Misty-K komentáře u knih

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

Styl Jennifer Donnelly jsem si zamilovala, jakmile jsem objevila Modré hlubiny. Když jsem sáhla po Otrávené, jejím retellingu Sněhurky, trochu jsem se bála zklamání; ovšem zbytečně. Nadchla mě snad ještě více.

"Není to lehké, ale ty
odvahu máš a v paměti,
že každá stvůra a mrcha
honí jen toho, kdo prchá."

Mou hlavní výtkou vůči Modrým hlubinám byl nesoulad mezi hravostí a brutalitou. V Otrávené jsou tyto dva prvky mnohem vyrovnanější, už jen proto, že začíná na drsnější notě a i ty pohádkové záležitosti v sobě nesou kapku temnoty. Stále však kniha neztrácí humor. Výsledkem je mnohem celistvěji působící příběh se silnou atmosférou. Jeho prostředí mě opravdu bavilo, líbilo se mi, jak se prolínaly fantasy prvky s reáliemi skutečného světa.

Skvělé byly také postavy. Dobře sloužily myšlence knihy, zároveň však působily jako kompletní lidé. Sophie by se někomu mohla zdát příliš naivní a hloupě se rozhodující jen pro účely zápletky, avšak její důvěřivost a její dopad na děj jsou důležitou součástí jejího vývoje.

Je pravda, že onen děj je poměrně předvídatelný. Osobně mi to nevadilo, prostředí a postavy ho vyvážily, ovšem pokud čekáte složité intriky a zvraty, zde je nenajdete.

Kniha ukazuje pěknou, i když možná lehce naivní myšlenku: laskavost a empatie nás dostanou dál než krutost; bolest a zármutek nám mohou sloužit jako pohon v těžkých situacích; je důležité překonat strach, věřit v sebe a nebrat si k srdci pomluvy ostatních.

Doporučuji zájemcům o oddechovou, ale nikoli hloupou YA fantasy s pozitivním poselstvím.

2 26.08.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

Hvězdy nad Ukrajinou od Radky Zadinové mě v knihovně zaujaly obálkou i námětem. Jde o příběh desetileté Roxany, která kvůli válce musí společně s babičkou opustit domov na Ukrajině a učit se žít v Praze s maminkou, která se jí za poslední léta odcizila.

Roxiiny pocity, že mezi své české vrstevníky nezapadá, byly dlouze popisovány - jenže mi připadalo, že se do nich přesto nedalo vcítit. Mnohem lépe byla podle mě opuštěnost znázorněna u Roxiiny babičky.

To však neznamená, že by to protagonistka měla lehké. Musí se vědomě snažit, aby ji ostatní děti braly jako sobě rovnou. Skvěle je to vidět na vývoji Roxiina vztahu s jejím fotbalovým týmem, což byly mé oblíbené kapitoly.

Kniha dává českým dětem šanci lépe porozumět uprchlíkům z Ukrajiny. Kritizuje bezdůvodné nepřátelství, ať už ve formě xenofobie, nebo odporu k jakékoli jiné odlišnosti. Ale i jako malá, neupravená vesničanka z ciziny si Roxi dokáže v Praze vydobýt respekt - protože má kolem sebe kromě nepřátel i skvělé kluky a holky, kteří ji podporují, a může se spolehnout na svou rodinu, ač si s ní nerozumí dokonale.

Možná si autorka mohla více vyhrát s motivem hvězd, zdál se mi hodně povrchový. Naopak styl Roxiiny mluvy mohl být jednodušší, používá často slova, která desetileté děti neznají.

Přes malé nedokonalosti však jde o milou knihu, ne stoprocentně šťastnou, ale určitě něžnou a pozitivní. Cílovou skupinu asi bude bavit více než mě, nicméně nelituji příjemného odpoledne, které jsem s ní strávila.

1 26.08.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

Zpětný chod je katastrofická sci-fi soustředící se na rodinu astronomky-amatérky Radky Koudelkové. Nejde o nic akčního, spíše se příběh točí kolem obyčejných situací, které předcházejí srážce Měsíce se Zemí. Kritizuje lidskou chamtivost a sobeckost a nabádá čtenáře, aby si více vážil toho, co mu život nabízí.

Myšlenku kniha ztvárnila pěknou, bohužel musím říct, že hlavně ke konci s ní čtenáře vyloženě mlátila po hlavě. Celkově všechno bylo otevřeně řečeno, nehrálo se moc na naznačování. Navíc se filosofii knihy zřetelně přizpůsobuje děj, psychologie postav je pak těžko uvěřitelná. Konec působí vyloženě naivně.

Chválu mám nicméně také. Prvním velkým plusem je styl, kniha se mi četla velmi dobře. Potom musím ocenit samotný námět příběhu, apokalypsa z pohledu rozvedené matky dvou malých dětí působí hodně originálně. Navíc byl motiv zpětného chodu maximálně využit. Kritika médií se mi zamlouvala též. A co se týče postav, i když nemají takovou hloubku, jako bych si přála, jsou zajímavé alespoň konceptem.

