kuruteku komentáře u knih
Ještě by to k těm knihám chtělo nějakého průvodce po jménech a osudech - spletl jsem Rogera Schniregu s Josy Backerem. A u Thompsona a dalších jsem nějak nedokázal přijít na to, odkud bych je měl znát. Takže začátek byl těžký. Nicméně od postřelení Johanna Glassera už to jelo jako po másle. Depresivní, smutné, ale nakonec i nepatrně nadějné; hodně proticírkevní, ale nakonec byl otec Kerdik vzatý na milost. Zajímavý svět.
Jasně, jeden brak doveden do konce, nicméně, kdyby měla kniha i svou hudební složku, velmi by ji to posílilo. Za to blues hvězdička navíc. I za ten doslov, který něco uvádí na pravou míru. A za jezinky a Babu Jagu, neb i my máme své démony.
Já nevím. Rozhodně nečíst v depresivním období! První povídku jsem nějak nepobral, ostatní ano, ale Díra mne možná bude strašit (jako dítě jsem viděl omdlelého pána a v prvním patře otevřené dveře na půdu bez žebříku - dětská fantazie pracovala na obrátky), Zbytečný člověk - neskončím tak sám?, snad jen Brácho a Manažerka byly trochu optimističtější v závěru. V každém případě zdařilé, jen depresivní.
Čekal jsem víc podfuků, ale ke konci převažovali gentlemani, kteří tomu dodali lidský rozměr. Hezká oddychovka, ke které chybí jen si pustit Scotta Joplina a popíjet whisky s ledem.
Po povídkách překlenujících věkový interval mezi mladými a staršími je tu už i dítě, no puberťák Horáce a Kassandry a hlavně svoje Maddie, Maddalyn. Ale pořád je tu ještě lady Paulina, Halt, starý král Duncan. A hraničář Gilan, výcvik a nepřátelé. Sice jsme o generaci dál (taky se mezi hraničáři objevuje první žena a nová zbraň), ale romantika a dobrodružství je tu stále. S Harrym se nedá srovnávat nic, tady je svět reálnější (i když proti Ransomovi a Setonovi pořád ještě hodně fantastický), bolí, i když víme, že to skončí dobře, neznamená to, že to je bebolestné. Moc hezká série. Ale asi je potřeba pro další četbu ukročit k Bratrstvu.
No, hodně překombinované a hodně postav, ale zapadlo to do sebe jako kostky lega. Dokonce i Diviš přispěl svým fištrónem, spravedlnost byla nastolena i bez zákonných prostředků a páni rytíři se mezi sebou nepobili.
Co jsem čekal, to jsem četl. Úplně něco jiného, než se ze začátku jevilo. Kyborg rozjímá o životě se Senecou v ruce. A kolik je na snaze vytvořit robocopa reálného a kolik je jen domyšleného do závěru? Kdo z čtenářů také viděl Ramba, Terminátora, Muž za 6 milionů mne minul už úplně. Plynová komora pro zvířátka už byla jen třešnička na dortu, stejně jako IRA.
No, nejlepší byl loutkový Faust a Kašpárek. Pak možná komixový, Jirásek to značně zkrátil. Ignát Herrmann se hodně rozepsal a zahrnul všechno, jenom mi nějak neštymuje, jak se Faust vrátil domů do Prahy, když žil ve Wittenbergu. A Mánesovy rytiny jsou nádherné. Takže nakonec přelouskáno, k uvážení, zda se pustit ještě do Geotheova Fausta.
---
Vlastně ne loutkový, ten semaforský, ten byl nejlepší - zvláště scéna s globusy, na kterých chyběla Amerika.
Jakoby se Hostovský pokusil o svou verzi Krakatitu - také vědec, zde lékař, také nemůže najít pokoje, také nenaplněná láska, také tajemný vynález, zde lék proti vysokému tlaku. Tím sice paralely končí, nicméně pocit zůstává velmi podobný. Hlavní je ale Hostovského osobní téma: vykořenění, přes všechnu pomoc světa, vykořenění.
Na jednu stranu živá historie, na druhou stranu něco jako román. Já beru tu živou historii a získávám poznatek z Kosmových toulek, jak kosy začaly nahrazovat srpy. Jinak dobrý doplněk k Jiráskovi, na kterém jsme většinou vyrostli. Tak Nezamysl, Mnata, Vojen, ... jsou slova proslovu, hm. A dějiny jsou rázem jinde ;-)
Od Hazardu k Pulsu a smekám. Tady už ten dostihový svět byl mnohem víc, navíc postava doktorky Rankinové, kterou musíme vlastně obdivovat, protože bojuje sama se sebou a ještě vyšetřuje (v obojím slova smyslu).
