krnoha komentáře u knih

Mám Greena moc rád, hlavně že píše sice ze skutečného světa, ale přefiltrované přes podvědomí, takže velice subjektivně. Jenže v téhle knize to není. Všechno je dokonale realistické a tím ubíjející. Je to jistě záměr, autor potřeboval svého hrdinu ubít a líčí svět jeho ubohým pohledem. Když se podíváme trošku s odstupem, je to celé o pekle, které si děláme výčitkami svědomí. Major Scobie do nekonečna přežvykuje to mám udělat - to nemám udělat a bůhví proč se nechce nebo neumí podívat na věc odjinud. Asi mu nezbývá nic než sebevražda, kterou se sice podle katolického katechismu odlifruje do pekla, ale ve skutečnosti právě unikne z pekla. Snad někdo říká, že Greene je katolický autor, ale tohle je spíš ostře protikatolické. Co naplat, když si Scobie začal připravovat půdu ke svému závěrečnému kroku, viděl jsem, že z toho začínám taky nějak magořit. Radši jsem to nedočetl a vrátil jsem knihu zpátky odkud přišla.

Ta kniha je výrazně těžkotonážní. V prvním díle autor jen nadhazuje témata, která by mohla být zajímavá, ale opravdu jenom nadhazuje a do ničeho nejde. Čtenář to musí protrpět a nedostane za to nic, jenom vstupenku do druhého dílu. Ve druhém díle se pak autor rozpomíná na dětství a nikdo mi nevymluví, že tady se jedná autenticky o autorovo dětství, i když se to tváří jako vzpomínky nějakého antikváře. Zatímco strejda Umberto vzpomíná na dětství, já jsem vzpomněl na jednu hezkou větičku, kterou tentýž Umberto napsal o dvacet let dřív:
"Literatuta založená na vzpomínkách je posledním útočištěm ničemů."
Je to z Foucaultova kyvadla dost brzy na začátku. No, když už je u svých soukromých záležitostí, autor si velmi obsáhle vylévá vztek na italský fašismus, kterým prošel v dětství a mládí. Chápu ho.

Ve finále jde Umberto hodně do hloubky. Odpojí se od vnějšího světa a jde pozpátku prožitky z puberty, dětskými pocity, prvotními tvary vnímání krátce po narození a potom už ... Třetí díl, to je teda něco.

2 05.03.2017

Příběhy mě dávno nezajímají, je to všechno naraženo na několik málo kopyt a co mě baví na čtení literatury, je psychologie a styl. Ale tuhle knížku jsem přečtl od začátku do konce s napětím, jak to bude dál. Taky trochu s obavou, že autor poleví a skončí v nějakém klišé. Obava se nepotvrdila, a když jsem dvě stránky před koncem už měl představu, jak to všecko skončí, stejně to zase zahnulo jinam. Dürrenmatt má zvyk někde před koncem díla najednou zastavit čas a vsunout tam odstaveček napsaný s odstupem od příběhu a laděný tak nějak filozoficky nebo spíš pateticky. Tady je to taky. Celé je to napsáno s úžasnou fantazií a reminiscence na Viana myslím docela sedí.

1 29.01.2017

Vzpomínky, vzpomínky. Samozřejmě je tam dokonalá charakterizace postav a výborně vykreslené každé prostředí jako u Greena vždycky. První půlka knihy pro mě byla velmi zábavná a zajímavá, dozvěděl jsem se tady o životě spisovatele a hlavně o psaní samém. Třeba jak si spisovatel dokáže předem vylíčit svoji smrt. Podle Greena je to běžné a dobře pochopitelné. Protože psaní se podobá snění a víme přece, že některé sny jsou věštecké. Greene se nám tady odhaluje jako naprostý subjektivista a stoprocentní spisovatel. On žil, aby mohl psát, a vždycky je pro něj rozhodující jak je to na papíře vypadá, jak se to čte. Bazírovat nějak moc na tom, že se to v životě muselo odehrát přesně podle knihy, to by se mi tak úplně nechtělo.

