nightlybird komentáře u knih

Gigul jsem začal číst kvůli autorovi – pro mne neznámé jméno, na které jsem narazil tady v diskusi a následně na tuhle jeho knihu v knihovně. Po pravdě řečeno mám smíšené pocity. Mělo by jít o detektivku, opravdu ale jen mělo. Dělá to na mne dojem, že se autor inspirovat u Chabona a to nejen pokud jde o řadu „židovských reálií“ (které se na rozdíl od něj nenamáhá aspoň v závěru pro prosté góje vysvětlit). Autor do děje zakomponoval řadu českých reálií z nedávné i současné doby – kniha se mimo jiné lokality odehrává i u nás (to by mohlo být plusem pro čtenáře, na druhou stranu ale kniha rychle ztratí punc aktuálnosti). Mám pocit, že autor zúročil při kresbě postav některé své životní zkušenosti a autobiografické prvky. Neobvyklá je také postava jakéhosi průvodce dějem či „vypravěče“. To ale nevyváží zdání jakési těžkopádnosti až nucenosti. Jako by se autorovi moc do psaní nechtělo, potřeboval ale na činži a na doutníky. Zkrátka se mi to četlo těžce a ztuha a nenadchlo mne to příliš a těžko od něj budu něco dalšího číst.
Přidám ukázky z knihy (jsou z těch českých reálií) pro představu :
….“ Trvalo dalších pár let, než jsem se do Prahy vypravil znovu, ale neměl jsem z toho příliš dobrý pocit. Lidé tam byli zvláštní, mluvili v jinotajích, jimž jsem nerozuměl, zvlášť když jejich angličtina byla víc než příšerná, mnozí mi vysvětlovali, že jediný způsob, jak v té zemi vydržet, je vstoupit do komunistické strany a plavat s proudem, zatímco druzí prohlašovali, že se dá docela dobře přežít i bez toho má-li člověk pravidelný přísun alkoholu, který tlumí to,co Heinrich Heine označil jako Zahnweh im Herzen. Do další kategorie patřili lidé, kteří využili situace a aniž socialismu jakkoliv věřili, stali se straníky a počali zaujímat významná místa na univerzitách a ve státní správě. Těm jsem se vyhýbal stejně jako skalním odpůrcům režimu, kteří tvrdili, že komunisty by bylo nejlépe postřílet, anebo alespoň odsunout do nějakých pracovních táborů, jako to dělávali oni. Když jsem se snažil zjistit jak funguje místní hospodářství, lecčemu jsem nerozuměl. Nechápal jsem například, proč si schopný člověk nemůže založit vlastní firmu, a už vůbec jsem nechápal, jak je možné, že lidem sebrali půdu a domy. Jistě, v Anglii se po válce rovněž znárodňovalo, ale nikoliv v tak brutální míře, soukromý majetek byl a je nedotknutelný, v tom jsem byl vychován a v tom bych býval vychovával své děti, kdybych nějaké měl. Děkoval jsem rodičům, že mě ušetřili života v takovéhle zemi a zavčas odtud odešli.“

….“ Když byl jako mladý asistent, chystající se na velký doktorát na katedře české literatury, v devětašedesátém roce dotázán, zda souhlasí se srpnovým vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československé socialistické republiky, odpověděl po vzoru filmového režiséra Vladimíra Svitáčka zcela šalamounsky. „Ani po vstupu spojeneckých vojsk se můj vztah k Sovětskému svazu nezměnil.\" Po tomto radostném a upřímném sdělení prověřujícím soudruhům trvalo dvacet minut, než jim došlo, že odpověď asistenta Klugeho je čirým výsměchem, takže chudák dopadl stejně jako Vladimír Svitáček, kterého ředitel Fábera vyhodil z Filmového studia Barrandov spolu s dalšími odpůrci bratrské, rozuměj barbarské pomoci. Arnošt Kluge byl nucen opustit pedagogickou fakultu a najít si zaměstnání mimo obor, neboť ani učitelem českého jazyka a literatury na střední škole se nemohl stát. Už už měl zajištěno místo v Berouně, ale protože odmítl v rámci občanské výuky šířit známé „Poučení z krizového vývoje ve společnosti“ a nebyl ochoten podepsat závazek, že bude vzdělávat mládež v duchu socialismu, jak po všech českých učitelích požadoval ministr školství Hrbek, s učitelskou kariérou se nerad, ale přeci jen rozloučil. Na to, aby byl přijat do nějakého vědeckého ústavu, kde by se mohl podílet na zkreslování novodobých dějin české literatury neměl žaludek, natož kvalifikaci. Začal se tedy živit manuální prací a současnou českou literaturou se zabýval sám a po svém. Se zaťatými zuby četl spisy prorežimních autorů, kteří směli svá průzračně pitomá, zato však politicky angažovaná díla vydávat, stejně jako se zaťatými četl ineditní a z knihoven a knihkupectví vyřazená díla autorů, kteří se ocitli na černé listině.“

