mcleod komentáře u knih

Tato sbírka byla mým prvním setkáním s Puškinem... a doteď se z ní nemohu vzpamatovat. Tak silné a krásné básně jsem už dlouho nečetl. Můj druhý oblíbený ruský romantik Lermontov může jen tiše závidět, co dokázal jeho velký současník. Ruská literatura je obecně hodně ponurá, v případě romantismu se však mění v poutavé vyjádření žalu a jeho kontrastu s krásou v nepatrných koutcích básníkovy duše... právě tato rozervanost se mi na romantismu hrozně líbí a Puškin dokázal svým velkým uměním tento obsah ještě více povznést:

"Nechtěj se ptát, proč mnohdy smutno je mi,
když zábava je nejveselejší,
proč nevlídně se mračím mezi všemi
a život, sladký sen, mě netěší;

nechtěj se ptát, proč duší zasmušilou
už nedovedu lehce milovat
a žádnou, žádnou nenazývám milou -
víc rád mít nesmí, kdo měl jednou rád;

kdo štěstí poznal, pro toho už není.
Jen kratičko nám plně přáno jest -
odejde mládí, láska, okouzlení
a zůstane jen nekonečný stesk..."

9 27.05.2017

Nejzajímavější na celém manifestu mi připadá jeho struktura. Na to, že mělo jít o text burcující proletariát k boji za svá práva, byla totiž poměrně zarážející jeho nečtivost. Když pak navíc porovnám jeho značný rozsah s určitou zkratkovitostí a nepřehledností některých pasáží, kdy je nutné studovat další díla, aby člověk vůbec pochopil, co kterou kritikou autoři mysleli, nezdá se mi většina textu příliš povedená. Pro seznámení s podmínkami, za kterých vznikl komunismus, s dialektickým myšlením autorů, ale také se samotnými požadavky (z nichž některé nám dnes už připadají vcelku normální součástí naší práce) je však tento manifest dobrým zdrojem. A některé pasáže jsou nezapomenutelné včetně stylisticky (!) vzato povedených posledních vět, které prostě musím objektivně ocenit, když jsem se sám tolikrát pokoušel napsat podobně vzletný závěr (odborného) textu, a které jsou stále inspirativní jako určitá výstraha před návratem k nerovnostem a chudobě pracujících: "Nechť se panující třídy třesou před komunistickou revolucí! Proletáři v ní nemají co ztratit, leda své okovy. Dobýt mohou celý svět."

4 11.05.2017

Jak se zdá, Jan Neruda zřejmě nebude zrovna mým šálkem kávy. Písně kosmické jsem dočetl jen s velkým namáháním (líbila se mi jen báseň Jak lvové bijem o mříže), Malostranské povídky jsem už nezvládl a odložil je nedočtené. Začalo to pěkně zostra, Týden v tichém domě jsem musel po několika stránkách přeskočit, protože jsem s rozmrzením zjistil, že netuším, co se v povídce děje a kam jí autor směřuje. Rozhodl jsem se ale ještě zkusit další tři, z nichž bych snad jako jedinou ucházející hodnotil povídku Pan Ryšánek a pan Schlegl. Přestože jsem i u ní musel vytrpět některé nepříjemné aspekty, horší to bylo u Přivedla žebráka na mizinu (u které nechápu její popularitu, když se v ní prakticky nic neděje) a u povídky O měkkém srdci paní Rusky (která už byla zcela bez jakéhokoli nápadu). Obecně mi vadilo příliš rozvláčné popisování zcela bezvýznamných věcí (přestože sáhodlouhé popisné pasáže bývají u ostatních autorů mými nejoblíbenějšími), nepropracovanost příběhů, ve kterých se takřka nic neudálo, samotné maloměšťácké postavy, které mi nepřipadaly zajímavé jen dotěrně nepříjemné, a často chybějící či nezajímavé pointy příběhů (a to jsem fanda Monty Pythonů :-) ). Nevím, proč se v hodnocení tak liším oproti všeobecnému nadšení... ale myslím, že se Janu Nerudovi příště raději obloukem vyhnu.

