Kozel komentáře u knih

Dinosauři jsou s námi pouhých necelých 200 let. Jak fascinující příběh se schovává za jejich objevením v Anglii 19. století, to velmi čtivým způsobem předkládá Deborah Cadbury. A že je to strhující příběh.

Dvěma amatérům vděčíme za nálezy. Přehlížené nenápadné Mary Anningové, která svými nálezy odstartovala dinosauří epopej, dlouhodobě zásobovala vědce svými nálezy a její životní pouť má tragické rysy. Tím druhým je Gideon Mantell, venkovský doktor, jemuž svět za mnohé. A jehož životní cesta vydá na samostatnou knihu. Obětoval geologii naprosto vše. Bojovník a hrdina příběhu, který čtenáři autorka předkládá. Troufám si tvrdit, že Gideon je její oblíbená postava, vzhledem k tomu, jak pečlivě jeho život sleduje. Vpravdě se nedivím.

Proti nim stojí akademici, kdy především dva stojí v popředí. Dobromyslný William Buckland, který celý život stál na straně Mary a vůbec se snažil smiřovat znesvářené strany. Tím druhým je Richard Owen. Každý příběh má svého zloducha. A tento je teda velkolepým hajzlem. Egocentrik se sadistickými sklony, který nejen, že jde za svým cílem přes mrtvoly, ale rovnou mrtvoly vytváří. Že patřil mezi nejlepší anatomy své doby a založil Přírodovědné muzeum v Londýně nedokáže úplně smazat jeho negativní stránky.

Richard Owen ovšem nakonec našel protivníky, kteří ho sesadili a dali mu ochutnat vlastní metody. Charles Darwin a Thomas Henry Huxley.

Skvělé čtení o tom, jak dinosauři po milionech let vystoupali znovu na povrch. Jak díky nim malá skupinka vědců pomohla změnit myšlení světa, které se do té doby stále opíralo o výklad Bible. Zápal, zanícení pro věc, intriky, životní strasti, oběti, nespravedlnost, vědecké a rétorické souboje. A především velkolepé výsledky. Epické vyprávění o tom, že za každým velkým dílem se skrývá veliká bolest. Deborah Cadbury ukazuje, že dějiny vědy mohou být strhujícím příběhem.

1 30.09.2023

Ač nechci tvrdit, že jsem knihou zklamán, rozhodně jsem dostal něco zcela odlišného, než jsem čekal. Neboť jsem se chtěl konečně řádně seznámit se severskou mytologií, zdála se kniha Jamese Shepherda jako dobrá vstupenka. Nicméně jsem měl nejspíš, jako severským větrem nepolíbený, rovnou sáhnout po obou Eddách.

Je mi trochu záhadou, dle jakého úzu autor svou sbírku složil. V úvodu to nijak nevysvětluje; ostatně vůbec se tu nevyskytují poznámky. Vzápětí vyjde najevo, že dal dohromady převyprávění některých amerických a britských autorů z přelomu 19. a 20. století, přičemž každý z nich samostatně vydal knihu severských příběhů. Výsledný text je onou formou poznamenán, pročež se jednotlivé kapitoly hodí spíš ke čtení ratolestem na dobrou noc. A to nemyslím nijak negativně, ba právě naopak. Dětská fantazie strohým textům rozhodně dodá další rozměry. Z toho důvodu bych se zdráhal knihu řadit mezi naučnou literaturu. Za to Petiškovým řeckým bájím dovede zdatně konkurovat.

Kniha dá čtenáři nakouknout do obou světů slavné a stále oblíbené mytologie. Příběhy se týkají jak bohů v čele s Ódinem, tak hrdinů pozemských. Ač je někdy složitější sledovat návaznost jednotlivých vyprávění, s tím nejzásadnějším je možno se tu setkat. Při nejedné zmínce mezi řádky jsem se pozastavil - narážky na nastupující křesťanství, podobnost s legendami jiných národů, chronologický vývoj a setkávání národů. K hlubšímu prozkoumání je ovšem potřeba právě odbornější vydání Eddy. James Shepherd vsadil na marvelovské vyprávění přelomu 19. a 20. století, s čímž je nutno počítat, otevře-li čtenář tuto knihu. A pak už je celkem jedno jakého je čtenář věku, protože tyhle příběhy nemají generační limity.

2 28.09.2023

Tak tahle již 190 let stará novelka, pojednávající o posledních dnech jednoho z nejznámějších měst světa a jeho dějin, je - možná trochu nečekaně - strhujícím a naprosto pohlcujícím zážitkem. O Pompejích sice slyšel téměř každý, ale popravdě, kdo se do nich skutečně podívá? Bulwer Lytton byl uchvácen dílem ruského malíře, jehož obraz zaznamenává zkázu města. Lytton tak odcestoval do samotných Pompejí, kde se nechal inspirovat k naprosto fascinujícímu příběhu, který mě o téměř dvě století později hned z několika příčin zcela odrovnal.

Je pravda, že jsem v prvních stránkách trochu tápal, jelikož "hromadné" scény z živých ulic a setkání (ať už na tržišti nebo v hospodě), kde jeden mluví přes druhého. Když se pak děj rozprostřel do scén poněkud klidnějších, vyrostly přede mnou Pompeje v někdejší nádheře a dokonalé živosti. Natolik jsem se nechal vykreslenou atmosférou živého města pohltit, až mě trochu mrazilo. To proto, že se pomocí autorova vedení procházím živoucími uličkami, pozoruju jejich obyvatele, kteří se třeba oddávají procesům v lázních, které autor do detailu popisuje, zatímco nad městem se pomalu a nepozorovaně formuje naprostá zkáza v podobě probouzejícího se Vesuvu, jehož monumentálnost čtenář cítí zcela odlišně než zamilovaný Glaucus s Ionou. Pod úpatím vulkánu život pokračuje bezstarostně, nevědomě a lidské vášně ovládají svět, do něhož čtenář vstoupil.

A že Lytton do tak krátké novely dokázal umně vměstnat skutečně mnoho. Intriky, lásku, závist, zlobu, nenávist, náboženství, míšení kultur, bohatství, chudobu, magii, podvody, zhýralost, ale i ctnosti. Postavy, které k tomu využívá jsou fantastické samy o sobě. Nemá příliš smysl tu vyjmenovávat všechny. To proto, že přečte-li si člověk tuhle knihu, vsadím se s Clodiem o deset tisíc sestercií, že nejsilněji zapůsobí dvě. Přičemž na tu jednu, která mě osobně uchvátila úplně, jsem schopen vsadit i násobně víc sestercií, které ostatně nemám stejně jako Clodius.