Zpětný chod není špatná kniha, mnohem lépe by však fungovala buď ve formě povídky, nebo jako román mnohem delší, soustředící se více na vykreslení jednotlivých postav a situací. Jsem nyní zvědavá na autorčinu dětskou a romantickou tvorbu, připadá mi totiž, že na ni se její styl hodí víc.

26.08.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

Na téhle knížečce je pro mě nejnápadnější styl psaní. Svou jednoduchostí vyznívá jako milá pohádka. To má však i stinnou stránku - znamená to menší komplexnost postav a scén. Je pak trochu těžší udržet pozornost, když se čtenář nemůže do situace vžít.

Worldbuilding není velmi propracovaný, na druhou stranu má autor o to volnější ruku ve vymýšlení nových zápletek. Jednotlivé příhody, které se Eofledovi dějí, jsou originální a též navozují atmosféru pohádky. Dějová linka s Temnou paní mi připadala skvělá! Bohužel příběhy Eofledových přátel už tolik zajímavé nejsou. A v obou případech hraje náhoda příliš výrazně ve prospěch hrdinů, což jim ubírá uvěřitelnost i napětí. Dokonce i v případě samého finále.

V knize se to též hemží drobnými nelogičnostmi. Například Eofled jakožto bard nemá vlastní hudební nástroj, a když jeden král osloví druhého "blbečku", vyvolá to spíše protočení očima než smích.

Bard z Rilanty není epická fantasy, což ale automaticky neznamená fantasy špatnou. Stojí za přečtení, pokud rádi poznáváte tvorbu českých autorů a máte náladu na milé a nenáročné čtení.

26.08.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

Nevím, nakolik je můj zážitek univerzální, ale když jsem se kvůli studiu prokousávala hromadami české literatury 19. století, opravdu jsem považovala Karla Havlíčka Borovského za charismatického bad boye a toužila vidět Josefa Kajetána Tyla co nejvíce ztrapněného. V tomto ohledu tedy Národní opruzení od Karolíny Zoe Meixnerové splnilo má očekávání do puntíku. Co dále nabízí?

Jedná se o povedený guláš z historické fikce, romantiky, detektivní linky a nadpřirozena. Nicméně jsme ho mohli dostat větší porci, kniha má pouze okolo sto šedesáti stran, což je škoda. Zoe píše poutavě a humorně, jen se zkrátka nesoustředí na ty správné věci. Minimálně zápletka s pátráním po vrahovi by potřebovala více prostoru, aby si Národní opruzení vůbec zasloužilo označení za detektivku. A popisy prostředí by se také hodilo více rozvést, očividně toho autorka ví o dobových reáliích mnoho, ovšem nevyužívá své znalosti dostatečně.

Charakterizace jednotlivých postav nebyla vyloženě hluboká, ale vtipným způsobem odpovídala tomu, co o nich je známo a jak jejich vlastní literatura působí. Mým osobním oblíbencem byl Jeník Neruda, nicméně snad nikoho jsem neviděla nerada.

Některý humor působí dětinsky, jiný má podobu nenápadného mrknutí na znalce české literatury. Každopádně si svůj důvod k úsměvu najde široké spektrum čtenářů.

Romantická linka se mi zamlouvala hodně, protože nejen barvitě líčila emoce a myšlenky aktérů, ale ve scénách z pohledu Boženy Němcové i nesla feministický nádech. A její propojení s detektivní zápletkou na konci bylo překvapivé i napínavé.

Naneštěstí konec byl jaksi moc náhlý, rychle přišel, rychle se vyřešil. Epilogy, ačkoli milé, potom působí maličko nezaslouženě.

Národní opruzení je čtivý příběh zručně kombinující inteligentní zábavu s tou "pokleslou". Nenadchne, nicméně dokáže potěšit. Doporučuji, pokud něco víte o české literatuře (ať už dobrovolně, nebo z donucení) a rádi byste se na ni podívali z nového úhlu.

4 26.08.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

"Raději zemřu ve snaze stát se tím, kým jsem, než prožít celý život ve lži jako někdo, kým nejsem."

Tahle kniha má úžasně vymyšlený svět, čtivý styl a komplexní postavy. To vše vidíme skrze protagonistku Leanis, princeznu, které už příliš dlouho otec tvrdil, že je slabá a k ničemu. Leanisina síla nespočívá v esenci ohně, kterou byla obdařena, ale ve zvídavosti, odhodlání a snaze improvizovat. Není samozřejmě dokonalá, dělá chyby, často se musí spoléhat na ostatní (aniž by si byla jistá, nakolik se na ně spolehnout může) a rozhodně se má její charakter kam vyvíjet. Jenže o to právě jde; feministická myšlenka knihy nespočívá v ukázání ženských postav jako neomylných, ale v kladení důrazu na jejich rozmanitost a jedinečnost.

Celou knihou se také táhne motiv předstírání, neupřímnosti a snahy přizpůsobit se očekávání jiných. Právě překonáním těchto tendencí se Leanis stane lepším člověkem.

Příběh plyne rychle a bez hluchých míst. Vůbec se mi nechtělo od něj odtrhávat. Děj je dostatečně uzavřený, aby byl konec uspokojivý, ale zároveň napovídá, že se dočkáme pokračování. Ústřední tajemství pak bylo zajímavě podané, jen mi připadalo příliš komplikované, když se vše odhalilo. Možná je to mnou, ale nechápala jsem, proč některé jeho části vůbec měly zůstat zamlčeny.

