Válka nemá ženskou tvář

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Válka nemá ženskou tvář je knižní prvotinou pozdější laureátky Nobelovy ceny. Světlana Alexijevičová, tehdy třicetiletá, při jejím psaní poprvé použila žánr, který ji později proslavil a o němž někteří kritici hovoří jako o „románu hlasů“, poprvé zde sestavila text z autentických úryvků rozhovorů, jež vedla se svými hrdinkami. Autorka po čtyři roky jezdila s magnetofonem po Sovětském svazu a hovořila se stovkami žen, které bojovaly ve Velké vlastenecké válce. Všechny se přihlásily do Rudé armády dobrovolně a většina z nich ve velmi mladém věku šestnácti, sedmnácti let. Mozaika jejich vzpomínek ukazuje nehrdinskou stranu války, vypráví o špíně, zimě, hladu, sexuálním násilí, o utrpení a všudypřítomném stínu smrti. Je nepatetická, hluboce lidská a vydává působivé protiválečné svědectví. Válka nemá ženskou tvář byla v Sovětském svazu vydaná poprvé časopisecky v roce 1984, o rok později následovalo knižní vydání a v roce 1986 vyšel rovněž její český překlad. Tato vydání však byla poznamenána řadou cenzorských zásahů. A tak se Alexijevičová ke své první knize po osmnácti letech znovu vrátila a zcela ji přepracovala: zrekonstruovala části, jež padly za oběť cenzuře, doplnila materiály, které si v době prvního vydání ještě sama nedovolila zařadit, přibyl rovněž zápis jejího rozhovoru s cenzorem a úryvky z vlastního deníku z doby, kdy kniha vznikala. V roce 2002 pak vyšla kniha v nové, definitivní podobě. Během patnácti let byla vydána ve 44 zemích a stala se autorčiným vůbec nejúspěšnějším dílem....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/368386/big_valka-nema-zenskou-tvar-MId-368386.jpg 4.7188
Žánr:
Literatura faktu, Válečné, Biografie a memoáry

Vydáno: , Pistorius & Olšanská
Originální název:

У войны - не женское лицо (U vojny ně ženskoje lico), 1984


více info...
Nahrávám...

Komentáře (50)

Kniha Válka nemá ženskou tvář

kristleko
31. května

Alexijevičová v 80. letech projezdila s magnetofonem Sovětský svaz a svým osobitým stylem nechala legendu Velké vlastenecké války sestoupit na zem a proměnit se v konkrétní osudy žen, které sloužily v Rudé armádě nejen jako pradleny, kuchařky, zdravotnice, ale i jako tankistky, ženistky nebo ostřelovačky. Pro ně všechny byla „válka především vraždění a hned pak těžká práce. A k tomu i kus obyčejného života, v němž zpívaly, zamilovávaly se, natáčely si vlasy“. Jejich pohled na válku je jiný než mužský, zaměřený na výčty slavných vítězství a medailí za odvahu. Ženy přes potoky slz líčí, jak na frontě ztratily krásu i mládí, příbuzné i milované, jak se na ně velitelé i spolubojovníci dívali skrz prsty jako nějaká zatoulaná děvčátka. Po válce pak mnohé čelily nadávkám jako „děvky z fronty“ a muži si je nechtěli brát. Přes to všechno je z jejich vyprávění líčit nostalgie a hrdost (byť s hodně hořkou příchutí), že mohly přiložit ruku k obraně vlasti. Je přitom až neuvěřitelné, s jakým nadšením se mladé dívky hnaly do boje, přemlouvaly velitele, utíkaly z domova… Kromě této vlastenecké euforie však kniha ukazuje i drastické okolnosti, za nichž Sověti nakonec svou vlast ubránili (včetně Stalinova rozkazu 227, známého pod heslem „Zpátky ani krok!“). Takto to například vypadalo v klíčové bitvě o Stalingrad: „Starými náklaďáčky sem přiváželi domobrance – dědky a malé kluky. Každý dostal dva granáty a bez pušky je posílali do boje: pušku si tam každý musel vyválčit sám. Po boji ani nebylo třeba někoho převazovat, všichni padli…“ Přestože je obdivuhodné, že kniha plná syrových popisů války, kterou sovětská propaganda glorifikovala, v 80. letech vůbec vyšla, ani v pozdějších edicích z ní nezmizel narativ, jak byli Němci zlí a Rusové hodní (i k Němcům). Z historie přitom víme, jaká zvěrstva páchali rudoarmějci v „osvobozovaných“ zemích… V některých příbězích ale probleskuje i tato negativní realita, třeba organizované znásilňování a plenění v dobytých městech. (9/10)

