Oophaga komentáře u knih

Rozpomínání. Hledání ztracených ale přece důvěrně známých chutí, vůní, vjemů, dojmů, pojmů („žlutý“, „proutíčko“). Reflexe nespolehlivosti paměti a tanečky s fikcí versus autobiografií. Není to nijak novátorský přístup (z poslední doby mimo české teritorium mě v daném kontextu napadá Julian Barnes /Vědomí konce/ a Delphine de Vigan /Noc nic nezadrží/, což by pro autorku každopádně měla být příjemná společnost), ale je poeticky, sugestivně leč nevtíravě podaný (snad až na ty části, kde se čtenáři připomíná literární provoz a znalosti „postavy“). Umně stylizovaná hra na pravdu. Intuitivní záležitost předvádějící svou propracovanost, věty plavně dlouhé, asociativně rozbujelé, zaseknuté následným trefným spojením o pár slovech, které v dětství neodbytně uvízlo, aby se v pravou chvíli do věci vložilo. Babička Šrámkové jako archetyp všech babiček 20. století, v němž je pevně zakořeněná, i když stihla zahlédnout to následující (Němcová tu svou věnovala století předcházejícímu, takže už bylo načase, ačkoli neochvějnost a laskavost jsou zřejmě nadčasové – stačí si vzpomenout na vlastní prarodiče). K tomu ještě (auto)portrét konkrétního vzorku generace neschopné dosáhnout dospělosti, generace, která se narodila až po dvou horkých a jedné studené válce a dostala tak do vínku svobodu, možnost si užívat, věnovat se nepraktickým činnostem, nemuset řešit zásadní dilemata, jen ta imaginární. A mateřství, konečně nijak nemytizované, přesto výstižně popsané a přirozeně začleněné do „rodinného“ tématu. Ještě teď cítím uklidňující, suše zatuchlý pach staroby smíšený s hygienickým odérem pracího prášku vzlínajícího z ubrusu pod květovaným servisem.

5 04.07.2013

Výlet na divoký Balkán, kde se pověst potkává s pohádkou, historky se stávají mytologií a babské drby legendami. Prolínání dvou linií (život dědečka a orální historie vesnice, z níž pocházel, vs. vypravěččina reálná cesta do poničené oblasti spoutaná s její imaginární poutí ke kořenům) ústí ve zvláštní formát, který místy působí jako Natáliino vzpomínání v ich formě, přesto však neochvějně drží perspektivu vševědoucího vypravěče, neomylně vybírajícího z množství povídaček tu "správnou" fantastickou verzi. Čtenář se tedy dozví, jak asi dopadlo poslední setkání s nesmrtelným mužem, nebo co se stalo s "tygrovou ženou", nemá však smysl v tom všem hledat jednoznačnou a neuhýbající narativní linku (naopak, poutavé odbočky jsou "v ceně") a směřování k jedné velké pointě. Tohle pomyslné pátrání není ani tak napínavou detektivkou, jako spíš rozkošnickým nořením se do zapomenutých končin. Přestože mnohé podivné jevy jsou nakonec logicky vysvětleny, účelem je spíš smíření racionality s magií reality a neskutečností skutečnosti. A samozřejmě čirá radost z vyprávění.

5 01.07.2013

Překračování hranic žánru skrze dobrodružství poznání. Pro „Anatém“ je charakteristické, že příběh ubíhá kupředu zejména v abstraktní rovině, kdy hrdina relativizuje a rozšiřuje své dosavadní vědomosti v dialogu s ostatními nebo během vlastního procesu přemýšlení. Rozvoj samotné fabule je sice také velmi rozmanitý, ale ve srovnání s děním odehrávajícím se na intelektuální úrovni působí méně dynamicky a místy může někomu připadat až rozvleklý. Kombinace obou rovin se ale navzájem vyvažuje a neustále doslova překonává čtenářská očekávání. Zamrzet může snad jen fakt, že po dlouhém pozvolném putování přistane v závěru (ač pravděpodobně záměrně subverzivní) trochu násilný „epilogický“ happy end, jenž jakoby vřazoval události do řetězce dějin fikčního světa. And the rest is history.