První postavou je Egypťan Abraces. Ryze démonická postava tajemného mága, jehož se všichni děsí. A mají k tomu dost důvodů. Ovládá černou magii, je hnán nenávistí a pohrdáním, oddává se orgiím, před nimiž se i Pompejané červenají, zahalen tajemstvím, spřádající temné plány. Trpí samomluvou. A nezdráhá se použít jakoukoli špatnost k dosažení svých cílů. Zloduch k pohledání.

Druhá postava zastiňuje všechny ostatní, přestože sama chodí ve stínu - Nydie, slepá otrokyně a prodavačka květin. Ač slepá, Lytton z ní z mého pohledu stvořil středobod celé novely. Cituplná, plná vášně, ryzích citů, hnaná dobrými úmysly, která vidí v Pompejích víc, než ti, kterým zraky slouží. Nejšťastnější, když se může starat o květiny v Glaukově zahradě. Obraz, který mi mnohdy vytanul v představách. A když sama nemůže po jeho boku dojít štěstí, dvakrát zachrání jeho. Nad jejími osudy člověk skutečně ustrne a ptal jsem se sám sebe, kde autor vzal konkrétní inspiraci, protože to nemohla být čistá fantazie. Navrch, podle Nydie v polovině 19. století stvořil Randolph Rogers sochu. Což mě vedlo k dalšímu obdivu, kterak je umění provázané - Lyttona inspiroval obraz a jeho kniha inspirovala sochaře....

Krátká novela, v které je mnoho. Nezapomenu ani na samotný popis Pompejí, protože Lytton je viděl očima pozorovatele 30. let 19. století. Což byly zcela jiné Pompeje, než můžeme vidět dnes, máme-li štěstí a navštívíme je. Nehledě, že poučení se nekonalo. Jakkoli silný a stále čtivý příběh Lytton sepsal, podíváte-li se na místo přes google maps, je tu někde pocit, že se může schylovat k ještě děsivějšímu příběhu. Zatímco ulice žijí svým životem a jejich obyvatelé prožívají velmi obdobné příběhy jako tehdy.

3 12.09.2023

Tenhle knižní špalíček, či spíš špalek, mnoha příběhů jsem sháněl několik let. Když už jsem přestal doufat, přece se mi podařilo jeden výtisk ulovit. A rázem se stal jedním ze skvostů osobní sbírky. Robert Lacey, jehož třídílná sbírka v češtině vyšla uceleně, stvořil velkolepé dílo. A vzhledem k vypravěčským schopnostem, kterými se autor může pyšnit, je to čtenářsky skutečně gurmánský požitek. Je-li historie vyprávěním příběhů, pak tahle kniha příběhy anglických dějin rovnou oživuje.

Svým optimistickým anglickým humorem vezme Lacey čtenáře na fascinující cestu anglickými dějinami. Od nejstarší nalezené kostry až po objevení DNA, čímž fantastickým oslím můstkem uzavře celý kruh. Ohromujícím způsobem autor navazuje na každý předchozí příběh, zasazuje je do kontextů, komentuje nové nálezy, minulé výklady atd. A co je odzbrojující, nebojí se vtipně glosovat - ať už samotnou událost, její aktéry nebo dokonce vyplývající ponaučení aplikovat na současnost. Ostatně sám říká, že "od minulosti nás často dělí jen tenká opona". Jako příklad uvedu sufražetku Emily Davisonovou, jejíž poslední čin je zaznamenán na videu a lehce k najití. Nedovedu popsat pocity, když jsem se na záznam z roku 1913 podíval. Tenká opona.

Každý díl ze tří je orámován výborným úvodem (zážitek s velrybou mě zaujal nejvíc) a závěrečným poděkováním. A to nemluvím o nevídaných odkazech na bibliografii a prameny. Ke každému příběhu Lacey doporučuje, kam se dále obrátit pro hlubší studium období nebo konkrétní vyprávěnce; a to včetně internetových odkazů, ať už se jedná o online katalogy, přístupné prameny, knihovny nebo pozvánky do muzeí.

K čím mladší historii jsem se blížil, tím víc bylo znát, že je spousta příběhů, které Lacey opominul. Při rozsáhlosti toho, co se dá vyprávět, nedovedu si představit jakou hromadou se musel probírat, když vybíral svoje příběhy. Tím pádem, není tu úplně všechno, co z příběhů, hrdinů a hrdinek anglická historie nabízí. I tak je to fenomenální počin. Navrch se čtenář dozví i nejeden historický špek či špíček - třeba proč Harry Potter nastupuje zrovna na nástupišti 9 a 3/4, který anglický král poprvé používal župan nebo jak vznikl slavný hrob Neznámého vojína.

Opravdu skvělá kniha, o níž by se dalo říct ještě mnohé. Mimo jiné, aspoň takový je můj pocit, pro Angličany může mít další přínos. Je vidět, jak si svojí historie váží a že ty příběhy nutně vyvolají pocit hrdosti na vlastní národ. Něco takového u nás, troufám si říct, velmi citelně chybí. Na druhou stranu, máme u nás takovou paměť, aby bylo co vyprávět? Byl by o to zájem?

Nakonec jen dodám upozornění, že se jedná skutečně jenom o Anglii. Příběhy ostatních národů Británie autor plánoval (možná v současnosti tvoří), ale zatím světu nevydal.

5 11.09.2023

"Dějiny křesťanství jsou protkány příběhy útlaku, válek a zavrženíhodného chování". Tato věta uvozuje jednu z "kapitol" a zároveň docela hezky shrnuje celý obsah publikace. Komplexnost tématu, jakým dějiny křesťanského náboženství nepochybně jsou, to rozhodně nevydá na jeden bookzine. Důsledkem toho musí být obsah konkrétněji zaměřen.

A v tomto případě - takový je můj pocit - je zaměření především na nezbednosti křesťanství, na jehož základech, chtě nechtě, vyrostla celá západní civilizace. Zvolená témata nejsou očerňováním ani bulvarizací tématu. Už proto, že jednotlivé "body" jsou zasazeny aspoň rámcově do historických kontextů, což je nadmíru důležité. Jistá senzacechtivost je cítit pouze místy - například celým zněním kapitoly o Salemu; nebo absencí bojovných řádů, kdy johanitům je věnován sloupeček a templářům dvoustrana, zatímco dalším ani slovo.

Co však oceňuju a zaujalo mě, je nejen chronologický postup bookzinu, ale i mimoděk geograficky. Čtenář se seznámí s počátky křesťanství za dob Říma. Následuje rozkol východní a západní církve. Pak už čtenář přejde do západní Evropy, kde stráví nejvíce času jak čtením, tak chronologicky. Nakonec nakoukne do Severní Ameriky a cestu dějinami křesťanství zakončí na šíření víry v "marginálních" oblastech.

