mulderka komentáře u knih

Koukám, že Eraserhead /viz níže/ mi ušetřil práci a skoro všechny postřehy, které mě k Panství napadaly, už uvedl za mě.
Takže jen několik ryze subjektivních poznámek:
Kromě Deníku z Hirošimy jsem snad nečetla realističtěji zpracované jaderné postapo. Pan Herbert opravdu nevynechal žádný drastický a nechutný /a jeden každý z nich v rámci děje naprosto opodstatněný/ detail. Nejdřív v rámci těch "mikropříběhů" s osudy různých lidí, které se jen tak mihnou dějem... což nás teprve připraví na tu pravou noční i denní můru.
Neb krysy z předešlých dvou dílů teď konečně dostaly tu pravou šanci vypořádat se s nepřátelským lidským druhem a pak... kdoví co by se svými novými netušenými možnostmi dokázaly...?
Malá skupinka přeživších musí zoufale bojovat o holý život, samozřejmě jich s počtem přečtených stránek příslušně ubývá... ještě že mezi sebou mají - ano, typického thrillerového "hrdinu" - ač tak trochu proti své vůli, a sem tam mu někdo i pomůže. Ta další klišé, ke kterým má Eraserhead výhrady... tak nic originálního to skutečně není, pouze to, co čtenář spolehlivě očekává, ale zase... co inovativního se v hranicích žánru dá vymyslet, aby to nepůsobilo násilně a samoúčelně? Po tom všem si snad ta hrstka zbylých /a patřičně okousaných/ zasloužila aspoň malinko naděje!
A Steve Culver mi byl náhodou velice sympatický ;-)
Pokud se vám zdá současná covid-doba už nesnesitelná /jako že mně pomalu čím dál víc/, dejte si Panství a kromě pořádné dávky akce, napětí a krvavých epizod se vám dostane i nějaká ta útěcha. Tahle magořina kolem nás je už, mírně řečeno, totální otrava, ale... no, nebudu srovnávat nesrovnatelné.
K dokonalosti knížce přece jen něco chybí, takže rozmilá zvířátka a několik statečných to ode mě mají za čtyři a půl rozsekaných zmutovaných potvor.

22 27.11.2021

(SPOILER) Devět let po konci světa, který se jako vždy nekonal, se tahle knížka čte /když to trochu přeženu/ spíš jako historický román než sci-fi. Háček spočívá ve faktu, že apokalypsa po maysku byla předem dostatečně omleta v médiích všeho druhu, takže nic nového se v podstatě nedovíme. Zvlášť když už máte za sebou Součkovy a Danikenovy záhadologické knížky, také příslušnou literaturu faktu od např. Miloslava Stingla.
Což by se dalo přežít, kdyby použité nápady a jazykové prostředky nebyly občas na úrovni červené knihovny, symbolika jmen nebyla tak trochu průhledná / když se hlavní postava jmenuje hned po dvou archandělech, nedá moc práce uhodnout, jakou roli asi v příběhu sehraje/ a do mytologické zápletky se až tak moc nemíchala high-tech scifi. Anebo naopak.
Více emocionální styl psaní by taky neuškodil - mám z toho dojem, jako že se autor díval na zkázu lidstva s odstupem vědce pozorujícího mraveniště, do kterého hodil zapálenou prskavku.
Dočetla jsem bez většího požitku a zážitku a po dalším dílu se zřejmě nijak usilovně shánět nebudu. Prostě průměrná myto-SF-thrillerová jednohubka od spisovatele průměrných schopností. Moje hodnocení tomu odpovídá.

