nefernefer
komentáře u knih
Verše psané na vodu
Bohumil Mathesius
„Jsi jako blesk,
když rozrazí mračnou oblohu:
Vidím tě – trnu,
teskním,
když vidět tě nemohu.“
Křehké, něžné, melancholické verše. Podobně jako haiku i tanka mají svou pevně danou strukturu a puristé mohou namítat, že tady často nebyla dodržena a kdesi cosi. Ale kdyby ty verše byly „jen“ přeloženy přesně v souladu s danými pravidly, asi by mě neoslovily. Tím, že je Bohumil Mathesius přebásnil, dosáhl toho, že oslovují i čtenáře z naprosto odlišného kulturního prostředí a umožňují mu nahlédnout do nitra dávných básníků světa, jenž je na hony vzdálený od toho našeho, a porozumět jim.
„Marno je na vodu plynoucí psát,
písmena začnou tancovat:
marnější ještě na duši psát
muže, jenž nechce tě
milovat.“
Milovat šohaiku
Petr Soukup
Něco málo českého haiku jsem už přečetla, tak jsem se neubránila srovnávání. Měla jsem očekávání, které nebylo naplněno. Verše jen kloužou po povrchu, aniž by čtenáře zasáhly hlouběji. Formát knihy i její provedení je příjemné a ilustrace jsou opravdu krásné. Sama poezie však jejich krásy nedosahuje. Mým favoritem tak nadále zůstává Petr Petříček.
Po povrchu
Tomáš Třeštík
Tahle knížka na mě působí jako taková terapeutická zpověď. Líbila se mi, dokonce moc, protože Tomáš Třeštík píše o dost lépe než jeho bývalá žena, je vtipný, občas hraje na city a je sympatické, že se o všech lidech zmiňuje jen v tom dobrém. Nepere špinavé prádlo ani si nevyřizuje účty. Jestli ještě něco napíše, tak si to ráda přečtu. Na druhou stranu si ale říkám, že kdyby pro mě byl blízkým člověkem, na kterém mi záleží, asi by se mi to už tolik nelíbilo. Asi bych spoustu z toho raději nevěděla. Jsou věci, které by rodiče o svých dětech a děti o svých rodičích vědět neměli. Čistě jen proto, aby si vzájemně neublížili. Je fajn se vyzpovídat, jen si nejsem jistá, jestli bylo nutné to udělat takhle veřejně.
Tajemství karet
Jostein Gaarder
„Za to, že lidi tolik zajímá všechno ‚nadpřirozené‘, může jejich podivná slepota. Neboť neregistrují to vůbec největší tajemství, totiž že existuje svět. Mnohem víc je zajímají Marťani a létající talíře než celý ten úžasný svět, který se nám rozprostírá přímo před očima.“
Několikrát jsem narazila na názor, že je tato kniha přípravou na propracovanější a lepší Sofiin svět. Nesouhlasím. Je pravda, že několik myšlenek se v Sofiině světě objeví dokonce doslovně, ale není pravda, ža by byl Sofiin svět lepší. Tajemství karet je úplně stejně dobré.
Stejně jako není pravda, že je to kniha pro děti. Je to kniha, které porozumí i děti, ale primárně to rozhodně dětská knížka není. Je to kniha pro ty, co rádi přemýšlejí, co se dívají okolo sebe a snaží se si uvědomovat svět. Nenechat si život jen tak protéct mezi prsty, ale žít, jak nejlépe umějí.
Kouzelný pohádkový příběh s filozofickým podtextem. Milé a chytré čtení. Doporučuji.