Pocity mám nicméně rozporuplné. Kdo se o dějiny zajímá, ten na drtivou většinu obsahu už narazil. Zároveň by šlo kritizovat úplné přehlídnutí dalších témat. Ač chápu, že se autoři snažili zaměřit na ty nejvíce přelomové milníky v dějinách křesťanství. A že jich nebylo málo. Co je důležité, je, že díky osvícenství a dalšímu vývoji o těch kontroverzích, které stojí za zrodem naší západní civilizace, můžeme otevřeně mluvit, psát a číst. Horší je to s posuzováním=o)

Ale jako takové všeobecné shrnutí je tento bookzine přece jenom přínosný. Dokonce bych si ho troufal podpořit i jako doplňkovou četbu do výuky dějepisu=o)

1 08.09.2023

Pozoruhodná sbírka dopisů, na nichž je možno pozorovat zcela fascinující příběh lásky dvou jedinců. Takový romantický, hluboký a srdceryvný příběh dvou autorů a žijících bytostí těžko hledat. Příběh manželů Browningových obdivuju už dlouhodobě a musím se po četbě této knihy přiznat, že se za četbu tak trochu stydím. Vysvětlím proč.

Číst soukromou korespondenci je vždycky zajímavé a mnohdy přínosné. Nicméně jsem rychle pochopil, že je nemalý rozdíl mezi korespondencí osobní a korespondencí mileneckou. To jsou místa, kam by kdokoli "zvenku" patrně neměl nikdy pořádně vstoupit. Je k tomu několik příčin. Člověk se stydí, jak hluboko do citů druhých, kterým nikdy neporozumí, nahlíží. Zároveň se něco takového těžko čte, protože po čase začne být tak trochu nuděn těmi vyznáními, citovým zabarvením, opakujícím se konceptem a hrozí, že přestane oceňovat, co je skutečným obsahem. Co si budeme povídat, naše vlastní city vnímáme vždycky úplně jinak, než ty cizí, na které se zvenku nelze tak úplně dobře napojit, ať se snažíme sebevíc.

Přes tento neduh či riziko tato sbírka korespondence přece otevírá onen veliký příběh Roberta a Elizabeth, kde láska skutečně probíhá v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci, do největší hloubky lidského citu a oddanosti. Je to tak dokonalé, až je to neuvěřitelné, téměř pohádkové. A přitom je to natolik skutečné! A tragické zároveň. Takže pokud někdo slyšel o těchto dvou básnících a jejich příběhu, určitě stojí za to nahlédnout do jejich dopisů. Ačkoli pouze nahlédnout. Je tu krásně znát vývoj jejich vztahu od prvního seznamování, přes stupňující se cit až vrchol citu, jemuž se oddali vzdor všem překážkám. Ať už se jednalo o zdraví obou nebo vyloženou neurvalost otce Browningové. Krásný romantický příběh, mezi jehož řádky se mimoděk dozví čtenář o literární scéně té doby, Browningově vztahu s Carlylem a další pikantnosti současné Anglie.

Po prohlédnutí obrazové přílohy nutno složit poklonu tomu, kdo přepsal původní anglické dopisy. Na to, že oba byli spisovatelé, jejich písmo v soukromých dopisech je téměř nečitelné. Browningová měla pravdu tvrzením, že se Robertova písma nebojí. Ten se snažil pouze při poznámkách ve svých dílech než šly do tisku.

4 30.07.2023

Rozverné, svižné, samozřejmě konverzační, místy dosti vtipné, až karikaturní. Taková příjemná jednohubka na jedno odpoledne. Docela chápu, proč je tahle Wildova hra natolik oblíbená dodnes. Přesto musím přiznat, že o nic než jednohubku se při žádoucím naladění skutečně nejedná. Konceptem, scénářem, nápady či převraty Wilde nenabízí nic nového, skandálního nebo přelomového. Ač nejsem žádným zvláštním znalcem, s touto strukturou se dá v anglické literatuře setkat častokrát. A pokaždé je to zábavné. I proto mi tahle rozmilá taškařice v mnohém připomínala jiná díla (včetně románových), kterým se však nedostalo tolik slávy a oblíbenosti, aby vydržela dodnes.

3 29.06.2023

Nestává se mi příliš často, abych knihu dlouho četl, následně pročítal a pak jen prolistoval. Leč, dílo Eugena Lennhoffa o svobodných zednářích je jednou z takových. Ne, že by byla špatná, to rozhodně nikoliv. Napsaná je bravurně, zasvěceně a čtenáři přináší mimořádný vhled za oponu chrámu svobodných zednářů. Kniha je natřískaná informacemi, které jsem dosud takto zpracovány neviděl. Víc než na obřady a formu zednářství jako takovou, je kniha věnována dějinnému vývoji i současnosti (kniha vyšla 1929) zednářství v jednotlivých zemích. A to velmi podrobně včetně možných kontroverzí, Lennhoffových osobních komentářů i zkušeností.

Problém jsem měl spíš s formou a tím, že jsem patrně očekával trochu jiný druh knihy k tématice jedné z nejslavnějších "tajných" společností. Jinými slovy chyba na mém přijímači. Na každý pád by tahle kniha neměla chybět ve sbírce nikoho, kdo se zajímá o svobodné zednáře, protože podrobnější sondu do této společnosti asi dosud nikdo nenapsal. A takový zájemce by měl knihu vlastnit nikoliv jako doplňkovou, nýbrž jako tu ze základních. Pravda, že Lennhoff sám byl oddaným zednářem, což je vidno na mnoha jeho výrocích. A taktéž je pravdou, že je občas těžké mu uvěřit, kdo všechno zednářem kdy byl. Je totiž pozoruhodné, že o oněch slavných zednářích, jakým byl třeba Goethe, se o jejich členství člověk dozví povětšinou dozví ze zednářské literatury. Tohle tabuizování je velmi škodlivé, musím říct, a je to velká škoda. Protože zednáři byli vždy vrcholně zajímavou, zájmovou a přínosnou společností pro....společnost. Ve svých řadách shromažďovali zednáři velikány své doby (ostatně vrána k vráně sedá) a přes veškerou snahu a překážky, kterým tato společnost procházela, zanechala ve světě mnoho stop. Nehledě, že je nadále tvůrčí a funkční.

1 28.06.2023

Pozoruhodná práce na téma Normanů v Evropě. Kromě toho, že stručně a přehledně seznamuje čtenáře s Normany jako takovými, následně se zabývá jejich rozprostřením a působením po evropském kontinentu. A to jak geograficky, tak politicky, kulturně, společensky, ekonomicky, splynutím, asimilací, odkazem i zmizením. Až je jeden překvapen, jak skvěle se dá tolik komplexní téma vměstnat na 250 stran malého formátu.

