pistalka komentáře u knih

POLITIKA BY NEMĚLA BÝT REALITY SHOW, proto je tato kniha pro hodně lidí nudná, pro velkou část společnosti dokonce i zbytečná. Protože nejde čtenáři pod ruku, je plná rad, vizí, ideálů, jde svou koncepcí proti mínění převažující části české společnosti (autor je ostatně pravicově orientovaný konzervativec, zatímco dnešní realita je silně socialistická). A proč taky neříct z plných plic, že českou společnost politika vlastně vůbec nezajímá, a pokud ano, sklouzává se k tendenčním a velmi povrchním hodnocením. Kniha Petra Fialy, jednoho z nejvýznamnějších českých politologů, je v podstatě deskripcí ideální formy (z onoho pravicově-konzervativního pohledu, což je čestné přiznat). Formy, které je ta reálná stále více vzdálená. To ale nic nemění na oprávněnosti takovýchto knih, zvlášť v kontextu hloupých receptů ve stylu Okamury a podobně. Boj o ideály má vždycky smysl, ať už se výsledek může jevit sebevíce ztracený v mlze. Schválně se někdy zkuste začíst do spisů Tomáše G. Masaryka, které nově vycházejí už dobrých dvacet let a je jich už několik desítek svazků, tisíce stran. A jsou to tisíce stran o morálce, o tom, co je správné, o tom, co je špatné. Nudné teoretické věci, řekli byste, ale já myslím, že právě tyto věci měly a mají smysl, i kdyby to byl jen fetiš pro pár stovek intelektuálů.

2 09.10.2014

Jsou autoři, o kterých byste nemuseli znát vůbec nic, přesto by stačilo přečíst pár z jejich řádků, abyste věděli, že se vám do rukou dostalo něco velikého. A s takovými pocity jsem louskal Mannovy novely a povídky, přičemž každá pro mě byla takovou „malou osmitisícovkou,“ obrovským literárním požitkem. Myslím, že tady asi není třeba dodávat vůbec nic, o tomhle se nedá psát, tohleto se musí číst, velmi pomalu číst a vychutnávat každé slovo.

2 09.10.2014

Třetí svazek reprezentativního výběru Nezvalovy tvory nám přibližuje pozdní tvůrčí období básníka. Asi nejzdařilejší část monografie tvoří již v prvorepublikové době vytvořený soubor 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida, zbylá poválečná poezie je již kvalitativně o stupeň horší. Myslím, že nemá cenu připomínat notoricky známou autorovu pouť, Nezval patřil k těm, kteří se plně ztotožnili s poúnorovým směřováním nového režimu a svou tvorbou i jinou činností jej pomáhali legitimizovat. Editoři naštěstí kulantně vynechali nejkontroverznější (a myslím, že i z hlediska umělecké hodnoty nejméně zdařilé) články autorovy poezie – Stalina, Zpěvy míru apod., socialistický realismus je zde tedy zastoupen o poznání přijatelnějšími a do očí méně bijícími soubory.
Nelze opominout (zvlášť ne u tohoto výtečného trojdílného výběru Nezvalovy poezie, kdy první dva svazky zahrnují autorovy sbírky 20. – 30. let) srovnání různých období jeho tvorby. Z té vychází jeho pozdější sbírky jako daleko slabší, méně invenční, jakoby šedivě průměrné, a porovnávat je s jeho geniálními surrealistickými a poetistickými pracemi mi přijde takřka až nepatřičné.

2 09.10.2014

Jako velká část současné světové literatury je i Telegraph Avenue román, který je rychle přečten a rychle zapomenut. Nejvíce bych mu vytknul absenci nosného příběhu, Chabonův text naopak zcela souzní se stále sílící tendencí psát o jakémsi postmodernistickém bloudění v širých vodách, které někdy dopadne dobře (Palahniuk, Cunningham, Houellebecq), od kterého se ale v poslední době čím dál více odkláním, protože mám dojem, že se s podobnými knihami doslova roztrhl pytel. A už skoro nikdo nemá o čem psát, všechna velká témata již literatura obsáhla, takže je i tak trochu smůlou současné generace, že ač se mantinely do všech stran podstatně rozšířily, témata se i vlivem doby stále opakují. Jako vylovený rybník, kterému vypustíme stavidla. Zůstane mělká sračka. Co autorovi jde, je vytvořit živé a nesmírně plastické postavy, které považuji za největší pozitivum poměrně rozsáhlého díla. To by mohlo být tak o polovinu kratší, nejspíš by se až tolik nestalo.