Jen málokdy se mi stane, abych při četbě knihy vůbec nevnímal své okolí, ale právě u Utrpení mladého Werthera se mi to stávalo takřka pravidelně. Tak moc mě pohltilo Wertherovo vyprávění o svém neštěstí a vpravdě rozervaném životním osudu. Mnoho lidí řekne, že každý z nás někdy zažil něco podobného, několik lidí také s opovržením dodá, že oni nereagovali s takovou přecitlivělostí. Obávám se však, že v takovém případě jde o velké nepochopení. Romantismus je zkrátka takový, i slabý závan větru cítí jako uragán. Někomu to možná připadá nemístné, my romantici se v tom však vyžíváme se sobě vlastním zalíbením, když v tom vidíme tu největší krásu a žal, to největší naplnění a zkázu života zároveň. Goethe tomu byl navíc schopný dát krásnou formu a napsat ten nejsilnější příběh světa románů, který nám dává pocítit tu pravou a nejhlubší podstatu lidského života... upřímnou a hlubokou lásku, která ne vždy bývá opětována a až příliš často zklamána. Máj od Karla Hynka Máchy je pro mě stále tím nejvyšším vrcholem romantické tvorby, ale Utrpení mladého Werthera ho následuje jen s malým odstupem. Jasně, není to pro každého, ale pokud čtenář aspoň trochu chápe, co je to romantismus (a jaký je jeho rozdíl oproti kýčovité romantice), myslím, že se zařadí do zástupů obdivovatelů.

15 06.03.2017

Opět pěkný pohodový příběh... i když trochu podivně přeložený, hned na první stránce mě upoutaly tři ne zcela vhodné stylistické obraty, které se do tohoto typu příběhu (svou až archaičností) moc nehodily. Nevadí, více mě ale zarazilo, že se v celé první půlce kniha vůbec nevěnuje podfuku s diamanty, ale jen restauracím, barům, trhům, večeřím, obědům, snídaním, jídlu, vínu a zařizování koupě nemovitosti v Marseille. Přecejen mohl být příběh trochu vyváženější... a to i přesto, že se v druhé půlce i přes úspěšně započaté a ukončené vyšetřování vše točí převážně kolem restaurací, barů, trhů, večeří, obědů, snídaní, jídla, vína a zařizování nemovitosti v Marseille :-)

2 01.03.2017

Výborná kniha... čtivá a přitom plná fundované a přehledné diskuze vývoje myšlení geografie. Každému geografovi, který se zajímá o vývoj své vědní disciplíny, o teoretické ukotvení svého studia nebo o alternativy ke střednímu proudu současné české geografie, by měla tato kniha otevřít přesně ten pravý prostor poznání. Osobně jsem velkým (kritickým) fandou Davida Harveyho a právě kapitola věnovaná jeho přínosu geografii mě také oslovila ze všeho nejvíce. Text představuje jeho přístup i vědecké základy, ze kterých vychází, tím nejsrozumitelnějším a zároveň nejdetailnějším způsobem, se kterým jsem se kdy v textu podobného ražení setkal. Navíc se kniha obecně vrhá i k těmto u nás nepříliš oblíbeným autorům, kteří však dokázali do světového geografického myšlení přispět nemalým dílem, bez jakýchkoli negativních či pozitivních předsudků a s tím jediným správným vědeckým nadhledem. Ale to lze samozřejmě říci o celé velmi kvalitně zpracované knize, kterou jsem určitě nedržel v rukou naposledy.

1 25.02.2017

Výborná autobiografie Johna Cleese, mého druhého nejoblíbenějšího Pythona hned po Michaelu Palinovi (který má příjemnější a méně konfliktní styl humoru). Právě talent a nenapodobitelný humor obou těchto pánů je podle mého názoru to, co stálo za fenomenálním úspěchem Monty Pythonů. Neméně vtipně napsaná kniha plná sarkastického, černého a krásně drsného humoru zachycuje úsek autorova života od raného dětství po počáteční krok k Monty Pythonům a zajímavě tak doplňuje již obecně známou historii... kniha tak dokázala přiblížit i sympatickou osobnost Johna Cleese, jeho zajímavý život a dokonce i podnětné názory. Přesto je mi toho zakončení trochu líto, rád bych se dozvěděl více i o té nejslavnější etapě Cleesova života. Ale pravdou je, že tam už mohu navázat jinými knihami, například Monty Python - Vlastními slovy. Kde snad bude méně chyb :-)

