oskli
komentáře u knih
Mami, miluju
Aleš Palán
(SPOILER) Nerada to píšu, ale tohle byly první rozhovory od Aleše Palána, které mě nenadchly. V Muži, který sází borovici blatku pro mě byli zvolení malíři opravdu zajímaví, tradičně neobyčejně obyčejní lidé, inspirativní, se zajímavými obrazy i fotkami a tak vůbec.V Mami, miluju jsem čekala podle popisu rozhovory o komplikované mateřské lásce, což asi první polovina rozhovorů naplňovala. I ženy mi připadala zajímavé, silné a rozhovory měly spád. Poslední dva rozhovory mi už ale připadaly při nejmenším zvláštní. Takové tlachání, které mi vlastně bylo jedno. A poslední Jana je asi opravdu případ. Třeba se to všechno kolem ní děje tak šíleně, jak popisuje, ale nepřesvědčila mě. Třeba to, že v zimě je v baráku s odstřiženou elektrikou, nemá pomalu na základní potřeby, ale tři dny po propuštění z nemocnice má peníze na takovou věc, jako je fitko?! To jako fakt? A podobných míst byla v rozhovoru celá řada. Navíc mě něčím děsně iritovala, ale to může být i můj subjektivní problém.
K podobě samotné knihy mám podobné výhrady jako ostatní - fotky naprosto o ničem, vůbec tam nemusly být. A drahý křídový papír pro tento formát knihy? Asi taky zbytečnost...
Čili - první Palánova kniha, která nezůstane u mě v knihovně, ale půjde o dům dál.
Varhaník z mrtvé vesnice
Danuta Chlupová
Kniha by mohla být výborná, ale něco mi chybělo. Četla se výborně, příběh mě vtáhl, ale po dvou týdnech ve mně nezůstala žádná hlubší stopa. Příběh se mi pod kůži nedostal, mohl být rozpracován lépe, vlastně ani hlavní postavy mě nijak nezasáhly... Ale za mě o kategorii lepší než předchozí Jizva, ta svůj potenciál nevyužila ani z poloviny. Věřím, že příští autorčina kniha bude zase lepší a určitě si ji ráda přečtu.
Lidi od kolotoče
Kamila Hladká
Knížka mě potěšila, dokonce jsem se díky ní rozhodla, že ač u nás nemá pouť nic společného s poutěmi z mého dětství, musím syna v létě někam vzít. Povozit se, ochutnat nějaký sladký žužu blivajz a prostě jen nasát tu atmosféru. Na konci osmdesátých let byla rodinná výprava na větší pouť opravdová událost, na kterou jsme se nedočkavě těšili, teď je to jiné. Ale moc děkuji za nahlédnutí do světa světských prostřednictvím této knihy. Bylo to bezva.
Pláňata
Petra Dvořáková
Knihu jsem četla před čtvrt rokem a ke svému překvapení si uvědomuji, že si pamatuji děj, ale že zmizel ten pocit všudypřítomné úzkosti, nespokojenosti a zmaru, který jsem cítila při čtení knihy. Kniha jako taková se čte skvěle, ale optimistické čtení to není. Je o životech, které se nežijí, ale přežívají. O lidech, kteří se dusí nespokojeností, nenaplněnými představami a opocitem vlastního sebeobětování (bez ocenění).
Taky jsem prožívala dětství v 80. letech (na malém městě a pak na vesnici), ale já mám povětšinou vzpomínky hezké. Hlavních postav mi bylo líto.
Muž, který sází borovici blatku
Aleš Palán
Dokážu pochopit, že někteří čtenáři čekali víc, ale já jsem nadšená. V dnešní zrychlené době, kdy se každý za něčím honíme, pořád máme pocit, že ještě nemáme dost (peněz, věcí, zážitků...), byla kniha úžasné zrcadlo. Pan Palán mi opět strčil pod nos obyčejné lidi, kteří vůbec nejsou obyčejní. Vedou obyčejný život po svém, navíc ten život často nemají vůbec jednoduchý, ale nestěžují si a ještě tvoří něco krásného. Jen tak.
