Matematicka komentáře u knih

Já jsem od Jana Němce zatím nic nečetla, toto bylo moje první setkání. Navíc taky moc nečtu povídky. Ale tady mi to sedlo. Nevím, jestli kniha bude aktuální i za pár let, ale teď se mi líbila. Všechny povídky měly "šmrnc", ale nejvíc se mi líbila Zoe. Ta nastavuje zrcadlo západní společnosti - hlavní hrdinové jsou naštěstí Němci, takže si možná můžeme myslet, že nás se to zatím tolik netýká. A luxusní bylo propojení povídek motivem auta - přičemž auto dobře charakterizuje i hlavní hrdiny povídek: je tu super luxusní auto s koženými sedačkami, stará kradená dodávka, bílé audi, starý pick-up i nová tesla.

10 27.10.2022

Krásné spojení fotografií a poezie. I když surrealistická poezie není zrovna "můj šálek kávy", tohle se mi opravdu líbilo.
Poema, která v roce 1984 nemohla být vydána, protože "není optimistická", vyšla až v roce 2020. A myslím, že je dobře, že ještě mohla vyjít. Skutečně nám z té Prahy stále něco mizí před očima...
A líbí se mi, jak v poémě Pavel stále oslovuje "svou milou", když o tom mluví.

"Velikost snu
se totiž
milá
neměří pravdou
ale zase jenom snem"

10 24.10.2022

Tuto knihu jsem si vybrala proto, že Dörte Hansenová bývá přirovnávána k české autorce Aleně Mornštajnové, kterou mám velice ráda. Zajímalo mě tedy, jak by takové psaní vypadalo v Německu. A v tomto ohledu mě kniha nezklamala.
Velkým tématem knihy je spojení lidí s místem, kde žijí. Lidé utvářejí „Starý kraj“, ale „Starý kraj“ také utváří je. To, kde a jak lidé žijí, vypovídá mnoho o nich i o jejich životě.

"Než dorazili do „prťavé vesničky“, o které Leon vyprávěl ostatním dětem ze třídy Broučků při rozlučkové snídani, nebe se zbarvilo doruda a slunce se ponořilo do Labe.
Pomalu projížděli po hladké silnici okolo dokonale umeteného dvora Heinricha Lührse. Jeho předzahrádka se vzorově zrytými záhony, dokonale vydlážděnými cestičkami a čtvercovými trávníky byla přehledná jako vojenské cvičiště. Za dřevěným plotem stály vyrovnané růže, které na ochranu před mrazem pokryl jutovými pytli. Vypadaly jako vězni, kteří čekají na popravu."

"Veřin statek nebyl za přerostlými, naježenými keři ptačího zobu skoro vidět. Bylo to tak lepší, pohled na něj nebyl nic pro oči místních. Pro Heinricha Lührse a všechny ostatní sedláky ze vsi tvořila symetrie a pořádek základní pilíře sebeúcty. Kdo svůj statek nechal zpustnout, sám byl zpustlý – anebo velmi svérázný člověk, jako Vera Eckhoffová."

V čem je Dörte Hansenová snad ještě důraznější než Alena Mornštajnová, je kritika určité „povrchnosti“ života, a to jak ve městě (v knize konkrétně Hamburku), tak na vesnici v kraji Altes Land:

"Napřesrok hodlal Hajo začít s patronstvím jabloní, Werner Harms to dělal už dlouho. Čtyřicet eur ročně, za to jim na strom přilepil cedulku se jménem, mohli svou jablůňku kdykoliv navštívit a v září si odvézt dvacet kilo jablek.
„Vsaď se, že si pak ty jablka ještě pojmenují,“ řekla Britta, myslela si totiž, že si z ní Dirk dělá legraci, když jí o tom vyprávěl.
Jako ovocný animátor si Hajo vedl znamenitě. Když měl náladu, promenádoval se v kavárně s akordeonem a vyhrával vlastenecké písně.
A on, Dirk zum Felde, měl v Hajo Dürkoppovi spolehlivého zákazníka.
V čem byl teda problém?"

10 26.02.2021

Krásná kniha. Krásné verše: všední pohledy na zcela všední věci a situace - o to větší poetika. Krásné ilustrace Jitky Walterové. Pokud se někdy cítíte jako "udivená kopretina", pak vám doporučuji tuto knihu v každém věku :-)
Jako "ochutnávka" jedna z básní:

Udivená kopretina

Louka je pro ni
div.