InaPražáková
08. dubna

Výpovědi svědků bez komentáře, jen řazené do zhruba tematických oddílů, mají velkou sílu. Navíc je opravdu ženský pohled jiný než mužský, citovější, barvitější, týká se věcí, o kterých se málo mluví: Vzpomínky na zázemí, nemocnice, kuchyně, prádelny, kde to ale byla stejná dřina a vypětí jako na frontě. Vzpomínky na přírodu, která byla nepravděpodobně krásná a normální. Na neuvěřitelně bídné podmínky, které v sovětské armádě panovaly na počátku války - několik žen zmiňuje, že pušek bylo málo, takže do boje v prvním roce odcházeli vojáci jen s granátem v ruce a pušku si vzal ten, kdo se dokázal vrátit a cestou si nějakou našel. Přitom to nezní záštiplně - posílali nás na smrt - ale spíš hrdě: to všechno jsme překonali.
Z toho se dají vyvodit dvě věci. Jednak se z knih Světlany Alexijevič dá výjimečně přesně pochopit ruská povaha, tady třeba upřímná touha bojovat a snášet jakékoliv podmínky z lásky k vlasti - pro Rusy to není abstraktní pojem, ale citová záležitost. Dívky se hlásily dobrovolně do náročnějších profesí a dokázaly se naučit to, co muži, vydržet fyzicky i psychicky, a ač je po válce muži nechtěli a ženy nepřijaly, jak byly jiné, přesto vzpomínají většinou s hrdostí, byť přes slzy.
Za druhé je i přepracované vydání myslím pořád uhlazenější, než byl původní nahraný materiál. Poslední asi dvě kapitoly zmiňují i excesy sovětských vojáků na nepřátelském území, dokonce i násilí na vlastních vojačkách, ale jsou to ojedinělé postřehy. Většina vzpomínek prošla asi i autocenzurou, někdy dokonce výslovně zmíněnou (něco se může říkat, něco jiného psát, o něčem se ale nemá ani mluvit). Lépe se samozřejmě mluví o laskavosti k Němcům, než o věcech, za které se člověk stydí.
Vzhledem k těm posledním pár kapitolám je to zajímavý dokument nejen o podmínkách v armádě, ale i o míře upřímnosti ve výpovědích o ní. Chce to přemýšlet o přečteném, ale to si Alexijevič určitě zaslouží i tak.


miseb
12. března

Je těžké o této knize napsat, že byla krásná. Možná skvělá, možná děsivá, krutá. Určitě se dobře četla, byla zajímavá a hlavně jiná. Jiná než ostatní knihy z války, které jsem četla.
Byla to prostě neuvěřitelná kniha o neuvěřitelné a hrozné době z pohledu žen, které tu dobu zažily, a hlavně přežily.

Katka2382
25. února

Tak tohle byla opravdu drsná kniha, plná silných,syrových příběhů.
Příběhů ze kterých vás mrazí ještě dlouho po přečtení.
Příběhů ve kterých se otevírají letitá tabu.
Příběhů úžasných žen,před kterými hluboce smekám.
Přiběhů o tom že válka nekončí vítězstvím,ale v duši mnoha lidí pokračuje ještě léta letoucí a někdy až do smrti.
Děkuji autorce za tuhle knihu.

Starmoon
17. ledna

Neviem, či sa dá táto kniha čítať vkuse. Ja som to nedokázala. Príliš silné, príliš drsné, príliš drásavé. Stačilo pár riadkov, aby mi tvár zaplavilo mnoho sĺz... Myslím, že autorka dala úplne nový rozmer a kontext slovu reportáž. Zaslúžená Nobelova cena.

kurama45
11. ledna

Aj takto by sa mala vyučovať história. Nielen cez kusé informácie a strohé fakty, ale aj cez osobné príbehy. Nielen z odstupu cez masy, ale aj (a hlavne!) cez jednotlivcov. Možno by sme si potom nemuseli ako hlupáci pravidelne hovoriť, že sa história opakuje.