5 17.09.2012

Mé oblíbené guilty pleasure v tomto díle bezradně přešlapuje na místě. Autoři ze svých hrdinů tak dlouho zuřivě budovali Übermensche, až zjistili, že bez lidských slabostí, pudů a tužeb by to mohla být trochu nuda. Ale zároveň nejsou schopni nechat postavy slézt z piedestalu, což z nich (na konci této knihy konkrétně z Pendergasta) nakonec dělá ultimativní slabochy. Nehledě k tomu, že psychologie nikdy nebyla zrovna silnou stránkou série.

4 30.04.2017

Tentokrát jsem v hodnocení mírně nespravedlivá, protože nejnovější Murakamiho kniha je rozhodně lepší než jeho sáhodlouhé opusy ´Kronika ptáčka na klíček´ nebo ´1Q84´. Omezenější formát i konflikt zkrátka autorovi svědčí, jelikož má nepopiratelné sklony k bezbřehému grafomanství - na rozsahu necelých 300 stran se ale dají ještě jeho exkurzy do zdánlivě nesouvisejících proudů vědomí a vyprávění považovat za smysluplné vzhledem k celkovému vyznění. Koho už omrzel spisovatelův sklon k patosu a sentimentu (už jenom ty nadbytečné důrazy kurzivou; natož když dojde na sebelítost hlavního hrdiny, která nemá daleko k ufňukanosti protagonisty ´Norského dřeva´), toho však nový román dvakrát nepotěší. Stejně jako se nezavděčí tomu, kdo preferuje jeho bizarnější zápletky čerpající z východních motivů. Text je ale naštěstí alespoň podstatně sevřenější a koherentnější než předchozí česky vydané tituly, aniž by se vzdával obvyklé nedořečenosti a unikavosti.

4 04.03.2015

Naštěstí jde o trochu víc než o čisté parazitování na klasice (a díkybohu lépe napsané než fan fiction), jejíž znalost je ale klíčová pro pochopení "mizanscény" příběhu. Bez ní jde jen o služebnickou love story paradoxně připomínající spíše o půl století pozdější Janu Eyrovou Charlotte Brontëové, než samotnou Austenovou (ale na své si přijdou třeba i milovníci seriálu "Panství Dowton" navyklí sledování dění "pod schody", které je o poznání činorodější, než dramata probíhající v pohodlí "nad schody", k jehož hladkému chodu je potřeba spousta těžké práce). Zatímco sestry Bennetovy a zejména jejich matka trpí pocitem, že k nim život nebyl fér, neboť je neobdařil řádným dědicem ani pořádným jměním, siroty Peggy a Sára, které jim za levný peníz slouží, nemají opravdu nic. Zřejmě aby šlo o zábavnější hrdinku, obdařila autorka ústřední postavu Sáry výrazně emancipovanější myslí, než je dobově oprávněné (což ale nakonec čtenáři zřejmě ocení víc, než kdyby šlo o pasivní mátohu ve stylu Fanny Priceové z austenovského "Mansfieldského panství"). Naopak překlad se zbytečně vyžívá v obskurních výrazech, které mají svou archaičností pravděpodobně navozovat správně nostalgickou atmosféru (např. přemíra "oznobenin" namísto omrzlin apod.). I přes válečný exkurz nejsou stejně jako u Austenové mužské postavy nijak důkladněji prokreslené, nicméně současná autorka je k nim o dost přísnější, než ta původní (takže se tu vesele - leč stále celkem cudně - smilní, Darcy zůstává poměrně nadutý i po svatbě, pan Bennet má temné tajemství a Wickham je nejen prevít, ale také pedofil :)). Co totiž zůstává, je ekonomické vyznění, v němž jsou zkrátka muži v kontextu doby nesmírně zvýhodněni, přidává se však osten sociální nespravedlnosti, na který neměly hrdinky předlohy v zajetí svého příběhu tendenci ani pomyslet (pokud tedy nepomýšlely na vlastní situaci). Kompozičně je však novější kniha poněkud méně vyvážená než ta, která ji inspirovala.

