mira.l komentáře u knih

Opět se tu setkáváme s rodinou Bena Ida a jeho ženy Iny, hlavní linka příběhu je však spíš o osudech pistolníka Nevady, s nímž se čtenář rozloučil na konci knihy Ztracená řeka, jejímž je tato kniha volným pokračováním. Připadalo mi to o něco čtivější než Ztracená řeka, ale i tak je to poměrně jednoduchý, prostý, ničím vyjímečný příběh, který mě už dneska tolik nebre a víckrát ho číst nebudu. Nevím, zkrátka už jsem z Greye asi vyrost.

Ničím mimořádný, naprosto průměrný a poměrně prostý příběh z dob divokého západu, který mě nikterak do kolen neposlal. Zkusil jsem už několik knih od Z. Greye přečíst po letech znovu, ale nějak už to není ono, jako před lety. Neurazí, nenadchnou.

Za mě takový lepší průměr. Začátek mi připadal až moc strohý, skoro jak kdyby to bylo přeloženo přes nějaký překladač. Pak se to rozjelo docela slušným tempem, závěr byl řekněme trochu nečekaný, možná až překombinovaný, úplně knihu neodsuzuji, ale pochybuju, že se k ní někdy vrátím.

2 15.06.2017

Další z řady publikací edice Retro je věnována jedné z československých legend, motocyklům JAWA typů 351 - 361, které zná celý motocyklový národ pod názvem "kývačka".
V úvodu knihy je krátce nastíněna situace v motocyklovém průmyslu mezi světovými válkami a cesta ke vzniku kývačky, kdy po dočasném sjednocení továren JAWA a ČZ byla nějakou dobu vyráběny tzv. mezitypy jednotné (národní) motocyklové řady, a to v kubaturách 125, 150, 175, 250 a 350 ccm. Po mezitypech přišly na řadu již typy Jednotné (národní) motorové řady, mimo objemu 150 opět ve všech kubaturách.
Další kapitoly jsou věnovány již typům JAWA (po opětovném rozdělení Jawy a ČZ), a to ve variantách 250 a 350 ccm, které byly opět v mnoha odvozeninách vyráběny až do července 1974, kdy byla výroba kývaček definitivně ukončena a nahrazena řadami Californian a Bizon. Vlastnímu popisu kývaček je věnována přibližně polovina knihy. V označení jednotlivých typů se zdá být poněkud chaos, ale v Jawě se prostě tehdy tak značilo.
Ve druhé polovině autor nejprve zabrousil až do daleké Indie, kde byly Jawy po nějakou dobu licenčně montovány, a nevzniklo jich tu zrovna málo, něco přes milion. Jedna z kapitol je věnována soutěžnímu nasazení kývaček, jednak na čtyřiadvacetihodinovce Bol d´Or, ale i na závodech motokrosových, jak u nás doma, tak především na slavných Šestidenních. Zde dosáhl tým JAWA - ČZ mnohých úspěchů.
Vzhledem k době, ve které se tyto motocykly vyráběly, byly pro řadu lidí jediným dopravním prostředkem, a tak mnozí vymýšleli, jak je uzpůsobit k tomu, aby se na nich dalo ledacos odvézt. Další kapitola je tedy věnována příslušenství, od podomácku vyrobených brašen a nosičů až po továrně vyráběné a velmi oblíbené jednokolové přívěsné vozíky PAv 40 a zapomenout nelze ani na sajdkár Velorex 560, jehož vzniklo téměř 90 000 ks. A v neposlední řadě tu najdeme zmínku i o nejrůznějších štítech a kapotážích, které zmírňovaly dopady nepřízně počasí.
Další kapitola dává nahlédnout do plánu údržby takového motocyklu, v tehdejší době mnoho motoristů servisovalo svoje stroje svépomocí, a že mazací plán kývačky nebyl zrovna jednoduchý.
Závěr knihy je věnován, jak je v této edici zvykem, několika barevným snímkům - dobovým prospektům, a také několika obrázkům z různých končin světa, kam až se kývačka dostala.
V samém závěru jsou pak podrobné technické údaje jednotlivých typů.
Opět jsem dočetl knihu o další československé legendě, kterou poháněl nějaký motor, a mohu konstatovat - jen tak dál.