Čemu se divit dřív?

Všemu,
úplně všemu:

- Jé, šnek!
A copak je mu?
Proč leze?
Proč šnek nelítá?
To je tak těžká
ulita?
Jé, šnek se na mě
dívá oknem!

- Přestaň se divit.
Za trest zmoknem,
kárá ji stará
kozí brada.

Nemá to ráda.

10 12.07.2013

O té, která se odvážila smlouvat s doktorem Mengelem
Helena byla Němka, zdravotní sestra, ale za manžela měla Roma. Jednoho dne si gestapo přišlo pro jejího manžela a pět dětí, aby je odvezli do Osvětimi. Helena odešla dobrovolně s nimi. Pro mě příběh o manželské i mateřské lásce a hodně, hodně velké odvaze, která s nimi byla spojena. Příběh hodný následování. Děkuji těm, kdo na její příběh upozornili a zpracovali ho knižně, protože sama už ho bohužel vyprávět nemohla. Výborná oddechovější kniha o utrpení Romů v koncentračních táborech. Žádnou přímo o nich jsem zatím nečetla, a tak jsem si ráda a příjemně tuto mezeru zaplnila.

"Přitiskli jsme se k sobě a snažili se udržet na nepohodlném loži a nespadnout do bláta. Blaz téměř okamžitě usnul. Poslouchala jsem jeho pomalý, pravidelný dech a pak jsem začala vnímat i tiché sténání a reptání ostatních vězeňkyň a jejich dětí. Byli jsme v páchnoucím chlévě mezi cizími lidmi. Manžel Johann zmizel a budoucnost byla tak nejistá, že jediné, na co jsem se zmohla, byla chabá modlitba za rodinu. V kostele jsem nebyla téměř sedm let, ale v té chvíli, když jsem mluvila do nelítostné prázdnoty toho hangáru, se zdálo, že to je jediný způsob, jak si uchovat nějakou naději. V hlavě jsem měla nepřehledný zmatek. Zaplavily mě hlad, strach a sklíčenost, měla jsem pocit, že žít v táboře bude jako snažit se dýchat pod vodou. A pak jsem si znovu vzpomněla na krásnou tvář svého muže. Jeho oči říkaly vše. Zase ho uvidím. Neopustí mě ani v pekle. Johann, tak jako Orfeus, jenž prošel podsvětím, aby zachránil svou ženu, mi přijde na pomoc a vyrve mě ze spárů smrti. Té noci jsem myslela na to, že by mě mohl čekat stejný osud jako Eurydiku a můj milovaný muž zůstane na opačném břehu řeky Styx. Noc byla nekonečná. Skoro jsem neusnula, zlomená obavami a nejistotou, avšak odhodlaná nevzdat se. Než pro nás přijde Johann, sílu mi budou dávat děti."

9 09.03.2024

Ve své knize se Alexandr Mitrofanov snaží o jakýsi svůj celistvý pohled na Rusko, s cílem přiblížit ho a hlavně mentalitu tamějších lidí českým čtenářům. Činí tak ale dost subjektivně, a tak vzniká jakási „mozaika“ různých pohledů na Rusko. Pro mě, jako pro člověka, který dění v Rusku nijak soustavně nesleduje, byla kniha velice cenná. Alexandr Mitrofanov se věnuje dějinám Ruska ve 20. století, občas zabrousí i do starších ruských dějin, snaží se ale zaměřit na ruskou současnost. Nejpodrobněji se věnuje kauze Alexeje Navalného. Zároveň tu ale najdeme ale i jeho osobní vzpomínky na dětství a mládí v Rusku a mnoho odkazů na ruské filmy a literaturu.
Z násilí a krutostí, které se v Rusku nejen odehrály a odehrávaly, ale i z těch, které se odehrávají v současnosti, se mi občas dělalo až fyzicky špatně. Bylo by dobré, kdyby si i naši vrcholní představitelé uvědomili, že podle Ruska opravdu není dobré „stabilizovat náš stát“.
I když je četba knihy poměrně neradostná a skýtá málo naděje jak samotným Rusům, tak i nám, pokud bychom se chtěli Rusku v čemkoliv podobat nebo připodobňovat, myslím, že je taková kniha potřebná. Před realitou bychom neměli zavírat oči a měli bychom ji umět poznávat takovou, jaká je. Alexandr Mitrofanov nás k tomu zve, svým osobitým způsobem.
Zcela nevědomky jsem se četbou této knihy nechtíc "připravila" na události přelomu února a března 2022 v Evropě. Lépe díky ní chápu, kde má současná agrese Ruska kořeny - právě proto, že ji ani v nejmenším neschvaluju, považuju pro nás v Evropě za důležité snažit se ji pochopit a klást jí patřičný odpor.

