nefernefer komentáře u knih

Tato kniha je sice o mladých, ale není pro mladé. Četla jsem ji současně se svou dvacetiletou dcerou, která ji v půlce odložila s tím, že větší nudu už dlouho nečetla. A já byla unešená. :o) Je to opravdu zvláštní kniha. Musím dát za pravdu těm, kdo říkají, že je vlastně o ničem, bez příběhu. Přesto má v sobě určité kouzlo, kterým mě úplně polapila. Netřeba příběh. Stačí atmosféra. Nejspíš musí mít člověk už něco odžito. Pak pocítí jistý nádech nostalgie... Protože si vzpomene na vlastní mládí, které bylo vlastně taky tak trochu o ničem. Velké příběhy se stávají málokomu. :o) A kdo měl život jen sluncem zalitý a nic z popisovaného nikdy nezažil, ten je opravdu šťastný člověk.

26 19.10.2021

„Co zbude z našich dnů a nocí?
Básně a děti. Cʼest la vie.
A v nich jsme pořád útlobocí
a nezkrotní a hořlaví.“

Útlá knížečka. Šestačtyřicet krátkých básniček na čtyři řádky. Šestačtyřicet pohlazení pro duši. Darovaná, aby potěšila, a to se jí povedlo. Chcete-li někomu udělat radost, třeba jen tak, zkuste mu dát tuhle knížku. Funguje to. Vyzkoušeno, potvrzeno. :o)

„Modlím se k tobě duší tělem:
Mluv ke mně řečí tajemnou.
Zkroť ve mně smečku divých šelem,
zachraň nás oba přede mnou.“

21 06.10.2021

„Vy jste fakt samé lákadlo! Chcete mě zavřít do baráku plného uřvaných dětí, co po mně budou beztrestně střílet vrabce, a ve vlastní ředitelně mě bude špehovat kytka?!“

Kdo čeká parodii na Harryho Pottera, bude zklamán. Sice se děj odehrává v kouzelnické škole v místě zvaném Beďary, ale tím veškerá podobnost končí. Milovníci fantasy sice také nepřijdou úplně zkrátka, ale potěší zejména pedagogy. Je to totiž velmi trefná parodie na naše školství a vlastně na fungování jakékoli státní instistuce v naší přebyrokratizované zemi. Parodie chytrá, vtipná a bohužel pravdivá.

„Každý učitel, řekl bych bez výjimky, má skutečně vnitřní přání prospět dětem a společnosti, o kariérní nebo materiální motivaci nemůže být řeč. Ale nastává tu ona existenciální otázka: Chci jít životem jako inspirátor mládeže-poustevník, vždy v souladu s vlastním přesvědčením, ale s nutností živit se jinak, nebo přijmout obol vrchnosti, ale muset jí tudíž jít na ruku?“

Možná jsem zvolila trochu vážnou ukázku. Ale to jen pro představu základní myšlenky. Jinak se nenechte zmýlit. Je to opravdu vtipné a jako bonus si pan spisovatel umí krásně hrát s češtinou. Vřele doporučuji. :o)

21 06.10.2021

Nejprve jsem myslela, že tentokrát si komentář odpustím, ale pak jsem si řekla, že možná v rámci zachování rovnováhy nebude od věci, když přidám názor, který půjde trochu proti proudu. Pro mě byla totiž četba téhle knihy celkem boj.
Ten „nádherný literární jazyk“, který komentáře pode mnou tak opěvují, jsem moc nedávala. V půlce už jsem byla ze samého „cák“ a „nýčko“ tak otrávená, že jsem to chtěla vzdát. Ale pak jsem si znovu přečetla zdejší komentáře a řekla si, že to přece není možné, abych bych byla do té míry jinde, a se sebezapřením pokračovala dál. No, zjevně to možné je. Knihu jsem sice dočetla, ale pokorně se doznávám, že jen díky tomu, že jsem se uchýlila k brutálnímu rychločtení, a některé pasáže jsem dokonce přeskočila docela.
Námět není špatný, ale já jsem se prostě úplně minula s jazykem, a to je pro mě dost zásadní, takže vyšší hodnocení dát bohužel nemůžu.