3 26.09.2013

Dal jsem Scarrowovi ještě jednu šanci a touhle knihou se rehabilitoval. Jeho popis zhroucení civilizace po akcích blíže nespecifikované skupiny je celkem realistický (i když si osobně myslím, že by nebyl tak rychlý a prakticky v řádu dnů), ukazuje naši velice křehkou závislost na energiích a současně odhaluje jak slabá je civilizační vrstva (spíš jen nátěr) na nás a jak snadno ji dokáží okolnosti setřít a probudit v nás prehistorické zvíře. Odborníci tvrdí, že po kolapsu civilizace by se lidstvo po třech generacích ocitlo na úrovni doby kamenné. S přihlédnutím k tomu, jak jsou obecně známy nejrůznější praktické dovednosti, si myslím, že by to bylo ještě rychlejší, většinou už ani nemáme co zapomínat.
Děj knihy je svižný, postavy celkem psychologicky uvěřitelné, čte se to docela dobře, poselství knihy - že štěstí přeje připraveným - je srozumitelné a akceptovatelné. Co si víc přát na ukrácení dlouhých chvil.

6 19.08.2013

Ulice Na plechárně v Monterey v Kalifolnii je báseň, smrad, skřípot, magické světlo, chorál, jednotvárnost, dušebol, sen. Ulice Na plechárně je páté přes deváté, plech, železo, rez a odštěpky dřeva, omlácené , zaplevelené parcely, hromady harampádí, konzervárny z vlnitého plechu, hadrárny, hospody a bordely, přecpané krámky, laboratoře a noclehárny. Na plechárně bydlí jak kdosi kdysi řekl, "děvky, pasáci, falešní hráči a syčáci“, čímž chtěl říci kdekdo. Kdyby se byl podíval jinou skulinou, možná že by byl řekl „světci, andělé, mučedníci a lidé boží“, a byl by mínil totéž.

12 01.08.2013

Jak jsem k téhle knize přišel jsem se zmínil v komentáři k autorovi, takže bez průtahů ke knize. Typická detektivka odehrávající se na Floridě s celkem přijatelnou zápletkou přibarvenou řádkou mrtvol (ale pozor, žádný krvák) a s hrdinou, který je tak trochu excentrický (kdo normální by se dával dohromady v bažinách, kde je riziko, že vás sežerou komáři za živa), ne však nesympatický. Postav, ať klaďasů nebo záporáků není tolik, aby se vám mátly, takže autorovi vybyl prostor pro jejich psychoportréty a na své si přijdou i milovníci romanticko-nostalgických popisů přírodních scenérií. Ve zmíněném komentáři k autorovi jsem tak trochu porovnával s MacDonaldem. Trochu to zpřesním. Max Freeman je trochu slabší odvar "drsné školy" ve srovnání s Travisem McGee, není takový sympaťák, nemá tak vtipné repliky a jezdí pouze na kanoi. Přesto si jej můžete oblíbit. Kniha je oddychovka, pokud od ní nebudete čekat bůhví co, tak vás na pár chvil pobaví (jako mne).