Ano, učebnice filosofie (jsem staromilec, takže "s"), ale ten příběh je až moc zašmodrchaný. Ty další knihy jsou jako knihy daleko zajímavější. A ta filosofie v nich je lépe schovaná.
"Jsme jiskřičkou z ohně, co zaplál před miliardami let."
Podařilo se mi to přečíst až na potřetí, nicméně mezitím jsem zvládl Loutkáře, Dívku s pomeranči, Tajemství karet. Takže jsem věděl, že to stojí za to se knihou prokousat. A asi i autor vysledoval, kde je jeho silná stránka.
Dokonalé. Tentokrát svět zámků, sociálních sítí, špiclování. Je jasné, že to skončí dobře, jsou tu nutné zvraty a zákoutí, ale celek má jasně mravní ponaučení. Nevím, jestli ještě budu mít chuť na sociální sítě něco přidávat
Francis není jako Francis, u otce jsem více cítil sounáležitost se světem koní, tady mi to přijde jako kulisa. Ale je to čtivé i zajímavé. Takže vlastně se těším na další.
Četl jsem rozšířenou verzi a beru to jako dokumentární historický pohled. S mnoha detaily i mnoha otázkami. Třeba kdo rozhoduje o tom, co je nebo není správné, kde je hranice přežití, kolaborace a nevědomosti. Jaký prostředek odporu je přijatelný, jaký srozumitelný a jaký oprávněný. Který proud v opozici mi byl nejbližší a jaké důsledky to vše má pro dnešek? Prostě otázek je víc než odpovědí. Rozhodně si Petr Placák, podobně jako John Bok a Petr Uhl stál důsledně za svým bez ohledu na důsledky.
Jasně že Stařík byl pecka, ale až na Zabijáka se to ostatní dá také číst. A smát se i nahlas. A kroutit hlavou nad nepravděpodobnými náhodami (měli Kondory prezidenta Aleka). Nicméně pocit spokojenosti převládá. Obamu snad nemilují jen trumpiste Jo a musím někdy ochutnat ten vartenbrodsky sýr (já vím, že to je kostrbatějsi jméno, ale co).
P.S. Já vůl, taky na všechno naletím. Ale i v guglu je vidět, že lidé hledají ostrovy Kondory. Bravo, autore.
Nově vydané Mystery pressem a já až do 3/4 jsem měl pocit, že tuhle Finkovku jsem ještě nečetl. A že konečně trochu chápu ty pozdější narážky na Bernartice. Blbost, závěr mne vrátil na zem - House a Bimbo zachraňují Otíka, který svým zjevem Gérarda Phillipa sbírá střípky tam, kam se policie nedostane. A už ví, že "ukvapené závěry jsou kriminalistova zhouba". Asi bych si měl dát celou sérii znova.
Poprvé jsem knihu odložil pro její vědeckost, podruhé, když jsem jel na tábor spřátelených Káňat, se pozorně začetl a pak i dočetl. Dobré jsou detaily - i když už vím a znám, četl jsem Boba Hurikána - tak tu jen oboustranný pohled: od levých trampů (a Gezi Vcelicky si nutno vážit) po "nepolitické". A k tomu střet trampů a skautů, společně kořeny a vzájemné vážení si a třenice. Dodnes. Nakonec mne mrzí, že autoři nešli přes rok 38. To si zase musím přečíst Tonyho Tramping.
Někdo má rád psycho scifi a někdo akční. Někdy psal Clarke pro vlastní pobavení a někdy si řešil své obavy. Možná by jinak poskládaný výběr vyzněl jinak, ale takhle tu leží a ty, čtenáři, se s tím poper. Nebo to vzdej. Lev z Comarre ční nad vším ostatním. Zajímavé jsou ty "vodní" povídky - Muž, který přeoral moře, Hluboké pastviny a Nenávist. Příští nájemníci mi připomněli Simaka s jeho mravenci. A Parazit zase jakoby z hlavy vypadl Pecinovskému. Zbytek se mi někde v paměti ztratil.
Ono to nic světodějného a světoborného není, nicméně i malý oblázek tvoří dno řeky a je tu další střípek do mozaiky Foglarova života a pohledu na svět. Pro mne zajímavé, že se vlastně za skauta moc nepočítal a do českého skautingu přinesl mnoho nových věcí - například celotáborové hry.