

15 15.12.2015

Velmi se mi líbí Mawerův styl v téhle knize, velmi se mi líbí nevyhraněnost mezi dějinným souhrnem a červenou knihovnou, velmi se mi líbí nápad nahradit hlavní postavu domem, velmi se mi líbí představa, čeho všeho jsou domy svědkem, velmi se mi líbí všechny ty nepravděpodobné city a zvraty na efekt, popsané tak, že čtenář na závěr rád poděkuje za krásný knižní zážitek. Skleněný dům Mawer trefil na jedničku a mě, nevlastence, dojal tím, jaký si zvolil ústřední objekt a jak geniálně ho zapředl do celé Evropy a do celého šíleného století. (Čteno v překladu Lukáše Nováka.)

9 15.12.2015

Takový young adult pro milovníky nostalgie po osmdesátkách a prvních počítačových hrách. Ale fakt, že ta nostalgie funguje i na někoho, kdo dobu oněch her a filmů nezažil, svědčí o tom, jak se kniha povedla. Funkční svět (trochu Matrix, trochu Hunger Games, trochu Star Wars, hodně RPG a Warcraft), dobré postavy, nespoutaná fantazie. A uzavřený příběh, naštěstí. Nadprůměrně dobré. Pár skrytých postřehů k dnešní době a posunu světa do online režimu dokonce mrazivě výborných. (Čteno v překladu Nadi Funiokové.)

4 15.12.2015

Četl jsem už potřetí a pokaždé jsem šokovaný. V dobrém slova smyslu. Představuji si, že si Platformu otevře někdo, kdo má rád knížky pro dobrou náladu, veselé a odpočinkové. Schopnost Houellebecqa vystihnout lidské nenaplnění, vyprázdněnou dobu, všechny frustrace a slabosti, únavu z boje mezi pudy a mozkem, špínu světa, ta je naprosto pozoruhodná, stejně jako zábavný (!!!) literární styl, kterým tak činí. Nekorektně, bez obalu, bez strachu, aby někoho neurazil. Jeden z mála spisovatelů, u kterých mám pocit, že sex a násilí a urážky nejsou jen pochybným tahákem, ale že jsou za nimi myšlenky. (Čteno v překladu Alana Beguivina.)

12 15.12.2015

Paris Hilton (celebritou, protože je celebritou) mezi knihami (bestsellerem, protože je bestsellerem). Trochu Joy Fieldingová, trochu Zoufalé manželky bez vtipů, trochu Zmizelá. Až na to, že všechno jmenované mám radši. Na jedno použití dobré, ale žádná trvalá hodnota. Následují mírné spoilery. Pohled na postavy odpovídá všem klišé ženské literatury. Některé dialogy utekly z telenovel („Myslíš si, že jsem krutý, ale mýlíš se. Jenom ti říkám pravdu. To sis přece přála, viď, Anno? Žádala jsi mě, ať ti nelžu.“) Vadila mi ztráta paměti jako prostředek protahování. A také pár nepravděpodobných situací a činů, vedoucích jen k tomu, aby to někam vedlo... Navíc jako obvykle u podobných titulů nezvládnuté finále, pachatel vyprávějící těm, co ho odhalily, o svém zločinu, aby všem došlo, jak to bylo. Co mi nakonec na knize přišlo nejzajímavější, bylo vedlejší téma stalkingu, jak tenká je jeho hranice (například kolikrát se je možné objevit v ulici bývalého, jak snadné je volat pod vlivem a podobně). (Čteno v překladu Věry Kláskové.)

5 15.12.2015