Admirál čaje
Petr Stančík
Svou druhotinou Admirál čaje (1996) se Stradický nepřehlédnutelně vřadil do proudu postmoderny. Je to tvůrce z rodu demiurgů, jehož pomyslným teritoriem se stalo celé univerzum a jeho metodou hra, k níž patří i sebemystifikace s autorským jménem či předpovězeným úmrtím. V prostoru vykloubeném z reality si Stradický pohrává s dějinnými událostmi, jež prokládá fiktivními fantasmagoriemi, a jejich promísením vytváří jakési alternativní světy – proto je mu blízké i médium internetu. Doslova s každou větou boří skutečnost a staví novou, svoji vlastní: „Nato obrátil koně naruby a prašně odcválal dovnitř sama sebe.“ S oblibou atakuje stvořitelský mýtus jako „ten, jenž vdechuje kameny a vydechuje ptáky“. Je otázkou, zdali autorův mnohokrát variovaný boj s Bohem není ve skutečnosti bojem o Boha, zosobněného v podobě paradoxní „teologie rouhání“ či dokonce „vesmírného řádu“, který může být a u Stradického také je – chaosem, vyšším stupněm chaosu.... celý text
Přidat komentář
Kaleidoskop jazyka, představivosti, nápadů, zápletek, humoru, bláznivostí. To vše servírované v tak zahuštěné formě, že to nejstarší víno konzistence marmelády těžko může konkurovat. Tohle se vám buď bude líbit, nebo to s opovržením odhodíte. Teprve druhý a občas i třetí doušek četby té, či oné povídky, črty (nebo jak tomu říkat) mne odhalil všechny její krásy a kouzla, chuti - přesně jako opravdu dobré suché víno. Pekelně suché víno, které jen tak někomu přes jazyk neprojde. A jeden lok nestačí k pojmutí všech chutí. Jen houšť!
Barokně obžerný styl. Základem obrazů bývá krev, dýka, zrcadla, krutost, slovní hříčky, organické zbraně, převracení všeho na ruby a magie.
Relativně čtivější je série metadetektivek s komisařem Atechumenem.
Autorovy další knížky
| 2014 |  Mlýn na mumie |
| 2021 |  Pravomil aneb Ohlušující promlčení |
| 2016 | Andělí vejce |
| 2017 | H₂O a tajná vodní mise |
| 2008 | Pérák |
Kniha Admirál čaje je v
| Přečtených | 12x |
| Doporučených | 1x |
| Knihotéce | 3x |
| Chystám se číst | 4x |
| Chci si koupit | 2x |
Obecně jsem fanda nonsensové literatury, baví mě, když si někdo dokáže hrát, a pan Stančík se svou hravou fantasmagorií patří mezi mé oblíbence. Ovšem tohle na mě bylo nějak moc. „Jak šla bomba na vandr“ byla výborná, stejně jako ostatní „předhádky“. Ale ty byly jen čtyři, a k tomu každá sotva na půl stránky. Ve zbytku knížky mě pak zaujal sem tam nějaký obrat či originální příměr, ale jako celek mě to spíš otravovalo. Protože nic se totiž nemá přehánět. Ani snaha o originalitu. Čeho je moc, toho je prostě příliš, a to platí i v literatuře.