Až na ten konec dobrý
Pavel Tomeš
„Já chodím na hřbitov ráda, líbí se mi, jak chodíme s dědou po hřbitově mezi hrobama a sou tam i různý hroby s QR kódama, vezmu mobil a dozvíme se, kdo tam leží [...] Nejšílenější hroby mají ale cigáni, sou veliký a barevný [...] a sou celý vyleštěný a vždycky to vypadá, jak říká děda, jako kdyby tady na hřbitově přistálo nějaký UFO. Nedávno tam zničehonic přistál cigánskej hrob a na něm je obrovskej sádrovej Ježíš v červeným županu a vedle něj Marie v modrým županu, celej ten hrob vypadá jako obrovský umyvadlo a Ježíš a Marie vypadají jako obrovský kohoutky na teplou a studenou vodu, bylo to úplně děsivý, dokonce i děda, i když je neznaboh, řekl Proboha!“
Smrt není nic veselého a stáří už vůbec. Jsou to věci, kterých se každý bojí. A nejlepší obranou je v takovém případě dělat si z toho, čeho se bojíme, legraci. Aspoň já to tak teda mám a podle nadšených komentářů zjevně nejsem sama. :o) Podle mého čistě subjektivního hodnocení tahle kniha dostala ocenění Magnezia Litera právem. Je nejen vtipná, ale především je chytrá. Prostě to nenapsal hlupák. Můžu jen doporučit.
„Působí na mě ten interiér, jako bych nebyl první starej dědek, kterej si tady suší prochcaný gatě. Vlastně to vypadá úplně jako odchytová stanice pro dědky, co se pochcali. ‚Hotel Incontinentalʼ napadne mě najednou. Nebyl by to vůbec špatnej název pro nějakou síť eldéenek.“
Muž, který chtěl být šťastný
Laurent Gounelle
„... nikdy nikoho nenech, aby ti říkal, co dokážeš nebo nedokážeš. Je na tobě, co si vybereš a jak budeš žít.“
V zásadě nic objevného, nic, z čeho by si člověk sedl na zadek, nic, co by v různých variantách nečetl už tisíckrát. Na druhou stranu není od věci si to občas připomenout. A tohle připomenutí je dobře napsané, nenudí a není dlouhé. :o)
„Když se ničeho nevzdáte, připravujete se o možnost výběru. A kdo se vzdá možnosti výběru, vzdává se také možnosti žít tak, jak by si přál.“
Andělí vejce
Petr Stančík
„Ranní mléko nechal být mlékem, ale odpolední nalil do máselnice a utloukl z něj máslo. Obvykle to dělala Apolena, ale teď jí narostlo tak velké břicho, že by nedosáhla na tlouk. Po utlučení hroudu másla proléval vodou a hnětl trdlem, aby ho zbavil posledních zbytků podmáslí. Nakonec dobře vyhnětené máslo zatlačil do ozdobně vyřezávaných dřevěných formiček a uložil do nejstudenějšího konce sklepa. Mozolnaté ruce měl dotykem másla na chvíli hladké jako filmová hvězda, a tak šel pohladit Apolenu po tváři, dokud mu zase nezhrubnou.“
Čtenář, který sáhne po Andělím vejci, očekávaje stejně rozkošně opulentní magořinu, jakou je Mlýn na mumie, bude nutně rozčarován. Což je mimo jiné nejspíš i důvod relativně nízkého hodnocení a zklamaných komentářů. Ale Andělí vejce není horší kniha, je prostě jen jiná. Kdybych ji měla charakterizovat jedním slovem, napadá mě „něžná“. Samozřejmě, že i tady najdeme typické stančíkovské prvky, jako je nádherně netradiční hra s jazykem, ulítlé vynálezy, fascinace všemi možnými požitky těla i duše, mísení fikce s realitou a v neposlední řadě svérázný humor. Ale celkově je mnohem klidnější a velmi poetická. Kdo se při jejím čtení dokáže oprostit od srovnávání s Mlýnem, bude odměněn pohlazením po duši v takřka svěrákovském duchu.