2 09.10.2014

Nevytýkám tomu krátkost, neboť je jedním ze znaků tvorby tohoto píšícího inženýra, a na jednu stranu to má v té stručnosti své velké kouzlo. Taková hodně malá jednohubka, úžasně čtivá, s originálním námětem, vskutku překvapivou závěrečnou pointou, nenapadá mě, co bych měl na této sci-fi legendě kritizovat. Přesto asi ale souhlasím s tím, že s větším množstvím vaty by to mohlo být ještě o opičí chlup lepší, a kdyby se do podobné tématiky pustil nějaký současný autor, určitě by to mělo aspoň pět set stran, přičemž bychom se dozvěděli spoustu pikantností navíc, například JAK TO TŘEBA MĚLY TY OPICE SE SEXEM a jestli se běžně stávalo, že si vrznul orangutan se šimpanzem. A tak.

Volná filmová adaptace z roku 1968, která je vážně VELMI, VELMI, VELMI volnou adaptací, je jedním z mých nejoblíbenějších filmů.

Hezká ukázka marketingu, kdy je produkt natolik populární (v tomto případě se jedná o Píseň ledu a ohně), že dochází k převisu nabídky nad poptávkou. A tak tady vedle seriálu, komiksu, audioknih, průvodců, upomínkových předmětů a jiných věcí máme i výběr "mouder" jedné z ústředních postav.
Naprosto zbytečná knížka, která příznivcům ságy nepřinese novou kvalitu, nýbrž zbytečně rozmělňuje celý prostor okolo Hry o trůny a činí z ní evidentně hyperkomerční látku á la Harry Potter. Což původní fanoušci jistě nesou nelibě. A Mudrosloví urozeného pána Tyriona z Lannisterů zatím leží v knihkupectvích, protože za dvě stovky to samozřejmě nikdo nechce.

5 12.08.2014

Magnesia Litera? A za co?!
Asi je v módě vznešené psaní o ničem, ve kterém je ono "nic" schováno v těžko uchopitelných, abstraktních pasážích plných cool věcí, ze kterých si stejně nic nevezmete, protože autor jaksi necítí potřebu vodit čtenáře za ručičku. Jasně, to určitě ne vždy musí, a velikáni světové i české literatury to mnohdy nedělali, to ovšem byla kvalitní díla, při kterých jste se po třech větách rozplynuli blahem. No a teď držíte v ruce knížku, jejíž vyprávění stojí za prd, příběh jakbysmet, sjíždíte jakési útržkovité segmenty příběhu, které ani nedávají smysl, tak si aspoň po dočtení přečtete anotaci, abyste měli šajnu, o co tam jakože šlo. Chtěl bych vidět člověka, který si četbu tohoto románu upřímně užil, odnesl si z něj něco (a nebyla to póza). Snad jen to poměrně vzhledné vydání z Arga za něco stojí.

3 01.07.2014

Do knihy jsem se pustil po relativně dlouhé době, kdy mi ležela v polici, po několikerých doporučeních mých známých. Vím, že pro mnohé z nich je Teorie nevzdělanosti jakousi mantrou, knihou, která významně ovlivnila jejich uvažování o systému vzdělávání a vzdělanosti. Asi to i dokáži pochopit, protože Liessmann přichází se zajímavými a svými vlastními myšlenkami, nerecykluje již známé pravdy, jako jiní neskládá k sobě samozřejmé banality a neškodné floskule. I proto je Teorie nevzdělanosti knížkou údernou, k jádru věci jdoucí a příjemně krátkou, která neomílá jednu větu padesátkárt dokola, aby zaplnila přinejmenším čtyři sta stran.
Základní tezí textu je, že současný systém vzdělání vede k potlačení vzdělanosti, univerzity popírají svůj odvěký smysl, neboť primárním impulsem není vyvolat klasicky vzdělaného člověka, nýbrž osobu, připravenou pro trh práce. Univerzitní pracoviště jsou pak už jen jakési továrny, které na základě poptávky vyrobí to, co si tento trh žádá. Studuje-li někdo obor, který je optikou trhu neperspektivní, je takřka za vyvrhele.
Myslím, že se jedná o inspirující a zajímavou četbu pro všechny, pro absolventy nebo studenty humanitních oborů obvzlášť. Pokud studujete antropologii, filozofii, filmová studia nebo podobnou lahůdku, přečíst aspoň pětkrát, srdíčko vám poskočí.

4 01.07.2014

Tělo a krev je dvacet let starý Cunninghamův román, který se k nám dostává v českém překladu až teď. Já ani nevím, co napsat, převládá ve mně spokojený pocit po přečtení výborné knížky, za kterým není třeba skoro nic dodávat.