Po dočtení knihy jsme celá rodina vyrazili zkoumat borovici blatku :-) Máme to štěstí, že kousek od nás je přírodní rezervace s touto vzácností, takže jmse se zvládli hodinu kvalitně dohadovat o tom, která borovice je lesní a která blatka. U mladých stromů jsme měli jasno, u starých jsme se nebyli schopni názorově sejít :-D
U severní zdi
Petra Klabouchová
Mrzí mě to, ale dávám jednu hvězdu za téma, které mi není neznámé. Vzhledem k velké chvále jsem věřila, že tahle autorčina kniha mi také sedne. Anglická zahrada mě šíleně štvala a ani Prameny Vltavy jsem nezvládla číst souvisle, ale musela jsem přeskakovat. Nedokážu strávit autorčin styl psaní, navíc v každé knize bylo něco hned na prvních stránkách, co jsem považovala za blbost (sedmiletý kluk z děcáku chodí odpoledne ze školy sám, zná kabinet přírodopisu a používá slovo strýček?). A pak už se to jen navalovalo... Takže ano - téma je za mě skvělé, lidi rychle zapomínají, nebo ani nechtějí vědět, co se v padesátých letech dělo, jak nelidská to byla doba, ALE proč k tomu ta zbytečná literární dramatizace, proč ten podivný balast, co má čtenáři vnutit ještě větší pocit hrůzy? Proč nenechat působit jen ten základ, aby si to každý v sobě zpracoval po svém?
Věřím, že celá řada čtenářů je spokojená, ale já radši příště sáhnu po literatuře faktu. A Petru Klabouchovou už nikdy zkoušet nebudu, zjevně si nejsme souzené.
Zahrada
Petra Dvořáková
Knihu jsem četla před rokem a teď hodnotím hodně s odstupem. Pořád ve mě doznívá pocit, že mě příběh pohltil, ale při čtení mi bylo většinou hodně smutno. Hlavního hrdiny mi bylo strašně líto, počáteční optimismus se měnil v peklo. A já mu přála, aby vše ustál a nějak se to celé zase uhladilo. Na druhou stranu, trochu jsem chápala i hrůzu sousedů, kteří žili s dětmi za plotem. Těžko říct, co by člověk cítil, kdyby byl na jejich místě. Jako čtenář máte jasno, ale reálně?
Neděle odpoledne
Viktorie Hanišová
Klasická Hanišová - naloží hlavnímu hrdinovi tolik, že to sotva unese, nebo spíš neunese. Ale aby v tom nebyl sám, naloží i jeho blízkým, rodině a všem, kdo se v knize mihnou... a vám taky. Autorčiny knihy nehladí po duši, ale lezou pod kůži, žerou a drásají. A čtenáři to masochisticky podstupují a nechají se cupovat na kousky, aby knihy pak zavřeli s pocitem "uf, to zase bylo"(a příští knihu berou nějalou lehčí, optimističtější). Ale za rok už zase doufají, že před Vánoci vyjde nová Hanišová, aby se mohli nechat zmasakrovat depkou dalšího hrdiny...
Den byl pro mě krátkej: Paměti hrdé Romky
Olga Fečová
Fantastická kniha, při jejímž čtení budete mít zákonitě pocit, že jste břídilové, kteří nic nestíhají, nic po nich nezůstává a nic nedělají naplno. Dobře, vy třeba ne, ale já ho měla. Během čtení jsem nechápala. Fakt jsem nechápala, kde Olga brala energii, odhodlání, potřebu pomáhat, pracovat, studovat, opečovávat... Úžasná a obdivuhodná žena!
Les v domě
Alena Mornštajnová
U knihy jsem zaznamenala velkou vlnu emocí, ale odmítla jsem cokoli číst, dokud si knihu nepřečtu sama. Přiznám se, že jsem zklamaná. Tohle téma mi nesedlo, nějak jsem ho autorce nevěřila, děj byl předvídatelný, až moc depresivní bez jiskřičky naděje. K tomu mi připadalo, že ani literární styl není takový jako v předchozích knihách, které se čtou samy a krásně plynou. Takže já knihu k přečtení nedoporučuji a vím, že se k ní nikdy nevrátím. Všechny předchozí autorčiny knihy jsou o úroveň výš.
