Dějiny anglické. Díl druhý
Thomas Babington Macaulay
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/486017/bmid_dejiny-anglicke-dil-druhy-B96-486017.jpg
3
1
1
Nejproslulejší práce Thomase Babingtona Macaulaye vyšla v roce 1848. Přístup Lorda Macaulaye k psaní Dějin byl ve své době velmi novátorský. Vědomě spojoval malebný, vyprávěčský styl klasických starověkých historiků s věcným pohledem svých předchůdců z 18. století. Aplikoval tak vlastní postup, který vytyčil ve své "Eseji o dějinách", kterou publikoval v roce 1828. Dějiny anglické se proslavily svou prózou a sebevědomým, někdy dogmatickým důrazem na progresivní model anglických dějin. Model, který Macaulay přijal, se někdy nazývá whigovským výkladem dějin. Autorův výklad byl pozdějšími historiky mnohokrát kritizován za svou jednostrannost a samolibost. Macaulay zacházel i tak daleko, že historické postavy, s nimiž nesouhlasil, prezentoval jako padouchy. A naopak své oblíbence heroizoval. Natolik, že například Viléma III. zbavil jakékoliv zodpovědnosti za masakr v Glencoe roku 1692. V českém vydání vyšla kniha v sedmi dílech pod redakcí a překladem Vácslava Zeleného. Druhý díl pojednává od smrti Karla II. po jakobitské povstání v Irsku 80. let 17. století.... celý text
Literatura světová Literatura naučná Historie
Vydáno: 1862 , I. L. KoberOriginální název:
The History of England from the Accession of James the Second , 1848
více info...
Přidat komentář
Autorovy další knížky
| 1925 |  Lord Clive |
| 1899 |  Úvahy historické a literární |
| 1910 | John Hampden |
| 1862 |  Dějiny anglické. Díl první |
| 1862 | Dějiny anglické. Díl druhý |
Kniha Dějiny anglické. Díl druhý je v
| Přečtených | 1x |
| Knihotéce | 1x |
Macaulay je opravdu svébytný a zábavný vypravěč anglických dějin. Tuto skutečnost je nutno mít stále na paměti a knihu otevírat se zdravou skepsí a jistou opatrností. Ve druhém díle se čtenář podívá na nástup a většinu vlády Jakuba II. Stuarta. A především na to, jak si na něm Macaulay opravdu "zgustnul", přičemž se ho nezdráhá na několika místech doslova označit za tupce a vyobrazit jako naprosto neschopného, podlého, vypočítavého, zrádného zmetka, kterému je svědomí nebo věrnost neznámým pojmem. Možná víc, než by bylo spravedlivo. Stuartovci se holt moc popularitě a dobrým zápisům nikdy netěšili. Ačkoliv jejich vláda a dějinný přínos není tak přímočarý a černý jako Macaulayovo pojetí. Krásně to vyplývá i z autorovy tendence všechno svádět na torye, jejich představitele přímo tupit, a naopak whigy, tou dobou krutě utlačované, vyzdvihovat. Jak řečeno, Macaulayovy výklady nutno číst poněkud s opatrností=o)
Vědom si těchto rizik, je možno pro čtenáře dozvědět se mnoho zajímavostí dějin anglického 17. století, které stojí za pozornost. Především co se politiky a náboženských bojů týče. Macaulay dá nahlédnout do životů a historie rebelů jako Oates a Dangerfield, Argyle s Monmouthem nebo státních "ďáblů" Clarendona s Tyrconellem či ještě "dábelštějšího" soudce Jeffreyse, přičemž část věnující se Krvavým porotám, aneb králově pomstě, i soudcově osobnosti patří mezi ty nejzajímavější. A nejdetailněji popsané; což platí taktéž o popravách aktérů vzpour. Čas od času nabídne zajímavé pohledy jako třeba na hřbitovní část kostela sv. Petra v Toweru, do poznámek o zdrojích, z nichž čerpal, nebo spekulace co a jak měl Jakub učinit, aby se nevydal cestou do pekel vedoucí ke ztrátě trůnu, důstojnosti ve své současnosti a v budoucnosti dalších generací. Druhý díl pak vrcholí irskou otázkou. Na základě Jakubových slov, že "jest v Irsku dílo, kterého žádný Angličan nevykoná", rozehrává Macaulay nábožensko-politické drama irské, které vedlo nejen k pádu Jakuba II. Stuarta, ale dodnes zní ozvěny onoho dramatu.
Jsem už teď docela zvědavý, jak se Macaulay chopil pádu Jakuba II. a následujícího dění. Protože byl autorem schopným čtenáře zaujmout, poslední slova druhého dílu slibují věci velké. Protože "u velikém strachu začínali se lidé ohlížeti po pomoci; a brzo utkvěly všecky zraky na muži, na nějžto řídké sběhnutí se osobních vlastností a nahodilých okolností ukazovalo jako na vykupitele." Tím byl samozřejmě Vilém III. Oranžský. O něm zase jindy.