L.K. komentáře u knih

Knížka je bezesporu perfektně napsaná, bohužel je velmi poplatná době, ve které vznikla. Ve všech rodinách, které v knize vystupují, vládne typická americká středostavovská idyla poloviny dvacátého století. Ženy - maminky nedělají nic jiného, než že vaří, pečou, aranžují květiny nebo pořádají dýchánky s přítelkyněmi a jejich největší starostí je péče o děti a manžely. Muži jsou buď na odchodu do práce nebo sedí doma u stolu a nechávají se manželkou a dětmi obsluhovat (když tatínkovi něco nechutná, maminka mu vždycky rychle místo toho nachystá vajíčka, děti mu podávají cukr nebo sůl). Hlavním tématem knihy je "výchova dětí", která pod rouškou jakési úsměvnosti probíhá poměrně nekorektním způsobem (děti jsou bez jejich vědomí postříkávány kouzelnou voňavkou, sype se jim tajně ve spánku do uší prášek, případně je při stolování vychovává čuník apod.) Co mi na tom připadá děsivé je to, že autorka vše podává tak, že se i nám jeví tyhle situace jako veselé, správné a vedoucí k nápravě. A přitom se tu díváme na klasický patriarchální model, ve kterém jsou všichni jakýmisi kolečky v soukolí jediné společensky akceptované představy tehdejší rodiny. Knihu jsem kdysi četla svým dcerám a tehdy mně jen nebavila, přišla mi monotónní a pro děti ponižující. Dnes, kdy ji s nejmladším synem posloucháme jako audioknihu mě kniha (i přes skvělý projev Dany Syslové) irituje. Nejraděj bych posypala práškem, postříkala voňavkou a hlavně otevřela oči všem těm otupělým rodičům. Sama paní Láry fáry je velice milá a sympatická postava, svým způsobem evokuje lindgrenovský typ, který se umí postavit nesmyslným konvencím, má bohatou představivost a hlavně cit pro dětskou duši, nicméně nakonec všechny děti s laskavostí a jakousi blahosklonností stejně vychovává ke stejnému společensky přijatelnému modelu/údělu, kterému odpovídají jejich rodiče.

08.05.2024

Vskutku zajímavé nahlédnutí do zákulisí českého knižního trhu a skrze rozhovory s dvanácti spisovatelkami i vhled do tvůrčího procesu jednotlivých autorek. Některá témata se opakovala (třeba frustrující snaha o propojení tvorby s péčí o malé děti). Mnohdy autorky odpovídaly poměrně stručně a stroze, jiné zacházely do zajímavých podrobností a úvah. Nakonec se nedozvíme vlastně nic, co bychom nečekali, nebo si neuměli představit. Mě osobně nejvíc zaujal úvod Jany Poncarové a doslov Báry Baronové. V kontextu rozhovorů mě vůbec nenadchly fotky pokojíčků, doslova jsem prahla po jedné, dvou fotkách z domu či prostoru konkrétních spisovatelek. Alespoň ten výhled z okna, o němž se někdy zmiňovaly, les nebo Stromovka, detail stolu, domu, drobnost, cokoliv osobního. Chápu, že to bylo nouzové řešení, nicméně celkový dojem z knihy tím (pro mě) utrpěl.

1 29.12.2023

Mně se tahle kniha moc líbila. Umím si ji představit jako třeba jednu ze tří delších povídek v jednom souboru. Hned bych se pustila do dalšího příběhu. Naprosto mi sedl autorčin smysl pro detail, atmosféru, jemné pointy a smysl pro humor. Jazyková preciznost i přesně odměřené věty, slova - nic nepřebývá, nic nechybí. Dokonalé!