Také kniha potřebovala o jednu opravu víc. Drobné překlepy se přehlédnout dají, avšak občas o sobě Leanis mluví v ženském rodě, i když zrovna předstírá, že je muž, což je nápadná a zbytečná chyba.

Tam ale moje stížnosti končí. Souboj princů je čtivá fantasy se skvělými postavami a atmosférou, odehrávající se v promyšleném světě a nabízející myšlenku o individualitě, ženské síle a rodinné lásce. Nechybí jí napínavé chvíle ani tragické momenty. Na prvotinu působí neuvěřitelně profesionálně. Naprosto chápu, že zrovna ona uspěla ve Hvězdě inkoustu.

1 26.08.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

Tahle fantasy vycházející ze severské mytologie má všechno: akci, nápaditě provedenou magii, romantiku (gay romantiku!), nezapomenutelné postavy, komplikované rodinné vztahy, hrozící konec světa... Byla radost ji číst.

Děj má hodně rychlý spád a nechybí mu napětí; je jednoduchý, ale to mu vlastně sluší. Nechává totiž o to více zářit postavy, které byly mou oblíbenou částí knihy.

Úžasné jsou snad všechny charaktery, hlavně protagonistka Agáta. Není to typicky krásná křehotinka, má zajímavý backstory, na všechno reaguje s vlastním názorem a odvážně si prosazuje to, co věří, že je pro ni nejlepší. V průběhu děje se pak učí, že se ne vždy musí uzavírat před okolím a jít proti proudu. Krásně dynamická je též postava Reginleif, její vývoj je ještě mnohem výraznější a dochází k němu ve vyloženě srdcervoucích momentech.

Propojení mytologie s "reálným" světem pak bylo velmi dobře vysvětleno. Nešlo o nic přehnaně komplikovaného, ale o to to bylo vše věrohodnější. Nevím, jestli pojetí čarodějnic a rozlišení magie a iluze vychází z nějakých konkrétních mýtů, nebo jde o autorčin originální nápad, ale buď je to skvěle vymyšleno, nebo skvěle vybráno.

A pokud jde o myšlenku - opravdu nemám ráda příběhy zakládající se na předurčenosti osudem. To je otázka osobního vkusu. Tato kniha tento můj neoblíbený postup převrací chytrým způsobem na hlavu. Takže za mě body navíc!

Abychom si to tedy shrnuli: Ve větvích Yggdrasilu je nesložitá, ale rozhodně ne odbytá fantasy, vycházející ze severských mýtů včetně těch nechutnějších a divnějších. Jejím středobodem jsou propracované postavy, jejich interakce a vývoj. Má emoce, má násilí, má vtip. Pokud si myslíte, že by se vám něco podobného mohlo trefit do vkusu, neváhejte a přečtěte si ji.

7 05.07.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

"Ukaž, co je v tvém srdci, a všechna srdce se k tobě připojí."

Modré hlubiny jsou prvním dílem série Waterfire Saga od Jennifer Donnelly - a naneštěstí také jediným, který vyšel v češtině.

Vzhledem k tomu, že jde o první část série, dostávají výraznější prostor k projevení se zatím pouze dvě ze šesti ústředních hrdinek. To ale neznamená, že by ty ostatní byly nezajímavé, právě naopak. Každá vyvolená mořská panna je jedinečná a o všech jsem se chtěla dozvědět více.

Netajím se tím, že ve fantasy nemám ráda vyvolené hrdiny, když s nimi příběh neudělá něco opravdu nečekaného. Tohle nebyl takový případ, přinejmenším však mohu říct, že hlavním postavám jejich status nepřináší mnoho výhod, klade se důraz na jejich svobodnou vůli a rozvíjení jejich zvláštních schopností není procházka růžovým sadem.

Čtenářovu zážitku napomáhá i propracovanost podmořského světa. Je bohatý na zajímavé bytosti, lore i vtipné drobnůstky, například vodící piraně pro slepce. Je zde možné složité politikaření i kouzlení. Moc se mi také líbilo, že mořští lidé mají svou vlastní mytologii. A stejně tak fascinující byla jejich různorodost, kdy se podle končin, z nichž pocházeli, lišili nejen barvou kůže, ale i druhem vodního tvora, jehož připomínali.

Jedinou výtku - kromě toho, že pokračování nevyšla česky - mám k tónu knihy. Některé scény jsou drsné a krvavé, zatímco jiné vyznívají svou hravostí a lehkou absurdností jako z pohádkové knihy. Různorodost není na škodu, ale nemyslím si, že zrovna tady byla dobře zvládnutá.

Jako úvod do série Modré hlubiny rozhodně uspěly. Rozjely několik složitých podzápletek v propracovaném světě, navíc se zajímavými postavami. Snad se mi povede se dostat k originálním verzím pokračování, protože stojím o to, dozvědět se, kam se bude děj dál ubírat.

05.07.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

"Úplným opakem lásky není nenávist. Opakem lásky je strach."