4 11.07.2013

Tahle kniha není žádný modní krvák, přesto se mi četla docela dobře, je v ní pěkně zachycena severská přírodní atmosféra s nádechem ... napadá mne mystika, jak o ní mluví Munthe - je to ale nepřesné.
Pokud se vám kniha líbila, umocněte si prožitek z ní pohledem na moře a ostrovy - i když to pochopitelně není Öland

6 08.07.2013

Knihu mi vlastně připomněl kham v diskuzi o knihách s indiánskou tématikou svou zmínkou o Levi-Straussovi. Jak se řekne Indián, myslím, že si většina (vlivem mayovek) vybaví severoamerické prérijní Indiány a na jejich jihoamerické soukmenovce trochu zapomínáme. Takže - četl jsem ji před více jak 40 lety a kdybych tvrdil, že si ji nějak extra pamatuji, tak bych bohapustě lhal. Přesto ale ve mně zanechala dojem celkem libý. Na rozdíl od kolegy eraserheada jsem ji totiž nečetl jako etnografickou publikaci, nečekal jsem od ní získání poznatků. Bral jsem ji jako autobiografii, jako knihu vzpomínek, jako popis běhu života v pralese. Bylo mi zřejmé, že autor nemá žádné umělecké ambice, že jen vypráví. A protože jsem v té době už věděl, že život je zpravidla dost stereotypní a nudný (pokud si jej nějakými excesy neoživíme), nemohla mne ta kniha nijak zklamat. Je otázkou, jestli by se mi líbila dnes, nehodlám to ale zkoušet a ponechám si ten příjemný pocit, který jsem z ní tenkrát měl.

2 30.06.2013

Jednoduchý nekomplikovaný thriller určený pro náctileté FB generace, lehce okořeněný problematikou mimosmyslového vnímání Poslední věta anotace je lehce zavádějící - že jsou inspirovány skutečnou událostí by se dalo říct o většině thrillerů nebo detektivek.
Život je holt vynalézavější než fantazie autorů.

Mstitel ani jeho autor na mne žádný zvláštní dojem neudělali. Popis historický thriller v anotaci je podle mne zavádějící, označil bych to spíš jako dobrodružný román zasazený do Anglie okolo poloviny 16.století a autor podle mne po historickém povrchu té doby jen tak klouže a používá jej jako kulisu, stejně tak tím, že jako postavy románu používá skutečné, historicky doložené postavy a vytváří tím zdání jakési autenticity. Nevím, jestli je to překladem, ale působí dojmem figurin ve výkladní skříni doby a zdají se mi nevýrazné a ploché a stejně plochý a chudý mi připadá i jazyk knihy. Prvek napětí měla tvořit historie kolonie Roanoke a její mysteriózní zmizení, dalo se z toho ale vytěžit podstatně víc, stejně jako z piklů okolo nástupnictví na anglický trůn.
Jediný důvod, proč jsem se do knihy vůbec pustil, je postava Johna Shakespeara (?), bratra našeho známého „šejkspíra“(který se knihou taky letmo mihne). Ne, nemám na mysli otázku jeho identity. Spíš mne zaujala jedna autorova zmínka, mající jistou souvislost s debatami tady proběhlými o slavných SONETECH a sice o jejich různém pojetí jako o básníkově osobním vyznání a z toho plynoucích úvah.
Ono ale nemusí jít vůbec o nějakou osobní zpověď. Celá řada z nich mohla být psána t.ř. na zakázku – někdo dostatečně movitý a s patřičným postavením si jednoduše báseň u W.S. objednal pro objekt svého zájmu a básnící měli loktem do kapsy stejně tenkrát, jako dnes.
Takže i když jsem se bůhvíjak nepobavil, aspoň tuhle ideu jsem z knihy vytěžil.
Nemyslím si ale, že bych od autora ještě něco dalšího četl.

Netuším, co autora vedlo k napsání knihy. Sice tvrdí, že byl požádán dědici flemingových autorských práv, ale... Spíš si myslím, že se jedná o vhodný doplněk inspirace. Knihám tohoto druhu říkám "nastavovaná kaše" a můj postoj k tomuto literárnímu poddruhu je tedy zřejmý. Je to jev v poslední době dost častý - najdou se autoři, kteří naskočí na vlnu zájmu (marketinkovou) o knižního hrdinu nebo styl psaní určitého žánru a zasurfují si. Nemám rád takové epigony, ani jejich výtvory.
Deaver nepatří mezi autory, které často čtu, neposoudím, jak dalece a zda vůbec svůj styl přizpůsobil Flemingovu - jeho Bond se jmenuje Bond, ale s Flemingovým má pramálo společného, má jeho vnější rysy, postrádá ale jeho šarm. Mám pocit, že touhle knihou nepotěšil ani svoje, ani Flemingovy čtenáře. Třeba se ale do mého hodnocení promítá moje výše popsaná averze.

