Matematicka komentáře u knih

Už téměř dvě stě let po vydání Kierkegaardovy recenze se ukazuje, že mnohé jeho úvahy v ní obsažené jsou nadčasové a stále platné. I v současné situaci české společnosti tedy platí: čtěte Kierkegaarda a přemýšlejte nad tím, co nám jeho slova chtějí říct teď a tady, do naší současné situace.
"Dnes už přestává platit, že muž stojí nebo padá svým činem, naopak, nikdo se ani nepohne a k tomu, aby se všichni měli skvěle, jim pomůže trocha reflexe – a také jim pomůže, že velmi dobře vědí, co se má dělat. Avšak hle, co dva spolu v rozhovoru nebo co jednotlivec při četbě či na tribuně na valném shromáždění beze zbytku pochopil, je-li to podáno formou reflexe nebo poznatku, nikdo není ani dost málo s to pochopit ve formě činu. Kdyby mezi těmi lidmi někdo obcházel, poslouchal je a zjišťoval, co by se podle jejich slov mělo dělat, a pak zkrátka a dobře – jen kvůli ironii – něco z toho udělal, všichni by se zarazili a pokládali by to za unáhlené; a kdyby jen mysleli na to, o čem sami mluví, pochopili by, že udělal právě to, co se dělat má."
Samozřejmě trochu náročnější čtivo, díky časové a jazykové bariéře a mnoha filosofickým pojmům. Ale pokud budete mít odvahu tyto bariéry překonat, možná vás příjemně překvapí, jak je stále aktuální...

8 05.10.2021

Kniha je k dnešnímu dni už dvacet let stará, ale rozhovor s jezuitským knězem Petrem Kolářem zůstává podle mého názoru stále aktuální.
Kromě pestrých životních zážitků z různých koutů světa se tu Petr Kolář vyjadřuje i k obecnějším tématům: k četbě Bible, k evangelizaci, ke stavu české církve a k jejímu vztahu se společností. Tyto jeho - často kritické, ale nepostrádající lásku - postřehy jsou bohužel stále aktuální i po dvaceti letech.
Petra Koláře osobně neznám, ale z médií ho považuji za inspirativní osobnost. Ráda jsem ho skrze knižní rozhovor lépe poznala. Kéž bychom takových lidí v české katolické církvi měli více, nebo jim aspoň popřáli více sluchu...

6 04.10.2021

Krásné fotografie k tématu stáří novobydžovského rodáka Jaroslava Hodíka, doplněné několika biblickými texty, sluneční písní sv. Františka a svatebním slibem krále Edwarda III. Vydáno k mezinárodnímu roku seniorů, vyhlášenému UNESCO. Knihu už teď nakladatelství vyprodává za pakatel, ale myslím, že ještě stále může někoho potěšit.

4 02.10.2021

Moje první kniha Miroslava Bobka, výběr byl čistě náhodný. Jeho sloupky jsem nikdy před tím nečetla a byla jsem na ně docela zvědavá. A musím říct, že mě zaujaly i ty, které už jsou pět let staré.
Všechny sloupky jsou doprovozeny obrázky a dozvíte se v nich jednak hodně o zvířatech (to asi lze od ředitele ZOO čekat), ale i o tom, co vše fungování ZOO obnáší a o tom, co je se zvířaty a s provozem ZOO volně spojeno. Miroslav Bobek třeba sbírá staré pohlednice, které se nějak vztahují k zoologickým zahradám. Kromě toho tu najdete třeba i příběh první české dámy, které se podařilo získat doktorský titul. PhDr. Marie Zdeňka Baborová-Čiháková získala na Filosofické fakultě doktorát z přírodních věd. Zaměřovala se na bezobratlé živočichy, zejména členovce.

Nejsilnější jsou asi pasáže týkající se přímo zvířat a jejich ochrany. Můžete si tu vyhledat živočišný druh, který vymizel v roce vašeho narození (Miroslav Bobek nabízí přehled od roku 1930 a „neobsazený“ zůstal pouze rok 1946). Dále tu ale najdete i aktuální informace o špatném zacházení se zvířaty nebo jejich životním prostředím (protože to spolu úzce souvisí).
U některých sloupků se lze dobře pobavit, dozvědět se různé zajímavosti, ale mnohé z nich taky vedou k zamyšlení nad tím, jaký je vlastně náš vztah ke zvířatům a k životnímu prostředí a jestli náhodou nemůžeme někde přiložit k dílu i svou ruku. Díky za to.