Stella z Kalvendie od Nikoly Machové mě zaujala dvěma věcmi: krásnými ilustracemi a netradičním pojetím typické fantasy zápletky s protagonistou, který objeví jiný svět, jejž je předurčen zachránit. A jak jsem zjistila, nabízí ještě mnoho jiných zajímavých prvků.

Moc se o téhle knize nedá říct bez spoilerů. Děj okomentuji pouze tak, že nebyl extra unikátní, nicméně měl dost překvapivých zvratů, které ho skvěle okořenily. Někdy však jako celek plynul až moc rychle a nedal se dobře sledovat. Začátku a konci by prospělo malé prodloužení.

Zaujala mě samotná planeta Kalvendie, jež možná nedává perfektní smysl, avšak skvěle odráží tematiku ekologie a alternativního způsobu života v souladu s přírodou. Někdy je pojetí této myšlenky až moc utopické a naivní, na druhou stranu vyznívá, že vychází z autorčina upřímného přesvědčení.

Některé postavy mohly mít hlubší charakterizaci, u většiny ale byly povahy jasně definované a vztahům mezi nimi jsem věřila. Můj názor je takový, že Stella je sympatická protagonistka, ne sice ideální člověk, ale o to zajímavější je ji sledovat.

Malý problém spočívá v korekturách, jež byly hodně odbyté. V textu zůstalo plno překlepů, pravopisných chyb a nesmyslných formulací, které působily rušivě.

Celkově je Stella z Kalvendie lehce netradiční fantasy, která není pouhou zábavnou četbou. Upřímně doufám v pokračování, které konec této knihy naznačoval!

05.07.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

Myšlenka tohoto příběhu není nic, co byste neslyšeli už tisíckrát - važte si toho, co máte, nehoňte se zbytečně za uznáním anonymního davu, a už vůbec nenahrazujte reálný život internetem. Zde je to ovšem čtivě ztvárněno na příběhu teenagerky Isi a jejích vztahů se spolužáky.

Kolektiv Isiiny třídy byl prvkem knihy, který jsem si užila zdaleka nejvíce. Jejich dynamiku vykreslila autorka perfektně. Jsou to ti správní lidé, kteří jsou pro každou srandu a vzájemně se podrží v těžkých chvílích. Z takové skupiny pak ovšem o to výrazněji vyčnívají vlci samotáři, konkrétně perfektně nalíčená, povýšeně se chovající Kim. Když se Isi začne hroutit život, jejž doposud znala - rodiče se rozvádějí, její králík utekl a zdá se, že se s ní její kluk dal dohromady jen kvůli sázce - zatouží být zrovna tak vyrovnaná jako tajemná spolužačka. Neví ale, co se pod dokonalou slupkou skrývá, a nechá se tak lapit do pavučiny snahy o uznání na sociálních sítích, extrémních diet a vztahů s pochybnými existencemi.

Vývoj Isi pod vlivem Kim je děsivé sledovat. Kim neváhá s lidmi kolem sebe manipulovat lhaním, dárky i vydíráním. Je podaná chvílemi snad až příliš jednoznačně záporně; v některých momentech je těžko uvěřitelné, že by jí na některé taktiky Isi skočila. Většinou z jejího chování ovšem až mrazí. A stejně tak z představy, jak by protagonistka mohla skončit, kdyby kolem sebe neměla tak skvělý kolektiv.

Občas se objeví pár nelogičností, například Isi dlouho nedojde, že jí Kim založila profil na Tinderu, i když jí z něj ukazuje zprávy. Nejde však ani zdaleka o plot holes, jen o maličkosti, které nemají velký dopad na celkový příběh.

Pokud chcete strávit jedno nebo dvě odpoledne s YA contemporary knihou, která se snadno čte, ale není zdaleka triviální, zabývá se moderními problémy, jako je sebepojetí, kyberšikana a nezdravý coping, a skvěle ztvárňuje vztahy mezi mladými lidmi, věnujte trochu času Instagirl.

05.07.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

Riki Příkazká neumí jen jedinou věc: prohrávat. Život bere jako soutěž, lidi kolem sebe jako konkurenci, kterou musí porazit. Jednoho nešťastného dne ovšem skončí poražena vlastní ctižádostí a zdánlivě dokonalý život se jí obrátí naruby.

Její příběh sledujeme retrospektivně od toho nejranějšího dětství. Už tehdy je Riki výrazná povaha. Má daleko do dokonalosti, ale překypuje šarmem a je radost s ní trávit čas. Fandila jsem jí, i když jsem málokdy souhlasila s jejím jednáním a myšlením, natolik silné bylo její kouzlo. Také lidé kolem ní jsou mistrovsky charakterizovaní. Například ke konci, v jedné scéně s Rikiinou třídou ze střední školy, se dá krásně odhadnout, kdo kdy mluví, ještě než přijde uvozovací věta.

U charakterizace autorčino nadání nekončí. Její styl je nádherně čtivý a jednoduchý na pochopení, přesto bohatý na hříčky s jazykem. A celková kompozice románu též svědčí o kompetenci: návratné motivy a naznačování autorka zvládá lépe než někteří profesionálové.