OK, přečetl jsem to téměř na jeden zátah, od začátku druhé části jsem se nemohl od příběhu odtrhnout a s upřímným zaujetím sledoval desítky let trvající osudy rodiny přistěhovalců ve Spojených státech. Těm se narodí děti, jejich dětem další děti, a všechno souvisí se vším. Cunningham možná psal i se záměrem vytvořit jakousi kroniku doby, let padesátých (a materiálního vzestupu), let šedesátých (a rozvolnění), let sedmdesátých (a hippies), let osmdesátých (a AIDS), let devadesátých (a konzumerismu). Je vidět, že autor zachovává stále stejný koncept příběhu, založeného na dialozích a psychologii mezilidských vztahů (a Hodiny byly tedy v jistém smyslu vyvrcholením jeho tvůrčích postupů, nikoli ojedinělým úspěchem). Zdá se mi to jako nadčasové pojetí, které nemůže zestárnout nebo zevšednět. A středobodem Cunnighamova díla je psyché, navzájem propojený svět lidských duší, ony drobné nitky a přediva, která utváří náš svět, vzájemné interakce, které ovlivňují naše chování určitým způsobem. V Tělu a krvi, románu, sledujícím chování několika postav ve velmi dlouhém časovém období, je toto patrné. Osobně jsem už místy unaven z hypersložitých a do sebe zahleděných knih plných složitých dějových zápletek. Přitom číst knihu, založenou v podstatě jen na nenásilném a pozvolném plynutí děje, vyšperkovanou brilantními dialogy, je osvěžující zážitek. Řekl bych, že Tělo a krev je takové autorovo nenápadné a opomíjené opus magnum, knížkou, stojící ve stínu, u které ale budete překvapeni, jak moc dobrá je, až se do ní pustíte. Myslím, že toto dílo vede k zamyšlení o tom, že i na první pohled spořádané a úspěšné rodiny v sobě dusí tíži, tu nesnesitelně lehkou nebo těžkou, jak o ní psal Kundera. A nikdo jí není úplně ušetřen, nikdo z nás není člověkem sám o sobě, nýbrž součástí početnějšího celku. A naše okolí ovlivňuje naše životy více, než si jsme sami ochotni připustit. Cunningham je pak autor, který v mých očích knihu od knihy roste. Po poctě Virginii Woolfové v Hodinách a minimalistické konverzační fresce Za soumraku je toto můj třetí zásek. Možná i ten nejlepší.

Děkuji databáziknih.cz za poskytnutí recenzního výtisku.
Hodnocení: 9/10

16 28.05.2014

Směšné lásky jsou fantastická povídková sbírka, a kdybych ji chtěl jen velmi stručně a zkarikovaně komentovat, napsal bych nejspíš, že to je knížka o tom, jak se souložilo v socialistickém Československu. Čímž bych v podstatě mohl skončit, protože ač to zní poměrně hloupě, Kundera by se za takovou interpretaci – aspoň doufám – nezlobil.
Co mě však v kontextu Směšných lásek a celoživotního boje Kundery za své autorské dílo zaujalo, je různorodost pohledů, jak lze na dílo nahlížet. A zatímco Kundera vidí v Láskách i po nich následujících románech pouhé příběhy o lásce, autorovi fanoušci, literární kritici i jiní, ti je rádi zkoumají jako díla politická, společenská. Což upřímně, přes veškerou snahu autora tyto aspekty díla upozaďovat, je poměrně těžké, i s ohledem na osud Kundery a jeho peripetie s nedemokratickým režimem v Československu. Lze tuto rovinu možná přehlídnout u této sbírky, ale u následných románů? Jen velmi stěží.
Tato sbírka je taky možná nejdůležitějším autorovým dílem, co se Kunderovských postav týká. A slyšel jsem názor, že Směšné lásky jsou v podstatě jejich „laboratoří“, protože velká část postav dalších románů jsou už jen jakési variace na ty ze Směšných lásek. Kundera je podle mě taky velkým znalcem lidské povahy a jako jeden z mála autorů vidí do ženské hlavy, což nevím, jak můžu já jakožto muž zhodnotit, ale mám zkrátka ten pocit. Některé postavy se možná dotýkají hranice uvěřitelnosti, ale na půvabnosti to sbírce neubírá, a jistá komičnost (neřkuli tragikomičnost) k této úmyslně nadsazené kolekci směšnosti patří. Nečtěte tento můj komentář, čtěte Směšné lásky!