Deset let po válce byl pan Greene už vyhlášený spisovatel a válečný dopisovatel, a občas se pohyboval i v nejvyšších kruzích. Druhá polovina knihy se skládá hlavně z různých drbů a střípků z vysoké politiky. Dost mi to připomíná Škvoreckého hru "na story". To mě tak nebere, užil jsem si těhle věcí za život už dost.

29.12.2016

Zajímavé a výrazné postavy, úžasně sugestivně vykreslené prostředí, sondy do podvědomí, druhořadý a trochu násilně vykonstruovaný děj. Graham Green v plné kráse. Pro tentokrát si zvolil takovou metodu psaní, jakoby maskovanou ich-formu. Jedna postava je hlavní a je líčena zevnitř se všemi dojmy a prožitky. Ta postava je Arthur, prochází celým příběhem a čtenář se dozví jenom to, co Arthur vidí a prožívá a nedozví se to naplno, jen prostřednictvím Arthurových dojmů. Když se Arthur na konci dostane do psychologicky nevěrohodné situace, není co autorovi vyčítat. Je to jen Arthurův současný prožitek, za týden se třeba změní, ale to už se nedozvíme, protože kniha mezitím skončila.

Jak jsem si přečetl v autorových memoárech, bylo to napsáno za války, když byl Greene odvelen jako zpravodajský důstojník někam do Afriky. Napsal to narychlo jako zábavnou oddychovou četbu. Ale protože krátce předtím dělal náletovou hlídku v těžce zkoušeném Londýně, moc legračně to zrovna nedopadlo. Zábavně snad ano.

4 29.12.2016

Nakonec je to docela prosté. Nesvadba napsal knihu proti fanatikům marxismu. Dopsal to v roce 1963, náhodou na den přesně pět let před vpádem sovětské armády. Nemohl si ještě moc dovolit, rozhodně ani náznakem se nezmíní, že by snad sám nebyl tak úplně marxistou. Ty pasáže, které by mohly být problematické, opatrně zabalil do náznaků a intelektuálských kliček. Hodně se pouští do rozboru mechanismů, které vedly k poválečnému rozpadu kolonií. Celé se to odehrává ve Vietnamu v době ještě před tím, čemu dnes běžně říkáme vietnamská válka. Na začátku 60. let byla ale v paměti ještě ta předchozí válka, v níž Vietnamci vyhnali Francouze ze severní části země. Nesvadba se hodně vyžívá ve vietnamském prostředí, hodně exotickém a hodně drsném. Myslím že knížka se docela povedla, je tam pěkně udělaná detektivní zápletka. Taky trochu sexu, dneska se může zdát krotký, ale tehdy to byla v české literatuře novinka, psát o sexu tímto způsobem, Nesvadba si to zkusil a prošlo mu to.

1 23.12.2016

Moc se mi to líbilo. Greene se tady patlá v pocitech v pocitech z těla a pocitech, které vznikají při vědomém prožívání pocitů z těla. Hodně je to o smrti a umírání ze všech možných úhlů pohledu. Taky jedna pěkná experimentální povídka Den k dobru, o pánovi, který není schopen žít svůj vlastní život, protože mu chybí schopnost ... Já to neřeknu, najděte si to sami. Povídky jsou hodně taky o dětech. Greene asi byl hodně citlivé dítě. Možná taky chorobné a možná taky prošel klinickou smrtí. Jedna povídka mi něco takového naznačila.

Doporučuji.

4 01.11.2016

Dvacet let po jeho vstupu do beletrie jako by mistru Umbertovi došla fantazie, tak se holt na stará kolena vrátil ke svému původnímu povolání, k vědě. Kniha je fakt úplně vědeckou rekonstrukcí vzniku jednoho velmi známého pamfletu. Ten pamflet je na první pohled podvrh, ale asi ho dost lidí bere vážně, takže vyjmenování zdrojů ze kterých autoři vycházeli, je určitě docela záslužný čin. Pro blbce jako jsem já je těžké se ve všech těch faktech zorientovat, naštěstí je tam výborný shrnující a vysvětlující doslov od Jiřího Pelána. Je to moc zajímavé. Co se týká literárního stylu a konstrukce kostry románu, moc pěkně napsané, ale stejně je to jen rutina zkušeného spisovatele.

