_Knihomolka_
komentáře u knih
Neklidná krev
Robert Galbraith (p)
Na tento pátý díl jsem se neskutečně těšila a již po první kapitole jsem si musela přiznat, že to zdánlivě nekonečné půlroční čekání stálo za to. I když má román skoro tisíc stran, o žádném natahování či hluchých místech tu nemůže být ani řeč. Naopak mě Neklidná krev opět utvrdila v tom, že se Rowlingová pro psaní narodila a je obdařena dokonalým smyslem pro detail. Avšak i přesto má kniha jedno malé nevyjasněné ale - Překročí vůbec někdy detektivové své pomyslné hranice a vyznají si lásku, nebo i nadále budou pokračovat ve svém profesionálním vztahu?
Dobré vibrace, dobrý život
Vex King
"Words can hurt, help or heal. There´s power
in everything you write and say. Your
message is significant: be wise with it."
Zde si každý přijde na své, protože kniha je velmi motivační, ale hlavně univerzální - obsahuje autorovy životní zkušenosti, příběhy těch, kterým pomáhal, povzbuzující citáty sladěné s ilustracemi a zajímavé výzkumy spojené s duševním zdravím člověka.
Doporučuji.
Novinářem v Číně: Co jsem to proboha udělal
Tomáš Etzler
Pan Etzler jako novinář prošel na jedničku, avšak role spisovatele mu dle mého úsudku moc neseděla - protože jak mluví, tak i píše. Obsahově mi cestopis přišel zajímavý, jenže se občas autor nejspíš zapomněl a soustředil se více na popis své práce a záležitostí okolo CNN, namísto toho, aby nám vyprávěl o Číně a právě to mě mrzí. Jinak oceňuji, že začal s poznáváním země na místech, kam se normální člověk moc nepodívá, a také, že do knihy zahrnul i pár informací ze Severní a Jižní Koree.
Osvětim: Nacisté a konečné řešení
Laurence Rees
Poslední čas mě láká literatura faktu a toto je přesně to, co takový člověk (který má v oblibě zajímavosti a je občas hodně náročný) jako já hledá. Takže nemohou jinak než říci: "Skvěle, skvěle, skvěle!" Fakta, hlavní představitelé, problematika války, nebo židovská otázka - to je pouhý zlomek toho, co dílo skýtá. Jsem vážně moc ráda, že jsem po ní sáhla, protože mi vyplnila některé dějepisné mezery a zodpověděla dalších pár otázek týkající se druhé světové války.
Kořist
Darcy Coates
Ani u mé druhé knížky od Darcy Coates se nemůžu ubránit pocitu zklamání. Už nějaký ten pátek mi stále vrtá hlavou, co je na jejích románech tak strašidelného, protože ani u tohoto jsem tomu na kloub bohužel nepřišla (což ale neznamená, že nebudu hledat dál :)). Mě spíše autorčiny knihy lákají svými originálnímu tématy a tím, jak dokáže čtenářům příběh nastínit občas až nebezpečně realisticky, i když tu jde obecně o duchařinu.
Vzdálená řeka
Barbara Wood
Už dlouho se mi nestalo, že bych se do nějaké knihy začetla tak, jako právě do této. Hned z kraje mě zaujalo střídání minulosti s přítomností, protože na to já si potrpím, a také to, kolik postav (zajímavý byl i poměr kladných a záporných charakterů účinkujících) Woodová do příběhu zahrnula a jak detailně je vystihla. A ani o letité záhady, staré nepravdy dědící se z generace na generaci a rodinné sváry zde nebylo nouze. Příběh se vlastně ze začátku soustředí na jednu hlavní dějovou linii, která se - jako ta vinná réva, jenž v knize pro oba dva znepřátelené rody hraje klíčovou roli - postupně rozrůstá, během časů se mění a i když se větví do všech možných směrů a stran, stejně se nakonec spojí.
Kalibův zločin
Karel Václav Rais
Ke Kalibově zločinu jsem se dostala v rámci povinné četby a jsem za to moc ráda, protože zrovna o této knize jsem nikdy předtím neslyšela. Ze začátku mi trvalo trochu déle než jsem se začetla a zvykla si na autorův květnatý popis událostí, jelikož užívá archaickou češtinu, nářečí a v hojné míře i přechodníky. Jakmile jsem se ale v této "problematice" zorientovala, už to bylo dobré. Takže hodnotit nelze jinak, než kladně.