13 18.05.2014

Je stále těžší komentovat množící se zástup Kingových knih, z nichž většinu jste již četli. Když dovolíte, kladů bude v komentářích řečeno ještě spousta, zaměřím se tedy spíše na méně povedené aspekty románu (což neznamená, že román je vyloženě špatný): Doktor Spánek těží ze dvou skutečností; jednou je volné pokračování Kingova raného (a dodnes hojně čteného) díla Osvícení, respektive následování osudů jeho hlavního dětského hrdiny, druhou je jakési kvazi-upírské společenství napříč časem jdoucích postav. Zatímco první zmíněná pomáhá těžit z možné nostalgie po klasických hororových kingovkách 70. – 80. let, druhá kvalitu knihy především v poslední třetině sráží dolů.
Román je skvěle zvládnutým řemeslem a čtivým zaplněním několika večerů, strach vám ovšem do vašich nočních čtecích koutků nepřinese, a oproti nedávným Kingovým románům (především Dallasu 63 a Ostrovu Duma Key) chybí Doktorovi ucelenost a plynulost děje. Na nejvyšší hodnocení v rámci zábavní literatury to zkrátka tentokrát nebude. Záležet bude asi na konkrétních preferencích každého čtenáře, osobně mi jsou již mírně proti chuti brakovitě zbarveného zápletky (mám na mysli zmíněné společenství kvazi-upírů). V poslední třetině se pozvolně plynoucí děj rozbíhá na plné obrátky, příběhu ovšem škodí u Kinga často velmi krátké a ne zcela uspokojivé zakončení. To je i případ Doktora Spánka a jeho zcela očekávaného (a tendenčního) finiše.
King předvedl své standardní kvality, díky kterým se román především v rovině vyprávění, dialogů postav a uvěřitelnosti jednání hrdinů drží v nadprůměru soudobé (zábavní? brakové? hororové? fantastické?) literatury. Zvolené spisovatelovo tempo i dvou knih ročně (při často značné rozsáhlosti příběhů; i Doktor Spánek se v českém překladu blíží hranici pěti set stran) se však nutně odráží ve schopnosti vytvářet skutečně netradiční a invenční příběhy. Spánek extenzivně čerpá z jednoho z nejslavnějších autorových románů, což je marketingově výborný tah. K této lince přidává námět, který sice poměrně vybočuje z autorovy tvorby posledních let, na druhou stranu by ale samostatně příliš nefungoval, respektive by byl v kontextu autorova díla značně podprůměrný.
Posledních pět samostatných Kingových románů bych kvalitou seřadil takto:
Pod kupolí ≥ Ostrov Duma Key ≥ Dallas 63 ˃˃ Lunapark ˃ Doktor Spánek.

Děkuji databaziknih.cz za poskytnutí recenzního výtisku.
Hodnocení: 7/10

8 17.05.2014

J. K. Rowling patří k těm autorům, kteří si svými předešlými díly v podstatě vystavěli pomník, se kterým bude chtě-nechtě srovnáváno cokoliv dalšího. Snaha co nejvíce se distancovat od příběhů z Bradavic ovšem zatím mnoho úspěchů nepřináší a po společenském, vlažně přijatém románu Prázdné místo, tady máme detektivku. Z té převládá dojem, že si autorka za každou cenu chtěla vyzkoušet něco nového, příběh je ovšem poměrně nenápaditý a jalový. Volání kukačky by se nikdy nestalo masově čteným hitem, nebýt zázračného odhalení, že onen pan Galbraith je ve skutečnosti paní, jejíž Prázdné místo zabírá polovinu skladu každého knihkupectví v Česku, a nikdo neví, jak z této situace ven.
Bavíme-li se o zábavné literatuře, ke které žánr detektivních příběhů bezesporu patří, je poněkud tristní nezakomponovat čímkoliv zajímavé postavy do děje. Překvapuje to u autorky tolik proslulé svou fantazií. Deaver má svého Lincolna Rhyma, Nesbo Harryho Hola, i v tom nesmírně přeceněném Miléniu to mezi hlavními protagonisty jiskří. Jenže tohle všechno jsou etablovaní, popřípadě zruční a nadaní spisovatelé thrillerů a napínavých románů, nikoli Rowling, která si k psaní detektivky kdoví proč odskočila. Srovnání se ubráníte jen těžko, zvlášť máte-li načteno. Detektiv Cormoran Strike je mdlý a nezajímavý, jeho jedinou zvláštností je maximálně tak absence části nohy, bohužel. Stejně tak jakoukoliv neobvyklost postrádá jeho pomocnice Robin, hrající úlohy místy více a místy méně šikovné sekretářky. Nezachrání to ani ostatní aktéři příběhu, kteří působí ploše (nelze nesdílet postřeh Lenory o karikaturizaci).
Příběh není ani umně odvyprávěn a obsahuje pasáže, které jsou v dějové kostře zcela irelevantní a podle mě neobstojí ani jako tzv. „koření románu.“ Typicky se jedná o poměrně zbytečnou linku s příběhem Robinina přítele. Vytknul bych i příliš dlouhou expozici. Čtenář není držen v napětí a motivace obracet stránky dál a dál se postupem času vytrácí. Vyškrtání slabých částí knihy by román více přiblížilo rozsahu paperbackových detektivek, kteréžto vydání by si Volání kukačky zasloužilo daleko spíše. Jak se ovšem zdá, český vydavatel věří v jakousi setrvalou přízeň fanoušků a vydal první případ Cormorana Strika v knihařsky slušném vydání. Uvidíme tedy, na jaké vlně se ponesou další dva ohlášené díly.
(Děkuji databázi knih za poskytnutí recenzního výtisku.)

