OndrejVasicek komentáře u knih

Kniha dělá jednu nepříjemnou, ale o to důležitější věc – vrací přehnané snílky na zem. Některé věci prostě nefungují jako v pohádkách, člověk to tak nějak ví, ale nechce si to připustit. A je zdravé se z některých takových naivních okovů vymanit, protože absence pohádky neznamená, že vztah nemůže být stále krásný a kouzelný.

Více na https://alterego.ondrejvasicek.cz/Pecujte-o-svuj-vztah-dokud-se-jeste-mate-radi-recenze-118/

1 07.11.2019

Oproti autorovým ostatních knihám, které se zaměřují na určitou tématiku a ukazují věci, nad kterými člověk musí žasnout a navíc se z nich může poučit, jde tohle o dvě třídy dolů.

Většina otázek je prostě hloupých a nezajímavých a Dan Ariely v odpovědích nemá moc příležitostí vymyslet něco chytrého. Což sám určitě ví, protože ve svých odpovědích dost často trolí :)

23.10.2019

Samotné povídky až na pár výjimek jsou neotřelé, vtipné, někdy doslova neuvěřitelné a občas nutí k zamyšlení. S knihou jako takovou mám především dva problémy.

1) Některé povídky skončí v momentě, kdy by si zasloužili pořádné rozepsání.

2) Ale především hlavní příběh, ze kterého povídky vychází. Je skvělé, že nejde jen o anonymní sled povídek a že jsou příběhy takto provázány, ale přijde mi, že jde celá linka do ztracena.
Premisa je zajímavá a nutí čtenáře přemýšlet, jak toto může skončit a proč se to vůbec děje. V závěru jste ale profackováni psycho nesmyslem z Venuše, který se stejně do hlavního příběhu nepromítne (fungující taxík?).
A když se opovážíte dotázat, proč se v domě děly tak strašlivé věci, musíte si vystačit se sice obecně pravdivým, byť v kontextu událostí naprosto nesmyslným vysvětlením, že prostě rádi trpíme.
Natahování příběhu, který je jen na efekt a nikam nevede, ocenit nedokážu.

4 02.08.2018

Jedna z nejpodstatnějších knih, která utvářela moje dětství a defakto i další léta.

1 28.08.2016

Obrovsky důležité poselství knihy. Podané poeticky a přeci názorně.
Doporučuju i filmovou adaptaci z roku 87.

3 11.02.2016

Sympatický Deckard, ponurá atmosféra světa, soucit se speciálem, omračující paranoidní část „po opeře“ a prokreslení lidského zoufalství skrze touhu po navázání citového kontaktu s živým zvířetem.
To vše táhne ke dnu řada podstatných věcí, před kterými nedokážu zavřít oči.

- Doslova liduprázdný svět je buď špatně vykreslen, nebo ještě hůře – nerealistický.

- Logické chyby – opravdu na alternativní policejní stanici plnou Androidů prostě zapomněli?

- Absurdní náboženství (i na standardy náboženství obecně) bez špetky reálných mantinelů. Po „odhalení“ už je to jen psychárna potvrzující Dickovy nadrogované návštěvy.

- Celá filozofie okolo androidů. Za prvé, to nejsou androidi. Android je stroj. Oni biologické výrobky. Jejich nedostatečné vykreslení tužeb čtenáři nedovolí pochopit řadu situací, které potom nedávají smysl. Androidi se v této knize prostě chovají mnohokrát naprosto nevyzpytatelně a hloupě. Řekl, bych, že ani Dick v jejich podstatě neměl jasno.

- Nesmysly a odbyté scény – ke konci knihy už se uvěřitelnost čehokoliv rozsype jak dům z karet. Začnou se zjevovat neexistující postavy s nesmyslnými motivy na efekt, budou vytvářet z ničeho fyzické předměty a postavy, které si celou dobu drží nějakou integritu, se totálně zblázní. Sled akcí po rozhovoru Deckarda s Isidorem by si zasloužil knižní malinu. Když se v příběhu může stát naprosto cokoliv, uvěřitelnost a pouto čtenáře s knihou vyprchá.