6 14.02.2017

Možná to bylo formátem knihy, který mi obecně nikdy moc nesedí (nemám rád krátká nenavazující zamyšlení, sedí mi více souvislý rozvíjející se text), možná stářím knihy (současní duchovní autoři jako Tomáš Halík nebo Marek Vácha mají přecejen podnětnější myšlenky), ale knihu jsem nebyl schopný dočíst a odložil ji někde kolem druhé třetiny února (pro vysvětlení: obsahuje krátký text na každý den v roce). Není to vyloženě špatné, pro rozjímání o víceméně známých věcech křesťanské víry určitě pro mnoho lidí příjemné... ale pro mě to bylo pouze takové milé seznámení s úvahami velké osobnosti... a mého příbuzného :-)

1 14.02.2017

Přiznávám, že u třetího dílu už jsem se trochu bál, zda se nebude opakovat to samé, co bylo v předchozích dvou dílech, ale ani tentokrát Evžen Boček nezklamal. Opět je to kniha plná výborného humoru komentujícího s krásným nadhledem nové dění na zámku Kostka, především u závěrečné letní revui Oživená historie jsem se nemohl ani na chvilku přestat smát. A nově přibyvší tetička Nora je "super psycho" postavou, snad i mou nejoblíbenější v celém tomto díle. Až na knížete Schwarzenberga, pochopitelně :-)

10 14.02.2017

V básních Jiřího Wolkera (ke kterému mě možná překvapivě inspirovala chvála Maxe Broda) jsem objevil netušenou krásu... Lásku ke světu a životu i k těm nejmenším jeho detailům, které tvoří krásný celek a velké příběhy lidí a přírody, hluboký smutek z životních zklamání, velké sociální cítění s těmi nejposlednějšími z posledních, marnost mezilidských bojů, radost z jarní přírody v rozpuku a smutek z jejího podzimního zániku... prostě krásné pocity, myšlenky a pohledy v nádherných verších. Ze spíše kratších básní, z nichž některé názvy znám již ze střední školy, ale teprve nyní jsem pochopil jejich krásu a hloubku, pak vystupují rozsáhlejší a nádherné verše Balady o očích topičových, Svatého Kopečku a Balady o námořníku. Citovat však musím výbornou báseň Sloky:

"Sníh padá na město, na město zšeřelé,
v tvém oku roztává se v louže popele
a z věží hodiny jak panny zrazené
padají v náměstí, v jezero kamenné.
Jdeš tudy prvně sám se srdcem churavým,
a proto se ti zdá, že trpíš světem vším,
a zatím jsi to ty, jen ty a zčásti jen,
jenž hořem soukromým jsi kdesi poraněn.
Staň u zdí nádraží a poslyš vlaků hvizd,
jež vezou do světa lásku a nenávist,
a do všech usedni a slavnou silou hnán
se z místa bolesti rozjedeš do všech stran
po světě širokém, jenž nezná modřin tvých,
zápase v závratích a ranách propastných.
Své srdce přemoz tu, neb nejsi srdce jen,
tím, čím chceš vítězit, - sám nebuď poražen,
a přemoz bolest svou a nepřežvykuj ji,
bys stále v boji byl a nikdy po boji.
Pak sníh, jenž na město se snáší zšeřelé,
jen bílým obkladem ti bude na čele
a z věží hodiny se s ptáky rozletí.
Neb bolest přemoci je víc než trpěti."