"Ostatní by si mohli pamatovat slova ruského filozofa Petra Čaadajeva (1794–1856): „Občas se zdá, že Rusko je povoláno jen k tomu, aby ukázalo celému světu, jak se nemá žít a co se nemá dělat.“

9 04.03.2022

"Naši mě učili dvě věci - dobře si všechno spočítat a to, že spravedlnost musí bejt."
"S lidma je to jako s polama: Kde nejsou meze, tam je možný všecko."

Komentář uživatelky Rihatama je plně vystihující. Co k tomu dodat?
Jsem ráda, že jsem tuto knihu objevila - díky tomu, že byla načtena jako audiokniha Miroslavem Táborským. Jinak bych se k ní asi nedostala. Styl humoru mi neskutečně vyhovoval, často jsem se smála nahlas - ale zároveň mi běhal mráz po zádech při zjištění, čeho všeho jsou lidé schopni.
Těším se na pokračování v díle "Na úsvitě nové doby".
Díky panu Jaroslavu Žákovi za odvahu tyto knihy napsat navzdory všemu - zanechal tím velice důležité svědectví o době, kterou skutečně prožil a kterou já znám už jen z doslechu - v jeho podání se pro mě tyto události stávají mnohem plastičtější.
V 1. vydání z roku 1991 z Chvojkova nakladatelství je jako bonus výborný doslov, kde Jaroslav Žák navíc popisuje své osobní zkušenosti s komunistickou mocí (v dopise ze 17. ledna 1954):
„Nevím, jestli jsem už v minulých dopisech naznačil, jaká navštívení mě letos potkávají, počínaje strženým vodovodem a spáleným vedením až po národní a obvodní národní výbor, ale to ještě zdaleka nebyl vrchol pestrých příhod – prozatím nejdramatičtější událostí byl případ tří svalovců v tatraplánu, kteřížto atletičtí mužové mě odvezli do neznámého sídla (zavázavše mi cestou oči) a jiní páni, neméně zdatní, tam vedli se mnou dlouhé a poučné dialogy. Jsem člověk školený v detektivní literatuře, a tudíž jsem načerpal z tohoto dobrodružství mnoho pěkných námětů. Jak víte sám, nejcennější pro spisovatele je autopsie (tohle byla zároveň autopsina, protože při cestě zpátky, maje stále klapky na očích, sedl jsem si šoférovi na hlavu – zkrátka, když se někdo narodí humoristou, můžou s ním dělat cokoli, nakonec je to vždycky legrace) – prostě, přivoněl jsem si.“

9 27.06.2021

Tenhle díl Káji Maříka mi zatím přijde z celé série nejdojemnější. Slzička mi kapala, když zlá "teta" Matochová zcela nezaslouženě Kájovi ubližovala i když se Kája ve škole zastal spolužáka a vzal jeho prohřešek na sebe, ač se sám neprohřešil. Možná je to až příliš idylické, ale i takových knih je podle mého názoru zapotřebí...
Jinak zajímavé je i to, že Kája opouští známé prostředí brdských lesů a střetává se s pražskou realitou - tentokrát bez rodičů a dalších dospělých za zády. Učí se poradit si sám.