17 27.11.2021

Originálnější námět pro dobrodružný thriller už snad ani nešlo vymyslet... potomci nacistů se s pomocí vražedného superviru pokouší nastolit Čtvrtou říši pro pár vyvolených a nějaké ty "podlidské" otroky. Zpracování na dost průměrné úrovni, časové údaje mi taky zrovna neseděly /pokud se má děj knížky odehrávat někdy kolem roku 2016, milý Jaegerův dědeček a většina účastníků válečných událostí by museli mít hodně přes 100 let/... Oceňuju ale, že Will Jaeger není tak docela neprůstřelný, nehořlavý a neutopitelný superhrdina, jaký se nabízelo, že by být mohl... A přiznávám, že na rodinně založené dobrodružné týpky si docela potrpím ;-)
Vzhledem k faktu, že podobných oddechovek už jsem měla možnost přečíst metráky a dost z nich mě bavilo podstatně víc, hodnotím /možná o něco lepším/ průměrem.
Pan Grylls má určitě fůru schopností a dovedností, které ovládá líp než psaní fikce - věřím, že jeho knížky z oblasti literatury faktu by mohly být daleko čtivější. Asi mu dám v tomhle žánru ještě šanci :-)

19 03.10.2021

KDO - dva nezávislí, psychologicky a filosoficky vzdělaní publicisté /přiznávám, že jsem o nich nikdy neslyšela, vyrůstajíc na článcích z Melodie, Géčka a Rock+Popu - což už je, ó hrůzo, málem o generaci dřívější materiál/
dali dohromady CO - velice zajímavý rozbor vesměs angloamerické pop/rock/hip hop/alternative hudební scény
O ČEM - jak se v jejím směrování, námětech a textech odrážely společensko - politické nálady od 80. let /tvrdě kapitalistická doba Thatcherové a Reagana/ až po současnost /Trump, anti Trump, woke a cancel culture, klimatické změny/ a s tím vším související situace obyčejných lidí a jejich pocit čím dál většího ohrožení. Na což samozřejmě reaguje jako první kdo? No přece umělci.
PRO KOHO - ne pro každého. Pokud jste doposud poslouchali jen to, co hrají nejmenovaná česká komerční rádia, a nemáte základní znalosti z psychologie, nejlépe i sociologie, buď s touto knížkou zklamaně praštíte, nebo... si dáte tu práci a otevře se před vámi nový svět a náhled na to, v čem žijeme. A že je to /nejen/ podle názoru autorů a tvorby umělců, o nichž je zde řeč, pěkně bezútěšný bordel. Jak z toho ven, nebo aspoň nějak přežít... to už je na každém individuálně, podle jeho vlastního světového názoru.
Z textu je celkem jasně znát, na jaké pozici autoři /nebo spíš hlavně pan Veselý, který patrně odvedl nejvíc práce/ stojí. Za sebe můžu říct, že s jejich/jeho postojem ne vždy souhlasím. Ale ráda bych věřila tomu, že bychom /i v této momentálně skoro nesmiřitelně rozdělené společnosti/ případně byli schopni osobního přátelského rozhovoru bez přesvědčování a urážek. Což je čím dál vzácnější případ a ta neschopnost dialogu jeden z nejzásadnějších důvodů, proč se populární hudba čím dál víc mění v hudbu úzkosti. Se všemi důsledky a následky.
PS. Čekala jsem, že knížka bude více zaměřená na rock a jeho odnože - v těch se vyznám nejlíp a dovedu lépe posoudit :-) Rap, hip hop a EDM nesleduji, nikdy to nebyla moje krevní skupina, a míjet mě tyto žánry budou i dál, ale jako osůbku trochu poučenější ;-) No, díky aspoň za Nirvanu, Joy Division a spol. Za domácí úkol si dávám přeložit pár textů mých oblíbených písniček a pořádně o nich popřemýšlet. Když už znáte souvislosti, je o čem.
A je fajn, že si autor občas nechal nahlédnout i do své vlastní hlavy a psychiky. Víme, že v tom jede s námi.

24 03.09.2021

Já vám nevím. V tom správném věku mě Pú a spol. bůhví proč minuli. Pak po letech jsem zjistila, že jsem se tehdy přece jen setkala s jakýmsi převyprávěním. Mám ale dojem, že mě nijak moc nebralo. A originální knížka, kterou jsem nakonec prolistovala ze studijních důvodů /haha, dobrá výmluva, proč v mém věku číst pohádky/ dodatečně taky ne. Mláďata to /v disneyovské verzi/ taky moc nemusela.
Takže klasika neklasika, víc než tři nedám. A to jenom s přihlédnutím k faktu, že mě nedávno pobavil nějaký meme s výčtem psychiatrických diagnóz, přiřazených každé postavě. Pamatuju si z toho, že Ijáček byl /logicky/ těžce depresívní a Kryštůfek Robin trpěl poruchou mužské identity. Což mi po dnešním zhlédnutí filmu o jeho tátovi a zároveň autorovi A. A. Milneovi dává hluboký smysl.
Na konci dotyčného filmu se tvrdí, že Medvídek Pú je prý nejmilovanější dětská knížka všech dob. Hm, asi jak kde. Dle mého názoru existují /nejen/ v anglické literatuře i lepší kousky.