2 14.05.2017

Betty Zane jsem čet už asi před 20 lety, tak jsem si poté, co jsem znova přelouskal všechno, co mám od J. Verna, dal za úkol znovu se podívat na dílo Z. Greye. A dojem? No z původně plného počtu, kterým jsem knihu ohodnotil, musím něco ubrat.
Příběh má sice reálný základ v podobě skutečné události, kdy v pevnosti Henryho byli Indiány obklíčeni osadníci a svým odvážným činem - nebezpečným během pro soudek střelného prachu - je zachránila stejně tak reálná postava Betty Zane. Není úplně jednoduché rozpoznat, co všechno je pravda a co si autor domyslel, což by zase až tolik nevadilo, ale nutno uznat, že celý děj je poměrně jednoduchý. Když jsem k tomu teď po letech zase sednul, docela mě překvapilo, že je to až tak jednoduché, pobíjení Indiánů ve stylu "jakmile se hne něco, co není bílý, střílej na to", do toho tu a tam nějaký popis běžných činností a milostná zápletka cudná tak, jak se na danou dobu slušelo. K něčemu opravdu "akčnímu" dojde skoro až v samém závěru knihy.
Hlavní hrdinka Betty Zane je svým činem takový Chuck Norris Divokého Západu. To se musí nechat, jednalo se bezpochyby o velmi statečný skutek. Jindy (no, skoro po většinu knihy) se zase chová a jedná jako rozmazlený frocek, jinak se to asi napsat nedá.
Z původně plného počtu jsem chtěl ubrat na tři, nakonec za ty poslední dvě "akční" kapitoly dávám čtyři *.

Co mě při čtení překvapilo neméně než jednoduchost děje, je úroveň překladu, potažmo pravopisu. Na to, že je kniha vydaná v r. 1993, mi to místy připadá, jako by to bylo vydání z roku 1939. A gramatická stránka je taky na docela mizerné úrovni, tu a tam hrubka, předpony se často mění v předložky, výrazy jako po prvé, na živu, na konec, v loni a podobné jsou zcela běžné. Co mi také docela vadilo, bylo občasné počešťování osobních jmen, Jiří místo George, Ondřej místo Andrew, místo Betty se občas objevila i Eliška. V tomhle by asi měl mít překladatel jasno a užívat pokud možno původní jména.

Toulavka mě nikdy nezklame. některé reportáže přečtu prostě "jenom" proto, že tam jsou, jiné mě zaujmou a některé ... to pak koukám, s čím dalším by se výlet do dané lokality dal spojit. A tak to asi má být:).

2 03.02.2017

Nikdy jsem nic od A. Christie nečetl, tak je možná trochu chyba, že jsem "začal" právě tímhle. A možná taky skončil...
Je to taková "jednohubka". Nečte se to špatně, nicméně je na tom docela znát, že je to přepis divadelní hry, celé se to odehrává prakticky v jedné místnosti nebo maximálně v jednom domě.
Začátek mi přišel docela pitomý. Muž, který nezván vleze někam, kde nikoho nezná, narazí na ženu s revolverem v ruce, která stojí kousek od mtrvoly muže a ochotně se přizná k jeho vraždě. No dejme tomu. Ale proč muž začne mít eminentní zájem na tom, aby ženu (těžko říct proč) kryl? Proč začnou spolu vymýšlet báchorku o tom, jak asi muž zemřel, že ho zastřelil otec chlapce, kterého před časem přejel autem? Proč má muž dost času na zavolání policie a proč by to vlastně měl dělat on?
Pak následuje pasáž, kdy se ukazuje jednak to, že vrahem mohl být prakticky kdokoliv z téměř desítky lidí, kteří se postupně v příběhu objevují. a také to, že onen otec chlapce je mrtvý.
Následuje "překvapivé" rozuzlení...
Já nevím, asi pro ten úvod, který mi přišel naprosto nelogický, mě to zase až tolik neuchvátilo. Průměrné tři*.

