Kozel komentáře u knih

Všeobjímající syntézy dějin jsou vždy složitou záležitostí. Jestliže je to práce skupiny odborníků, nastává ještě riziko spojené s konceptem, na němž se kolektiv dohodl. Dějiny Británie díky tomu ukazují jednak pozitiva, jednak negativa podobných prací. Tato kniha skutečně není určená pro čtenáře, který by se s dějinami ostrovních zemí chtěl seznámit nebo čekal víc nebo míň romantizující formu. Pro ty, kdo mají o historii ostrovů dříve nabytou povědomost, může být přínosem. Ba lépe řečeno, jednoznačně musí být. A to skutečně značným, pokud je odhodlán použít jemné síto. Odborná literatura se vším všudy; včetně vynikajících dodatků.

Autoři se z větší věnují hospodářsko-politickému dění jednotlivých epoch. Mnohdy účelně a dobře zestručněné, ač pro senzacechtivé čtenáře to nutně hraničí s nudou. Přesto v textu prosvítají pasáže věnující se vlivu událostí na společnost jako celek, jednotlivé skupiny obyvatel, provázanost důsledků i reakcí. Čtenář dostane možnost nahlédnout do odrazu v literatuře, kultuře i ekonomickém vývoji. Soukromý poznámkový aparát je nezbytnost. Po přečtení kniha výborně poslouží jako rozšiřující studie jednotlivých dějinných období.

Výtku v tomto případě mám k překladatelsko-editorskému výsledku NLN. Během prvních několika kapitol jsem si vytvořil silnou alergii na spojení "bylo lze" v nejrůznějších alternativách. Tiskové či editorské chyby nemělo smysl počítat. Jejich úsměvný vrchol přišel na straně 488, podle níž padaly na Británii "bomby V2 a V2 v roce 1994". Tyhle bolístky napravil Josef Polišenský, který české vydání završil nádherným příspěvkem o česko-britských vztazích, ježto mají jednak dlouholetou historii plnou zajímavostí a vzájemných průsečíků.

Dějiny Británie jsou tedy plnohodnotnou historiografickou prací, kterou bych pro její složitost, nutnou stručnost (ne, není to oxymoron) a rozsáhlost britských dějin co do času i komplexnosti bych ji doporučil spíš jako doplňkovou záležitost. Při nejmenším vedle dalších knih NLN, věnujících se jednotlivým částem - Anglii, Skotsku, Irsku, Walesu - vzniká výborný komplet. Nicméně pro určitou rozporuplnost z knihy jsem zvolil nižší hodnocení. Nikoli kvůli odborným kvalitám, ale právě kvůli konceptu, který mi úplně neseděl, a srovnání s jinými knihami, dávám nižší hodnocení.

3 15.04.2023

"Jak známo, na skřipci se nikdy nikomu nebránilo řvát z plných plic."

Aloys Skoumal dal na počátku padesátých let čtenářům nahlédnout do mysli jednoho z významných anglických autorů přelomu 17. a 18. století. Součástí knihy jsou Gulliverovy cesty; slavná Swiftova satira, která zvláštní hříčkou osudu došla velké oblíbenosti mezi dětskými scénáři (svou roli hrají školní osnovy). Věřím, že by Swift tento paradox ocenil někde na tenké hranici mezi pobavením a hořkostí. Víc se v tomto komentáři Gulliverovým putováním zabývat nechci, protože knihu jsem otevřel především v touze po seznámení s Jonathanem Swiftem.

To, čím se Swift proslavil, ukazují pamflety. Skvělý nekompromisní kritik, vynikající komentátor, děkan veřejně a hlasitě klející, naprosto brilantní ironik a (až) hrubě jízlivý sarkastik, který si rozhodně neláme hlavu s nějakými skrupulemi. A to vše vzdor tehdejší cenzuře. V naší současnosti, troufám si říct, podobní autoři chybí a sotvakdo by si něco takového dovolil. Vrcholem je pak naprosto fantastický "Skromný návrh, jak zabrániti tomu, aby děti chuďasů nepřipadaly na obtíž rodičům i zemi, a jak to zaříditi, aby z nich měla veřejnost prospěch". To je přímo královský políček veřejné správě, který dovede kousnout i po těch staletích.

Kromě veřejné osobnosti Swiftově, je tu zahrnuta i stránka osobní. Možná až příliš. "Deníkové dopisy psané Stelle" sice nakrásně ukazují tehdejší každodennost (hlavně případ Harley vs. Guiscard stojí za pozornost), nedosahují však Pepysových deníků a jsou značně naplněny sentimentem. Sentimentalitou jsou prodchnuty dopisy s Vanessou. A to natolik, že jsem se až styděl to číst. Jejich forma byla zcela nepochybně vzájemným potěšením aktérů, avšak ve čtenářových očích poněkud zesměšňují autora, který veřejnost dovedl tak spravedlivě týrat.

Swift byl pozoruhodnou personou dlící někde mezi spravedlivým rozhořčením, kousavým pobavením, hlubokým osobním zklamáním, bolestí tělesnou i duševní. Žil a působil v době, která dala prostor hned několika obdobným - mírně pozapomenutým - velikánům. Alexander Pope, Henry Fielding, Daniel Defoe, John Gay, Laurence Sterne a další. Všichni i každý stojí za seznámení. V případě této knihy dostal prostor Jonathan Swift, jehož vlastní epitaf zní "Jdi, poutníče, a hleď následovati muže, který ze všech sil rázně hájil svobodu".

"Někteří lidé skrývají svou moudrost pečlivěji než svou hloupost."
"Každý touží po tom, žít dlouho; ale nikdo nechce být starý."
"Slušný člověk je ten, který má neslušné myšlenky."
"Když pozoruji, jak jsou lidé zlí, nikdy se tomu nedivím, ale často se divím, že se nestydí."

2 18.03.2023

"Člověk se nevzdá andělům, ba i smrti se úplně poddá vždy až ve chvíli, kdy zeslábne jeho vůle."
"Svobodní lidé se nepodrobují křtu."