„Středobodem Dřímanova filozofického systému byl enigmatický pojem deodeontogonie čili sebeodstvoření. Bůh se podle něj stvořením vesmíru dopustil fatální chyby, neboť se jakožto všeprostupující esence bytí stal vězněm svého vlastního díla. Jakmile si tento omyl uvědomil, upřel své úsilí na reverzní proces, tedy odstvoření vesmíru. Avšak Bůh se nemůže od vesmíru oddělit, čím více odstvořuje vesmír, tím více odstvořuje i sám sebe, čímž je pro něj toto sebeodstvoření stále obtížnější. Tak původně absolutní bytost zdegenerovala v pouhého člověka, navíc velmi chabé vůle zejména ve vztahu k alkoholu, jehož nadměrné požívání mu vytváří iluzi návratu do ztraceného ráje všemohoucnosti a zároveň dále prohlubuje proces deodeontogonie. Onoho padlého Boha Dříman ztotožňoval sám se sebou, čímž si vysvětloval vlastní bídnou existenci, ruku v ruce jdoucí se všeobecným úpadkem okolního světa.“
Nulorožec
Petr Stančík
„Strašná tragédie! [...] Když jsem to neštěstí viděl v televizi, hned jsem se uvolnil. Byl jsem totiž připoután řetězem k vápencové skále, která je domovem ohrožených druhů rostlin, jako je hnědenec zvrhlý, židoviník německý či hadí mord maloúborný, aby ji kapitalisté nemohli odstřelit a semlít do pytlů na cement.“
Pro staromilské Stančíkovy fanoušky, kterým hoví atmosféra filmů Adéla ještě nevečeřela či Rozpuštěný a vypuštěný, bude nejspíš Nulorožec stát ve stínu Mlýnu na mumie, protože je ryze současný. Pro mě je to naopak důvod k ještě většímu nadšení. Skvělý koktejl bizarních postav s originálními jmény a ještě bizarnějších nápadů. Cvičný hřbitov Střední školy hrobnické, tajné organizace soupeřící mezi sebou o vládu nad světem či Goethův deník. „Cimrmanovský“ humor na hranici parodie spojený s oslavou všeho, co člověku přináší rozkoš. A to všechno nádhernou češtinou překypující různými slovními hříčkami a zvukomalebnými novotvary.
Kvůli fatálnímu nedostatku prostoru si většinu knih půjčuji v knihovně a velmi pečlivě si vybírám, co si skutečně koupím. Tohle byla jasná volba. Mlýn byl skvělý, ale doma ho mít nemusím. Nulorožec už má svoje místo na poličce. :o)
„Víte vy vůbec, že hrobnictví je učební obor s maturitou?“
„Vskutku? A z jakých předmětů žáci maturují?“
„Kop, žeh, vsyp, rozptyl a matematika.“
Český ráj
Jaroslav Rudiš
„U piva vymyslíš takový věci, na všechny problémy světa přijdeš, ale aby to úplně klaplo, musíš si dát ještě jedno, ale na to jsme pak často už moc ožralý.“
Jedna hvězda navíc za bezva konec. Kdyby to byla povídka na dvacet stránek, dám plný počet a budu unešená.
Plachetnice na vinětách
Jiří Hájíček
„Když nemůžeš vzpomínky sdílet s tím, s kým je máš, tak pro tebe ztrácejí cenu.“
Hájíčkovy knihy jsou mi příjemné z prostého důvodu, že mám vždycky pocit, že většinu toho, o čem píše, důvěrně znám. Jsem zkrátka prototyp cílového čtenáře. :o) Mám věk jeho hrdinů, prožila jsem život ve stejných kulisách jako oni, dokážu se do nich vcítit, občas mám dokonce podezření, že se mi honí hlavou i stejné myšlenky. Ani tentokrát se nejedná o žádný „velký příběh“. Podle názvu jsem očekávala něco jako "Rumový deník" :o), ale nebylo tomu tak. Hlavní hrdinka se potýká se situací, kterou si prošla spousta lidí. Děj se odvíjí vesměs poklidně na pozadí vzpomínek na dětství, odkrývání rodinné historie a dávných křivd. Je o tom, jak málo stačí k tomu, aby si lidé přestali rozumět, a o tom, že o cizích lidech toho často víme víc než o těch nejbližších. Přesto to není nijak depresivní čtení, spíš takové obyčejné, bez velkých emocí a dějových zvratů, zvláštně uklidňující, jako když člověk přijde někam, kde to dobře zná.
