Kozel komentáře u knih

”Krále na parkovišti se nepodaří najít každý den.“ Tyhle slova si autor vyslechl od samotné Alžběty II. Já dodám, že podobnou studii, knihu a příběh si taky nepřečtete každý den. John Ashdown-Hill od prvního okamžiku nadchne čtenáře naprosto famózním vyprávěním o jednom z nejvíc pomlouvaných králů Anglie. Richard III. je v téhle knize zcela jiným, než jak jej znáte. Žádné shakespearovské "království za koně", nýbrž skutečné "zrada...zrada!" Žádná stvůra pokřivená postavou i charakterem.

Nejen, že první polovina knihy je plná sofistikované práce historika, kdy na základě dlouhé řady důkazů - o to překvapivější, že jsou jednoduše dostupné - autor rozkládá nejeden mýtus spojený s Richardem III. Na stejném základě předkládá odlišnou osobnost, než jak ji znáte. A věřte, že se snadno nachytáte, kterak stojíte na straně Richarda III., který pět století čekal na rehabilitaci skutečně hodné krále. Brilantní rekonstrukce posledních měsíců Richardova života odkrývá nejedno překvapení a vrcholí podrobným rozborem bitvy u Bosworthu (šmankote, ten Stanley, to je všivák par excellence) i následným děním.

Tím ovšem unikátnost celé autorovy práce nekončí. Můžeme nahlédnout přes rameno práci archeologa, genealoga a antropologa zároveň. A to je panečku jízda. Uznávám, že jsem se v rodokmenech počal silně ztrácet. Z části i kvůli způsobu jejich podání a vysvětlení. Nicméně to nemění nic na údivu, který mě provázel, když jsem četl o genealogické spojitosti Richardových příbuzných s několika významnými osobnostmi. Aniž by si patrně oni sami kdy byli vědomi tohoto pouta.

Jelikož se jedná o druhé, již doplněné, vydání, nechybí zmínka o Phillipě Langley, která na popud autorovy studie dopomohla k tomu vrcholu příběhu. Nálezu Richardových výsledků. Naprosto unikátní přístup k historické práci, čímž tahle kniha oplývá, nepředkládá jen jeden příběh konkrétního panovníka, ale i nebývalé možnosti, které historiografie nabízí, jestliže se někdo nebojí neotřelých postupů. A to platí i o nejslavnější otázce pojící se s Richardem III., která prozatím odpověď nemá.

A přestože na všechny otázky John Ashdown-Hill nedovedl odpovědět (ostatně si to ani nekladl za cíl), podařilo se mu rozbít nejedno stigma spojené s posledním Richardem na anglickém trůně. Radost takovou knihu číst. Obohacená o bohatou řadu dodatků i fotografický doprovod, nejeden vedlejší životní osud a především jeden z nejvýraznějších archeologicko-historických příběhů dosavadního 21. století.

Má smysl číst sto let starou syntézu dějin lidstva? Má. Ne proto, že ji napsal H. G. Wells, významný autor sci-fi. Byť je jeho jméno záštitou, proč po knize sáhnout, její obsah stále má pořád docela co říct. Pouze je potřeba Stručné dějiny světa číst poněkud kriticky a s vědomím stáří knihy. Jistá kritičnost je ostatně u vědeckých prací základem četby.

Zhuštěné vyprávění dlouhé historie světa - respektive lidstva - se čte nanejvýš pohodlně. Jednotlivé kapitoly zabírají v průměru tři strany a je zajímavé sledovat, jak se časem rychlost vývoje dění na planetě zrychluje. Wells se dívá na vývoj svým spíše socialistickým pohledem s příměsí nadšení pro vědu. Nabízí mnoho zajímavých poznatků a úvah. Mě osobně dost zaujalo, že mnoho poznatků bylo v době vzniku známo a dodnes došlo jen k jejich prohloubení. Čekal-li jsem určitou poplatnost, nebylo jí mnoho. A pokud, objevila se třebas jen v jistém rasovém "kategorizování", kdy jsem pochopil odkud vznikla ne úplně důvěryhodná doktrína "člověk přišel z Afriky", případně, že krátkodobé dění ve dvacátém století velmi pochroumalo význam slov árijský a semitský. Jako bonbonek jsou pak poslední strany, kdy Wells, hovoříc o své současnosti, dává nejvýraznější průchod svému světonázoru, který se jeví velmi zajímavým dokladem vzhledem k tomu, co se počalo dít nedlouho po vydání - a do značné míry děje dodnes.

Stručné dějiny světa jsou tedy zhuštěním - až příručkou, jak sám autor v úvodu zmiňuje - velkého příběhu dějin, které autor víc rozebírá v knize Dějiny světa. Stručné dějiny opravdu slouží zajímavě jako rychlý přehled, který se i dnes čte mnohem příjemněji než leckterá učebnice, aniž by co ztrácela na hodnotě sdělení. Podobných syntéz je pochopitelně mnoho a Wellsovy Stručné dějiny určitě nejsou přelomovým dílem a patří spíš do řady bezpočtu jiných. Pokud se ke knize čtenář dostane, rozhodně neprohloupí, když se do ní začte. Ty postřehy, souvislosti a náhledy mají skutečně dosud co říct, mají tendenci rozšířit čtenáři rozhled, stejně jako připomenout nejednu klíčovou událost v dějinách, byť se nutně nejedná o tu kterou válku. Napsat něco podobného čtivě, srozumitelně a zajímavě a navrch způsobem, který je použitelný i po sto letech, to je vrcholný kumšt umělecký i vědecký.

Velikán románů z mafiánského prostředí si po dlouhé roky psal knihu pro radost. Renesanční Itálie a jeden z nejslavnějších "obyčejných rodinných příběhů" aneb....Borgiové. Tu náklonnost, byť ne v takové míře, s Puzem sdílím. O něco horší je to se samotnou knihou. Trvalo mi pár desítek stran, než jsem přijal onu myšlenku, že Rodina je opravdu Puzova především osobní potěšení a takový hold rodu, který považoval za jakýsi genotyp skutečné mafie. Popravdě ani to roztržité skákání mezi scénami a obrazy mi úplně nevyhovovalo, což spíš souvisí s mým vnímáním současné literatury než s kvalitou autora.