1 17.07.2016

Příhody kluků na prahu puberty v prostředí amerického maloměsta. Zdá se, že autor je mistr češtiny, podle toho, jak líčí americké reálie jakoby očima amerických kluků, a při tom živou dětskou češtinou, do které hodně citlivě naroubuje pár amerikanismů. Vyprávění je velmi laskavé, plné legrace a poezie. I přes ten dětský kolorit je to čtení pro mámy a táty, děti by tomu nerozuměly.

1 30.05.2016

Vladislava Vančuru jednou napadlo, že by napsal něco o české historii. Asi ho tahle témata zajímala a možná mu taky už lezlo krkem neustálé omílání našich dějin, jak je nadrásal Palacký a k dokonalosti dovedl Jirásek. Asi si řekl. že to zkusí jinak. Zvolil si na to styl, který jako by napodoboval staré kroniky a pustil se do nejstarších slovanských a českých dějin. O nich se toho ví jen málo a tak měl hodně prostoru pro fantazii. Je vidět, že měl slušně nastudované
historické prameny, ale hlavně se poctivě snažil vcítit do duše dávných lidí, i těch nejstarších Slovanů, které líčí jako prvobytně pospolité pralidi. Jestli je možné, aby prvobytně pospolní pralidé mluvili indoevropským jazykem, to já nevím, Vančura to možná věděl.

Od pravěku a pokračuje přes Sámovu říši, Velkou Moravu období Přemyslovců a první díl končí u Soběslava. Vančura je příliš velký poctivec, než aby dal dějinám nějaký zjednodušující jednotící princip. Takže z toho není alternativní výklad dějin, ale opravdu jen
jakési obrázky, které ukazují trochu do hloubky, jak to tenkrát bylo. Autor se snaží být kronikářsky nestranný, ale nedá mu, aby občas některé postavě nedal protekci. Docela láskyplně píše o duchovních osobnostech, hlavně o svatém Václavovi a svatém Konstantinovi. Vančura byl komunista, ale hlavně humanista. Křesťanství raného středověku je pro něj pokrokový myšlenkový proud, který uhlazoval divošství, potlačoval krutost a nahrazoval je lásku k bližnímu. Jen občas se dočteme taky něco málo z marxismu, jako například v povídání o
Soběslavovi, kde čtenář volky nevolky utrpí teoretické rozumování o pojmech lid a národ a jak tyhle dva pojmy souvisejí. Jinak mi to všecko v prvním díle připadalo zajímavé.

Z koncepce knihy se vymyká humoristická povídka Kosmas. Autor se tady v pohodě vypořádal s historicky neprokázanými příběhy, jako například Přemysl Oráč nebo dívčí válka, ale hlavně se tady vyznal ze své lásky a obdivu ke Kosmovi, který je pro něj něco jako starší brácha spisovatel. Přímo vášnivě je tady popsána lidská posedlost, která ze slušného člověka udělá spisovatele. Rovnou se taky dozvídáme, co podle Vančury tvoří dobrého spisovatele, a sice v negativu při hodnocení nějakého podřadného pisálka:

"Činil to jazykem bez síly, bez zaujetí, suše, přesně, latinou osvědčenou, větami otřelými a slovy, která kulhají jako křápavé babizny a ďáblové s jednou tlapou a jedním paznechtem."

Téhle jediné povídce bych dal pět hvězdiček.

Na konci prvního dílu přišla válka ne jako historická událost, ale jako hrozná přítomnost. Pan Vančura zdá se znervózněl a člověk se mu nediví. Z druhého dílu se mi trošku líbil jenom ten první - historický román z doby Přemysla Otakara I. Torzo třetího dílu má význam jen pro literární vědce.

Knížka se mi dostala do rukou, když mi bylo šestnáct, krátce nato jsem si ji koupil a žiju s ní už skoro padesát let. Jednou jsem o ni přišel a zase koupil v antikvariátu novější vydání. Ze začátku jsem četl jednoduché povídky jako Spoutaný a Zrcadlový příběh. Později absurdní dramata, třeba V žádnou hodinu nebo První semestr. Až docela nedávno jsem dospěl až k Elizo Elizo a Bílým chryzantémám. Texty jsou napsané zevnitř, ze snových symbolů a něco i ze světa strašidel. Je v nich spousta emočních prožitků, ale jsou ukázány s nadhledem, který není ani trošku intelektuální nebo psychologický. Je to pohled zevnitř a Ilse Aichingerová je prostě poklad.