Drobné výtky mám ovšem také. První je vcelku pomalý rozjezd příběhu. S maličkou Riki je sice zábava, ale než začne s "gymnastikováním", těžko se odhaduje, kam kniha vůbec směřuje. Má druhá stížnost se týká korektur. V textu zůstala spousta překlepů, což je velká škoda.

Pak je tu myšlenka příběhu, se kterou nemusí souhlasit každý. Vedle důležitosti přítomného okamžiku, učení se odpouštět a vzájemného vlivu jedince a okolí je totiž Primholik také o hledání smyslu života. A snad není velkým spoilerem, že Riki nakonec oporu nalézá mimo jiné v křesťanské víře. Nepřišlo mi nicméně, že by kniha čtenáři náboženství vnucovala. Spíše podtrhla jeho pozitivní působení, když potvrdila myšlenky, na něž už Riki přišla sama.

Primholika doporučuji, pokud si chcete přečíst hořkosladký příběh plný vzletů i pádů, humoru i tíživých momentů a připomenout si, že každý z nás může na světě něco dokázat pro sebe i pro jiné. Ať už jeho kroky řídí Bůh, nebo náhoda.

1 05.07.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

Urputnou propagací své knihy na sociálních sítích mě Lukáš Havlas od jejího čtení spíše odrazoval. Nedávno jsem ale měla před sebou nudný den na brigádě, neměla jsem náladu na věci, jaké čtu obvykle, a vzpomněla si na 180 stupňů. Reklama tedy nakonec zafungovala. Byla ale zasloužená?

Vyzdvihnout musím skvělou kompozici knihy. Není zcela chronologická a střídá se zde množství úhlů pohledu, a tak se čtenář musí mít na pozoru a sám si zasazovat jednotlivé kapitoly do širšího rámce; zároveň však nejde o náročnou práci. A o to více uspokojující bývá, když se některé osudy protnou.

Většinu postav poznáváme právě ve chvíli, kdy se jejich život obrátí o titulních 180 stupňů; to rozhodně přiláká čtenářovu pozornost, ovšem ve prospěch této akčnosti mi připadala zanedbaná charakterizace. Vynásobte to velkým množstvím osob, které v příběhu figurují, a najednou se musíte každou chvíli zastavovat a ptát se, jestli ten muž, o kterém zrovna čtete, je ten, s nímž se zřítilo letadlo, nebo ten, kterého podvádí žena.

Což mě přivádí k velkému množství sexuálních scén, které by podle mě bohatě stačilo jen naznačit. To je nicméně asi také otázkou vkusu.

Zajímavým způsobem v knize figuruje nadpřirozeno. Nejvyšší a jeho různé nabídky posmrtných životů mi připadají nápadité. Mohlo to ale mít na děj výraznější dopad, to, že se některým postavám těsně podaří uniknout smrti, mohla zapříčinit zrovna tak náhoda.

Je ale možné, že tu nějaký význam je, jen se mi ho nepovedlo odhalit; není mi totiž jasná ani nějaká celková myšlenka díla. Neříkám, že neexistuje, jen že jsem ji já nenašla. Snad že vše, co se nám děje, má nějaký účel a žádná špatnost se neobejde bez následků?

Kniha se každopádně četla vcelku dobře. Neurazila, nenadchla, nudu zahnala. Byla plná překvapivých zvratů včetně smrtí důležitých postav. Rozhodně bych neodhadovala, že je autorovou prvotinou, zápletka a kompozice jsou opravdu dobré. Jen to jako celek nebylo pro mě.

1 05.07.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

Rozhodně jsem nedoufala v komplikovanou zápletku. Ovšem líbila by se mi alespoň nějaká. Jaký je účel dvou dějových linek, když se ani neprotnou, jedna působí, jako by byla useknutá v půlce, a v druhé se nestane téměř nic? Je jasné, že autor plánuje pokračování, ovšem praktičtější mohlo být napsat dvě knihy s ucelenějšími příběhy, z nichž by se každá soustředila na jednoho protagonistu.

Arvíel měla alespoň nějakou charakterizaci, ovšem Soky se mi zdál neslaný, nemastný. Téměř nic ho neodlišovalo od řady podobných fantasy hrdinů. Navíc ani jeden z ústřední dvojice nezažívá během svého výcviku velké těžkosti, jsou prostě talentovaní ve všem, na čem záleží, a ještě v pár věcech navíc. O nic se nemusejí doopravdy snažit.

To čtenáři postavy odcizuje, stejně jako styl, jímž je kniha napsaná: většina scén je více shrnutími a popisy než opravdovými scénami, plynou hrozně rychle a pocity postav jen povrchově vidíme, neprožíváme je s nimi.

Výjimky - a zároveň velmi výrazná pozitiva - jsou tři: Sokyho vztah s maminkou, pouto draků s bojovníky a Arvíelin pobyt u arcimága Artagana. Všechny měly za výsledek milé, zajímavé a originální interakce.