V příběhu se tedy hojně zabývá vztahem Cesareho a Lukrécie, až to tvoří základní romantickou linku do značné míry upozaďující všechno a všechny ostatní. Přesto jen zdánlivě. Velký Roderigo skutečně tahá za nitky za oponou, jak se na něj sluší. Úplně skvostná nenápadná vedlejší postava byl Machiavelli. A tak vůbec potkat celou tu selanku italské renesance byla radost. Jakkoli se mi děj zdál chvílemi možná poněkud vláčný, posledních cca 60 stran dodalo nápravu. V ten moment se projevila autorova síla, jakou čtenáři znají. Celkově tu nechybí nic z hříchů, kontroverzí i pomluv, které si člověk spojí s rodem Borgiů (v některých případech možná až příliš detailně popsané).

Tak či onak, přestože se nejedná o špatnou knihu, je dobré si přiznat, že v rámci vyprávění o Borgiích nepatří Rodina mezi nejlepší či nejvíce strhující knihy. Tu se jedná skutečně o zpestření Puzova autorství a takovou sběratelskou záležitost jeho čtenářů. Hojně tedy záleží, s jakými pocity a očekáváními čtenář knihu otevře.

Přesto, že není tematicky tak úplně tím, co jsem hledal (což je především omyl mého očekávání a nevzdělanosti), jsou Draci unikátní knihou, která si jednoznačně zasluhuje pozornost i místo v knihovně. Karel Koutský sepsal výbornou studii na téma draků ve středověku, v jeho kultuře a ikonografii. O to důležitější, že se zaměřuje i na české prostředí. Je smutným deficitem, že autor po sobě zanechal jen dvě knihy. Neboť jeho pohled na dějinné látky byl neotřelý, výrazně rozšiřující a nemálo obohacující.

Tedy o dracích. Coby průvodce nás autor zavede do nejrůznějších evropských zemí, ale především na (svým způsobem) původ draků a jejich vývoj. Především v umění, ať literárním, iluminátorském, heraldickém, symbolickém, ať náboženském nebo profánním. Považuju za vynikající, že je tu dán velký prostor našim zemím, což by mě ve spojitosti s draky tak úplně nenapadlo. Potkáme nejrůznější dračí druhy, jejich charakteristiky, role i podoby, změny v čase i prostředí.

Ačkoli je kniha dosti krátká a nejedno téma bych uvítal rozpracovanější, není informačně strohá, ba naopak. Jde do hloubky, byť největší část zabírají popisy těch kterých vyobrazení. S tím se pojí snad jediná výtka vůči vydání. Přes zdařilé ilustrace Zdirada Čecha, jedná se pouze o náčrty replikující originály. Takové knize by jednoznačně násobně více slušel standardní obrazový doprovod s tištěnými reprodukcemi.

Jelikož se jedná o skutečnou historicko-vědeckou práci, nelze očekávat ony fantasy draky, jak by se mohlo zdát. Tahle kniha sleduje počátek fenoménu, kterým se draci v průběhu věků staly. Je to počátek dlouhé cesty časem, přičemž kniha Karla Koutského představuje onu "úvodní" kapitolu. S tímhle vědomím čtenáři nabízí (ještě jednou řečeno) unikátní pohled na jednoho z nejvýraznějších mýtických tvorů lidské paměti.

Tenhle román jsem četl několikrát a vždy s nadšením. Je tedy trochu překvapující, jakkoli přirozené, pocit, že před dlouhými lety se mi četla snadněji než dnes, kdy vidím ještě více vrstev. Eco, primárně špičkový italský historik, se na tomhle románu skutečně vyřádil.

Zdánlivě stěžejní je detektivní zápletka, která se drží standardů mnohdy připomínající i Sherlocka (myšleno pozitivně) a která vrcholí naprosto epickými scénami v závěru. Tady je toho víc. Eco tu zkompiloval vlastní vědění o středověku a nesmírně hlubokou lásku ke knihám. Nespočet zmínek řady nejrůznějších děl, a citátů z nich, doplňuje autorova hříčka se čtenářem, kdy do textu vkládá i vlastní tvorbu. Natolik skvěle, že onu hříčku lze bez nadsázky označit za samostatnou šifru.

Kromě toho je Jméno růže naprosto ohromující expozicí na témata středověkého klášterního života, kontroverzí víry, církve i filozofií, jejich prolínání, odporů. Když se zamyslím, Eco snad nevynechal nic z toho zlého, pokryteckého, krutého, co se v dějinách středověké církve objevilo. Přičemž nezapomíná ani na to docela sympatické.

Velmi tedy záleží na tom, jaký vztah k tomu všemu samotný čtenář má a v jakém rozpoložení knihu čte. Zaručeně bude knihu při každém čtení vnímat jinak. Někdy tu významnou výkladovou část ocení, jindy se zaměří spíš na zápletku, při jiné příležitosti bude lákán na literární díla a citáty. Jméno růže nabízí hodně. Je to labyrint, v němž lze lehce zabloudit, má několik tajných vchodů, mnoho místností a polic. A na každé stránce je cítit žár, nejdříve možná nenápadný, postupně však nabývá na síle.

Po mnoha letech jsem sáhl po knize ve slovenštině, protože její téma bylo příliš silným lákadlem. A ve výsledku nabídl Stanislav Mikolaj skutečně výbornou literárně-vědeckou studii mýtu o Artušovi, který v mnoha podobách blaží lidskou společnost už dobrých čtrnáct století napříč časem i geografií.

Když literárně-vědecká, Mikolaj se věnuje nejvýznamnějším a nejstarším literárním zmínkám o Artušovi, na jejichž základě čtenáři krásně předkládá vývoj mýtického krále. Nesnaží se podsouvat žádné spekulace, nýbrž porovnává zdroje, jejich vliv, sleduje jejich prolínání i vzájemné rozpory. Na tomhle základě se mu daří představit patrně onu nejvelkolepější literární postavu všech dob, kterou Artuš je a dost možná ještě pár století zůstane.
Pochopitelně je studijním středobodem Geoffrey z Monmouthu a Chrétien de Troyes. Od nich vychází celý literární rodokmen, a tak jsem se dozvěděl o řadě pramenů a literárních děl, o nichž jsem dosud neslyšel nebo si je blíž nespojoval s Artušem. Skvělý odrazový můstek, podpořený hojnými citacemi, včetně webových zdrojů.