2 07.01.2017

Je to trochu zvláštní, jak ten čas letí... Autobusy Karosa řady 900 ještě tu a tam někde jezdí, i když už spíše výjimečně, ale ještě před několika málo lety byly poměrně běžné, a už o nich vychází kniha v edici "Retro".
V úvodu je krátce nastíněna situace v Karose v úvodu 90. let, příchod strategického partnera v podobě firmy Renault, poté na sklonku roku 1999 začlenění Karosy do holdingu IRISBUS, kterou vytvořila firma Iveco a Renault. Zmíněna je i zásadní rekonstrukce továrny v letech 2000 - 2002.
Následuje představení samotné řady 900, kterou tvořily vlastně 4 generace vozidel. První řada 930 a 940 byla osazena motory specifikace EURO 2, následovaly modernizované řady EURO 2 930E a 940E, následovány řadou 950 a 960 - EURO 3. Poslední generaci tvořily modely 950E a 960E. Zde je popsán vývoj od zrodu prototypů a fáze zkoušek přes vylepšená provedení po export do západní Evropy.
Další kapitola je věnována podrobnému popisu řady 930. Dále jsou popsány velmi úspěšné modely školních autobusů Récréo a Axer, které zaznamenaly nečekaný úspěch hlavně ve Francii, ale i v jiných západoevropských zemích.
Další kapitola je věnována modelové řadě 950, od městských až po dálkové modifikace. Poté se kniha věnuje článkovým vozům, které vznikaly především v městských verzích a v počtu 27 ks na výslovné požadavky některých dopravců v linkovém provedení. Závěr knihy je věnován několika speciálním provedením: vozům s plynovým pohonem, "skříňovým" modelům pro Janáčkovu filharmonii, Divadlo Spejbla a Hurvínka a také pro vězeňskou službu.
A jak knihu zhodnotit? Popravdě řečeno, v těch číselných označeních má čtenář, který není zrovna bývalým řidičem autobusu Karosa řady 900 nebo mechanikem v dopravním podniku, trochu zmatek. Různé typy, skoro vždy několik modifikací jednoho typu, lišících se vlastně detaily - použitými motory nebo převodovkami. K tomu modely Récréo a Axer, které byly vlastně také modely z řad C 935, C 955, resp. C 956, celé je to trochu nepřehledné, ale to není chyba knihy, tak se prostě v Karose číslovalo.
Pochvalu zaslouží bohatá fotodokumentace, kniha neobsahuje klasickou barevnou přílohu na konci, jak bývá v této edici zvykem, ale barevné fotografie jsou v celé knize, střídány s černobílými.
Co mi tady trochu chybělo, bylo nějaké závěrečné zhodnocení této řady v době svého vzniku jistě velmi úspěšných a kvalitních vozidel, vlastně by se dalo říct, že by tu měl být možná nějaký "epitaf" nebo "nekrolog", protože s touto řadou vozidel se uzavřela historie Karosy jako samostatné značky, která vznikla v r. 1948 a jejíž historie sahá až ke slavné továrně na kočáry Josefa Sodomky, který ji založil v r. 1896. Vysokomýtská firma ale stále žije, od 1.1.2007 pod názvem Iveco Czech Republic vyráběla autobusy Irisbus, v posledních letech pak Iveco Bus. Toto mohlo být na konci krátce zmíněno a zrekapitulováno. Jinak jsem ale ale spokojený, moje poctivé 4 * si kniha zaslouží.