Haskins má čtivou formu podání, hojně se odkazuje na dostupné - a počtem značně omezené - prameny i literaturu, ač je tahle část trochu poznamenána rokem 1915, kdy autor knihu vydal. Spolu s tím se pojí ještě pár možných úskalí. Jedno z nich je, že je Američan. Vždycky jsem cítil skepsi, jakmile se američtí vědci věnovali evropským dějinám. Jejich odstup a nadhled může být v mnohém smyslu přínosem, leč často přechází v něco, co hraničí s přezíravostí nebo tendencí násilně instalovat americký koncept na evropské podmínky. Což se stává i Haskinsovi, takže jeho dějiny Normanů je nutno často vnímat jen jako možný rozšiřující/doplňující výklad a náhled, než jako definici.

S tímhle upozorněním pak čtenáři nebrání nic v tom, aby se seznámil s jedním z nejvýznamnějších středověkých národů, který značně ovlivnil historický vývoj Evropy. Ať už některým z milníků jako dobytí Anglie nebo vznik Sicilského státu nebo historií samotné Normandie. Anglonormanská část knihy je vůbec důvodem, proč jsem po knize sáhnul. I po sto letech má tahle práce co nabídnout, ačkoli se to neobejde bez kritického náhledu.

Velmi se líbil malebný bonus, když Haskins na několika místech - především v úvodu - naráží oslavy tisíciletého výročí existence Normandie, které se odehrávaly v Rouenu roku 1911. Vidět obrázky z tehdejších oslav hovoří o skutečné velkoleposti. Načež Haskinsova kniha potvrzuje, že bylo co slavit a je dodnes o čem mluvit.

3 26.05.2023

Ačkoliv bych fantasy neoznačil jako žánr, kterému se nějak čtenářsky věnuju, v případě Williama Morrise jsem musel udělat jednu z výjimek. Jelikož Morris byl renesančně všestrannou osobností, na jeho jméno lze často v různých souvislostech narazit, jestliže se člověk více zajímá o britskou kulturu 19. století. Jeho dílo ovšem přesahuje onen ostrov na severu Evropy; jako kdyby se řídil svými slovy, že "naše životy jsou dost dlouhé na to, abychom vykonali skutky, které nikdy nezemřou."

Přestože se Morris asi nejvíce proslavil textilním výtvarnictvím, nemalý vliv měl svým spisovatelským dílem i na velikána fantasy - Tolkiena. Díky práci nakladatelství Černý drak v čele s Romanem Koňaříkem může se i český čtenář seznámit s některými kousky. Jakým je i Příběh o Třpytivé rovině.

Knížka je to útlá, doprovázená vydařenými ilustracemi samotného autora - severská veslice a plachta s černým havranem hovoří sama za sebe. Příběh ani text nejsou nijak komplikovanou záležitostí, a tak je dílko příjemnou odpolední četbou. Nutno tedy číst s jistou pokorou a úctou, protože opravdu asi platí, že pro čtenáře současné fantasy nemusí být příběh Hallblitha úplně ohromujícím. Fascinace, alespoň u mě, přišla mezi řádky. Do knížky jsem se rychle dostal a svou formou, pojetím i příběhem mi v mnohém připomínala nejednu raně středověkou legendu i vrcholně středověký rytířský román. Odysseovské putování hlavního hrdiny s cílem nalézt svou snoubenku Hostage se odehrává na třech tajemných neznámých ostrovech, přičemž větší část zahrnuje ona Třpytivá rovina. Ta je teda vrcholnou utopií o ideálním světě volné lásky, hojnosti, pohody a nesmrtelnosti, kde rozum je zastřen blažeností a odkud se každý se zdravým rozumem snaží utéct, jakkoli většina lidí touží tuto zemi najít. Protože valnou část Hallblithe putuje po rovině, zhruba v půli knížky začíná příběh lehce drhnout až "nudit", aniž by se děj či postava někam dál posouvala. Vůbec slabším článkem je sám Hallblithe, jehož projevy jsou řeknu, povrchnějšího ražení. Lištička je postavou nejzajímavější, leč darebácky nejméně rozvedenou, což je trochu škoda.

Chtěl jsem se dopracovat k tomu kouzlu, které William Morris vyvolal. A to je celková atmosféra a pojetí, při kterém se už nedivím, že je autor považován za jeden ze základních kamenů moderní fantasy literatury. Právě pro to, že dokázal vyvolat upomínky starých mýtických světů, použít trochu magie, rytířského putování, morálních hodnot a nádech severoevropských ság. Celých 150 stran to na čtenáře sálá, o to víc podpořeno opravdu povedeným překladem Marty Holbové. Mnohokrát jsem se potěšením usmál vnímajíc ony prvky výše zmíněné a připomínajíc si ony mnoho staletí staré příběhy, s nimiž mohu dílo Williama Morrise porovnávat. Je tedy možné, že čtenář, který moc legend nezná, v současnosti Morrise ne(d)ocení. Pokud ovšem čtenář nějakou povědomost o starých příbězích má, pak si toto dílko jednoznačně užije.

3 17.05.2023

George Macaulay Trevelyan napsal naprosto fenomenální knihu, v níž se pokouší na poli sociálních dějin podchytit věc těžko zachytitelnou - povahu národa. V tomto případě národa anglického. Sociální dějiny jsou nepochybně disciplína, kterou lze horko těžko nějak vymezit či blíže určit. Mantinely, které si stanovil sám Trevelyan, jsou přes všechna rizika a omezení opravdu chvályhodná a po letech, která od prvního vydání uběhla, nadále značně přínosná pro kohokoliv, kdo by se o anglické dějiny blíže zajímal.

Toto olbřímí dílo se samozřejmě neobešlo bez nějakých těch zakopnutí, mezi které lze těžko počítat Trevelyanovu národní hrdost a zaujatost. Když pominu, že ostrovní národ má čím se chlubit, autor knihu vydal v roce 1942, kdy (nejen) na Londýn padaly bomby a svět se ocital uprostřed nejhorší války v lidské historii. Což byla nepochybně doba, kdy bylo víc než jindy vítané povzbudit morálku a národní cítění jakýmkoli způsobem. Přesto tu není řeči o nějaké anglické povýšenosti, zkreslování čehokoliv. Tahle kniha silně přesahuje významem dobu vzniku. Řeknu proč.

Trevelyan se zaměřuje na období Chaucera po konec vlády královny Viktorie. Na pozadí šesti staletí prochází anglickým ostrovem a skutečně čtivou, až beletristickou, formou předkládá čtenáři vývoj tamního národa. Na těch malebných toulkách ukazuje na hospodářství, kulturu, společnost, provázanost jejich vrstev i vývoj vzdělanosti a další faktory jednotlivých dějinných údobí. Kromě dalšího považuju za drahocenné zakomponování do výsledné mozaiky i dobová literární díla a autory - díky tomu dostávají nové zabarvení, ježto jsou odrazem své doby, ačkoli nepřestává fascinovat zkušenost, že na čtivosti jim roky nic neubraly. Přičemž se hodí alespoň některá z nich znát, jelikož Trevelyan neváhá jako příklady a vtípky užít literární postavy, které slouží jako archetypy lidí té či oné éry. Vzhledem k tomu, že kniha je rozdělena na kapitoly, které se věnují jednotlivým dějinných údobím a které se drží víceméně stejné struktury, je výsledné dílo velmi přehledné a uživatelsky přívětivé pro jakoukoliv další práci. Na konci kapitol je pak kraťoučká vsuvka doporučující další literatury k tématu.