18 02.03.2014

Kladivo na čarodějnice je nejtrefnější obžalobou katolické doktríny, jakou jsem kdy četl.

Přestože spousta lidí tvrdí, že se nejedná o protinábožensky laděné dílo, nýbrž o kritiku procesů jako takových, o jejich analogii k praktikám totalitních režimů dvacátého století, nesouhlasím. Představitelé církve si jsou příliš dobře vědomi absurdnosti počínání inkviziční komise (o všem dokonce pochybuje i olomoucký biskup, nejvyšší hlavoun katolické církve v kraji), nejsou ale schopni ani ochotni podniknout jakékoliv kroky, které by celé mašinérii lží zabránily. Zkostnatělá církev, prožívající jedno z posledních období, kdy mohla beztrestně a se svolením „vyšší autority“ páchat na lidech zlo, poskytla inkvizitorovi Bobligovi úžasný servis, na kterém celý proces vystavěl. V podstatě jej zaštítila a poskytla mu postavení, ve kterém se nemusí zpovídat nikomu. Posilněn nesmyslnou a pokryteckou katolickou doktrínou (umocněnou násilnou rekatolizační vlnou), záštitou v Boha a vyšší pravdu, buduje něco, nad čím zůstává rozum stát. Ohlédneme-li od samotné absurdnosti toho, že svou nevinu není možné prokázat (a kterýžto fakt si náboženské elity při své zaslepenosti málokdy uvědomily), vede čtení románu k zamyšlení nad úlohou církve v dějinách. A jen těžko si neuvědomit holý fakt, že největším nepřítelem církve je vzdělanost. V dobách středověku a novověku mají církevní hodnostáři a kněží na spoustě míst takřka výhradní monopol na vzdělání a jsou nezpochybnitelnou autoritou. (,,Nikdo nepochyboval, že to je pravda, když to pan farář říkal v kostele.“) Vědomosti mezi lidmi jsou nejen nepotřebné, jsou dokonce přítěží, protože vedou k individualismu a ,,neposlušnosti" (Kým jiným než neposlušným individualistou je v knize Kryštof Lautner, tolik se lišící od ostatních církevních představitelů, kteří jsou spíše institucemi a hlásnou troubou oficiální ideologie?). Náboženství je proti individualismu, neboť ten vychovává vlastním úsudkem vybavené jedince a potlačuje vliv toho, co je dané, neměnné, co nelze měnit. Náboženství je proti vzdělání a pokroku, je odvěkým nepřítelem univerzity jako místa, ve kterém se líhnou nepřijatelné myšlenky, svobodomyslnost. Země není kulatá a neobíhá kolem Slunce. Člověka stvořil Bůh, šest tisíc let tomu, nic jiného nepřichází v úvahu. Setrvávat na těchto stanoviscích bylo pro katolické náboženství životně důležité, neboť demonstrovalo neomylnost, jakousi schopnost mít odpověď na každou otázku, a bylo od nich opuštěno až ve chvílích, kdy to pro nezpochybnitelné důkazy bylo pragmaticky nutné. (,,Myslím, že to je teprv počátek. Uvidíte, že nejde o nic jiného než o zastrašení lidu, aby mohl být dál držen v temnotách. Nejsnáze se vládne nevědomcům a hlupákům!“) Společnost, vybudována primárně na poslušnosti k církvi a slepé oddanosti katolickým autoritám, vede k zaslepenosti, zúžení pohledu na svět, netoleranci a trvalé deziluzi, kterou nejhůře snášejí odlišní jedinci, kterým není dána jiná možnost, než se podřídit. (,,Věřící byli tak vyděšení, že při mši, která po kázání následovala, se zapomínali bít v prsa. Myslili na slova kazatelova, a každý v duchu mezi sousedy a přáteli hledal toho, kdo by mohl sloužit ďáblovi a na lidi přivolával utrpení, kterého je tak jako tak na světě dost.“) Páchat zlo ve jménu dobra málokdy přineslo něco dobrého. Kladivo na čarodějnice, napsáno podle skutečných historických pramenů, je toho poměrně tragickým důkazem.