Slepá mapa
Alena Mornštajnová
V tom, že paní Mornštajnová je rozený talent, jsem měla jasno už po přečtení Hany. Poté následovaly Tiché roky a teď i Slepá mapa. Všechny tři knihy jsou sice psány podle stejné osnovy, pro níž je již tradičně nezbytný popis rozvrstvené rodinné větve, která se neobjede bez nejrůznějších tajemství a zajímavých rozuzlení, ale každá má své dobové kouzlo. Další výhodou autorčiných knížek je i to, že díky této velké škále rozmanitosti se čtenář po přečtení knihy má hned chuť ponořit do příběhu znovu pěkně od začátku a to nejen z toho důvodu, že si třeba nemůže vzpomenout, jak vlastně začínala :D.
Paradeník aneb Jak jsem spadla z hrušky
Kateřina Antošová
Knížka, která mi zpříjemnila nejeden dlouhý školní den a donutila mně před paní Antošovou smeknout - nejen za to, že dokázala tak barvitě a zábavně popsat své (nejspíš) nejtěžší životní období, ale především za to, jaký je člověk - odhodlaný, silný, cílevědomí a stále plný elánu. Její každodenní příhody se mě dotkly v tom smyslu, že mám jednoho z rodičů také na vozíku, a tak jsem jistým způsobem dokázala s autorkou soucítit a pochopit ji. Moc se těším na její další zápisky :).
Vyhnání Gerty Schnirch
Kateřina Tučková
Bohužel nechápu to všudypřítomné nadšení linoucí se z recenzí pode mnou a nespočtu lidí, kteří mi tento román doporučili. Kniha mi moc nesedla, jelikož se mi příběh nečetl zrovna nejlépe, působil na mě dosti roztahaně, byla tam spousta zbytečných pasáží, strohé dialogy a postavy takové neslané nemastné - zkrátka moc stránek na tak prostý text. Jsem ráda, že jsem knihu konečně dočetla, protože okamžiky s ní pro mě byly utrpením a poslední část jsem už jen tak prolistovala.
An(n)a.
Sára Báchorová
Tak tohle bylo silné kafe. Z vyprávění je opravdu vidět, že si to autorka sama zažila a vůbec to neměla lehké, protože člověk, který si ničím takovým neprošel, by takové mistrovské dílo ani náhodou nenapsal. V Anně jsem se bohužel nejednou poznala, což mě děsilo, a svým způsobem možná i pomohlo, takže se ode dneška budu řídit pravidlem: Méně přemýšlet, více jíst :). Konec mě zarazil, jelikož jsem žádné pokračování nečekala, ale co, na to se vyplatí počkat.
Je ale strašné, že je stále za ideál krásy považována plnoštíhlost, což se propaguje snad na všech sociálních sítích a to ve většině případů pomocí fotoshopu. Naštěstí jsou však i účty, které lidem (převážně ženám) ukazují realitu, a za to jsem moc ráda - např.: Bree Lenehan, Josephine Livin a spoustu dalších takových skvělých lidí.
*Knihu bych nedoporučovala slabším povahám, protože se tam anorexie, bulimie, deprese a sebepoškozování řeší poměrně do hloubky.
Couchsurfing v Rusku - Aneb jak jsem málem začal rozumět Putinovi
Stephan Orth
Couchsurfing je určitě jeden z nejlepších způsobů, jak nahlédnout pod pokličku Ruského tajemna. Autor, jakožto zkušený novinář a cestovatel, dokázal z výletu vytěžit maximum, skvěle rozebíral ruskou propagandu a rozporuplné informace, kterým se úspěšně snažil přijít na kloub a co se týče samotného Putina, na něm nenechal nit suchou. Fotografie na tom byly kvalitou o něco hůře, ale s tím se už nedá nic dělat. Nicméně se těším, až se s Orthem vydám i do jiných lokalit :).
Zabiják
Émile Zola
Po delší době jsem se opět pustila do povinné četby. I když jsem Zabijáka tedy četla více z nutnosti než z vlastní vůle (věřím ale, že bych se k němu časem stejně dobrovolně dostala), určitě to je kniha, která by neměla být nikým opomenuta. Je to totiž (jako drtivá většina knižních klasik) krásné nadčasové dílo, které skrz postupné vykreslování tehdejší situace jedné z mnoha rodin, jež upadla do chudoby kvůli alkoholu, s sebou nese nejedno poučení a nutnost zamyslet se nad sebou a naší nynější společností.