Přes paradox, že několik povídkových sbírek v knihovně mám, nejsem zrovna čtenářský typ, jemuž byly povídky zvlášť blízké. Což je důvod, proč mám pokaždé trochu potíž dobrat se nějakého všeobjímajícího komentáře nebo dokonce vlastních pocitů. To jen tak na okraj a případné osvětlení případu, budou-li následující věty vyvolávat poněkud zmatenější pocity.

Název sbírky je poněkud zavádějící, kdy nejpřesnější je ta část hovořící o jiných strašidelných příbězích. Upírů tu čtenář příliš nenajde. A už vůbec ne takových, na jaké je zvyklý díky Bramu Stokerovi a jeho následovníkům. Nejsem si ani jistý, na jakém základě byla sbírka sestavena, vyjma jisté chronologické posloupnosti v životopisech autorů. Říkám to proto, že očekávání by mohla narazit na zklamání. Přestože několik povídek, o nichž se chci zmínit, rozhodně stojí za opakovaná čtení a jsou skutečně skvělými příběhy. Ať už jako celek nebo svými jednotlivými prvky.

Poe mě překvapil svými Fakty o případu Monsieur Valdemara, stejně jako Richard Marsh svou Maskou. Oba do svých povídek vložili určité prvky vědecko-fantastické. Lady s Rosemountu byla krásnou romantickou návštěvou ruin starého kláštera, zatímco Kapitán Polární hvězdy mě vyvezl do zamrzlých severských moří, kde ticho nabývá hrůzných rozměrů a je schopné vyvolávat přeludy a pohrávat si s lidskou myslí. Prvotřídním je závěr celé sbírky. Škumpa Ulrica Daubenyho je originální svým námětem, pohlcující svými barvami, fascinující sofistikovaností a silně provokuje obrazotvornost.

Naprostým vrcholem byli Vlkodlaci z pera A. K. Tolstého, bratrance mnohem slavnějšího Lva. Ještě větší vliv na mě tahle povídka měla díky Bracciniho studii o fenoménu upírů v jihovýchodní části Evropy. A ve Vlkodlacích byly shrnuty všechny prvky. Ponurá atmosféra, revenantův návrat k příbuzným, zhouba rodinných příslušníků, nevysvětlitelná epidemie napadající vesnici, brutalita, ale i jisté lechtivé dusno v podobě Zdenky, jíž vypravěč do jisté míry propadnul. Skutečně vydařená povídka nabízí horor z oblasti mýtických stvůr a srbského folkloru.

Ještě se zmíním o vložených ilustracích Félicien Rops. Aniž bych chtěl nějak shazovat její um, její dílka jsem povětšinou přehlížel. Především proto, že jejich užití je vyloženě namátkové a často ani nesouvisí s příběhy. Důkazem budiž jedna ilustrace odkazující na Charlese Baudelaira, jehož dílo se v knize vůbec nevyskytuje. Obrazový doprovod ale zmiňuji z opačné příčiny, neboť jedna mě vskutku uchvátila. Vztahuje se k povídce Škumpa. Je na ni vyobrazena žena v šatech, která je otočena zády a s odhalenými rameny si nad umyvadlem omývá ruce zatímco zrcadlo odráží zcela nečitelný odraz. A tenhle obrázek onu záhadnost a tajemno, které některé povídky obsahují, skvěle zobrazuje.

2 13.03.2023

Druh: revenant, čeleď: upír, rod: vrykolak, rozšíření: Byzanc a okolí.

Touhle mírnou přírodovědnou nadsázkou by se dala uvést studie Tommase Bracciniho, v níž zkoumá kulturní původ upírů, jak je známe v posledních dvou staletích. Nutno předem upozornit, že obě kategorie upírů - kulturní a literární - se od sebe liší víc než by se nezávislému pohledu mohlo zdát a čtenáře občas napadá myšlenka, zda obě bytosti spolu vůbec souvisí či jsou jen velmi vzdálenými příbuznými. Nicméně samotná studie a její obsah je velmi pozoruhodným vhledem do kulturního zázemí dávných dob. Ačkoli knihu provází několik "ale", na které by měl potenciální čtenář nejspíš pamatovat.

"Před Draculou" není všeobjímající syntézou dějin upírů a jejich vývoje; jedná se o geograficky i časově specificky zaměřenou práci, přestože se autor okrajově dotkne i oblastí Islandu, Anglie a severní Evropy. Podíváme se na řecké, čili byzantské, vrykolaky se slovanským původem v pravoslavném prostředí vrcholícího středověku. Nakousneme(?) etymologii slova, nejstarší psané zmínky o upírech a kulturní mísení prvků okolo této mýtické bytosti. A v tomto směru, jakkoli je to pouze dílčí studie mnohem širší problematiky, není co vytknout.

Přes veškerou čtivost, je tu pár nešťastných záležitostí. Kniha je krátká, což by nevadilo, pokud by ji autor uměle nenatahoval tendencí otravovat čtenáře tisíckrát opakovaným zaklínadlem: "k tomu se vrátíme později". Stejně tak opakování hypotéz, úvah, odkazů nebo citací je poněkud rušivým elementem. Což ještě více vyzní v momentě, kdy citované úryvky doslova odpovídají ukázkám v přílohách, kde naopak chybí ty, o které se Braccini v samotné práci jen otírá.

Bracciniho práce je tedy doporučeníhodná, chce-li se čtenář namátkou seznámit s jednou z velmi zásadních mýtických bytostí lidských kulturních dějin. Zvlášť proto, že se zabývá byzantskou oblastí, která obvykle bývá poněkud přehlížena. Nutno mít stále na paměti, že se jedná o dílčí kus mnohem širší a složitější mozaiky. Ty západnější, případně slovanské nebo severské vlivy, vzájemné promísení a vznik současníkům známější podobu upírů a revenantů je potřeba kombinovat s jinými pracemi. Nicméně tahle kniha může být skvělým odrazovým můstkem do studia témat poněkud temnějších, přesto fascinujících.

2 12.03.2023

No teda, upřímně smekám, co všechno a jakým způsobem dokázala Rowlingová naprat do oněch 618 stran uzavírajících celou sérii. Hermiona by mohla se svou korálkovou kabelkou závidět. Troufám si říct, že poslední díl je skutečně fantasy jízdou (cestou) se vším všudy. A dílem, který zcela nepochybně dokáže stát sama o sobě, bez nutnosti znát dopodrobna ty předchozí. Jednoznačně jeden z nejlepších dílů. Ne-li nejlepší. Za mě určitě.