Dalším pozitivem byl worldbuilding, konkrétně magický systém. Smekám před autorem, že dovedl práci se dřevem podat jako něco neuvěřitelně cool! Též oceňuji, jak detailně měl nastudované používání různých zbraní. Souvisí s tím i jeden "zvrat" (spíše start jakéhokoli děje) ke konci knihy. Jen by asi neuškodilo některá vysvětlování zkrátit, obecně má kniha problém s přehnaně přesnými popisy. To je ale podle mě pro začínajícího autora pořád lepší varianta než opačný extrém, tedy nevysvětlovat dostatečně.

Vyjde-li pokračování, přečtu si jej minimálně ze zvědavosti. Svět, který Jan Sokol vytvořil, má potenciál - tak doufám, že jej jednou naplní.

04.07.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

Aneta je všem na obtíž. Anetu nikdo nechápe a neocení. Vlastně totiž není proč. Aneta už se přestala snažit někomu zavděčit, nemá to cenu. Jediná služba, kterou je schopná své rodině prokázat, je umřít a přestat jí tak otravovat život. A tak se pokusí přesně o to. Netuší však, v co vše může takový pokus vyústit.

Tahle novela si nepotrpí na složité hry s jazykem, každá jednoduchá věta ale dopadá jako závaží. Vtlačí vás do hlavy dívky trpící depresí a nepustí vás ven. Z odstupu nemusíte s Anetinými rozhodnutími souhlasit, ale během čtení je budete chápat a budete si přát, aby své problémy dokázala překonat.

Středobodem knihy jsou interakce mezi postavami. Proto nevadí přeskakování mezi jejich úhly pohledu v rámci jedné scény. Je totiž klíčové mít jasno v tom, jak kdo reaguje na který výrok či událost, a chápat motivace vedlejších charakterů. I ten nejvíce toxický člověk může považovat své úmysly za ušlechtilé. Proč jinak by se vědomě choval příšerně?

Zápletka v knize vlastně žádná není. Anetě se samozřejmě dějí věci různého rázu, avšak nespojují se do nějakého složitého příběhu, jde prostě o to, jak se protagonistka snaží nebo nesnaží světem kolem sebe probojovat.

A ke zprostředkování Anetiných pocitů skvěle slouží i ilustrace. Podobně jako jazyk knihy nejsou složité, avšak tím silněji působí - jako by sama ilustrátorka neměla sílu je více propracovat a prostě hodila na papír syrové emoce.

Tahle kniha je rozhodně neskutečně působivá. Vypovídá o zoufalství i naději, o hledání svého místa ve světě, který vás nechápe. Pokud špatně snášíte zmínky sebepoškozování, sexu, špatných rodinných vztahů nebo psychických poruch u mladých lidí, nemohu ji doporučit. Avšak když se přes tohle dokážete přenést, čeká vás nezapomenutelný, emocemi nabitý zážitek.

1 04.07.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

Tahle útlá knížečka se nesnaží zobrazit chronologický vývoj poruchy příjmu potravy, jak jsem od ní čekala. Místo toho nám nabízí spíše emocemi než souvislým dějem propojené útržky ze života protagonistky Vandy - a není to šťastný život. Možná si na některých místech budete říkat, že si Vanda vlastně trpět zaslouží, protože nemá být tak blbá. Je pravda, že rozhodně nejde o ideální hodnou holku, z níž byste si chtěli vzít příklad, ale možná v ní uvidíte sami sebe. Protože Normální porucha je hodně o vlivu okolí na jedince. A kdo z nás si někdy nevzal příliš k srdci průpovídku známého či článek z internetu?

Pokud mohu knize přisoudit ještě jednu myšlenku, pak takovou, že s vlastními problémy se musíme v první řadě chtít vypořádat sami; ovšem ani pevná vůle není zárukou, že se jich zbavíme. Takový je holt život, neexistuje univerzální recept na štěstí.

Zvláštní styl vyprávění jsem již naznačila: text tvoří jen kratičké scény, které ani nejsou řazeny chronologicky. Do Vandina života tak nahlížíme jako do kaleidoskopu či na abstraktní koláž. Není pak divu, když nám chvíli trvá se v něm zorientovat; jen je to lehce na škodu vzhledem k tomu, jak krátká kniha je.

Normální poruchu doporučuji, pokud nepotřebujete příběh s jasným poselstvím či šťastným koncem a spíše vás zajímá detailní vykreslení vnitřního světa jedné normální dospívající holky se spoustou problémů.

1 04.07.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

Původně kniha vycházela na Wattpadu, což je na ní poznat. Kapitoly jsou kratičké, neplýtvají čas na popisech, skládají se převážně z dialogů (které bohužel nejsou rozdělené novými odstavci, takže se v nich občas těžko orientuje), akce i drama mezi postavami přicházejí a odcházejí jako na houpačce. Amber je typická "ne jako ostatní holky, ale přesně jako ostatní wattpadovské hrdinky" protagonistka. Vedlejší postavy se mi občas pletly kvůli nedostatečné charakterizaci a podobně znějícím jménům.

A stejně mě čtení neuvěřitelně bavilo. Možná šlo hlavně o směs nostalgie a obdivu k mladé autorce, jež si zvládla vydat knihu, kterou zřetelně napsala tak, jak se to líbilo jí. Také mě nicméně fascinovala fantasy složka příběhu, která nebyla rozhodně zanedbaná ve prospěch romantické linky. Vztah vlkodlaků a lovců autorka pojala dle mého názoru originálně a zajímavě, stejně jako historii Vlčí Zátoky.

