KejmlP komentáře u knih

Dílo je jedním ze základních kamenů pro studium problematiky nacionalismu, a každý badatel v této oblasti se s ním musí konfrontovat. Autor uchopil téma originálně, bez emocí, a jeho teorie se v oboru bádání právem stala jednou z nejvlivnějších. Nicméně musím říct, že čtení je to poměrně obtížné, a osobně na mě udělala mnohem lepší dojem Gellnerova pozdější kniha "Nacionalismus", která v aktualizovaném vydání obsahuje v podstatě to stejné, navíc obohacené o řadu nových úvah a poznatků, a to vše v mnohem čtivějším balení. Nicméně toto původní dílo už jistě zůstane klasikou.

12.11.2017

Skvělá, čtivá kniha. Moc se mi líbil realistický, někdo by možná řekl až cynický přístup, kterým autor osvětluje tento "nejstarší způsob řešení problémů a mezilidských vztahů". Ukazuje mnohdy netušené skutečnosti a principy vyplývající ze statistik týkajících se vražedných aktů. Dílo je o to cennější, jelikož tématu se příliš autorů nevěnuje, nebo se mu dokonce přímo vyhýbá. U některých studentů jsem se setkal i s názorem, že odmítají knihu vzít do rukou, jelikož jim přijde zvrhlé číst o tom, podle jakého klíče se ve společnosti určuje kandidát na zabití. No, pokud to někdo chce chápat preskriptivně, ať skutečně nečte. Jako deskriptivní dílo a podklad pro úvahy na mnohá témata je ale kniha vynikající.

2 12.11.2017

Kniha je na pomezí memoárů a literatury faktu, a dlouho jsem si nebyl jist, jak ji chápat. Nakonec se přikláním k tomu ji chápat jako memoáry, i z toho důvodu, že v případě literatury faktu bych ji musel hodnotit mnohem méně pozitivně.
Autor svojí optikou popisuje příběh druhého dělení Československa. A nutno říct, že ten jeho pohled, navíc zásadním způsobem ovlivněný dobovou situací, způsobuje poměrně značné zkreslování příběhu. Především klade zásadní důraz na osobu Vladimíra Mečiara, kolem kterého se točí celé vyprávění. Autor, v souladu s tehdejší optikou bratislavských intelektuálů, v něm vidí takřka ztělesnění temnoty (podobně jak asi dnes Praha vidí Zemana či Babiše), a celou knihu to dává najevo. Naproti tomu, z textu vysvítá téměř až nekritický obdiv k Václavu Klausovi, který by jeho čeští kolegové jen těžko sdíleli. Co se týče samotného příběhu dělení státu, divím se, že ačkoliv autor sám studoval sociologii, nevěnuje sociologickým důvodům dělení ČSR, které jsou přitom zásadní, příliš prostoru. Mnohem více se soustředí na roli hlavních aktérů, a především na zmíněného slovenského premiéra, jehož rozebírá velmi ze široka, včetně jeho činnosti, která s rozpadem už přímo nesouvisí.
Celkově, kniha není špatná, ale berme ji radši jako klasické (osobité) memoáry, než jako vědecký text, na jehož základě by se dal rozpad federace nějakou hlouběji zkoumat.