1 25.04.2016

Nádherná klášterní detektivka, a taky první kniha, kterou pan Uberto vstoupil do beletrie. Takže si dal záležet, dal do toho všechno co uměl a možná to i trošku přeplácal. Kromě detektivky a velkého detektiva tady máme pár dalších linií.
Linii historickou, ve které autor popisuje politické proudy raně středověkého období předcházejícího papežskému schizmatu. Dost se taky dočteme o žebravých mniších, kteří v Umbertově pojetí začínají u Svatého Františka a postupně se transformují až do loupeživých band. Tyhle výklady se proplétají s líčením klášterního života a s teologickými debatami, autor je v obojím jako doma. Kniha je prošpikovaná latinou a to jí dává takovou zvláštní atmosféru. Můžeme si uvědomit, že originál je v italštině, takže to je trochu jako kdyby někdo psal o starých českých dějinách a citoval do toho staroslověnské texty. Já myslím že každý Ital, který má aspoň maturitu, to musí zvládnout a neodskakuje pořád dozadu do vysvětlivek. Překladatel do češtiny to ale měl těžké.
Pak tady máme skvělou linii psychologickou, s docela přesvědčivým líčením denního života mnichů, jejich motivace a jejich zvyklostí. Od těch mladých, kteří vášnivě touží po duchovním poznání, až po otrávené dědky.
No a pak ještě dost hororu při setkání se Svatou Inkvizicí.
Poslední scholastik zemřel v předjaří L.P. MMXVI. Škoda, už nám nic nenapíše.

10 04.04.2016

Románová groteska z vymyšleného českého maloměsta. První půlka se odehrává v kulisách husákovského socialismu. Druhá půlka v kulisách let devadesátých, a končíme přelomem století. Petra Hůlová zná výborně psychologii a všechny postavy se chovají zcela perfektně podle pravidel lidského chování, a nic navíc. Jsou to takové automaty žijící ve světě příčin a následků v kombinaci s náhodami. Intuici, inspiraci, tvůrčí schopnosti si autorka laskavě ponechává pro sebe, její postavy si je asi nezaslouží. Nejvíc je to vidět na tom, jak je líčena doba sametové revoluce - jako by se ani nic moc nestalo. Podezřelé existence zůstávají podezřelými existencemi, vzorné žákyně dorůstají do pionýrských vedoucí, bezradný manžel zůstává bezradným manželem. Takhle to po roce 1990 opravdu nebylo, všichni jsme se bouřlivě rozvíjeli do směrů, o kterých jsme předtím neměli ani tušení.
Petra Hůlová píše zajímavě, ale hrozně agresívně. Texty jsou úmyslně takové, aby se k nim nedalo nic moc říct. Přemýšlím, jestli ona sama je skutečná, nebo jestli se za tou firmou někdo skrývá. Třeba nějaký Petr Hůl.

2 09.01.2016

"Houfnic, jež nahrazovaly bratřím počet, nebylo v té chvíli možná znovu nabíti."
Tahle větička mi straší v hlavě už desítky let a je to myslím to jediné, co jsem z toho jako kluk pochopil. Protože Proti všem není dobrodružné povídání o bojovnících a jednom geniálním vojevůdci, ale učebnice dějepisu. Autor tady charakterizuje situaci v Čechách pár let po popravě Jana Husa, analyzuje, jak postupně docházelo k polarizaci obyvatel do dvou vyhroceně nepřátelských komunit, vysvětluje, jak to mohli Češi aspoň na pár století vyhrát a ještě docela přesvědčivě ilustruje, čím se Češi 15. století lišili od nás. To vše prosím na základě velmi důkladného studia historických pramenů. Jestli chcete vědět o husitské době něco jiného než školní předžvejkaniny, doporučuji tuhle knihu. Dovolil bych si vyslovit názor, že jak nám to napsal mistr Alois, tak nějak to možná opravdu bylo.

