Pojďme ještě kousek

25.11.2022

Nemám ráda knihy rozhovorů a ani je nijak nevyhledávám, ale u této knihy jsem udělala výjimku, protože je mi ctí, potěšením a národním svátkem, že Jiří Edy Zajíc je člověkem, se kterým se znám osobně a i jsme toho docela dost spolu prožili.
Jak to bývá v naší české mentalitě, i když si myslíme, že druhé známe, opak je pravdou. Ani já jsem o Edym nevěděla v podstatě vůbec nic. Proto jsem velmi vděčná za to, že "šel s kůží na krk," a poodhalil nejen svůj životní příběh, ale i své názory a pohledy na víru v Boha, na dobu, v které žil, na politickou situaci.
Z celé knihy dýchají na čtenáře tři věci, které jsou poměrně vzácné:
1. Edyho moudrost - protože on není jenom velmi inteligentní, ale zároveň je opravdu moudrým a hlubokým člověkem, který má velmi poctivé úvahy.
2. Edyho pokora - je až fascinující, s jakou pokorou si přiznává své životní omyly a chyby, toto se málokdy vidí.
3. Edyho čisté srdce - kdo jej znáte osobně, určitě můžete potvrdit, že je člověkem velmi čistým, a i toto je patrné z jeho úvah a myšlenek.
A zároveň mě ještě osobně potěšily dvě věci, které jsem vůbec nečekala:
1. Označení hoboje jako nástroje, který sám o sobě bere člověka za srdce. S tím se naprosto ztotožňuji, hoboj je jednoznačně můj nejoblíbenější nástroj pro svůj nádherný sametový zvuk, který bych mohla poslouchat od rána do večera.
2. Označení filmu Je třeba zabít Sekala jako snímku, v kterém má každý hrdina svůj jedinečný úkol - tento film podle mě mnoho lidí v mém okolí nevidělo, a přesto jej považuji za jeden z nejlepších filmů, který jsem kdy v životě viděla, a který ve mě hluboce zůstal.
Jednoznačně doporučuji.

15.08.2021

Na této knize rozhovorů je zajímavé, že se netázal jeden člověk, ale hned dva lidé různého věku: Martin T. Zikmund (*1966) a Tereza Zavadilová (*1992).
Jiřího Zajíce dlouhodobě sleduji a inspiruje mě, proto jsem se na knihu rozhovorů s ním dost těšila. Dozvěděla jsem se hodně o jeho soukromí i o tom, jak prožíval různé dějinné etapy, které já znám taky jen z vyprávění. Velice inspirativní byly jeho pohledy na církev - tam jsem s ním souhlasila téměř vždy.
Jediné, kde jsem s ním výrazněji nesouhlasila, bylo jak stále prezentuje "špatnou" školu a "dobrý" skauting. Jako člověk, který se angažuje v obojím (a výrazněji právě ve školství) to odmítám vidět takto černo-bíle.
Ale možná, v místech, kde se "zpovídaným" nesouhlasíme, jsou rozhovory nejzajímavější... (pokud tedy takových míst není příliš).
Doporučuji inspirativní osobnosti Jiřího Zajíce naslouchat i přes všechny jeho chyby, o kterých také zcela otevřeně a poctivě mluví - a i za to si ho vážím.