"Druhého dne v 10 hodin všichni podezřelí byli zavoláni do ředitelny. Marné bylo vysvětlování pana třídního! Pan ředitel říkal: „Přistihl jsem Maříka s cigaretou v ruce.“ Káji se přímo zeptal: „Chcete zapírat, že jste včera nebyl na šancích a nekouřil tam?“
A Kája řekl tiše: „Ne, prosím!“
„Dobrá. Máte v druhém pololetí druhý stupeň z mravů.“
Ale vtom už bez zaklepání otevřely se dveře a vletěl Mácha: „Ne, prosím, Kája nekouřil! To já jsem mu zapálenou cigaretu do ruky vstrčil a utekl.“
Pan ředitel klapal chvíli tužkou o desku stolu, pak zdvihl oči a řekl: „Mácho, budete ještě kouřit?“
A Mácha div nepřisahal, že to bylo posledně.
„Je vám prominuto k vůli Kájovi, jděte!“
Pan ředitel se podíval do Kájových očí: „Proč jste Máchův přestupek vzal na sebe?“
„Prosím, on má čtyři sestry a jeho maminka už čeká, až vyjde nižší reálku.“
„A copak by tomu řekla vaše maminka?“
Při vzpomínce na maminku rozsvětlil se Kájův obličej teplým štěstím: „Naše maminka, prosím, ta by hned věděla, že jsem nekouřil.“
A tak pan ředitel nevěděl honem, co by řekl. Místo domluvy pohladil Káju po vlasech a bylo po všem.
Kája stoupl v ceně."

Paní doktorku Svatošovou jsem znala spíš "z doslechu". Vím o hospicovém hnutí, které u nás založila a kterého si velmi vážím. Ráda jsem se v rozhovoru dozvěděla víc o něm i o jejím osobním životě. Rozhovor byl velice inspirativní. Dobře kladené otázky a její odpovědi pokorné, i s přiznáním vlastních chyb a pádů. Díky za ni, za její dílo i svědectví v této knize.
Skutečně dokáže "zapalovat" - jak dokládá např. i výborný rozhovor v DVTV, ke kterému ji po přečtení této knihy pozval pan Veselovský, byť se označuje za ateistu.
Mně osobně zasáhly např. její úvahy o lži, které mě vedly k zamyšlení.

9 27.04.2019

Výborný a příjemně stručný rozhovor s inspirativním člověkem, kterým papež František nesporně je. Nebojí se podívat na dnešní dobu ostře kriticky, přitom ale neztrácí naději, která vás může nabít novým nadšením...
Za vše dva citáty:
"Všem mladým - a nejen jim - říkám: nemějte strach z rozdílnosti a své zranitelnosti; život je jedinečný a neopakovatelný právě tím, čím je. Každý den, když se probudíme, nás Bůh vyhlíží, aby nám mohl tento dar znovu vložit do rukou. Opatrujme ho s láskou, vlídností a opravdovostí."
"Vzpomněl jsem si na jednu příhodu, když jsem se jako malý kluk do krve pohádal s tetou, kterou jsem měl velmi rád. Tehdy jsem jí v hádce řekl opravdu nehezké věci, byť jsem to tak nemyslel, ale chtěl jsem ji zranit. V následujících dnech se mě zhostil neodbytný pocit, že když ji s pokorou nepožádám o odpuštění, prohraju v osobní rovině: pošlapu svoji důstojnost, nebudu opravdový. A tak jsem se rozhodl, že autentický budu, a poprosil jsem tetu o odpuštění. Její láska ke mně byla od toho okamžiku ještě silnější. Měli bychom se naučit vidět v odpuštění také čin zdravé sebelásky, nejen lásky k bližnímu. Jedná se totiž o skutek zdravého egoismu, protože člověk touží po tom být autentický kvůli sobě samému, někdy dokonce víc než kvůli druhým. Učme děti, aby hrály fér."

9 13.04.2019

Četla jsem jako dospělá a vůbec jsem se nenudila :-) Úžasný a napínavý děj a navíc hluboké myšlenky. Zajímalo by mě, co na tuto knihu říkají děti...

