markej komentáře u knih

Novela vypráví příběh poněkud zvláštního přátelství, které vzniklo mezi geniálním profesorem matematiky, jenž po úrazu přišel o krátkodobou paměť a pamatuje si události staré pouze osmdesát minut, a jeho hospodyní a jejím synem, jemuž profesor říká Odmocnina.

Ač se jedná o poměrně dojemné čtení, nemůžu bohužel říct, že by se mě nějak hluboce dotklo, celé vyprávění po mně tak nějak sklouzlo, nevzbudilo ve mně nějaké větší emoce... V hodnocení tedy zůstávám tak nějak na půl cesty a připadá mi, že když si knížku nepřečtete, o moc nepřijdete...

Hodnocení: 3,5 * z 5 *

2 01.05.2024

Bohatá paní Ferrarsová záhadně umírá krátce potom, co oznámila, že se vdá za rovněž velmi movitého souseda Rogera Ackroyda, který je ovšem taktéž nalezen mrtvý, někdo ho probodl dýkou... Pachatele společně s Herculem Poirotem odhaluje místní lékař James Steppard... A odhalení je vskutku velice nečekané, Agatha se čtenáři famózně vyšplouchne...

Nejsem žádná velká odbornice na Agathu Christie, jejích knih jsem zatím přečetla vlastně jen pár, ale tahle se zatím opravdu vymyká díky konci, který mi vyrazil dech... Rovněž jsem si velmi užívala suchý anglický humor, ironické glosy vypravěče a rychlý spád příběhu...

Suma sumárum velká spokojenost...

Hodnocení: 4,5 * z 5 *

Caroline měla s manželem prožít v Londýně druhé líbánky při oslavě deseti let od svatby... Všechno ale dopadne úplně jinak, než si představovala, a navíc se jí podaří odkrýt zajímavý příběh apatykářky z konce 18. století, která prodávala jedy podvedeným ženám, aby se mohly pomstít mužům, již je zradili...

Na příběhu se mi líbila lokace Londýna, střídání časových rovin, to, že příběh byl vyprávěn třemi různými ženami a že se maličko odkryly způsoby, jak lze s jedy zacházet...

Mrzelo mě však, že příběh nebyl více vrstevnatý, že jsem nebyla svědkem toho, jak apatykářka vyslechne všemožné ženské vyprávění a jak řeší všemožné situace, my zažijeme pouze interakci se dvěma vznešenými dámami...

Knížka patří spíše do kategorie romantické oddechovky, než aby to byl propracovaný historický román, ale byla fajn a četla se mi hezky...

Hodnocení: 4 * z 5 *

1 01.05.2024

Eduard Klajner, starší muž v předdůchodovém věku, jednoho tropického červencového večera najde na své zahradě přivázanou ke stromu mladou ženu, což mu samozřejmě zcela změní jeho staromládenecký usedlý a osamělý život v rodném domě na jihomoravské vsi.

Anotace slibovala "psychologický thriller o tajemstvích, která měla navždy zůstat skryta", proto jsem čekala trochu něco jiného, než jsem dostala. Kniha má poměrně pomalé tempo a žádné velké a nečekané zvraty se v ní nedějí, ani konec není nijak překvapivý, dech vám určitě nevyrazí, někomu bude připadat možná až bezvýrazný, mdlý...

Co se knize ovšem nedá upřít, je skvěle vybudovaná atmosféra, jednak sužujícího tropického vedra, které člověka otupuje a možná mu i trochu zastírá běžné vidění světa, jednak je zde ve zkratce skvěle přiblížen život na vsi se všemi jeho úzkoprsými obyvateli, kteří mají poněkud omezený pohled na svět a pro "upřímné" slovo a verdikt nejdou daleko...

Jakub Fránek rozhodně umí psát, dokáže vykreslit svět, který je uvěřitelný, dovede se ponořit do nitra postavy. Přesto všechno jsem čekala ještě něco víc, chyběla mi ona avizovaná thrillerová složka... Nicméně knížka to určitě není špatná a další autorova tvorba mě bude zajímat...

P. S. Naprosto mě uhranula obálka knihy, ta je podle mě nádherná...

Hodnocení: 3,75 * z 5 *

1 16.04.2024

Po letech jsem se v rámci "společného čtení" s dcerou při přípravě na její maturitu vrátila ke klasice Petr a Lucie.

