komančéro komentáře u knih

Dílo je důkazem, že život je silnější než... americké mainstreamové psaní. Ač kniha obsahuje texty přinejmenším tří lidí, všechno působí jako od jednoho a téhož člověka. Přitom autor svůj text nedokončil, a ten je tak výsledkem blíže neupřesněného redakčního soustružení. Mnohé pasáže pak působí jako oficiální životopis slavného zpěváka, kde pozůstalá rodina bdí nad každým řádkem. Například: "Většina členů naší rodiny a přátel nemá tušení o tom, jakým problémům jsme s Paulem v našem manželství v období konce jeho rezidentury čelili, dozví se to až z této knihy" (str. 265 prvního vydání). No to bych se tedy dozvěděl moc rád, jenže v této knize není šance... Přesto si život našel cestu, některá místa jsou velmi silná a dílo rozhodně stojí za přečtení.

11.02.2023

Pokus borce tvorby pro děti o "vážnou" literaturu je ve skutečnosti zase žánr lehčí, pro změnu detektivka. A to ne toho typu, že by čtenář s předkládanými informacemi mohl spolu-pátrat. Nicméně atmošku 80. let, kdy se každý snaží na něčem/někom přiživit a získat od někoho nějakou službičku, zachycuje kniha celkem přesvědčivě. Jako u jiných Steklačových děl a dílek jsem se ani zde nenudil a útlou knížku zdolal na pár zátahů - pro Husákovy děti do vlaku prima.

07.07.2022

Pán umí psát, a navrch sbírám knihy k tématu, takže tuhle do knihobudky nevrátím, ale... Dílku zoufale chybí větší porce Ducha - závěr sice mírně překvapí, ale už nic nezachrání. Vše působí jako ve drahém lyceu úspěšná slohovka na téma "Jak uvažoval Pilát": typicky francouzsky elegantní nástroj oře brázdu stokrát přeoraného políčka, aniž vypadne nová brambora. Pokud za tu nemám považovat bizarní zcizovací kapitolu Marduk. Nebo epilog, kde autor podrobně líčí, jak text psal a co jím myslel, čímž dokonale ilustruje důvod Goethovy rady "umělče, tvoř a mlč".

1 09.10.2021

Mám rád literární šílence - netřeba dodávat, že v dobrém slova smyslu, protože literární šílenec je vždy v dobrém slova smyslu. Bridelova báseň mi připomněla, že před šílenci světskými, jejichž tvorbu dlouho nikoho ani nenapadlo vydávat, tu odedávna byli šílenci náboženští, po kterých se Bohu dík i něco dochovalo, protože vydání prošlo jako že zbožnost... Takže ač se Bridel možná čte někomu (ateistům) nepříjemně, zase tak daleko od Nietzscheho a Ladislava Klímy není... A když se konečně dostali ke slovu tito i jiní šílenci světští, došlo k zajímavé syntéze obou světů: Kierkegaard, Jakub Deml atd.

29.12.2020

Nalezeno v knihobudce a přečteno jedním dechem coby guilty pleasure trip do dětství, kdy jsem hltal Žlutého Roberta. Velmi slušná čtivost knížky ilustrované ve 2. vydání víc než zodpovědně Václavem Kabátem ale nic nemění na tom, že jde o děsnou ptákovinu, kterou by rodiče vážnější letory neměli moc zkoumat. Ostatně dílko není určeno jim, nýbrž "detektivním fandům od 9 let" - pro ty se může stát startovací drogou.

24.09.2020

Knížka je dobrá, ba výborná, trochu ve stylu Goscinnyho Mikulášů, ale jednodušší a zároveň realističtější. Ovšem velmi hojné ilustrace Lászla Rébera jsou přímo geniální. Nelze popsat, musí se vidět.

18.09.2020

Uhlazená, pohodová knížka, která se velmi dobře čte a i fanda námětu se pravděpodobně dočká pár nových informací. Čekat však byť jen náznak nějakého "vodvazu" je marnost nad marnost a nic než marnost.

12.08.2020

Mám rád soukromé detektivy, ač proti těm reálným, shánějícím důkazy pro rozvody nebo majetkové spory, ti smyšlení řeší věci těžko uvěřitelné, typicky haldu vražd. Nicméně i v rámci uměleckého, potažmo literárního zpracování této bohulibé profese se najdou značně odlišná díl(k)a, od propracovaného detektivování až po novodobé mayovky. A bohužel Černá čtvrť je tedy spíš ta mayovka - se Spenserem v roli Old Shatterhanda. Ale když si odmyslím ne přímo dechberoucí překlad, navrch s mořem překlepů, byl jsem celkem spokojen, nuda se nekonala.