4 30.05.2013

Nohy z Kalomnosu je devátá knížka Mirka Fišmeistra. Kalymnos neznám, mým oblíbeným řeckým ostrovem je Kerkýra alias Korfu a i když znám několik dalších ostrovů, Kalymnos mezi nimi není. Přesto jen název sbírky ve mně vyvolává představu kilometrových pásů žlutého písku, oživených řadou šlépějí bosých nohou a v dálce siluetou dívčí postavy.
Nebo také vizi nohou, opálených řeckým slunkem, obalených mokrým pískem a s bílými skvrnami zaschlé soli, na kterých čtenář vchází do vnitřního básníkova světa.
Nečekejte turistický prospekt, ani lyrické líčení přírodních krás, jeho vnitřní svět je - jako ostatně v jeho dřívějších knihách – inspirován především „básníkovou Zúzou“ (abych občas vykradl sám sebe) a je popsán ohňostrojem nápadů, gejzírem slov valících se na čtenáře s dravostí mořské vlny. Snad ty „nohy“ v názvu také symbolizují delší krok. Básník se na rozdíl od dřívějších sbírek rozepsal, objevují se básně rozsáhlejší, s větším počtem veršů – přestože se kniha tak může jevit, nevnímám ji jako pásmo, spíš jako momentky času, střípky pocitů, jako komboloi se kterým si básník pohrává.
Co se ale nezměnilo, je někdy až dětská hravost při žonglování se slovy a kouzlení s pojmy, splétání a spojování protichůdného až nespojitelného, cpete se s ním Púdinkem a čekáte odkud na vás vyprskne Šklíba.
Nejsem literární kritik, nehodlám jednotlivé básně cpát do šuplíčků s nápisy poetizmus, surrealizmus, symbolizmus, dada a já nevím ještě jakých. Jsem čtenář a znám jen dvě kategorie veršů – vyvolává ve mně nějaký pocit, nechává mne chladným. Já vím, je to neodborné, subjektivní. Ale také vím, že pokaždé, když knihu rozevřu, se básně mezi těmito kategoriemi přesouvají, takže pokaždé ji vlastně čtu znovu a znovu.
Jsou tu verše, které jsou jako „píšťalka, která se srdce dotýká tím víc, čím je vzdálenější“, jsou tu verše, které působí dojmem, jako když „dítě si prstem maluje červenou rybu“ (autora verše neznám).
A jsou tu také verše typu „ Miroslav Fišmeister / je / jako je / jako je / daleko“ . Ano, někdy je tak daleko, že za ním nedohlednu…To ale není jeho, spíš moje chyba. Třeba ale dohlédne dál jiný čtenář.

Cestu rozpukanou suchem
zašíváme svými slzami

6 25.05.2013

Kniha vznikla na popud přátel a spatřila světlo světa poprvé v neúplné verzi jako samizdat pod názvem Popaměti v roce 1984, 1. oficiální vydání vyšlo v roce 1989 v Sixty-Eight Publishers Škvoreckých v Torontu.