2 29.10.2023

Musím se přiznat, že kdybych knížku nedostala jako dárek, nedočetla bych ji. Přišlo mi to jako příběh namíchaný podle současné poptávky YA literatury. Témata (sebepoškozování, vztahy,  půda, "ekologie") poskládaná způsobem, jako když stavíte teenagerovskou hudební skupinu - přesně víte, jaké typy v ní musí být, aby vše (marketingově) fungovalo. Jednoduchý jazyk plný YA klišé (postavy si během promluvy shrnují pramínky vlasů, přitahují nohy k tělu, provadí nenucené pohyby, úšklebky, vyjadřují prudké emoce ne úplně úměrné situaci) doprovází občasné "didaktické" promluvy postav na různá témata. Naprosto jsem při čtení neměla pocit, že mi autor vypráví příběh, který musel sdělit světu, který byl napsán z neúprosné potřeby vyprávět, z potřeby uvolnit niterný přetlak. Popravdě ani nerozumím tomu, proč se na obalu této knihy mluví o románu. Děj tohoto příběhu se odehrává během dvou měsíců s občasnými vzpomínkami obou hlavních postav. Vedlejších postav není mnoho a jsou velmi ploché, spíš skicovité. Přemýšlení o téhle knize mě nakonec přivedlo na myšlenku představit si, jak by stejný příběh napsali jiní (mí oblíbení) autoři a u těchto úvah jsem si naplno uvědomila jak povrchně, líbivě a s pomocí mnoha klišé je tento příběh vystavěn. Nechci říct, že kniha neměla vyjít, že nemá svoji cílovou skupinu. Jen mě trochu znepokojuje to, že se tváří jako něco, čím určitě není a je tak všeobecně přijímána.

2 18.09.2023

Autorka tentokrát skrze téma války a krize středního věku hlavního hrdiny na sebe vrší emocionálně náročné detaily a situace.  Ačkoliv je mi její způsob nazírání na svět, způsob uvažování a vnímání světa blízký, tak mě zároveň dráždí lacinost s jakou se tentokrát snaží s mými city manipulovat a s jakou téma matky a dítěte ve válkou zasaženém městě vytěžuje. Celá situace popsaná v knize je povrchní, chybí jí komplexnost, hloubka, pevný základ. Celé to ještě shazuje plochost young adult stylizace. Mám pocit, jako bych četla něco jako pouťovou tretku pro intelektuály - voňavou, pestrou a lákavou, která se ale brzo rozpadne, zlomí a skončí ve smetí. Autorka stejně jako třeba H. Murakami jde vstříc touze příslušníka unavené střední třídy uniknout ze světa vyčerpávajících vztahů a povinností, vydat se na cestu, zmizet někde na neznámém místě, být jen sám se sebou někde, kde o mě nikdo nic neví. Musím se přiznat, že já tuhle hru s podobnými autory obvykle hraju ráda, ale tentokrát mám pocit, že se autorka ani nesnažila přidat i nějaký benefit v podobě prožité katarze, protože ten příběh je prostě natolik "papundeklový", že mě nedokáže strhnout. Jako by autorka prostě jen chtěla napsat další knihu do počtu. Necítím v ní tvůrčí přetlak, vnitřní pnutí, naléhavou potřebu tenhle příběh vyprávět světu. A nakonec mám pocit, že pokud už spisovatel sáhne po utrpení a válce jako prostředku ke generování čtenářových emocí, měl by tak dělat s rozvahou a úctou ke všem skutečným obětem, jakkoliv se jeho příběh na realitě nezakládá. Moc mě to mrzí, po Výhonku osmilisté růže jsem od Auður Avy čekala mnohem víc.

1 23.08.2023

Obsah je skvělý, jen snad některé z příběhů o přírodních zahradách mohly být trochu stručnější (hlavně části o úředních peripetiích, jakkoliv soucítím). Myslím, že kniha poměrně průkopnická obsahem by snesla i progresivnější formu. Téma si přímo říká o spolupráci s nějakým fotografem - krajinářem, krapet směleším typografem a grafickým designerem. Černobílé fotky, často s jakousi nejistou kompozicí knize nepomohly. I tak dávám plných pět hvězd!