Pamatuju si, že na mě na gymnáziu před nějakými třiceti lety text zapůsobil. Příběh dvou mladých, nevinných a duševně ještě neposkvrněných lidí, žijících v Paříži, kteří zapomenou na společenské rozdíly, jež mezi nimi panují, a nechají se zcela pohltit svou zamilovaností, že místy zapomínají na vřavu první světové války, mě vzal za srdce. Tragický konec mnou otřásl.

Když jsem teď po letech knížku četla, všímala jsem si spíš toho, že vyprávění mi mnohdy připadalo patetické a sentimentální a přímé řeči nepřirozené. Ačkoli to je jistě ovlivněno i dobou, kdy text vznikl (před více než sto lety), stejně to byl pro mě rušivý element, který mi brání dát novele plný počet hvězd.

Hodnocení: 3,5 * z 5 *

8 16.04.2024

Liv Carlsenová žije se svým autistickým synem Adrianem, který téměř nemluví, na odlehlém místě v malém norském městě. Jednoho dne ji unesou a syna odvede neznámý muž. Případem se začne zabývat novinářka Selma, která hledá nové téma, jelikož právě napsaný článek o pokoutních postupech v módním průmyslu zatím nemůže uveřejnit. Poslední hlas v příběhu patří ruské modelce Anastasii, jež se díky své nevšední kráse dostane na přehlídková mola předních módních značek a která velmi záhy pochopí, že úspěch rozhodně není zadarmo. Všechny osudy postav se samozřejmě postupně protnou...

Řeknu to rovnou: už jsem četla daleko lepší thrillery... Na můj vkus bylo vyprávění příliš pomalé, čekala bych svižnější tempo a více zvratů, ty nastaly až na několika posledních stranách... Nic moc nečekaného se v románu nestalo, poměrně brzy je vám jasné, kdo vlastně ona záhadná Liv je... K tomu přidejte až příliš sladký konec, občasné nelogičnosti a nedotaženosti, sem tam něco přitaženého za vlasy a jednu obrovskou nepochopitelnost: jedna z postav má vážný zdravotní handicap, který je nemožné dlouhodobě skrývat, ale téhle postavě se to po celý život daří, nikdo její zdravotní omezení neodhalí, to už bylo skoro donebevolající...

Knížku tedy hodnotím jako naprosto průměrnou, na zadek jsem si z ní rozhodně nesedla, i když jsem se na ni díky zajímavé anotaci velmi těšila...

Hodnocení: 3 * z 5 *

2 10.04.2024

Prvotina Zuzany Dostálové, která letos vyšla v druhém vydání...

Autorka ve své autobiografické novele vzpomíná na své dětství, a to především na momenty, které ji nějakým způsobem více či méně formovaly...

Patřily mezi ně například prázdninové návštěvy u prarodičů buď na Moravě, či v Jihlavě, pobyt v nemocnici, při němž se Zuzanka seznámila s mnohem starší Monikou a s níž si dopisovala, hovory s tatínkem Zeno Dostálem, jenž pracoval také jako scenárista, díky čemuž si autorka mohla listovat jeho scénáři slavných filmů a seriálů (například Sestřičky, Vlak dětství a naděje či Smrt krásných srnců)...

Nechybí ani zážitky ze školy, na prázdninová setkání s vrstevníky či vzpomínky na to, jak autorka musela cvičit na violoncello... Osobně mě velmi zaujaly připomínky židovských rituálů a svátků, které rodina stále dodržovala, a zcela subjektivně mě potěšila zmínka o tom, jak Zuzanka jezdila s dědou a babičkou nakupovat do Třeště a Kostelce, protože to jsou města, která leží nedaleko mého bydliště a například do Třeště jsem chodila na druhý stupeň základní školy...

Novelu prostupuje zvláštní nostalgie a smutek, nejsilněji samozřejmě v těch momentech, kdy skutečně někdo z tohoto světa odešel... I přesto všechno se mi knížka však nijak hluboko pod kůži nevryla, ani nevím proč, možná kvůli své formě fragmentárního vyprávění v krátkých úsecích, díky němuž vznikla jakási mozaika, mně by asi víc vyhovovalo obšírnější vyprávění...

Hodnocení: 4 * z 5 *

3 09.04.2024

Osm rozhovorů s devíti ženami (jeden z rozhovorů je veden s lesbickým párem), které jsou bezdětné...

Na tenhle titul jsem na Instagramu zatím zaznamenala převážně kladné reakce, já mám ovšem ke knize několik výtek...