9 07.10.2011

"Musím se sama umět vžít do skutečnosti. Odjezdem do Terezína, ba ani do Polska ještě nekončí život. Naopak otvírají se před tebou nové možnosti, nové povinnosti. Vím, skutečnost, neurvalá, hrubá, špinavá, strašná, tě uchopí, stáhne tě k sobě není možnost úniku. Ale právě proto, že tato možnost není, zbývá člověku upnout se celou bytostí k tomu, co žije, co je tam, kde jsi. I v Terezíně i v Polsku jsou lidé, a lidé nešťastní, ubozí, trpící. Co tomu říkáš? Budeš jenom naříkat, a naříkat marně?
Vím, nebude psaní, nebude čtení, nebude snění. Nevyužiješ s plnou jemností a krásou krásu a jemnost života.
Poznáš za to život z té druhé stránky. Naučíš se vidět realisticky, nebát se toho. Budeš vtažen do skutečnosti plné bídy, hladu, utrpení, špíny a nenávisti takovým způsobem, že se nebudeš moci vymknout, nebudeš moci zavírat oči a cit. Poznáš. A poznáš, kolik síly je v tobě, zda stačí pro tebe samu nad zda snad dokonce budeš moci trochu rozdávat. Znala jsi do nynějška jen krásu. Krása byla ve všem, co jsi prožívala, krása byla ve štěstí, ve smíchu, ve snech i v bolesti. Teď poznáš to, co je ošklivé. Poznáš, kolik máš síly, abys to poznání snesla. Poznáš, zda jsi nabrala po celou dobu krásného života tolik krásy, abys ji mohla vyzařovat, abys jí mohla osvítit špínu kolem svých drahých a sebe. Poznáš nedostatky svého minulého života a vědění. Poznáš skutečný soucit, který by nepramenil z pocitu, že ty jsi šťasten, kdežto ostatní trpí, z pocitu snad ohavně příjemného, ale z poznání, z pravého poznání lidského utrpení a z poznání, že sám jsi člověk, před žádným lidským utrpením nezabezpečen. Poznáš. Poznání je nejdůležitější pro dobrý život.
Nevíš ovšem, zda tě očekává další život. Zda nečeká smrt na tebe a na tvé spolutrpitele. Ale i kdyby čekala, záleží na tom, zda jim alespoň trochu zpříjemníš chvíle, které ještě mají a máš a které můžeš. A mimo to, což vůbec na cestě za poznáními, na cestě životem jsi jist před smrtí? Ovšem, že ne. Kdybys tuto jistotu měl, nebylo by života, nebylo by poznání.
A proto i do transportu, i do Terezína jdi statečně! Naber odvahu, sílu, teplo a lásku! Vždyť i do Terezína jdeš mezi lidi, a mezi lidi trpící a budeš to vše potřebovat! I tam, i tam jdi dychtivě!"

Tohle si napsala do deníku 15letá Hana Bořkovcová téměř rok před transportem do Terezína a dva roky před transportem do Osvětimi. Sama se svou matkou přežila, ale v Osvětimi zahynuli její otec a bratr. Její posmrtně vydané deníky z let 1940-1946 jsou neuvěřitelně hluboké a velice dobře napsané. Svěží pohled mladé dívky na svět a události kolem sebe. Určitě stojí za přečtení a promýšlení - i téměř sto let poté, co si je Hana Bořkovcová zapsala. Navíc jde o autorku, kterou jsem si sama oblíbila v dospívání, když jsem četla její
https://www.databazeknih.cz/knihy/zakazane-holky-42373,
jediný "román pro dívky", který se mi v dospívání líbil.

8 22.04.2023

Tomáš Novotný sesbíral téměř dvě stě přísloví v jidiš, která se týkají vztahů mezi mužem a ženou. Jsou vtipná, hutná, nápaditá, někdy i dost ostrá. Přísloví doplnil i svými zasvěcenými komentáři, které vůbec neruší, ale naopak – můžeme se z nich hodně dozvědět o životě a uvažování Židů, kteří mluvili jidiš.

A co přesně tedy můžete načerpat z židovské moudrosti? Například:
„Když chce Bůh potrestat bezbožníka,
dá mu zbožnou manželku.“

„Rabín bez rebecin je jen půl příběhu.“
Židovské pohádky pro děti totiž často začínají: Žili kdysi rabín a rebecin… (rebecin je manželka rabína).

„Bláznovství bez lásky může být,
ale láska bez bláznění možná není.“

Kniha může dobře posloužit k lepšímu proniknutí do kultury Židů, kteří mluvili jidiš. Také se můžeme díky uvedeným příslovím hlouběji zamyslet nad vztahy mezi muži a ženami. A v neposlední řadě může posloužit i jako vhodný dárek pro každého, koho vztahy muže a ženy aktuálně zajímají.