2 16.12.2016

Další díl série Retro, věnující se značce JAWA a její prestižní třídě 500 ccm. Na samém počátku knihy je první kapitola věnována samotnému zakladateli firmy ing. Františku Janečkovi a v kostce mapuje jeho životní i pracovní osudy.
Poté už se další kapitoly věnují historii této "královské" kubatury, od předválečné 500 OHV, známé pod přezdívkou "Rumpál" s pohonem zadního kola kloubovým hřídelem, k typům s motorem OHC a pohonem již klasicky řetězem, které začaly vznikat na začátku 50. let postupně ve 3 generačních fázích. První jako typ 15-00, 15-01 od r. 1954 a 15-02 s nástupem někdy v roce 1954. Posledním typem byl po cca 30 letech od ukončení výroby 4taktních pětistovek model 500 OHC typ 824. Tento vzhledově aspoň mně vcelku nesympatický, nicméně technicky velmi zajímavý stroj s několika patenty chráněným pohonným ústrojím, tvořeným plochým vzduchem chlazeným dvouválcem typu "boxer" s převodovkou umístěnou pod motorem a pohonem opět kloubovým hřídelem vznikl pouze v 10 prototypech.
Následuje poměrně rozsáhlá kapitola, mapující dráhu čtyřtaktních pětistovek JAWA na závodních okruzích, na plochodrážních oválech i na Šestidenních.
Dále je součástí knihy kapitola věnovaná opravám a údržbě strojů, krátké "zastavení na srazu" pětistovek a podrobné technické údaje.
Součástí textu je i několik medailonků, věnujících se významným osobnostem značky JAWA, převážně konstruktérům. Stejně tak zaslouží pochvalu bohatá fotografická dokumentace, jak moderní, tak dobová, většinou se jedná nečekaně o velmi kvalitní snímky.
Co pochvalu příliš nezaslouží, jako už po několikáté u těchto knih z Grady, je jisté množství pravopisných chyb, překlepů, ale i faktografických nesmyslů. Už v úvodní kapitole mi přišlo divné, že: "...Když dne 23. ledna 1941 navždy dotlouklo srdce tohoto nevšedního člověka (F. Janečka)...", ve stejné kapitole je uvedeno:"...začátkem dubna 1941 nechal sepsat svoji poslední vůli a zemřel jako majitel tří továren, ...". Pro upřesnění: F. Janeček zemřel 4.6.1941. Takové věci by se asi v podobných publikacích vyskytovat neměly, za ně jedna hvězdička dolů.

2 11.11.2016

Zajímavá publikace, věnující se nejsevernějšímu koutu Jihočeského kraje - Táborsku. Úvodní kapitola seznámí čtenáře s krajinou s geologickým složením oblasti, prostor je věnován i přírodě živé ve formě vyskytující se flóry i fauny. Podrobnější zmínky jsou věnovány táborské botanické zahradě a několika dalším lokalitám přímo ve městě, památným stromům v okolí, ale nahlédnutí poskytuje i do údolí Lužnice mezi Táborem a Bechyní. Čtenář zavítá do Chýnovské jeskyně a několika dalších zajímavých lokalit, třeba Borkovických blat nebo do poměrně neobvyklé mykologické rezervace u rybníka Luční.
Pak už následuje kapitola z historie města, od pravěkého osídlení přes středověk s procházkou podzemím až po některé zajímavé stavby 16. - 18. století. Kapitolu z historie doplňuje přehled událostí 19. a 20. věku.
Další kapitola je věnována některým zajmavým cílům v okolí Tábora, jako je např. Bechyně, Kozí hrádek, Choustník, Sezimovo Ústí, Chýnov, Mladá Vožice, Soběslav, Veselí nad Lužnicí až po selské baroko vesnic kolem Borkovických blat a několika technickým památkám.
Závěrečnou část knihy tvoří pojednání o současném stavu a dění ve městě, souhrn kulturního vyžití, čili muzea, galerie a ostatní kulturní tipy jak v Táboře samotném, tak v jeho okolí. A také tipy na dovolenou v regionu pro výlety pěší, cyklistické, vodácké, lyžařské, pro rybáře i ke koupání a nabídka sportovišť.
V knížce o 130 stranách je toho opravdu dost. Své si tu najde každý. Z osobní zkušenosti můžu potvrdit, že jenom v samotném Táboře je toho k vidění opravdu hodně, jeden celodenní výlet zdaleka nestačí na poznání všech zajímavých míst.
I když v centru města se už trochu orientuju, kniha mi ukázala další zajímavé tipy, za Kč 78,-- to rozhodně nebyla ani po 10 letech od vydání špatná koupě:).

2 07.11.2016

Carol je kniha docela zvláštní. Na jednu stranu vynikající sonda do duší dvou žen, jejichž srdce a city bijí ve stejném rytmu a je dáno dobou, ve které se příběh odehrává, že jejich city nemohly propuknout naplno tak, jak by chtěly. Na druhou stranu to nebyla kniha z těch, které prostě nedokážu odložit a zhltnu je během pár dnů, trvalo mi docela dlouho, než jsem se jí prokousal. Místy je voda děje poněkud stojatá, je to podobné jako s filmem. Viděl bych to na takové lepší tři *, nechám ji nějakou dobu stranou, třeba si ji časem ještě přečtu jednou a názor pozměním.