5 02.10.2021

Výborně zpracovaná kniha po všech stránkách. Netradiční formát, výborná obálka včetně "motivačních" citátů na zadní straně.
Pokud dlouhodobě sledujete tvorbu tohoto blogu, tady si ji můžete připomenout celou na jednom místě, pokud ji ještě neznáte, můžete se s ní seznámit. A o čem je tvorba blogu Tisíckráte? Jde o satirické texty o katolické církvi. Vhodné pro její vášnivé milovníky i pro vášnivé odpůrce. Pokud vám na katolické církvi příliš nezáleží, tvorba Tisíckráte pro vás asi není určena...
"Katedrály svatého Víta se dotkne i další protestní akce. Jako symbol odporu k tomuto rozhodnutí nebudou v katedrále instalovány nové varhany. "Jsou sice už několik let zakoupeny, ale zůstanou ležet dole pod kůrem jako tiché memento doby, kdy byl svět ještě v pořádku," uvedl rozhořčený český primas Dominik Duka a vyzval k on line pochodu do chrámu svatého Petra ve Vatikánu, kde by měli věřící udělat církev znovu velkou."

3 02.10.2021

"Naši mě učili dvě věci - dobře si všechno spočítat a to, že spravedlnost musí bejt."
"S lidma je to jako s polama: Kde nejsou meze, tam je možný všecko."

Tato kniha mě tak nestrhla, jak bych to od dobré beletrie čekala. Téma mi ale přišlo velice zajímavé, takže jsem vytrvala a nakonec se mi kniha jako celek líbila. Určitě je ke cti autora, že opomíjené téma amerických internačních táborů pro Japonce za druhé světové války vytáhl na světlo a v uzavřeném prostoru malého ostrova ukázal, jak děsivé může být jakékoliv dělení lidí na MY a ONI.
Za mě kniha stále ještě lepší než film díky úvahovým pasážím o Američanech a Japoncích, o víře, osamělosti apod.
A na závěr jedna výtka k nakladatelství: drobných chyb a překlepů bylo v knize o trochu víc, než jsem zvyklá tolerovat.
Myslím, že kniha stojí za přečtení.

5 11.09.2021

Knihu jsme četli s dětmi. Úvodní pověsti o permonících z Javorné nás moc nebavily, ale naštěstí jsme vytrvali. Postupně se z této knihy "vyklubala" zatím nejlepší sbírka pověstí, jakou jsem kdy četla. Vůbec nejvíc se mi líbila pověst "Babylonská čertovina". Té nechybí vůbec nic - zajímavý námět, s kterým jsem se dosud v žádné jiné pověsti nesetkala, napětí, dobro vítězící nad zlem i střípky lidové moudrosti, které se ukazují např. v úslovích "pivní mudrlanti" a "učitelský, který neoplýval majetkem".
Velice cenné jsou závěrečné poznámky, kde se dozvíte faktické údaje o místech, osobách a událostech v pověstech zmíněných.
Na závěr také autor uvádí seznam literatury, ze které čerpal - jde o různé sbírky pověstí z 20. a 30. let 20. století. Autorovi patří velký dík za to, že starší pověsti přiblížil současným čtenářům.

5 04.09.2021

Knihu jsem si taky koupila hned po vydání a přečetla ji až v roce 2021. I s odstupem je zajímavá. Některé temnější vize se sice nenaplňují dostatečně rychlým tempem, ale přijde mi, že i po dvou letech je stále dost aktuální. Viz například Cílkova citace z francouzské knihy vydané koncem 19. století, která neskutečně "sedí" na naši předvolební situaci - viz níže.
Nejvíc se mi líbily rozhovory, které mi přišly živější, ale i některé eseje byly velice dobré. Výborný výběr inspirativních osobností. Ale podobných knih jsem už četla více a "Rozhovory na hraně zítřka" a "Rozhovory přes rozbouřené vody" mi přišly redakčně lépe zpracované, proto dávám 4*.
Dva citáty, které mě zaujaly v eseji pana Cílka:
"Primárně tedy vnímám, že problém je hlavně ve společnosti - a až druhotně v politicích. Ti jsou jen spravedlivým odrazem našich postojů ke světu. Je to ještě závažnější: můžete nahradit jakéhokoliv politika, a s vlhkostí ve spodním půdním horizontu to neudělá vůbec nic. Respektive mohlo by trochu pomoct, kdy ten člověk měl na koncepční práci alespoň deset let a ostatní mu důvěřovali."
"V době Le Bona (rok 1895!) získávaly na důležitosti voličské davy. Le Bon je vidí neúprosně. Vlastnosti, které se u nich ukazují, jsou slabá schopnost uvažovat, nedostatek kritického ducha, dráždivost, lehkomyslnost a prostá mysl. Davy lze získat hlavně osobní prestiží, která může být nahrazena prestiží bohatství. Talent není prvkem úspěchu. To ovšem nestačí. Davu je nutné dát ty nejfantastičtější sliby. Aby protikandidát propadl, je nutné jej představit jako padoucha. Není k tomu zapotřebí žádných důkazů. Pokud bude protivník racionálně vysvětlovat, že to není pravda, místo aby na pomluvu odpověděl ještě horší pomluvou, nemá šanci na úspěch."