2 11.11.2017

Moc zajímavý a podnětný pohled na dějiny od člověka, který se přímo účastnil tehdejšího dění, a částečně ho i sám pomáhal vytvářet. Ovšem z té strany barikády, o které se dnes vůbec nemluví. O to je jeho svědectví cennější.
Vzpomínek na to, jak bylo zakládáno OF, kdo všichni byli 17. listopadu na Národní třídě, kdo všechno stál vedle Václava Havla, těch je spousty. A v žádném případě nechci jejich přínos snižovat. Ale trochu nám chybí pohled z druhé strany. Tehdejší vládní moc v médiích splývá na abstraktní masu temných, neschopných a zároveň rafinovaných zločinců. Tato kniha pomáhá zmíněný pohled narušit, a proto by po ní měl sáhnout každý, kdo žádá více hledisek než poskytují černobílá pohádková vyprávění.
Autor ukazuje, že i na druhé straně barikády byla složitá situace, kde se hrály různé hry, a pohybovali se tam lidé zabednění i moudří. Dlouze rozebírá mnohdy překvapivé příčiny porážky režimu, a nešetří přitom ani vlastní řady. I s přihlédnutím k částečně memoárovému charakteru vyprávění můžeme říci, že autor se nepokouší napsat apologii ani jedné strany, a snaží se události ukazovat bez legend a příkras. A výsledný obraz stojí za přečtení. Jedinou výtku směřuji k posledním (přílohovým) kapitolám, které mi přišly poněkud nadbytečné, a jakkoliv jsou myšlenky v nich obsažené rovněž podnětné, rozrušují svým názorovým obsahem dojem nezávislosti předchozího textu. Přesto všem zájemcům doporučuji. Vždy je dobré mít možnost porovnat více pohledů.

Ps: Kdo by náhodou neznal autora, je to onen enfant terrible, poradce premiéra Adamce, šedá eminence, kterou brilantně ztvárnil v osmém dílu seriálu České století herec Oldřich Kaiser.

3 08.11.2017

Velmi potřebný přehled textů o fenoménu, který už dvě století do značné míry ovlivňuje pohyb dějin, a jak se zdá, ještě nějakou dobu ho ovlivňovat bude. Jednotlivé příspěvky teoretiků nacionalismu ukazují, kterak různě a jakými možnými způsoby lze národy a nacionalismus definovat, jak na ně lze pohlížet, a jaký smysl jim lze přikládat. Nejde o nějaké nacionalistické pamflety, ale o odborné pokusy o uchopení problému. Po přečtení si vnímavý čtenář uvědomí, jak složitý je nejen daný fenomén, ale i jaká je jeho houževnatost, a jak že je nemožné ho snadno zahodit o nějaké etické škatulky s nápisem "dějinné zlo". Jakkoliv si to někteří naši vševědoucí novináři myslí, svět kolem nás ukazuje, že tento fenomén je stále při plné síle, a ještě zdaleka neřekl v dějinách poslední slovo. A nejčastěji o sobě dá vědět ve chvíli, kdy oni už ho odepsali. I proto je třeba o něm něco vědět, chápat že nejde jen o nějaký relikt 19. století, a umět ho chápat ve vší složitosti. Tato kniha pro to poslouží perfektně.

1 06.11.2017

Zajímavý sborník textů, který pomůže nahlédnout do problematiky konceptů Střední Evropy, cokoliv to vlastně znamená. Příspěvky s různí, některé odborného charakteru, jiné spíš esejisticky pojaté. Co si z nich ale čtenář určitě může odnést je poznání, že jakkoliv se nám to může zdát přirozené, při hlubším zamyšlení zjistíme, že střední Evropu vlastně nikdo pořádně neumí definovat. Že jde o umělou myšlenku, která slouží hlavně našemu vlastnímu uspokojení, abychom se neocitli na východě, ale byli tím dokonalým zlatým středem, který nás předurčuje ke všemu naráz, dává nám od každého to dobré, a k ničemu nás nezavazuje. Zároveň příspěvky vrhají světlo na populární heslo "patříme na západ", které samo vlastně usvědčuje své hlasatele z toho, že si ani sami nejsou tímto tak úplně jisti. Doporučuji, jistě narazíte i na řadu dalších dilemat vyplývajících z požehnání a prokletí středu toho přívěsku Asie, zvaného Evropa.