Útlá, přesto výborná kniha, k níž se dá opakovaně vracet pro nejednu informaci. Pro mě bylo novinkou podívat se na Artuše v jiných literaturách, než z britské a francouzské. Knihu doplňují luxusní přílohy, jimž vévodí rodokmen Artušovy rodiny a seznam významných jmen jeho světa, stejně jako malá nápověda, jak číst velšská jména a názvy.

Samostatnou zmínku si zasluhují naprosto úchvatné historizující ilustrace Stanislava Lajdy. Jazyk použil Stanislav Mikolaj velmi dobře stravitelný, látku podává čtivě a přehledně. Jediné, co mi s úsměvem trochu "vadilo", byl osobitý styl v prodlužování v podobě vět vysvětlujících, co přinese další text, což zajisté nelze brát jako sebemenší výtku.

Budu si muset trvale přiznat, že povídkový čtenář ze mě skutečně nebude. Což o to, druhá série Wellsových povídek ukazuje široký autorův záběr, který je hodný obdivu. 18 povídek nenabízí jenom tematický rozsah, ale taky ten kvalitativní, který je tu docela kolísavý, jako moje čtenářské naladění při nich. Ostatně kolísavost je obsahem jakékoli sbírky povídek.

V přední linii zajisté stojí můj dlouhodobě oblíbený Superstimulátor, jehož doprovází několik dalších nádherných scének. V daném případě je to předně magický Svět kouzel, opravdu pohádkový Pan Skelmersdale v říši víl, groteskně hororový Nezkušený duch. Takové věci mám rád a v případě Wellse moc hezky odlehčují jindy vážnější témata a zabarvení, pro Wellsovu tvorbu typičtějšími.

Naprostou specialitkou je Hvězda předjímající malost lidských bytostí proti vesmíru a taky Filmer, průkopník letectví stresem dotlačený k fatalitě. A protože se jedná o Wellse, na závěr je tu Sen o konci světa. Povídka dosti skličující, předjímající (jak to Wells uměl) věci budoucí a zaobalená do zasněného příběhu, jehož vyprávění je pro jízdu vlakem jako stvořené.

A to je vlastně vše. Výběr z tvorby jednoho z významných otců žánru sci-fi, jehož záběr byl mnohem širší.

Vysoké hodnocení si tahle práce Jana Palkosky (doufám, že skloňuji dobře) jednoznačně zaslouží. Prvotřídní odborná a překladatelská práce, která čtenářům nabízí jednu velice zasvěcenou, filozofickou a vědecky důležitou "hádku" mezi významnými vědci na počátku 18. století, kterými jsou v tomto případě Gottfried Wilhelm Leibniz a Samuel Clarke. Samotným dopisům - v počtu deseti - předchází vyčerpávající a důkladná předehra v osvětlení mnoha míst a témat, kterými se pisatelé zabývají. Samotné dopisy pak provází skutečně bohatý poznámkový aparát pod čarou, který vychází z původních originálních edicí, a knihu uzavírají poznámky překladatele. Šperkem je pak překlad některých pasáží z díla Isaaca Newtona, na něž oba korespondenti hojně narážejí. Vše je navíc výborným přehledným způsobem doprovázeno odkazy na jednotlivé dopisy, odstavce. Hotová mapa.

Zároveň, a s úsměvem, přiznávám, že ono vysoké hodnocení ne zcela odpovídá mým vlastním pocitům z četby. Jak to jen podat. Čas od času se stane, že člověk narazí na svoje čtenářské limity. A je to jednoznačně prospěšné. Jakkoli mě ke knize táhla zvědavost, je vhodné si přiznat, že moje mozková kapacita na její obsah regulérně nestačí=o) Osvícenství je doba zrodu moderní vědy, kdy Bohu začal ubývat životní prostor. Je tomu tak dodnes, s každým dalším objevem. Pozorovat, jak se Clarke s Leibnizem valnou část korespondence snaží vzájemně filozoficky vyrovnat s aktuální rolí Boha a jeho pozicí a zároveň obhájit nové objevy, je chvílemi až úsměvné.

Ještě větší část ovšem zabírá ono řešení metafyzických záležitostí vesmíru, kdy debata začíná být už zajímavější (a taky pro hlupáka mé kategorie méně srozumitelná). Je to filozofický souboj myšlenek a slov vysoké kategorie. Je až paradoxní, že ta proměna počíná třetími dopisy, kdy zároveň stoupá útočnost obou pisatelů, a tak mnohdy ono spojení slov "náš učený autor" zavání až pohrdavou ironií. Bylo dost zajímavé okusit osvíceneckou disputaci z první ruky. O to spíš, že to, co Newton počal a Leibniz s Clarkem rozvířili, vedlo (ne)přímo k samotnému Einsteinovi až k naší současnosti. Jistě, že tahle párová pětice dopisů je pouhým dílkem celé skládačky. Je ovšem důležitým dílkem, který Jan Palkoska zpřístupnil do češtiny. I když to ocení především akademici matematicko-fyzikálních fakult než kdo jiný, je to rozhodně počin úctyhodný.

Pocítil jsem touhu zjistit, jak se vědec Tolkienova formátu postavil k tak velké legendě, jakým Artušovy příběhy jsou. Věda, že se nejedná o standardní studii, a vědouc, že Tolkienova báseň je jen fragmentem, byl jsem ještě zvědavější. Možná však ne dostatečně připraven, neboť díky Christopherovým komentářům a skvělé práci našeho Arga jsem dostal dosti náročné "cvičení", abych parafrázoval samotného Tolkiena.