Celkově mi moc nesedl výběr respondentek, připadal mi poněkud nevyvážený, jednak se minimálně tři z rozhovorů nesly na výrazné ezo vlně (což by mi tolik nevadilo, kdyby se jednalo o jeden z osmi pohledů, ale aby byla takto pojednána skoro polovina rozhovorů, to mi přišlo moc), jednak všechny ženy ani ještě nebyly definitivně rozhodnuty, že se matkami nestanou, čili ten název a očekávání z knihy jsou trochu zavádějící...

Dále mám docela velký problém s celou formou knihy... Pominu-li množství chyb (včetně spojení "vztyčný" bod), nesedl mi způsob zpracování... Podle mě se ukázalo, že není dobrý postup víceméně přepsat rozhovor tak, jak se vedl, ale je potřeba ho trochu "učesat"... Protože se to nestalo, rozhovory jsou na moje gusto stylisticky nepříliš povedené, jednak se rušivě mísí spisovná a nespisovná čeština, jednak mám celkově pocit, že se často tak trochu "tlachá", řeší se okrajové věci, a tudíž se pro mě rozhovory často stávaly i povrchními, místy nešly tak do hloubky, jak bych očekávala, proto se mě mnohé vnitřně až tolik nedotkly...

Je jasné, že zvolené téma je nanejvýš důležité a zajímavé, bohužel kvůli zpracování jsem žádný větší a hlubší zážitek neprožila, někdy se totiž i stalo, že bezdětnost se stala spíš okrajovou záležitostí a hovor se zaměřoval na život respondentek obecně, což mě v důsledku rovněž zklamalo...

Hodnocení: 3 * z 5 *

8 05.04.2024

Nejnovější román mé velmi oblíbené autorky Barbory Šťastné přibližuje (pro mě dosud neznámou) událost ze začátku války, během níž se podařilo poslat přes devět tisíc Židů loděmi do Palestiny s tím, že budou přispívat k budování kibuců.

Dvěma hlavními ženskými hrdinkami jsou Ferda, která ze začátku bere cestu především jako dobrodružství, a velmi temperamentní a provokativní Charlotta, jež se do výběru k přesídlení dostala vlastně dost náhodou, ani není "čistokrevná" Židovka, židovský původ má po otci.

Cesta do Palestiny je provázena řadou útrap, z několika plánovaných dní se protáhne na několik měsíců a nakonec emigrantům ani není do Palestiny vstup povolen, skončí v internačním táboře na Mauriciu.

Na knížce mě nejvíce zasáhlo opětovné uvědomění si, co všechno musely spousty lidí v poměrně nedávné minulosti zdolat, aby přežili, včetně toho, že například ani neměli možnost prožít nějaký intenzivní a silný milostný vztah, partnery si vybírali spíš racionálně z omezeného počtu svých blízkých přátel.

Trochu mě mrzelo, že z posledních dvou kapitol, odehrávajících se v roce 1968 a 1990, se nestaly celé díly knihy s tím, že cesta do Palestiny by se zkrátila na jeden menší díl, tak bych byla zřejmě spokojenější.

Celkově ovšem hodnotím vysoko, moc se mi líbí, jak autorka píše, jak dokáže vykreslit postavy i prostředí, nicméně Samotářky se mi pod kůži dostaly ještě o maličko víc než právě tento román.

Hodnocení: 4,5 * z 5 *

3 01.04.2024

Carrie Soto byla dlouhá léta světovou tenisovou jedničkou, která už ovšem s tenisem skončila... Nyní však tenisu vládne nová královna Nicki Chanová a hrozí, že Carrie sebere titul v počtu vyhraných grandslamů... Po šesti letech přestávky se Carrie rozhodne ve svých 37 letech k tenisu vrátit a Nicki rozdrtit...

Carrie je neskutečně houževnatá a drsná žena, jež neprojevuje žádné emoce, leda tak vztek, ne nadarmo jí přezdívají Válečná sekera... Trénuje ji její otec Javier, který se ji kolikrát marně snaží přesvědčit o tom, že vítězství není všechno a že tenis by neměl být celý její život... Přijde na to Carrie také? Není to postava, kterou byste si zamilovali na první dobrou, nicméně minimálně ji musíte obdivovat pro její neuvěřitelně pevnou vůli...

