MartaPear komentáře u knih

Dobře potrhlý příběh, ale kdo ví... Jako pokus o vysvětlení různých záhad a hluchých míst v historii Země docela slušné.

Velmi působivá knížka. Přestože je o nezáviděníhodném osudu, je vlastně pozitivní a optimistická. Osud hlavní hrdinky byl opravdu nelehký, takže happy end byl na místě.

Přečetla jsem už asi po šesté a pokaždé se mi knihy a osudech rodu Daga Bjorndala líbily víc a víc, protože jsem nemusela dychtivě přeskakovat řádky, ale naopak si vychutnat každý odstavec a stránku.

Nedočetla jsem ani na druhý pokus. A z toho, co jsem přečetla, jsem usoudila, že Marta je … poněkud divná.

Aniku a antické příběhy mám ráda od dětství, ale tohle bylo ta rozvláčné, že jsem knihu nedočetla. Přesněji jsem jí "přečetla" celou, ale tak, že jsem nudné pasáže přeskakovala, i několik stránek.

Pobavila jsem se já i vnuk!

V Městské knihovně na Petřinách se konala zajímavá akce, autorské čtení a diskuse o této knize, takže jsem jí vypůjčila a kupodivu i přečetla celou. Ale trvalo mi to tři týdny, kdy jsem to několikrát chtěla odložit. Přišlo mi to příliš rozvláčné a občas nevěrohodné v reáliích. Ale na druhou stranu je to vlastně „vyprávění“ hlavní hrdinky, obyčejné ženy, od které se neočekává umělecký projev.Nikdo jsme v té době nežili a tak nemůžeme soudit, každý má své povědomí o té době pouze ze školy, případně ještě rodinných vzpomínek. A samozřejmě z uměleckých zpracování, filmů, literatury aj., která jsou samozřejmě ovlivněna názorem autorů. Jinak je to možná docela výstižné zachycení toho nejobyčejnějšího života se všemi radostmi i strastmi.

Naprosto dokonale vystižené problémy a „problémy“ pubertální holky. Velice ze života a navíc podané s lehkostí a nadhledem. Při čtení se mi z paměti vynořovaly vzpomínky na stejnou dobu, tedy školní a středoškolská léta, na naše příhody, průšvihy i tehdejší názory, pocity i city.

Neuvěřitelná knížka, bohužel s uvěřitelným obsahem. Cca 250 stran jindy přečtu za dva až tři dny, tuto knížku jsem četla víc jak týden, protože se to nedalo číst dlouho. Bohužel stále platí Homo homini lupus neboli Člověk člověku vlkem. A že ten tyran byl vlastní „milující“ manžel je o to děsivější. Přemýšlela jsem, jestli je to pravda nebo autorská licence. Bohužel je to na základě skutečných faktů. Tyran byl odsouzen na 20 let, ale trest smrti by na něj pasoval lépe. I když možná si ho ve vězení „podali“ kolegové. Autorka a zároveň oběť je neuvěřitelně odvážná a silná osobnost, že to přestála a ještě o tom dokázala veřejně mluvit a psát.

Mám ráda ostatní autorovy knihy, tahle je pro mě asi nejhorší. Začala jsem jí číst před několika lety, ale nedočetla. Ani druhý pokus nevyšel. A to píše o místech mě blízkých, ale ani to mě nepřesvědčilo.

Sice zamotané, ale přiměřeně. A hlavně celkem věrohodné a logické pátrání o ukradených penězích na stavbu kláštera. Sice jako obvykle je to hodně zamotané, ale alespoň jsou jména zapamatovatelná. Samozřejmě nemůže chybět prostopášnická linka, naši předkové nebyli upejpaví, co se týče vztahů a sexu, tedy podle autora. A samozřejmě Oldřich z Chlumu vše vyřešil.

Sice vtipně napsané, ale proč se kdekterá ženská domnívá, že ohromí svět líčením svých manželských, vztahových a jiných problémů?

Žádná sláva… tak spletitý děj se spoustou odboček a množství aktérů vyžadoval hodně velké soustředění. Místo oddechového čtení aby si jeden vzal na pomoc historické seznamy šlechty.
Po několikaleté přestávce jsem opět otevřela Vondruškovu knihu v naději, že by se mohl vrátit k jednoduchým příběhům. No, myslím, že si dám opět pauzu a pokud budu mít chuť na středověkou detektivku, vezmu za vděk staršími díly. Které se četly jedním dechem a člověk byl pořád „v obraze“, zatímco tady bylo nutné pořád sledovat, kdo je jak propleten v rodinné historii.