Bylo jasné, že nedostanu z artušovské látky nic nového. Samotný příběh vyprávěný aliteračním veršem je zdařilou alternací závěru cest legendárního krále. Přičemž rovnou můžu říct, že mou nejoblíbenější pasáží se stal epický návrat Artuše ke břehům Anglie. Naprosto skvělé je bilingvní vydání, což je jedno z oněch "cvičení", které tahle útlá kniha nabízí. Co pro mě bylo, i díky Christopherovým komentářům, přínosné, bylo ono srovnání se staršími zpracováními artušovské látky. V tom Artušova smrt promlouvá jinak - naznačuje, jak Tolkien vnímal tuhle legendu, jak s ní pracoval. Svým způsobem je to složitá přednáška na dané téma, z čehož se dá pro fanoušky starých legend těžit.

Další části jsou už spíš pro lingvisty zaměřené na angličtinu (zvlášť starou) a skutečné tolkienovské "nerdy". Každá z částí knihy má pro tu kterou část čtenářů hodně co říct. Je to taková "matice", s kterou se dá různě pracovat. Vidět, jak Tolkien tvořil samotný příběh, jak si hrál s jazykem i aliteračním veršem v moderní angličtině. A sledovat - což je naprosto famózní - Christophera zkoumajícího práci svého otce do nejmenších detailů. Úplně ho vidíte, jak se topí v nespočtu poznámek, náčrtků, hotových prací a snaží se přijít věci na kloub. Ohromující. Výsledkem je solidní výpad do velkého příběhu anglického folklóru.

Ilumináti jsou pozoruhodný fenomén, který mám rád. V obou rovinách, jednak coby skutečná společnost Adama Weishaupta, jednak do určité míry ten mýtus, který se z nich stal. Lindsay Porter předkládá svou studii a není vůbec špatná.

Co se týče Weishauptova spolku, vzhledem k existenci trvající deset let, je to záležitost pro kapitolu nebo dvě. Tak jako v případě Porterovy knihy. Pokud by někdo chtěl hlubší vhled - a především evropský - doporučoval bych spíš Nástup romantismu od Hanse Grassla.

Jádro knihy Portera totiž vězí v rozboru onoho mýtu, který přežil a znásobil samotné ilumináty. A jelikož je autorem Američan, pochopitelně se to vztahuje především na vývoj v USA. S tím přichází riziko. Geografické omezení a taky vhled do poněkud podivného národa. Když se řeknou ilumináti, tak jsou symbolem konspiračních teorií. Porter tak rozvíjí tuhle červenou linku, přičemž pro mě byly zajímavé události spojené s koncem 18. století v USA i počátku století dvacátého. Je mimochodem docela zajímavé, že jméno Weishauptova "čtenářského klubu" přežilo 19. století celkem bez povšimnutí.

Pak už to ale jede a celý text je vývojem konspiračních teorií za posledních 200 let. Mnohdy je to zajímavé a ledacos osvětlující. Čím víc se autor blíží k současnosti, tím bizarnější a absurdnější pohádky kolují světem, až se čtenář diví, jak mohou lidé tolik energie vložit do vytváření takových kravin jako je rozvíjení překombinovaných komplotů, s nimiž se podíváme ve jménu iluminátů až do vzdálených galaxií. A čím víc jsme se blížili k současnosti, tím méně zajímavé to pro mě bylo. Ne pro Porterovo podání, nýbrž pro samotnou věc.

Takže pro ty, kteří se zajímají o konspirační teorie (tím nemyslím jejich vyznavače), může být tahle kniha docela zajímavým počtením o bujení jednoho fenoménu, kdy se z pokusu o stvoření osvícené společnosti stal symbol pro zpodobnění nejhoršího zla pro lidskou společnost. V tomto směru je Porterova práce opravdu zajímavá. Pokud čtenáře zajímá samotný "klub" Adama Weishaupta, v tom může tato kniha trochu zklamat, neboť se tématu věnuje jen z menší části. Poctivě (co taky psát o deset let působící společnosti?), přesto stručně.

Tuhle knihu jsem četl kdysi na střední. Ačkoli jsem si nevybavoval přesný průběh, vím, že jsem stránky hltal a příběh ve mně zanechal řadu silných pocitů. Zrovna jsem vybíral něco "lehčího" na čtení, a tak bylo nasnadě připomenout si, oč v knize šlo a čím mě tehdy Psychiatr uhranul. Velmi rychle vyšlo nejen to, že žádnou knihu nečtete dvakrát.

Román zasazený do historického New Yorku na sklonku 19. století je skvělé prostředí, kdy Spojené státy byly skutečnou džunglí v rozpuku; v ledasčem překonává evropské metropole. A ta atmosféra mě hodně bavila a nadále baví. Vzhledem k tomu, že Carr přípravné studium nepodcenil a výsledky umně vmísil do příběhu vyprávěného Johnem Moorem, mimoděk si dohledávám informace o zmíněných osobnostech, budovách, institucích, kriminalistických technikách (zmínka o daktyloskopii v plenkách mě pobavila). V tomhle směru je kniha vtahující jako Brownovy romány a knihu to dělá něčím víc než "jednoduchým" thrillerem, který sám o sobě nebývá literárním skvostem. Vytříbený literární jazyk ostatně nebývá primárním účelem takového druhu knih.

Jestli jsem na něco nebyl připraven, tak to byly samotné vraždy. Nedovedu si vzpomenout, jak na mě působily, když mi bylo "náct", za to můžu říct, že teď se mnou solidně otřásly. Sériový vrah není žádným překvapením. Ovšem brutální vraždy páchané na dětských prostitutech, to je docela silná káva. Oběti, jejichž existenci valná část společnosti zkouší přehlížet. Vůbec se v násilí na dětech Carr slušně "vyřádil". Nijak zvráceným způsobem. O to děsivějším, že čtenář si je dobře vědom, že to je něco, co skutečně existovalo a existuje dodnes.

A tak Carr, byť literárně občas pokulhává, nabídl skutečně thrillerový hon na sériového vraha, jehož čtenář - až podivně - dovede politovat. Při tom, že je kniha prošpikovaná mnohými narážkami a zmínkami o vývoji New Yorku na sklonku 19. století a vhledů do psychologie, nabízí docela slušný zážitek.

