kristleko komentáře u knih

Václav Cílek pozoruhodně kombinuje role střízlivého geologického výzkumníka a „nedělního filozofa“, který „ví úplně všechno, ale ví o tom tak 5–7 %“. Desítky let českou krajinu vnímá všemi smysly, čte a píše o ní, chodí a žije v ní – a výsledkem toho všeho je tato kniha, jejíž pestrost až nesourodost je spíše silnou stránkou. Takový zkrátka Cílek je, čtenáři předkládá myriádu postřehů o krajině, doporučuje místa k návštěvě (namátkou třeba Emauzský klášter, kouřící vrch Boreč nebo menhirový kruh u Rumburku) nebo dává tipy, jak si vybrat místo pro dům a jak jej zařídit v duchu „českého feng-šuej“. Především si ale všímá proměn společnosti a jejího přístupu ke krajině. Má za to, že od přelomu milénia se nacházíme na rozhraní úplně nové kultury, formované digitálními technologiemi, v rámci které bude třeba najít nový vztah k okolnímu světu. Nezdědili jsme jej ve zrovna dobrém stavu, člověk za staletí „boje o půdu“ vysoušel mokřady a meandry, těžil skály a balvany, napřimoval řeky a stavěl přehrady, od 20. století pak krajinu zabírají rozlehlé městské periferie a nevzhledné haly u dálnic. K tomu ještě připočtěme velkoplošné a chemické zemědělství, které snižuje schopnost krajiny zadržet vodu (proto jsou častější povodně i sucha) a vytváří kilometrové lány řepky, které k procházkám zrovna nevybízejí. Přitom tradiční charakter krajiny je pro naši kulturu stejně určující jako hudba, literatura nebo jablečný štrůdl (to vše sdílíme i se zeměmi někdejší podunajské monarchie a snad proto se tam cítíme tak příjemně). Zajímavý je postřeh, že mnohdy je daleko lepším argumentem pro ochranu krajiny její kulturní hodnota, než nějaký bobr nebo drobnokvítek. Kromě vyvarování se necitlivých zásahů je důležité zachovat i „právo na krajinu“, tedy omezení soukromých vlastníků v oplocování lesů a luk. Něco podobně neblahého se děje i v ulicích měst – tam, kde před desítkami let korzovali lidé a užívali si náhodná setkání, dnes stojí rušné dopravní tahy a parkující auta, chodci jsou zaháněni do podchodů na úzké pásy chodníků znečištěné od psů… To všechno jsou témata, která Cílek pojmenoval už před dvaceti lety. Něco se změnilo více, něco méně, něco k lepšímu, leccos k horšímu. Každopádně tato kniha příliš nezestárla a přímo vybízí k opakovanému otevírání a vytváření si vztahu ke krajině, přemýšlení o ní. Pro toulky po okolním světě jsou inspirativní Poutníkova pravidla – třeba v uvědomění, že k pochopení některých míst je třeba se k nim pomalu přibližovat a pak se na ně vracet. (10/10)

9 18.09.2021

Po přečtení výborného Kosatíkova životopisu Jiný T.G.M. (2018) jsem si říkal, že bude zajímavé si poslechnout (jako audioknihu) příběh jeho syna, o němž se ví hlavně to, že záhadně zemřel krátce poté, co sehrál podivný part v únorových událostech roku 1948. Je to plastický obraz rozporuplného člověka, v jehož příběhu se zrcadlí dějiny první poloviny 20. století, a to v dost temných odstínech. Jan Masaryk celý život zápasil s démony ve vlastní duši i se stínem svého otce. Nejprve proti němu revoltoval, když ale jeho americká epizoda skončila fiaskem, jako vysvobození přišel vznik Československa – právě ve službě otci a „jeho“ republice nalezl smysl života. „Nemám jiné ctižádosti než být hoden Tvého jména – skromně a poctivě,“ napsal mu v den svých čtyřicátin. Otec z něj udělal diplomata, vyslal jej na misi do Ameriky (velmi úspěšnou) a poté jako vyslance do Londýna (kde už spíše přihlížel postupnému odvracení západních demokracií od Československa, což vyvrcholilo Mnichovem). Stal se jakýmsi maskotem státní propagandy, který snadno navazoval kontakty, žil lehkovážně až bohémsky. Kariérní diplomati a politici jej nebrali příliš vážně, mezi lidmi však byl populární, což se umocnilo jeho emotivními rozhlasovými projevy za 2. světové války. Už tehdy se však jako ministr zahraničí podílel na postupném příklonu československé pomnichovské politiky k Sovětskému svazu, který vyústil ve dvě poválečné epizody, které předznamenaly osudy republiky v dalších čtyřech dekádách. Nejprve přišlo v červenci 1947 jednání se Stalinem o Marshallově plánu, ze kterého Československo vyšlo jako pokořený satelitní stát a Jan Masaryk o něm údajně řekl: „Do Moskvy jsem jel jako československý ministr, ale vrátil jsem se jako Stalinův pohůnek.“ Byť šlo i o jeho osobní pohanu, na své ministerské funkci lpěl natolik, že neodstoupil. Bohužel tak mohl učinit nejhorší rozhodnutí svého života, kdy v únoru 1948 za nepříliš jasných okolností odmítl podat demisi spolu s demokratickými ministry a umožnil tak komunistům převzít moc v podstatě legálně. Do dějin státu tehdy zasáhly jeho přecitlivělost a „sebestředné až iracionální myšlení“, kdy se cítil osobně dotčen přístupem demokratických politiků a až dětsky bezelstně vběhl do rukou komunistů a začal považovat Gottwalda za přítele. Jeho smrt o pár týdnů později pak završila tragický příběh člověka, který sice dlouhé roky bojoval s vlastní slabostí a se svými vnitřními démony, ale nakonec tomu všemu podlehl v osudovém okamžiku příběhu nejen jeho života, ale i celého národa. (10/10)

