Koupit Koupit eknihu Antikvariát

Italský publicista Thomas Leoncini ve své knize přináší rozhovor s papežem Františkem. Je svědectvím toho, že i přes svůj vysoký věk zůstává papež mladý duchem a plný naděje. V upřímném a naprosto otevřeném rozhovoru se nám odhaluje muž, jenž s otevřeným srdcem naslouchá těžkostem mladé generace i celé naší společnosti a kterému tyto problémy rozhodně nejsou lhostejné. Citlivě, ale i s nakažlivým elánem a humorným nadhledem vypráví o svých životních zkušenostech, o bolesti i o naději, s níž se dívá na nezhojené rány naší společnosti. Rozhovor jde přímočaře k jádru věci, dotýká se těch nejpalčivějších problémů dneška, jakými jsou korupce, využívání mladých lidí, ekologická krize, nukleární nebezpečí či otázka migrace. František hovoří bez obalu o problémech naší vykořeněné společnosti, touze po moci, zastrašování a zotročování slabších, šikaně, sociálních sítích, nejrůznějších závislostech i nutnosti dialogu mezi mladou a starší generací. Zamýšlí se nad vztahem dnešního člověka k Bohu, dotýká se tématu viny a odpuštění, zdůrazňuje potřebu milosrdenství a pokorného naslouchání. Celým rozhovorem se jako Ariadnina nit táhne naděje, pokora, víra v mladou generaci a v možnost obnovy – Františkova slova burcují, ale současně říkají: „nic není ztraceno“.... celý text

Literatura světová Náboženství

Vydáno: 2018 , Omega
Originální název: Dio è giovane, 2018
více info...

23.02.2024

Mahuleno

Kniha papeže Františka a Thomase Leonciniho. Italský novinář a spisovatel Thomas Leoncini vede rozhovor s papežem Františkem. Rozhovor, který může být poučením a přínosem pro každého člověka, protože papež František definuje problémy a jejich příčiny s velkým přehledem.
Kniha je rozdělena do tří částí, které však nejsou tematicky nějak vyhraněny.
I. Mladí proroci a snící starci
II. V tomto světě
III. Vzdělávat znamená učit se.

Samotný titul knihy může odradit případného čtenáře agnostika či dokonce ateistu, ale zdaleka nejde jenom o víru a náboženství, ale o celou společnost, její chování a směřování. Papež František se dotýká skutečností a dějů, které hýbou společností a dá se říci, že řídí její chování a ovlivňují svým dopadem každého z nás. Čtenář může ocenit papežův rozhled a výstižné hodnocení.

„Naše společnost je příliš silně ovládána ekonomickou a finanční krizí, v jejím středu nestojí člověk, ale peníze a věci, které člověk vytvořil.“

Svatý otec hovoří také o nemocech, nejedná se však o nemoci těla, ale ducha (duše?). Každý z nás tyto nemoci kolem sebe, někdy a některé i na sobě, může vidět.

Zmíním se jenom o dvou z nich:

„...povím ti o patnácti zákeřných, pro člověka nebezpečných nemocech“ říká papež.
„První nemocí je pocit nesmrtelnosti, či dokonce nezastupitelnosti. Vychází z narcismu a je typická pro toho kdo se vášnivě shlíží ve svém vlastním obrazu
...poslední nemocí je nemoc světského prospěchu, nejrůznějších exhibicionismů, když člověk ze své služby dělá moc a ze své moci zboží, které chce směnit za ještě větší prospěch či moc. Je to nemoc, která živí sama sebe. Je to nemoc těch, kdo nenasytně baží po rozmnožení své moci.“

„Co byste poradil tomu, kdo vládne?, ptá se Leoncini.
„Aby nenaslouchal jen prostředníkům, ale šel mezi lidi a skutečně se rozhlédl kolem sebe. Poradil bych mu, aby se dotkl skutečnosti. A také, aby si držel od těla ješitnost a pýchu: ješitný a pyšný člověk nedojde moudrosti a pošetilý člověk nakonec vždycky skončí špatně.“

Hodně se papež František obrací k mladým a nebo o nich mluví.
Na otázku novináře: „Jaké vlastnosti by mladému člověku neměly nikdy chybět?“, odpovídá:
„Nadšení a radost. A nesmíme zapomenout na jednu, která by rozhodně chybět neměla: smysl pro humor. Bez smyslu pro humor může člověk jen stěží volně dýchat, vždyť smysl pro humor se pojí se schopností radovat se, nadchnout se. Humor nám kromě toho pomáhá k dobrému naladění a jsme-li dobře naladěni, pak vycházíme lépe s ostatními a sami se sebou.“

A svůj komentář uzavřu radou papeže Františka, která, podle mne, platí pro každého:
„Bez smyslu pro humor je opravdu těžké být šťastný, proto bychom se neměli brát příliš vážně.“