21 25.02.2014

Už Masaryk nás před více než sto lety řadil k malým národům, k těm, které musí dnes a denně bojovat o své místo na slunci, o přízeň velikánů a obrů. Takže když jeden takový velikán světové literatury vydá svůj nový román s adjektivem "pražský" v názvu, budou mnozí u vytržení. A Pražský hřbitov se výborně prodával, první náklad zmizel v první den prodeje, kniha získala několik cen, vysloužila si neobvyklou mediální pozornost, dostala se do rukou široké čtenářské obce (taky k těm, kteří by jinak podobné téma nebo autora samotného nikdy nečetli). Knížku díky této masové hysterii provází nezasloužený odér nudné akademičnosti, historické deskripce apod., zkrátka to, co se v určitých kruzích říká o všech autorových beletristických dílech, a co bude vynášet zpravidla ten, který je zvyklý na nižší level. Je pravda, že si román všímá notoricky známých událostí (jako prusko-rakouské války, Dreyfusovy aféry) a odehrává se na pozadí skutečných sociologicko-historických reálií, a jako takový vyžaduje základní přehled dané problematiky, nejde ale do takové hloubky, aby běžný čtenář nemohl Ecovi stačit. Ten se totiž v Pražském hřbitově předvedl ve strhující formě a napsal z mého pohledu velmi zajímavý, dobrodružný a inteligentně vystavěný exkurz do druhé poloviny 19. století, doby plné skryté i otevřené nenávisti vůči takřka všem skupinám společnosti, odchylujícím se od normálu. Takové prostředí nahrává nejrůznějším konspiračním teoriím, se kterými se doslova roztrhl pytel. Židé, zednáři, Němci, Slované, komunisté, bonapartisté; všichni proti všem vytahovali špínu a házeli ji po druhých, neštítíce se žádné metody. Hlavní postava příběhu (a taky údajně jediná, kterou si autor vymyslel) je jakýmsi průnikem výše zmíněného, pragmaticky orientovaný falzifikátor Simonini, který si velmi dobře uvědomuje, jak i maličkost může změnit život jedince, nálady ve společnosti, chod dějin (podstatná část děje se točí okolo Protokolu sionských mudrců, zfalšovaného pamfletu, který v 19. a 20. století obletěl svět a postrašil lidstvo neuvěřitelným plánem Židů ovládnout všechny a všechno). Vedlo-li toto všechno k jisté schizofrenii společnosti a nepřetržité nejistotě, kde jde pravda a kde lež, přetavil Eco celý tento motiv i do ústřední postavy Simoniniho, který s postupem let ztrácí kontakt s realitou a není si jistý, kým vlastně je (což je v textu výborně rozděleno do dvou rovin vyprávění). A skvělý vypravěčský styl patří k jednoznačným vrcholům románu, který stojí za to číst. Dobové ilustrace jsou pak jen příjemným bonusem, který váš zážitek umocní. A třeba zajistí, že se na pár dní stanete všem těm konspiracím přímými účastníky.

(16. ledna 2014 - 20. ledna 2014)

9 23.01.2014

Balabán je velmi dobrý ve vystihnutí atmosféry a nálady, přesvědčivě přibližuje ponurá, neradostná místa. I popis reálií Ostravy je velmi dobrý. Jen mi ta ponurost místy přijde už za hranou, samoúčelná, umělá. A mám-li si na základě těchto povídek utvořit obrázek o osobnosti autora, myslím, že to byl velmi smutný a nešťastný člověk. Pět set stran depresí, bezvýchodností, smutku, melancholie, nelehkých osudů lidí z okraje společnosti. Pořádná nálož šedivosti do vašich životů, vážení. Která až podivně koresponduje s Balabánovou předčasnou smrtí. Rozmyslete si, jestli máte zrovna na toto náladu. Nepamatuju si, kdy naposledy jsem četl povídkovou sbírku tři měsíce.

