Kiť Kať komentáře u knih

Upřímně? Čekala jsem větší úchylárnu. Ale jinak můžu říct, že mě McEwanův stručný a syrový styl vcelku vyhovoval.

A Derek mě fakt rozčiloval, ale chápu, že každá kniha má mít svého "záporáka" (pokud ho tak vůbec můžeme nazývat, však takto by se měl zachovat asi každý poslušný občan). Ačkoliv, zachoval by se tak, pokud by mu Julie dopřála trochu té fyzické lásky? To už se můžeme jenom domýšlet.

2 06.02.2015

Stejně jako Ralph, i já jsem ztratila iluzi o dětské nevinnosti, uvědomila jsem si, že PRÁVĚ dětská mysl je náchylná k bankrotu lidskosti, že bez ruky dospělého vlastně ani nemá šanci na přivlastnění si základních lidských hodnot. Chtělo se mi ronit slzy nad chorou lidskou myslí...

Zachovaly by se tak pouze děti, anebo by nakonec došlo ke kolapsu i mezi dospělými jedinci? Pravděpodobně ano, a vlastně už se to stalo, a bohužel ne jednou. Není opuštěný ostrov a banda ztroskotaných, divošství podléhajících britských chlapců tak trochu alegorií na předešlé, současné a vlastně i budoucí válečné konflikty? Nejsou takové války a bitvy rovněž následkem lidské touhy po nadvládě, po moci? Nejsou symbolem věčného úpadku lidské podstaty?

Jsem ráda, že jsem si knihu přečetla až ve svých 27 letech, číst ji ještě v dětství nebo v době brzké puberty, tak bych tu představu o dětské nevinnosti asi ztratila už dávno. Čtení jen pro silné nátury. Jen bych vynechala pasáže popisující hru světel (to mě fakt nebavilo), v tom se pan Golding evidentně vyžíval.

4 05.02.2015

Na východ od ráje představuje zvláštní encyklopedii lidské duše, jejíž autor se vám snaží ukázat, kolika různými směry se může taková duše vydat, nastoluje nový obraz lidské duše se všemi jejími světlými i tmavými stranami.

Máte tu Samuela, který je krásnou, ale přitom silně naivní ukázkou lidské dobroty; Lisu, náboženskou fanatičku; Adama, melancholika tápajícího mezi minulostí a přítomností, člověka, který miluje navzdory všem příkořím, kterými si musel projít, a trpí za ty, jenž mu ublížili; Arona, padlého Anděla; Caleba, který svádí vnitřní boj, je si vědom své stinné stránky, a i když jí občas podléhá, vytrvale se snaží obrátit na stranu dobra; Cathy (Kate), monstrum schovávající se za tváří nevinné čistoty... a nakonec mého oblíbence Leeho, Číňana, který všechno ví, všechno zná, a pokud to neví, tak se to naučí, a vždy je tu nejen pro svého pána, ale i pro svého čtenáře.

Knížka tak trochu založená na psychologické rešerši do lidského nitra, náboženské alegorii a zjevných protikladech.

Půvabné čtení, chvilkami naivní, chvilkami drastické, a přitom krásně plynoucí...

A to jedno slovo, které znamená vše: "Timšel."

Když se dostanete přes z počátku pomalejší vyprávění o pahorcích, říčkách, údolíčkách, tak rozhodně nebudete litovat.

13 29.01.2015

Vždycky jsem si chtěla přečíst Kunderovy knihy ve francouzštině, ale když jsem pak náhle měla možnost nahlédnout do českého překladu Nesnesitelné lehkosti bytí, tak jsem neodolala a vydala se na průzkum prvních stran... Neuplynulo ani deset odstavců a příběh Tomáše a Terezy, Tomáše a Sabiny, Franze a Sabiny, Terezy a její matky, Tomáše a jeho milenek a v neposlední řadě i samotného Karenina ve vztahu k Tereze mě prostě uchvátil. Filozofické myšlenky, které provázejí celý román, čtenář přijímá jako samozřejmost, pohrávání si s otázkou opakování lidské existence na současné planetě Nezkušenosti, fakt, že i nesnesitelná lehkost bytí může na člověka působit jako břemeno... to vše tvoří neodmyslitelnou součást Kunderova románu, nutí nás k zamyšlení, chce, abychom se ptali a byli zvídaví.

Vztah mezi Terezou a Tomášem byl založen na náhodě, vlastně na několika málo náhodách, ačkoliv Tereza se v určité části děje domnívala, že:

"Jejich setkání bylo od počátku založeno na omylu. Anna Karenina, kterou tiskla pod paží, byla falešná legitimace, kterou Tomáše oklamala. Vytvořili jeden pro druhého peklo, i když se mají rádi. To, že se mají rádi, je důkazem, že chyba není v nich samých, v jejich jednání nebo v jejich nestálém citu, ale v tom, že se k sobě nehodí, protože on je silný a ona je slabá. Je jako Dubček, který dělá uprostřed jediné věty půlminutovou pauzu, je jako její vlast, která koktá, lapá po dechu a nemůže mluvit. Ale právě ten slabý musí umět být silný a odejít, když ten silný je příliš slabý, než aby uměl slabému ublížit." - citace z té části, kdy se Tereza rozhodne odjet ze Švýcarska zpět do Ruskou okupací zmítané Prahy.