Pocity při čtení se mi trochu proměňovaly... Knížka mě hned na začátku vtáhla, obracela jsem stránku za stránkou a hltala příběh Carriina vzestupu... Potom nastala jakási stagnace, připadalo mi, že popisy příprav na zápasy jsou trochu zdlouhavé a repetitivní... Poslední čtvrtina knížky už ale opět jela, zase jsem stránky hltala ve snaze zjistit, jak to celé dopadne... Závěrečná kapitola za mě byla skvělá a poslední věta super, někdo tyhle konce nemá rád, já je však ráda mám...

Nevím, jak se bude knížka líbit těm, kteří k tenisu nemají naprosto žádný vztah, ale já nakonec hodnotím stejně jako Evelyn Hugo, tedy plným počtem hvězd...

Hodnocení: 5 * z 5 *

3 27.03.2024

Tak mám za sebou prvního pořádného Kinga (zatím jsem měla na kontě jen jeho krátký Cyklus vlkodlaka)... Řbitov zviřátek jsem nakonec zcela neplánovaně přečetla díky své práci...

Příběh se odehrává v 80. letech minulého století a líčí, jak moc ovlivnil hřbitov s pohřbenými zvířaty rodinu univerzitního lékaře Louise... Knize se nedá upřít postupně budovaná tísnivá atmosféra, pro mě ale bohužel místy měla až příliš pomalé tempo a ukázalo se, že asi opravdu nebudu příznivcem hororů... Nějak nedokážu najít zalíbení v tom, co k hororu patří, v tomto případě především v krvelačných a pomstychtivých zombících, zvláště těch dětských, je to na mou povahu nějak příliš...

Hodnocení je tedy tentokrát velmi subjektivní, Kinga ještě ale úplně neopouštím, pořád bych si ráda přečetla něco z jeho novějších románů...

Hodnocení: 3,5 * z 5 *

4 26.03.2024

Vypravěčem téhle krátké knížky je desetiletý František, který nemá rodiče a vyrůstá v polském sirotčinci, kde děti vychovávají jeptišky. František je vnímavé dítě s bohatou fantazií a slovní zásobou, takže trefně glosuje dění kolem sebe a zamýšlí se i nad svým osudem či celým světem a jeho uspořádáním.

Knížku tvoří krátké kapitoly, takže čtení odsýpá, k dobrému pocitu přispívá i to, že téměř každá kapitola má svou pointu. Vyprávění je místy trochu smutné, místy humorné, jedná se o pestrou směs postřehů. Ačkoli se František kolikrát snaží působit jako drsný hoch, pod povrchem cítíte, že je to stále křehké dítě, které touží po lásce, pozornosti, péči, objetí a po tom, aby patřil do nějaké rodiny.

"Znovu jsem pochopil, že život o mě nikdy bojovat nebude, proto musím já bojovat o něj." (str. 136)

Hodnocení: 4,5 * z 5 *

Lucie se stěhuje na kraj jihočeské vsi do bývalé katovny, aby se odstřihla od svého minulého partnerského vztahu i od života v Praze... Situaci jí ale zkomplikuje duch paní Celestýny, jehož vídá v polorozpadlém zámečku v lese a jehož prostřednictvím se jí odkrývá smutný Celestýnin osud, a nenadále vzniklý vztah s Petrem z nedaleké farmy...

Pokud hledáte nenáročné a celkem předvídatelné odpočinkové čtení a nevadí vám téma duchařiny, klidně po knize sáhněte a pravděpodobně budete spokojeni... Pokud ale vyhledáváte náročnější knihy s vrstevnatějším způsobem vyprávění, se závažnějšími tématy a nějakým přesahem, budete nejspíš poněkud zklamaní...

Já se tentokrát řadím k té druhé skupině, ačkoliv se knížka četla velmi dobře a na prvotinu je velice solidně napsaná, přece jen jsem čekala trochu víc... Na další autorčinu knihu jsem nicméně zvědavá, kdyby napsala nějaký vztahový román vyloženě jen ze současnosti a bez nadpřirozených prvků, s velkou chutí bych si ho přečetla...

Hodnocení: 3 * z 5 *

26.03.2024

Nate Monroe strávil sedmnáct let v cele smrti, než se prokázalo, že byl odsouzen neprávem, a než ho propustili...

Madison Harperová je bývalá policistka, a protože byla odsouzena taktéž neprávem, po svém propuštění z vězení se rozhodne Natea najít a oslovit ho s tím, aby jí pomohl objasnit její případ...

Nejprve ale musí jako parťáci vyšetřit případ zmizelé dvanáctileté Jenny... A díky tomu se vyšetřovací tým rozroste o psího člena Brodyho...