21 22.08.2021

Pipi - místy dost absurdní napůl pohádka. Děti z Bullerbynu - roztomilá, příjemně starosvětská idylka, nevím, jak se na ně tváří dnešní přetechnizovaná mládež. A Saltkrakan - to je skok rovnýma nohama do reality. Paní Astrid už nikoho neidealizuje, dospělí ani děti se nechovají vždy jen slušně a i na tak krásném ostrově se vyskytne smrt, smutek a uzdravení. Takový pohled je samozřejmě oceněníhodný a mladým čtenářům jedině prospěje. Přece z nich nechceme mít "sněhové vločky".
Knížku jsem neznala, ukořistila v knihobudce, s chutí si početla a teprve fotky mi připomněly existenci seriálu z mých hodně hodně mladých let. A ochotně se přiznám, že bych klidně spakovala svá mláďata a vyrazila na prázdniny směr Saltkrakan taky. S Melkerem bychom si určitě rozuměli a naše dítka navzájem taky :-) To byl život, ach jo...

PS. Nejemocionálnější kapitoly: Jděte už do háje se všemi začarovanými princi a Radost a žalost chodí ruku v ruce. Proč, to už si zjistěte sami :-)

25 17.08.2021

Co dělá frontman legendární metalové kapely, když zrovna neječí na pódiu? Nooo... tak třeba šermuje /na úrovni reprezentanta/, nebo se prohání nad světem jako kapitán megajumbo dopravních letadel... nebo píše nějakou tu zábavnou knihu a bádá, "co dělá tenhle knoflík".
Což je rozhodně originální název pro vlastní životopis. Jako motivace vzít v obchodě knížku do ruky a začít listovat v naději, že se dovíme, co měl slavný metalista za lubem, to skvěle funguje. Během několika minut jsem se začetla do té míry, že už mi nezbylo než si knížku koupit. A tak jsem odhalila knoflíkovou záhadu a ještě mnohem víc.
Zajímavé, jak to z 99% vypadá, nestandardní dětství je nezbytná podmínka, aby se z mláděte vyvinul umělec - asi aby se z toho, co je bezprostředně obklopuje, nezbláznili dočista /potěší, stále mám ještě šanci, aby i ze mě něco bylo :-D/
V případě mladého Bruce D. se podepsala i "úžasná" internátní škola, v níž strávil pár let /nevycházím z údivu a zděšení, co všechno bylo v takových zařízeních oficiálně možné ještě v 70. letech/. Historku s důvodem, proč ho z dotyčného ústavu na minutu vyhodili, je velmi zábavné číst. Kdyby čtenář předem nevěděl, že pan D. je Angličan jako poleno, už z pár prvních stránek by nebylo pochyb. Typický suchý humor se ze stránek jen práší. Občas se uculíte, občas se v záchvatu smíchu sesypete pod stůl. A jak si tak ten prach průběžně vytíráte z očí, zjistíte bohužel také dvě dost zásadní problematičnosti.
First: je v tom chaos. Hned jsme na turné, tu zas v šermířské škole, vzápětí se Bruce rozhodne, že by se mohl naučit pilotovat, a než si ty papíry stihne vylétat, už zase píšeme nový materiál na album. Anebo vaříme metalistické pivo. Všechno to tak trošku při vší zábavnosti klouže po povrchu a časová linie spíš než přímku připomíná zamotanou vlnu na svetr. Kdo se v tvorbě Iron Maiden 100procentně a z hlavy neorientuje, bude mít zmatky.
Za další: samá práce, žádné soukromí. Budiž, v závěrečném dovětku to Bruce zdůvodnil, proč nechce psát o manželkách, dětech a rozvodech. Je to jeho rozhodnutí, podle mě to ale knížce a jeho image u čtenářů uškodilo. Jinak mu samozřejmě přeju jen to dobré :-)
Tohle byly výhrady k autorovi a jeho psaní.
A co se překladu týče? Asi tak do dvou třetin OK, pak čím víc k závěru mi delší souvětí občas jaksi přestávala dávat smysl. Taky se zvýšil počet nevychytaných pravopisných chyb. Při dnešních cenách knih by snad trochu solidní korektura byla na místě. Za zločin pokládám i vynechání kompletně všech fotografií, které byly v originálu.
PS. A co teda dělá tenhle knoflík??? No, jak kde... na palubní desce Boeingu asi něco jiného než třeba na mixpultu :-)