3 11.09.2021

Aleš Palán během roku 2020 nasbíral s profesorem biochemie Janem Konvalinkou celkem deset rozhovorů (devět jich vzniklo mezi dubnem a zářím, v audioknize přibyla ještě kapitola ze závěru roku) zdaleka nejen o covidu. Je to člověk, jehož střízlivé, erudované a srozumitelné názory se vyplatí sledovat. Otázky se navíc neomezují jen na vědecká témata (co jsou viry, jak se šíří a jak probíhá výzkum léků a vakcín), ale i na širší společenský kontext pandemie. V té vědecké rovině si Konvalinka všímá, že covid-19 paralyzoval celý svět hlavně proto, že se snadno šíří, má řadu bezpříznakových přenašečů a zároveň poměrně vysokou smrtnost. Většina lidí jej prožije jako onu „chřipečku“, řadu lidí však pokosí jako novodobý mor. Přesvědčivě pak ukazuje, že jedinou cestou z krize je masivní očkování populace a že vývoj hned několika účinných vakcín v rekordním čase je asi největším vědeckým počinem lidstva od přistání na Měsíci. Šrámy na společnosti se však budou napravovat výrazně obtížněji. Konvalinka si povzdechuje, že „procento lidí, kteří propadají bludům, stále roste, což je neslučitelné s otevřenou, svobodnou společností a strašně na to doplatíme“, protože bláboly o škodlivosti testování a očkování zabíjejí (a bohužel nikoliv jen své šiřitele) a hlavně je tím ohrožen koncept objektivní pravdy jako samotný základ naší společnosti. Tomuto novodobému tmářství přitom během pandemie vydatně napomohla i česká vláda, která vydáváním nesrozumitelných a nesmyslných opatření ztratila důvěru občanů, kteří jaksi na protest proti vládě přestali během druhé vlny opatření dodržovat. „Ta snadnost, s jakou vládě prošlo zcela flagrantní a navíc úplně zbytečné porušení základních ústavních svobod. je do budoucna opravdu zneklidňující,“ říká k uzavření hranic loni na jaře. A varuje před politiky, kteří si zvyknou na to, že mohou libovolně rozkazovat, kdy si lidé smějí nakoupit rohlíky a v jakém počtu se smějí scházet… Což je tvrdá realita dnešního dne. Konvalinka také přesvědčivě ukazuje, že stát po první vlně covidu naprosto selhal, když nepromyšleně vše otevřel a nijak se nepřipravil na druhou vlnu, která se pak kvůli nerozvážnému rozvolnění před Vánoci překlopila ve vůbec nejhorší třetí vlnu. Kromě jednoho z nejzajímavějších pohledů na aktuální pandemii se člověk dozví řadu zajímavých informací o hledání léků na HIV, bezútěšnosti základního výzkumu nebo třeba o financování výzkumu na vysokých školách. (9/10)

10 29.08.2021

Při brouzdání nabídkou audioknih mě zaujalo, že Churchillovu biografii sepsal Boris Johnson, tehdy čerstvý britský ministerský předseda, a že ji namluvil Pavel Rímský, nezaměnitelný hlas dokumentů o druhé světové válce. A rozhodně jsem nebyl zklamán. Není to klasický životopis z pera historika, nýbrž „osobní“ portrét z pohledu politika a Churchillova obdivovatele. A ať si člověk o Johnsonovi jako politikovi myslí cokoliv, jako bývalý novinář píše velmi čtivě a vtipně. Jádrem knihy je Churchillova hvězdná chvíle (o níž vznikl i skvělý film Nejtemnější hodina), kdy v květnu 1940 stanul v čele Británie, tváří v tvář nejtěžšímu rozhodnutí svého života – zda vyjednávat s Hitlerem o podmínkách míru (a nechat celou Evropu ve spárech nacistů) nebo bojovat, byť by to znamenalo, že „se každý z nás bude na zemi zalykat vlastní krví“. Ve složité politické situaci prosadil cestu známou jako „krev, pot a slzy“, která sice Británii stála půl milionu životů a rozbombardovaná města, ale zároveň „osobně vychýlil váhy osudu ve prospěch svobody a naděje“. Bylo to asi jedno z nejdůležitějších rozhodnutí celého 20. století, není však náhodou, že jej učinil právě Churchill – sám říkal, že má pocit, že jej celý život připravoval na onu chvíli a na onu zkoušku. Zemi do války neposlal nějaký salonní politik, ale člověk, který strávil dlouhé roky v armádě, velel v první světové válce (kde byl podepsaný pod katastrofální porážkou na Gallipoli) a snad žádný premiér „nepovraždil tolik obyvatel rozvojového světa“. Johnson jej popisuje jako člověka odvážného až troufalého, vtipného až neurvalého, který v politice strávil před nástupem do premiérského křesla čtyři dekády a byl podepsán pod takovými průšvihy, že by to kohokoliv jiného navěky vyřadilo ze hry. Za vším stála jeho nezměrná houževnatost a pracovitost – jeho projevy byly vybroušené diamanty, kde pečlivě zvažoval každou formulaci, a po práci vždy usedl s doutníkem a whisky k psacímu stolu a sepsal více knih než Shakespeare a Dickens dohromady. Johnson přitom nezamlčuje, že Churchill měl i slabé chvilky a že ne vždy byla jeho rozhodnutí bez kontroverzí. Ale už mu nikdy nikdo neodpáře, že to byl právě on, kdo tehdy v roce 1940 otočil kormidlem proti osudově neúspěšné politice appeasementu a zabránil tomu, aby Hitler ovládl celou Evropu. (9/10)