„Myslím, že právě v tom spočívá osamělost, že lidi neumějí druhejm sdělit svoji situaci. Nebo nechtějí.“
URaNovA
Lenka Elbe
Lehce ujetá fantasmagorie urbanovského ražení. To mě baví. :o) Je to dobře napsané, a ačkoli námět vůbec není veselý a občas se blíží téměř až k hororu, tak černý humor a ironie to dostatečně odlehčují. Nad tím, že některým věcem scházelo vysvětlení, takže jsem je úplně nepobrala, přivírám oko (vzhledem k tomu, že se jedná o prvotinu) a Lenku Elbe budu rozhodně dál sledovat.
Lázeňská kúra
Ivanka Devátá
„Přestože polibky byly cudné, v duchu jsem úpěla. Maminko, maminko! Kdybys mě teď viděla uprostřed lesů v cizích ponožkách, v ruce štamprle, vlevo Laďu, vpravo Karla, byla bys celá pryč tak dokonale, že by po tobě nezbyl ani knoflík.“
Moc milá knížka. Napsaná krásnou češtinou, vtipně a chytře. Zase další „úlovek“, za který vděčím databázi. S autorkou jsem se dosud míjela a byla to škoda. Budu to muset napravit. Lehkého, ale rozhodně ne plytkého čtení, které občerství a zvedne náladu, není nikdy dost. :o)
„Což takhle... Chachacha, průjem! To by byla omluva. Úplně neprůstřelná. Rozdychtěný ctitel, který už pár dní sní o krajkách, jimiž se bude prodírat ke sladkému cíli, se určitě neodhodlá k otázce ‚A kolikrát jste, milostivá, byla?‘ Zejména v prvním stadiu dvoření, kdy mezi oběma aktéry panuje tichá dohoda, že zažívací ústrojí končí kopretinou.“
Příliš mnoho andělů
Petr Chudožilov
„Na zázraky nejsou žádné spolehlivé záruky. Přesvědčivé důkazy vždy chybějí! Spolehlivě zaručený zázrak by už nebyl vůbec žádným zázrakem. Bez naděje na zázraky bychom vůbec nemohli žít.“
Oproti Kouři z komína je tohle skutečně knížka, kterou pochopí i dítě. Občas se možná na něco zeptá, bude žádat vysvětlení, ale od toho je tu přeci dospělý, který čte s ním. Tahle kniha je totiž ke společnému čtení jako dělaná. Příběhy jsou krátké, plné barevné fantazie, andělské laskavosti, a navíc většina z nich je ne sice přímo humorných, ale hřejivě, mile úsměvných. A taky jsou napsané krásným poetickým jazykem se spoustou kouzelných obratů a přirovnání.
„... slova se rozplynula ve vzduchu. Docela jako cukr v čaji. Jenomže se neudělalo sladko, ale smutno.“
Kouř z komína - pohádkový román
Petr Chudožilov
„Skutečnost a sen jsou podobné povahy, neboť jsou upředeny ze stejné látky!“
Nejsem si jistá, že je to opravdu kniha pro děti. I když na druhou stranu, pokud je za dětskou knížku vydáván Malý princ nebo Alenka v říši divů... Navíc co se týče druhé jmenované, tak Kouř z komína je mnohem mnohem lepší než tato opěvovaná klasika. I tady jde sice logika stranou a čtenář se ocitne ve světě, kde se mísí realita se snem, ale narozdíl od Alenky nezklouzává k pouhé bezduché nesmyslnosti. Příběh je to krásný, poetický, s kouzelnými ilustracemi a sympatickými hrdiny, kteří musí bojovat s lidskou zlobou, chamtivostí... a se smrtí. Je o síle lásky a přátelství. Je to příběh s dobrým koncem, který se dotkne vaší duše.