23 22.07.2021

Čistý, průzračný příběh, kterému by však slušelo trochu poetičtější podání. - To jsem napsala v roce 2017, kdy jsem knihu četla poprvé.
Po letech musím svůj komentář trochu opravit. Původně jsem totiž četla vydání, které vyšlo v roce 2000 v nakladatelství Vyšehrad. Překládala ho Zdeňka Stavinohová a vůbec na mě nepůsobilo poeticky, chápala jsem sice smysl, ale něco tomu prostě chybělo. Teď se mi dostal do rukou překlad Jiřího Reynka s ilustracemi Pavla Čecha. A to je úplně jiná káva. Křehce působící formát, snové ilustrace i lepší jazyk. To je přesně to, co knížce podobného druhu sluší. Pak i její poselství jakoby rozkvete, zesílí a zážitek z četby je mnohem intenzivnější. Proto rozhodně doporučuji číst vydání Veroniky Reynkové s ilustracemi Pavla Čecha. Je překrásné.

Další Stančíkova skvělá knížka nejen pro děti. Krátká předmluva ji přirovnává k Alence v říši divů, ale podle mě je lepší. Mnohem lepší. Není to jen proud bezbřehé fantazie. Má to vtip a je to chytré. Takhle nádherně si hrát s jazykem umí málokdo. Krátké básničky, uvádějící každou kapitolu, nemají chybu. :o)

Na zelené travičce
domlouval jsem travičce:
Lepší nežli lidi trávit
je čas na výletě trávit.
Tak co říkáš, jedem?
Odvětila: Jedem!
Když mě pak dívky do rakve omyly,
došlo mi, že tak vznikají omyly.

25 20.06.2021

Nebylo to až tak depresivní, jak jsem očekávala. Dokonce bych řekla, že je to napsané skoro až poeticky. Přes jistou strohost stylu se to čte moc hezky a některá přirovnání či obraty jsou opravdu krásné. Jen ta velká písmena na začátku slov mě dost rušila. Bylo jich příliš a v dobrých osmdesáti procentech dle mého naprosto neopodstatněně. Do hlubokomyslných úvah o ceně života jakéhokoli živého tvora se tu pouštět nebudu. Je na každém, aby se s daným tématem vypořádal sám. Poselství knihy je celkem jasné, ale má to i své ale... Mně osobně se kniha hodně líbila a s hlavní hrdinkou jsem se v mnoha věcech dokázala ztotožnit. Do tří čtvrtin jsem si dokonce myslela, že dám plný počet hvězd. Ovšem konec to zazdil. Bylo by mi milejší, kdyby autorka třeba i nechala věci otevřené. Nebo pokud nutně potřebovala vysvětlení, tak bych spolkla i nějaké to nadpřirozeno. Ale tím, že z hlavní hrdinky na konci udělala bláznivou starou ženskou, která si vlastně nepamatuje, co dělá, z mého čistě subjektivního pohledu celou knihu úplně shodila. Nicméně zbytek knihy si ty čtyři hvězdy zaslouží.

37 10.06.2021

Stáhnul jsem okýnko a oba mi vrazili hlavy skoro až dovnitř.
„Dobrý večer, pane řidiči.“
Moh jsem si je prohlídnout fakt zblízka.
„Zdravím. Mohl bych se, prosím, na něco zeptat?“
Oba najednou se ušklíbnuli: „No jasně.“
„Vy jste dvojčata? Že vás máma oblíkla úplně stejně. Stejný bundičky, stejný čepičky...“
Ztvrdnul jim pohled. Chvíli trvalo, než se rozchechtali.
„Ty seš ale kokot, Larsi.“