8 17.08.2021

Imaginární „road movie“ novináře Andreje Bána z jeho cest po vlasti za posledních tři dekády. A často vypráví dost neveselé příběhy ze země, na kterou Češi mnohdy hledí svrchu jako na „divoký východ“. A právě v „černém bermudském trojúhelníku střední Evropy“ na samém východě Slovenska u maďarských a ukrajinských hranic pouť začíná. Mám tam polovinu rodiny, a tak mohu potvrdit, že tam sice (slovy Roberta Fica) „nic není“ a zbohatnout se tam rozhodně nedá prací (která tam není a pokud přece ano, tak jedině za minimální mzdu), ale pro mnoho kujónů je to úplné Eldorádo, ať už díky pašování cigaret nebo migrantů z Ukrajiny, daňovým podvodům nebo tunelování dotací… Příběh daňového defraudanta Mikuláše Varehy, který vystavěl na okraji hraničního Slovenského Nového Města obskurní Disneyland a snil o slonovi (než ho zavřeli), působí ještě jako úsměvný východní kolorit. Naopak dost zamrazí při líčení kartelu polomafiánských byznysmenů napojených na policisty a roky vládnoucí stranu Smer, kteří pobírají dotace na pole poctivých farmářů a sklízejí jejich úrodu, čemuž s rukama v kapsách přihlížejí státní orgány… Andrej Bán umí pojmenovávat takové ty slovenské paradoxy a na svou vlast hledí se sympatickým nadhledem. Skrze různé střípky skládá plastický obraz Slovenska, ze kterého zřetelně vystupují některé hluboce zakořeněné a neřešitelné problémy. Třeba ten s romskými osadami, kde je naděje na dožití asi padesát let a které připomínají ty nejnuznější slumy v Africe. Jenže co dělat v zemi, kde byli z jedné německé vesnice vyhnáni všichni obyvatelé a byli kompletně nahrazeni Romy, kteří k místu nemají žádný vztah…? V zemi, kde jsou protiromské nálady tak silné, že policisté kdesi na Spiši neváhají vykonstruovat zcela falešné obvinění vůči místnímu Romovi a jiného v Magnezitovcích umučí na služebně…? Palčivým tématem je také první „nezávislost“ v podobě Slovenského štátu, který byl tak věrným hitlerovským satelitem, že dokonce platil nacistům za každého Žida, který byl odvezen ze země do koncentračních táborů. Příznačný je v tomto směru rozporuplný příběh spišského biskupa Jána Vojtaššáka, který byl sice vězněn komunisty, ale také se aktivně podílel na arizaci za druhé světové války. Inu, jak to shrnul jeden z respondentů: „Bydlí se tu dobře, ale žít se tu nedá.“ (9/10)

3 17.07.2021

(SPOILER) „Hlavou mi prolétlo něco jako záblesk naděje, že vydloubnuté oči by se daly vrátit zpět, kam patří.“ Chlapec však brzy zjišťuje, že válka umí pouze ničit, zanechává po sobě spálenou zem posetou mrtvolami – a nic z toho se napravit nedá, stejně jako šrámy na duši, které válečné hrůzy zanechávají. Východoevropský venkov byl za druhé světové války opravdu peklem na zemi, kde rozsévali teror němečtí okupanti i místní partyzáni a pronásledovaní lidé nezřídka nacházeli u primitivních a pověrčivých vesničanů pouze surovost a nenávist. Kosiński stvořil až boschovský svět, v němž malý chlapec podniká strastiplnou pouť takřka biblických rozměrů, její jednotlivé zastávky však nejsou tolik podstatné. Všechny ty popisované brutality a bizarnosti jsou až barokně kašírované, dovedené k maximálnímu „uměleckému dojmu“, autor sám však říká, že podle očitých svědků „ve srovnání s tím, co vytrpěli, je román idylickou selankou“. Realita totiž obvykle sice byla spíše banální než okázalá, ale „daleko brutálnější, než si člověk i v té nejbizarnější fantazii může vůbec představit“. Více než kopulace s kozlem nebo scéna s nabarveným ptáčetem mě osobně zasáhlo líčení, jak vesničané sledovali transporty do lágrů a byli rádi, že „bůh židy konečně potrestal“, vilně si prohlíželi fotografie židovských dívek a pokud nějaká z vlaku utekla, místo záchrany ji znásilnili a zabili… Tématu působení válečných hrůz na malé dítě se věnovala také Agota Kristof ve výborné knize Velký sešit (1986) a je smutnou pravdou, že v časech krutosti může být přizpůsobení jedinou cestou k přežití. (8/10)