8 29.10.2022

„Tady je všechno nepopsatelné, klaunsky šílené a smutné.“ Tak popisuje v jednom ze svých posledních dopisů Etty Hillesum, ani ne třicetiletá žena, atmosféru v holandském koncentračním táboře Westerbrok.
Tváří v tvář válečnému běsnění se Etty čím dál tím více solidarizuje se svým národem a v utrpení svém i svých bližních, které také velice intenzivně vnímá, hledá útěchu v živém vztahu s křesťanským Bohem, v kterého nedávno uvěřila. Její nadšení konvertitky je až nakažlivé, na druhou stranu nenabízí nějaké snadné instantní návody a nezastírá, že život s Bohem je v mnohém i náročný.
Poté, co jsem přečetla Ettyiny deníky a jednu knihu o ní, dostala jsem se konečně i k výboru z jejích dopisů. Začala jsem ho číst - příznačně - cestou do Osvětimi. Je věčná škoda, že v 2. světové válce zemřeli takoví lidé, jako byla Etty, ale možná k nám díky tomu její svědectví naléhavěji doléhá - kéž by!

"Po této noci jsem v jednom okamžiku došla k upřímnému názoru, že by byl hřích, kdyby se člověk ještě někdy zasmál. Ale později jsem si uvědomila, že lidé s úsměvem odcházeli, i když tentokrát ne mnozí. A v Polsku se možná tu a tam někdo i zasměje, i když z tohoto transportu jich mnoho nebude, myslím.
Když si vzpomenu na obličeje těch zelených uniforem, těch ozbrojenců z doprovodného pelotonu, můj Bože, ty obličeje! Dívala jsem se na ně, na jednoho po druhém, schovaná za oknem, nikdy jsem se ničeho tak nelekla jako těch obličejů. Dostala jsem se do konfliktu se slovy, která jsou leitmotivem mého života: A Bůh stvořil člověka k obrazu svému. Ta slova prožila spolu se mnou těžké ráno.
Že slova a představy nejsou dostačující pro noci jako tahle, jsem vám už mnohokrát psala. Přesto se musím pokusit něco vám napsat, člověk se stále cítí být od hlavy až k patě součástí židovské historie, a také má někdy potřebu být malým hlasem. Musíme se přece vzájemně informovat o tom, co se v různých koutech tohoto světa děje, každý musí přispět jedním kamínkem, aby po válce byla mozaika celého světa doplněná."

8 24.09.2022

Esej rozhněvaného filozofa (až teď se dívám, že jsem si nedopatřením vypůjčila formulaci jednoho z mých oblíbených uživatelů, ale přiléhavější pojmenování mě opravdu nenapadá), napsaná ve zmatku první koronavirové vlny.
Brání například hodnotu lidského života:

"To představuje radikální rozchod s tím, co se nám po celá staletí usilovně snaží říct veškerá moudrost světa, nejen ta židovská: že život není životem, když je jenom život…
Taková byla lekce starých Řeků. Filozofové všech směrů, od Platóna až po Aristotela, od stoiků až po epikurejce, ba i kyniky (ani Diogenes, který vyjel na Alexandra Makedonského: „Odstup mi ze slunce!“, si ve svém sudu nežil jenom pro sebe), učili, že život nestojí za nic, když neusiluje o „dobrý život“.
Byl to i názor Friedricha Nietzcheho, jinak velkého kritika řecké filozofie, se kterou se nicméně shodl na tom, že život nikdy není jen to, že je, a že pokud nemíří k něčemu jinému, pokud neusiluje o velký život, pokud okénka a vrátka svého těla neotevře dokořán inteligenci jiných lidí a věcí, tak si nezaslouží být nazýván životem.
Je to moudrost všech filozofií, opravdu všech. Rozcházejí se v názorech na všechno, snad kromě jediného: že lidství není nikdy jen identita sama o sobě a pro sebe, nikdy je nelze redukovat jen na sebe sama – a že má trvalý charakter pouze tehdy, když opustí stav izolace a uzavřenosti, který představuje život v okamžiku zrození. Toho dosahuje konáním, pozorováním, spinozovskou snahou o zvýšení síly svého bytí anebo třeba políbením od Boha.
Je to poselství každého lidského dobrodružství.
Je to poselství umění.
Je to poselství literatury, která je podle Sartra hledáním „široké cesty“, na níž se v oslepujícím světle města, davu i světa odhalí naše nejintimnější jádro, až po Becketta, vypravěče lidstva ve stavu zoufalého uzavření, který Čekání na Godota uvádí slovy: „Venkovská cesta. Strom…“
Ta současná epidemie paniky zvedá hlavu právě proti tomuto všemu, proti výkřiku „dejte nám konečně cestu!“, kterým se myslící a mluvící lidské pokolení ozývá od doby, co existují knihy. Vypíná se na paličkách viru, co zešílel a ze kterého lidi začínají šílet, nafouklá jako jako obrovská socha Baala na náměstích našich vymetených měst."

