Massek komentáře u knih
Na obálce je napsáno - thriller z lékařského prostředí. No ano, hlavní hrdinka je psychiatrička a i na malý chirurgický zákrok dojde, ale spíš tam měla být anotace: thriller z newyorských kanálů. Lékaři asi lépe prodávají. Každopádně mně to bylo fuk, chtěl jsem si hlavně přečíst napínavou knihu, což se povedlo. Pro vybudování postavy hlavního záporáka je mu přisuzováno dost schopností, to je OK, protivník musí být něčím výjimečný. Ale ta jeho "telepatie", kdy odpovídá doktorce na její nevyřčené myšlenky, už mi zaváněla nereálným přeháněním. Mrknul jsem se ze zvědavosti na autora a zdá se, že v češtině už od něj nic dalšího nevyšlo, což je možná trochu škoda, asi nakonec tehdejším prodejním číslům nepomohl ani ten lékařský pláštík.
Věděl jsem, že dřív nebo později musím ochutnat něco vypečeného od Kotlety. Sáhl jsem po Lovcích, protože je to samostatný kousek, co kdybych byl nespokojen, že. Neměl jsem jiné očekávání než akci, rychlé tempo a drsné či vtipné hlášky (ideálně kombinaci). A to vše jsem taky dostal. Sice zatím nemám porovnání s dalšími díly autora, ale pro mě je tahle kniha v rámci žánru bez problémů za 5 hvězd.
Pátrání vedené tentokrát ve dvojici s paní Oliverovou probíhá takřka klasicky až k závěrečnému odhalení. Na zašmodrchanec, který se čtenáři těžko rozvazuje, jsem od autorky zvyklý, ale tentokrát jsem byl velmi blízko. Jenže ten sladkobolný konec byl dost nepovedený, v tomto jsem zajedno s komentářem od 1amu.
Vesmírná odysea - bavil mě i úvod, výborný náhled na pračlověka, po objevu obelisku a na cestě k Saturnu se to samozřejmě obzvlášť rozjelo, pecka. Ani bych u románu nemusel mít ten intergalaktický bombastický konec, pro mě byla poctivým základem ta vesmírná cesta.
Rajské fontány - začátek možná pozvolný, ale zase se mi líbilo, že na nás A.C.C. nevrhl jen klasickou technokratickou SF, ale že se každý projekt musí kromě technických potíží potýkat také s těmi ekonomickými, právními či společenskými. A hlavní postava ještě navíc se zdravotními. Sice SF, ale tak reálně vyznívající (i po těch letech od vzniku románu), mně se to tak líbí. Vrchol knihy v podobě záchranné akce už to jen správně vygradoval.
Návrat ke knížce z dětství, asi jako u většiny ostatních komentářů. U některých povídek je znát jejich původní forma pro časopis, jsou tak zvláštně narychlo ukončené a pointa se dá často odhadnout už z prvního odstavce. Ale vlastně to nevadí, protože díky rozsahu je hned přečtená a skáču na další povídku. Z tohoto důvodu mi tam taky moc nesedl "vícedílný" příběh Sázka v klubu AGS, ale jinak je to klasická klukovská dobrodružná oddychovka s atmosférou dalekých zemí a moří.
Sloučit v českém vydání tři díly z anglického originálu do jednoho byl dobrý tah. Ilustrace od Gerryho Embletona (troufám si říct legendy v branži vojenské historie) jsou taky skvělé. S textem je to o něco těžší, sice to k tématu patří, ale výčty čísel jednotek a drobné odchylky v jejich oblečení a označení jsou na čtení náročnější, zvlášť když tvoří velkou část z obsahu.