Jejich láska byla plná protikladů, protkána Tomášovými nevěrami, které přesto nijak nepodkopávaly cit, který choval k Tereze. Ve finální části si i samotná Tereza uvědomuje, že jeho cit nebyl shovívavostí vůči ní, že ji miloval cele a bezpodmínečně, že jen jeho tělo a mysl občas potřebovali prázdniny, které pro něho představoval jeho libertinský způsob života, od něhož následně sám opouští ve chvíli, kdy se stěhují dobrovolně na venkov, aby unikli před totalitářskou všudypřítomností, která obestírala v té době všechna velká města.

Kniha ve mně vyvolala mnoho myšlenek, dokázala mne rozesmát (domnívám se tvrdit, že knížku stojí za to si přečíst už jen kvůli větě: "Stalinův syn položil život pro hovno." anebo kvůli úvahám, zda Bůh má střeva a defekuje), dokázala mne rozplakat, především poslední část o Kareninovi. Uvědomila jsem si, že zrada nespočívá vždy v záměru někomu ublížit, ale prostřednictvím zrady můžeme vystoupit z řady... že pro některé je zrada nutnou součástí života, že když není koho zradit, začneme trpět nesnesitelnou lehkostí bytí, stejně jako Sabina.

"Láska začíná metaforou. Láska začíná ve chvíli, kdy se žena vepíše svým prvním slovem do naší poetické paměti."

Úchvatná kniha, někdy ani pět hvězdiček nestačí...

6 23.01.2015

Jedno slovo: SUPERNÁSILÍ!

Alex, frendík, odinočký vypravěč, brot na cestě tímto týnovským fenoménem doby, v níž se děj odehrává... I přes jeho neuvěřitelnou touhu konat zlo mě (a možná i někoho z vás) napadlo, jaký je to zvláštně vyspělý tvor.

Z počátku mi hlavou neustále kolovala myšlenka: "Proboha, sotva 15letý bajat... jak je možné, že je schopen takové míry násilí, kde se v něm ta zuřivost, nutkavost násilnicky kartáčovat čajiny, stoulovat buče jiných a tolčokovat každého na potkání bere. Někdy to nemusí být nutně vina rodičů, někdy za to ani nemůže parta frendíků, jimiž se obklopujeme, někdy je to prostě v nás.

V průběhu čtení knihy jsem došla k několika poznatkům:
1) Každý má právo volby, ne nadarmo se říká, že lidé si tedy můžou volit mezi dobrem a zlem.
2) Zlo je naší neodmyslitelnou součástí, je jen na nás, do jaké míry ho necháme vypuknout.
3) Každý ve finále hledá především své vlastní blaho, ať už v zájmu jednotlivce nebo politického hnutí.

Konec byl pro mě vcelku překvapivý, dle své nátury bych se spíše spokojila s drastičtější formou ukončení příběhu, ale stejně jako Alex, tak i já došla spolu s posledním odstavcem ke zvláštnímu procitnutí, ale to ať už si každý čtenář zhodnotí sám.

1 16.01.2015

Údajně se Nolan inspiroval ve svém filmu Inception právě tímto dílem... nevím, zda je to pravda, či nikoliv... nicméně ústřední téma knihy i filmu by tomu odpovídalo. Jaká je realita a jaká je fikce? Žijeme, anebo čicháme ke kořenům kytek... tedy pardon, to by nebyl ten správný Dickovský přístup... v roce 1992 (tedy v tom dickovském pojetí) nemáte totiž ani po smrti chvilku kldiu, nemůžete se jen tak rozložit, stát se potravou pro červy a nechat svoji duši volně plynout dál a případně nechat ji žít v myslích pozůstalých, to ne... Dick vás prostě vrazí do ledového boxu v jakémsi moratoriu, kde vás nechá bojovat o své další "přežití". Že to zní divně, nepravděpodobně, absurdně? Ne u Semivitálů... Ne u Dicka! Ve světě, kde vaši hlavu neustále vykrádají telepati a prekogové, ve světě, kde si musíte najmout spolehlivé inerty z ochranářské firmy, kterou její konkurenti obviňují z toho, že chce nastolit nový všeobecný řád, resp. se povýšit nad ten současný, nad řád Severoamerické konfederace... Ve světě podle Dicka, kde je všechno možné!

Začátek jako vždy matoucí, nechápete, o co na jednotlivých stránkách přesně jde, a i přes útlost knihy má všechno svůj čas na vysvětlení, anebo také ne... Znovu a znovu si pokládám otázky typu "kdo to tedy zemřel?", "kdo se stal čí obětí?", "kdo je vrah?"... "kdo je z masa a kůže a kdo jen polopřeživá?".