Na Vopěnkovo Trýznivé tajemství mne nalákal svým komentářem HTO a mohu prohlásit, že to nebylo marné čtení (jak komentář, tak i kniha). Ten komentář je docela výstižný, nedá mi to ale, abych nepřipojil pár poznámek, tak více méně technických. Kniha sice pojednává o matematice, ale jen o její do jisté míry specifické části, eukleidovské a neeukleidovské geometrii a pro ty, kterým při slově matematika vyskočí studený pot či se osypou – netřeba se bát, autor se při vysvětlování pojmů vyhnul obvyklému matematickému materiálu či rituálům. Pro zatvrzelé odmítače – uvedené téma sice patří do matematiky, ale autor je pojímá spíše filozoficky – ono vlastně určuje náš pohled na svět okolo nás, jeho aplikace se promítá třeba do GPS, umožňuje pochopení vícerozměrných systémů.
Kniha má vlastně dvě části. První tvoří část fiktivního životopisu jednoho z „otců“ neeukleidovské geometrie Gausse – mohlo by se zdát, že je zbytečné to číst, jednak je to fikce, jednak to není akční. Opak je pravdou. Jakkoliv je tato část chudá dějem, je „našlapána“ myšlenkami a zejména ti, kteří si smlsnou na knihách filozofů, si přijdou na své. Ukázky si najděte v komentáři HTO.
Druhou částí knihy je vlastní vysvětlení pojmu, které je pochopitelné (snad) i pro nematematiky. A pokud by se čtenáři zdálo málo podrobné, přidám ještě odkaz na trochu podrobnější i když stručnější vysvětlení pojmu Jestliže stále váháte, jestli se takovou problematikou zabývat, připojím ještě pár postřehů.
Žijeme v prostoru, který vnímáme jako trojrozměrný a vzhledem k rozměrovým disproporcím jsou naše smysly nastaveny vlastně spíš dvojrozměrně, tedy na rovinný prostor a jsme schopni vnímat geometrii eukleidovskou (i když je v našem trojrozměrném světě vlastně nepřesná). Navíc nás naše smysly šálí, především zrak. Nemusím zacházet do různých hříček. Každý, kdo koukal na železnici někde v rovině vidí, že koleje, které jsou rovnoběžkami se na obzoru sbíhají a dobře ví, že to není realita. Záleží bezesporu na vztahu pozorovatele a pozorovaného objektu. Kruh v rovině, se z prostoru může jevit jako elipsa nebo úsečka a proto právě přes pochopení neeukleidovské geometrie vede cesta k chápání nejen našeho světa a vesmíru, ale k pochopení a představení si prostorů vyšších řádů, kde součet úhlů trojúhelníka nemusí být vždy 180 stupňů a nemusí platit 2+2=4.
Ještě mne v souvislosti s výše uvedeným napadlo: Jak nás, jako trojrozměrné objekty, vidí a vnímá hypotetický pozorovatel ze 4rozměrného prostoru?

7 12.05.2013

Těch přes 400 stran poezie je bezesporu skvělých - má to jen jednu vadu krásy, pro kterou by měla být kniha z DK vyřazena. Jde o bilingvní vydání vydané v nakladatelství Romarin - tedy ve Francii. Přesto je pro ctitele poezie paní Renaud a pana Reynka dosažitelné - knihy nakladatelství Romarin prodává Kosmas.

Kniha je stará a asi nebude dvakrát dostupná - našel jsem ale jen tak, pro zajímavost pár fotek z ní :
http://atonaj.rajce.idnes.cz/E.St.Vraz-V_zemi_bileho_slona/

Uprchlík je můj první Margolin. Pustil jsem se do něj ze dvou důvodů - jednak mi názvem trochu připomněl jednu z mých prvních vlastnoočně čtených knih Uprchlíka na ptačím stromě ( a kdepak asi skončila moje Lorinka, určitě neměla štěstí jako Sekorův Kubík) a jednak jsem někde zahlédl tvrzení, že je Margolin důstojným nástupcem Crichtona. Soudím, že tomu tak není, že je to pouhopouhý marketinkový kec. Netvrdím, že je to špatně napsané, patří to ale mezi typické oddechovky se svižným dějem, které vás na chvíli pobaví a jiný úkol si ani zřejmě autor ani kniha neklade. Z mého pohledu to tedy má do Crichtona daleko, vnímám tam absenci myšlenek (jakýchkoliv) - jeví se mi to takové římské - "chleb a hry", nebo komerční chcete-li. Nepochybně si ale autor svůj okruh čtenářů získá, píše nekomplikovaně a čtivě.

Nezaujalo mne. Od autora formátu Silverberga jsem očekával víc, než jen popis skupin a jedinců, táhnoucích se do minulosti za požitky. Nejsem žádný puritán, ale je zde poněkud přesexováno. A navíc mám tendenci srovnávat s Andersonovou Stráží času.