7 27.08.2021

Souhlasím s tím, že kniha je na katolické prostředí dost odvážná, ale právě proto se mi dost líbila. Není to jen zbožné šustění papírem, ale opravdový život se všemi jeho problémy a složitostmi. Kniha mě vtáhla do děje a udržela mě tam několik dní. Byla to sice pro mě oddechovější četba, ale bylo osvěžující podívat se chvíli na svět očima mladých vysokoškoláků. I když tenhle žánr nevyhledávám, knihu jsem si dost užila. Dalším čtenářům doporučuji a autorce, kterou znám osobně, přeji hodně dalších úspěchů - třeba nejen s touto knihou.

3 25.08.2021

Prózy Viktora Fischla jsou mou srdeční záležitostí a ani tato mě nezklamala. Těší mě, že je stále čtená, má tu hodnocení i komentáře...
Pokud máte rádi poetiku próz Viktora Fischla, nebo ji chcete poznat, nebo pokud vás zajímá, jak žili Židé v pražské Páté čtvrti v době asanace (tedy na přelomu 19. a 20. století), pak touto knihou Viktora Fischla určitě nebudete zklamáni. Najdete v ní charakteristiky zajímavých židovských postav a postaviček (byť Viktor Fischl upozorňuje, že postavy i události v knize jsou smyšlené), poměrně napínavý děj, mnoho citátů Starého zákona i úvahové pasáže.
"Pátá čtvrť byla totiž, jak už víme – a na tom se nezměnilo nic – nejen místo, kde nebylo nic nemožné, nejen místo, kde to vyhlíželo trochu jako ve vetešnictví, kde jste mohli nalézt všecko včetně věcí, na které jste nikdy ani nepomysleli, nejen cosi, co se podobalo čemusi mezi panoptikem a jarmarkem, něčemu mezi blázincem a půjčovnou karnevalových masek. Bylo to nejen bludiště, nýbrž i lunapark, kaleidoskop i smuteční průvod. Nikde nepřipadalo na čtvereční kilometr tolik podivínů, nikde se vám nezdálo tak často jako tady, že se díváte do zrcadel, která zkreslují a na jaká se tu naráželo na každém kroku. Byli tu andělé i zlosyni, blázni i šašci, géniové i snílci, mudrci i takoví, kteří žili jen pro rychlý zisk, lidé pokorní i falešní proroci, ženy ctnostné i prodejné, starci moudře mlčenliví i pošetile žvástaví, bylo tu vůbec všechno, co si lze představit, a ještě mnohem víc."

13 20.08.2021

Byť její svědectví působí po více než sedmdesáti letech, které uplynuly od událostí, které popisuje, mírně starosvětsky a v některých ohledech i naivně, je její příběh důležitým svědectvím o době pronásledování církve, které poznala na vlastní kůži a čelila mu s vírou a důvěrou v Boha. Pro nás je důležitým svědectvím o tom, co se stalo – a o tom, jak to mohli prožívat přímí účastníci událostí. V tom si myslím, že je a ještě nějakou dobu bude cenné.