Přidávám se k nadšeným ohlasům, které sérii chválily... Dvojice vyšetřovatelů mi připadala originální, byli mi sympatičtí, líbilo se mi, že se hodně řeší i jejich osobní životy. Zvířecí parťák mi vyloženě přirostl k srdci...

Příběh je vyprávěný svižně, kapitoly jsou krátké, knížka se čte rychle, nastávají i nečekané zvraty, netečou tu díkybohu potoky krve... Pro mě to místy už bylo maličko překombinované, ale pořád dost v pohodě, čili do druhého dílu se určitě pustím...

Hodnocení: 4,5 * z 5 *

Novinka Anthonyho Horowitze mě opět utvrdila v tom, že tohle bude můj oblíbený autor.

Tentokrát je hlavní postavou románu sám Anthony, který líčí, jak ho oslovil nerudný detektiv Hawthorne, aby napsal detektivku, v níž bude právě Hawthorne hlavní postavou. Shodou okolností začíná vyšetřovat případ vraždy ženy, jež si ráno objednala pohřeb a již pak odpoledne téhož dne někdo skutečně zabil, a přizve Anthonyho k vyšetřování, aby získával materiál k psaní hned z první ruky.

Na posledních knížkách, které u nás od Horowitze vyšly, mě úplně nejvíc baví rafinovaná hra, již hraje autor se čtenáři. Psát o tom, jak píše knihu, mi připadá jako super neotřelý nápad, autor pracuje hodně se skutečnými fakty, v knize zmiňuje spoustu skutečných postav, ale zároveň si samozřejmě i vymýšlí a mě osobně například baví zjišťovat, kdo je skutečná osoba a kdo už ne, nebo zda tenhle film/knížka/divadelní hra skutečně existují, nebo jsou vyfabulované.

Ačkoli musím přiznat, že autorovy dvě předchozí romány Mnoho strak věští vraždu a Vražda ve Večernici se mi líbily o kapku víc, Pohřeb na přání je určitě skvělý a já ho velice doporučuju. Svým menším rozsahem stran možná přiláká víc čtenářů než pětisetstránkové předchozí dvě bichle (i když mně právě ta délka vyhovovala náramně...).

Hodnocení: 4,75 * z 5 *

5 12.03.2024

Martha trpí nespecifikovaným druhem duševní choroby a se svou věčně ironickou sestrou vyrůstá v excentrické a extravagantní rodině otce-basníka a matky-sochařky. Martha se životem většinou tak nějak potácí, nemoc způsobuje to, že trpí depresemi, jež ji paralyzují, často brečí, je zlá na své bližní i na manžela Patricka, který ji nakonec opustí...

Román mě od začátku hodně bavil, mám ráda hořkosladké, sladkobolné a tragikomické příběhy, v nichž postavy své těžkosti dokážou brát s humorem, ironií, nadhledem, byť tady se to hrdince ne vždy vede, což je ale naprosto pochopitelné - to je zkrátka život, jednou nahoře, jednou dole (no, v tomto případě dole výrazně častěji než nahoře...)

I když se v knize vyskytlo několik hlušších míst, naprosto je pak převálcovaly pasáže, v nichž si k sobě rodinní příslušníci dokázali zase najít cestu a odpustit si, i když si někdy řekli hrozné věci... Kéž by to v opravdovém životě šlo stejně jako v téhle knize...

Hodnocení: 4,5 * z 5 *

2 08.03.2024

Když jsem zjistila, že hrdinkou Chaloupky na muřích nožkách je Márinka, což je zdrobnělina, kterou mi doma říkají, byla jsem zvědavá, jaká tahle Márinka je...

Je to dvanáctiletá holčička, která není moc spokojená s tím, že žije s babou jagou, jež převádí mrtvé z pozemského života ke hvězdám, a které se moc nelíbí, že chaloupka, v níž s babou bydlí, čas od času přeběhne na úplně jiný konec světa... Márinka by ráda žila na jednom místě, hlavně aby mohla mít kamarády a žít podobný život jako oni... Zdá se to však nemožné, ovšem i tak to chce Márinka změnit... (Tu umanutost máme asi společnou...)

Příběh vychází z východoevropského folkloru a líbila se mi jeho kouzelná atmosféra a to, že se věnuje i těžším tématům včetně tématu smrti. Tu nelíčí nijak depresivně: smrt není konec, ale cesta někam jinam, do jiného světa...