Čarodějnice
Roald Dahl
Po neúspěšném pokusu začíst se Dámského gambitu jsem opět zabrousila v bráškově knihovničce. Musím uznat, že se mi Čarodějnice od Dahla líbila o něco více než Příšerná teta od Walliamse, ale to už záleží jen na úhlu pohledu. Celý příběh s neotřelou tématikou týkající se zejména čarodějnic, kde pro čtenáře nechyběl jejich popis, zaměstnání a všechny možné zajímavosti včetně obrázků, mě ihned zaujal. Je vidět, že autor dokáže svým poutavým způsobem podání příběhu polapit nejen menší čtenáře, ale i jejich sourozence a rodiče, což vnímán velkým pozitivem. Jsem ráda, že jsem v dětské literatuře našla dalšího skvělého spisovatele :).
Příšerná teta
David Walliams
Po této knize jsem sáhla na doporučení mého menšího brášky, který knihy od Walliamse (především však tuto) neskutečně miluje. Četla jsem jí nejen kvůli tomu, abych pochopila, co na nich vidí, ale také, protože jsem chtěla mít povědomí o současné dětské literatuře. I když se kniha soustředí jen na jedno ve směs jednoduché téma, v příběhu se mezitím řeší také "vražda", která pro menší čtenáře může představovat i takový odlehčený detektivní příběh. Autor mě zkrátka mile překvapil a už teď jsem si jistá, že až jednou budu mít děti, budou číst knihy od Walliamse :).
Duch domu Ashburnů
Darcy Coates
Jméno Darcy Coates zelo na mém seznamu autorů, od nichž si chci něco přečíst, už dobrých pár měsíců, a tak už jsem ani nevěřila, že se k ní tento rok dostanu. Ke knize jsem se naštěstí dokopala dnes a zhltla jí jako malinu (díky deštivému počasí, což je doba pro horory jako stvořená, se četla sama). No na to, že to měla být četba, u které mě nejednou zamrazí, jsem byla až podezřele klidná, což mě občas děsilo i víc, než samotný příběh :D.
Jinak od autorky se chystám ještě na Kořist, ale mám takové neblahé tušení, že mě Strašidelné domy budou zase nějakou dobu míjet.
Nevhodný návrh
Julia Quinn
Absolutně se ztotožňuji s komentáři pode mnou v tom, že kniha byla podobná pohádce o Popelce. To však zhruba ve čtvrtině románu vyprchalo a děj se začal vyvíjet jiným směrem, za což jsem autorce v duchu poděkovala, protože jsem se obávala toho, že by pak dílo postrádalo patřičnou čtivost a originalitu. Ke konci jsem ke svému překvapení měla před sebou obzvlášť sympatický pár a nejspíš i nejpovedenější příběh ze série :).
Vikomt, který mě miloval
Julia Quinn
Ani příběh o Antonym a Kate nebyl vůbec špatný. Antony mi přirostl k srdci už od doby, co jsem ho viděla v seriálu Vévoda a já, a proto jsem se nemohla dočkat, až si přečtu o něm a další blížící se plesové sezóně, kdy si vybere svou polovičku tentokrát on. Spolu s Kate byli skvěle sehraná dvojka, které nechyběla soutěživost, humor, ani ta správná jiskra. S nadšením jsem hltala každou stranu a teď mě nezbývá nic jiného, než si pustit film :).
Vévoda a já
Julia Quinn
Ke knize mě, podobně jako mnoho dalších, přivedlo nádherné seriálové zpracování na Netflixu. Při čtení jsem se proto nemohla vyhnout tomu, abych neporovnávala knihu a film. K mému údivu se mi ale nakonec film líbil přece jen více. V knize se Quinnová zaměřila jen na ústřední pár, kdežto ve filmu všechno bylo více rozvrstvené, sehrálo tam roli více postav, se kterými se tu čtenář nemá šanci ani seznámit a kupříkladu Daphne a Violet se mi tam povahově také zdály lepší. Kdybych však příběh měla ohodnotit z pohledu člověka, který seriál nevyděl, napsala bych, že se mi moc líbil, i když občas balancoval na hranici červené knihovny.
Na motorce kolem světa
Vojtěch Lavický
Touto knihou jsem našla dalšího perfektního autora cestopisů :). Vše tu totiž bylo tak, jak má být - sympatický a odvážný cestovatel se skvělým smyslem pro humor, kvalitní popisy daných lokalit a přírodních jevů, nádherné fotografie s popisky na každé straně doprovázené střípky z historie nějakého zajímavého místa a nakonec i užitečné typy a rady pro ty, co by se někdy chtěli vydat na obdobnou cestu. Opravdu to byla skvělá ukázka toho, jak by měla vypadat kniha náležící tomuto žánru.