5 30.12.2015

O knize se číká, že je to román se silně autobiografickými prvky. Textu ale chybí vnitřní struktura, takže o román nejde. Román ale taky znamená, že si autor může vymýšlet a nemá důvod něco pravdivě vypravovat. Autobiografický zase znamená, že kde se mu to hodí, nemusí si vymyslet nic a může prostě jen tak vypravovat svoje vzpomínky. Kniha je vlastně hromada všemožných textů, které jsou napsány různými styly a můžeme hádat, že vznikly v různých dobách. Máme tady řadu kousků, které stylově pasují nejspíš do publicistiky, zdá se, že autor se publicistice věnoval v době svého působení v českém disentu. Jiné dějové linky zase vypadají jako povídky, třeba ta o špinavé milovnici zvířátek. Opět jiné jsou opravdu autobiografické a pan Faktor se v nich přehrabuje v dojmech z dětství a současně samozřejmě v obsazích svého podvědomí. Tyhle části mi přišly zajímavé a působivé. Ale nejzajímavější a nejpůsobivější jsou ty části, kde se píše o výrazných dějinných událostech, které zažil buď sám autor, nebo jeho blízcí ze starší generace. Sovětská okupace 1968 a holokaust. Kdyby se pan Faktor nebral tak strašně vážně, seškrtal by to na čtvrtinu a mohla to být výborná kniha.

"Na zemi stojí v řadě vedle sebe automobily, bicykly a stroje na parní pohon, shora člověka ohrožují letadla z pionýrských dob aviatiky, většinou oprýskaná a poznamenaná zubem času, tu a tam však také celá, a v tom dvojakém, přirozeném i umělém světle, které tu je, se zdá, že jsou opatřena jednotným nátěrem, patinou, jakou mívají staré housle, jindy jsou to zase jen kostry, podvozky, rozpojené ojnice a kliky, mlčky slibující mučení návštěvníku, který se rázem vidí připoutaný k těm lavicím útrpného práva, kde se cosi uvede do pohybu a bude mu vnikat do těla, dokud se nepřizná." Jinak řečeno, 700 stránek brilantního textu a co si přát víc. Skoro celý děj románu se odehrává v mysli člověka stojícího v budce periskopu v technickém muzeu. Málokdo na světě umí psát tak dobře jako pan Umberto.

Román je o příhodách tří intelektuálů v Paříži i leckde jinde hlavně v západní Evropě. Začínáme v sedmdesátých letech, kdy každý trochu myslící člověk byl nutně marxista a chtěl zachraňovat svět. Taková to byla doba (dokonce i u nás). V téhle části knihy máme dojemnou postavičku mladé černošky Amparo, která si prošla univerzitou a je tudíž marxistkou. Ale sedmdesátá léta končí a probíhá přechod od marxismu k východním duchovním naukám. Nebohá dívka se dostane na
seanci, kde se pracuje s psychickými silami a při zvuku bubnů upadne do tranzu úplně stejně jako upadali její nevzdělaní předkové. Žárlivě sledována jakousi studenou Němkou, která takhle chodí tancovat při bubnech dlouhé měsíce a ono pořád nic. Amparo se potom probere z tranzu, je zmatená a najednou neví která bije. Odlétá do Moskvy, určitě jí to tam někdo vysvětlí. V knize už se s ní nesetkáme.

Naši intelektuálové se dosud zabývali tajnými duchovními naukami jen akademicky, ale v nové společenské atmosféře 80. let si to chtějí zkusit i komerčně. Šátrají v knihovnách a antikvariátech, hledají ezoterická tajemství, objevují skryté souvislosti a zvolna se před nimi objevuje strašlivé tajemství. Ne že by tomu nějak moc věřili, ale když ono to tak překvapivě logicky do sebe zapadá ... Asi tak ve 3/4 knihy přítelkyně jednoho z nich porodí a pan Umberto najednou začíná nějak hodně tlačit na pilu. Vyžívá se v dlouhých seznamech událostí z dějin tajných nauk, snad se snaží přesvědčit čtenáře, že je to všechno pravda, nebo aspoň že všechny citované prameny opravdu
říkají to, jak je to v knize psáno. No nevím kdo to po něm zkontroluje. Ale je to jeho pila, tak ať si tlačí.

