Další pohled na Jižní Ameriku, tentokrát na Venezuelu. Jak se člověk může dostat z diktatorskeho nelítostného režimu, kde vládne chaos, násilí a bolest?
Nekonecne bolave, srdcervouci, drasave. Nejneuveritelnejsi pribehy jsou ty, ktere jsou pravdive. A zase to vsechno pochazi od nejvetsich bestii na Zemi - lidi.
Já vám nevím, je to dobrá kniha, ale ten nadhled a odlehčenost některých částí mi bránila naladit se na vážné důležité pasáže a výsledek je pro mě rozpačitý.
Jako bych se dívala na seriál: od prvních řad se nedokážu odtrhnout, ale ty další jsou už jen do počtu a protrpim je jen v naději, že se zlepší, což se ale nestane.
Jakoby se autorka v průběhu knihy vypracovávala, tribila a dělala pokroky. Ze začátku je to hodně rozdrobené, nesouvislé a zdlouhavé, postupně se kniha zlepšuje, ale ne dost a ne dost rychle. Celkový dojem je rozpačitý.
Mohlo to být velkolepé dílo, ale všechny rozsahy, hloubky, emoce jsou vedeny jednou linkou bez výkyvů a možnosti cokoliv v nás vyvolat.
O této historické postavě určitě stálo za to něco napsat a natočit film. Literárně nic převratného, ale dozvěděla jsem se spoustu zajímavých věcí a další si dohledávám.
Válce v Jugoslávii asi nikdy neporozumim, ale nepřestanu se pidit po podobných knihách. Knihách, které bolí, které popisují nedávnou historii a jak převelice poznamenala konkrétní lidi, rodiny, místa a území.
Tohle bylo strašně úmorné. Úporná snaha nacpat všechny nabyté vědomosti a poznatky do románu působí křečovitě a nepřirozeně. Na literaturu faktu je to málo, na román příliš.
Tak za mě nebyla kniha ani svižně napsaná, ani kořeněná anglickým humorem. Postavy byly naprosto ploché, nijak se nevyvíjeli, nic o sobě nevyzradily. Nechápu, proč kniha vznikla a proč ji číst.
Čekala a čekala jsem. Na to, až mě kniha chytí za srdce, až se autorka dostane do hloubky postav, až se dozvím více a najednou byl konec. Promarnena šance.