4 04.11.2014

Tři linie, které utváří bestseller: příběh knihy, příběh lásky a příběh dobrodružství (všimněte si, jak jsou tři klíčová slova exploatována již v českém názvu). Příběh knihy (Greenova „Pandosta“) se odehrává od 16. století až do současnosti a týká se samozřejmě Shakespeara – cílové publikum jsou přece bibliofilové či vášniví čtenáři a britského barda zná přece každý. Leč teorie zpochybňující autorství jeho děl zřejmě každý nezná (postavy zabývající se literaturou tu na ně překvapivě reagují šokovaně), takže se tu s nimi seznámí. Příběh lásky vypráví o tom, jak sociofobní ňouma se zájmem o staré tisky získal „princeznu a půl království“. Elegantní a bohatou dívčinu ze záhadných důvodů (které ve svém komentáři tak pěkně vysvětlil Insilvis) upoutal svým obdivným civěním, holka si však následně musela emancipovaně říci o první rande i o první sex, protože chlapec byl tak trochu ostýchavý. A třetí – ovšem ústřední – příběh dobrodružství líčí strasti, s nimiž se antikvář Peter utkává po až příliš brzké smrti své „princezny“, kdy musí pln svých úzkostí a fobií čelit světu sám. Z letargie jej vytrhne objev akvarelu z 19. století, který zobrazuje dívku, jež vypadá jako jeho zesnulá žena. Obrázek jej zavede na stopu knihy, která by mohla konečně rozseknout, zda Shakespearova díla skutečně napsal stradfordský rukavičkář. Obestírá ji však letitá nenávist dvou anglických rodů (narážka zcela zhůvěřilá a nevyužitá), z nichž někdo je pro uchování svého tajemství možná schopen i vraždit! A to by byla náhodička, kdyby hlavní hrdina při svém pátrání nenarazil rovněž na zajímavou dámu, která by jej snad mohla vyvést i z jeho truchlení. Nejen z výše uvedených důvodů je Lovettova kniha takovým „DaVinci Code“ pro „milovníky knih“. Podobnosti s nastíněnými motivy nejsou náhodné, text navíc všechno doslovně vysvětlí a dovede ke šťastnému, nebo alespoň dojemnému konci. Nedej bože, aby nějaká linie zůstala neuzavřená, narážka nedořečená a problematika nevysvětlená… Ty důkladně vyrešeršované historické skutečnosti a jejich fikční souvislosti musí přece správně pochopit úplně všichni, jinak by se to tak pěkně masově neprodávalo.

4 09.06.2014

Seriózně se tvářící (a vážně se beroucí) příběh je spíš takovou červenou knihovnou pro ufňukané mazánky. Aneb kterak neschopný, sebelítostivý redaktor svépomocných manuálů přišel o snoubenku "zlatokopku" a nečekaně získal pohádkové dědictví zdánlivě zlomyslného milionáře, jež tyto finance upřel vlastní dceři (idealistické ekoložce k tomu). Po několika mravoličných pasážích, jak bohatství kazí charakter, neb udělá z literaturou posedlého snílka nihilistického egocentrika, se nakonec hlavní hrdina zmátoří a začne pátrat po osudech zesnulého donátora. A ejhle, mozná to nebyl škodolibý hajzl, ale naopak šlechetný trpitel, jehož na každém kroku pronásledoval záludný úhlavní nepřítel, který mu jen tak pro legraci zatoužil důsledně zničit život. Konkrétní happy end nemá smysl spoilerovat, ale navzdory rádoby exotickým exkurzům do Arménie, Turecka či Austrálie, je tahle kniha pouze selankovitou pohádkou, jak to navzdory pasivitě zoufale nudného protagonisty všechno dobře (= spravedlnost + peníze + láska) dopadlo.

4 15.04.2014

Rowlingová staví detektivku podle klasických schémat a desatera pátera Knoxe. Je tu svérázná postava soukromého očka Cormorana Strikea, nerudného melancholika s fyzickou zvláštností resp. postižením; nechybí mu ani šikovná, leč o něco méně bystrá pomocnice obdařená rovněž "ptačím" jménem Robin (anglicky červenka). Detektivovi ovšem chybí smysl pro humor a jeho "pravé ruce" jakákoli osobitost. Prostředí sice není nijak atmosférické, mohlo by však být čtenářsky atraktivní - vzhledem k tomu, že jde o vraždu topmodelky, se pátrá mezi zbohatlíky, smetánkou a celebritami. Občas si však čtenář může připadat, jako by listoval ulepenými stránkami bulváru, který před něj vrší tragické trable bohatých a slavných. Ti jsou navíc znázorňováni převážně jako karikatury: sebestředná modelka, její uštěpačné uštěbetané kolegyně, zženštilý homosexuální návrhář, nemilosrdní a záludní právníci, populární raper, agresivní producent... Příběh je díky své rozvleklosti a rozbujelosti postav dlouho alespoň poměrně nepředvídatelný, příliš uspokojivé ale není ani vyústění. Přestože všechno celkem logicky sedí a zjištěné indicie nakonec odhalí tajenku složitě sestavené křížovky ve vpravdě "poirotovském" vysvětlovacím proslovu, jeden z činů pachatele zkrátka nedává moc smysl (proč by si měl vrah tak hloupým způsobem komplikovat život?) - jenže bez něj by zkrátka nebylo žádného příběhu. Spíš **& půl než ***.