Za mě stojí za pozornost i za promýšelní. Oceňuji také velice zdařilou grafickou (i redakční) úpravu knihy - díky nakladatelství Kalich.

8 23.01.2022

Myslím, že bychom si měli vážit svobody v této době takovéto texty svobodně číst a svobodně o nich přemýšlet.
Krátká úvaha ruského spisovatele Alexandra Solženicyna s názvem "Nežít se lží" v době napsání oficiálně vyjít nemohla ani v SSSR, ani v ČSSR. Vyšla tedy v roce 1974 v ruštině v Paříži a ve stejném roce v češtině v nakladatelství Konfrontation Verlag v Zürichu. Já jsem se k této jeho úvaze dostala až teď a musím říct, že mě až překvapila svou stálou aktuálností.
Ono totiž „nežít se lží“ vyžaduje odvahu v každé době, jen se liší to, jak velké oběti musí tomuto životnímu postoji člověk přinášet. Zaujala mě i úvaha Alexandra Solženicyna, že tato „zdánlivá maličkost“ sama o sobě stačí ke zničení totalitního systému, aniž by mu lidé museli klást jakýkoliv aktivní odpor. Pokud nebudou lži sami „přiživovat“ a šířit“, totalitní systém jakéhokoliv ražení začne ztrácet „půdu pod nohama“. Ta totiž nikdy není příliš pevná, když je založena na lži.
A ještě jedna zajímavost: byť má text jen několik málo stránek, vzpomíná v něm Alexandr Soženicyn i ruskou okupaci v roce 1968 - a dává Čechoslováky za vzor statečnosti.

"Že to bude nesnadná cesta? Ano, přesto však nejsnadnější ze všech možných. Bude to volba nesnadná pro tělo, ale jedině možná pro duši. Bude to nesnadná cesta, a přesto jsou u nás lidé, dokonce desítky lidí, kteří po léta dodržují všechny ony body a žijí podle pravdy."

