klodnerovic komentáře u knih

Fantaskní příběh o těžkostech, s kterými se potýkají (nejenom) chlapci. A to fantasticky fantaskní. Chvílemi trochu krutý až morbidní, ale dobrý. Inspiraci, kterou jsem v Pinocchiovi hledala, jsem nenašla, ale ono fantastično mě fakt bavilo. A taky mě bavilo, s ohledem na práci, to, že kapitoly jsou fakt krátké.

lapgerie, "Sattle byl zjevně první český čmuchal" je vskutku trefné. S ohledem na jeho dar :D.

2 12.04.2018

Knihomura, díky za inspiraci! :-)

Odpusťte mi, následující slova píši pro své budoucí já. Až tě, Klodnerová, budou zase žádat o tip na text, který by mohl recitovat náctiletý kluk (asi tak čtrnáctiletý a starší), sáhni po Saroyanovi, ideálně po tomto ;-).

Teta Poldi je nečitelná. Teda, teta Poldi. Kniha jako taková se číst dala. Chvílemi to sice šlo ztuha, chvílemi mi unikaly souvislosti, dost často jsem nedávala tu přemíru italštiny, ale bavila mě všechna ta neotřelá slovní spojení a "a o tom teta Poldi něco věděla". To mě bavilo hodně. Ale tetu Poldi jsem prostě nepřečetla. Asi bych ji potřebovala poznat lépe. A s ní i její minulost. Třeba bych pak pochopila i to její věčné namaste. Třeba :-).

Chvílemi těžká opakovačka, ale ... jinak jsem měla pravdu. Druhé setkání se Sophii Millsovou bylo o moc lepší než to první! Teda alespoň pro mě. Vždycky se totiž radši potkám s emocionálně nestálým jedincem než s karikaturou (lidské bytosti), co si myslí, že k životu nepotřebuje víc než úspěch v práci. To, že bylo tak trochu (víc) přeslazené, mi v nejmenším nevadilo. A nepřekvapilo mě to. Četla jsem jedničku a mám mozek :D.

Sophie Millsová mě dost dlouho štvala. Vlastně až do chvíle ... no, vy, kdo jste knihu četli, tušíte, a vy, kdo se na ni teprve chystáte, to třeba zjistíte ... ale ani to mě neodradí od toho, abych si přečetla druhý díl. Něco mi totiž říká, že bude o moc lepší.

Smrt má vůni inkoustu si mě získala obálkou. V první řadě. V druhé řadě pak tím, co slibovala její anotace. Vím, nakladatelským anotacím není radno (slepě) věřit, ale v tomto případě jsem se tomu prostě neubránila. Přesto jsem si ji ke kase neodnesla. Nechala jsem se překvapit, jestli mi ji přinese Ježíšek. Přinesl. A já mu za to ještě jednou děkuji! :-). Už teď se těším na pokračování. Eliáš Sattler má totiž problém (s ženami) a mě by zajímalo, jak ho vyřeší ;-).

5 31.12.2017

Podivná hra je doopravdy podivná. Hlavní hrdinka, ač vcelku mladá ženská, se vyjadřuje jako by jí bylo alespoň o dvacet let více, pracuje jako účetní a vám se tomu nechce věřit, protože i na základě toho mála, co účetnictví víte, víte, že takhle to nefunguje, a navzdory tomu, že by už o životě mohla něco málo vědět, je naivní až to bolí. Na její obranu, nevymyslela se sama. Ne že bych chtěla chytračit, ale myslím si, že tvorba pro děti autorce sedí daleko více. Po Podivné hře jsem sáhla ze zvědavosti. Zajímalo mě, jestli bude tak dobrá jako knížky, které autorka napsala pro děti. Zjistila jsem to. Ale bylo to bolavé. Přesný počet stran si už nevybavuji, ale ... vím, že mě bavilo až posledních padesát. Stát se obětí kyberútočníka, taky bych nemyslela na nic jiného, ale opakované sdělování pocitů, které hrdinka prožívala, mě vážně nevzalo. Nicméně, téma zajímavé a aktuální.

2 22.11.2017

Souhlasím. S Magrivou i s Dixinkou. Hlubokomyslné, srozumitelné, ale zatížené opakováním myšlenek.

Vím, povídky bývají kratší, ale ... že by musely být až tak krátké, to by teda nemusely! Alespoň ne ty Murakamiho! Za půl hodiny jsem neměla co řešit. Pravdou ale, že čítá přesně tolik slov, kolik má ... a proto je tak dobrá! Proto a pro všechny ty krásně načervenalé až rudé ilustrace:-).

Poslední dobou při výběru knih ne zřídka kdy sáhnu po takových, které k tomu zrovna nevybízejí, po knihách, které na první pohled nezaujmou, po knihách s nenápadnými až odfláknutými obálkami. Proč? Ani nevím. Snad proto, že nemám v povaze jít s davem, snad proto, že tuším, že není všechno zlato, co se třpytí. A mám dojem, že mi to je ku prospěchu. Kdybych v případě Kejklíře z Lublinu dala na první dojem, nikdy bych nepoznala Jašu: rozpolceného čtyřicátníka, který neustále prohrává v boji, o kterém ani neví, že ho vede, sebejistého kejklíře a muže žijícího v neustálé nejistotě, plynoucí z nerozhodnosti, která mu jde v patách jako jeho vlastní stín. A to by mě mrzelo. Už jen pro to, že své jediné dva koně pojmenoval jako Popel a Prach. Za Jašu a jeho smysl "pro humor" však patří poděkovat autorovi. Vykreslil ho a s ním i jeho pozapomenutý původ - židovství, vskutku umně.