03.08.2020

Tak jsem se těšil, že konečně někdo se fundovaně obuje do žargonu novodobé filosofie... A houby. Jde jen o konkurenční boj v rámci téhož žargonu, ač Adorno vší mocí se snaží čtenáře ukecat, že ten jeho je lepší. Dokonce bych řekl, že citace například Jasperse vyznívají jazykově i co do smyslu čistěji než text jeho kritika. Jaspers: "Opravdovým může ve světě zůstat jen ten, kdo žije z něčeho pozitivního , co má v každém případě jen díky vazbě. /.../ Jen ten, kdo se svobodně váže, je chráněn před tím, aby zoufale nerevoltoval sám proti sobě." (Str. 26) Adorno: "Jen ten, kdo se ujišťuje o vztazích jazyka k jednotlivým slovům, je práv tomu, co si jazyk vyžaduje. Tak jako hrozí, že fixace čistého významového momentu přejde v libovůli, tak ovšem také hrozí, že víra v nadvládu konfigurativního přejde v něco chybně funkčního, v něco pouze komunikativního; v nerespektování objektivního aspektu slov. V jazyce, který je k něčemu, se spolu obojí shodne." (Str. 60) Adorno tedy nezatracuje "konfigurativní", jen volá po jakési tajuplné shodě s "objektivním". Což sám sobě tlumočím: správný je takový poměr A s B, který jednotlivým autorům osobně voní. To všichni víme, známe a používáme, akorát filosofové z toho dělají vědu. A Adorno to říká ještě šroubovaněji než ti, jež okopává. Jinak překlad mi přijde až obdivu hodný a knížka nudná není - akorát holt nemám pocit, že kritik místo kritizovaného sám nabídl něco lepšího.

11.02.2020

Moc pěkná, ba virtuózní... popina. Hailey je důkladný, ani jiskra mu nechybí, leč svůj stín bestselleristy holt ne a nepřekročí. Přesto se mi z jeho knih tahle líbí nejvíc: s věkem se uvolnil, a i když do svého tradičního gulášku sype s pověstnou "důvěrnou znalostí prostředí" z rukávu všechny ingredience, jež americký popík mít má (démonické zločince, brutální aranžované mordy, zvraty tak šokující, až je celou dobu čekáte), umí na čtenáře nakonec i s nadhledem zamrkat.

2 07.02.2020

Naprostá pecka, a současně vrcholně náročný kousek. Ne moc atraktivní námět vzbouřeného černocha je zpracován s takovým jazykovým a stylistickým mistrovstvím, že podobně jako u Faulknera (například Srpnové světlo) nakonec vůbec nehraje roli. Pravým námětem je: život. A nechce se ani věřit, že autor Doznání a Dlouhého pochodu napsal i papírem šustící bichli Zapal tento dům nebo ulopocenou sbírečku povídek Ráno na pobřeží... Leč i to je život: není každý den posvícení.

1 07.02.2020

Nádherná, u nás jaksi nedoceněná spíš brožura než knížka. Vnímám záměr top autora vyjádřit se k válce, potažmo obecně k životu stručně, a přitom zásadně, přímočaře, a přitom oklikou. "A terazky mi povedzte, Kefalín, čo vy si predstavujete pod takým slovom absurdný?" - "Já si, soudruhu majore, představuju Styronovu povídku Dlouhý pochod."

3 07.02.2020

Vedle delší povídky Smrt Ivana Iljiče jsou Sevastopolské povídky mé nejmilejší Tolstého dílo. Kam se hrabe obézní Vojna a mír! Kratší útvary šly podle mě titánovi z Jasné Poljany nejlíp. Ostatně je mnohem těžší vyjádřit se působivě (například o válce) stručně, než na obřím prostoru řady tlustých svazků. Mimochodem, William Styron to v Dlouhém pochodu zvládl ještě stručněji.

07.02.2020

Úchvatná kniha (oblíbený kousek mimo jiné Karla Marxe), postavená hlavně na dialozích - Austenová není Balzac, design všech a všeho nechť každý zrobí si sám ve své kadlubně! Staletí před Quentinem Tarantinem a dávno před ustálením "ženského čtiva" coby víceméně kýče autorka povýšila lidovou fiction na něco konkurujícího Šejkovi z Pýru. Krásné + vybroušené + emmotivní = naprostá klasika. Zvlášť vydání z roku 1982 s ilustracemi Adolfa Borna je a must have piece.