23 08.08.2021

Bruce Springsteen je Boss, rocková megastar, a nestydí se za to. Je také složitá lidská bytost, od mládí mučená a vláčená depresemi /kdo z nezasvěcených by to do něj řekl/ a nestydí se za to. A ještě k tomu umí psát...
To nejsou normální paměti, ale spíš zpověď. Pochopitelně ne úplná a se vším všudy, stále ale na můj vkus jde až šokujícně do hloubky. Muselo to Bruce stát dost přemáhání, aby se takto svěřil. O svém vztahu k otci, o neustálém utíkání před vztahy /a vůbec před vším, o čem podvědomě tušil, že je pro něj vlastně dobré/, o tom, jak složité je vést legendární kapelu, jak udržet rovnováhu mezi svou představou o umělecké výpovědi a vyjitím vstříc fanouškům... Jak přežít fakt, že chlapec z dělnické třídy se silným sociálním cítěním se najednou topí v miliónech...
Absolutní pravda, že "It´s Hard To Be A Saint In The City" - a Bruce ze sebe taky svatého nedělá. Ta léta psychoterapie nebyla nakonec nadarmo...
Mám Bruce a jeho písničky moc ráda už od nepaměti a teď, když o něm vím tohle všechno, není možné, abych ho nemilovala ještě víc. Rozhodně budu muset dohnat nějaké ty resty a doposlouchat několik celých cédéček, neb "vyzobávání hrozinek" už evidentně nebude stačit.
Pokud se o rock zajímáte, Born To Run je jedna z knížek, které si půjčíte a po dočtení zjistíte, že je nutně potřebujete mít doma :-) Takže já jdu shánět a vám to doporučuju taky!

20 08.08.2021

Poté, co jsem Ostří nedávno náhodně vyhrabala z knihobudky, dost jsem se těšila na srovnání, jaký na tuhle knížku budu mít názor po nějakých 30 letech. A nedopadla tak úplně mizerně, jak by se dalo čekat! Jefremov byl člověk mnoha různorodých zájmů, jeho zásluhy o znovuvzkříšení sovětské SF po letech omezování - tzv. teorie nejzazší hranice - se nedají dost ocenit. Což si ale nechám na koment např. k Mlhovině Andromedy, až dostanu chuť si ji zopakovat.
Problém Ostří jakožto dobrodružného dílka je dle mého právě v té přeplácanosti nápady a tématy všeho druhu. Od záhadné černé koruny zbavující paměti, přes teoretizování o estetice sochaření, indické mystice a filozofii až po využití LSD při výzkumech genetické paměti, a ještě mnohem více. To vše ve třech oddělených dějových liniích, které se částečně propojí až skoro v závěru. A to už není čas na uzavření aspoň některých rozpracovaných zápletek. Jako by měl následovat další díl, k jehož napsání nikdy nedošlo. Nemluvě už o četných postavách, které až na výjimky taky moc života v sobě nemají. To je ovšem taky Jefremovova slabina, lidi pro něho byli jen nositeli tezí a uvaděči odvážných teorií do stádia aspoň experimentu.
Člověka po dočtení těchto starších románů napadá, nakolik za nepovedený výsledek může komoušská cenzura a nakolik na nic literárně lepšího autor prostě neměl, anebo psal přesně s tímto, dejme tomu populárně naučným, záměrem?
Protože, jako vždy, hodnotím v souvislostech, ta trojka, kupodivu ani ne moc rudých hvězd, mi přijde přiměřená. Proti některým jiným hrůzám, kterými se nás v té době pokoušela některá "specializovaná" nakladatelství krmit, Ostří ještě pořád ujde. Přinejmenším nad těmi výše uvedenými nápady a náměty se dá zapřemýšlet i dnes. Zdaleka nejsou všechny vyřešené...