4 20.08.2021

Ke knize jsem se dostala zcela náhodou, když se v jednom rozhovoru v rozhlase kněz Zdeněk Jančařík zmínil o tom, že díky této knize uvěřil. Je to náročná a dlouhá četba, ale určitě stojí za to. Především četba dopisů Václava Bendy pro mě byla potěšením - plná hlubokých úvah i výborného humoru, navzdory vší té beznaději a odtržení od rodiny.
"To víš, že bych tě až zoufale rád pochoval a pofoukal (a vyslechl si tvé reptání, jaký jsem lump a japa to, že tě opouštím) a že všechny mé přísné a vyrovnané řeči jsou do jisté míry kyselé hrozny – jenže za stávajících okolností nemohu a nesmím jinak, nakonec i náš Pán mohl dát průchod svým citům jen v noci a v odlehlém koutě Getsemanské zahrady a pro apoštoly již nebylo únosné setrvat s ním byť jen v roli svědků. Takže mi nezbývá než ujistit tě, že jsi statečná a s žádnou jinou neporovnatelná holčička a ve slabých chvilkách si raději zuřivě prozpěvovat – ke zděšení spolubydlících – válečnické písně (mj. tu tvou oblíbenou z Pravého poledne). Pochop prosím, že i těch pár posledních řádků pro mě představuje neúnosný citový výdaj a navíc riziko ohrožení mé dobré pověsti před okolím (slzičky přece jen do očí vstupují) – a pokus se to vysvětlit i dětem, pokud jim někdy mé psaní k nim připadá málo konkrétní a neosobní. (...)"

3 16.08.2021

Na této knize rozhovorů je zajímavé, že se netázal jeden člověk, ale hned dva lidé různého věku: Martin T. Zikmund (*1966) a Tereza Zavadilová (*1992).
Jiřího Zajíce dlouhodobě sleduji a inspiruje mě, proto jsem se na knihu rozhovorů s ním dost těšila. Dozvěděla jsem se hodně o jeho soukromí i o tom, jak prožíval různé dějinné etapy, které já znám taky jen z vyprávění. Velice inspirativní byly jeho pohledy na církev - tam jsem s ním souhlasila téměř vždy.
Jediné, kde jsem s ním výrazněji nesouhlasila, bylo jak stále prezentuje "špatnou" školu a "dobrý" skauting. Jako člověk, který se angažuje v obojím (a výrazněji právě ve školství) to odmítám vidět takto černo-bíle.
Ale možná, v místech, kde se "zpovídaným" nesouhlasíme, jsou rozhovory nejzajímavější... (pokud tedy takových míst není příliš).
Doporučuji inspirativní osobnosti Jiřího Zajíce naslouchat i přes všechny jeho chyby, o kterých také zcela otevřeně a poctivě mluví - a i za to si ho vážím.

4 15.08.2021

Přijde mi jako výborný nápad posbírat židovské pověsti (a pověsti o Židech, které jsou také zastoupeny) z území jihozápadních Čech. Brožurka je také doprovozena krásnými ilustracemi. Škoda jen slabé redakční úpravy knihy - časté překlepy by asi nevadily tolik jako chyby v letopočtech, nedokončené věty apod.
Zajímavé je, že v Čechách žila na vesnicích podstatně větší část Židů než na Moravě, takže i jejich život měl jiný ráz.
A teď už jedna z pověstí, které se mi obzvlášť líbily:
"Rabi Šimon koupil od jednoho Izraelity velblouda. Rabínovi žáci dovedli zvíře domů, a když sundavali sedlo, našli pod ním ukrytý démantový náhrdelník. "Mistře, mistře, pojď sem a pohlédni, Božím požehnáním jsi zbohatl! Bůh tobě, svému miláčkovi, poslal drahocenný klenot." "Vezměte démanty," pravil rabi přísně, "a doneste je zpět muži, od něhož jsem koupil hovádko." Rabimu však napodiv zůstaly mnohem skvostnější klenoty - počestnost a nezkalená pověst. Tak Boží požehnání dál zůstávalo při něm."

2 12.08.2021

Neuvěřitelně čtivá zamyšlení nad situací církve v dnešní západní společnosti z pera předsedy francouzské biskupské konference. Témata: 1. Sexuální zneužívání v církvi, 2. Církev tváří v tvář výzvám doby, 3. Současné teologické a pastorační výzvy pro manželství a rodinu, 4. Proč se dnes stát knězem?
Vždy jde přímo k jádru věci, vychází ze svých zkušeností, spousta zajímavých postřehů. Kniha, byť úvahová, je velice čtivá.
Chtělo by se poznamenat: Kéž bychom i u nás někdy měli takového předsedu biskupské konference...
"Chodit každou neděli na mši a brát to jako povinnost si představíme spíše než jít na stejné místo pro vlastní potěšení. V kostele lze potěšení najít (a opakuji, že i povinnost obnášela jistou část potěšení), ale vyžaduje to od každého velmi náročné vnitřní nasazení. Ve společnosti hojnosti jsme si zvykli na život v dostatku a bez utrpení. Z toho se můžeme jen radovat. Ale jakou naději v sobě ještě živit a proč bychom čekali na Spasitele shůry? Zrychlování času redukuje jednotlivce na roli výrobce a konzumenta. Jaké místo pak zůstává v našem životě pro ztišení, niternost, nebo reflexi?"