Sovy a jejich pošťácké služby ustoupily do pozadí a jejich roli přebraly Patroni. Stejně tak mozkomorové ustoupily do pozadí hordám Smrtijedů. Nástup režimu lorda Voldemorta s jasnými znaky režimů diktátorských. Špionážně záškodnická akce trojice přátel na ministerstvu patřila mezi ty, které mě uchvátily. O nic pozadu nezůstává ani cestovatelská část tří studentských vyvrhelů, kdy jsem zatoužil po schopnosti přemisťovat se, vyhodit stan s podobnou výbavou a každé ráno se probudit s jiným výhledem ze vchodu. Potemnělá atmosféra tu leze pomalu z každé stránky, stejně jako napětí nebo akce a provázanost celkového dění. Je vcelku jedno, zda se podíváte do Godrikova Dolu, nejhlubšího patra banky Gringottových, k miláčkům Malfoyovým, zažijete bitvu o Bradavice nebo nahlédnete do vzpomínek Snapea či příběhu Brumbála. Na každé stránce čeká něco překvapivého, chytlavého. Naprosto famózní i smutná budiž návštěva na pobřeží u domku Billa a Fleur.

Se Severusem mám přesto trochu problém=o) Do jeho týmu patřit ve vší úctě úplně nebudu. Za mě je stále největší hvězdou v tomto díle poněkud stranou stojící McGonagallová. Frajerka. Kromě ní tu zazářil ještě někdo jiný. Kdo zná, toho možná nepřekvapí, jestliže zmíním Lenku Láskorádovou a hlavně nejhouževnatějšího šílence - Nevilla Longbottoma. A pak je tu Brumbál. Živý nebo mrtvý, stále Bohem tahajícím za nitky. Protože jenom dvě osoby tahají za nitky sedmidílné série. Brumbál a Rowlingová. A za tím si stojím. Stejně jako za tím, že tahle série je jednoznačnou moderní literární klasikou, která tu zůstane hodně dlouho. A takových knižních příběhů, které se toliko zapíšou do dějin, člověk za svůj život moc nepotká.

16 09.03.2023

První ze tří anglických králů, jejichž jméno je Richard, nesl přezdívku Lví srdce a stal se legendou a symbolem, jejichž záře nehasne ani po mnoha staletích. Tahle legenda, stejně jako osobnost, je tématem vyčerpávající práce Jeana Floriho. Vyčerpávající v pozitivním i negativním smyslu. A jelikož to není tak dlouho, co jsem četl knihu věnované Eleonoře Akvitánské, Richardově matce, nemohu si odpustit jistá srovnání.

Konceptem je kniha rozdělena stejně jako v životopise Eleonory. Tudíž v první části se Flori věnuje "suchopárnému" (uvozovky skutečně na místě) a striktnímu výkladu politicko-vojensko-společenské dráhy Richarda. V té druhé se pak zaměřuje na jeho osobnost i aureolu legendy. Byl Richard králem, rytířem, králem rytířem nebo rytířským králem? Nuance jemné, důležité a vzájemně se překrývající. Těžko předjímat, která část Floriho práce (či Richardovy osobnosti) je víc fascinující nebo přínosnější. Obě jsou jednoznačně složité, nabité fakty, jejich kompilací a snahou něco rozklíčovat. To se pak odrazilo na četbě, kdy zvlášť ta druhá část byla často už nad moje síly. Především proto, že Flori se možná až příliš rozsáhle zaobírá otázkou rytířství 12. století, přičemž nepochybuji, že se spousta z řečeného objevilo v jeho práci Rytíři a rytířství ve středověku. Tohle bylo snad trochu na škodu, neb Richard Lví srdce na dlouhou dobu kamsi vymizel a text ve snaze představit reálie vypadal spíš jako samostatná studie.

Pozor, teď přichází kouzlo akademické práce historiografické. Jakkoli náročné je knihu přečíst od začátku do konci (a jakkoli práce o Eleonoře považuji za lepší), s poslední stránkou před čtenářem vyvstane obraz osobnosti, která se stala předobrazem středověkého rytíře. Krále, který byl rytířem. Rytíře, který se stal největší hvězdou své doby. Panovníka, který vzešel z "rodu ďáblova". Vzpurného syna, veleúspěšného stratéga, nebezpečného protivníka, nejslavnějšího panovníka bojujícího v křížových válkách. Nemluvě o tom, že Richard řádil po návratu ve Francii a vypuštění "z řetězu" víc než při útoku proti Saracénům. Legenda už za svého života, jejíž praporec s vyobrazením lva vyvolává dodnes nemalý obdiv.

Navrch Flori přidává onu zmíněnou studii o rytířství 12. století, stejně jako třetí křížové výpravy či situaci na kontinentě té doby. Kniha, která skutečně není odpočinkovou četbou, ale rozhodně stojí za to vzít do ruky, chce-li čtenář prozkoumat cokoli z daného období dějin. Ať už jde o jednotlivá fakta nebo o způsob výkladu historických pramenů. Což je důležité také proto, že na rozdíl od Eleonory, Richard po sobě zjevně nenechal příliš přímých pramenů. Za to ve tvorbě legendy předčil nejenom svoji matku.

1 03.03.2023

Tuto antologii jsem sháněl z jediného důvodu, kterým byla povídka Wilkieho Collinse, k čemuž se připočetl bonus bravurní povídky Arthura Conana Doyla i některých dalších. Nicméně stejně jako u každé jiné sbírky u této taktéž platí, že kvalita jejího obsahu střídavě klesá a stoupá. Tady navíc pro mě hraje roli detektivní žánr, který má celkem pevně danou strukturu, z čehož každou další povídkou stoupá určitá monotónnost. Pročež ve výsledku je spíš obohacením překladové sbírky obou zmíněných autorů. Jinak poslouží spíš jako vhodná četba do jízdy zvláštním vlakem než přehlídka žánru viktoriánské detektivky. Z několika důvodů.