Zabíjím rychle. Cena: 13 minut
Marcela Pecháčková
Kniha stojí za přečtení, ale z logiky tématu se nejedná o optimistické čtení. Já ji zhltla za pár večerů a vím, že ji podstrčím synovi, až si jednou bude dělat řidičák. Doufám, že nezapomenu kouknout na dokument, ať mám ten zážitek kompelxní.
Jitka Válová: Byly jsme dvě malý hovna ve vysoký trávě.
Marcela Pecháčková
Tohle je taková nádhera! Za mě nejvíc největší knižní zážitek v roce 2023. Válovky jsem neznala, ale jejich životní příběh mě uchvátil. Ta skromnost, neústupnost, životní optimismus, schopnost s ničím se nesrat a prostě si žít po svým... a jak autorka geniálně proložila rozhovor korespondencí s přáteli, úryvky z deníků, fotografiemi, ještě příběh posunula do další dimenze. Kniha hladí po duši a nastavuje zrcadlo, jak povrchně a marnotratně často žijeme. Jak se soustředíme na něco, co vůbec není důležité. A tak vůbec - při čtení vyplouvá spousta myšlenek, aha momentů, ale i obyčejného pocitu krásna a obdivu k dvěma neskutečným umělkyním, se kterými se život napáral. Tuhle knihu si rozhodně nepůjčujte v knihovně, ale rovnou si ji kupte. Ideálně teď k Vánocům, ať se máte na co těšit.
Tehdy jsme žili v letní zemi
Lydia Millet
Tak toto byl omyl, který se mi nestává často. Dala jsem na doporučení oblíbené bloggerky, ale vůbec jsme se v nadšení nepotkaly. Za mě je kniha neskutečný blábol. Začátek ještě nevypadal tak katastrofálně, ale postupně se děj měnil v něco, čemu nešlo věřit, k tomu dost podivné dialogy, celé to šlo směrem, kdy jsem si říkala, jestli mám vůbec za potřebí to dočítat (fakt mi bylo úplně jedno, jak to celé dopadne). A ten doslov? Ten už tomu jen nasadil korunu. Fakt jsem si říkala, co to má znamenat a proč tam něco tak pomateného vydavatel nechal strčit. Srdečně doporučuji tento počin vynechat.
Náčelník
Aleš Palán
Kniha mě nadchla. Zpočátku jsem si trochu zvykala na dlouhé odpovědi dané tím, že rozhovor neprobíhal při osobním rozhovoru, ale písemnou formou. Nicméně, to je jen taková maličkost. Celkové vyznění knihy je úžasné - úplně z ní sálá životní optimismus, energie, láska k přírodě, životu i celoživotní práci... A já mám zase větší potřebu vydat se do Jizerek, které jsem zatím (zjevně neprávem) na cestách po českých kopcích míjela. Děkuji za tuto knihu!
Severka
Nina Špitálníková
Tak moje hodnocení nesouzní s většinovým nadšením. Jak mě nadchly první dvě autorčiny knihy, tato mě zklamala. Hlavně v první polovině knihy hodně kostrbatý jazyk, zvláštní šroubovitá souvětí, sem tam chyby... bylo trochu fuška tohle skousnout a číst dál. Ač druhá polovina byla čtivější, celkově mi styl nesedl. Určitě je dobře, že kniha vznikla, ale rozhovory nebo celkově reportážní pojetí autorce určitě sedí lépe.