Knihou jsem se prosmála! Hned v prvním odstavci a takhle to šlo dál. Ještě že jsem byla sama doma, protože by se na mě ostatní nejspíš chodili dívat s podezřením, že jsem se zbláznila. V hlavní hrdince jsem se tak z osmi desetin viděla, jen její vášeň pro jógu mě míjí. Je vidět, že autorka je „od fochu“, knihovnice, protože její češtinu jsem si neuvěřitelně vychutnávala. Dnešní rychlokvašení autoři by určitě nepoužili formulaci „když se (ráno), vybarvím“, ale fádní „namaluji se“. A podobnými perlami se text jen hemží. Navíc jsou jednotlivé příběhy nádherně vypointované. Těším se na další!

Realistický popis, co všechno jsou rodiče schopni udělat pro své, i dospělé, dítě, Tedy někdy se mi to zdálo až přehnané, jak se rodiče pletli do léčby, obdivovala jsem trpělivost lékařů i sester, ale zároveň jsem je chápala. Teba bych se v podobné situaci chovala stejně. Přestože je to vlastně deník, kterým si to tatínek všechno asi zpracovává a vyrovnává se se smrtí dcery, je to čtení napínavé, má spád a až do konce pořád svítila hvězdička naděje..

Zase jedna … potrhlá, která si myslí, že je spisovatelka. Asi si psala deníček a usoudila, že její život je tak strašně moc zajímavý, že s tím musí seznámit širý svět.

Při čtení této knihy jsem si připadala jako v hospodě, jako že sedím s nějakým starším pánem u piva a on bilancuje svůj život. Nelehký život, vlastně autor zachycuje úplně obyčejný život úplně obyčejného člověka. A je to také obraz života střední vrstvy za první republiky, za okupace, za poválečné euforie i následného dění. Politika je na okraji, vlastně i jeho rodinný či osobní život je zachycen jen okrajově. Prostě tok myšlenek, vzpomínek. Ale z jeho volného vyprávění se člověk o životě v té které době dozví víc, než v deseti učebnicích. (Je zajímavé, že „moje“ kniha vypůjčená z knihovny má úplně jinou grafiku vazby, přestože vyšla také v roce 1964. Možná jí chybí papírový přebal?)

Velmi zvláštní kniha. Přibližně 270 stránek z 310 je věnováno zájezdu českých hudebníků na koncertní šňůru do Německa. Velmi stereotypní děj: Cesta autobusem od města k městu, od jednoho koncertního sálu k druhému, neustálé přesuny z hotelu do hotelu. A mezitím je jen jako na okraj perfektně zachycený čas v autobuse, v hotelích i v koncertních sálech, drobné zlozvyky jednotlivých osob, jejich vztahy, problémy, sympatie i antipatie. Nezakrývá ani negativa takového kočovného života, kdy špičkoví hudebníci žijí od koncertu ke koncertu, nejen fakticky, ale i třeba existenčně.
A po návratu z úspěšného turné se vrátí domů přesně ve chvíli, kdy se objeví na scéně covid. A všechny jejich plány, nasmlouvané koncerty i osobní přání jsou nejen na zbývajících stránkách knihy fuč.
Dalo by se říct, že je to smutná, beznadějná, pesimistická kniha. Kupodivu není. Je o vůli, síle a víry v lepší zítřky.

Nedočetla jsem. Buď nebyl vhodný čas, nebo nejsem naladěná na tento způsob psaní. Nedokázala jsem se začíst, pořád jsem čekala, kdy to konečně přijde, ale v polovině sem to vzdala.
Je to něco mezi biografií, vzpomínkami, úvahami, ale páté přes deváté. Autora mám ráda v Zázracích přírody, jeho čeština je excelentní, ale i tak jsme se prostě míjeli. Možná mi vadil styl psaní, používá spoustu velmi krátkých vět, zatímco já jsem spíš na rozvitá souvětí.
Příklad: Odstavec ze strany 214: Asynchron. Obrázky titulků na prvních stranách novin. Zprávu přebraly druhý den velké deníky. Jenže odměnu jsem nesklidil.

V knihobudce jsem si vypůjčila knížku do MHD. Základní požadavek: malá. Tentokrát to byly Opožděné reportáže od Ladislava Mňačka (skvělá knížka!) a v ní záložka s reklamou na další dvě knížky vydané roku 1964. První, od Norberta Frýda Sloup vody za celých 9 Kčs, už jí mám rezervovanou v knihovně. Ale druhou - Divný člověk za 10 Kčs - bohužel nemají. A protože jsou tu jen dvě recenze a obě zajímavé, rozhodla jsem si tu knížku dokonce koupit. Kupodivu je na internetu k sehnání za 45 Kč plus dalších 45 za dopravu...