Hrabě Monte Lars má oproti klasice jednu zásadní přednost. Edmond Dantes rozhodně není tak vtipný. Přičemž autor dokáže Larsovy hlášky dávkovat tak, že nikdy nepřekročí tu únosnou mez, kdy by začaly působit násilně. A přestože jednotlivé díly seká celkem svižně jeden za druhým, zatím to nevypadá, že by mu docházela inspirace, a všechny jsou na srovnatelné úrovni. Trochu jsem se bála, aby mu nedošel dech a třeba se nezačal opakovat. Zbytečné obavy. Baví mě to stejně jako na začátku. :o)
Jen jedna věc mě u tohohle dílu mrzí. A tou je hodně ledabylá jazyková redakce. Těch chyb tam bylo příliš. Na kvalitě knihy jako takové to nic nemění, ale na zážitku z jejího čtení se to v mém případě podepsalo. Ta jízda prostě tentokrát nebyla hladká.

34 10.06.2021

Řadím se do tábora zklamaných. Film jsem neviděla, takže nemůžu srovnávat, ale srovnání se Třemi muži ve člunu posoudit můžu a rozhodně odmítám. Tři muži jsou jednou z mých „záchranných“ knih, které přijdou na řadu, když je mi ouvej. Zaručeně mi zvednou náladu. Ale Svatební cesta do Jiljí mi párkát mírně nadzvihla koutky a to bylo tak všechno. Ani o jednom z hlavní dvojice nemůžu říct, že by mi byl sympatický, a knihu jsem dočítala spíš ze setrvačnosti. Navíc nevěřím, že existuje v reálu někdo, kdo vede podobné dialogy. Nebo jsem příliš přízemní a nepohybuji se v dostatečně itentelektuální společnosti, abych někoho takového potkala. Zkrátka snaha o intelektuální humor se u mě minula účinkem a jediné, co jsem při čtení pociťovala, byla nuda. Být delší, nejspíš by tahle knížka skončila v „šuplíku“ nedočtených.

22 03.06.2021

Nejprve jsem si ji půjčila z knihovny, a následně si ji koupila, přestože nepatří mezi nejlevnější. Je třeba psát něco víc? :o) Prostě je krásná. Moc doporučuji.

25 17.05.2021

„Na vině je ten, kdo ví a nic s tím nedělá.“

Na jednu stranu mě to fakt bavilo číst. Ale na druhou stranu ten ustřižený nedokončený konec a detaily, které se v příběhu opakovaně vrací jako něco důležitého, aniž by byly vysvětleny (Jonasovy jizvy - jak k nim přišel?; jeho tetování - proč si ho vybral?), mi nedovolí hodnotit lépe, i když mě to mrzí. Zkusím si přečíst od autorky něco dalšího. Třeba si spravím dojem.

19 17.05.2021

„Kouzlo poezie
spočívá v tom, že ji objevíme, když je nám jí třeba.“

Je diskutabilní, jestli je tohle skutečně poezie. Nevím. To, že je jedna věta rozkouskovaná na několik řádků, nestačí. Zkrátka já to jako poezii nevnímám. Ale to vůbec nic nemění na tom, že je to moc krásné. Krásné myšlenky citlivě zabalené do těch správných slov. Kratičké věty, které často naprosto přesně vyjadřují to, co cítí spousta lidí, jen to neumějí pojmenovat.

„Byla jen další rozbitá panenka,
která snila o klukovi s lepidlem.“

Působilo to na mě spíš jako sbírka citátů o lásce doplněných moc krásnými černobílými fotografiemi. Nebo by to mohlo být i naopak. Sbírka černobílých fotografií doplněných moc krásnými citáty o lásce. Ale vlastně, kdo jsem já, abych soudila, co je poezie a co není? Je to nádherné. Víc netřeba.