Jako student jsem ty básně žral, fascinoval mě ten divoký svět chlastu, sexu, dostihů a sprosťáren. Teď už z toho nejsem tak bezmezně nadšený, ale pořád se to čte dobře, Bukowski zkrátka uměl postihnout ten hmatatelný život ulice.
osamělý pes
jdoucí po rozpáleném letním
chodníku
vypadá, jako by měl moc
deseti tisíc bohů
Autorka má spoustu originálních nápadů, které mě opravdu bavily. Já bych si sice postapo svět v centru města asi až tak bezstarostně nepředstavoval, ale to prostředí je popsané bezvadně. Smršť neotřelých fíglů pak graduje v závěru, kdy armáda umělců rozjede svou vlastní bojovou strategii. Trošku škoda, že to finále se vstupem Brigadýra do San Francisca přichází až v závěrečné pětině knihy, ale zase stojí za to si přečíst i krátký doslov autorky, který mi přeci jen více objasnil důvody a pozadí vzniku románu.
Drsná práce u rybářské hlídky ukazuje, že tvrdá byla práce na moři, ale ještě více pak s lidmi co se kolem obživy na moři pohybovali. A přesně jak popsal v komentáři nhima, možná to nejsou klasicky napsané dobrodružné povídky, ale dýchá z nich velká uvěřitelnost od někoho, kdo se v tom prostředí opravdu pohyboval a znal ho.
Mrakoplaš přepadlý přes okraj se nám vrací do hry, společně se svým společníkem Dvoukvítkem. Hru rozjíždějí univerzitní mágové, do centra dění se dostávají i další nové figury a figurky. Nejvíc prostoru z nich dostal asi Barbar Cohen, ten tam sednul a dobře mě bavil. Absurdity se nám střídají jedna za druhou a přinášejí s sebou i dávku humoru. Líbí se vám svérázné Zavazadlo, Smrť, nebo Zaklínadlo? Všechno tu najdete. Já jdu shánět další díl.
Pratchettova fantazie je bezpochyby skvělá, zábavná. Jeho nápady mě bavily a leckdy i překvapily. Je vskutku neotřelý a originální, jen jsem si u pár pasáží říkal, jestli ještě o takovou originalitu stojím, jestli už to není ztřeštěné až moc. Ale celkový dojem samozřejmě dobrý, styl lehký a čitelný. Navíc mi pár známých říkalo ať jen čtu dál, že první Barva kouzel ze série se jen rozjíždí a čeká mě ještě pořádný tobogán zábavy. Tak uvidíme!
Jednotlivé povídky jsem ohodnotil hvězdičkami samostatně, ale neodpustím si krátký komentář ke grafické úpravě magazínu. Fotokoláže na začátku každé povídky sice alespoň vytváří optický předěl mezi jednotlivými díly, ale jejich úroveň ve mně úplně vyvolala pocit levné produkce z devadesátek :) A ta titulní stránka snad proboha vůbec nesouvisí ani s jedním obsahem?
Jednoduché kresby architektonických prvků v této útlé knížečce se mi strašně líbí. Upozorňují často na detaily, kolem kterých denně chodíme a přesto si jich vůbec nevšimneme. Mám dokonce výtisk s poděkováním žáků ZŠ paní autorce za besedu :) netuším kde jsem ho sehnal, asi na 99% v některém antikvariátu.
Ty knížky pana Větvičky se tak dobře čtou... tentokrát mi to ale trvalo déle, protože jsem si rovnou dohledával informace o leckterých rostlinách, které neznám, a že jich je bohužel dost. Jenom v předmluvě samotného autora je jedna věta (ta úplně poslední), ze které je mi trošku smutno. Děkuji za další krásné chvilky s Vaší knihou.
V úvodu se píše, že Jaromír John, ačkoliv se dostal do školních osnov, neměl nikdy široký okruh čtenářů. I tady na Databázi je vidět, že nepatří mezi čtená díla, k dnešnímu dni přečtena jen 5x, což pro knížku z roku 1958 a z edice Světová četba nevypadá jako skvělá vizitka.
A je to škoda, protože hned první povídka Zbloudilý syn mi přijde moderní, čtivá a svižná. K hlavnímu hrdinovi tedy moc sympatií asi nepocítíte, ale to je holt jádro tohoto příběhu.
U paní Bohdany mi ústřední postava důstojnického kavalíra taky nejdřív zvlášť k srdci nepřirostla, ale zase je tu na krátkém rozsahu krásně zobrazen její vývoj. Trefné.