1 06.11.2017

I ty největší hlavy mezi historiky mají většinou podobný příběh. Začínají na velmi konkrétních tématech, věnují se dílčím otázkám, a postupně je skládají do většího příběhu, čímž prokazují své schopnosti. A až po desetiletích odborné práce, ve starších letech, kdy jsou na tvůrčím vrcholu, troufnou si na syntézy, a ti nejlepší pak na své vlastní dějiny národů a světa. Vědí, že je to ten nejtěžší úkol, který vyžaduje obrovskou schopnost chápat souvislosti, nebývalý nadhled, osvobození se od vnímání jen přes soudobé hledisko...
Čili všechno to, co tato kniha nemá. Autor to vzal šmahem, řekl si, že ho historie nebavila (jak prohlašuje v úvodu), a tak ji napíše on. A rovnou ve své první knize, nač se zabývat podružnostmi. Já asi nejsem člověk, pro koho jsou určené stručné dějiny světa, ale právě s ohledem na to, že vím, jak obtížné je zestručnit složité věci tak, aby byla zachována serióznost, jsem po nové knize v knihovně sáhl. A asi jsem neměl.
Ve starších dějinách autor podsouvá postavám a státům motivy jednání z dvacátého století, z moderních dějin si pak udělá klasický souboj dobra a zla. Zvlášť zaujat jsem byl jeho závěry co vše bylo dopředu jasné, co vše bylo nevyhnutelné, co co způsobilo, a jaké měl kdo motivy, a to hlavně o věcech, o nichž už roky debatují největší hlavy historie, aniž by došly k jasnému výsledku.
Ptám se tedy, pro koho kniha je? Pro odborníky pochopitelně ne. To autorovi nevyčítám, i knihy pro laiky jsou třeba. Potíž je v tom, že by neměla být ani pro ně, jelikož jim podsouvá věci tak, jak s nimi není možné pracovat, a utvrzuje je v mylných a zjednodušujících pohledech. Autor si prostě vzal sousto, které nemohl zvládnout, jak tomu ostatně odpovídá i směšný seznam doporučené literatury (obsahem i rozsahem). Ocenit mohu snad jen relativní dostatek map.

3 04.11.2017

Čtení knihy mě velmi bavilo, byť zároveň musím konstatovat, že drtivá většina myšlenek není nijak objevná, a v podstatě jen shrnuje fakta a tendence v české a evropské politice, které jsou veřejně známé. S knihami tohoto žánru, popsatelného jako "varování a boj za demokracii" se v poslední době roztrhl pytel, nicméně tato patří k těm povedenějším. Líbilo se mi čtivé shrnutí některých tendencí ve společnosti a jejich uvedení na střízlivou míru, byť s některými závěry by se dalo polemizovat. Zřetelná je také ambice autora zacílit i na mimočeské publikum.
Na druhou stranu, musím poukázat i na několik vad. Například, když hodnotí některé z historických událostí, nevychází zrovna z relevantních zdrojů, ale z titulů často kontroverzních či ne příliš pozitivně přijímaných (Tesař, Simms...), které nelze považovat za směrodatný výklad. Co se týče interpretace historických událostí, autor často sice řekne A, ale opomíná zmínit B, které jeho interpretaci události často problematizuje. Stejný problém je i ke konci knihy, kdy pranýřuje Zemana a Babiše poněkud neférově i za věci, které u jiných pomíjí.
Závěrem si dovolím polemiku: Jednou z autorových hlavních myšlenek je, že česká společnost notoricky selhává v demokratických procesech, nedokáže vytrvat na nastoupené cestě, nejeví zájem o politiku, nestaví se proti autoritářům... Nepřeceňuje ale tady autor potenciál společnosti? Ona masa "obyčejných lidí" se skutečně většinou přizpůsobí a snaží se hlavně obstojně přežít, nic víc. Ale to je přirozené, za to ji nelze vinit, a v jiných srovnatelných státech tomu není jinak. Od toho tu jsou elity, aby ji vedly a dokázaly ji zburcovat pro svou myšlenku, pokud se jim zdá, že jiné (vládnoucí) elity dělají něco nesprávného. A když toho tyto elity nejsou schopny (pro svou neschopnost/nedůvěryhodnost/naivitu/strach...), pak se musíme zlobit na ně, a ne na masu lidí. Tudíž: Nezlobme se na lidi, že volí autoritáře, ale ptejme se, proč jim nikdo nenabídne a lépe nevysvětlí přijatelnější alternativu.