A k té romantické lince - nevím dost dobře proč, ale chytla mě také. Mohla bych spočítat na prstech milostné trojúhelníky, kde bych již od začátku měla svého favorita, a tento se k nim řadí.

Z čeho jsem zmatená, je myšlenka knihy. Na jednu stranu se Amber snaží vzepřít okolí, které jí diktuje, co má dělat, na druhou příběhem prostupuje motiv předurčenosti - jako by osud protagonistky byl předem stanoven kvůli podstatě toho, co je zač.

Nejde o dílo, které by mě hluboce zasáhlo. Ale bylo to to pravé, když jsem se v poslední dny potřebovala na pár minut odreagovat nebo si zpříjemnit cestu hromadnou dopravou.

Doporučuji, pokud vás podobně jako mě baví objevovat méně známé české autory, máte chuť na zajímavé pojetí vlkodlaků a nepohorší vás občasný chybně použitý přechodník.

04.07.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

Styl psaní není extra vyšperkovaný. Často se opakují obraty i informace, některé popisy mají tak chudou slovní zásobu, že jsem netušila, co si pod nimi představit, a kvůli vševědoucímu vypravěči a jeho častému vysvětlování většina knihy postrádá napětí. Zní to, jako by si autor nevěřil dostatečně. Některé akční scény též působí "neplnohodnotně", spíš jako rychlá shrnutí. Občasné zajímavé metafory nicméně svědčí o Víškově kompetenci - například ta o obavách potopených ke dnu v moři důvěry. A hodně dobré mi připadaly některé hlubší dialogy mezi postavami - neprezentují vyloženě nové a neotřelé pohledy na svět, ale fungují v kontextu povah aktérů a motivačně působí i na čtenáře.

Postav bylo v knize hodně a ne každá měla dostatek prostoru, aby se projevila. Neorientuje se v nich tedy jednoduše. Na druhou stranu pár charakterů vyloženě září. Skvělý byl například mistr Tomer nebo Alfro. Též sám Gerhem, ač na první pohled obyčejný, skrývá více, než se zdá. A Aiu byl doslova úžasný.

Postavy neodmyslitelně patří ke světu, k němuž mám také směs chvály a výhrad. Oceňuji všechny drobné detaily, na nichž si autor dal opravdu záležet - například magický systém, fakt, že dračímu jazyku rozumí jen ti, kterým draci sami věří, pověsti a historické události zmíněné v ději, vzhled a chování originálních bytostí. Na druhou stranu si neumím představit, jak všechny tyto dílky zapadají do skládačky celého fungujícího světa. Ten pocit ještě umocňuje používání pojmů z reálného světa (turecký sed, labradorský retrívr). Worldbuilding je občas nekonsistentní či nejasný, čtenář nemá konkrétní představu o účelu jeho jednotlivých aspektů kromě toho, že se autorovi zdály cool či se zrovna hodily do zápletky.

A zápletka samotná... je vlastně dost dobře zvládnutá. Víšek se rozhodl ambiciózně a jeho debut je rovnou epická fantasy. Vzhledem k tomu, že jsou Magičtí učni první částí série, ještě nemohu s určitostí říct, že v budování složitého příběhu uspěl, avšak jak se zdá, ví, kam směřuje. A pokud tam dojde, nevadí občasné zakopnutí na cestě.

04.07.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

Čekala jsem větší podobnost se sériemi typu Klubu tygrů, název k tomu koneckonců svádí. Nesplnění tohoto očekávání nicméně dělá Kleopatřinu pomstu vlastně lepší.

Ústřední hrdinové jsou vážně malé děti, které se jako malé děti chovají. Jejich interakce jsou přirozené a vtipné, a i když většinu práce zastávají dospělí kolem, též každý ze sourozenců Callenderových umí být užitečný. Plus je tu samozřejmě bonus v podobě zvířecího "brášky" Thovtíka.

Styl psaní je jednoduchoučký tím správným způsobem, kdy je pochopitelný pro nejmladšího čtenáře a zároveň skutečně zní jako slova holčičky z rodiny archeologů. Autenticky působí i barevně zvýrazněná slovní spojení v textu - jako obtahování gelovkou či fixou.

Počítá se s tím, že se čtenář ve staroegyptských záležitostech trochu orientuje, například že ví, co jsou kanopy, a ostatní věci jako zajímavosti z historie se nenásilně dozvídá společně s postavami.

Jedná se tak o knihu roztomilou, poučnou, vtipnou, pro děti jistě napínavou a napsanou s velkou kompetencí. Malého čtenáře bere jako sobě rovného. Jedinou výtku mám k ilustracím, které, ač líbivé stylem, mohou působit implicitně rasisticky - záporáci jsou jediné postavy zobrazené s viditelně tmavší pletí. Může jít o náhodu, rozhodně nechci nikoho z ničeho obviňovat, ale přehlédnout se to nedalo, takže to nepřehlížím.