11 20.06.2021

(SPOILER) Z obvodního oddělení v Pohořelicích přes zásahovou jednotku, protidrogovou centrálu až po řízení ÚOOZ a zásah na Úřadu vlády. Tak by se v kostce dal shrnout životní příběh asi nejznámějšího českého policisty, který vypráví v této knize. Dává zajímavý vhled do práce policajtů-srdcařů, kteří obětují práci veškerý osobní život, vysvětluje práci s informátory nebo plánování „realizací“. Hlavně ale velmi otevřeně jednotlivé kauzy, od těch nejslavnějších s přesahy do politiky (Nagygate, Vidkun, Bereta), až po případy méně známé, ze kterých však někdy mrazí. Třeba když pražský vrchní soud „omylem“ propustil z vazby íránského obchodníka se zbraněmi, díky čemuž unikl americkým tajným službám… Nejobsáhlejší a obsahově i nejzajímavější je kapitola o kauze Nagyová, u které je pozoruhodné, jak detailně měli policisté nastudované vazby mezi politiky a podsvětím, a to i díky tomu, že se jim povedlo infiltrovat Rittigovu nedobytnou baštu v hotelu Ventana. Přestože soudní výsledky zásahu na Úřadu vlády nejsou úplně přesvědčivé (a sám Šlachta přiznává, že zásah těžkooděnců u Nagyové nebyl šťastný, stejně jako dnes už legendární tisková konference se slovy o zabavených metrácích zlata), to podstatné se potvrdilo. Byla to právě Nagyová, která propojovala „šíbry“ s nejvyšší politikou, požadovala luxusní kabelky za schůzky s Nečasem, úkolovala vojenskou rozvědku, aby sledovala jeho manželku…. Hodně pozornosti je věnováno také policejní reorganizaci v roce 2016, kdy politici ČSSD rozvrátili jediný policejní útvar v zemi, ze kterého k nim neprosakovaly informace. Díky formě rozhovoru je kniha živá (a sedí jí formát audioknihy), ale žádné skutečně konfrontační otázky tam nenajdete, zkrátka to je „přípravná palba“ na kandidaturu do parlamentu. Šlachtovi bych ale nevyčítal, že otevřel cestu Andreji Babišovi – byly to samy „zavedené“ strany, které natolik prorostly s podnikatelským podsvětím, že přestaly být důvěryhodné. Poněkud mě ale zarazila jedna věc – Šlachta totiž zjevně ani po těch třiceti letech pod přísahou nepochopil, že v trestním řízení neplatí, že účel světí prostředky, nýbrž pravý opak – všechny důkazy musejí být obstarány v souladu se zákonem, jinak k nim soud nesmí přihlížet. Z nezdarů pak Šlachta hojně viní „formalistické“ soudce, což mi nepřijde korektní. (7/10)

6 19.06.2021

New York, rok 2001, nedávno praskla dotcomová bublina, kolují podivné zvěsti o technologické firmě hashslingrz a brzy přijde 11. září, které promění svět k nepoznání. Že spolu ty události nesouvisí? Asi ne. Ale možná také ano, u Thomase Pynchona nikdy nevíte… Neskutečně zamotaný (ne)příběh plný paranoie a konspirace vypráví v šíleném tempu, hravým jazykem s neuvěřitelným množstvím (pop)kulturních narážek z doby přelomu milénia. Překladateli patří poklona, jak se mu takto bohatý text povedlo převést do češtiny. O čem to je? Těžko říct, tak trochu o všem a někdy dost o ničem. Ve středu dění je vždy Maxine, sympatická „vyšetřovatelka podvodů sešlá na scestí“, která při svém pátrání po nekalostech kolem hashslingrz neváhá zajít do stripbaru a tančit tam u tyče ve flitrovaném tangovém body… A svébytným „hrdinou“ je jistě i tepající New York a jeho kyberpunkové podhoubí pololegálního byznysu, technologických průkopníků a hackerů. V dějových peripetiích zahrnujících desítky různých postaviček se člověk může zcela utopit, stejně jako v zamotaných konspiracích zahrnujících CIA, dotcomové zbohatlíky, ruské gangstery, arabské teroristy nebo Mossad… Stojí někdo z nich za útoky z 11. září? Těžko říct, namísto porozumění přichází přesycenost vjemy a totální zmatek. Při čtení je proto třeba velký nadhled, aby se člověku nerozskočila hlava a nespustila krev z očí, pak je to ale dost nezapomenutelný literární zážitek. Pro mě to bylo první setkání s Pynchonem (o němž je více známo to, že se skrývá před zraky světa, než to, co napsal) a asi ne poslední, ale před další knihou bude nezbytný menší „detox“. (8/10)

4 06.06.2021

(SPOILER) Pelagia v závěru říká, že si „připadá jako nedopsaná báseň“. A je to hořká milostná báseň, jakou uměla napsat jenom válka, která dva lidi rozdělila a jiné dva zase spojila. Vtrhla do ospalého bezčasí řeckého ostrova Kefalonie a všechno obrátila naruby, i když její brutalitu poněkud mírnila nonšalantnost italských vojáků v čele s „praštěným“ kapitánem s mandolínou. Z nepřítele a okupanta se Corelli stává „nezvaným, leč okouzlujícím hostem“, do něhož se Pelagia zamiluje. Naopak z jejího někdejšího snoubence Mandrase, toho sympatického dobráka, který se houpal na větvi olivovníku a spadl z ní na hrnec, bránil vlast před invazí a pak bojoval v řadách partyzánů, se stane násilnický ztroskotanec, jehož život válka pokřivila a zmařila. Z obou těch milostných příběhů je cítit hořkost, hlavně když Pelagia vyčítá Corellimu: „Dlužíš mi život.“ Ale takový zkrátka život je, ne všechny rány se zahojí, ne všechny střepy se dají poslepovat, ne vždy ze semínka vzejde krásný strom… Kromě toho centrálního milostného příběhu kniha potěší krásnými popisy Kefalonie, plastickým vykreslením postav od doktora Jannise až po oddaného kapitánova přítele Carla, drobnými prvky magického realismu (hlavně ono „ježíšovské“ vzkříšení) nebo líčením nepříliš známých událostí z dějin Řecka, ať už zpackané italské invaze a tvrdé německé intervence, masakru pěti tisíc „zrádců“ z italské divize Acqui poté, co Itálie v září 1943 podepsala příměří se spojenci, nebo ničivého zemětřesení v roce 1953. (10/10)

