Nad propastí byla tma

4 14.11.2020

(+ SPOILER) Asi bych dala knížce vyšší hodnocení, kdyby byla první, kterou jsem od autorky četla. Jenže po zamyšleně romantickém Výhonku osmilisté růže a (přes všechna "ale") pozitivních Listopadových motýlech mi tenhle úvodem drsný, následně zádumčivý příběh už tolik nepřinesl.
"Než abys přestal existovat, můžeš přestat být sám sebou a stát se někým jiným," hledá pro hlavního hrdinu východisko jeho matka. Poslechne ji po svém a vydá se na cestu do válkou zničené země, aby se připravil o život právě tam, tedy ohleduplně dál od svých nejbližších.
Že svůj plán změní, je nasnadě. Jónas je ale i v dalších ohledech nevšední chlapík, který dokáže rozebrat stejně snadno vodovodní baterii jako Heideggera, a snad právě proto by měl v životě úspěch, kdyby zrovna neprocházel krizí způsobenou rozpadem manželství...
Autorka umí své hrdiny vést i shodit, stejně jako sebe samotnou, její rukopis je snadno rozpoznatelný a vyprávění nenudí. Kniha se navíc dotýká i závažných témat. Ale celá její skladba na mě působí zbytečně afektovaně, vyznění je místy patetické, jindy utopické – a realitě se pro mě vzdaluje víc než oba předcházející romány.

05.08.2020

(+ SPOILER) Pozor spoiler! (Komentář vyzrazuje rozuzlení děje.) Knihu lze číst i jako stavy v podvědomí, kdy zpustošená a zcela zničená země může symbolizovat zcela zničený život hlavní postavy a postupné opravy zdemolovaných domů mohou symbolizovat počínající práci duše na stavbě nového života (opravy mohou trvat dlouho, chce to trpělivost, zdá se, že se toho moc neděje, čtenář se může i nudit). I některé postavy v cizí zemi se tak trochu podobají blízkým v jeho starém životě. Hlavní postava to nakonec tedy ustojí. Ovšem kniha končí zmínkou sebezabití souseda a přítele hlavní postavy, jemuž byla v knize věnována jen malá pozornost. Někdy se to stává, že víme o někom, že má deprese a věnujeme mu pozornost a pak najednou přijde velice smutná zpráva o někom jiném, o kom jsme vůbec netušili, že se v něm něco závažného děje...

11.07.2020

Za mě naprosto splněné očekávání - typicky islandsky zádumčivý, lehce melancholický, líně vpřed plynoucí děj s minimem zúčastněných postav, ale s o to hlubší sondou do duše hlavního protagonisty.

7 08.04.2020

Nenápadný, komorný príbeh muža pred 50tkou, ktorý odcestuje do inej krajiny, aby našiel zmysel života a jeho hodnoty vo chvíli, keď už na nič podobné nečakal.
V súčasnej situácii, ktorej sme boli vystavení, nájdeme nejednu paralelu s hrdinovým životom. Človek si často myslí, že už všetko prežil, že ho už nič nečaká a neprekvapí. Zabúda na to, čo má, veď čo z toho, keď nemá to, po čom túži...Zrazu si uvedomíme aké malichernosti denne riešime a čo naozaj k životu potrebujeme.

„Veškeré utrpení je jedinečné a rozdílné, tudíž se nedá srovnávat. Zato štěstí si je celkem podobné.“

4 10.01.2020

Miluju tuto poklidnou náladu, která tady kontrastuje s témat em smrti, ať už té, o které někdo rozhodne, nebo té, o níž rozhodnete sami.
Málo slov napsaných, hodně vyřčeného. Slova na vás netlačí, jsou laskavá , plná smíření.
Nenásilí ve všech rovinách. Mahátmá by měl radost. Mám ji taky.

6 24.09.2019

„Veškeré utrpení je jedinečné a rozdílné, tudíž se nedá srovnávat. Zato štěstí si je celkem podobné.“
Ale možná právě tím srovnáním nachází náš stárnoucí hrdina svoji novou cestu. Je to vlastně velmi milá kniha, přestože vypráví příběh muže v hluboké životní krizi, který je rozhodnutý svůj život ukončit. Ale když se vypravuje na svoji sebevražednou cestu a již na něj čeká před domem taxík, dojde si pro pár kusů nářadí. „Člověk nikdy neví, do jaké situace by se mohl dostat, možná budu potřebovat přibít nějakou skobu.“ Nakonec odjede s menší brašnou s nářadím a aku vrtačkou, fotkou své dcery, červenou košilí, svetrem a svými starými deníky z mládí. Příběh je vlastně vtipný i melancholický, tak nějak úsporný, ale přitom všechno říká, a hlavně je takový obyčejně lidský.

1 23.07.2019

Knihu tohoto druhu jsem ještě nečetla, ovšem velmi mě zaujala. Zajímavý příběh člověka, který se potupem času z beznaděje dostává opět do života....