6 12.02.2017

"Nevšední věci se dějí na cestě obyčejných lidí." Zažili jste někdy ten zajímavý pocit (rozebíraný mimo jiné i v Pamukově Černé knize), kdy se vám v hlavě odehrává podobný příběh jako v samotné knize? I já jsem potřeboval spolu s tím pravým průvodcem projít cestou poznání svého života. Právě v ten pravý čas, kdy jsem po stupňující se sérii ubíjejících zklamání propadl pocitu, že nemá cenu se o cokoli snažit, protože si život stejně všechno zařídí po svém, přišla nevšední věc... Tehdy jsem vzal do rukou tuto knihu o cestě za pochopením, plnou moudrých úvah o hloubce a významu lidského života, která mě (podobně jako hlavní postavu) svým "provázením" postupně dokázala vytrhnout z nesmyslných myšlenek a dovést mě zpět na cestu naděje, nadšení a radosti. "Obyčejně se nebráníme, když z nás vyprchává nadšení při takových drobných záležitostech, které nehrají žádnou roli tváří v tvář velikosti každé existence. Ztrácíme nadšení po malých a nevyhnutelných porážkách v průběhu dobrého boje. A protože nevíme, že nadšení je vyšší silou, obrácenou ke konečnému vítězství, necháme si je proklouznout mezi prsty a nevšimneme si, že zároveň s ním nám unikne pravý smysl našeho života. Obviňujeme svět z naší nudy, z naší prohry, a zapomínáme, že sami jsme nechali uniknout tu strhující sílu, která vše ospravedlňuje; projev agapé v podobě nadšení." Tím nejkrásnějším vrcholem knihy je právě kapitola Nadšení a její poučení o agapé jako nejhlubší formě všepohlcující lásky obrácené k celému světu... Kniha tak představuje příběh o hledání nadšené životní cesty, která je tím pokladem (minimálně v určitých dobách) skrytým nám všem... a to i přes jeho relativně snadnou dostupnost, tato cesta je přece pro obyčejné lidi. "Nicméně, pokud se budu snažit tak jako dosud, možná jednou pochopím, že lidé vždy přijdou v pravý čas tam, kde jsou očekáváni." Paulo Coelho má zvláštní dar, jeho knihy jsou lehké a čtivé, přitom dokáží přinutit k zamyšlení a dodají vždy tu pravou dávku nadšení a naděje. Kdo by po přečtení Poutníka mohl snad zapochybovat o cíli svého života, o přemýšlení nad smyslem jeho dosažení a o dobrém boji, který ho k němu dovede?
Poznámka: Rituály sice působí poněkud podivně, ovšem k mému nadšenému překvapení je "rituál modré koule", kterým hlavní postava v sobě vyvolává agapé, přístupnými slovy vyjádřený můj častý osobní prožitek... který vážně funguje :-)

10 03.02.2017

Hm, pěkné neoliberální pohádky... ještě kdyby to opravdu takto jednoduše fungovalo v realitě, že ano :-) Jasně, je to "pouze" esej... ale i ta by měla obsahovat nějaké myšlenky nebo úvahy podpořené silnými argumenty. Takže první část knihy ukazuje na to, jak složitá je výroba tužky se všemi návaznými profesemi... to mi nepřipadá moc podnětné, to ví snad každé malé dítě, že koleje pro železnici, po které se vozí dřevo na tužky, musel někdo vyrobit :-) A druhá část? Ta je opravdu v jistém smyslu účinná, jak píše v doslovu Milton Friedman, protože umožní čtenáři si na jednoduchém příkladu uvědomit, jak funguje světová ekonomika... v myslích těch ekonomů a neoliberálních ideologů, kteří nechtějí pochopit celou složitost ekonomického systému, který prostě nejde vtěstnat do tak vymodelovaného až naivního konceptu, jakým je ta mýtická neviditelná ruka trhu (jak říkal Ronald Coase, neoliberální ekonomie je školní ekonomií, která zkoumá systém existující v hlavách ekonomů, ale ne ve skutečnosti). Nemohu si pomoct... přestože nesouhlasím s jejich návrhy řešení a i v jejich analýzách vidím některé nedostatky, výrazně mi v tomto smyslu připadají podnětnější složité a hluboké analýzy levicových (i marxistických) ekonomů, kteří se přes pochopitelnou kontroverznost některých svých názorů alespoň nebojí zamyslet nad tím, co zkoumají... a to často také "jen" na těch dvaadvaceti stránkách.

Tento druhý díl železniční zmizelé Prahy není vůbec špatný, ale oproti prvnímu dílu působí hodně doplňujícím dojmem. Jako by byl jen jeho přílohou představující další zajímavosti, které se do něj nevešly. Výsledkem tak je méně strukturovaná kniha, která je zaměřena spíše přímo na železnice a na vlaky než na změny podoby okolního města. Až příliš častým tak je v souboru starých snímků detail lokomotivy stojící na nějaké koleji, která se do dnešních dnů posunula o pár metrů vedle, či detailní fotka vlečky v dnes již zbouraném průmyslovém areálu. Co by mě ale nejvíce zajímalo, tedy jak zasáhla železnice a její vývoj do širší podoby a fungování města, bohužel v knize moc řešeno není.