23 06.06.2021

Alexijevičová v 80. letech projezdila s magnetofonem Sovětský svaz a svým osobitým stylem nechala legendu Velké vlastenecké války sestoupit na zem a proměnit se v konkrétní osudy žen, které sloužily v Rudé armádě nejen jako pradleny, kuchařky, zdravotnice, ale i jako tankistky, ženistky nebo ostřelovačky. Pro ně všechny byla „válka především vraždění a hned pak těžká práce. A k tomu i kus obyčejného života, v němž zpívaly, zamilovávaly se, natáčely si vlasy“. Jejich pohled na válku je jiný než mužský, zaměřený na výčty slavných vítězství a medailí za odvahu. Ženy přes potoky slz líčí, jak na frontě ztratily krásu i mládí, příbuzné i milované, jak se na ně velitelé i spolubojovníci dívali skrz prsty jako nějaká zatoulaná děvčátka. Po válce pak mnohé čelily nadávkám jako „děvky z fronty“ a muži si je nechtěli brát. Přes to všechno je z jejich vyprávění líčit nostalgie a hrdost (byť s hodně hořkou příchutí), že mohly přiložit ruku k obraně vlasti. Je přitom až neuvěřitelné, s jakým nadšením se mladé dívky hnaly do boje, přemlouvaly velitele, utíkaly z domova… Kromě této vlastenecké euforie však kniha ukazuje i drastické okolnosti, za nichž Sověti nakonec svou vlast ubránili (včetně Stalinova rozkazu 227, známého pod heslem „Zpátky ani krok!“). Takto to například vypadalo v klíčové bitvě o Stalingrad: „Starými náklaďáčky sem přiváželi domobrance – dědky a malé kluky. Každý dostal dva granáty a bez pušky je posílali do boje: pušku si tam každý musel vyválčit sám. Po boji ani nebylo třeba někoho převazovat, všichni padli…“ Přestože je obdivuhodné, že kniha plná syrových popisů války, kterou sovětská propaganda glorifikovala, v 80. letech vůbec vyšla, ani v pozdějších edicích z ní nezmizel narativ, jak byli Němci zlí a Rusové hodní (i k Němcům). Z historie přitom víme, jaká zvěrstva páchali rudoarmějci v „osvobozovaných“ zemích… V některých příbězích ale probleskuje i tato negativní realita, třeba organizované znásilňování a plenění v dobytých městech. (9/10)

6 31.05.2021

Číst tuto knihu je opravdu jako jíst kámen. Stručná, drsná, lidská, jdoucí na dřeň jugoslávské války, která se odehrála (stále ještě) nedávno jen pár set kilometrů od našich hranic. Autor píše o Bosně, jak vypadala zhruba pět let po Daytonské dohodě, která sice nikoho neuspokojila a vytvořila z Bosny nefunkční dvojstát, ale přece jen zavedla křehký mír mezi národy, které vůči sobě předchozích pět let páchaly genocidu. Je to ponuré vyprávění o zemi, kde na bosňácké (muslimské) straně takřka žádní muži nezbyli a na srbské straně se zase skrývají před fotoaparáty a říkají, že za války pracovali jako kuchaři (i když třeba vraždili své sousedy, znásilňovali jejich ženy a dcery a zkrvavené nože si pak utírali do bílých ručníků na ramenou). O zemi, kde se hromadné hroby nacházejí i v jeskyních či na smetištích a polská antropoložka se všechna ta těla po exhumaci pokouší identifikovat, aby si je mohly převzít rodiny a své blízké pochovat. O restitucích „po bosensku“. Nebo o tom, že ne každý „záchranný“ autobus vás doveze do bezpečí… (9/10)

5 09.05.2021

Rozporuplný příběh bratrů Mašínů se často omezuje na otázku, zda byli hrdinnými bojovníky proti komunismu, nebo zda jen vraždili, aby utekli za lepší budoucností. Ta otázka je namístě a Jan Novák na ni ve své strhující knize nedává jednoznačnou odpověď – on sám sice Mašíny nepokrytě obdivuje, nezamlčuje však sporné otázky a nechává čtenáře, aby si udělal názor sám. Bratři zřejmě pod vlivem svého otce (jenž byl legendou protinacistického odboje a prvních sto stran o jeho osudech za války je možná vůbec nejlepších z celé knihy) vzali komunisty hlásaný třídní boj za svůj, plánovali i realizovali různé záškodnické operace a nakonec se rozhodli prostřílet do Západního Berlína, aby při domněle se blížící třetí světové válce stáli na správné straně hranice. Je to příběh novodobých „kovbojů“, kteří díky neuvěřitelné odvaze, neuvěřitelnému sebevědomí a také neuvěřitelnému štěstí (ať v „mauzoleu“ u dálnice nebo při obklíčení v lese u Waldowa) s pár bambitkami proklouzli východním Německem desítkám tisíc policistů a vojáků se samopaly či tanky. V tomto směru není podtitul „největší příběh studené války“ nijak přehnaný. Co z toho příběhu ale vyplývá? Nelze se divit, že Mašínovi chtěli utéct před režimem, který lidi jako oni zavíral do kriminálů a uranových dolů, bránil jim studovat a důstojně pracovat. Oni z toho vyvázli a v Americe prožili zajímavé životy, ani jejich vlastní cíl – bojovat proti komunismu v řadách americké armády – se však nenaplnil. Zanechali ale po sobě spoušť – sami zabili sedm lidí (přičemž u účetního Rošického to byla loupežná vražda, která se nedá omluvit nějakými vzletnými myšlenkami) a další oběti přibyly v soudních procesech. Tři popravení, nemocná matka umučená ve vězení, další dlouhé tresty, zničené životy. Pro mě to je hlavně kniha o sobectví a idealismu a nejsem si jist, zda svobodný život tří lidí stál za smrt a utrpení tolika jiných lidí, včetně jejich nejbližších. (9/10)