Povídky totiž zdánlivě nic zásadnějšího nespojuje a k autorům chybí jakékoli medailonky, vysvětlivky, návaznost. Tudíž knížka působí jako náhodný výběr několika povídek bez většího ladu skladu. Což je velká škoda, protože při troše hledání vyjdou najevo zajímavé skutečnosti. Bylo pro mě překvapivé a příjemné setkání se současníky největšího detektiva ze všech, Sherlocka Holmese, a uvědomění si, že nebyl ve své době sám. Fergus Hume, Arthur Morrison, Mrs. Henry Woodová či Matthias McDonnell Bodkin stvořili pozoruhodné detektivy, z nichž každý měl svůj charakter, vyšetřovací styl a vlastní detektivní svět. Neméně sympatický byl příspěvek Le Fanu, jehož povídka v sobě měla ještě mnohé z gothického románu a patřila mezi nejmilejší položky obsahu. U některých povídek se bohužel jedná o jedinou českou zmínku, takže ozvěna sérií, z nichž pocházejí, vychází značně naprázdno.

Suma sumárum, starosvětský nádech anglické detektivky má ledacos do sebe. Jako průvodce do žánru však posloužit nedokáže. Pokud nehledáte konkrétní povídky, jako tomu bylo v mém případě, patrně nemá smysl se touto směskou blíže zabývat. Snad jen, čeká-li vás delší cesta vlakem.

1 21.02.2023

Není Macbeth jako MacBeth. Není Shakespearův zlovolný uzurpátor jako dějinný velekrál skotský. Tento diametrální rozdíl mezi literární a dějinnou osobností téhož člověka Ellis ve své studii před čtenářem rozebírá. Knížka je to útlá, nicméně informacemi a souvislostmi vyloženě "napráskaná". A rovnou mohu doznat, že skutečný MacBeth se velikostí svému dramatickému obrazu při nejmenším rovná.

Ellis ukazuje Skotsko 11. století v širokém politicko-společenském měřítku, odkud přechází na samotnou osobnost MacBetha, velkého velekrále Skotů, posledního gaelského vládce ve Skotsku, který se nakonec stal nesmrtelným díky omylu, na němž neměl podíl. V neposlední řadě bravurním způsobem autor porovnává ony dvě osobnosti a do příběhu zasazuje další postavy, jako jsou dva Malcolmové a především Thorfin Sigurdsson.

Poslední kapitola se pak věnuje tomu, proč se největší anglický bard dopustil jisté nespravedlnosti vůči tomuto králi. Zároveň poněkud paradoxně tento rozbor znovu potvrzuje velikost Shakespeara. Stejně jako celá knížka ukazuje velikost MacBetha, keltské civilizace a svým způsobem přelomové období dějin Skotska.

Vřele doporučuji před Ellisovou prací přečíst Shakespearovu hru. O to víc následně vystoupí dějinná postava MacBetha, velekrále skotského.

5 15.02.2023

Tak předposlední díl série o brýlatém čaroději byl teda hukot! Obrovská porce událostí, indicií, interakce Harryho s Brumbálem, zvratů, dramat a především Myslánky, která kouzelnou(!) retrospektivou poodhalila mnohé z dávné minulosti. Vskutku mnohé. K tomu milostná vzplanutí značně se lišících od prvních nejistých Harryho zkušeností s Cho. Vývoj je znát i v dialozích a vůbec celkovém chování snad všech postav, počínaje ústřední trojicí přátel, přes dospívající Ginny až po Tonksovou. Bylo znát, že se příběh posunul do zcela odlišných rovin i zabarvení a že se stejně tak vyvinul způsob vyprávění, který byl natolik pohlcující jako ta Myslánka. Ačkoliv mě čeká ještě závěrečný díl, neváhám už nyní označit šestý díl za nejoblíbenější. Nebo minimálně nejsilnější. Ať už pro jednotlivé vzpomínky, funkčnost příběhu a jeho plynulost, nebo naprosto zdrcující finále. Těchto 525 stran ohraničených zelenou obálkou skrývají velkolepý zážitek.

Když nad tím tak uvažuju, ten zážitek byl natolik silný, že ani nedovedu slovy popsat dojmy z knihy. Tolik prvků, tolik zásadních momentů, i těch nenápadně skrytých.

22 12.02.2023

Odvážím se tvrdit, že za posledních 60 let těžko hledat někoho, kdo by se nesetkal s příběhem 101 dalmatinů. Páně Walt Disney měl vždycky šťastnou ruku ve volbě předloh pro svoje animované i hrané filmy, stejně jako v samotném jejich ztvárnění. A tahle kouzelná, svým způsobem vánoční, věc není výjimkou. Stejně tak se odvážím tvrdit, že málokdo četl onu 70 let starou knižní předlohu, která po těch dekádách stále funguje.

Pro dospělého čtenáře krásná odpočinková četba, pro čtenáře mladší velké dobrodružství Ponga, jeho Slečinky a dalších devadesáti puntíkatých štěňat. Madame Smithová dovedla slovy vymalovat spousta famózních záběrů, vložit mezi ně nejedno poučení o psích mazlíčcích a jejich tajném životě. Hřejivý a půvabný příběh, v kterém nechybí ani kousek toho dramatu a napětí. Kdo by si s úsměvem nevybavil Slečinku v jejím fialovém kabátku, nepookřál nad obrazem devadesáti štěňat odpočívajících v kostelních lavicích, nepobavil se při sofistikovanosti psí spolupráce, nečekal s napětím zprávy Soumračného štěkání nebo nebyl fascinován návštěvou starého panského sídla dobrého kokršpaněla? Minimálně jednu osobu by to určitě nepotěšilo. Jednu z nejvíce ikonických záporaček dětských příběhů - Cruellu de Vil.

Nic naplat, Sto a jeden dalmatinec je dosud a nadále půvabnou knížkou.

2 06.02.2023

Nutno přiznat, že třetí díl Macaulayových Dějin byl vyčerpávající četbou. V negativním i pozitivním smyslu. V tom negativním pro náročnost staré češtiny, která svou formou dává s kanonádou Macaulayových výkladů opravdu zabrat. Náročné je i filtrovat autorovu (už) naprosto neskrývanou zaujatost a stranickost. To se nejvíce projevuje v zaslepeném obdivu k Vilémovi III., což je navrch zvýrazněno slepou záští vůči Jakubovi II. Stuartovce haní zcela nepokrytě. Zajímavý je pak kontrast, kdy naopak velmi kladně, jak se zdá, vnímá Jakubovy dcery Annu a Marii. Kladení toryů a whigů na opačné strany spektra ani nemá cenu u Macaulaye blíž zmiňovat.