4 10.02.2014

Skvostné - doporučuji si ještě před samotnou četbou projít výtečný doslov Aleny Dvořákové a po každé povídce si k textu najít vzadu příslušnou doplňující poznámku. Whartonová reflektuje postupný vznik pocitu úzkosti, ať už k němu dochází zdánlivě bezdůvodně, dodatečně nebo z obligátních duchařských důvodů. Skoro ve všech povídkách hraje roli (strašidelný) dům, sídlo jako obraz vnitřního světa svého obyvatele. Právě popis budov, jejich atmosféry, okolí a vybavení, navozuje až anglickou náladu upomínající gotické romány v kontrastu s nastupující generací ambiciózních Američanů. Autorka ale výrazně reflektovala i téma postavení ženy v 19. století a předcházejících historických období (žena jako vězeň, manželka jako nepraktická láskyplná bytost, dáma posedlá odcházející krásou, emancipovaná slečna bojující s iracionalitou...). Nechybí ani motiv únikovosti - postavy často prchají před hektickou dobou a společenským životem na venkov, kde doufají nalézt klid netušíce, že právě ticho a trvání podle Edith Whartonové hoví duchům, kteří často neodpočívají tak docela v pokoji. Objektivně tak na ****, ale pátou hvězdičku si zaslouží pečlivé vydání v estetické podobě a opatřené předmluvou, autobiografickým dodatkem, poznámkami i doslovem; edice Pandeamonium nakladatelství Plus je rozhodně počin hodný sledování.

4 12.06.2013

Watersová očividně nedokázala odolat potenciálu své akademické práce na téma homosexuální prózy z konce devatenáctého století. Měla hodně narešeršováno a nastudováno o lesbičkách ve viktoriánské době a nepochybně se toužila o tohle nostalgicky exotické milieu se čtenáři podělit. Coming out je i ve zdánlivě upjaté době jenom začátek hledání vlastního já; Bildungsroman se tedy klene nad několika různými prostředími, které spisovatelka nadšeně a důkladně popisuje. Z chaloupky obchodníka z ústřicemi (jak symbolické) na přímořském venkově tedy hup do šantánu a kabaretu, pak do sídla aristokratické dekadentky, kde hrdinku zkazí všudypřítomná zhýralost a luxus, a nakonec polepšit do domácnosti aktivistky a sufražetky a doufat ve společenskou změnu na komunistické slavnosti. Pro autorku je tu důležitější průnik skrze sociální vrstvy a rozmanitá místa vylíčený jakoby "dickensovským" jazykem (který je pro její účely příhodně deskriptivní) než samotný hrdinčin příběh. Se strukturou, perspektivou a samotným dějem ale už daleko kreativněji i sofistikovaněji pracuje v dalších dílech (např. ve "Zlodějce") a opět s odkazy na soudobou literaturu (např. Wilkie Collinse). Každá kniha je u ní zřetelným posunem k lepšímu, takže koho zaujal už debut, nebude příště zklamán, ale vzdávat by to s ní nemuseli ani ostatní.

4 06.02.2013

Čiré blaho rozbujelé subjektivity okouzlené vlastním hlasem. Impresionistická sprška vjemů prolínajících se ze znovu poprvé spatřených jednotlivostí popisovaného světa až do zjitřeného nitra postav, které většinou nevědí, co chtějí, ale touhou jim puká srdeční ostění. Návrat intenzity nepojmenovatelných emocí a probuzení zdánlivě obyčejných věcí k nebývalé životnosti. Přiznávám naprosté a úplné opojení.