Nesmím opomenout zdůraznit Trevelyanovu vypravěčskou schopnost, která je skutečně čtenářsky vstřícná. A značně osobitá, přičemž má v sobě nádech typického britského humoru, ať jde o cokoliv. Dlouho si budu pamatovat větu: "Kdyby byla francouzská noblesse schopna hrát se svými vesničany cricket, nebyly by jejich zámky nikdy lehly popelem (str. 511)." Taktéž mě zaujala poslední kapitola, kdy Trevelyan kritizuje - či poukazuje na neduhy - městské moderní společnosti. Je zajímavé, že se v mnohém shoduje s tím, co jsem nedávno četl v knize nynějšího krále Karla III. Myslím, že většina z nás doposud o moderní společnosti tímto způsobem neuvažuje, ačkoliv náznaky začínají být vidět. Což je jen dalším malým potvrzením, že Jak žila Anglie rozhodně není kniha, která by v současnosti ztratila na významu. Na straně 322 autor cituje Tobie Matthewa, dvořana Karla I., který řekl, že "Angličané mají monopol na jistou vlastnost, jíž se říká dobromyslnost". Stejně tak dle něj platí, že "nikomu není více cizí než Angličanu zarputilost dlouho trvající a nesmazatelné pomsty". Co je na tom pravdy a v čem je jádro povahy anglického národa a společnosti, to se Trevelyan pokusil na sociálních dějinách šesti staletí ukázat. A já bych řekl, že se mu to do značné míry podařilo.

Poslední poznámku si neodpustím s jistým ironickým úsměškem. Děkuji totiž někdejšímu komunistickému režimu za to, že této knize poskytla český překlad. V úvodním slově se Bedřich Rohan marxisticko-bolševickým způsobem snaží znevážit předkládanou knihu a jejího autora. Naprosto scestně, fanaticky a nesmyslně, přičemž jeho předmluvu nelze nazvat jinak než stupidním blábolem. Mnohem trefnější je poznámka Kennetha O. Morgana v Dějinách Británie (NLN, 1999), který Trevelyanovu snahu o podchycení povahy a podstaty britského národa považuje za jeden z nejoceňovanějších pokusů.

Pročež si dovolím svůj dlouhý komentář zakončit Trevelyanovými slovy, které příliš nesouvisí s dějinami Anglie. Souvisí s lidskou společností jako celkem. A to do takové míry, že se dají považovat za nepříjemnou předtuchu z roku 1942, která v roce 2023 do značné míry došla naplnění: "Dnes už malá vysoce vzdělaná třída neudává úroveň tou měrou, jako ji udávala dříve, a projevuje sklony přijímat úroveň většiny. Zda v dvacátém a jedenadvacátém století pohltí nižší druhy literatury a žurnalistiky druhy vyšší docela, na to dá odpověď budoucnost. Jestliže se tak nestane, bude to zásluhou toho, že zlepšené střední a vyšší vzdělání vytvoří dostatečně početnou třídu, která bude vytvářet neustálou poptávku po věcech, jež stojí za to, aby je lidé četli." Vida, staré knihy mají stále co říct.

2 14.05.2023

Sedmým dílem začíná čtvrtý ročník na čarodějnické akademii, který lze bez nadsázky nazvat hvězdným. Mildred se stává nejen odbornicí na zvířata, jejíž zvířecí chov neustále počtem narůstá, a začátkem zimního semestru dostává zodpovědnou funkci lampářky. Že to není jen tak jednoduché, to vyplývá už z funkčnosti rozmilého školního světa, který Jill Murphy stvořila a který lze pročítat jedině s úsměvem na tváři. I když se objeví Ethel, jejíž funkce spočívá hlavně v narušování Mildredina klidu a vlastně klidu celé školy, která s očekáváním hledí na soutěžní klání čarodějnických škol.

Většina tohoto příběhu je zdánlivě natahovaná a zaměřuje se na poklidné bytí ústřední "nejhorší čarodějky". Až za druhou polovinou se ještě víc zatvrdí výraz Metlové, jejíž rozpoložení je tentokrát obecně překvapivě smírné (v rámci jejích možností). Ačkoli se čtenáři dozví, jak dopadla závěrečná soutěž, v češtině jsme se nedozvěděli, jak si Mildred poradila s maturitou a zda se profesorce Metlové splnilo utajené přání, které si přála při sfoukávání svíček narozeninového dortu. Důvodem je bohužel častý český neduh překladu knižních sérií. Není totiž dostupná celá, a tak poslední díl dosud nedostal překlad, ačkoliv vyšel v roce 2018.

Nic to nemění na tom, že jednoduchost jednotlivých knih tkvící v omezeném časoprostoru, způsob vyprávění a celá soudržnost dobrodružství malý čarodějnic školou povinných činí z knižní série Jill Murphy krásnou záležitost pro rychlou odpočinkovou četbu čtenářů velikých a pro ty malé zdroj fantastických představ a knižních zážitků. Je tu spousta zábavy, vtipných momentů, morálních poučení mezi řádky, pěkných zvratů a roztomilosti. Ostatně nemám pochyb, že příběhy o tom, že i nejhorší studijní výsledky neurčují povahu jedince má nutně sám o sobě potenciál.

1 01.05.2023

Výborný díl, který by šel definovat jako pohádkově vzorný příběh ze školních lavic, kdy si člověk v právu má jít s tvrdou hlavou za svým. A Mildred, ta je jak tvrdohlavá, tak v právu. Ostatně tenhle díl, v němž se v mnohém směru překonává, stojí především na ní a konfliktu s Ethel. To je snad vůbec první případ, kdy Ethel, vyhlášená školní potvora, dojde zaslouženého veřejnému trestu a ponížení. Potíže Mildred jsou tentokrát především osobního rázu a nevztahují se na celou školu. Překonala se během prázdnin v práci na školním projektu. Překonala nejeden strach během nástupu do školy. Otevřeně se postavila Ethel před hrozivým pohledem Metlové. Vzdorovala kamarádkám Maud a Enid, které poněkud zakolísaly, aby Mildred její příhodu uvěřily.

Tahle kniha s dobře ukrytým a přece jasným poselstvím pro mladou mysl se Jill Muprhyové opravdu povedla. Zcela nepochybně jeden z nejlepších a nejsilnějších dílů série o "nejhorší čarodějnici", která je přese všechno milým děvčetem, co "vždycky myslí na druhé a tak statečně se stará o tu svou nemotornou kočku."