2 12.10.2016

Zemí šelem už dneska vidím jako takový průměrný román od Verna, který nepřináší (tedy krom mechanického parního slona) nic mimořádného. Je to román spíš cestopisný s řadou zeměpisných detailů, trochu dějově "řízlý" vzpourou domorodců, po které se časově odehrává. No a taky je to tak z 25 - 30 % lovecká příručka o tom, kterak střílet divoká zvířata jen tak, pro zábavu.

Jako u Toulavé kamery vlastně vždycky - další padesátka zajímavých tipů na výlety. Některé ze vzdálenějších koutů republiky zapadnou v mysli, ale jiné si určitě budu pamatovat a třeba i použiju.

2 05.08.2016

Tak tohle Verne skoro bych řekl až přehnal. Je to už drahnou dobu, těžko uvěřitelných 18 let, co jsem to četl, tak jsem si řekl, že to zkusím znova.
No a já nevím, i když i tady Verne předpověděl mnohé z toho, co se odehrálo z pohledu jeho života až ve vzdálenější budoucnosti, tak na mě to teda působilo směsicí naivity, humoru a skoro bych řekl až blbosti. Myslel ty svoje představy Verne vážně nebo to byla spíš víc karikatura Američanů jako celku se vším všudy, jejich vlastenectví a jejich pohledu na svět ve stylu "nic není nemožné, dokážeme všechno"? Nejsem balistik, ani slévárenský technolog, ale technické vzdělání přece jen mám, tak mě prakticky po celou úvodní třetinu knihy provázely pocity jako: "bylo by tohle možné?", "vždyť je to naprostá pitomost", "tohle přece nemůže myslet vážně ani Verne, to je k smíchu...", a některé jiné podobné.
U Vernových knížek se dost často dostávám do situace, že nejsem schopen se od nich odtrhnout, a to tady nějak nefungovalo...
Co se týkalo druhé části, tak tam zase skoro až (i na Verna, a to je co říct!) převažoval takový "měsíční zeměpis", je tam až neúměrně udajů, o kterých ani hodlám zjišťovat, kolik z toho je pravda a kolik jsou bludy.
S hodnocením musím jít o něco dolů, i kvůli závěru. Čtenář se tak nějak "mimochodem" nedozví, jak to, že se pánové v projektilu dostali na Zemi a ne na Měsíc, kam měli namířeno a kam také podle všeho dopadnout měli. To, že se cestou zpátky nezabili, ponecháme velkoryse bez komentáře... Myslím, že jsem pozbyl potřeby to někdy ještě číst znova.

2 12.07.2016

Od prvních stránek velice čtivá kniha, ač je její většina napsaná poněkud zvláštním způsobem formou citovaných deníkových zápisků, kdy se vyprávění občas pouští do stylu "dopisu v dopise", a může to na první pohled působit až nepřehledně, ale není zas tak složité se v tom zorientovat.
Zpočátku to vypadá jako zajímavý příběh neznámé cizinky s poněkud tajemnou minulostí, která se přistěhovala do opuštěného domu, a je zcela nepřístupná jakýmkoliv snahám svého okolí o bližší seznámení a poznání.
Ovšem ve chvíli, kdy vypravěč příběhu začíná citovat její deník, začne se odvíjet několik let zpětně příběh zcela jiný, který postupně odhaluje její minulost. Tady musím podotknout, že Helena na mě mnohdy působila dojmem, že je tak neskutečně šlechetná, poctivá, milující, až je poněkud pitomá/naivní slepice, či jak to nazvat. Poté, co se vdala za Arthura Huntihgdona, po velice krátké době její štěstí vychladlo. Když postupně poznávala, že je to prachobyčejný alkoholik a záletník, kterému na ní vůbec nezáleželo, tak mu přesto neustále odpouštěla jeho neřesti a stále se snažila ho milovat až do chvíle, kdy se sama přesvědčila, že je mu úplně ukradená. Tahle pasáž jistého "sebemrskačství" mi připadala až trochu moc natažená a to poznání pravdy až moc oddalované.
A co jsem z jejího jednání nějak nepobral už skoro vůbec, byl její návrat k němu v době krátce před jeho smrtí. Bylo to sice pojato asi v tom smyslu, že jako jeho právoplatná manželka cítila povinnost se o něho postarat, a neprojevovala k němu v tom období už žádné sympatie, ale vzhledem k tomu, co si s ním "užila", by jí asi nikdo nemohl mít za zlé, kdyby to neudělala a předstírala, že ho nezná.
Z celé knihy je vidět, že ani Anne Brontë neměla ve svém naturelu tvorbu nějakých romantických románů á la Jane Austen. Snad až na závěrečnou kapitolu, kdy Helena dává Gilbertovi najevo, jak o něj stojí a tady se spíš jako trouba projevuje on, protože v duchu tehdejších zvyklostí se to zdráhá dát naplno najevo.
Vypadá to, že všechny sestry Brontëovy zřejmě neměly lehký život a je velká škoda, že toho nestihly vytvořit víc... Za mě plný počet, mám rád knihy, od kterých se prostě nemůžu odtrhnout.