12 09.05.2021

Ukrajinský básník Ivan Drač v roce 1976 psal o tom, jak se řeka Pripjať vtělila do ukrajinské dívky a provdala za mladíka Atoma, který přišel do jejího kraje. Jaderná energie znamenala pro zaostalou Ukrajinu technologický pokrok, ale i rizika, hlavně bezpečnostní a ekologická. Jak to všechno v časných hodinách 26. dubna 1986 skončilo, dobře víme a stovky kilometrů čtverečních na Ukrajině, v Bělorusku a v Rusku jsou dodnes zamořené. Serhii Plokhy sepsal „encyklopedii Černobylu“, v níž popsal jak havárii a její příčiny (což výborně ukazuje i seriál HBO z roku 2019, jehož diváci budou možná překvapeni méně negativním vylíčením A. Ďatlova a naopak méně pozitivním popisem V. Legasova), tak i politické důsledky (lidským osudům zasaženým černobylskou katastrofou se zase věnuje Světlana Alexijevičová v Modlitbě za Černobyl). Velice zajímavý je politický kontext, kdy sovětský jaderný průmysl vzešel z vojenského výzkumu atomových bomb, a proto byl zahalen informační mlhou. Proto se informace o osudové konstrukční chybě reaktorů typu RBMK raději ututlala, než aby se opravila. A proto také režim úzkostlivě tajil, že se stala havárie, oddaloval evakuaci Pripjati a pouhých pět dnů po havárii nechal konat prvomájový průvod v zamořených ulicích sto kilometrů vzdáleného Kyjeva… Reakce veřejnosti na sebe však nenechala dlouho čekat a černobylská havárie vzedmula ukrajinskou občanskou společnost, která akcentováním ekologických témat významně přispěla k rozpadu Sovětského svazu. Přístup k likvidaci následků katastrofy byl vpravdě sovětský – když kusy grafitu a jaderného paliva vyvržené na střechu nedovedly odstranit specializované stroje, museli nastoupit „bioroboti“ z řad Rudé armády. A když bylo třeba uhasit rozpálený reaktor, piloti na něj z helikoptér shazovali tuny jílu a písku. Chladnokrevně se kalkulovalo s tím, kolik životů si jaké opatření vyžádá, aniž by někdo byl schopen říct, zda bude mít kýžený efekt… (9/10)

12 02.05.2021

Co se zprvu jeví jako až banální moralita na téma nevěry a (nechtěného?) těhotenství z lázeňského prostředí, se díky Kunderově vypravěčské virtuozitě mění v tragikomický příběh o vážných otázkách jako emigrace, smrt nebo loučení. Spíše než jako román to působí jako přerostlá anekdota, Kundera vládne svým postavám jako nelítostný loutkovodič a hraje si s nimi jako s figurkami na šachovnici ve zrychlujícím se tempu valčíku. A kdo se někdy tuto vídeňskou záležitost pokoušel tančit na maturitním plese, tak dobře ví, že třebaže se zprvu daří držet balanc a tempo, stejně to vždy skončí karambolem a podpatkem zabořeným v noze… Celé je to napsáno opravdu lehce a vtipně, nahlas jsem se smál třeba při scénách s důchodcovským „pořádkovým sborem“ odchytávajícím psy nebo geniální zápletce s „eugenickým projektem“ doktora Škréty. Pokud by ale někdo chtěl podezírat Kunderu z misogynie, zrovna ve Valčíku nalezne dost materiálu – ženy tu vystupují vesměs jako krávy (ať už přihlouplá manipulátorka Růžena nebo zhrzená žárlivka Kamila) a muži jako nonšalantní nevěrníci, trousící na potkání hluboké myšlenky. Na pozadí té lehkosti a toho vtipu se však odehrává hned několik lidských tragédií, v nichž nezanedbatelnou roli hraje jak lidská slabost, tak komunistický režim (nemožnost legálně opustit zemi nebo jít na interrupci bez podrobení se ponižujícímu výslechu před potratovou komisí). Je zajímavé se zamyslet nad otázkou, kterou autor nadhazuje ve své závěrečné poznámce – má vůbec smysl, číst knihy staré desítky let (Valčíku bude zanedlouho padesát)? Ty Kunderovy určitě ano, protože jsou stylově i tematicky napsány tak nadčasově, že takřka nestárnou. (8/10)