1 30.04.2023

Mildred do třetího ročníku nastoupila s velkým předsevzetím, že se tentokrát nic nestane a nenamočí se do žádných potíží. Jenže zároveň, zcela nečekaně a proti všem přáním, nastoupila s velikým virválem, a tak velké předsevzetí po pár stranách zmizelo v nenávratnu. Novinek je v tomto díle povícero. Nejenom, že třetí ročník dostal novou třídní učitelku, Mildred dostane nový účes, k němuž jí dopomůže vždy pohotová Ethel, a nové koště velmi brzy dostane starou známou patinu v podobě lepící pásky. Aby toho nebylo málo, hnedle první večer se vytoužený klid stane nedostižným snem a Mildred způsobí prvotřídní virvál, jak se na nástup třeťáka sluší. K potěšení čtenářů a zamračenému obočí slečny Metlové. Není nouze o zábavu, akci a potřeštěné nehody.

V tomhle díle už Mildred není sama o sobě zcela neschopnou čarodějkou, jak by předpokládala nejen slečna Metlová. Ostatně začíná být odbornicí na zvířecí přeměny a jistě brzy předvede, co se naučila v prázdninovém kurzu létání. Oproti tomu Ethel získala během prázdnin novou sofistikovanost ve škodolibosti, jízlivosti a ochotě škodit své oblíbené oběti. Ta z toho ovšem znovu vyjde jako vítěz, protože je to přece jenom Mildred Virválová se svou schopností vyhledávat potíže, z nichž by se mohla dostávat. Což pocítí hlavně Agáta, nezvedená sestra ředitelky školy.

Tyhle rozmilé příběhy Jill Murphyové mají svoje specifika a určitý scénář, v němž se odehrávají. Ostatně to platí stejně jako u každé jiné série. Co se mi na krátkých knížkách o dobrodružství Mildred Virválové začíná líbit, že jejich autorka dokáže v rámci stanovených mantinelů docela šikovně kličkovat, kdy každý příběh přece jenom dostane trochu jiný sled. Jako kdyby se i v tomto směru snažila naznačit roztržitost a neklid ústřední čarodějnické studentky.

1 30.04.2023

Námořníkův poklad, coby čtvrtý díl série o "nejhorší čarodějnici z celé školy", poněkud vybočuje z dosavadních příběhů. Rozhodně to není na škodu. Troufám si říct, že příjemně míchá většinu prvků, které jsou oblíbené v rámci ostrovní dobrodružné literatury - školní prostředí, v tomto případě školní výlet, mantinely kouzelnického světa, pobyt na hradě u mořských břehů, ztracený poklad, dobrodružství na lodi. To vše Námořníkův poklad nabízí, ačkoliv je nutno podotknout, že v určitém strohém stylu Jill Murphy. Těžko by čtenář hledal sebedetailnější popisy. Za to dostane dětský příběh (či příběh pro mladší čtenáře, je-li to lepší definice), který svou strohostí vět značně dráždí představivost. Což mi přijde samo o sobě kouzelné a poukazuje to na spisovatelský kumšt, který je nutno ocenit.

Čtvrtý díl série vybočuje v mnoha směrech. Mildrediny kamarádky Maud a Enid ustupují do pozadí, zatímco Ethel dostává více prostoru. Mám skoro dojem, že v jejím případě to slouží hlubšímu smyslu do budoucna, nebo alespoň já v tom cítím jistý prostor pro morální ponaučení. Stejně tak Mildredin se slečnou Metlovou má díky ději šanci být jistým nárazníkem v budoucím vývoji. V neposlední řadě je to Mourek. Jakkoli v předchozích dílech působil nenápadně coby "doplněk", tady vyjde v plné parádě najevo, že je zcela neoddělitelnou součástí Mildred. Počátek knihy se čtenáře jednoznačně dotkne=o) Za to autorčino pojetí čarodějů, coby mužských postav, ve mně vzbuzuje jisté mile karikaturní pojetí alá Mrakoplaš nebo Čárymáryfuk.

Výlet do Zátoky zmaru se jednoznačně vyplatil nejen pro celý druhý ročník Akademie, přičemž si ho užila i slečna Metlová, protože je zcela nepochybným potěšením i pro čtenáře. Nabírají-li zbývající příběhy na určitě sofistikovanosti zápletky, nedovedu zatím říct. Čtvrtý díl rozhodně nabízí parádní dobrodružnou cestu doprovázenou počtem bohatými a obsahem skvělými ilustracemi samotné autorky.

1 29.04.2023

Další, v pořadí třetí, z rozmilých dobrodružství smolařské a přece dobrodušné Mildred Virválové. Třetí díl už zavání dobrodružstvím a příběhová linka je mírně složitější či pestrobarevnější. Krásně odpočinkový a zábavný čtenářský zážitek pro odpolední rychločtení. Mildred si po školních prostorách zaskáče v podobě žáby, setká se s jiným kouzelníkem, kterého postihlo podobné neštěstí, aby následně udělala....virvál...během dalších čarodějných slavností a zároveň je zachránila, stejně jako svého kouzelnického/žabáckého přítele. Příjemný a téměř akční úvod do druhého ročníku. Rozmilým způsobem zatočená zápletka se všemi známými tvářemi z Akademie slečny Krákavé. Atmosféra těchto knížek kouzlí úsměv a od prvního dílu nabírají na zábavnosti i čtenářském potěšení.

1 29.04.2023

Tohle se podařilo. Nástup Enid Blínové do čarodějnické školy dal zdroj mnoha úsměvným příhodám, jejichž obětí je chudák copatá Mildred. Děj dostal zajímavý spád a epizodický ráz vyprávění dostal slušný náboj. Dvě poplety v akci se pozoruhodně propletly školním rokem a grand finále v podobě oslav ředitelčin narozenin potěšilo vnitřní oko.

Jistě, knížka je to velmi jednoduchá vyprávěním i dějem a prostředí čarodějné školy je spíš faktické, než magické. Na zábavnosti to ovšem ničemu vůbec neubírá a právě v té jisté jednoduchosti je ukryto kouzlo Čarodějnic školou povinných. A takový je nutno svět Jill Murphyové brát. Není do detailu propracovaný. Ale je plný pobavení a má rámec kouzel. Jsou to středoškolské příhody zasazené do prostředí kouzelnictví. Jelikož každá část - jak středoškolské příhody, tak magický svět - funguje obecně dobře sama o sobě, kombinace musí nutně zapůsobit. A v jednoduchosti je mnohdy síla. Tahle, ačkoliv prvoplánově zaměřená na menší děvčata, jichž je tahle Akademie plná, má potenciál pobavit i čtenáře mnohem starší.