„‚Člověk zemře!‘ pravil hlas tiše. ‚Jeho duše odletí s kouřem. Ale naše láska se vždy bude vznášet jako duch nad vodami.‘“
Úzkosti a jejich lidé
Fredrik Backman
„Každý v hloubi duše chce být dobrý.“
To je základní kámen, na kterém Fredrik Backman staví. A vychází mu to. Ano, je to sladké, ale ne přeslazené. Prostě jen laskavě dojemné. A přestože ten hřejivý dotek lidskosti čtenáře, pokud se nejedná o obzvlášť zatvrzelého cynika, zasáhne v jakékoli roční době, tak v době předvánoční je to jaksi snazší. Tím spíš, když se děj odehrává den před Silvestrem. Takže jsem si propláchla slzné kanálky a do nového roku budu vstupovat s předsevzetím, že hodným je třeba být i na blbce, přestože je to někdy hodně těžké. :o)
Doporučuji nejen jako předvánoční čtení všem, kteří mají rádi pohádky. :o)
„Lidé totiž potřebují i pohádky. Alespoň občas.“
Prázdniny v Česku
Ladislav Zibura
„Kdybych se v Česku nenarodil, musel bych se sem přestěhovat.“
Z mého pohledu zatím nejlepší Ladislavova kniha. Dost možná právě proto, že je psaná s láskou k zemi, o které pojednává, a k lidem, kteří v ní žijí. Ubylo vtípků (což neznamená, že se nezasmějete, jen to nebude na každé stránce) a přibylo zajímavostí a perliček nejen z historie. Zdaleka nestihl navštívit všechna místa, která by si to zasloužila, ale to nejspíš nebylo ani jeho cílem. Každopádně názorně ukázal, že cestovat se dá i okolo komína a vůbec to nemusí být méně dobrodružné nebo zajímavé. Naopak. Dost často je člověk překvapený, co má za humny za poklady, o kterých neví. A že jich je. :o)
Pudlenka aneb Měl jsem psa a kočku
Karel Čapek
Neurazí, ale ani nenadchne. Paradoxně nejlepší z celé knížky je doslov Olgy Scheinpflugové.
Druhé město
Michal Ajvaz
„Slova z této básně o ovcích tvrdošíjně odkudsi tahajících v tlamách dlouhé a tlusté elektrické kabely do kavárny hotelu Evropa, plné hostů, kteří jsou z počínání ovcí smutní, se stala námětem velké fresky, před níž můj švagr, vracející se z filosofického kongresu, kde přednesl referát o tom, že hlavní problém metafyziky je třeba rozřešit na způsob oříškového müsli, byl přepaden prodavačkami ryb, které jej bily pěstmi do obličeje a volaly na něj: ‚Dobře utajená síť dálnic se zlatou vozovkou je stejně nóbl jako zvíře, které všichni loví v klavírních sonátách, udělej nám novou Sněhurku, vole!‘ Ani potom však nedokázal odpovědět na otázku, co vlastně myslel hlavním problémem metafyziky.“
Líbí? Pak si tuhle knihu opravdu užijete.
Nelíbí? Tak to se do ní raději ani nepouštějte, protože takhle vypadá většina textu.
Nonsens mám ráda a třeba Vianova Pěna dní patří mezi mé oblíbené, ale tohle na mě bylo už příliš. Připomnělo mi to takovou tu hru, kdy někdo napíše řádek a ohne papír, aby někdo jiný na dalším řádku pokračoval v psaní, aniž by věděl, co napsal ten před ním. Výsledkem je pak dokonalá fantasmagorie bez jakéhokoli smyslu vzniklá náhodně pospojovanými útržky. Občas se povede, že je kousek třeba i poetický nebo vtipný, ale zbylá většina je jednoduše obyčejný blábol. A tak je to i s touto knihou. Je to proud nahodilých myšlenek a obrazů. Některé pasáže mají úžasnou snovou atmosféru, některé působí groteskně, ale jako celek je to bohužel slátanina.
Co to žere a kde to spí
Petr Heteša
Relax v té nejčistší podobě. Aspoň pro mě. :o) Od pana Heteši je tohle třetí kniha, se kterou jsem měla tu čest. Ty dvě předešlé jsem hodnotila jako lepší průměr, ale pořád jenom průměr. Na třetí pokus můžu konečně s klidným svědomím nadělit plný počet. Konec byl skvělý. Doporučuji. :o)