(SPOILER) Přijměte pozvání Daphne du Maurier k dramatickému příběhu odehrávajícím se v Cornwallu. Do oblasti na jihozápadě ostrova pokryté drsnou divočinou, planinami, kde se vítr svobodně prohání a zalézá až pod nehty, déšť nemilosrdně bičuje kůži a na samém obyvatelstvu nespoutané počasí nechává stopy. Do oblasti proslavené kromě jiného i pobřežními lupiči a pašeráky. Nechte se vlákat do příběhu Mary Yellan, která se po smrti matky ocitne ve spárech krutého strýce Josse Merlyna, jenž už zničil více lidí než jen tetu Petience. V Mary však nachází mnohem nebezpečnější soupeřku, než by se mohlo zdát, a čtenář v ní najde odvážnou hrdinku vlastního osudu, které musí fandit. I přesto, že v jednu chvíli jsem tak úplně nepochopil její konání, což možná hovoří spíše o mně než o ní.

Velmi mě tohle bavilo. Jakkoli jméno Jamajka může evokovat sluncem zalité pobřeží, je to naopak ironický název. Okolí hospody Jamajky je nehostinné, kruté, plné násilí skrytého i otevřeného. Nabízí strhující příběh plný akce, jemuž Daphne du Maurier dodala naprosto brilantní atmosféru díky hrátkám s počasím. Byť se zápletka může jevit na mnoha místech celkem průhledná, je skvěle vystavěná, každá stránka baví čtivostí a nabízí i nejeden pozoruhodný zvrat. Nečekaně drsná akce, která nastane, když je Mary polapena strýcovou tlupou toužící po kořisti. Naprosto zničená postava tetičky Petience. Nebo arcinepřítel hezky skrytý do doslova bělostné tváře a kněžské kutny. Pochopitelně nechybí ani romantická linka, která je ovšem nerušivá a předně není primární. Silnější dojem má čtenář z té temnosti příběhu.

Mám to s tím Thackerayem vyloženě těžké. Ne a ne mi imponovat. Ačkoliv, Hoggartovský briliant se jeví jako výjimka. Rozsahem krátká, přesto dosti zábavná groteska ve stylu Fieldingových příběhů a nebo i Kroniky Pickwicka, na níž sám Thackeray v jeden okamžik moc hezky odkazuje. Vyprávění Samuela Titmarshe o životních peripetiích na poli falešného pozlátka způsobeného darovanou broží je opravdu hezkou a rozvernou sbírkou příhod na obou stranách společenského žebříčku. Samuel je čistokrevný dobrák, kterého si čtenář lehce oblíbí, a jeho očima pozoruje souboj snobství celé řady postaviček. Zápletka podvodné pojišťovny kulišáka Brougha je od roku 1841 stále aktuální, protože i dnes ve stejné režií probíhají podvody a stejně tak je řada napálených. Lidé se jednoduše nemění.

Mezi těmi postavičkami, které knížkou prochází, je dalším sympaťákem skutečný přítel a nepokrytý obdivovatel Samuela, kolega Gus. Tetitčka Hoggartyová z Hoggartu je příslibem oné vrtošivé, do sebe zahleděné a na penězích sedící příbuzné, kterou nikdo nemá rád, ale snáší ji jen pro dědictví. A tomuhle mamonu propadne právě nevinný Samuel, čímž roztočí onen koloběh událostí od rychlého vzestupu po tvrdý pád až k trvalému štěstí. Protože ten závěr a ta morální poselství Thackeraye, který se tentokrát vyhnul jízlivostem a čtenáře provází s vědoucím milým úsměvem, jsou v téhle knížce moc pěkně vykreslen. Ostatně jedno z nich je vepsáno přímo do názvu poslední kapitoly, "V níž se ukáže, že hodná žena je nejlepší briliant na prsou mužových". Taky malý počet dobrých upřímných přátel a vlastní poctivost. To jsou, myslím, trvalé záležitosti. A Hoggartovský briliant je zpracoval docela hezky.

Jistě - a vzhledem k mému vztahu s Thackerayem - to nebude pamětihodná kniha. Jako zkrácená verze jiných velikánů, jimiž se autor otevřeně inspiroval, je to příjemné počtení na pár odpolední, kdy se může čtenář vrhnout do zábavné grotesky v lidské honbě za úspěchem, trochy pokrytectví, kapky snobství. Ono potěšené pobavení a spokojený úsměv tahle novela přinese; víc jsem od ní ani nežádal.

Strhující! Tedy, předně nutno poznamenat, že pokud patříte do kategorie čtenářů žijících v realitě sluncem zalité krajiny a květy posetými loukami, po nichž v ranní rose skotačí stádo jednorožců plných radostí ze života, pak Mary Shelley skutečně nebude čtením pro vás. Pokud však patříte mezi ty, kteří žijí na hranicích stínů, vaše duše se tetelí v tmavších barvách a temnějších pocitech, pak Mathilda je krátkou novelou, která je pokladem.

Mary Shelley je pro mě osobně pokladem vždy, a tak jsem se na Mathildu, vydanou nakladatelstvím Medusa, skutečně hodně těšil. Je zvláštní paralelou, že největší radost mívám z novinek mrtvých autorů. Nádherná knížka malého překvapivě malého formátu prošla nejen výrobou, nýbrž i citem. A to jsem netušil, jak třaskavý bude její obsah.

Mary je pro mě básnířkou v próze. Její scény a popisy myšlenek jsou vyložené krajinomalby a od první stránky mě dostávaly. Počasí vždy hraje významnou roli. Ať už jsou to bouře, potoky, vodopády, sníh, mráz. Odolám touze citovat přímo z knížky. Schopnost autorky propojit vnímání přírody a jejích živlů s vnitřní rozpolceností postav, v tomto případě vypravující Mathildy, jsou unikátem. Stejně jako autorčin temný romantismus. Jistě, někdy přechází do patosu a až za hranu snesitelnosti čtenáře 21. století, který má obecně trochu potíž s plným prožitím hlubokých pocitů i magie přírody.