16.10.2017

Jak deníky z cest moc nečtu, tak po tomto jsem sáhla s chutí. O panu Burkertovi a jeho putování za svatým Jakubem jsem už něco málo věděla, ale v porovnání s tím, co vím teď, jsem nevěděla nic. Je pozoruhodné, že tuto cestu podnikl na velocipedu, ale pozoruhodnější a obdivuhodnější je, že se o to, co během ní zažil, s námi, čtenáři, dokázal takto podělit. Přeci jen deníky bývají značně osobní. Takže ..

21.09.2017

Označuji jako přečtené, byť jsem nedočetla ... Rozhodně ale ne pro to, že by se mi kniha nelíbila. Špatné načasování. Snad to dopadne příště.

Než zazvoní zvonec aneb S na třetí. Srandovní, smělá, skvělá. Skrátka super knížka! Jasně, správně se píše zkrátka, ale … rozumíš mi, viď? Dostala se mi pod kůži. To slovíčkaření! Ty slovní přestřelky mezi Melounem a Olivou! Princ Radek, hodný Honza a ty tři treperendy s modrou krví! A ta mistrnost, se kterou Radek Habáň píše o citech a pocitech! A ten jeho ostrovtip! Přála bych si umět psát tak jako on. Fakt že jo. Jo a taky by bylo super, kdyby napsal pokračování. Zajímalo by mě, jak to dopadlo s hledáním princova bratra a mezi kým přeskočila jiskra. Meloun a Oliva jsou jasní, ale … Můj ty světe! Takhle to přeci skončit nemůže!

31.07.2017

"Že co?" ptám se, kdykoliv si na tuto knihu vzpomenu. Nemůžu pochopit, kde se vzala. Co do formy by se jí dalo ledasco vytknout. Hlavní hrdina je až nereálně uvědomělý a to, že boj co boj probíhá vždy stejně, taky není nic, co by potěšilo, ale ... co do obsahu jde o pecku peckovatou. Možná že to teď trochu přeženu, ale ... druhé zpovědní zrcadlo, které by bylo takto srozumitelné, lidské a čtivé, jsem v rukou ještě nedržela. Takže ... doporučiji. Všem;-).

Tak takhle jsem se u knížku už dlouho nenasmála. Nalezené dítě, z něhož si adoptivní rodiče udělají služku, tajemstvím obestřený dům v sousedství a jeho pozoruhodní obyvatelé, ultramoderně oháklá čarodějnice, mluvící kocour, chodící klíče a obchod, víly a vílové a růžovící králíčci... to vše a mnohem víc na pouhých 175 stranách. Vřele dopouručuji. Dětem i jejich, dospělým, na víly nevěřícím rodičům ;-).

Děkuji Bohu, že mi nedal vyrůst ze slabosti pro dětské knihy. Kdyby se tak stalo, nepoznala bych Justýnku a jejího asistenčního jednorožce a ani by mě to nemrzelo, protože bych nevěděla, že by mě to mrzet mohlo a mělo. Proč? Protože Justýnka je zkrátka skvělá. Je jí asi tak sedm let, nejvíce si počte v atlasech a trpí akutním nedostatkem fantazie. Naštěstí má ale starostlivou maminku, které není o krok. Což je její jediné štěstí, neboť lékárna ve Fialkové ulici, kde jí má vyzvednout předepsané medikamenty, se nachází na opačném konci města. Proč? No, přeci proto, aby si to maminka užila se vším všudy. Z lékárny si totiž odvádí asistenčního jednorožce, jehož hříva a ocas hrají všemi barvami duhy. Ale což!? Ať si lidé myslí, co chtějí. Hlavně, když Justýnce pomůže, že!? Víc už ale neprozradím, protože s touhle miloučkou, na krásné ilustrace bohatou knížkou se jistě budete chtít seznámit sami ;-).

1 05.06.2017

Přestože kniha splnila veškerá moje očekávání - sáhla jsem po ní coby po oddechovce, u které bych si mohla případně i trochu pobrečet -, cosi mi na ní vadilo. Nebyla jsem s to definovat co, ale dnes, týden po dočtení, mi to došlo. Byla to nereálnost, s níž byly vykresleny vztahy mezi hlavní hrdinkou, její sestrou a jejich společnými kamarády. Yael a její věčné "Nemůžu. Mám moc práce." je sice pěkně s ... štvalo, ale stejně jí vždycky odpustili. Což od nich, potažmo od autorky bylo hezké, ale ... Vážně? Jako bychom všichni nevěděli, že ve skutečnosti to je trochu jinak. Jinak ... se mi ale "Lituji, čekají mě..." líbilo. S výjimkou konce. Ten autorka poněkud obyla. Ale kdo ví? Třeba si jen připravovala půdu pro případné pokračování ;-).

03.06.2017

Knížce, v níž se hlavní hrdinka jmenuje stejně jako já, nemůžu nedát jinak než za pět (hvězdiček). Ale nemyslete si, kdyby si je nezasloužila i z jiných, podstatnějších důvodů, nedostala by je.