Nicméně pokud čtenář s úsměškem či zamračenou tváří odpustí autorovi jeho stranickost, dovolím si říct, že před ním vyvstane skvělá kniha pojednávající o závěrečném finále Stuartovských králů na anglickém trůně. Stejně tak, že detailněji zpracovanou poslední anglickou revoluci těžko pohledat. Třetí díl začíná představením osobnosti Viléma III. (jak řečeno, ne úplně objektivně), přechází v politicko-společenskou situaci na celém kontinentě a opravdu detailně se zabývá anglickým královstvím pod "tyranstvím" Jakuba II., který - podle Macaulayových slov - svou povýšeností a tupostí mohl dělat jedině chyby. Víc jak 350 stran se zaobírá prakticky pouhými třemi roky v dějinách anglického království; téměř den po dni, zajisté však týden po týdnu. A je-li Macaulay v něčem cenný, pak v oněch detailech občas prozářených beletristickým zaujetím (viz Vilémova výprava z Hollandu k anglickým břehům). Do detailu a na základě mnoha pramenů hovoří o rokování sněmů, spiklenců, obou komor parlamentu, kdy dokonce vypočítává kolik zástupců bylo pro a proti při jednotlivých hlasováních, či představuje jednotlivé osobnosti hrající větší nebo menší roli na tehdejším dění.

Myslím si, že minimálně tento díl by si zasluhoval modernější překlad a zájem kohokoliv, kdo se zajímá o dějiny Anglie nebo dobu Stuartů, jejichž chybování vedlo k vzniku moderního pojetí konstituční monarchie, jak je známá dnes.

1 31.01.2023

Už si nepamatuju, jakou náhodou se mi tahle kniha před lety dostala do rukou. Vím jen, že tehdy mě její čtení celkem bavilo a že koncem roku moje oči začaly po ní v knihovně znovu pošilhávat. A čtení to bylo opět zajímavé, k čemuž napomohlo i hlubší vnímání obsahu. O napoleonských válkách prokazatelně existuje mnoho knih, stejně jako dostupných svědectví. Tahle kniha je přesto značně odlišná. O ženských vojačkách toho moc napsáno není a už vůbec ne v podobě deníkových zápisků, kdy jejich autorka nepopiratelně oplývá spisovatelským talentem.

Musím se předem přiznat, že něco mi na povaze Durovové, jak vystupuje ze svých zápisků, úplně nehraje. Nedovedu přesně pojmenovat co to přesně je a rozhodně tím nechci shazovat kvalitu knihy. Jen jakási její "zpupnost" či "pohrdavost" někdy působí ne zrovna sympaticky. Vyprávění sympatické ovšem je, protože se Nadežda, odkojená kavaleristy a povahově celkem zvláštní, odmítá podvolit obecnosti ženských osudů, a tak svým osudem nejen předznamenává emancipaci, ale nabízí pohled na vojančení napoleonských válek z poněkud netypického hlediska.

Kniha je spíš sbírkou anekdot a nejrůznějších příhod s celkem "civilním" pohledem na armádu, takže to kolikrát vypadá, že Nadežda vojančí (a jančí) spíš švejkovským způsobem, kdy si rozkazy a povinnostmi moc hlavu neláme. Skoro by se dalo říct, že její válka je spíš honbou za možností využít sebemenší možnosti usnout. K lidským kolegům pojímá přezíravost, pokud není řeč o carovi, jehož doslova zbožňuje. Jiné je to se zvířecími kolegy, hlavně ke koni Alkidovi a psíkovi Amorovi, kdy je text prodchnut citem v jiných částech nevídaný. Zvláštní je i Nadeždy zarputilá snaha odečíst od svého věku 7 let, nezmínit ani jednou vlastní dítě, své ženství popírat a zároveň krásu a povahu ostatních vychvalovat způsobem hodným vojáka.

Jinými slovy, kniha a vypravěčka pozoruhodná. Pohled na napoleonské (nebo jiné) války nezvyklý, nicméně osvěžující. Vyprávění plné kontrastů a pohled na vojenský život kavaleristů vyloženě zákulisní. Životní jízda venkovského děvčete, zrozené na počátku 19. století mezi kavaleristy, ovlivněné špatným vztahem s matkou a touhou po svobodě, které dle svého náhledu může docílit jedině ve službě posvěcené samotným carem. Představa až téměř romantická. Však okouzlila i Puškina. A přitom to z valné části není představa, nýbrž příběh nanejvýš pravdivý.

1 23.01.2023

Krásná publikace v řadě od Extra Publishing. V případě Leonarda da Vinci vede obrazový doprovod nad textovým obsahem, kterého je až překvapivě málo. Kombinace obojího a celkové grafické zpracování představuje jednoho z nejzajímavějších mozků v dějinách. Oceňuji, že publikace pomocí kapitol dává stručně nahlédnout do jednotlivých aspektů Leonardova génia - malířství, stavařství, technika, anatomie a další - bez snahy o senzačnost nebo spekulace. Tím kniha dovoluje příjemným způsobem seznámit se s člověkem, kterého dlouhodobě považuji za vrcholnou definici renesančního člověka. Člověka, kterého sice obecně proslavily malby, ačkoliv po pěti stovkách let dovede fascinovat a překvapovat svou zvědavostí, nasazením, činností v mnoha oblastech a věděním, aniž by kdy dosáhl akademického vzdělání.

2 20.01.2023

Ze všech anglických šlechtických titulů rezonuje vévoda z Buckinghamu možná nejvíc. I přes to, že v dějinách mnohokrát použit nebyl, jeho nositelé zanechali stopy značně výrazné. Možná pro svou nečetnost, ale spíš pro samotné osobnosti. Tak jako v době stuartovské George Villiers, 1. vévoda z Buckinghamu, meteorit anglického království 17. století, miláček dvou stuartovských králů a "hádanka pro celý svět". Michel Duchein napsal skvělou knihu, kde sleduje vzlet komety na oblohu, její žhnoucí čáru v ní, stejně jako prudké vyhasnutí. Tyto meteorologické příměry jsou velmi oprávněné a maně čtenáře napadnou při čtení prvotřídní vědecké monografie psané skvělým vypravěčským stylem.