8 28.11.2021

Tuto knihu považuji za skutečný „klenot“ současné knižní produkce. Na malém rozsahu se jí podařilo vyjádřit mnoho o československé historii 20. století a to navíc v kvalitě, která je na našem knižním trhu neobvyklá. Ke čtení ji mohu doporučit snad úplně všem. Může vám ukrátit čekání ve frontě v supermarketu, ale také můžete nad přečteným hlouběji přemýšlet, dohledávat si další informace a souvislosti. To už je jen na vás. Pro mě to bylo první setkání s tvorbou pana Padevěta, a snad ne poslední.
Kniha není vyčerpávajícím svědectvím o vybraných 73 letech československé historie, ale má „nasvítit“ některé zajímavé události. To se myslím všem, kdo na knize spolupracovali, podařilo. Nejpovedenější mi přišly „minipovídky“ pana Padevěta, ale neméně důležité byly i fotografie, krátké faktografické komentáře i celá úprava knihy, která je opravdu velice nadstandardní a nakladatelství Host se velice podařila. O výbornou grafickou kvalitu knihy se zasloužil Martin T. Pecina.
"Prolezl poklopem obrněného transportéru a seskočil do trávy. Za zelenou obludou, kterou právě opustil, se svahem táhla jizva, jak se pásy zakusovaly do krajiny, trhaly jí kůži a zřejmě i lámaly malé kůstky, co jsou těsně pod povrchem. Nad horizontem přeletěly tři vrtulníky, které pro změnu řezaly tenké jizvy do nebe. Vyndal z kapsy pomuchlanou krabičku startek a jednu si zapálil. Jestli to dobře spočítal, teď by měli mít tak dvacet minut klid, než sem dojedou další transportéry a tanky. Ostatní už vylezli taky, polehali si do zářijové trávy a pevně doufali, že se tady aspoň pár minut neobjeví žádný lampasák, nebo dokonce rozhodčí. Slunci ještě nikdo žádnou jizvu neudělal, a tak celkem milostivě hřálo. Přiložil si k očím dalekohled a zkontroloval krajinu. Byla zjizvená jako starý šermíř, ale zřejmě byla se svým opuštěným osudem smířená. Asi pro ni nebylo lehké snášet pásy tanků a výbuchy granátů, ale jen těžko se mohla bránit. Mohla jenom čekat dalších sto let, jestli to náhodou nepřejde a jestli se pak pomalu nezačne hojit. Podle písmene, které do krajiny krasopisně napsaly staré cesty, byl na správném místě. Poodešel od odpočívající zelené obludy i od kluků, kteří prožívali krátký luxus svobodné chvíle, i když oblečené do maskáčů a utažené opaskem, a vyndal z kapsy starou mapu. Došel s ní ke stromu a sedl si do jeho stínu. Kůra ho trochu škrábala do zad, ale snažil se spíš poslouchat, co vyprávějí větve, které se sem tam pohnuly, i když moc nefoukalo. Špatně rozuměl, ale měl pocit, že vyprávějí něco o starém městě, které zmizelo. Položil vedle staré mapy vojenskou speciálku a pozoroval pavučinu cest a uzlíky křižovatek, jako by to bylo nějaké pradávné písmo. Byl na správném místě, strom, o který se opíral, kdysi dávno vrhal stín před kostel, aby se farníci vycházející v neděli z kostela nemuseli rovnou ponořit do sluneční záplavy. Vstal, složil obě mapy a udělal pár kroků. Otočil se ke stromu a ještě kousek popošel. Tráva něco zašeptala, ale zase jí nebylo rozumět. Možná stál na místě oltáře. Na místě, kam jeho praděda šel k prvnímu svatému přijímání. Nanebevzetí Panny Marie. Zvedl oči k nebi a zjistil, že na nebi jsou jen vrtulníky, co po nich zůstávají jizvy."

8 25.11.2021

Už téměř dvě stě let po vydání Kierkegaardovy recenze se ukazuje, že mnohé jeho úvahy v ní obsažené jsou nadčasové a stále platné. I v současné situaci české společnosti tedy platí: čtěte Kierkegaarda a přemýšlejte nad tím, co nám jeho slova chtějí říct teď a tady, do naší současné situace.
"Dnes už přestává platit, že muž stojí nebo padá svým činem, naopak, nikdo se ani nepohne a k tomu, aby se všichni měli skvěle, jim pomůže trocha reflexe – a také jim pomůže, že velmi dobře vědí, co se má dělat. Avšak hle, co dva spolu v rozhovoru nebo co jednotlivec při četbě či na tribuně na valném shromáždění beze zbytku pochopil, je-li to podáno formou reflexe nebo poznatku, nikdo není ani dost málo s to pochopit ve formě činu. Kdyby mezi těmi lidmi někdo obcházel, poslouchal je a zjišťoval, co by se podle jejich slov mělo dělat, a pak zkrátka a dobře – jen kvůli ironii – něco z toho udělal, všichni by se zarazili a pokládali by to za unáhlené; a kdyby jen mysleli na to, o čem sami mluví, pochopili by, že udělal právě to, co se dělat má."
Samozřejmě trochu náročnější čtivo, díky časové a jazykové bariéře a mnoha filosofickým pojmům. Ale pokud budete mít odvahu tyto bariéry překonat, možná vás příjemně překvapí, jak je stále aktuální...

8 05.10.2021

"A pak skrze potraviny opanuju všechny lidi v této zemi."
"Všichni budou poslušně makat v mých továrnách."
Už jen tyto dvě věty by vás mohly přesvědčit, že tady nejde jen o jakousi "dobrodružnou knihu pro mládež s fantasy prvky". Myslím, že tato kniha může být zajímavá i pro všechny dospělé - a to nejen pro ty hravé, ale úplně pro všechny. Kromě zajímavých a aktuálních myšlenek si taky Bogdan Trojak na některých místech krásně hraje s češtinou.
Na obálce mi vadila jen ta podkladová barva, jinak mi přišla zajímavá. Ve skutečnosti to ale není tak hrozný odstín, jak vypadá tady na fotce.
Takže v této knize si každý může najít to své...

8 09.05.2021