Příběh se mezitím dostává do doby, kdy to autor opravdu psal, asi tak 1985. Touhle dobou je limitován, naše západní "duchovno" se skládalo z hathajógy, povrchních meditací a tušení hlubokých tajemství, která jsou určitě schována ve starých textech. Osobnosti jako Osho, Sai Baba
nebo tibetský dalajláma už tady byly, ale nikoli v obecném povědomí. Autor a jeho tři hrdinové se prodrali houštinami ezoterických věd a užaslým zrakem zírají na to, jaká je tvořivá síla myšlenek. Závěr knihy je naprosto strhující a vychutná si ho, kdo to přelouskal celé.

Příběh holky, která se pořád neuměla zamilovat, a pak se to najednou naučila. Paní Hindráková ho vypravuje s jemnou úsměvnou nadsázkou, jako když povídáme dětem pohádku. Opravdu jemnou, patnáctileté čtenářky ji asi těžko postřehnou. Tak třeba jak oba hlavní protagonisté přijdou do internetové kavárny a tam na Googlu hledají reálie o zemi, ve které zrovna jsou. Jinak žádná hluboká psychologie a žádné zbytečné intelektuální konstrukce, zato spousta laskavého porozumění k mladým čtenářkám a spousta autorčina citu, který není vůbec předstíraný. To se pozná, ta knížka prostě svítí.

Odehrává se jmenovitě v rovníkové Africe, ale obsahově spíš v pohádkové zemi, kde kromě trochu bezbarvých černochů žijí i hodní čarodějové, kteří vás nenechají na holičkách. Příběh má kupodivu tři konce. Napřed tak nějak skončí a čtenář by mohl být spokojen. Pak ale přijde druhý konec, kde si všichni navzájem vyznávají lásku a jinak se tam nic neděje. Tenhle druhý mě trochu otrávil, ale třeba to k žánru patří, co já vím? No a potom konec číslo tři, který to všecko postaví na hlavu, a ten mě vážně potěšil.

1 20.05.2015

Hordubal - pokus o model člověka, který se řídí svým srdcem. Je to jen taková intelektuálská hříčka, ale díky geniálnímu autorovi se to dá číst. Takový člověk musí žít v jednoduchém světě, aby nemusel přemýšlet. Dáme ho tedy do slovenské horské vesnice. Ani tam si ale nemůže rozumět s lidmi, protože mezilidské vztahy jsou řízeny všemožnými orgány, ale srdcem jenom málo. Tak ho navíc pošleme na deset let do Ameriky, kde s nikým nemluví, protože nezná jazyk. Potom se vrací a zase nemůže s nikým mluvit, je tady bariéra mnohaletého odloučení. Hordubal najde spřízněnou duši jenom v bačovi, který žije v horách s ovečkama mimo lidskou smečku. Bača je z jiného světa, nechápe o čem lidi mluví a proč, takže na každou otázku odpovídá - Co? -

V tomhle stádiu jsem knihu odložil jak poprvé v mládí, možná to bylo v dětství, a odložil jsem ji ve stáří zas. Ale nedalo mi to a zase jsem se k ní vrátil. Měl jsem štěstí, Hordubal se totiž autorovi vzepřel a začal se chovat přece jenom trochu lidsky. Je přece sedlák, musí být mazanej. Naštěstí, jinak by se příběh nehnul dopředu. Ale dlouho mu to nevydrží, autor ho zkrotí a Hordubal zažívá samádhí, kdy se lidská duše odloučí od vztahových problémů a nachází štěstí. Pan Čapek dosáhl
svého a Hordubal konečně umírá na únavu srdce a současně na lidskou zlobu. Následuje pitva a nikdo, natož mrtvý Hordubal, nemůže autorovi rozmluvit tu závěrečnou dojemnou čapkovskou větičku.

Srdce Juraje Hordubala se kdesi ztratilo a nikdy nebylo pohřbeno.

4 19.03.2015