03.08.2023

Čekala jsem něco jiného - asi víc melancholie, bezvýchodnosti a zmaru. Ty tady sice taky byly, ale spíš jen jako kulisa pro vypointovaný situační humor. Někdo v dřívějších komentářích zmínil Pelíšky, Báječná léta pod psa nebo Šabacha a toho jsem se trochu bála, nemám tento pohled na socialismus ráda. Přijde mi, že zlehčuje dobu, která mnoha lidem zničila život. Že přehlíží jejich utrpení a zároveň ze záporných postav dělá jen jakési oběti vlastní hlouposti. Znovu bych tuhle knížku nečetla.

11.07.2023

Kniha krásná vizuálně a hluboká myšlenkami. Stačí ji jen tak otevřít a nechat se přenést na zajímavé místo, nebo se letmo a přesto často bolestně dotknout osudu nějakého člověka a zároveň nahlédnout do duše i samotné Patti Smith.

4 21.05.2023

Končím na straně 105, nedokážu to dočíst. Mám pocit jako bych poslouchala do nekonečna se opakující nářky nešťastné kamarádky, jen jsem si teď s úlevou uvědomila, že je nemusím poslouchat do konce. Obě hrdinky jsou nezralé, víc než o lásku tu jde o závislost, citové vydírání a vzájemné ničení. Nevnímám tu žádný přesah, hlubší myšlenku, která by mi utkvěla, jen ubíjející popis vyčerpávájícího vztahu. Nepříjemný destruktivní dojem se stupňuje s pocitem, že čtu zápisky vycházející ze skutečně prožité zkušenosti (autorky?). Možná jsem příliš příkrá, protože jsem od knihy čekala víc, ale vracet se k ní určitě nebudu.

1 02.05.2023

Na Listář mě nalákala recenze, podle které Michail Šiškin směle navazuje na velké klasiky ruské literatury. A musím říct, že recenze nelhala. Pro mě to nejspíš bude kniha roku 2023 i když je teprve leden a i když bych byla samozřejmě ráda, kdyby ji ještě nějaká předběhla. Čím jsem starší, tím jsem skeptičtější k myšlence, že se k některým svým oblíbeným knihám znovu vrátím, nicméně k téhle určitě ano. Deset z deseti - čistých a jiskřivých jako lednový led. A bonusem navíc je krásné zpracování - stříbrná pevná vazba v černě potištěné průhledé folii - ta se Větrným mlýnům fakt povedla!

1 04.02.2023

(SPOILER) Nestává se mi vůbec často, abych se nemohla dočkat konce knihy. Tady jsem příliš často zvažovala, že ji zavřu a odložím. Bylo to nekonečné, neustále se opakující sebelítostivé a sebedestruktivní přemítání staré ženy, která po smrti muže, na němž byla závislá, zavrhla svůj život. Odmítá v čemkoliv vidět smysl a nedokáže už v sobě vzbudit city k dětem ani vnoučatům. Dost jsem přemýšlela, co autorku vedlo k tomu, aby se nořila do pocitů právě takovéhle osoby, co chtěla sdělit - sdílet. Téma stárnutí, ztráta partnera, odcházení je zajímavé, v poslední době jsem četla několik beletristických podání (E. Strout - Olive Kitteridgeová je zpět, D. de Vigan - Vděk, H.K. Thoroddsen - Dvojité sklo), ale tohle bylo zdaleka nejslabší. Nejsem si jistá, zda ono nekonečné opakované noření se do pocitu opuštěnosti bylo výrazem duševní poruchy hrdinky nebo bezradnosti autorky. Autorka jako by se nemohla nebo nedokázala k hrdince dostat blíž, bylo to jaksi povrchní, neautentické, neživé. O polovinu kratší rozsah by knize prospěl, občas jsem měla pocit, že autorka text natahuje i když nemá co víc říct. Po dočtení knihy ve mě zůstal nepříjemný pocit a poznání, že skutečnými oběťmi v tomto příběhu byly hrdinčiny děti - což byl možná záměr. I tak se znovu vracím k otázce - proč?

27.10.2022

Ta kniha je geniální mnohovrstevnatý pečlivě vycizelovaný klenot. Díky svým třem dětem jsem ji četla mnohokrát, řekla bych, že některé kapitoly i víc než čtyřicetkrát a vždycky s potěšením. Příběhy jsou dokonale vypointované, se spoustou jemného humoru, něhy, laskavosti a obsahu mezi řádky. Kdybych svým dětem mohla vybrat jen deset knih, tohle by byla bezesporu jedna z nich.