1 23.01.2017

Výborný humor... sarkastický, situační, suchý, chytrý... zkrátka připomíná mi můj nejoblíbenější britský styl humoru, kterému se, jak je vidět i na této knize, ten český prostě neuvěřitelně moc podobá. Nedá se říci, že by kniha měla nějaký složitější děj... aristokratická rodina se ze Spojených států vrací na restituované rodinné sídlo a devatenáctiletá dcera o tom píše deník. Kouzlo se skrývá v něčem jiném... vše totiž komentuje s tak krásným nadhledem, že se smích nedá zastavit ani při četbě v davu dopravních prostředků. Je to ale přesně ten typ situačního humoru, který nejde slovy reprodukovat, když vychází z kouzla okamžiku popisovaného děje... takže končím s chválou a doporučuji přečtení této knihy, která dokáže člověku zlepšit náladu doslova v každé chvíli...

18 23.01.2017

Výborný nápad a celý koncept knihy, zpracování a kvalita se pak už samozřejmě liší povídka od povídky. Nejlepší noirovka jednoznačně Mrtvá holka z čerťáku od Jiřího Walkera Procházky s hutnou ponurou atmosférou a výborně budovaným příběhem, perfektními postavami, především pravého noirového detektiva. Méně noirové, ale také výborné a propracované atmosférické povídky jsou Kabinet sedmi probodnutých knih od Petra Stančíka (trochu takový historický noir), Život a dílo baronky Mautnicové od Kateřiny Tučkové, Percy Thrillington od Michala Sýkory, Další nejhorší den od Petry Soukupové a Olda č. 3 od Ireny Hejdové. Naopak za ne moc povedenou bych označil povídku Opukový kruh od Ondřeje Neffa, která je nesmylsná a krkolomná, vzbuzující pocit nepropracovanosti až odbytí. Taky se mi moc nelíbila povídka Zázračný amulet od Karola Sidona alias Chaima Cigana, která byla bez zajímavější atmosféry a popisy dějů a událostí byly až příliš hodnotící, skoro návodné (jaký rozdíl oproti Kateřině Tučkové a její elegantně napsané povídce ze stejné doby). Svým nešťastným způsobem zajímavá byla také poslední povídka Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete od Petra Šabacha, která byla sice poutavá, ale její závěr... tak trochu chyběl. Celkově si myslím, že se kniha povedla... ale stejně tak si myslím, že se někteří autoři mohli více držet noirového námětu a mohli více zabrousit do mnoha temných zákoutí Prahy, která jsou pro noirová vyšetřování zločinů nerudnými samotářskými detektivy jako stvořená.

7 14.01.2017

Když jsem četl výborný román Žítkovské bohyně této nejsympatičtější a nejtalentovanější české autorky, byl jsem až u vytržení z krásně psaného textu a poutavosti tématu i jeho zpracování. Nedokázal jsem si v tu chvíli představit, že by její první román Vyhnání Gerty Schnirch mohl toto mé nadšení ještě překonat. Ale stalo se. Obecně se mi moc líbí její styl psaní, z originálního výběru témat jsem nadšený ještě více. Zde nám představila historické téma, které je v současné české společnosti snad nejkontroverznější ze všech představitelných. Poukázala na těžké životy brněnských Němců, pro které válka neskončila v květnu 1945, ale pokračovala ještě několik měsíců nebo let poté, mnohdy i po celý zbytek jejich životů (bez ohledu na to, zda zůstali zde nebo byli vystěhováni). Přestože představuje častou brutalitu české odplaty, románem se nesnaží o revizi historie, když ten začíná již v předválečné době a čtenář tak má šanci seznámit se se všemi příčinami a z toho plynoucími následky. Přesto dokázala představit pohled, který jsem si dosud neuvědomoval, pohled na mnohdy obtížné životy českých a moravských Němců, kteří se takřka ze dne na den ze sousedů, partnerů, kamarádů a kolegů stali našimi největšími nepřáteli. S obtížností tématu se autorka opět vyrovnala takřka ladně, nesklouzla k žádným klišé či kýčům a představila příběh jedné německé ženy s takovou poutavostí, že pro mě bylo i tentokrát obtížné každé odložení knihy.