2 06.07.2016

Kniha, mapující historii výroby motocyklů Jawa Californian je jistě zajímavým počinem; historie tohoto modelu, určeného především na severoamerický trh, u nás zase tak známá není.
Úvod je věnován širším souvislostem toho, jak se Jawy vlastně dostaly na trhy (nejen) v USA a Kanadě. Poté následuje kapitola představující motocykly Jawa Californian jako celek, jak prostřednictvím textu a fotografií, tak i mnoha reprodukcí reklamních plakátů v několika jazycích, převážně však v angličtině. Následují kapitoly věnující se jednotilivým výrobním řadám Californian I - IV Oilmaster, věnující se každé z nich dostatečně podrobně. V závěru následují kapitoly věnující se motocyklům pro použití ve složkách Ministerstva vnitra ČSSR, detailnímu popisu funkce soustavy Oilmaster a pár řádek je věnováno i renovacím. V závěru knihy je stejně jako u každé knihy z této edice barevná příloha.
Co se týká dojmů ze čtení. Já se po celou dobu úvodní části knihy tak nějak nemohl ubránit tomu, že celá snaha Jawy, resp. spíše Motokovu, prosadit se na zámořských trzích, byla z mnoha důvodů takový špatný vtip, mimo jakoukoliv logiku a možnosti našeho tehdejšího průmyslu. A je docela s podivem, že to tak dlouho vydrželo a nikdo to nevzdal. Zřejmě zoufalá touha po devizách byla silnější než zdravý rozum. Americký zákazník tehdejší doby se v mnoha směrech dost zásadně odlišoval od zákazníka socialistického Československa a celého východního bloku obecně.
Počínaje už prvními poválečnými lety, kdy válkou zničená Evropa postrádala prakticky veškeré suroviny, a kdy byly v USA uzavřeny velmi optimistické smlouvy (32 000 motorek za tři roky), které náš průmysl prostě nemohl v žádném případě dodržet a američtí prodejci, už tehdy zvyklí na tržní jednání kapitalistického průmyslu, od nich záhy odstoupili. Pak následovalo období, kdy se aspoň trochu prosadily především sportovní, motokrosové modely, což bylo podpořeno jejich značnými úspěchy na tradičních Šestidenních, aby vzápětí na přelomu 50. a 60. let Jawě v tvrdé zámořské konkurenci došel dech poté, co se na tamní trhy začali prosazovat výrobci z Japonska, kteří v podmínkách kapitalismu věděli, jak na to, a definitivně Jawě severoamerický vlak ujel na začátku 70. let, kdy výroba stále více podléhala diktátu požadavků SSSR.
To vše bylo proloženo častými přesuny výroby mezi jednotlivými závody v rámci nejrůznějších restruktualizací motoprůmyslu tak, jak je vymýšleli soudruzi na ministerstvech, nedostatkem financí na vývoj nových modelů a podřízení se největšímu zákazníkovi - SSSR, který požadoval staré motorky bez jakýchkoliv inovací.
Hodnotil bych plným počtem, nebýt pravopisných chyb. Nevím, co se v Gradě v poslední době děje, ale myslím si, že ve vydavatelství, které vydává nemalá množství učebnic a odborné literatury, by měli jazykoví korektoři zachytit třeba to (pokud vůbec nějací jsou), že autor knihy se tak nějak jakoby nemůže rozhodnout, jestli na řídítkách motocyklu je výStužná hrazda nebo výZtužná hrazda. O několika hrubkách v textu radši pomlčím... Za to jedna * dolů, jinak je to velmi zajímavá kniha.
Snad ještě doplním, že jsem četl 2., rozšířené vydání z roku 2015