15 09.07.2021

Když francouzský autor píše thriller z prostředí Laponska, jehož celá zápletka stojí a padá se znalostí laponské /pardon sámské/ kultury a tradice... tak výsledek může dopadnout doslova všelijak.
Já osobně to vidím tak na průměr /a možná půl hvězdy navrch/. Detektivně-partnerská dvojice od "sobí policie", pochybné praktiky nadnárodních společností, snažících se využít nerostné bohatství v chráněných oblastech, záhada šamanského bubnu a vše ostatní kolem... to je až přemíra informací o věcech, o nichž většina světa ví absolutní minimum, a rozhodně se nedá vměstnat do jedné, i když 460stránkové knížky. Která by měla být taky trochu dějová a napínavá.
Zato jsme se příliš nedověděli o detektivech Klemetovi a Nině. Škoda, podle náznaků se zdá, že v dřívějším životě napůl sámského policisty se skrývá nejedno tajemství. O ně se zatím není ochoten podělit s Ninou a bohužel ani s námi čtenáři. Oba by si od svého "stvořitele" zasloužili pořádnou transfúzi krve do svých papírových žil. Tak ráda bych s nimi chtěla víc sympatizovat!
Tak třeba v případném dalším pokračování.
PS. Někomu o pár odstavců níže se stýskalo po romantickém jiskření mezi K. a N. Za sebe pevně a rozhodně prohlašuji: chválabohu, že se žádné nekonalo, neb podle mě je to zhouba pro žánr, a co teprve hned v prvním dílu!!!

19 07.06.2021

V roce 80 sotva třináctiletá holka, poslouchající Abbu a Mládka - versus neskutečná náhoda, díky které se jí tahle sbírka dostala do ruky - a jak se praví v klasickém filmu:
"Byl to začátek krásného přátelství." A brzy se to přátelství změnilo ve fascinaci a celoživotní vášnivou lásku k písničkářům, rocku a folku vůbec ;-)
Všechny zde uvedené génie /a samozřejmě desítky dalších/ miluju dodnes - snad kromě Okudžavy, kterého beru jako pro vydání nutný kompromis. Na zařazení Vysockého tehdy doba ještě zdaleka nenastala.
A kompromisu musel podlehnout i výběr textů a možná taky překladatele. Nebudu ale po 40 letech vymýšlet, co by mohlo být, kdyby... na knížce, která takto mocně změnila můj život, se přece mouchy nehledají :-)
Píšu tento koment a v TV zrovna dávají dokumentární film o životě a díle Boba Dylana. Vzpomínám i na Simona, Cohena, Donovana... a napadá mě, jaké máme štěstí, že jsme jejich současníky. I když tyhle písničky jsou už teď nadčasové a patří do kulturního dědictví lidstva.
Náhodo nebo osude, děkuju vám!!!

25 24.05.2021

Potvrzuji popis z anotace: Nádherné, velice silné dílo na úrovni antické tragédie. Emocionálně možná ještě výš, neb zde účinkují lidé s myšlením a pocity, jaké známe ze současnosti.
Těžko říci, s kterou z ústředních postav tohoto krutého a vášnivého dramatu se aspoň trochu ztotožnit a komu věnovat své sympatie. Jednoznačně snad jen /ve vedlejší dějové linii/ Michaele a jejímu správnému rozhodnutí /přečtěte si/.
Poezii normálně čtu málokdy, ale zhlédnutí zfilmované verze z české produkce 80. let /mimořádně povedené/ se mnou tehdy zamávalo tak, že jsem si tu knihu prostě MUSELA pořídit.
Protože Cawdor není jen skvostná výsostná literatura, ale také terapie. Z té drsné, syrové krásy veršů i přírody, která je dějištěm dramatu, a neodvratně se blížícího drtivého závěru se hrdlo svírá a srdce krvácí až na dřeň - ale někdy je třeba otevřít své rány. A když je slzami vyčistíte, dočtete a je vám líp. Aspoň na chvíli.
S absolutním hodnocením doporučuji!!!