11.08.2021

Život a duchovní cesta Etty Hillesum, mladé holandské Židovky, která zemřela v roce 1943 v Osvětimi, mě zaujaly už před mnoha lety, když jsem četla knihu jejích deníkových záznamů "Přervaný život". I když už to může být patnáct let, co jsem knihu četla, stále si pamatuji, že jsem jí byla hluboce oslovena. Letos jsem v knihovně Prostějov při hledání jiné knihy náhodou narazila na další knihu o Etty, "Boží svědek v propasti zla", kterou napsal kanadský kněz Yves Bériault.

V knize jsem se dozvěděla, že i kanadského kněze Yvese Bériaulta nadchly deníky Etty Hillesum. A to dokonce tolik, že se jednak vypravil po jejích stopách na místa, kde Etty pobývala, a jednak se rozhodl napsat jakýsi její krátký životopis, ve kterém by ji stručně představil. Taková kniha může sloužit jako stručné představení života Etty a pozvání k četbě jejích vlastních textů, z kterých Bériault v knize často cituje, takže už si o nich můžete udělat představu.

Kromě toho se ale v této knize můžete dozvědět i něco, co v knihách napsaných přímo Etty nenajdete. Já jsem třeba netušila, že Etty sama chtěla svůj deník, pokud by někdy došlo k jeho publikování, pojmenovat „O děvčeti, které nedovedlo klečet“:
"O děvčeti, které nedovedlo klečet – takto chtěla Etty pojmenovat svůj deník, kdyby někdy došlo k jeho publikování, aby vyjádřila stav svého života před pokleknutím a po něm. Předtím to nedovedla, nyní už to umí! Pokleknutí jako symbol jejího odevzdání se, souhlasu, který se v ní zrodil. Náhlost a naléhavost tohoto nápadu ji zpočátku trochu leká, ale s důvěrou se tomuto pocitu, který připomíná zamilovanost, poddá. Etty se cítí být milována:
„Včera večer, než jsem šla spát, jsem najednou klečela ve svém velkém pokoji na světlém běhounu mezi kovovými židlemi. Bylo to úplně spontánní. Něco mě přinutilo, a bylo to silnější než já. Před nějakým časem jsem si slíbila: „Budu se učit klečet.“ Stále jsem se za toto gesto styděla, protože je stejně intimní jako gesta lásky, o kterých nelze hovořit, není-li člověk básníkem.“

1 10.08.2021

Poslední díl dobře uzavřel celou sérii této francouzské autorky. Nepřipadal mi tak kompozičně propracovaný jako předchozí díly (tentokrát tu nejsou jako druhá rovina souvislé dopisy nebo deníkové zápisy, jak to bylo v předchozích dílech, ale jen jednotlivé písemnosti, které postupně nachází sestra Marie Anežka) a odehrává se v podstatě už především v přítomnosti kamarádek Konstancie a Emílie, ale napětí (opět i trochu detektivní) v něm zase nechybí. Navíc tu jsou opět i úvahové pasáže - tentokrát především o prožívání manželství, o přípravě na něj i o zasvěceném životě. Dobře se tu uzavřely všechny dějové linie z předchozích dílů i osudy všech postav.