Chaloupka je určitě knížka, která kromě dětí potěší i dospělé, a i když nehodnotím nejvýše, protože mi tam přece jen ještě nějaká třešnička na dortu chyběla, určitě vám ji můžu doporučit...

Hodnocení: 4,5 * z 5 *

4 08.03.2024

Poměrně krátký text líčí lásku mezi vypravěčkou a houslistkou Sarah... Láska je to zprvu něžná, postupem času ovšem až moc vášnivá, bouřlivá, stravující, nezdravá, zničující, bolestná, toxická...

Příběh se vyvíjí pro mě poněkud nepředvídatelným směrem a ne všechno je explicitně řečeno, alespoň pro mě zůstávají některé aspekty otevřeny různým interpretacím...

Tenhle text nepatří mezi ty, které běžně vyhledávám, ani jedna z hrdinek si moje sympatie příliš nezískala, Sarah je příliš živelná, vypravěčka naopak místy až pasivní, vnitřně velmi křehká, poddajná, obě mají vnitřní démony, jež je většinu času ovládají...

Text se hrne dopředu v mohutném vnitřním dialogu, jemuž ale nechybí epická ani poetická složka, a celkově mi byl například daleko bližší než novely Annie Ernaux Mladík a Událost, které ve mně svou strohostí nedokázaly vzbudit žádné velké čtenářské nadšení... Tady jsem emoce vypravěčky díky stylu vyprávění dokázala pochopit, byť jsem s nimi moc nedovedla souznít... Nicméně velmi dobře rozumím tomu, proč je pro někoho tento text tak zásadní, že se mu vryje pod kůži, to třeba u té Ernaux moc nechápu...

Jestliže tedy máte chuť zkusit něco jiného než klasické vyprávění, něco, co vás po duši nepohladí a možná to s vámi i dost otřese, Sarah by se vám mohla líbit... Není to lehké ani úplně jednoduché čtení, nicméně je to knížka, na niž asi jen tak nezapomenete, pokud se s ní úplně neminete, což se ovšem klidně může stát, neboť je spíš z té kategorie "buď ji budeš milovat, anebo se s ní nepotkáš"...

Hodnocení: 3,75 * z 5 *

2 05.03.2024

Noru Davisovou, která pracuje jako chiruržka, po šestadvaceti letech dohání její minulost, respektive zážitky z dětství, na něž chtěla navždy zapomenout...

Autorka thrilleru Pomocnice napsala knihu, která odsýpá, má dobře vykreslené postavy a v níž jsem neodhalila, kdo je vrah...

Připadalo mi, že tahle kniha ničím extra nevyčnívá, používá spoustu osvědčených klišé a postupů, a žádný úplně wow efekt jsem nezažila...

Celkově tedy knížka nebyla špatná, ale podle mě zaujme spíše ty, kteří zatím s thrillery a detektivkami nemají příliš mnoho čtenářských zkušenosti, pro ty, kteří jich přečetli hodně, bude knížka možná trochu zklamání, nicméně jako taková thrillerová jednohubka určitě svůj účel splní...

Hodnocení: 4 * z 5 *

2 02.03.2024

Stárnoucí manželé Joy a Stan, kteří celý život vedli tenisovou školu a teď už je čeká jen důchod, a jejich čtyři děti (dva synové a dvě dcery), kteří mají momentálně všichni tak trochu pochroumané životy. Do toho všeho zmizí Joy, která se o všechny vždycky starala a nyní po sobě nechala jen vzkaz, který nedává smysl...

Knížka postupně rozplétá rodinné záhady a mě moc bavila... Moriarty je moje oblíbená autorka, líbí se mi, jakým stylem píše, to, že střídá perspektivy vyprávění různých postav, to, jak vykresluje psychologii postav, všem vždycky rozumím a připadají mi uvěřitelné. Mám ráda i prostředí Austrálie...

Tady bych měla jen maličkatou výtku k trochu prodlužovanému závěru, jinak spokojenost, opět se potvrdilo, že Moriarty je pro mě sázka na jistotu...

Někde jsem četla, že v knize je příliš mnoho postav, ve kterých se bylo zpočátku těžké orientovat, tak s tím jsem problém vůbec neměla... A zadruhé jsem netušila, že se knížka váže k tenisovému prostředí, budu muset tedy trochu počkat s Carrie Soto, na kterou jsem se moc těšila, aby toho tenisu nebylo najednou příliš mnoho...

Hodnocení: 4,5 * z 5 *

7 27.02.2024