Sudetský dům: Jaro - léto 1945
Štěpán Javůrek
Na knihu jsem se velmi těšila, ale přišlo zklamání. Asi jako když se těšíte na zmrzlinový pohár a dostanete napůl rozuštěnej nanuk. Příběh je naprosto předvídatelný, postavy bez hloubky a nějaké psychologie, nebyly pro mě uvěřitelné ani symaptické. Celé mi to připadalo takové klišoidní, chyběla mi hloubka příběhu, nějaký vnitřní rozpor, který bych u tohoto tématu čekala. Sama mám velkou část předků, kteří žili v šumavských Sudetech a byli odsunuti, tak jsem chtěla věřit, že se autor tématu ujal poctivě a šel trochu do hloubky. Bohužel nikoli. Za mě tedy byla kniha docela ztráta času.
Příběh se čte lehce, použitý jazyk je hodně jednoduchý, ale vlastně se mi to k tématu nehodilo. Těžší téma by chtělo jiné zpracování. A koraktura snad ani neproběhla. To mě iritovalo značně. Za sebe asi tohle čtení moc nedoporučuji, jsou lepší knihy, kterým věnovat čas.
Pravidla moštárny
John Irving
Posloucháno jako audiokniha a bylo to několik naprosto nádherných hodin. Těšila jsem se na každou chvilku, kdy jsem se mohla ponořit do jiného světa. Ke knize není potřeba psát nic jiného. Pokud jste se do ní ještě nepustili, určitě to udělejte. Některá místa jsou hodně popisná a plynou v pomalém tempu, ale to mi v případě audioknihy vůbec nevadilo. Prostě krása!
Život si se mnou zahrává
David Grossman
Myslím, že všechny moje pocity naprosto do puntíku vystihla BabaJaga11, která hodnotila chvíli přede mnou. Knížka je zvláštní. Chvílemi mě iritovala, postavy mě štvaly a já si několikrát pokládala otázku PROČ. Být v kůži Gili bych nechtěla ani na minutu, ale vlastně osudy všech zúčastněných byly tak šílené, že čtení rozhodně nebylo ve smyslu přenesení se do světa, kde by čtenář chtěl být. Příběh je ale tak pozvolně pohlcující, že ho nejde odložit jen tak. Člověk prostě musí číst dál, i když ví, že lepší to nebude.
Asi nic dalšího od autora zkoušet nebudu, ale na postavy z téhle knihy jen tak nezapomenu. Rozhodně doporučuji k přečtení. Pokud tedy neprožíváte nějaké těžké životní období. To by vás kniha dorazila.
Opožděné vzpomínky
Evelina Merová
(SPOILER) Tohle jsou přesně ty životní příběhy, které vypovídají o neuvěřitelné vnitřní síle. A nejspíš i o síle rodiny. Pokud má dítě v nejútlejším věku všechno, co potřebuje (lásku, pocit bezpečí a jistoty), dokáže přežít strašné hrůzy. Nezlomit se, nevzdat se, ať se stane cokoli. A ještě mít vnitřní motivaci k tomu něco dokázat, někomu něco předat.
Evelina přišla o celou rodinu, přežila několik koncentráků, následně i pro mě neuvěřitelný život v Leningradě, vystudovat, najít si životního partnera a založit rodinu... Tohle je skutečně inspirativní čtení. Akorát teda nastavuje dost zrcadlo ve smyslu "proč jsme věčně nespokojení, vystresovaní a proč řešíme kraviny, ať už v práci, nebo uvnitř rodiny". Jsou to vlastně malichernosti, na kterých život vůbec nestojí.
Tajomný závoj
Dominik Dán
(SPOILER) To zase byla balada! Vím, opakuji se, ale Dánovky musím mít v audiopodobě, protože miluji ty autentické dialogy a strašně mě těší je slyšet, s tou úžasnou intonací. Pan Mňahončák je díl od dílu lepší, do chlapců z kanceláře se normálně vžívá :-) V jeho podání je poslech opravdu zážitek. A jak mi Mačacia stopa připadala slabší, tak tenhle díl mě bavil zase na 5/5.
Dva rozjeté případy, z nichž dotažený do konce je pouze jeden a na druhý si asi počkáme. Nevadí. Aspoň vím, že se můžu těšit. Já ty "chlapce z oddelenia vrážd" prostě miluju. Akorát teda tenhle díl mi strašně rychle utekl, nejradši bych si ho pustila ještě jednou :-)