5 09.01.2014

Jak koukám, budu první, který nebude vyzvedávat vizuální stránku (ilustrace, obálku) před samotným obsahem knížky. Protože obrázky jsou příšerné a z přebalu nadšený rovněž nejsem. A tak vyvstává otázka, jestli tato kniha není trochu zbytečná. Rozhodně se nejedná o žádnou samostatně vydanou povídku, ale součást povídkové sbírky „The Elephant Vanishes“ (vyšla v roce 1991), a ta si k českému čtenáři najde místo tak jako tak, neboť Odeon plánuje vydat celé Murakamiho dílo. A tak zatímco bychom mohli mít celou výše zmíněnou sbírku v polici (a třeba jen o pár desítek korun dráž než těch 249 Kč za cca padesát stran textu a několik zbytečných ilustrací), máme v knihovně podivnost, zavánějí tak trochu pohodlným pocitem „vždyť lidé si to stejně koupí“. A kniha se prodává velmi dobře, stejně jako se bude za pár let prodávat i Elephant Vanishes.
Odhlédnu-li od této mé deziluze, je samotný text dobrý. Problémem je, že na samostatně vydanou povídku se z logiky věci koukáme jiným prizmatem než na tu stejnou věc v povídkovém souboru. A jestliže v druhém případě můžeme Spánek vnímat v kontextu jiných příběhů a čistě jako povídku, vydání od Odeonu je již knihou. Knihou, obsahující pouhý výsek mnohem bohatšího celku, který pravděpodobně ani samotný autor neplánoval vydat takovýmto způsobem. Dostal jsem se tak k dilematu, jak celý výtvor hodnotit: jako kvalitní povídku, v níž si nespavost užívající žena čte ruskou klasiku, konfrontována se zvláštním světem okolo, který ne náhodou připomíná atmosféru Kafkových prací (ať neukončeností, nezájmem vysvětlovat apod.)? Protože – s klidem to přiznávám – Spánek není natolik výrazná, svébytná a nezapomenutelná práce, aby si zasloužila toto výsadní vydání.
Odeonu nezbývá než poděkovat, že českému čtenáři představil jednoho z nejvýraznějších a nejzajímavějších autorů současnosti, že již více než deset let pravidelně ve výborném překladu Tomáše Jurkoviče přináší nová i stará díla tohoto velikána japonské literatury, byl bych ale rád, kdyby pro příště pokračoval v dříve započatém trendu, a než vydáváním takovýchto knih zpestřil naše dny něčím, co bude důstojně doplňovat mou sbírku Murakamiho knih a nebude v ní razit jako pěst na oko.

Hodnocení: 70%
Přečteno 8. ledna 2014.

7 08.01.2014

--- Časy se mění a třeba budeme za pár desítek let nostalgicky vzpomínat na dobu, kdy jsme četli severskou krimi, a budeme ji hledat v antikvariátech, protože se už dávno přestala vydávat. A třeba taky čas od času dostaneme chuť na klasickou anglickou detektivku, a to budeme vědět, že stačí zajít do knihkupectví, protože jistý druh kvality se prosadí v každém čase.
Milá Královno zločinu, První dámo detektivky nebo jak jinak Tě za posledních sto let titulovali. Chci Ti říct, pokud se na nás usmíváš z literárního nebe, že žádný z těch titulů není přehnaný, za vlasy přitažený, ač Ty sama bys je při své skromnosti používala jen velice nerada. Právě jsem dočetl čtyřiapadesátou knihu od Tebe. Což je, jak by jistě každý uznal, obdivuhodný počet napsaných knih (a to mi ještě v záloze pár zbývá). Putujeme spolu už přes deset let, a já si kolikrát říkám: jak to ta Agatha dělala? A vždycky, když jsem se sám pokoušel něco podobného napsat, ztroskotal jsem po pár stránkách a zmuchlaný papír odhodil do koše. Bohužel, nejsem Agatha Christie. A pak, když vidím ty stohy pokračovatelů, napodobovatelů, zkouším někdy i je. Jenže, také nejsou Agathou Christie. A tak mě napadlo, že pravým důvodem takového dlouholetého úspěchu je jedinečnost, kterou lze jen těžko napodobit. Protože začíst se po čtyřiapadesátá nebyla vůbec žádná nuda, těkal jsem očima od stránky ke stránce a užíval si milou prokreslenost postav, důvtip a ješitnost Hercula Poirota, laskavý anglický humor. Je to něco, čemu ani sto let nestačilo k zestárnutí, což je obdivuhodná nadčasovost. Schválně, kolik věcí z počátku devadesátých let považujeme za neaktuální, zastaralé? Ony i ty vraždy jsou ve Tvém podání jakési milé, něžné… hezké. Tak se laskavě nediv, co na Tobě stále všichni vidíme. ---

A děkuju databaziknih.cz za poskytnutí recenzního výtisku. Asi přistavím knihovnu, Agáto!
(29. prosince 2013 – 30. prosince 2013)