Kleopatřina pomsta je správná volba, pokud chcete udělat radost sourozenci či potomkovi zblázněnému do staroegyptské kultury. Nebo, jako v mém případě, je tím malým nerdem vaše vnitřní dítě.

04.07.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

Přeji si jediné, být spokojená sama se sebou, a to mi nikdo, kdo mě má rád, nemůže doopravdy upřít."

Kdo si někdy nepřipadal naprosto k ničemu? Je přirozené se občas cítit špatně. Problém nastává, když těmto myšlenkám uvěříme a snažíme se vybojovat si uznání druhých - přitom to, co potřebujeme, je náš vlastní nadhled. A právě o tom pojednává Chuť prázdna, debut Barbory Adamcové.

Styl psaní mi moc nesedl - opravdu je na něm znát, že jde o prvotinu. Věty jsou někdy krkolomně dlouhé, jindy příliš úsečné. Vypravěč je vševědoucí, často přeskakuje mezi hlavami postav a příliš vysvětluje jejich myšlení a povahy, i když to zrovna není nutné. Naopak některé části Annina pádu do anorexie mohly být rozebrány detailněji.

Opravdu dobrá je kniha však obsahově. Děsivě věrohodně autorka vystihla rozpoložení, kdy nemocný bere estetičnost postavy a jídelní návyky jako soutěž, v níž musí být "lepší" než jiní. Jinak si přece nezaslouží pomoc, snad ani status nemocného! Toto pojetí poruchy příjmu potravy dokreslují ukázky z Annina deníku, většinou psaného nadneseným stylem ukazujícím potřebu působit chytře za všech okolností a touhu po respektu.

Kniha naznačuje otázku, nakolik může za Annin stav její výchova. Selhání jejích rodičů samozřejmě nejsou účelná, to ale neznamená, že se nedějí. Oni a ostatní lidé v Annině okolí prostě říkají a dělají věci, které dovedou ublížit, jenže nikoho to nenapadne, dokud už není pozdě. Zde slouží neohrabané přeskakování mezi vnitřními světy postav vlastně k dobru příběhu; čtenář chápe Annin vývoj i "zvenčí" a dozvídá se, jaké všechny spouštěče mohou za poruchou příjmu potravy u různých lidí stát. Ze všech knih s touto tématikou, které znám, se zrovna zde nejvíce ukazuje, že nemusí jít jen o hubnutí samotné, ale o coping s problémy jiného rázu.

Ještě pár připomínek ve svých poznámkách mám, ztrácejí ale relevanci po dočtení poslední kapitoly a epilogu. Bez spoilerů prozradím, že pomohou svázat pár volných nitek, jichž jsem si nejdříve ani nevšimla, a díky tomu příběh ještě trochu ziská na úrovni. Jsem ráda, že jsem si ho mohla přečíst, i když se mi nečetl nejlépe.

04.07.2023

Repost hodnocení z mého instagramového účtu:

Páni. Ty kráso. Tohle bylo drsné. Což se asi dá čekat od příběhu, který byl popsán jako "fantasy noir". Jenže ono to není jen o násilnostech samotných, je to o promarněných příležitostech, srovnávání se se ztrátou, o prožívání vlastních chyb a obětování více, než je přiměřené. A zasáhne to přímo do srdce.

S takhle silnou myšlenkou by se snad dalo odpustit malé odfláknutí worldbuildingu; autor nicméně flákač není. Svět Převzetí je plný detailů a atmosféry. Temný, špinavý, nebezpečný, magický. Tvoří tak jedinečnou půdu pro vyklíčení jedinečných postav.

Pokud bych si mezi nimi měla vybrat jednoho oblíbence, asi bych po dlouhém váhání nejistě ukázala na Flynna, načež bych si další půlhodinu vyčítala, že jsem nevybrala Meg nebo Paula. Nebo byl nejlepší Mike? Každý z protagonistů měl výraznou osobnost, vlastní minulost a cíle a zajímavou dynamiku s ostatními. Všem jsem tím pádem přála, aby se srovnali se svými problémy a dostali možnost cítit se lépe.

Jediné, co mi dojem z nich trochu kazilo, bylo příliš časté přeskakování mezi perspektivami. Často se během jedné scény dozvídáme, co si myslí třeba dvě až tři postavy, což může být matoucí. Dle mého názoru se to k celkovému stylu knihy nehodilo. Ale to je v podstatě jediná výtka, kterou mám.

Celkově je Převzetí drsná řežba s přestřelkami a honičkami, s klasickými gangstery i originálními fantasy kreaturami, se zamýšlením se nad důležitostí a vůbec definicí rodiny a v neposlední řadě s výraznou rovinou týkající se psychiky postav. Má své vtipné situace, občasné klišé momenty i náhlé zvraty. Přečíst se dá za dva nebo tři večery a dojem z něj přetrvá mnohem déle.

V případě, že hledáte lehké akční čtení, hledejte jinde; stejně tak Převzetí asi raději odložte, pokud jste ho zdvihli kvůli tomu, že v knihkupectví bylo mezi YA literaturou. Ale pokud vám z textů hojných pozitivních recenzí a z autorovy vlastní propagace připadá jako něco, co by se vám mohlo zalíbit, pravděpodobně to tak skutečně bude.

1 04.07.2023