Jaká je tedy Mathilda? Vypravěčka vezme čtenáře k vlastní zpovědi. Ich forma vtáhne a nepustí. A provede ho částí Danteho Pekla, na nějž autorka nejednou odkazuje. A je to cesta náročná. Plná zmaru, beznaděje, zoufalství, duševní trýzně, přímo do žil rýpavá melancholie, bloumání na pokraji šílenství. Od pocitu štěstí až na úplné dno. Mathilda, stejně jako jiná autorčina díla, přináší na světlo kontroverzní témata. V tomto případě jsou ta témata dvě. Třaskavá, byť jinak, tehdy jako dnes. Incest vyvolává otázky, zda se Mary chtěla otci pomstít, jinak zvýraznit vzájemný rozkol - a taky tu je otázka, proč by onen incest nevyzněl tak špatně, kdyby páně otec byl starý šedivý pán. To slovo, respektive vědomí, na čtenáře udeří v příběhu naprosto nečekaně, za to s ohromnou silou. Taky je přelomem ve vyprávění. Druhá věc tu je sebevražda, kolem níž se krouží a která je nadále větším hříchem než onen předchozí. Zdrcující, strhující a skvělé počtení.

Skvělý počin nakladatelství Medusa, jemuž ještě jednou patří veliký dík, že tuzemským čtenářům nabídli překlad jednoho z děl Mary Shelley, ježto je z mého pohledu nadále neprávem vnímána jako autorka jednoho díla, jehož podobu má většina lidí stejně nepěkně zkreslenou. Mathilda se čtenáři vryje do kůže. Bolestivě, trýznivě a přitom jakýmsi osvobozujícím způsobem nabízí fenomenální zážitek.

Brilantní kniha vypravující ságu o kapele, která se stala sice krátkým, nicméně neopakovatelným fenoménem, jejíž vliv a magie pokračuje i po téměř padesáti letech. Stephen Davis vás vezme na ohromující trip s Led Zeppelin, při němž jsem si nejednou říkal, že šlo fakt o život. Na pódiu i pod ním. Svého času nejhlasitější kapela byla parta divočáků žijící pro muziku. A když někdo dělá hudbu pro hudbu, je to vždycky znát.

Dva kluci z města, dva balíci z vesnice. Černou magii vyzařující Jimmy Page, jehož postoj se smyčcem nad kytarou je jedním z ikonických obrazů - "energie, mystérium a kladivo bohů". Květinový Robert Plant s odhalenou hrudí i srdcem, éterická bytost s hlubokým cítěním pro magii staré Anglie, o čemž jsem dosud neměl ponětí. Tichý, nezávislý a vždy hudební John Paul Jones. A samozřejmě Zvíře, mlátička John Bonham. K téhle čtveřici a úspěchu Led Zeppelin jednoznačně ještě patří pátý hráč, pátý fenomén - manažer Peter Grant, veliký nejenom jménem.

Užil jsem si to. Byť některé pasáže působily poněkud repetitivně, neboť autor vezme čtenáře do celého toho chaosu a napětí jednotlivých turné, přesunů po celém světě, výsledek je skutečná jízda. Je ohromné, že to dokázal někdo přežít. Dvojí život - usedlí farmáři doma v Anglii, milovníci grupies ve Státech, mezi nimiž nejvíc vyčnívá Lori Maddox, která i po letech působí úsměvně naivně, zamilovaně a nesnesitelně žárlivě.

Pro mě bylo skvělý dozvědět se, jak přesně vznikly ty největší hity a především epická záležitost "Stairway To Heaven", která je dosud jednou z největších rockových písní všech dob. Dozvědět se, jak kapela nenáviděná novináři byla úspěšnější než Rolling Stones či Beatles a lámaly rekordy v hlasitosti i úspěchu. Samozřejmě nechybí ony hotelové úlety a pohled na sedmdesáté roky, kdy hudební svět byl dimenzí, která se už nebude nikdy opakovat. Naprosto jiný svět, jiný vesmír. Jiným vesmírem je i mysl Roberta Planta, jehož jsem dosud necenil, jak zasluhuje. Naprosto zdrcující byla i pro čtenáře smrt malého Karaca; to bylo přímo strašný. A smrt Johna Bonhama je další smutnou událostí, naprosto nepochopitelnou. Rockový svět je sice plný podobných osudů, nicméně ten jeho je tak nějak - ojedinělý, prapodivný, magický.

Led Zeppelin jsou magie. Komplikované kouzlo, jehož jednotlivé elementy, přísady a zaříkávadla Stephen Davis ve své knize popsal velmi čtivě, srozumitelně a s láskou. Neodbytně si při čtení čtenář pustí soundtrack. Výsledek všech těch faktorů lze dodnes poslouchat a nechat se jimi unášet do vzdáleného vesmíru. Po schodech až do nebe.

Alžbětě II., coby nejvýraznější panovnice 20. i 21. století, bylo napsáno bezpočet knih. Počet tak vysoký, že bývá někdy celkem loterie, je-li daný titul seriózní knihou nebo poněkud bulvarizujícím čtením. Kniha Vincenta Maylena kolísá někde na hranici mezi oběma kategoriemi. Kromě toho je to Francouz, a k nim jsem skeptický. Přestože kniha "Skutečný život Alžběty II., anglické královny" není primárně poněkud senzacechtivou knihou, určitě se nejedná o úctyhodnou biografii. Spíš jde o takové odlehčené čtení. Když se ke knize přistupuje tímto způsobem, může nabídnout pár příjemných odpolední ve společnosti Alžběty a rodiny Windsorů v prostorách ikonických budov na linii Buckingham-Windsor-Sanringham-Balmoral.

Vzhledem k tomu, že Meylan píše spíš novinářským stylem, kniha je značně poplatná počátku milénia, kdy byla vydána. Citace jsou různorodé, naprosto neověřitelné. Jediný autor, na nějž se opakovaně jmenovitě odkazuje, je Ingrid Seward. Je to taková kompilace známých, i méně známých skutečností s jistým pokusem o osobní výklad některých záležitostí. Nepřidá tomu ani překladatelsko-editorská práce roku 2008. Velmi "okorvoucí" je Alžbětina přezdívka Bětuška, která je kiksem na přezdívku Lilibet. Ostatně je známo, že Alžběta nechovala jezevčíky(?!), nýbrž corgi. Svévolné nakládání s měnami, kdy jednou kniha hovoří o librách, jindy o korunách a někde spojuje obojí, je jen taková připomínka, jak se s měnovými převody nakládalo před dvaceti lety. A těch posledních 20 let života Alžběty i královské rodiny citelně v knize chybí.