14 12.10.2017

Kniha se vyznačuje skvělou čtivostí, v tom skutečně není co vytknout. Co se týče obsahu, je to horší. Na knize je strašně patrné, že je psaná především pro Američany. Bohužel, z pohledu historie znalého Čecha je kniha plná zjednodušení, zploštění, a někdy až naivních historických zkratek. První část (Praotec Čech, husitství, Bílá hora...) působí až dětsky, jde o účelově vyzobané střípky z české historie bez kontextu, interpretované pohádkářským způsobem. Oddíl věnovaný válce patří k nejlepší části knihy, ale ani tady nejde dát plný počet. A co se týče poslední třetiny, věnované třetí republice, tady musí člověk znalý dějin skutečně trpět, neboť v žádném případě nejde o nějaký objektivní popis, ale o strašlivě zjednodušený a osekaný příběh o dobru a zlu. Nejvíc se tu projevuje nešvar, který prostupuje celou knihu, a to fakt, že autorka vyzdvihne fakta zapadající do jejího konceptu, ale přitom úplně vynechává jiné zásadní události. Namátkou, úplně chybí druhá republika, a zatajen je čtenářům celý politický systém třetí republiky a Národní fronta, který je přitom pro události kolem nástupu komunistů klíčový. Rovněž je v textu řada faktografických chyb, což Američan nezaznamená, ale Čech si musí jen postesknout. Co se postav týče, dělí je autorka na hrdiny a antihrdiny (úžasný prozapádní vůdce demokratů Jan Masaryk vs. hulvátský násilnický opilec Gottwald - ani jedno není pravda).
A v neposlední řadě musím zkritizovat zdroje, z kterých autorka vychází. Z velké části jde o vzpomínky jejího otce, (což může být jistě zajímavý pramen, ovšem určitě nejde o nějaký objektivní výklad) a dále pak z dost jednostranných, někdy až problematických pramenů, namátkou z velmi svérázných vzpomínek Benešova lékaře Oskara Klingera. Líčení Února 48 pak podle toho vypadá, a přebírá jen nejortodoxnější antikomunistickou verzi událostí. Tak zásadní věc jako vznik Akčních výborů NF Albrightová vynechává, ale zato přispěchává s vybájenými historkami jak opilý Gottwald mává Benešovi před obličejem seznamem demokratů určených k popravě, čemuž se musí smát každý, kdo o únorových událostech a jejich hlavních aktérech něco odborného četl.
Závěrem tedy: Výborná čtivost, jinak ale takové "české dějiny od američanky pro američany", kde si navíc i autorka občas přihřívá vlastní polívčičku. (Její otec byl asi superman, vše věděl, před vším špatným varoval, za vše dobré bojoval, autorka sama si všech váží, všechny má ráda - vyznává se mj. k lásce k Srbům, ale na autogramiádě jí pak v afektu unikne poznámka o "nechutných Srbech" - jak to tedy je?) Celkově, s tímhle výkladem by u zkoušky z moderních dějin neobstála.

2 01.10.2017

Nejsem si moc jistý, co si o této knize myslet. Kdybych doc. Pernese neznal, domníval bych se, že jde o dílo některého ze starší, válečné generace historiků, jelikož přesně jejich stylu kniha odpovídá. Je to takové ukecané, květnatě napsané, široce pojaté vyprávění o chrabrém zápase národa českého s arogantním německým živlem, boji za ústavnost a všeobecné hlasovací právo. Hlavní linie příběhu beletristickým stylem vypráví život Adolfa Stránského a jádro díla se pohybuje v roce 1905, ale od tohoto data neustále skáče do minulosti, a tak vlastně rekapituluje všechny zásadní události od roku 1848.
Psané je to celé poměrně čtivě, a dobře to může posloužit pro zopakování dějin pobřeznové doby. I popis událostí roku 1905 je zajímavý. Potíž je v tom, že to je asi vše. Dílo úplně postrádá jakoukoliv analytickou část, nějaké zasazení do (středo)evropského kontextu, či pokus o nadhled nebo pohled "z druhé strany". Prostě jen vypráví, jak Češi statečně bojovali, nechali do sebe bodat/střílet četníky, a občas to prokládá popisem známých faktů. Tohle je ale pro dnešní standardy historiografie dost málo.