„Trpělivě tloukla křídly
o jeho nebe,
a když odešel,
vzlétla
a byla zase sama sebou.“

28 30.04.2021

„Jedna duše má deset tisíc životů,“ řekla Bábi. „Deset tisíc pokusů. Potom se z ní stane Nicota.“
Milo ztuhl. Co?
„Takže máš ještě pět životů, aby se ti to povedlo. A jestli se ti to povede, projdeš Sluneční branou ve zlatém záblesku a staneš se součástí Velké reality. Nadduše,“ dodala Bábi „Všeho.“
„Vesmírnýho boa“, vyštěkl Milo. „Je mi to jasný.“
„To doufám,“ řekla Bábi. „Protože jestli to nedáš, přivedeme tě sem a strčíme tady z toho chodníku a ty navždycky zmizíš z času i prostoru. Tvoji duši zrušíme jako blbej televizní seriál.“

Z tohohle úryvku je, myslím, dostatečně jasné, o co v knize jde. U většiny Milových životů jsem si říkala „Zaplaťpánbu za ten můj!“ a mnohem víc mě bavil příběh, který se odehrával napříč celou knihou v Životě po životě, kam se po každé smrti vracel, aby tu strávil nějaký čas, než se znovu narodí. Klasický milostný příběh milenců, kterým okolí nepřeje, ale oni se odmítnou vzdát. Anotace sice začíná slovem legrační, ale k popukání to úplně není. Je to příjemně napsaná odpočinková kniha, ve které se autor občas lehce otře o nějaký ten vážný problém nebo si jen tak trochu zafilozofuje na téma smyslu života. A sem tam je to i vtipné. :o)

„Poslouchejte“, řekl Buddha a zakašlal. „Nehledejte své štěstí až na konci Země. Dokonalost je v tom být spokojený s tím, co jste teď.“
„Co když je někdo debil?“ vykřikl někdo.
Mistr mu věnoval unavený úsměv. „Velmi pochybuji,“ řekl, „že šťastní lidé jsou debilové.“
Pak umřel. Ompati hleděl do prázdna. Jeho oči zastřel šok.
„Jeho poslední slovo bylo ‚debilové‘,“ poznamenal.

22 29.04.2021

Obecně jsem fanda nonsensové literatury, baví mě, když si někdo dokáže hrát, a pan Stančík se svou hravou fantasmagorií patří mezi mé oblíbence. Ovšem tohle na mě bylo nějak moc. „Jak šla bomba na vandr“ byla výborná, stejně jako ostatní „předhádky“. Ale ty byly jen čtyři, a k tomu každá sotva na půl stránky. Ve zbytku knížky mě pak zaujal sem tam nějaký obrat či originální příměr, ale jako celek mě to spíš otravovalo. Protože nic se totiž nemá přehánět. Ani snaha o originalitu. Čeho je moc, toho je prostě příliš, a to platí i v literatuře.

18 29.04.2021

„Vyklepaný slečny na sedačce jsem na první pohled odhadnul na akvarijní rybičky. Hezký ploutve, ladnej pohyb, ale inteligence sotva na plavbu od jedný skleněný stěny ke druhý. Snad zvládnou aspoň nalít drink.“

Mám ráda pohádky. Proto mám ráda Larse. Protože i tenhle díl je sice vtipně a svižně napsaný a do drsňáckého potetovaného hávu zabalený, ale pořád zůstává fajn pohádkou pro dospělé, kde ‒ slovy Larse ‒ „... jde o nápravu špatnejch věcí a záchranu nevinnejch duší.“ A že při tom sám velký kladný hrdina není až tak úplně beze zbytku kladný, je víc než sympatické. Zůstává nadále mým oblíbencem. :o)

P.S.: A ještě drobnost, která nemá s kvalitou obsahu nic společného, ale mě moc těší, a tou je forma. Všechny díly jsou vydané na příjemném papíře s normální velikostí písma a normální šířkou okrajů, mají tvrdé desky a stužkovou záložku, což v dnešní době začíná být čím dál tím vzácnější. Pro mě to bylo prostě potěšení ze čtení po všech stránkách. :o)

30 16.04.2021

Co se týče detektivek s kapitánem Exnerem, jsem možná trochu nekritická, protože pro mě mají neodolatelnou příchuť mého mládí. Sedmdesátky jak vyšité. Všechno vidím v barvách. Jako bych se dívala na film. A přestože se nejedná o bůhvíjak akční příběh a kapitán Exner je spíš sympatický floutek, který si s lidmi prostě jen tak povídá, než namachrovaný drsňák, co pro ránu nejde daleko, tak se to četlo samo. Letní vyprávění se sice vleklo líně jako řeka, na jejímž břehu se odehrávalo, přesto nenudilo a udržovalo mě v mírném napětí a zvědavosti až do konce. Prostě ideální čtení třeba na dovolenou.