4 06.02.2013

Univerzitní trojboj o lásku a štěstí. Mitchell miluje Madeleine, Madeleine miluje Leonarda a Leonard… má maniodepresivní psychózu. Příběh se odkrývá vždy z perspektivy jednoho z protagonistů trojúhelníku amerických studentů, které k sobě poutají vzájemné vztahy, ale teprve rozdílný pohled na již popsané události ukazuje čtenáři spletitost zdánlivě jednoduchých událostí. Jako ústřední prvek milostného koktejlu získává nejvíc prostoru Madeleine ponořená do klasických románů z 19. století, která touží po lásce, ale zcela ignoruje city jako vystřižené z jejích oblíbených knížek, které jí nabízí „jen kamarád“ Mitchell Grammaticus. Naopak ji fascinuje sociálně nepřizpůsobivý, vysoce inteligentní Leonard Bankhead. Vztah s ním nejprve jenom přiživuje její komplexy, aby se po pozdním pochopení podstaty jeho choroby konečně pokusila postavit na vlastní nohy. Mitchell mezitím absolvuje duchovní hledání sebe sama i cestu po Evropě a Indii, aby byl své vyvolené schopen místo očekávaného schématu nakonec nabídnout svobodu. Nejzajímavější jsou však kapitoly líčící postupující nemoc – hyperaktivní mánii i rezignovanou depresi – sžírající původně charismatického Leonarda. Autor hravě využívá prostředí převážně humanitně zaměřených studentů k tomu, aby text prošpikoval množstvím literárních i filozofických aluzí, nejde však do takové hloubky, aby zahlcoval „neznalého“ čtenáře.

4 14.12.2012

Má mladší verze ustrnulá ve zlatých časech odřených kolen, čokolády a odpoledních chvil v ušáku s knihou nepřestane být Vojtěchu Steklačovi vděčná za podrývání předsudku, že děti nemají smysl pro ironii. Předčítající rodiče se (pro ně už poněkud příliš přímočarým) narážkám i odkazům sice možná budou uchichtávat o něco víc než jejich ratolesti, ale jasně patrné archetypy fungují i na malé čtenáře. Agatha Christie je už holt definitivně vrytá do kolektivního podvědomí lidstva.

4 28.08.2012

Dějiny Bulharska v průběhu 20. století „očima“ slepého důchodce Ulricha, který si minulost přehrává na nevidomých sítnicích ničím nerušenou formou denního snění. V myšlenkách si vybavuje odtažitý vztah k otci, který mu znemožnil realizovat se v milované hudbě, zájem o chemii, konfrontace s politicky aktivními přáteli, nevydařené manželství a rezignované přitakání komunistickému režimu, který jej vydíral prostřednictvím uvěznění jeho matky. Úvahy jej přivedou až do neradostné současnosti, v níž přežívá jen díky solidaritě sousedů. Přeživší pamětník politických experimentů může stejně jako filosof H. G. Gadamer prohlásit: „Dvacáté století jsem prožil.“ Druhá část knihy pak skrze opakující se tematické motivy Ulrichova života, jakési ozvěny či hudební repetice v jednotlivých „sólech“, ukazuje na životech dvou mladých lidí divoce pragmatické Bulharsko nového tisíciletí. Boris i Chatúna vyrůstali poznamenáni totalitním režimem a jsou odhodláni najít si v době kapitalismu vlastní místo. Cesty všech tří směřují nevyhnutelně do bodu, kde se mají protnout.

4 27.08.2012

Navzdory označení „Detektivní román Host“ na obálce titulu není "Nevědomý svědek" žádná detektivka, ale typické soudní drama. Nejde tu o osvobození neprávem obviněného obžalovaného prostřednictvím odhalení skutečného pachatele, ale o prostou snahu dokázat nevinu zatčeného (jakoby její presumpce nehrála žádnou roli). Zápletka může připomenout třeba klasiku "Jako zabít ptáčka" nebo román "Artur a George" Juliana Barnese. Z ohavného zločinu je příhodně obžalován nevinný muž, jehož odlišná etnicita je na první pohled patrná díky tmavší barvě kůže. Vedle samotného justičního sporu je hlavním tématem románu procitnutí mizantropického obhájce Guida Guerrieriho, který po rozvodu trpí depresí a záchvaty úzkosti, ale svá vnitřní pnutí zvládá vtipně, lakonicky komentovat. Kdyby z něj okolnosti neudělaly citlivku, dal by se přirovnat k některým protagonistům žánru „drsné školy“ trousícím hlášky. Kniha si své příznivce získala zřejmě díky jeho sarkastickému humoru, ale také svým veskrze pozitivním přístupem schovaným pod maskou rádoby negativistického hrdiny. Právě optimistické soustředění se na krásy života v cynickém hávu mi však připadalo trochu vykalkulované a poměrně iritující.