7 04.10.2022

Další dětská kniha, která má krásné ilustrace a slabý text. Kniha se snaží dětem přibližovat pravidla společenského chování na pozadí příběhů zvířátek z lesa. Netuším, pro jak staré děti je zamýšlena - umístění do lesa se zvířecími hrdiny by odpovídalo předškolnímu věku, stylizace textu a vybrané situace jsou spíš pro starší děti. Celkově kniha působí jaksi mentorsky, jako dítě bych byla zklamaná. Sama (jako rodič) nemám ráda knihy, které se snaží prvoplánvě (ostatně ani podtextově) děti vychovávat. Dobrá dětská kniha přinese dítěti spíš prožitek a na základě prožité situace nebo příběhu pak poznání a pochopení.

2 23.09.2022

Útlá knížka je jakousi terapií, vyrovnáním se s pocitem zodpovědnosti spojeným s tím, že autorka je jediným dítětem ženy těžce zkoušené osudem, spisovatelky která sama pocitem viny a zodpovědnosti trpěla celý život. Kniha je zároveň obhajobou před sebou samou, před přáteli a příbuznými i před samotnou Lenkou. Během čtení mi obě ženy - Anna i Lenka - přirostly k srdci a těžko jsem se s nimi loučila. Krásný vztah matky a dcery, krásný život, cosi nevyslovitelného je mezi řádky, co mě nutí myslet na ně ještě dlouho po dočtení.

2 21.09.2022

Nádherná kniha, kéž by ještě pokračovala. Je smutná (jak tu někdo píše), ale ne beznadějně smutná, naopak, je v ní jakési smíření se životem, víra v dobro a pokorné přijetí stavu věcí. Olive je možná nepříjemná, někdy lehce asociální, ale je upřímná - nebo spíš přímočará, čestná, má hluboký smysl pro spravedlnost a soucit se slabšími. Já bych se s ní potkat chtěla. :)

6 06.09.2022

Tohle je vskutku nádherná autorská pohádka, jakých v české literatuře za posledních sto let mnoho nemáme.

1 28.07.2022

Nádherná kniha! Milovala jsem ji jako dítě, pak ji měly moc rády mé dvě dcery a teď jsem ji přečetla (během putování obytňákem po Švédsku) čtyřletému synovi. Některé kapitoly chtěl číst stále dokola a tak jsem měla možnost do hloubky pochopit jejich strukturu. Astrid Lidgren je geniální autorka s dokonalým citem pro dětskou duši. Její svět je pokaždé čistý a vřelý, přestože jsou její knihy velmi rozmanité.

11 14.07.2022

Myslím, že je to velice výstižný popis stavu mysli a vnímání starého člověka. Je to krásné, dojemné a pravdivé a smutné.

2 24.06.2022

Žádné prudké dějové zvraty, složité dějové linie nebo časové roviny. Velice jednoduché, bezprostřední vyprávění ve kterém se věci dějí tak nějak navenek klidně a chviličku vám trvá, než pochopíte jejich hloubku a význam. Hutná atmosféra, která ve mě dlouho rezonovala. Moc se mi líbil vztah matky a dcery - už jsem na takovou atmosféru v rodině někdy ve skandinávské literatuře narazila, je to tak jiné a tolik osvěžující!

2 21.06.2022

V Podání Miřenky Čechové je New York jedno velké kolbiště. Kreativita není cíl, ale jen prostředek k úspěchu. Když se to nepodaří mě, tak se to okamžitě podaří dvaceti jiným. Přestože z textu pochopíte, že žít v New Yorku je nejvíc nejlepší, tak vlastně nevíte proč. Naopak všudypřítomný pocit, že pořád o něco jde a není přípustné ani na chvíli to pustit ze zřetele, mě poměrně stresoval. Přestože to bylo vtipné a svěží, nebylo to nejpříjemnější čtení.

1 16.06.2022