20 24.05.2021

Tak tohle je masakr. Hlavně proboha nevěřte kecům, že jde o pohádky. Kdeže princové a princezny. Pouze obyčejní lidé žijící v současnosti své obyčejné, většinou nepříliš šťastné životy. A že se octnou uprostřed zápletky klasického příběhu, jim moc nepřidá. Nene, tady se na happy endy nehraje. V kruté realitě 21. století jsou fantasy příběhy vláčeny šedivým bahnem bezútěšnosti, které občas zbarví rudá krev.
Kdo touží po depresi, nechť čte. Komu se líbí "jiný úhel pohledu", nechť čte. Kdo je s otevřenou myslí ochoten připustit, že ano, takhle by to mohlo vypadat, kdyby se to opravdu stalo, nechť čte. Nebude nás takových moc.
Určitě tuhle knížku ale nedávejte do rukou dětem. Nemusí přijít o iluze zrovna takovýmto způsobem.

23 19.05.2021

Napoprvé kdysi v dávnověku mi to připadalo jako celkem blbost. Na druhý pokus, už po sametu, mi konečně došlo, že za vědecko-pohádkovými /dnes by se řeklo: science fantasy/ kulisami se maskuje dost ostrá satira a parodie. Už jen samotný název knížky, odkazující na stalinské údernické hnutí. A co ty básničky a budovatelská hesla na ústavní nástěnku. To si člověk teprve vzpomene na svá školní léta za komančů, kdy jsme přesně tohle museli dělat taky. Jenže tehdy jsme ještě nevěděli nic o pojmu "absurdita". Když nad tím tak uvažuju, nechápu, jak to že Strugackým počátkem 60. let ty fóry prošly. A nejen v tomto dílku, snažícím se ze všech sil předstírat, že je oddechovka.
Ale stejně bych se v takovém výzkumáku s radostí nechala zaměstnat. O dobrodružství akční i přemýšlecí tam nouze není a všechny ty mýtické postavy, které se pletou zaměstnancům pod nohy... pokud nejste velice zběhlí v ruské lidové slovesnosti, plno narážek nepochopíte. Velice informativní doslov překladatele naštěstí mnohé objasní. A čarodějové - do charakterů třeba ze světa Harry Pottera mají hezky daleko. Pomalu jedinou sympatickou postavou je vypravěč - programátor Saša, který se zničeho nic musí poprat se zapeklitým problémem, jak převést kouzelná zaklínadla do strohé počítačové matematiky.
Určitě to není čtivo pro dnešní masovou mládežnickou zábavu. To si užijeme akorát my pamětníci. Takže pokud se najde nějaký mladší zájemce, nechť čte rychle, dokud mu bude mít kdo vysvětlovat.

30 09.05.2021

Hele, já vím, že Strugačtí = klasika, že si jich před pár desítkami let pochvalně všimli i za poctivě zadrátovanou železnou oponou... leč za tuhle reputaci určitě nevděčí Hotelu U mrtvého alpinisty.
Bráchové se rozhodli, že si trochu orazí od SF světa Poledne a střihli si pokus o jakousi detektivku ze současnosti. Lehce ve stylu Agathy Christie zavřeli do zasněženého horského hotelu partičku lidí (?), jednoho detektiva a pro začátek jednu mrtvolu (?). A teď jak z této "neotřelé" zahajovačky uklohnit něco doopravdy zajímavého.
Bez dlouhého zdržování : nic extra to nebylo. A může za to v první řadě styl psaní a ich-forma. Hotel a jeho hosté se nacházejí kdesi v západní Evropě, Strugačtí se ale neobtěžovali jazykově tomuto faktu přizpůsobit a vyprávějí svým typicky ruským rozvleklým "holoubkoidním"
způsobem.
Což do poměrně solidně klaustrofobicky husté atmosféry zapadá asi jako častuška na rockový fesťák.
A když se konečně dovlečeme k rozuzlení, s úlevou, že to mám za sebou, odhazuji Hotel v dál a mířím si spravit chuť třeba Broukem v mraveništi.
Ne vždy se vše povede. I když jste v jiném žánru elita.

