Výbor z díla

18.03.2023

"Jak známo, na skřipci se nikdy nikomu nebránilo řvát z plných plic."

Aloys Skoumal dal na počátku padesátých let čtenářům nahlédnout do mysli jednoho z významných anglických autorů přelomu 17. a 18. století. Součástí knihy jsou Gulliverovy cesty; slavná Swiftova satira, která zvláštní hříčkou osudu došla velké oblíbenosti mezi dětskými scénáři (svou roli hrají školní osnovy). Věřím, že by Swift tento paradox ocenil někde na tenké hranici mezi pobavením a hořkostí. Víc se v tomto komentáři Gulliverovým putováním zabývat nechci, protože knihu jsem otevřel především v touze po seznámení s Jonathanem Swiftem.

To, čím se Swift proslavil, ukazují pamflety. Skvělý nekompromisní kritik, vynikající komentátor, děkan veřejně a hlasitě klející, naprosto brilantní ironik a (až) hrubě jízlivý sarkastik, který si rozhodně neláme hlavu s nějakými skrupulemi. A to vše vzdor tehdejší cenzuře. V naší současnosti, troufám si říct, podobní autoři chybí a sotvakdo by si něco takového dovolil. Vrcholem je pak naprosto fantastický "Skromný návrh, jak zabrániti tomu, aby děti chuďasů nepřipadaly na obtíž rodičům i zemi, a jak to zaříditi, aby z nich měla veřejnost prospěch". To je přímo královský políček veřejné správě, který dovede kousnout i po těch staletích.

Kromě veřejné osobnosti Swiftově, je tu zahrnuta i stránka osobní. Možná až příliš. "Deníkové dopisy psané Stelle" sice nakrásně ukazují tehdejší každodennost (hlavně případ Harley vs. Guiscard stojí za pozornost), nedosahují však Pepysových deníků a jsou značně naplněny sentimentem. Sentimentalitou jsou prodchnuty dopisy s Vanessou. A to natolik, že jsem se až styděl to číst. Jejich forma byla zcela nepochybně vzájemným potěšením aktérů, avšak ve čtenářových očích poněkud zesměšňují autora, který veřejnost dovedl tak spravedlivě týrat.

Swift byl pozoruhodnou personou dlící někde mezi spravedlivým rozhořčením, kousavým pobavením, hlubokým osobním zklamáním, bolestí tělesnou i duševní. Žil a působil v době, která dala prostor hned několika obdobným - mírně pozapomenutým - velikánům. Alexander Pope, Henry Fielding, Daniel Defoe, John Gay, Laurence Sterne a další. Všichni i každý stojí za seznámení. V případě této knihy dostal prostor Jonathan Swift, jehož vlastní epitaf zní "Jdi, poutníče, a hleď následovati muže, který ze všech sil rázně hájil svobodu".

"Někteří lidé skrývají svou moudrost pečlivěji než svou hloupost."
"Každý touží po tom, žít dlouho; ale nikdo nechce být starý."
"Slušný člověk je ten, který má neslušné myšlenky."
"Když pozoruji, jak jsou lidé zlí, nikdy se tomu nedivím, ale často se divím, že se nestydí."