- Největší zklamáním je pro mě však poselství knihy. Dick ve skutečnosti načrtl velice jednoduchou vizi – androidi jsou fyzicky lidé, mentálně však bez empatie. Člověk bez empatie je sociopat. I androidi v knize se chovají chladně a vypočítavě, přesně jako sociopati. Není zde tedy žádný prostor pro filozofování čtenáře. Androidy v této knize můžeme částečně považovat za lidi, ale za „porouchané“, stejně jako bychom považovali běžné sociopaty. Tečka. Žádná dilemata. Otázkou by pak mohl být etický postoj k jejich tvorbě, ale jelikož ten Dick vůbec nezmiňuje, počítám, že ani v jeho tématu nehraje roli.
Podobných pohledů na umělá stvoření tu bylo více a nabízí mnohem více prostoru. Především nikdy nejde o tělo. Závažné otázky můžeme klidně dostat u stvoření s mechanickým tělem, ale lidským mozkem. Další znepokojivé otázky můžeme vidět u dokonalých umělých inteligencí, které projdou Turingovým testem nebo nějakou budoucí alternativou. Ještě hlouběji se můžeme ponořit v otázkách uměle vytvořených lidí, kde se nám do hry dostává i prvek božství. Tohle je jen zlomek témat, která mají potenciál a dají se uchopit různými způsoby a krásné je na nich to, že na ně zřejmě neexistují jednoznačné odpovědi. Tak to mají čtenáři rádi.
Dick však zabil jakýkoliv potenciál samotnou podstatou jeho Androidů. Být vraždící nemilosrdný sociopat je špatné, áno?

2 06.02.2016

Měl bych být cílová skupina. Jsem hráč se zájmem o vývoj a herní historii, sci-fi pozitivní, nakloněn virtuální realitě. Přesto nebo možná právě proto, mě kniha nijak zvlášť nezaujala. Myslím, že kdyby mi bylo 13, asi bych ji bezmezně hltal. Dnešní Ondřej četl jen průměrný příběh neokleštěný o klišé a především (pro alespoň lehce IT znalé) plný berliček, které násilně drží děj pohromadě.
Řada momentů je tam tak nereálných, že kniha ztrácí uvěřitelnost a čtenář pojítko s knihou.

Není to nudné, pro mladé skvělé. Čtenář, třeba i lehce nabuzen všeobecným pozdvižením okolo knihy, který očekává něco trošku více, než další story o outsiderovi, bude zřejmě zklamán.

2 24.01.2016

Dalo by se na prstech jedné ruky spočítat, kdy mě nějaký umělecký zážitek dojal k slzám.

Malý princ byl v mém mládí jediná kniha, které se to podařilo. Po dvaceti letech znovu.

Knížka do mě zarostla natolik, že když jsem nedávno viděl trailer na filmovou adaptaci Malého prince, v slzách jsem nechápavě zíral, co se to se mnou děje. Co se mnou dělal průběh samotného filmu, raději ani nebudu zmiňovat.

4 24.01.2016

První kniha, která ve mě vyvolala vztek - přesně tam, kde autor zamýšlel.

Některé komentáře tu mylně uvádějí, že jde o kritiku socialismu. To není pravda.

Je známý fakt, že Orwell byl levičák a socialista. On si přál socialismus (demokratický), ale měl schopnost, kterou bohužel moc lidí dnes nemá - otevřeně konstruktivně kritizovat nehledě na osobní preference.

A to je přesně Farma zvířat. Je to óda na socialismus, dosahující neuvěřitelných met, zatímco je pozvolna křiven odvrácenou stranou lidské nátury, aby se nakonec zvrátil v totalismus.

Svým způsobem tu Orwell totalismus ani nekritizuje. Ten prostě špatný je. Mezi řádky tu kritizuje neschopnost lidí vyšší myšlenku realizovat a servíruje nám nehezky reálnou vizi takového konce.

20 23.12.2015