20 07.05.2021

Nejsem zrovna velká fanynka komiksů.
No jo, ale když všude slyším, jaký je ten Alan Moore fenomén, z jeho Watchmenů jsem byla nadšená a film s Johnny Deppem taky nebyl špatný, proč to nezkusit.
Rovnou neslavně přiznávám, že jsem nedočetla. A dost mě to štve. Ráda bych, ale za prvé: absolutně se mi nelíbila kresba /hrdinný inspektor Abberline VŮBEC nepřipomínal Johnnyho Deppa, haha/, za druhé, což je větší problém: na luštění blešího nečitelného písma v bublinkách nemám oči ani nervy.
Což samozřejmě není vina příběhu. Ten, pokud můžu posoudit z přibližně třetiny, kterou se mi povedlo přečíst, než mě složila migréna od namáhaných očí, by mě zajímal velice moc. Do filmu se celá ta detailně /ne/vymyšlená okultně mysteriózní historie Londýna pochopitelně zapracovat nedala - jak se asi propojila s ústřední detektivní linií?
Jak už zde někdo psal níže, věčná škoda, že to Alan M. nepřepracoval do normální prózy. Za tu bych možná byla ochotná i penízky vysolit ;-)
Hvězdičky tedy patří: autorovi A.M. - za originální a do velice neprobádaných koutků rozvětvenou rozparovačskou historku, překladateli V.J. - za tradičně vynikající práci, jeho čeština je vážně na úrovni :-) Bohužel kresba mi opravdu nesedla a velikost písma se rovná pokusu o atentát na můj zrak. Tohle mi fakt nedělejte!!

20 07.05.2021

Tak jako "oranžová je nová černá", dalo by se říct, že fantasy = nová dramatická báchorka. Když se to vezme kolem a kolem, co nakonec jiného Strakonický dudák je? Kdyby se trochu upravil 200 let starý jazyk a scénáristická forma se převedla do prózy, je tu jistá pravděpodobnost, že bychom tu měli "nový" fantasy bestseller. Námět a charakteristiky postav jsou totiž nadčasové.
Co se případné filmové aktualizace týče, vzpomněla jsem si na Hvězdu, co v podání nebožtíka Gotta padala vzhůru, a otřásla se hnusem. Takhle určitě ne, ale vzít to do ruky někdo v americkém stylu... kdoví ;-)
Nuže, proberme se ze scifi snu, který nikdy nedojde naplnění, a suše konstatujme, že jako přepis dramatu se milý Dudák opravdu už číst nedá. Dcera by mohla vyprávět, jak jí po několika pokusech překousat aspoň půlku knihy nezbylo nic jiného, než si stránku čtenářského deníku, na níž měla stvořit referát o této - bůhví proč na ZŠ stále povinné - četbě, zaplácnout čímsi opsaným z netu. A ještě to provokativně nadepsala Strakonický bubák.
Myslíte, že si toho češtinářka všimla??
Tak tedy téma za čtyři, forma a jazyk, silně ohlodané zubem času, za 1 - sorry, pane klasiku, v tomto případě ale opravdu raději divadlo nebo film. A klidně i ten 65 let starý.