34 16.04.2021

„Teda, to muselo dát příšernou práci. Přitom taková blbost, co?“ :o) Tahle hláška bylo to první, co mě napadlo. Ne že by dalo nějakou extra práci ty básně vytvořit, o to se koneckonců postarala technika. Ale ne všechno, co z našeptávače vypadne, je hodno nazývat poezií. A vybrat z toho obrovského množství to, co za něco stojí, a výstižným nadpisem, který dá zdánlivě nahodilým a často nesourodým útržkům vět úplně jiný rozměr, to povýšit na poezii, opravdu muselo dát práci.

BUDOUCNOST

až mi
až mi jednou nezavoláš
až mi tváře zcela zblednou
až mi čas řekne stůj
až mi bude tak sto deset přijde bůh a zmáčkne reset

Kromě samotných básniček, většinou vtipných a často lehce nekorektních, je pěkná i předmluva a na konci moc hezký rozhovor se zakladatelem tohoto konceptu.

„Ta nejlepší google poezie nám může hodně prozradit ‒ je to záznam toho, o čem lidé přemýšlí, když si myslí, že se nikdo nedívá.“

Doporučuji všem milovníkům nejen slovních hříček a alternativní poezie, ale také všem, kteří dokážou ocenit vtip, i hračičkům, kteří se možná nechají inspirovat. :o)

31 02.04.2021

Přes některé i poměrně dramatické okamžiky, které s sebou přináší život na řídce obydleném americkém venkově (notabene život s lvicí), plyne kniha klidným pomalým tempem. Celý příběh, složený z mnoha minipříběhů, jež se tak na cestách po tomto kraji mohou člověku přihodit, se odehrává v jakémsi zvláštním bezčasí (možná padesátá léta 20. století, ale stejně tak dobře by to mohla klidně být léta sedmdesátá) a je připomenutím toho, že štěstí si každý představuje po svém a ten, kdo nemá mnoho, je mnohdy bohatší než ten, kdo toho má až moc. Doporučuji milovníkům krásných popisů přírody a přívětivých knih s pomalu plynoucím dějem, které spíš uklidní, než aby nějak výrazně pobavily.

25 20.03.2021

Možná jsem už zhýčkaná, ale za svůj život jsem četla nepočítaně mnohem lepších povídek. Ty nečekané konce vůbec nečekané nebyly, po jazykové stránce také žádný zázrak, prostě celkově jsem se u této knihy dost nudila.

18 14.03.2021

SPOR OBLOHY A SLUNCE

Tak zpívá tma:
Když do mne ránou rána pronikneš,
mou temnou tvář tím zakryješ.

Tak zpívá slunec:
Rozkoší, kterou ti dávám,
roste tráva.

Tak zpívá tma:
Optej se milenců, čí zraky
je lépe skryjí? Mé! Já pasu vlkodlaky.

Tak zpívá slunec:
Kam jen pohledím,
ty pošleš stín.
Obloho oblá, rozkostřený kloube božích sil,
nebýt mne, nikdo tě nikdy nespatřil.

Tohle je poezie, která mě oslovuje. Nebudu tvrdit, že se mi líbilo všechno. Některé básně mě minuly, některé jsem nepochopila a u některých jsem si říkala, že je autor psal v pořádném rauši. :o) Ale jako celek hodnotím vysoko, protože ty ostatní jsou skvělé. Obdivuji úžasnou hru se slovy. Vtip a lehkost, s jakou básník vytváří nová slova a těm starým dává nové významy.

SETKALCOVSKÝ STAV

Setkali jsme se včera
i setkali láskou: já byl útek, ty osnova.
Dnes už jen páříme se,
párat zítra začneme a jako páru
nás pak jeden vítr na dvě strany rozduje.

19 14.03.2021