3 22.04.2013

Otčinu Roberta Harrise by ani nebylo nutné nějak zvlášť komentovat, je už okomentována celkem dostatečně (zejména komentář s-readera je podrobný a pěkný). Protože ale každá kniha, která si zaslouží toto označení (a každý autor, který se může honosit titulem spisovatel), by měla ve čtenáři vyvolat alespoň jakýs takýs myšlenkový pochod, připojím pár osobních postřehů. Když jsem před časem četl Harrisova Ducha, docela mne styl autora zaujal a jako další jsem zařadil do pořadí jeho Otčinu. Tady bych chtěl zdůraznit, že se nejedná jen o detektivku, jak většina čtenářů nejspíš knihu pojme. Nevnímám Otčinu ani jako klasickou AH. Mám vnitřní pocit, že se tady Harris tak trochu „svezl“ na vlně orwellovštiny a ve své knize nám vlastně na pozadí AH fikce oživené pro větší čtivost detektivním žánrem ukazuje svou vizi možného vývoje v totalitní společnosti, která je srovnatelná s představou v knize 1984 G.O. Nerovnávám knihy – jen představy možného. Ostatně dystopií podobného typu je napsáno povícero, stejně tak je období 2. SV oblíbenou dobou pro autory píšíci AH romány, takže je opravdu dost co porovnávat a nepochybně si každý čtenář může najít svého „koně“.
Já se ještě chystám na některý z Harrisových historických románů – asi dám přednost Pompejím, tam to znám a bude se to asi líp číst (s kouskem lávy z Vesuvu v dlani).

9 21.04.2013

Jeden musí z kola ven patří k Le Carrého špionážním románům a navzdory v podstatě negativním komentářům tady na DK na mne osobně udělal dojem. Nejde o detektivku ani o thriller, je to čistý špionážní román a domnívám se, že patří k jeho nejlepším. Jistě, je to subjektivní, jsem možná ovlivněn názvem, který připomíná Keseye, možná je to tím, že se jedna z nosných zápletek odehrává v českých reáliích (a místopis není odfláknutý, opravdu to sedí, včetně českého „hrdiny“, ve kterém pamětníci nesporně poznají „semínkového generála“ Šejnu), možná je to ale především tím, že autor ukazuje práci tajných služeb nejen v její akční blýskavé slávě, ale především zevnitř odkrývá její shitty underpants. A jen tak mimochodem také mimo charakteru postav poskytuje aspoň obecnou představu o charakteru doby, doby, která byla označována jako studená válka – i když v té době bylo spoustě lidí docela horko. To jsou ale drobnosti, které asi lidem, kteří tu dobu neprožili nejspíš nic neříkají a ty dobové souvztažnosti jim prostě unikají. A kniha asi ani nezvedne ze židlí ani ctitele neprůstřelného agenta 007, Le Carrého agenti jsou proti němu jaksi ošuntělí a spíš vzbuzují takřka soucit čtenáře, než obdiv. V konečné fázi ale působí pravdivěji a autentičtěji, než manekýnové jiných autorů tohoto žánru, nebo na druhou stranu "drsani" Péti Cheyneyho.
O kvalitě knihy svědčí i to, že posloužila jako předloha pro film - neviděl jsem , neporovnám - jen si myslím, že muselo být to rozvrstvené vyprávění obtížně filmovatelné.
4.1.2016
Tak jsem konečně viděl i film a přestože je mezi knihou a filmem velký časový odstup, který poněkud setřel detaily, mohu prohlásit, že platí už mnohokrát řečené - kniha je lepší filmu (i když i ten je koukatelný) a zřetelně je vidět "zjednodušení" dějové línie.

10 19.04.2013

Ukázka z knihy:
A stín přelétá přes mou duši –
jak v poledne,
když mrak troufale slunce zastře:
vždyť jasný den

už mnozí od tmy nerozliší,
Pane,
proč dáváš, když pak musíš brát
milované?

Ukázka z knihy:
Básnici zažnú lampy,
len krátko žijú.
Ak plamene však taja
tú energiu,

ktorá je skrytá v slnkách,
šošovka vekov
šíri a zosilňuje
tlejúce svetlo.
Pokud si chcete přečíst další básně z tohoto výběru - jako obvykle máte na výběr originál a různé překlady ve slovenštině i češtině.