V některých částech se Duchein rozepisuje o událostech možná detailněji, než je nezbytně nutné, nicméně tím přínosně nabízí pohled na některé momenty vlády Jakuba I. a Karla I., dvou snad nejtragičtějších postav Stuartovského domu (čímž mimoděk své knize dodává další úroveň). Oba však byli velmi úzce spojeni s Georgem Villiersem. První tohoto syna chudého venkovského šlechtice vynesl na vrchol politické scény a udělal z něj prakticky (v mnohém zdánlivě) neomezeného vládce. A ten druhý, chtě nechtě a nepřímo, vévodu navedl na nůž Johna Feltona. Tyto dvě mementa ohraničují bleskovou kariéru, která během pár let nabídla nevídané množství dramatických dějů. Výsledný fascinující příběh nejlépe anotuje sám autor: "Rozhodně tedy osud, který je nevšední. Vzrušující, oslnivá, tragická životní dráha. Postava, jejíž osobní kouzlo přetrvalo celá staletí. A - jak napovídá i nápis na Buckinghamově náhrobku - již navždy "hádanka pro celý svět"."

3 19.01.2023

V rodové linii Stuartovců je Karel II. patrně tím nejoblíbenějším, neznámějším a rozhodně nejsvéráznějším panovníkem. A také nejlidštějším, jak říká Hesketh Pearson, který se touto knihou snaží vykreslit Karlův lidský profil. Z mého pohledu se mu to výtečně vydařilo. Ačkoliv autor chvílemi špatně skrývá obdiv, což chápu, protože odolat charismatu Karla II. je nanejvýš náročné. Pearson ve svém chytlavém vyprávění mnohdy využívá ironických šlehů a poznámek, které četbu jednak příjemně koření a především by nepochybně rozesmály samotného Stuarta, panovníka podle vlastních pravidel a krále (podle) intuice. Schválně říkám "vyprávění", protože o vyloženě odbornou knihu se nejedná. Což je trochu škoda pro případnou snahu vyhledat zpětně některé informace a detaily.

Je až s podivem, aspoň se mi zdá, jak často ti, kteří na trůn usednout vůbec neměli či na něj usedli dotlačeni okolnostmi, zanechají tu nejvýznamnější stopu. Zatímco Karel I. při vládnutí ztratil hlavu, jeho syn o ni nepřišel. A nepřišel ani o klid, který byl jeho cílem jak pro sebe, tak pro okolí. Pearson ve své knize na mnoha příkladech, událostech, a citacích korespondence a jiných pramenů dokazuje, že Karel II. nebyl pouhým prostopášníkem, který měl milenek a nemanželských potomků víc než ministrů. Třetí Stuartovec na anglickém trůně byl mistrem diplomacie, který vysával francouzskou pokladnu, aby naplnil tu vlastní bez hnutí prstu; milovníkem žen i života, který si zakládal na upřímnosti, přátelství a toleranci (především náboženské); obnovitelem Londýna drceného morem i požárem; panovníkem, který do zasmušilého ostrova, kde život v anglické části drtili Cromwellovi puritáni a sever skotští presbyteriáni, přinesl sluneční svit a srdečnou uvolněnost. Na 17. století skutečně odvážný kousek. Karel II. v ledasčem předběhl svou dobu, v mnohém příliš, mimo jiné položil základy konstituční monarchie. Protože jestli něco chtěl, tak to byl klid. Pro sebe i ostatní.

4 11.01.2023

Macaulay je opravdu svébytný a zábavný vypravěč anglických dějin. Tuto skutečnost je nutno mít stále na paměti a knihu otevírat se zdravou skepsí a jistou opatrností. Ve druhém díle se čtenář podívá na nástup a většinu vlády Jakuba II. Stuarta. A především na to, jak si na něm Macaulay opravdu "zgustnul", přičemž se ho nezdráhá na několika místech doslova označit za tupce a vyobrazit jako naprosto neschopného, podlého, vypočítavého, zrádného zmetka, kterému je svědomí nebo věrnost neznámým pojmem. Možná víc, než by bylo spravedlivo. Stuartovci se holt moc popularitě a dobrým zápisům nikdy netěšili. Ačkoliv jejich vláda a dějinný přínos není tak přímočarý a černý jako Macaulayovo pojetí. Krásně to vyplývá i z autorovy tendence všechno svádět na torye, jejich představitele přímo tupit, a naopak whigy, tou dobou krutě utlačované, vyzdvihovat. Jak řečeno, Macaulayovy výklady nutno číst poněkud s opatrností=o)

Vědom si těchto rizik, je možno pro čtenáře dozvědět se mnoho zajímavostí dějin anglického 17. století, které stojí za pozornost. Především co se politiky a náboženských bojů týče. Macaulay dá nahlédnout do životů a historie rebelů jako Oates a Dangerfield, Argyle s Monmouthem nebo státních "ďáblů" Clarendona s Tyrconellem či ještě "dábelštějšího" soudce Jeffreyse, přičemž část věnující se Krvavým porotám, aneb králově pomstě, i soudcově osobnosti patří mezi ty nejzajímavější. A nejdetailněji popsané; což platí taktéž o popravách aktérů vzpour. Čas od času nabídne zajímavé pohledy jako třeba na hřbitovní část kostela sv. Petra v Toweru, do poznámek o zdrojích, z nichž čerpal, nebo spekulace co a jak měl Jakub učinit, aby se nevydal cestou do pekel vedoucí ke ztrátě trůnu, důstojnosti ve své současnosti a v budoucnosti dalších generací. Druhý díl pak vrcholí irskou otázkou. Na základě Jakubových slov, že "jest v Irsku dílo, kterého žádný Angličan nevykoná", rozehrává Macaulay nábožensko-politické drama irské, které vedlo nejen k pádu Jakuba II. Stuarta, ale dodnes zní ozvěny onoho dramatu.