13 30.12.2013

Poslední část románu 1Q84, kterou si autor přál vydat odděleně od prvních dvou, nás vrací do hlubin podivuhodného světa se dvěma měsíci na nebi.
Murakami téměř rezignoval na dějovost a posouvá příběh pomalým vyprávěním pomocí náhledů několika málo postav na totožné situace. K dichotomii Aomame / Tengo, známé z předešlých částí, přidává Ušikawu, bystrého, avšak společností opomíjeného muže. Jeho „pátrání“ pomáhá nahlížet na oba hlavní protagonisty z odlišných úhlů pohledu, což je po téměř osmi stech stranách úsporně zalidněného románu nejspíš potřeba. Zajímavé je vnímat příběh jako zdvižený prst (japonské) společnosti: náboženská zaujatost, odcizenost lidí a neschopnost najít společnou cestu apod. Autor pravděpodobně úmyslně balancuje na samé hraně banálnosti, postavy jsou nuceny čelit stále stejným situacím, na které opakovaně nahlížíme očima více postav. Vznikne z toho ucelený labyrint příběhů a motivů, které do sebe (i díky pregnantně vykreslené psychologii postav) postupně zapadají a obrušují se. Protože 1Q84 je bezesporu velmi mnohovrstevnatý, libovolně vyložitelný román, který nemůžete dvakrát za sebou přečíst stejně. Je to zajímavá metoda (Murakami ji využil např. už v Kafkovi na pobřeží), ovšem více než kdy jindy v tomto případě platí, že kniha nesedne každému, a poté, co dočtou 1Q84 nejvěrnější fanoušci a nadšenci prvních dvou dílů, začne hodnocení knihy klesat (ovšem, nechejme se překvapit). Už jen proto, že dvanáct set stránek je mnoho a těch odboček je v textu dost na to, aby ne každý dokázal udržet pozornost. Mně kniha vyloženě sedla do vánoční nálady, přinesla klid a několik spokojených večerů k tomu. Co je možná nejdůležitější myšlenkou románu, je přítomnost lásky, schopnost milovat někoho, mít pro co žít. S tímto je pak všechno okolo barevnější, i kdyby okolí bylo jen pustou prázdnotou, jedno jak rozsáhlou. A i když se všechno zdá podivně nepochopitelné, nebalte to ještě, máte-li toto. I kdyby třeba po nebi plul celý tucet měsíců.
A jen tak na okraj, Janáčkova Sinfonietta je půvabné dílo :)

Děkuji databaziknih.cz za poskytnutí recenzního výtisku.
(25. prosince 2012 – 29. prosince 2012)

4 29.12.2013

,,Jsem literárním ekvivalentem Big Maca a hranolek,“ prohlásil kdysi Stephen King. Čímž demonstroval jednak nadhled, který nad sebou má, také však ukázal, že i autor jeho postavení a vlivu se nemusí brát příliš vážně. Protože King moc dobře tuší, že píše braky. Nebo tomu říkejme nenáročná literatura. Literatura pro zábavu, pro masy. Je to v podstatě jedno, protože to nemusí mít nutně negativní konotaci. Píše skvěle a s věkem působí ještě semknutěji než dříve. Vychází mi z toho všeho daleko lépe než naprostá většina těch rádoby-vážných Coelhů a podobných. Těch, kteří se nakonec jen topí ve vlastní povznesenosti a pocitu, že jsou něco víc, že mají moc vám něco předat, nějak vás ovlivnit a změnit.
Lunapark. Sotva jsem se začetl, došel jsem ke konci. Příjemná oddychovka, v Kingově kariéře jedna z nejkratších, nikoli nejlepší, nikoli nejhorší. V podstatě jen mírně rozšířená novela, která by se skvěle hodila do některého z povídkových souborů. Nic nezapomenutelného, ale já se bavil. Hodnocení: 75%

15 25.12.2013

Čtení poměrně nenápadné a mediálně skoro nepropagované knihy se pro mě změnilo v překvapení, když jsem se asi v polovině dozvěděl, že mně neznámá spisovatelka je nositelkou Nobelovy ceny za literaturu a jednou z nejvlivnějších žen americké poválečné literatury. Tento její aktuální román je dost možná románem posledním. A je to povedená tečka za úspěšnou literární dráhou dvaaosmdesátileté ženy, která si jako pamětnice ledacos pamatuje. Vrací se v něm do padesátých let v USA, doby stále přetrvávajícího útisku černošského obyvatelstva, diskriminačních zákonů a všudypřítomné netolerance. Nevím, kolik si toho Toni Morrison sama vytrpěla, ale její výpověď působí přesvědčivě, jako kdyby věděla, o čem píše a chce psát. Bez vaty kolem, Domov útočí přímo a bez okolků, neobvykle syrově a úsporně. Zajímavá je i struktura díla, mísení několika rovin příběhu a překvapivý závěr. Toni Morrison byla této nelehké doby plné křivd účastnící, jako mladá žena byla konfrontována s okolím, které barvu kůže posuzovalo jako ukazatel kvality člověka. Ve svém pokročilém věku již ví, že nemá cenu přivírat před minulostí oči, protože jen to je nejúčinnější způsob, jak si ji znovu nezopakovat, možná v ještě horší a nesnesitelnější variaci. A Domov je vynikajícím svědectvím doby, afroamerické kultury, lidské morální integrity, o to autentičtějším, že autorka by mezi hrdiny románu v podstatě zapadla. A kdo jiný by měl takové knihy psát?

Děkuji databaziknih.cz za poskytnutí recenzního výtisku.
Hodnocení: 85%

9 25.09.2013