Druhý díl ze série si tak nástupem Enid, Sportovním dnem a okouzlující Mildredinou ztřeštěností jistě zařadím mezi ty oblíbenější.

2 28.04.2023

Dětských britských televizních seriálů, které se mi hluboce vepsaly v paměť, bylo více. Mezi nimi byly i Čarodějnice školou povinné z roku 1998. Až teprve celkem nedávno jsem s ostudou zjistil, že vznikl na základě knižní série Jill Murphy. V mezičase všech těch let svět ovládl Harry Potter, který mi tehdy předně přišel jako "vyžírka". Potterovskou sérii mám za sebou, a tak jsem se konečně mohl stavit i na Akademii slečny Krákavé. Srovnání s Harrym budiž nevyhnutelné; stejně jako tahle rozmilá záležitost pro (velmi) mladé čtenáře přišla vhod po několika náročnějších knihách.

První díl o dobrodružstvích o poněkud nemotorné Mildred Virválové je spíš povídkou než knihou plného formátu. Zkratkovitost a jednoduchost textu dospělému čtenáři může činit překážky, ale zároveň těm mladším (věkem nebo myslí) dává ohromný prostor pro fantazii k domýšlení si detailů i celků. Příběh má rychlý až epizodický spád minimálně do poloviny knihy, kdy děj trochu zvolní a začne být propracovanější. Hodinka četby (velikého fontu) nabídne zábavu a na nic více si ani nehraje. Čtenář se seznámí s klasickými postavami ředitelky Krákavé, poněkud přísné profesorky Metlové a samozřejmě dívčích osobností Mildred, Maud a Ethel.

A věřte mi, že to srovnání s Potterem, které mám v sobě už dlouhé roky, bylo oprávněné. I po těch pár stránkách je znát jedno z míst, kde Rowlingová nabrala jednu z inspirací. Přičemž počet sedmi dílů je tou nejmenší nuancí. Nevraživé pohledy profesorky Metlové vůči Mildred nejen během výuky lektvarů; nadhled a shovívavost ředitelky Krákavé k copaté nešťastnici; Velký sál; rozmazlená, namyšlená a poněkud ambiciózní Ethel Svatoušková; a další podobné maličkosti člověku jistě připomenou o dvě dekády mladší knižní sérii=o)

Každá z Akademií, ať v Bradavicích nebo u Krákavé, mají svá specifika i určení. Jill Murphy při nejmenším v prvním díle dala na jednoduchost a přímočarost vyprávění i zápletky, stejně jako na větší samostatnou fantazii čtenářovu. Dospělému čtenáři ovšem rozhodně vykouzlí úsměv na tváři a takovou pohodovou cestu do nostalgie. A to jednoznačně zasluhuje respekt i to kouzelné potěšení z četby. Jelikož další díly mají pohledem tendenci v mírném nabírání na počtu stran, beru úvodní knihu spíš jako takovou upoutávku.

1 28.04.2023

Věta "závada v našem porouchaném dialogu se světem tedy nespočívá v tom, že máme nedostatek znalostí, ale v tom, že nám chybí vztah ke světu jako takový" by mohla být jedním ze zásadních hesel knihy, která se mnou osobně silně pohnula. Charles, který v roce 2023 usedá na britský trůn jako král Karel III., vydal v roce 2010 knihu, jejíž název Harmonie má mnohem hlubší význam, než by se mohlo na první pohled zdát. A já při jejím čtení zažil vyloženou emoční bouři od naprostého zoufalství, přes závan optimismu k dojetí, pojmenování vlastních myšlenek, souhlasu a víře, že ještě není pozdě.

Nevěděl jsem, že Charles se věnuje přírodě a světu až do takové míry, jak vysvítá z knihy. Během prvních osmdesáti stran, kdy hovoří o tom, v jakém stavu je současný svět (a že se za tu dekádu mnoho věcí změnilo k alarmujícímu horšímu) mi bylo duševně i tělesně špatně, kam jsme to dopracovali. Následně jsem se dozvěděl, kam Charles řadí příčiny, což je samo o sobě dost zajímavé. A pak už jsem začínal pociťovat hřejivější pocity, kdy jako vášnivý zahradník a milovník přírody na mnoha příkladech ukázal možné cesty k nápravě. Co jsem velmi uznával, bylo jeho pojetí. Velmi jsem ocenil, že Charles prakticky celou knihu hovoří o společenství. Takže o tom, co jsme planetě provedli my všichni. Když naopak hovoří o svých projektech, jmenuje jejich založení, ale zdárný výsledek nepřičítá sám sobě. Striktně se drží rámce společenství a společnost. A protože má v sobě onu vášnivost, otevřenost, bezprostřednost a trochu prudkosti svého otce Philipa, nemá daleko označit věci nebo přístupy jako hloupost, aroganci apod. A v této knize je možno poznat jak přírodní svět, tak osobnost jejího autora, který v současnosti usedl na nejvýznamnější trůn. Navíc po své matce Alžbětě II., která byla a zůstává ikonou. Dosud přehlížený Charles dle všeho svým světonázorem může nabídnout velmi zajímavou budoucnost. A je bez pochyb, že svůj určitý vliv, pozici a možnosti udělat něco pro svět kolem sebe využil naplno.

"Provázanost všeho se vším" prochází celou knihou, jako celým světem přírody. Ačkoliv to má někdy za následek, že se Charles v myšlenkách opakuje za užití jiných slov, což může působit monotónně až kazatelsky, ke kazatelství má zatraceně daleko. Jinak je tu možno nalézt provázanost ekonomie s filozofií, duševním zdravím, urbanizací, přírodním světem, stejně jako s vědou všech možných oborů i školstvím a zemědělstvím. Předkládá svůj náhled na příčiny a možná řešení, která jsou mnohdy jednoduchá až banální. A přesto složitá v globalizovaném světě, který jsme si stvořili. Zásadní ideou je záležitost prostá - změnit vnímání světa kolem sebe, který je zvrácen současným ekonomickým modelem, poněkud pochybnou "urbanizací plné betonu a skla" a sekularizací společnosti nikoli jen v náboženství, ale i ve vztahu k přírodě.

Nechci vyzrazovat obsah knihy. Faktem ovšem je, že spousta souvislostí, kterou Charles zmiňuje, je nám všem a každému dobře známá, ačkoliv jsme si je nedovedly jasně pojmenovat nebo uvědomit. Věřím, že kdokoli se do knihy začte, bude často souhlasit. Jisté je, že musíme změnit přístup. Otázkou je jak.