15 01.05.2021

(SPOILER) Přestože má kniha sotva 150 stran, není od věci názor, že jde o Barnesův „nejtlustší“ román. Kniha je totiž nabitá chytrými postřehy o paměti, stárnutí nebo odpovědnosti (nejen za vlastní život) a její pointa je natolik překvapivá, že přímo nutí k opakovanému čtení. Při něm pak člověk zjistí, že Barnes je opravdu mistrem náznaků, které ale působí spíše zmatek až do doby, kdy do sebe všechny kousky skládačky zapadnou a vše začne najednou dávat smysl. Tony Webster je takový konvenční blb, který po šedesátce rozšafně bilancuje svůj poněkud prázdný život, leccos zamlčí a leccos přibarví… Sám podotýká, že když nejsou důkazy ani svědci, některé události zpětně nejde rozklíčovat. Pak mu však znenadání do života vklouzne stará historie, ze které má trochu mindrák (protože mu holka utekla s kamarádem Adrianem) a taky trochu špatné svědomí (protože jim adresoval opravdu hnusný dopis). Když pátrá po tom, co se před těmi čtyřiceti lety ve skutečnosti stalo, udělá ze sebe bezcitného a nechápavého pitomce, ale nakonec zjišťuje, že jeho tehdejší zavrženíhodné činy nevedly k černému scénáři, který si v hlavě vytvořil. Spíše než jím samým tak zjištěné skutečnosti otřásají jeho představou o „vznešené“ Adrianově sebevraždě, ze které se stává zbabělý úprk před odpovědností, zakrytý filozofickými řečmi. Jeho smrt pak jen umocnila utrpení všech, které na tomto světě zanechal… (9/10)

10 25.04.2021

Kniha poutavě a živě líčí dospívání zvídavého Michela v Paříži přelomu 50. a 60. let na pozadí války v Alžírsku, napětí v rodině nebo lásku ke starší dívce Cécile – ostatně kdo by se do ní nezamiloval…? Jádrem vyprávění jsou však příběhy emigrantů z východní Evropy, kteří se začali scházet v zadní místnosti jedné pařížské hospody, hráli tam šachy, popíjeli a povídali si o svých životech, které museli nechat za železnou oponou. Byť má tento příběh reálný základ, popisované blízké přátelství dospívajícího kluka a všech těch životem protřelých exulantů mi přišlo až příliš umělé a příběhy uprchlíků byly někdy jak vystřižené z nějaké západní „čítanky o komunismu“. Přesto kniha určitě stojí za přečtení, zanechává v paměti takovou příjemnou atmosféru. (7/10)

13 25.04.2021

Kdybych měl tuto geniální knihu shrnout do pár slov, tak bych řekl, že je to jeden velký metaliterární vtip. Mohl by to být soubor esejů o poněkud okrajových aspektech života a díla velkého francouzského romanopisce (jaký měl vztah k železnici, zda byl spíše medvěd nebo velbloud a jaké všechny knihy chtěl napsat, leč nenapsal). Nicméně je to román, jehož vypravěč – lékař na penzi Geoffrey – kromě všech těch flaubertologických perliček vypráví i svůj poněkud rozporuplný životní příběh, s nímž se nepříliš úspěšně snaží vyrovnat. Hlavně tedy s nevěrou, nemocí a smrtí vlastní ženy, jíž „jako by rozuměl méně než cizímu spisovateli, který je přes sto let po smrti“. Do jeho vyprávění Barnes vpašoval řadu břitkých postřehů o literatuře, třeba proč by se měly zakázat laciné shody okolností nebo příběhy, v nichž postavy vystupují jen pod svou iniciálou. Knihu otevírá i zavírá geniální pointa s papouškem, při jejímž čtení se vkrádá do mysli otázka, zda vůbec dává nějaký smysl detailně pitvat, jaké ponožky měl velikán při psaní zrovna na sobě a zda v pozadí praskalo v krbu dřevo smrkové nebo dubové, nebo zda není lepší se prostě ponořit do jejich díla… Typicky postmoderní střídání stylů (bestiář, soudní obhajoba, písemná zkouška, slovník…) působí skoro jako výsměch literární postmoderně, ale pokud čtete knihu s určitým nadhledem, funguje to perfektně. (10/10)

10 25.04.2021

Vizuálně podmanivý a čtivý komiks, který vypráví příběh legendárního atleta, jemuž nebylo „dáno běžet a usmívat se zároveň“ a svůj zmučený výraz na trati glosoval slovy „to víte, není to gymnastika nebo krasobruslení“. Tréninkovými metodami na hranici sebedestrukce se vypracoval na nejlepšího vytrvalostního atleta své doby a stal se čtyřnásobným olympijským šampionem (jednou v Londýně 1948 a třikrát v Helsinkách 1952). Přitom ještě pár let před londýnskou olympiádou si ničil zdraví mletím chemikálií v Baťových závodech… Líbil se mi hravě vykreslený vztah Emila s Danou a také atmosféra doby – díky skvěle vybraným barvám, ale i zmínce o životních osudech prvního Zátopkova trenéra Jana Haluzy (který skončil v uranových dolech) nebo běžce Stanislava Jungwirtha, jenž se kvůli špatnému kádrovému profilu dostal na helsinskou olympiádu jen díky Zátopkovi, jenž si postavil hlavu, že bez „Jogurta“ nikam nepojede. Jen je trochu škoda, že příběh končí v Helsinkách na vrcholu Zátopkovy kariéry a neukazuje třeba i dobu, kdy železná pěst režimu dopadla i na něj a šest let se živil hloubením studní… (8/10)