Jednoznačně skvělé dílo!!!

5 14.01.2015

Celou dobu jsem si říkala, že ústřední postavou tohoto citově rozervaného, po svobodě toužícího a nejistotou hlavních hrdinů kypícího veledíla je Sal Paradise... že Dean je zvláštním antihrdinou, který tvoří jeho o dost rozervanější protějšek, kterýžto nevydrží sedět na jednom místě, jeho duše i tělo ho táhnou sem a tam napříč Amerikou bez zjevných příčin... je zvláštní, jak ve mně poslední slova knihy vzbudila pocit mystifikace, když jsem si uvědomila, že jsem se vlastně celou dobu snažila přijít na kloub vnímání samotného Moriartyho, který dává celému ději zvláštní, někdy bych řekla až matoucí spád. Hledá svého otce, nebo hledá sám sebe? Hledá dobrodružství, nebo hledá jistotu (samozřejmě vždy v klíně jiné ženy)? Chce pracovat a vydělávat na výživné, nebo na sex a drogy? Je to prostě Dean, jezdí si sem a tam, tváří se jako Prorok, jako nejlepší přítel, jako nejvyšší "vstřebavatel" lidských pocitů, emocí, vjemů... Nevím, zda jsem v Deanovi našla zalíbení, anebo mi způsobil pocit hořkosti v žaludku... je to sketa, a zároveň miluje Sala, miluje Camilu, miluje Inez... pro mne antihrdina, který je sám sobě tak trochu zkázou. Ano, Sal je důležitý, ale stejně jsem vždycky čekala, kdy se zase po určité chvilce objeví Dean a jeho šílená zběsilost.

Spíše než děj mě mnohdy zaujalo to, že Kerouac psal svůj částečně autobiografický román především z pocitového hlediska, že o děj ve své podstatě ani tolik ve finále nejde, možná proto bych dílo nedoporučila lidem, kteří v knize hledají akci, nějaký spád, zápletku, protože o tom "Na cestě" není, je to o lidské duši prahnoucí po svobodě, nečekejte nic víc, nic míň, a právě proto je tato kniha tak ojedinělá a krásná... Ano, život je cesta, ale v utrpení hledej člověka.

1 30.12.2014

Kniha o lidech, kteří špatně pochopili "hru", o lidech, kteří hledali trochu povzbuzení, zábavu, způsob, jak si nekonečně užívat... Kniha, která nenese žádné morální ponaučení, jak tvrdil sám autor, pouze ukazuje následky "hry".

Příběh, který chvilkami nechápete, feťácké dialogy, nad nimiž nevěřícně vrtíte hlavou, diagnózy, které nahánějí hrůzu... dvě hemisféry, které spolu soupeří.

Co byste čekali od člověka, který jel snad ve všech druzích dosud existujících narkotik a měl pravděpodobně schizofrenii? Já jen to, že i přes to přese všechno napsal naprosto dokonale "úchylné" dílo o společnosti feťáků.

"Vem peníze a kašli na dluhy," řekl Villon v roce 1460. Jenže to nejde, když hotovost je jeden cent a dluhem celý život.

2 09.10.2014

Feminismus v mužském podání, tak bych možná shrnula děj této knihy. V - pro mne - dobrém slova smyslu, bych dílo tohoto autora nazvala jako typický "Irvingovský Absurdistán" ... Je schopen vzít jakékoliv téma, ať už se jedná o nějaké tabu, nemoc, náboženský, politický nebo společenský směr, rodinné dilema, a zavést ho až za okraj lidského chápání, do krajin, kde mnohdy už ani sebeotevřenější lidská mysl není schopna pochopit a vysvětlit vnímání světa a lidí v něm nejen podle Garpa, ale snad i podle samotného Irvinga. Svět podle Garpa je samozřejmě knihou především o Feminismu, který bagatelizuje, a přitom opěvuje, podává nám tento směr v upravené, možná bych si troufala i napsat modernizované verzi, ačkoliv kniha byla vydána už roku 1978, díky Garpovi totiž máme možnost nahlížet na tento směr z mužského hlediska. Vedlejší povídky a odbočky příběhu byly milým zpestřením knihy, snad jen Penzion Grillparzer byl trochu zdlouhavý a chvílemi postrádal dynamiku, kterou naopak překypovala ta část pojednávající o Světu podle Bensenhavera. Samotný děj mi přišel velmi poutavý, způsob, jak Garp přišel na svět, nevěry, které provází jeho manželství s Helenou, rodinná tragédie, hnutí Ellen Jamesové a samotná - rovněž trochu absurdní - smrt hlavního hrdiny Garpa. Pro mě osobně velmi poutavé čtení, které mě donutilo nejen k zamyšlení, ale mnohdy také k úsměvnému pobavení se nad občasnou nesmyslností lidské povahy. Ale jak jsem se sama přesvědčila po přečtení několika jeho děl: někdy se musí brát s notnou dávkou nadsázky.

6 01.10.2014