Třetí nejdelší práce Eskamotér Josef je zároveň hlavním titulem knihy, paradoxně se mi ale zdála nejslabší. Popis tvrdého života novopackých sklářů je fajn, prolínání s biblickým Jobovým příběhem už mi tak pod nos nešlo.
V každém případě si z toho beru ponaučení, že není potřeba vyhýbat se předem čítankovým autorům či u maturity obávanému okruhu meziválečné prózy. Že je autor v učebnicích ještě neznamená, že je nudný nebo pro děti :)
Rozhodl jsem se v těžkém období pro kulturu podpořit malé a sympatické nakladatelství Gnóm! a objednal jsem si u nich dva tituly. Ursulu Le Guinovou jsem si vybral, protože jsem si matně pamatoval pár jejích pěkných úvodníků, které vyšly kdysi v české edici magazínu F&SF. A zde se opět ukázalo, jaký jsem mamlas, cha! Dodatečně jsem si to dohledal, a ty úvodníky byly od Kristine Kathryn Ruschové :)
Ale naštěstí to vůbec nevadí, protože jsem si alespoň díky těmto esejům rozšířil vlastní obzory.
Povídky ve Třetí knize jsou poměrně vyrovnané a všechny mě bavily. Žádná možná nemá vyhraněnou a šokující pointu nebo dramaticky stoupající gradaci, ale já si na tempo Barkerova vyprávění zvykl a docela mi vyhovuje. Líbí se mi, jak autor pracuje s povídkovým formátem, charakteristiky a pohnutky postav nebo různé popisy jsou výstižné a dostačující, ale přitom nijak zdlouhavé ani nudné. Jsou to takové poctivé řemeslně psané kousky, a to nemyslím nijak hanlivě, protože přídavek fantazie a originality tam od Barkera vždycky najdu.
Druhá kniha má nejvyšší vrchol hned na začátku, v první povídce Strach. Ačkoliv zde nevystupují žádní démoni, pekelné atributy či nadpřirozené schopnosti, přesto na mě působila nejděsivěji. A nebo možná právě proto. Další povídky už se vezou na trošku nižší vlně, po úvodním výborném nástupu je to trošku zarážející, zvolil bych asi jiné pořadí povídek v knize. Jenže je to těžké, on taky tu úroveň vnímá každý jinak.
Jak jsem sám sobě slíbil po přečtení "Čtvrté", netrvalo to ani rok a vrátil jsem se k začátku Barkerovy série Knih Krve a přečtu si je znovu. V hlavě mi z nějakého důvodu zůstal pocit, že První byla nejlepší a tak jsem při druhém čtení přistupoval k titulu s větším očekáváním, což bohužel možná přineslo i lehké zklamání. Jednou jako bych hned od začátku tušil kam celá povídka směřuje, u dvou jiných dojem, že by se daly vyškrtnout celé stránky a nic by se nestalo. Snad jen subjektivní názor daný mým nevhodným přístupem, protože jinak se mi Barkerův styl psaní vlastně líbí. Na důkaz přízně hned skáču na Dvojku :)
V první části z třicetileté války autor výborně spojil osudy obyčejného člověka s historickými událostmi, nechává nás na jeho příkladu nahlédnout na reálie 17. století a v knize pro mládež tak nenápadně spojuje vzdělávání s dobrodružnou literaturou.
Druhá část na moři a karibských ostrovech je samozřejmě exotičtější, ale ani tam nechybí prostor pro vykreslení historických vztahů a souvislostí. Mně se třeba líbila i "neakční" pasáž popisující úmornou dřinu na tabákové plantáži.
Občas nám je sice ústy (perem) Jana Kornela v rámci doby vzniku knihy dáno jasně najevo jeho správné sociální smýšlení, ale co už, koneckonců on by to tak při jeho životních zážitcích asi opravdu cítil. Na spád knihy to nemá vliv a pro mě je to určitě jedna z nejlepších dobrodružných knih pro mládež.