15 01.01.2017

Velmi zajímavá kniha hodná doporučení každému, koho zajímá pro většinu z nás bohužel již méně známá a pouze s Kafkou spojovaná literární scéna německé Prahy. Věřím, že nejen mě rozmanitost zaznamenaná ve vzpomínkách Maxe Broda překvapila a především inspirovala k dalšímu čtenářskému kroku k těmto originálním a osobitým autorům. I sama tato kniha představuje výjimečný styl, něco mezi autobiografií, literárním rozborem děl a historickým pojednáním o kruhu německy píšících pražských spisovatelů. Vedle vyzdvižení její kvality je ale nutno také podotknout, že se obtížně čte, jedna informace je vršena přes druhou, text přirozeně neplyne. Kapitola o Kafkovi a užším pražském kruhu je ale výborná, plná zajímavých informací a pohledů. Navíc Max Brod potvrdil můj pohled na Kafkovo dílo jako na společensko-kritickou literaturu... co může potěšit víc :-)

3 01.01.2017

Stručné dějiny krásné země... kniha představuje to nejdůležitější z historie Moravy, která se nikoli výjimečně liší od základu všeobecně známého školního dějepisu odpovídajícího převážně historii Prahy a (středních) Čech. Pokud někdo (podobně jako já) není spokojený s tím, že nezná kompletní dějiny Česka, neví nic o historickém vývoji vztahu mezi Moravou a Čechami, zajímá ho, jaké jsou hlavní body a osobnosti moravské historie, či je prostě moravským patriotem, který se chce dozvědět cokoli o historii své země, pak je tato kniha výborným a na svůj menší rozsah obsažným základem, od kterého se dá dále postupovat k větším detailům konkrétního zájmu. Svou kvalitou mi dokázala odpovědět na všechny otázky, pro které jsem ji vzal do rukou, a podpořit mé myšlenky o nezanedbatelném významu moravské identity.

3 12.08.2016

Nádherné básně představující poetickou mysl Jima Morrisona a magičnost jeho vnitřního i vnějšího světa. Básně mají hluboký význam, často jen naznačený v symbolických obrazech, také jejich zvučnost je vždy nádherná. Talent básníka známého spíše z výborné kapely The Doors tak zde naplno otevírá dveře do fantazie a netušeného světa za ní, který nenechá ochotného a chápajícího čtenáře bez odezvy. Básně jsou navíc výborně přeložené, čeština tak neubírá nic na významu, ani na kráse.

"Jestli o nic nejde, proč se o tom bavit.
Co se řeklo, znamená něco
i něco opačného & cokoli jiného.
Žiju, umírám."

Krásné verše jsou doplněny pěknými kresbami, na konci knihy je pak výborný doslov podávající výjimečně zajímavý pohled na Jimovu básnickou tvorbu (možná i díky tomu, že se originálně vyhýbá obecně známým faktům jeho hudební dráhy). Dlouho jsem si nepřečetl tak poutavé pojednání o poezii, natož o Jimovi, básníkovi a hudebníkovi, který neunesl tíži svého mládí. Na závěr jedna hádanka, na jejíž řešení jsem dosud nepřišel: Proč je pod většinou textů písní v knize napsáno "words by John Morrison", když se Jim celým jménem jmenoval James Douglas Morrison?

3 12.08.2016

Kniha je výbornou politickou satirou, která je tvořena dvěma rovinami. První je klasicky pojatý humor založený na nedorozumění, kdy Hitler mluví o politickém boji a ovládnutí Evropy a jeho okolí o televizní produkci a sledovanosti. I toto je vtipné, druhá rovina (nejvíce obsažená v perfektně zvládnutých úvahách Hitlera) je však ještě zajímavější. Autor, který sám má velký přehled, jehož dokáže dokonale využívat, totiž u čtenáře předpokládá podobně velkou orientaci nejen v současných německých politických a společenských tématech, ale i v jeho nacistické historii. Na takto zaměřené vtipy není autorem nijak výrazně upozorňováno a nejsou nijak vysvětlovány... u několika nenápadných vtipů jsem si uvědomil, že bych je nepochopil bez znalosti historických a politických detailů, předpokládám tak (protože nejsem zrovna odborníkem na nacistické dějiny Německa), že mi jich několik proklouzlo bez povšimnutí. A právě takový styl erudovaného a propracovaného humoru (a literatury obecně) mám přesně rád. A právě díky úvahovým pasážím je kniha (klasicky) výrazně propracovanější a vtipnější než stejnojmenný film... a to i přes jeho nespornou originalitu.

13 30.07.2016