2 30.07.2021

Doporučuji nenechat se odradit tím, že se kniha objevuje v různých přehledech "doporučené četby". Je tam právem - je neuvěřitelně čtivá a napínavá, přitom se ale beletristicky drží skutečných historických událostí, které jsou pro nás významné a kterých už jsme - jako její současní čtenáři většinou nemohli být svědky. Vyplatí se na tyto události podívat očima různých postav knihy a spolu s autorem se zamyslet nad tím, jak k nám tyto události promlouvají dnes.
Doporučuju číst české vydání z roku 2020, které obsahuje (kromě zcela nového překladu do češtiny) i autorovu předmluvu z roku 1990, ve které upozorňuje i na některé další souvislosti. Sice mě poněkud překvapily některé autorovy názory - třeba na odsun Němců, ale neodvažuju se ho soudit právě proto, že já "jsem na Ploštině nebyla".
"Přemýšlel jsem o smyslu našeho nerovného boje. Jaký vlastně význam má to, co děláme? Je nás hrstka, třicet nezkušených mladých mužů. Zmůžeme něco proti dokonale organizované německé mašinérii? Pár tisíc ozbrojenců v této zemi přece nemůže ovlivnit výsledek války, neurychlí její konec ani o jediný den. Nikolaj nám říkával, že partyzán se oddílu vyplatí až po třetím mrtvém Němci. Partyzán, který nemá na pušce aspoň tři čárky, je pro hnutí pasivní silou. Nikolaj měl podobná hesla v oblibě, vyjadřoval svoje myšlenky v krystalických tvarech, v holých pravdách. Nedohodli jsme se spolu ani v otázce, co je vůči Němcům dovoleno z morálního hlediska. Copak oni nemají rodiny, ženy, děti? Je přece jen strašné je zabíjet.
„Mrtvý Němec už nezabije žádného Čecha…,“ rozsoudil náš spor Nikolaj.
Ovšemže naše činnost měla svoji váhu. Znervózňovala Němce, na cestách horami a průsmyky nebylo už jistoty. Dost Němců už padlo našimi zbraněmi, ukořistili jsme tisíce zbraní a vagóny munice, získali jsme důležité dokumenty, rozbili jsme nenahraditelné navigační a telekomunikační zařízení. Elektrické vedení jsme nadlouho vyřadili z provozu, poškodili jsme několik mostů a lokomotiv, u Strelenky leží na železničním náspu převrácený muniční vlak, u Lidečka druhý, desítky spálených motorových vozidel lemují okraje „našich“ cest. A naše ztráty jsou zatím minimální. Pět chlapců v Lipíně, čtyři padli za přestřelek. A ovšem mrtvý Nikolaj… A chlapec, který odešel ze stráže."

16 28.07.2021

Výborně zpracováno. Vzhledem k věku autorky až neuvěřitelně. Autorka sama přiznává (buď v knize nebo i v souvisejících rozhovorech), že to bylo díky odbornému vedení jejích učitelů a že díky těmto rozhovorům i sama lidsky dozrála. Rozhovory jsou výborně vybrané (z podstatně většího množství uskutečněných), a tak si můžeme udělat skutečně plastickou představu o životě v KLDR. Dobře zpracované mi přišly i poznámky pod čarou - autorka nevysvětluje nic předem, ale když začne někdo z dotazovaných mluvit o něčem, co by pro nás nemuselo být srozumitelné, vysvětlí, o co jde. Tak si tedy z rozhovorů s uprchlíky můžeme udělat dost plastickou představu o režimu v KLDR a jeho historickém vývoji, který jejich životy samozřejmě ovlivňoval.
Když se do rozhovorů začnete, asi budete podobně jako já žasnout nad tím, jak mohou lidé takto někde žít? Jak mohou umírat hlady, dokonce obětovat jedno jídlo pro lepší zdar komunismu, muži i ženy trávit dlouhé roky v armádě, nemít základní lékařskou péči, běžné léky nebo základní hygienické potřeby, posuzovat se navzájem podle společenského postavení (nazývaného songbun), nemít žádné přátele a nedůvěřovat dokonce ani členům vlastní rodiny? To asi nemůžeme zvenku ani pochopit, ani soudit. Podle mě je důležité si uvědomit, k čemu může vést lidi diktatura, co vše jim může ukrást z jejich důstojnosti a lidskosti a vyvarovat se těchto projevů – byť v mnohem menší míře – ve svém vlastním životě. Nahlédnout do toho, jak žijí lidé v KLDR, nám může také pomoci, abychom si uvědomili, jak se vlastně máme tady a teď dobře, i když si tak často na mnohé věci stěžujeme. Jsou skutečně ještě mnohem větší problémy než ty naše...
"Práce řidiče mě naučila, že každý se v Severní Koreji musí neustále hlídat, doma, v zaměstnání, na procházce, nemůžete nikomu věřit. Tolik nastrčených lidí! Bylo to neuvěřitelné. Protože jsem se na tom celém podílel a každodenně psal protokoly, přestal jsem ostatním důvěřovat. Nevěřil jsem ani své ženě, ani svému synovi. Chápete to? Nevěřil jsem čtyřletému klukovi, který ještě vůbec netušil, v jakém státě žije. Neustále jsem se před nimi hlídal a podezříval jsem každého, koho jsem potkal. Nic mi nepřipadalo jako náhoda, ke všemu jsem choval podezření, že je to podstrčené vládou či někým, kdo mě chce odstranit. Nedalo se v tom žít, ale byla to cena za luxus."

20 28.07.2021