Přesto se čte kniha snadno a odlehčeně. A taky nabízí pár velmi zajímavých míst. Za mě to bylo pár desítek úvodních stran vyprávějících o Windsorech a především raném mládí Alžběty a Margaret, což je téma, o němž se až tolik nemluví. Vynikající kapitola byla o zázemí fungování oněch zásadních rezidencí; považuju ji za jednu z nejlepších částí knihy vůbec. A velmi zdařilé bylo zpracování korunovace Jiřího VI., obohacené o jeho vlastní vzpomínky.

Dostane-li se vám tahle kniha do ruky, není špatné si ji přečíst. Nicméně zásadní v rámci biografií Alžběty II. skutečně není. A to i bez ohledu na onu dobovou poplatnost. Kromě toho, vzhledem k Alžbětinu úmrtí v roce 2022, nabízí trh už mnohem zajímavější knihy za poslední tři roky, kdy každoročně jedna nebo dvě řadu obohatí.

Skřípání a praskání namáhaného dřeva, vrzání namáhaného lanoví, práskání plachet ve větru, který si s lodí pohrává jako hračkou, burácející živly v podobě bouře, vlny dosahujících výše kostelní věže, extrémní výkyvy mezi horkým a mrazivým vzduchem, lomoz a hluk činící se posádky. Nevyrovnaný, brutální souboj titánů - člověka a přírody. Pro mě jsou námořní příběhy něčím nepřekonatelným, naprosto unikátním a ojedinělým. Nikde se tak nesnoubí tolik lidských vlastností a překonávání čehokoli představitelného i nemožného. Ať je to Essex, Bounty, Victory, Endeavour, Golden Hind nebo jakákoli loď, včetně vikinských, kdy nadále nepochopím, jak dokázali přeplout v těch kocábkách Severní moře. Jakmile vidím obraz, moje fantazie bouří. Tudíž, když jsem viděl nádhernou obálku lákající na příběh HMS Wager, moc dlouho jsem se nerozmýšlel. A to jsem ještě netušil, že to bude doopravdy velkolepá odysea.

David Grann nanejvýš příjemným dokumentárním stylem předkládá čtenáři osud posádek lodí eskadry vedené lodí Centurion. Tou hlavní lodí této knihy je Wager, jejíž osud je dnes už opravdu zapomenut, jakkoli lze stále najít její kousky a jejíž příběh ovlivnil mnoho a mnohé v 18. století i století následujícím. Což je patrně jedna z nejvíc fascinujících věcí na celé knize - jak velký přesah tahle událost měla; nejen na Cooka či Darwina, nýbrž na celou proměnu britského námořnictva.

Velmi jsem cenil autorův popis "dřevěného světa" a fungování života na plachetnici, jímž knihu začíná, a zároveň se při tom zaměřil na hlavní aktéry. Mezi nimi jsem si vbrzku našel svého favorita, jímž byl John Byron. Ano, dědeček přesně toho Byrona, kterého každý zná. Očima kadeta Byrona, dělmistra Bulkeleyho, kapitána Cheapa a několika dalších se následně vydáme na ohromující cestu z Anglie až k nehostinným břehům Chille. Vládní pirátská eskadra, odsouzená k nezdaru, vpluje do bouře a Wager svým ztroskotáním začne psát drtivý příběh o primárním instinktu - snaze přežít.

Nevěděl jsem, nad čím se pozastavovat dřív. Zda nad tou odhodlaností posádky - hlady oslabení a blouznící, v rozpadajících se hadrech čelící neustávajícímu dešti v teplotách kolem nuly a přesto odhodlání najít cestu ven. Rozděleni do frakcí, přece to nakonec zvládnou - Bulkeleyho skupina obzvlášť, neb jejich cesta snad překonává přeživší z Essexu. Ansonovi, kapitánovi Centurionu, se sice povede naprosto husarský kousek překonávající Francise Drakea, jehož popis patří mezi nejlepší části knihy, přesto na Bulkeley dotahuje. Jenže ani na domácím břehu po návratu trýznivost nekončí. Zaneseno do kontextu doby, podtržené bohatými citacemi z deníků, Grann předkládá oživuje skutečně famózní příběh, který tak vstává ze dna hlubokého oceánu zapomnění. Zaslouženě.

Vystoupit na palubu korábů všech moří je zkrátka pokaždé ohromujícím zážitkem. Těch příběhů je pod hladinou na tisíce. David Grann přidal do mé sbírky další a rozhodně nezklamal. Už proto, že díky existujícím zápisům, dovedl čtenáři nabídnout, aby události viděl hned několika očima a byl přímo u toho. Rozvířil tak spící hladinu mysli a rozbouřil ji. Svým stylem, příběhem, skutečnou událostí. Brněnskému nakladatelství Jan Melvil patří taktéž velký dík, že knihu dopřáli českým čtenářům. Navrch i s obrazovou přílohou, která jen podtrhuje celé dění a nejednomu aktéru, s nímž tohle peklo prožijeme, dodává tvář.

Po letech jsem neodolal a sáhnul po Nevěstě z Lammermooru, abych pár odpolední strávil pod mocí vypravěče Waltera Scotta. A nebyl jsem zklamán. Kniha je to mnohovrstevnatá s mnoha překvapeními.