9 18.04.2021

Cílem druhého dílu Peroutkovy biografie bylo ukázat, že „novinář první republiky“ žil po jejím zániku ještě 40 let, během nichž prošel nacistickým lágrem, politicky se činil v exilu a neúnavně pokračoval v žurnalistické práci (od roku 1951 až do konce života vysílala Svobodná Evropa jeho „talky“ do Československa). V roce 1938 ale skončil svět, pro který žil, a jeho „pozdější život“ byl poznamenán vnitřní chmurou, že svůj „život nenaplnil, že neuskutečnil jeho předurčený smysl“. Peroutkův exilový život je „příběhem muže, který nesplnil velká očekávání, s nimiž do exilu šel; příběhem muže, který se z vřavy světa nakonec skryl do samoty; příběhem žurnalisty, jenž ztratil publikum bezprostředně reagující na jeho myšlenky; příběhem spisovatele, který se neprosadil v kultuře, do níž byl přesazen; a také příběhem muže, který stáří po životě plném bojů a neklidu prožil v neustálé finanční tísni.“ V souvislosti s kauzou „Hrad vs. Peroutka“ jsou zajímavé pasáže o jeho textech v pochmurné atmosféře druhé i třetí republiky, kdy Peroutka nechtěl rezignovat ani emigrovat a zůstal realistou. Jenže kdokoliv se v období postupného „vaření žáby“ mezi lety 1938 a 1948 pokoušel hledat cestičky a zachovat si naději (z politiků třeba prezident Hácha nebo ministerský předseda Beran) byl později komunisty diskreditován jako kolaborant. O nějaké fascinaci nacismem nemůže být řeč a je příznačné, že hradní mluvčí Ovčáček věrně převzal půlstoletí starou komunistickou propagandu. Kniha je hodně zatížená detailními popisy dění v exilové Radě svobodného Československa, zajímavější než tyto žabomyší války o posty bez jakéhokoliv vlivu je však obecnější postřeh, že poúnorový exil se ocitl v geopolitické izolaci. Byl totiž reprezentován lidmi, kteří svými chybami otevřeli Gottwaldovi cestu k moci, a zatímco se už krátce po válce stal z denacifikovaného Německa významný spojenec Západu, pro Čechy to byl stále nepřítel číslo jedna. A velkou politickou zátěží se stal také odsun – slovy Jaroslava Stránského: „Co se v Praze jevilo jako absolutně principiální opatření, je zde důvodem k výčitkám svědomí.“ A i osobně to pro exulanty muselo být náročné – viděli, že Češi přijali komunistický teror takřka bez odporu, a sami byli pod tlakem StB, která je lákala k návratu domů. A brutálním mementem byl únos poválečného předsedy sociální demokracie Bohumila Laušmana, jenž už z komunistického kriminálu živý nevyšel. (7/10)

5 18.04.2021

Po této biografii jsem sáhl v září 2016, kdy byla poprvé pravomocně rozhodnuta kauza „Hitler je gentleman“ (a je hodně smutnou vizitkou české justice, že je i o pět let později stále živá) a zajímalo mě, kdo byl ve skutečnosti Ferdinand Peroutka. Na jednu stranu aura mýtického pána s dýmkou, ikony první republiky, pátečníků, Přítomnost, Budování státu… A na druhou stranu hradní „hnojomet“ mluvčího Ovčáčka, aby obhájil jeden nepodložený blábol prezidenta Zemana – antisemitismus, fascinace nacismem a Hitlerem… Pavel Kosatík popsal o Peroutkovi přes 600 stran a první díl jeho životopisu je tak zajímavý a poutavě napsaný, že jsem ho přečetl takřka za víkend. Jak poznamenává sám autor, příběh největšího novináře první republiky a jednoho z jejích symbolů je do jisté míry také příběhem první republiky samotné. Je totiž pozoruhodné, že Peroutkova generace „srostla“ s novým státem natolik, že jeho budování se stalo smyslem jejich životů. Když se pak ve 30. letech stát ocitl v problémech, pocítili silnou úzkost. Nelze si ale nevšimnout, že to byla tak trochu „republika snů“ a Kosatík poznamenává, že byť se Masaryk, Peroutka a spol. považovali za kované realisty a své názorové protivníky odsuzovali jako snílky, ve skutečnosti sami „vybudovali svůj vlastní myšlenkový svět na iluzivním půdorysu“. Křehkost státu a idejí, na kterých byl založený, se naplno projevila po Mnichovu. Peroutka sám ale koncem 30. let slabost Československa dobře vnímal a napsal, že „jediným jeho úkolem je projít beze škody touto krizí“. Ztrácel nicméně sílu psát, protože „jeho“ svět se postupně hroutil a události přestávaly dávat smysl, vychýlily se z osy dobra a zla. Když jsem knihu četl, sám jsem pracoval v novinách a velice mě proto zaujaly pasáže o prvorepublikové žurnalistice, kdy většina médií nepokrytě fungovala jako hlásné trouby politických stran (z toho Přítomnost poněkud vybočovala) a běžně se do novin psalo pod různými pseudonymy. Zajímavé jsou i různé osobnostní střípky o Peroutkovy, třeba jaký kladl důraz na psychologickou stránku věci a snahu „vciťovat se do druhých lidí a porozumět tak jejich pohnutkám i uhodnout případné budoucí podoby jejich činů“ nebo že se zavázal slavnou epopej Budování státu vydávat po sešitech každých 14 dnů a dostal se do pod takový tlak, že někdy jen „překlápěl“ své staré sloupky a nelámal si vždy hlavu s ověřováním detailů. (9/10)

4 07.04.2021