19 26.03.2021

Ze všech jeho četných básnických a literárních zaměření mě E.A Poe nejvíc oslovuje - ó jaké překvapení - jako autor horrorů, občas i detektivek. Nedá se než obdivovat, s jakou odvahou se prokletý básník tehdy před - panebože, už skoro před 180 lety, vrhl do temnot lidské povahy a šílenství.
Například taková Berenice, Předčasný pohřeb, Zánik domu Usherů nebo Černý kocour, to jsou tak parádní studie psychiatrických diagnóz v době, kdy jediným lékem na vymykající se duši byla svěrací kazajka!
Nebudu tady jmenovat všechny svoje oblíbené kousky, jen snad:
- Jáma a kyvadlo mě svého času pořádně vyděsila, když jsem na ni /i s odpovídajícími ilustracemi/ narazila v jakémsi časopise pro mládež. A dovede mě vyděsit dodnes.
- Vrah jsi ty - když jsem se jako malá vloupala do zamčené části rodičovské knihovničky a ochutnávala "zakázané ovoce", málem mě ze závěru této povídky šlehlo!!
- a pokud byl Sud vína amontilladského dost dobrý pro Stephena Kinga, aby ho vykradl a přejmenoval na Dolanův cadillac, je dost dobrý i pro mě.
Samozřejmě neodmítnu ani dobrodružnější kusy typu Pád do maelstromu nebo Rukopis nalezený v láhvi.
Několik grotesek, burlesek nebo jak to nazvat, je jen okrajovým důkazem Poeovy nápaditosti a zvláštního smyslu pro humor. Místo nich se raději mohly zařadit třeba Fakta o případu pana Valdemara.
Na úplný závěr ironický vzkaz dnešním šoubyznysovým /a někdy i pisálkovským/ celebritkám, předhánějícím se na internetech, komu víc hrabe a kdo má větší depku: Počtěte si a plačte, a zkuste do svých 40 let dokázat aspoň zlomek toho, co EAP - na něj nemáte, vy máčky!!

28 23.03.2021

(SPOILER) Huh. Dvě příjemná překvapení.
První - knížky jsem se dočkala o něco dřív, než jsem se obávala v komentu ke Strachu. Druhé - úroveň pokračování se pokud možno ještě "zvedla".
Nebo "klesla" - jak to /pochvalně/ definovat u příběhu, který neustále pracuje s pojmy jako sestup do pekel, propasti a nekonečná - skutečná i metaforická - temnota Darknetu i lidského nitra. K tomu se dost podstatná část děje odehrává v hnusných kanálech, sklepeních a katakombách. Tedy v tomto případě - čím hloub, tím líp. Sharko, celý tým a rámcově i zbytek lidstva dostali zase hooodně zabrat. Kdo asi nejvíc???
Navíc ta tísnivá shoda okolností, že v roce 2021 to nečteme jako napínavou historku pro zábavu, ale jako literaturu faktu.
Posledních cca 60 stránek jsem hltala mocně vynervovaná. Jak dějem, tak obavami, že buď závěr zase zůstane otevřený, nebo se dramatické rozuzlení na tom omezeném prostoru odflákne. Chcete to vědět???
Tak jo - pozor spoiler: tak trochu ani jedno, tak trochu obojí. A už zase netrpělivě řvu na vydavatele: jak jste daleko s dalším dílem??? Prosím dělejte, fráninu neovládám ;-)

24 23.03.2021

Čistě subjektivně: číst Solaris, to je něco jako nastoupit na pořádně zvlněnou a smyčkovitou horskou dráhu. Výborný námět, nápady a úvahy určitě hodné zamyšlení, ale... ta nevyrovnanost. Občas jsem si musela přisednout ruce, neb měly silné cukání některé kapitoly, nebo aspoň jejich části, rovnou vyrvat a zahodit. Lem má obrovskou představivost, co se týče všelijakých popisů, krajinek, továren, to je typické pro většinu jeho dobrodružnějších děl. V případě Solaris se vyřádil, aby nám přiblížil procesy a útvary v planetárním oceánu, jenže zašel do totálního extrému. Než se prokoušete třiceti stránkami bezdějových citátů z odborných knih a pozorování zajímavých akcí a reakcí té protoplazmatické masy za oknem stanice, zapomenete, co se odehrávalo předtím. A tak dokolečka dokola, round and around.
Přitom to syrové psycho - až psychedelické drama, místy hraničící až s horrorem, kterého jsou Kris Kelvin a jeho druhové na Solaris účastníky, je něco, na co byste hned tak nezapomněli. Nebýt toho...
Přes všechny výhrady a kritizování... je to údajně Lemovo vrcholné dílo, patrně i opravdu bude. Ale holt ode mě, za ty chvíle nekonečné nudy a zběsilého listování, ať už se konečně zase něco děje, víc než čtveřici slizkých oceánských útvarů nedostane.

37 23.02.2021