4 27.08.2012

"Tvůj hrdina je bílý Američan středního věku, co bloumá městem se svým bělošským žalem středního věku? Je dost těžký soucítit s takovým chlapem. I když je gay." Ledaže... by to nebyla tragédie, ale komedie. Není to hrdina, je to pošetilec! Je to vtipné. Často velmi, velmi trefné. Vysloveně labužnicky napsané, ale nebudí dojem samoúčelu (paradoxně mi ale styl souzněl víc s protagonistou, než s vypravěčem). And in the end, every story is a love story. Ocenění navzdory jsem nečekala nic zásadního, anotace mě zvlášť neoslovila (krize středního věku po cestě "kolem světa"), ale nakonec mi to dost sedlo. V hodnocení pořád lavíruju mezi **** a ***** (možná to bude občas skákat sem a tam), ale ve výsledku vždycky doporučeníhodný román, který dokonce potěší (přitom obvykle doporučuji spíš romány, které rozhodí). A jo, uchechtávala jsem se nahlas (ale to já dělávám, jsem taková šťastná to povaha).

3 20.01.2019

Škoda toho vydání (svazek vypadá jako průměrná příručka, jakých je na trhu nadbytek - ale kniha taková naštěstí není). Jde o docela slušný publicistický text, který je zábavný, poučný a plný příběhů i zajímavostí o paměti a jejím zkoumání i trénování, ukládání informací v mozku, zapomínání apod. Bratr J. S. Foera to navíc celkem dobře napsal, ale překlad je poněkud podceněn (jak je patrné už z příšerného názvu, který zcela neodpovídá originálu) a hemží se různými neobratnostmi, doslovnostmi a nepřesnostmi. Ale dá se to zkousnout, protože obsah za to stojí - nakonec pořád to není beletrie, u které čtenář podobné lapsy snáší hůř.

3 18.04.2016

Nejčastějším problémem dystopií je, že jejich sdělení (týkající se problémů současné společnosti a jejich potenciálního zhoršení) bývá poněkud přímočaré. Tady je zmíněná slabina zmírněna zábavným odstupovým trikem v závěru, který upřesňuje i mlží zároveň. A zejména tím, že celý text je napsaný dech beroucím způsobem. Styl autorky sice místy paradoxně oslabuje výpovědní status hrdinky (která vše vypráví pro kazetovou nahrávku, jak se později dozvíme); narátorka, jež touží zejména vylíčit svůj příběh, by se možná nezabývala zemitě svůdnými popisy, např. zahrádky:
"Tulipány jsou červené, u stonku až tmavě rudé; jako kdyby je někdo řízl a teď se v těch místech začínaly hojit."
(nebo)
"Tu a tam jsou vidět žížaly, důkaz plodnosti půdy, jak se polomrtvé zachytily na slunci, pružné a růžové jako rty."
Podobné příměry však obvykle také odrážejí situaci protagonistky i její touhu po starém světě, jehož drobných radostí si dostatečně neužívala, dokud mohla. I když tedy barvitý a bohatě strukturovaný jazyk narušuje iluzi zdánlivého mluveného proudu vědomí (přičemž jeho účelem je rovněž v průběhu čtenáři zatajit, z jaké pozice a jakým způsobem jsou vlastně události podávány), lze mu jen těžko odolat.

3 01.09.2015

I když jsem četla nový Rauvolfův překlad, stejně na mě působil místy těžkopádně, občas kostrbatě a někdy archaicky. Samozřejmě se jedná o 20 let starou knihu, ale neměla jsem tak docela pocit, že by to byla Gibsonova chyba. Četba ve mě budila spíš chuť nahlédnout do originálu, než touhu pokračovat dál v češtině. Postavy evidentně hovoří poměrně svérázným jazykem, ale snaha o přílišnou kreativitu při jeho převádění vyvolává spíš pocit, že lidé takhle nemluví (a nemluvili a mluvit nebudou, ani ve fantastickém světě). Pro zajímavost srovnání úryvků u uživatele Hellboy. Vzhledem k tomu, že z toho nevychází nijak zvlášť dobře ani Neffova verze (a doufat, že se v dohledné době objeví třetí varianta, je zřejmě marné), asi nelze než doporučit četbu v angličtině.

3 10.04.2015