2 11.06.2016

Maličká knížka svojí velikostí, napsaná osobou maličkou vzrůstem, ale velikou a silnou svojí cestovatelskou duší, která má ráda cestování o samotě, ne zrovna pomalou jízdu, "hravé" zatáčkovité málo frekventované silnice a zatraceně neposedné toulavé boty.
Je asi dobře, že Dominika ponechala zápisky ve své syrové podobě, tak, jak své cestování viděla svýma nevinnýma devatenácti- a jedenadvacetiletýma očima.
Jen tak dál, těším se na další počiny!!:)

Citace:
(po cca 10 000 km Skandinávií, po dojezdu domů)
"Den 35
...Ty jo, to byla štreka, jsem hrozně unavená, nemocná, jak já se těším do vany, už pěkně dlouho nikam nechci...
Den 36
Kam bych tak jela?"

2 07.06.2016

Nikdy by mě nenapadlo, že Verna ohodnotím dvěma hvězdičkama a napíšu, že je to pěkná blbost. Nevím, mě tohle nezaujalo, připadá mi to, jak kdyby to napsal v chvatu někde na záchodě při čekání na ranní stolici, jakby to byla jenom kostra nějakého příběhu, která by potřebovala patřičně rozvinout... A o "románu" bych v tomto případě taky pomlčel, je to spíš povídka, novela...

2 23.09.2015

Pro mě rozhodně jedna z těch slabších Verneovek. Skoro po celou dobu mi dělalo problém se do toho začíst, přišlo mi, že to nemá žádný spád, nikam se to neposouvá, vlastně to byl víceméně takový třísetpadesátistránkový report o válce Severu proti Jihu.
I když i tady nechybí kladní neohrožení hrdinové pevných charakterů a morálních zásad, tak si myslím, že příběhem s víceméně dá se říct politickým pozadím (válečné události považuju za politiku) se Verne vydal do oblasti, která není zrovna jeho parketou... a koneckonců ani mojí, že nějaká taková válka v USA proběhla, sice vím, ale to je tak všechno, asi i proto mě to až tolik nebralo. I typický prvek Vernových knih, nějaká výprava hlavních hrdinů někam, na záchranu někoho, se tady smrskne na výlet po řece a jezerech Floridy v několika posledních stranách knihy.
Nevím, nevím, mě prostě tohle moc "nejelo", s hodnocením váhám někde mezi 2 a 3 hvězdičkami, no nakonec za tři, že je to Verne, ale myslím, že tento titul už nikdy víc.

2 15.07.2015

Poměrně netradiční druh knihy, s jakým jsem se asi ještě nesetkal, a že už jsem toho přečetl dost. Kdo čeká klasický cestopis s jasně danou dějovou linkou nějakých cestovatelských zážitků, bude asi až na závěrečnou pasáž z Antarktidy poněkud zklamán. I mě to prvních asi 30 - 40 stran taky nějak "nechutnalo", ale pak jsem tomu na chuť přišel. Je to takový mix cestopisu a učebnice dějepisu, zeměpisu, politiky, ekonomiky a možná i dalších oborů.
Čtenář se dozví mnohé o objevení Ameriky, historii a vývoje otrokářství, historii říše Inků předtím, než do Ameriky dorazili běloši, také se dočte mnohé o Indiánech v jednotlivých státech.
Jednotlivé státy jsou podány formou souhrnu o jejich geografii, flóře, fauně, historii a památkách, hospodářství, nerostném bohatství. Mnoho prostoru je věnováno politickým dějinám a územnímu dělení, a že nejrůznějšími revolucemi, převraty, puči, občanskými i jinými válkami a vládami mnoha diktatur se to v J. Americe jen hemžilo.
Prostor je věnován i významným Čechům v dějinách tohoto světadílu, takže své místo tu mají jména jako Kubitschek, Ingriš, Alberto Vojtěch Frič, ale i jiní.
Jako celek mě knížka nakonec docela zaujala, je to taková Jižní Amerika v kostce.

2 11.04.2015