1 07.02.2020

Velká paráda. Za socíku jsem knihu podcenil, protože v mých očích řadila se k nesehnatelným a jen mezi známými kolujícím legendárním bichlím typu Věčné Ambry (tu jsem dodnes nečetl) nebo Désirée (tu jsem četl a není špatná, ale přece jen spíš ženské čtivo). Před pár lety jsem Sinuheta dostal darem a tak dlouho jsem byl pošťuchován, ať ho čtu, až jsem ho tedy zdolal. Doslova, neboť kniha je opravdu, ale opravdu objemná. A ne všechny části jsou tak výživné jako ta o Sinuhetových rodičích a nefér kurtizáně Nefer Nefer Nefer, o "stáži" u balzamovačů či o Krétském labyrintu. Ale ač hrdinovy příhody jsou často repetitivní, celek nakonec skvěle funguje a u málokterého románu si tak zameditujete o pomíjivosti všeho a o smyslu života. Klobouk dolů před autorem, kolik toho nastudoval a do jaké hloubky se ponořil pro svou největší perlu.

9 07.02.2020

Alexej Pludek je autor podezřelý hned ze dvou důvodů: coby komančéro (jímž byl) a coby nácek (jímž nejspíš nebyl). Už z toho je vidět, o jak zajímavou osobnost šlo: tak rozdílné (ač v zásadě shodné) výtky hned tak někdo neschytal. Takových tisíc let, novela z roku 1960, vydaná až v roce 1988, je samozřejmě proti-nacistická, ale zároveň způsobem, že každý naci fetišista z ní musí dostat orgasmus. A současně je skvěle napsaná - těžké se odtrhnout. Prostě kontroverze, jak má být. Nebo nemá? Berte, nebo nechte bejt.

1 07.02.2020

Parádní námořnická záležitost - nic lepšího jsem od B. Travena nečetl, ba po tomhle mistrovském úvodu jsem jeho dalšími knihami i trochu zklamán. Drsný a hořký příběh lidí, jimž ve světě neomezených možností povedlo se vyžrat zrovna ty nejhorší. Přitom nejde o žádný transparent z komančérského průvodu. Kniha působí věcně a věrohodně, jako svědectví někoho, kdo to na vlastní kůži zažil.

1 07.02.2020

Podle mě nejlepší literární výkon Josefa Škvoreckého - při vší úctě k jeho vlastním knihám, kongeniální překlad Skleněného klíče kladu výš. I Hammett zde výrazně přečněl všechnu svou tvorbu a jeho majstrštyk v mých očích předhání o prsa dorostenky dokonce i Velkého Gatsbyho. Potěšilo, že jednu celou epizodu prakticky doslovně ocitoval další génius, Jean-Luc Godard, ve stejně záhadně nedoceněném filmu Vojáček. Vedle například Čapkových Povídek z jedné a druhé kapsy je Skleněný klíč jednou z mála "detektivek", jež se mohou měřit s čímkoli i mimo žánr. Jen pozor na překlad Svatopluka Dolejše z roku 1981 - ten je skutečná vražda.

1 07.02.2020

Můj plán byl: jen se odreagovat dobrodružnou knihou - leč nakonec jsem žasl ještě víc než třeba u Schreyerova Pobočníka diktátora. Jó, "čtivo" občas překvapí. Tohle je, řekl bych, takový Arthur Ransome pro dospělé. Náklonnost k námořní tématice je zde téměř nutnost (navlečte si svetr a pogumovaný plášť, slaná voda stříká z listů ven), ale kdo chce, může si najít i obecnější roviny: prodlužované rozpadání Mary Deare je jako lidský život, a tři části knihy, sendvič jedné pomalé mezi dvěma dynamickými, jsou zase jako koncert pro jednu loď a námořnický orchestr. Brilantní.

6 07.02.2020

Moc hezkým, vytříbeným jazykem napsaná protektorátní obludnost, mající jen dvě polohy: kolovrat banalit a bezelstný (doufám) tlampač děsivých vizí. Některé kapitolky, například ta o lenoších, i pobaví kouzlem nechtěného, leč i zde z textu mrazí: "V nové době ani nebude místa pro lenochy."

07.02.2020