Je celkem paradoxní, že romantická zápletka mezi Ravenswoodem a Lucy Ashtonovou se sice tváří jako hlavní linka, ale naopak je po většinu knihy pouze rámcem sloužícím Scottovi, aby v jejím rámci zúročil svou právnickou praxi a čtenáři předložil vnímání přerodu Skotska na přelomu 17. a 18. století. Je přímo ohromující, že v příběhu je tolik shakespearovských motivů - především hamletovských a macbethovských, ať už jsou to velké konflikty mezi Ravenswoodem a Williamem Ashtonem a nebo potemnělé scény s místními čarodějnicemi nebo úchvatné setkání Ravenswooda s lokálním hrobníkem. Kontrast mezi společenskými vrstvami je přímo pitareskní a celé prostředí, především na Vlčí výspě i Ravenswoodu, silně gotické. Mnoho emocí, osudovosti, trocha kouzel a mystičnosti, politikaření a řada zvratů. A v neposlední řadě silný cit pro rodinnou čest jdoucí mnohdy za hranice zdravého rozumu. Nebo za hranice toho, co je v současnosti obvyklé.

V určitou chvíli jsem se načapal, že tak úplně nevím, kam Scott směřuje, a že děj začíná lehce stagnovat. Jenomže potom přišlo GRAND FINALE. Nastoupila naprosto nestoudná lady Ashtonová, aby rodící se velkolepou tragédii vykonala a dokonala. Skutečně skvělý závěr, který naprosto změnil dosavadní rytmus příběhu. Měl-li Ravenswood v rodové anamnéze napsanou krutost, zdaleka nedosahuje moci lady Ashtonové. Brutální a silné vyvrcholení, k němuž se Scott nechal inspirovat tradovanou tragédií v rodině lorda Staira, je famózním zážitkem, pro nějž stojí za to se příběhem pročíst. Aby nebylo všechno jen tragické, k pozdvižení tu slouží, kdo jiný, než věrný sluha Caleb.

Tak jsem si po čase užil čtenářský požitek s Wilkie Collinsem. Mám toho chlapa rád. I když jsem ku svému překvapení zjistil, že jedna z povídek v knize uvedených, nepatří autorsky jemu, nýbrž Rose Mulholland. Ničemu to nevadilo, neboť Zesnulá Mary Hollingofordová je příběh veskrze romantický, poklidný a vyšperkovaný nádhernými přírodními popisy. Je tak příjemnou vsuvkou do díla Collinsova.

V něm se za čtyř děl v knize tyčí především dvě. Jednoznačně titulní Žlutá maska s nádechem lehce gotickým, mystériozností a dramatičností dává v jedné z prvních autorových prací znát, kudy se bude ubírat síla jeho umu. Tou druhou je povídka ryze detektivní a zároveň humoristická k popukání. Mám na mysli Hořké sousto, které čtenáři skutečně nezhořkne. Samolibost samozvaného vyšetřovatele, kterým je pouhopouhý floutek Matthew Sharpin, skutečně baví. Stejně jako z opačného gardu celou humornost dokresluje otrávenost profesionálů Theakstona a Bulmera. Skvělá povídka, která svým humorem odvede čtenářovu pozornost od toho, kdo je tedy oním zlodějem z Rutherfordské ulice. Collins si čtenáře povodit umí.

A tak, ve zkratce, neb ke každé povídce napsal jsem slova samostatně, byl soubor Žlutá maska opět čistým potěšením. Ukazuje rozličné polohy spisovatele, který poněkud upadl v zapomnění, přestože nadále patří mezi velké autory 19. století a detektivek.

Česká literatura a navíc žánru sci-fi (fantasy?) není druh literatury, po které bych obvykle sáhnul. Když k tomu anotace hrozí kombinováním věcí, které mám samostatně rád - období druhé světové války, démoni, magie, jiné světy, legendy, námořnictví - je z toho kniha, kolem které bych bez zájmu prošel. Krásná náhoda tomu však chtěla, že se Za sloupy Héraklovými dostaly do rukou. A díky za to, neb po té, co jsem se několik stran pokoušel začíst, jsem do toho padnul a tyhle pevné sloupy mi nabídly skutečně zábavnou plavbu a potenciálně mě nalákaly na sledování pokračování série. Nejsem v žánru kovaný, a tak nevím, do jaké míry mě ovlivňuje neznalost prostředí, nicméně stojím si zatím, že Jakub Mařík nabídl opravdu zajímavé universum.

Co mě na stylu vyprávění hodně zaujalo, byla skutečně pečlivé autorovo studium skutečných reálií a jejich následná kombinace. Démonické bytosti různých kultur stejně jako kouzelnictví je jedna (a dosti zdařilá) věc, skutečně bravurní jsou skutečná plavidla a jména. Německá ponorka U-122, HMS City of Glasgow a především HMS Javelin, jejímiž veliteli jsou kapitáni Pugsley a především samotný Louis Mountbatten (který je mimochodem jediným členem rodiny, na nějž byl kdy spáchán úspěšný atentát). Zakombinování těch skutečných událostí do fiktivního what if světa bylo hodně zdařilé. Jedinou snad výtku (i když to slovo je užito velmi zdráhavě a spíš symbolicky) k vyprávění leží v jiné autorově pečlivosti ve smyslu, že spousta vět (a tím velká část knihy) působí jako by byly až příliš pečlivě formulovanými, neřku-li šroubovanými (netvrdím, že umělá), a tak mizí jakási spisovatelská lehkost. Finálnímu zážitku to nakonec neublíží.

Dobrodružství ve společnosti majora Crosslanda a jeho "specialistů" byla skutečně povedenou plavbou s mnoha skvělými momenty, kdy finální námořní bitva a souboj se Sitrim jsou ty nejlepší. K majoru Crosslandovi snad tolik, že mě vnitřně potěšila otevřená narážka na samého Allaina Quatermaina. K postavám bylo snadné si nacházet cestu. Abych přidal ještě nějaké, musím zmínit naprosto brilantní tajemnou Salech, jejíž každé oko má jinou barvu. Jakkoli rozdvojená její charakter může být, nic to není proti Kennethu, který se spojí s Orobasem. Z něho může vzniknout velmi zajímavá postava budoucích dílů, v nichž víc prostoru nepochybně dostane nenápadný, ale potenciálem naplněný Milan Jordán.

Takže tedy tolik. Za sloupy Héraklovými na mě čekala překvapující jízda a chytlavé dobrodružství. A tuším, že na další se s majorem Crosslandem a jeho kumpány vydám celkem rád a dobrovolně.