Viac v recenzii.

Terka_v25
28.12.2020

Smutné čtení, z pohledu obyčejných žen. Jejich vyprávění se do značné míry shodují, byť každé je jedinečné a dokresluje realitu, která se jim vtiskla do paměti, a se kterou žijí nadále. "Válka zabíjí čas, drahocenný lidský čas."
Jsem ráda, že těmto ženám dal někdo příležitost říct svoje příběhy (byť někdy patetické a tendenční), protože je to zajímavý materiál k zamyšlení. A neměly to ty ženy vůbec lehké, jak za války tak bohužel i po válce. "Nejvíc zraňuje člověka to, že nás vyhnali z velké minulosti do nesnesitelně malé současnosti."

meluzena
18.09.2020

Úplně jiná kniha o válce. Nedozvíte se v ní "mužská" fakta kdo kdy kde či kolik, ale válku pocítíte tak, až vám bude naskakovat husí kůže. Možná už jste četli pár válečných románů, příběhů, biografií; tady máme prožitky skutečných sovětských žen. Ano, kniha je velmi tendenční - však ji vydal Svaz československo-sovětského přátelství v roce 1984 a vytištěna byla v SSSR. Těžko by se v ní tedy mohla vyskytnout jiná žena než hrdinná a čestná komsomolka; ale to je jen jedno z (nezamýšlených) témat k zamyšlení či diskuzi, které kniha vzbuzuje - a v tom vidím její velikánskou hodnotu. Už jen to, jak mladá děvčata chtějí bojovat po boku mužů, protože se vezou na vlně nadšeného hnutí za rovnoprávnost, a hrdinně se hlásí na frontu, o níž mají jen jakési mlhavé romantické představy, načež dostanou neforemné uniformy a o 4 čísla větší holínky, protože menší prostě nejsou, ale ony se chtějí líbit (nebo mít alespoň ženské spodní prádlo!). Ustřihnuté copy všechny obrečí. Tahají raněné z boje a sviští kolem nich kulky, pečou chleba a vaří kotle polívky, kterou pak nemají komu naservírovat, protože z boje se nikdo nevrátil, perou uniformy, kterým chybí nohavice či rukávy nebo mají ohromné díry na hrudi, odnáší na hromadu amputované nohy a ruce, konejší raněné fešáky, kteří nebudou ženichy, protože nedožijou víc jak pár dní, za nepřítomné chlapy sklízí úrodu a obdělávají půdu, rozněžní se nad kozou, která vylekaná střelbou ulehla v zákopu vedle nich, nechápou jak můžou tak krásně kvést višně a přitom být kolem tolik hrůzy. A při tom všem vědí, že musí porodit spoustu dětí, protože viděli tolik mrtvých. Těší se až to všechno skončí, jenže po válce se rozsypou, protože čtyři roky v neustálém nervovém otřesu citlivý ženský organismus prostě neunese. Mnohé z nich odešly třeba už v 16 letech jako hýčkaná nepolíbená děvčátka, kterým se stýskalo po mamince, a padly rovnýma nohama do pekla.

Myslím že žen-čtenářek se musí kniha hluboce dotknout už jen z podstaty. O to víc, když víme, že sovětské ženy ani po válce neměly na růžích ustláno. Vrátit se nebylo kam, z vesnic zbyly v lepším případě komíny, vše bylo třeba vystavět znovu, dřít, dřít, dřít, zastat mužskou i ženskou práci a jako by té dřiny nebylo už tak dost, z té hrstky přeživších mužů bylo hodně invalidů, o které bylo třeba pečovat.

Komunistická propaganda samozřejmě prosvítá mezi řádky. Jenže ji je nutno vidět ve světle ruské nátury, která se od té naší české tolik liší. Na Rusi neměl jedinec ani za cara žádnou hodnotu – jen lid. Takže když na tohle navázala hesla, že my a vlast jedno jsme, ony se prostě sebraly a šly bránit vlast.

Nevím, jestli slovo “doporučuji” se hodí k této těžké četbě, rozhodně si ale myslím, že neškodí si občas připomenout, jak dobré bydlo vlastně máme a že skutečné průs*ry a skutečná beznaděj vypadá dost jinak. Však i ta naše česká verze socialismu byla jen takový čajíček ve srovnání s tím, co se dělo tam…

1