Jsem už teď docela zvědavý, jak se Macaulay chopil pádu Jakuba II. a následujícího dění. Protože byl autorem schopným čtenáře zaujmout, poslední slova druhého dílu slibují věci velké. Protože "u velikém strachu začínali se lidé ohlížeti po pomoci; a brzo utkvěly všecky zraky na muži, na nějžto řídké sběhnutí se osobních vlastností a nahodilých okolností ukazovalo jako na vykupitele." Tím byl samozřejmě Vilém III. Oranžský. O něm zase jindy.

1 06.01.2023

Knihu, kteroužto lze považovat za skrytý šperk v regálech levných knihkupectví, uvádí Keatsův citát "Pavučina našich životů je tkána z mnoha vláken", který vznikl mimoděk v dopise. Daisy Hayová následně sleduje jednotlivá vlákna jedinců, vzájemné proplétání svazků tvořících onu výslednou pavučinu spolku, kterým bylo v tehdejší současnosti převážně pohrdáno, ačkoliv se výsledná díla trvale a pevně zapsala do světové literatury. Fascinující příběhy opětovně potvrzující mou oblíbenou filozofii, že za každým velkým (i malým dílem) se skrývá spousta bolesti. Příběhy plné velmi hlubokých tragédií, extrémních emocí širokého spektra, vzájemných vlivů dobrých i špatných, odloučení i návratů, snahy o oproštění se z konvencí společnosti, síly individua. Ohromující drama zahrnující zhruba patnáct let první poloviny 19. století. Daisy Hayová svým debutem předložila čtenářům skutečnou lahůdku. Takové příběhy by se měly vyprávět v hodinách literatury místo slabých snah o výklad jednotlivých děl. Takové příběhy dovedou nadchnout, pohltit, vyvolat emoce i zájem. A věřím, že právě tyhle příběhy dokáží pohnout k čtení děl z životů vzniklých.

Kniha je čtivá, kdy autorka má příjemný vyprávěcí styl, přičemž dokáže skloubit mnoho skutečností na relativně malém prostoru. Je fakt, že pokud jsou čtenáři hlavní hrdinové nepříliš známí, může se v knize občas poněkud ztrácet. Ačkoliv se pravděpodobně nenajde příliš lidí, kteří by nikdy nezaslechli jméno lorda Byrona, Percy Bysshe Shelleyho, Johna Keatse či některého z nich nebo jména dalších, kdo v knize vystupují. Daisy Hayová jejich životní cesty rekonstruuje především na základě dopisů, deníků, novinových článků a kritik, což hovoří jednak o poctivosti autorčiny práce, ale také o síle i velikosti korespondence aktérů. I s rozbory některých děl. Už v tom je spousta romantického kouzla, které je v době digitální neopakovatelné. A pokud autorka zmiňuje pochybnosti, spekulace nebo nejasnosti, dává to otevřeně najevo s případnými odkazy na to, odkud se daná teze objevila. Zároveň a hlavně kniha není vědeckou publikací, tudíž je skvěle stravitelná pro kohokoli, komu bude jistě skvělým doplňkem v knihovně, má-li ve své sbírce díla Byronova, Shelleyho, Keatse nebo Mary Shelley a dalších.

Nakonec ještě konkrétněji k obsahu. Knihu jsem si pořídil kvůli tématu, které zahrnuje. A to především kvůli osobnosti Mary Shelley, jejíž životní pouť je ohromujícím příběhem. Vedle Mary, která nebyla autorkou pouze Frankensteina, jak by se bylo mohlo zdát, se pro mě staly největšími osobnostmi další ženy, především Maryina nevlastní sestra Claire a slečna Elizabeth Kentová - všechny živoucím odkazem Wollstonecraftové. Jejich vlákna a svazky byly těmi nejsilnějšími a v mnohém nejpřekvapivější. Za to největším padouchem byl opět Shelley, k jehož osobnosti dlouhodobě cítím poněkud despekt. Percy byl v několika smyslech naprosto destruktivní osobností, která kolem sebe šířila tragédii a zmar, často s nedozírnými následky. Bohém, jehož životní filozofie a způsoby mi nedokážou imponovat. I svou negativitou přesto dokázal stvořit dvě velké osobnosti a ovlivňovat trvale jejich osudy. Těmi byly právě Mary a Claire. Romantismus temných odstínů.

3 01.01.2023

I kdyby někdo neznal jméno Brama Stokera, zcela nepochybně zná jeho nejvýznamnější dílo, kterým není nic menšího než Drákula. Jeho další nebo menší práce tolik známé nejsou, a tak jsem rád, že jsem mohl otevřít tuto sbírku z roku 1995. Ačkoliv hned na začátek musím vyjádřit zklamání, že přes úvodní slovo Florence Bram Stokerové, která sbírky po smrti manžela vydala, zůstaly ve vydání od Argo v osekané verzi. Tento neduh českých nakladatelství mi stále vaří krev a zvlášť u zmíněného nakladatelství mě to překvapuje. Leč "pracovat musíme s tím, co nám dali", jak říká jeden můj známý. A tak nezbylo, než se ponořit do vynechané kapitoly Drákuly, dvou povídek a jedné novely.

Hned z úvodu mi uhranula ona vynechaná kapitola Drákuly. Drákulův host mě pohltil hororovou atmosférou v sněhem pokrytém Německu, kdy se koně strachem vzpínají, kočí zběsile křižuje hrůzou a anglický gentleman zachovává chladnokrevnost, zatímco se sněhovou vánicí line vlčí vytí a před vypravěčem se rozprostírá starý hřbitov, kde se dějí věci stupňující děs i drama. Skvělá kapitola kultovní knihy, která obstojí sama o sobě jako atmosférická povídka.