Mimoděk se mi naskýtá srovnání s knihou Davida Attenborougha Život na naší planetě. Obě knihy v originále dělí deset let, přestože Davidovu jsem četl dříve než Charlesovu. Attenborough se mnou hnul též, možná ještě depresivněji. Přesto silnější, hlubší a trvalejší dojem na mě učinil Charles. Jak pro formu, projev i celkovou filozofii. A mám pocit, že Charles s rozdílem těch let, musí na současný svět hledět se skutečným zármutkem. Dalších deset let jsme promarnili a změny přicházejí pomalu. Možná příliš pomalu. Chybí ve světě lidé jako Charles nebo David Attenborough, jejichž filozofii, náhledů, myšlenkám a radám by svět naslouchal jistě mnohem pozorněji a s větší důvěrou, než jakémukoli paku, které se vteřinovým lepidlem přilepí k silnici a nenabízí žádné řešení, ačkoli rozkazů má po ruce hromadu. Hledejme harmonii, ne extrémy.

3 27.04.2023

Toť rozmilá povídka (jak svá díla vždy autor rád jmenuje) Waltera Scotta, která u nás není prakticky vůbec známá. O to rozmilejší bylo čtení tohoto překladu Václava Špinky, které vyšlo v roce 1841 pod záštitou Anny Špinkové. Vzhledem k tomu, jaké knihy Anna Špinková dle reklamy na konci knihy vydávala, je tento rebelující román o rebelii hotovým zjevením. I proto, že od onoho roku 1841 u nás žádný jiný překlad nevyšel. Zjevením je ještě v jednom směru - v podobě samotné češtiny. Trvalo mi asi tři kapitolky než jsem se nechal jazykem zcela pohltit, takže jsem v úvodu trochu plaval a "opozdil se" v souvislostech. Následně už jsem si jen užíval archaický jazyk, dávnou podobu slov, gramatiku starého světa, kdy moderní čeština byla ještě v plenkách. Jen jsem si potvrdil myšlenku, že stará čeština autorům jako Walter Scott neobyčejně sluší.

Teď už k samotným Puritánům. Romantický trojúhelník tu nepůsobí rušivě a ani na sebe nestrhává zásadní pozornost. Přední roli tu hraje dění ve Skotsku na konci vlády Jakuba II. Stuarta a děj končí nastoupením Viléma Oranžského, přičemž ty zásadní události se týkají předně náboženských rebelií. Výjimku v časoprostoru tvoří Lady Margaret, která zůstává u vzpomínek na Karla II., který poctil její dům návštěvou a který v jejím domě posnídal. Ještě užší rámec tvoří bitvy u Loudon Hillu, Drumclogu a Bothwellského mostu. Ten nejužší rám obrazu zaznamenává události okolo hradu Tillietudlem a obyvatel jeho, jakož z blízkého okolí.

Hlavní postavou je sympatický mladík Jindřich Morton, jehož osud zavane do řad rebelantů, ačkoliv jeho svědomí je mnohem dál. Povznesen nad malichernosti víry, snaží se svými silami dospět ke smíru a míru na všech polích. Takže je takovým rebelem v řadách rebelů. Během své a čtenářovy cesty potká mnoho postav a postaviček ve všech znesvářených táborech. Ať se jedná o protivníka v lásce Lorda Evandala (a přesto přítele), sympatického červenokabátníka Francise Stuarta Bothwella, rozkošně morousovitou a hodnou služebnou Alison, přísného královského důstojníka Johna Grahama z Claverhousu a nebo typicky srdečného souputníka Cuddieho. A protože puritáni sluly fanatismem, tudíž svou povahou skvěle posloužily jako záporné postavy, z jejich řad vychází ty nejvýraznější: Mause Headriggová, která svou hubou sebe i syna Cuddieho odsoudila k potížím; naprosto šílený a mocichtivý John Balfour z Burley; či skupina, jak to tak bývá, pokryteckých a krutých hlásných kazatelských trub, z nichž předně vystupují Efraim Macbriar a Habakuk Mucklewraith. Vyjmenoval jsem téměř celou sbírku postav románu a málem bych se nedostal k tomu zásadnímu.

Jedna z věcí, které si na Scottovi cením, je jeho schopnost velmi ladným způsobem spojovat fiktivní postavy se skutečnými. Nejinak tomu bylo u Puritánů. Ačkoliv se snažil o neutrální způsob vyprávění, kdy mnoho postav nelze jednoznačně zařadit na tu či jinou stranu, v zásadě puritáni vycházejí jako škodná (což je vlastně správně). Z mého pohledu. Jelikož Scott opravdu umně dává čtenáři na výběr. Což je taky správně. Stejně tak byl povždy skvělým vypravěčem skotského prostředí a dějin, tudíž se není čemu divit, že je na domácí půdě tak ceněn. V případě této knihy můžu jmenovat "bitevní" kapitoly, následná kázání vrcholící slovy o zbojnickém povstání Skotů, obranu hradu Tillietudlemu nebo závěr knihy, kdy Morton za doprovodu malého děvčete vyhledává Burleye v jeho tajném útočišti uprostřed skotské divočiny. Co bych knize snad vytknul, jakkoli to může být způsobeno i překladem, je, že Scott v některých dialozích tentokrát užil možná až příliš teatrálnosti a patosu, kdy hlavně Morton nezněl jako upřímný skotský jinoch, ale jako herec na divadelním podiu.

Puritáni nejsou nejlepším románem, co jsem od Scotta četl. Přesto jsou za mě výjimečné svým zasazením, stejně jako prolínáním a nejasností povah.

Ostatně: "nechť o neshodnosti aneb auzkosrdečné pověrečnosti mnohých gegich učenj cokoli saudjme, nemůžeme předce obětugjcj se zmužilost těmto několika stům sedláků upřjti, kteřjž bez wůdce, bez peněz, bez zásob, bez určitého rozwrhu a skoro i beze zbraně, planaucj toliko horliwostj a oškliwostj k swým utiskowatelům pobádáni, dobře upewněné wládě, kteráž prawým swým panownjkem a celau mocj třj králowstwj podporowána byla, weřegnau wognu wypowědjti se osmělili."

Leč přece měla Alison pravdu svými slovy: "Ó prokletá wogna, gak mnoho krásných obljčegů giž pokazila!" Starý major Bellenden by jen mohl dodat, že "krušno gest, když člověk domácjm skotským gazykem o smilowánj slyšj prositi, a předce nebožáka zkoliti musj, gakoby wolal Misericorde."

Walter Scott se osmělil o této vzpouře napsat román veškerým svým velikým umem. Vyšel z toho příběh vpravdě romantický, zábavný, chvílemi napínavý, na svou dobu nebývale akční a v mnoha směrech s hlubokou myšlenkou. Nic než pobavení a trochu poučení svým čtenářům nabídnout nechtěl. Víc jim taky nedal. A víc taky nebylo žádáno. Ačkoliv z Puritánů nevzešel žádný pamětihodný hrdina, stojí za nejedno čtení.

2 23.04.2023