Jak moc mě bavil Drákulův host, horší to bylo s dalšími povídkami. Soudcův dům mi schématem do určité míry připomněl před pár dny čtený Strašidelný dům. Přes podobně vystavenou zápletku, Soudcův dům přece jenom ztrácí víc na dechu, a to nikoli z důvodu vyvolané hrůzy. Lehce předvídatelný vrchol a zvrat s krysím králem mírně pokulhává. Zvířata však hrají roli i v povídce následující - Indiánské ženě; ačkoliv název povídky je poněkud zavádějící. Pocity z příběhu jsou ještě zvláštnějšího druhu. Američan Hutchenson mi byl od počátku svou velkohubostí amerického burana naprosto odporný. A vlastně jsem mu jeho zasloužený konec docela přál. Nicméně ani vypravěč mi nebyl příliš po chuti. Jednak pro podivnou chladnokrevnost či rovnou absenci emocí, s níž vypravuje události příliš neuvěřitelně i anglickou povahu, jednak především pro vypravěčův morální závěr, kdy mám dojem, že se ve svém odhadu šeredně plete. Zda to byl nebo nebyl Stokerův záměr, to je nezodpovězenou a nezodpověditelnou otázkou. Na druhou stranu ty kolize pocitů povídku pokládají na zajímavě kolísající váhy.

Pak je tu ona novela Doupě bílého červa, respektive Hadí zámek. Bravurní koncert zápletek, postav a záhad rozehraný na ploše jednoho panství o čtyřech domech jsem si opravdu užil. Stoker mě okamžitě dostal narážkami na staré legendy, šikovnou fikcí a mícháním zdánlivě nesourodých prvků. Pravda, ten nejzáhadnější byl mesmericko-psychologický boj na farmě Mercy, jehož funkci a podobu jsem tak úplně nepochopil. Jinak tomu bylo s postupujícím Caswallovým šílenstvím a sklony k okultismu na Castra Regis, stejně jako záhady obklopující Arabellu, rozhovory sira Nathaniela s Adamem. Nejinak je tomu v případě postupujícího dramatu a rozplétání těch několika probíhajících příběhů i bouře, která dostupuje svého vrcholu v obrazném i doslovném smyslu. Stoker se v téhle novele pustil do několika polí, které sice neměl úplně "v malíku", čemuž odpovídá i takový ne úplně dotažený závěr, ale nic to nemění na jeho schopnosti tvořit atmosféru, napětí a obrazy, které tolik proslavily Drákulu. Do Mercie a jejího malého příběhu se tak jistě ještě někdy vrátím.

2 26.12.2022

Tuto sbírku jsem si pořídil předně kvůli Dickensově Hlídači, ježto v překladových sbírkách není úplně snadno sehnatelná. Přitom patří mezi mé autorovy oblíbené; na několika stranách hezky vměstnává onen autorův um smíchat chytlavost, ponurou jímavost, temně zbarvené prostředí, atmosféru i prudký zvrat. Vedle Hlídače mi sbírka nabídla během jednoho či dvou odpolední nejedno další překvapení a jako ochutnávka krátkých děl velkých spisovatelů rozhodně stojí za pozornost.

Hned na úvod mě překvapil Plinius Mladší. Jeho krátká "dopisová" povídka Strašidelný dům mě překvapila především tím, že jejím obsahem je schéma vrcholně klasické v rámci duchařských povídek. A to natolik, že ono slovo "klasické" u mě nabralo nového rozměru. Nenapadlo mě, že je tento scénář tolik starý! Edgar Allan Poe a jeho Maska červené smrti sice není zvlášť strhující nebo zapamatovatelná, nicméně ta hra barev je okouzlující a věřím, že mě opakovaně potěší, kdykoli na ni v budoucnu narazím. Francouzskou literaturu tu zastupují Balzac s Maupassantem. Balzacova Pomsta popraveného je duchařskou povídkou, která krvavostí rovna je thrillerům. Taková francouzsky bizarní, avšak příjemná záležitost, ježto však nedosahuje velikosti Maupassantova Horla. Tahle povídka psaná formou deníku skvěle kombinuje duchařinu, napětí a psychologický thriller, přičemž vývoj děje a stoupající děs vypravěče je téměř hmatatelný.

Na závěr mě čekal opravdový poklad. Strašidelný dům Edwarda Bulwera Lyttona. Od první věty mě tahle povídka naprosto odrovnala, protože shrnuje vše, byť to někdy může být "kýčovité" nebo "šablonovité", co mám na tomhle žánru v podání 19. století rád. Slušně situovaného hlavního hrdinu z anglické vyšší společnosti s onou ostrovní elegancí a skepticismem, který volně nakládá se svým časem, dům plný nadpřirozených jevů, rodinné tajemství a tragédii. A v tomto případě i tématické pohrávání si s tématy mesmerismu či dokonce vůle, což v závěrečné části ještě zajímavěji pro čtenáře o sto padesát let později. Lytton tu nadpřirozeným jevům přikládá dosti zajímavé příčiny. A tímhle způsobem se nechám rád opětovně okouzlit.

4 25.12.2022

Velmi pěkný portrét matematika-filozofa, jehož dílo bylo sice relativně malé, přesto změnilo vědu na celé následující století a ovlivňuje ji dodnes v matematickofyzikálních oborech. Aneb další jedinec, který předběhl svou dobu. Knížka není vyčerpávajícím dílem sledujícím celou Newtonovu životní dráhu, přesto fyzika skvěle představuje ve smyslu vědeckém i lidském a představuje jeho nejvýznamnější životní milníky.

Knížka z edice Portréty má navrch skvostné přílohy. Počínaje Newtonovým dopisem Franciscu Astonovi, který je pozoruhodný svými radami, z nichž lze dodnes čerpat; přes ukázky z Principií a Optiky, které mi daly jasně najevo, proč moje mozková kapacita nikdy nebyla schopna pobrat matematiku; až po zmínky o Newtonovi z pera jiných vědců jako John Locke nebo Albert Einstein.

Od vydání na konci šedesátých let uběhlo spousta času, je tedy možné, že mnohá autory zmíněná "asi" za tu dobu doznalo změn. Nemohu bohužel zatím srovnat s knihou Petera Ackroyda, která by jistě stála za přečtení. Taky jsem zjistil, že počínám být silně alergický na jeden jazykový neduh, hlavně tedy v mluvených projevech, a to je zaklínadlo "jakoby". To jen tak pod čarou. Bez ohledu na zmíněné, troufám si těch 180 stran doporučit komukoli, kdo by se chtěl seznámit s jednou z nejvýznamnějších vědeckých osobností.

1 21.12.2022