20.09.2017

Hitlera či Stalina zná každý (respektive, každý si to myslí). I Mussoliniho zná leckdo (byť reálně málokdo). Ale Horthyho a Pilsudského znají už jen zájemci o dějiny, a co teprve Smetonu, Pätse a Ulmanise? Ty už znají jen skuteční historičtí fajnšmekři a čtenáři této výborné knihy, která (s ohledem na svůj formát) poskytuje vše, co lze od takto tématicky zaměřené knihy očekávat.
Autoři zavádí zájemce do většinou opomíjených oblastí meziválečné východní Evropy, kde rovněž vládly autoritářské režimy, ale jelikož postrádaly jak expanzionistické snahy, tak efektivní ohňové průvody či expresivní řečníky, historie na ně málem zapomněla. A přitom se mi zdá, že jejich příběhy jsou pro dnešní dobu mnohem aktuálnější (či inspirativnější?), než stokrát omílané zrození bolševického či nacistického režimu, které je do velké míry (alespoň v Evropě) neopakovatelné. Diktátoři jako byl Hitler jsou totiž velmi vzácní, ale moderní dějiny jsou plné pevnou rukou vládnoucích mužů, jejichž hodnocení dějinami je mnohdy rozporuplné, ale rozhodně z nich nedělá čiré zlo, často jde spíš o kontroverzní otce národa.
Napsáno čtivě, s odpovídajícím zachycením všech důležitých momentů každého z režimů. Autoři k tématu přistupují profesionálně a s nadhledem, bez jakýchkoliv laciných emocionálních soudů. Doporučuji všem, co se chtějí dozvědět, jak vypadají "obyčejné" diktatury, proč lidi rádi silné vůdce, či čeho se vyvarovat, aby vám někdo neukradl revoluci.

4 04.09.2017

Bezprostřední dojem z knihy je asi takový, jako když si k vám ve vlaku přisedne dědula, který má urgentní potřebu vám vypovědět celý svůj život, propletený s názory, postoji, úspěchy a moralizující "moudrostí stáří". Pomyslné hodnocení knihy u mě s postupem stránek postupně padalo níž a níž, až zhruba ve druhé třetině dosáhlo téměř na spodní hranici jedné hvězdičky. Konečný ortel ale nakonec nebude tak tvrdý.
Celé to začíná dobře, zajímavými informacemi o příchodu a první činnosti Volyňských Čechů. Záhy ale autor porušuje jedno ze základních pravidel memoárů, a kvalita tím letí strmě dolů. Místo, aby se držel linie vzpomínání, tehdejších názorů, dojmů a příhod, pouští se do vojensko-politicko-strategických úvah, kde se snaží mnohdy velmi svérázným způsobem zodpovědět v několika větách otázky, jejichž řešení se marně pokouší dopátrat odborníci v tisícistránkových publikacích. Stylem "přání otcem myšlenky" si vybírá a přizpůsobuje fakta, aby potvrzovaly jeho verzi dějin, případně je podepře věčným argumentem "historici sice píší toto, ale já to zažil, a teď vám konečně řeknu jak to bylo".
Po této geopolitické části přichází poněkud podivná střední část knihy, kdy autor vždy připomene nějakou vzpomínku, a následně na ni naváže rozsáhlou úvahou na libovolné téma ze současné společnosti. Čtenář se tak dozví názor pana Dolečka nejen na užívání marihuany, euthanasii, výchovu dětí, vliv alkoholu na předškolní mládež, či řešení problematiky bezdomovectví, ale bude poučen i o tom kdo je a není vlastenec, proč jsme se málem stali součástí SSSR, a co říká Tomio Okamura.
Ve třetí třetině se naštěstí autor zase poněkud vrací na Volyň, a ačkoli excesům neujde (budete seznámeni třeba s poměrem délky býčích a koňských pohlavních orgánů, či bilancí rozdílů mezi ženou a slepicí), celkově text zase nabývá povahy memoárů. Čtení je sice občas úsměvné, ale zajímavé, baví, a závěrečné válečné vzpomínky pak dojem ještě vylepšují.
Shrnuto, vzpomínky na Volyň tvoří nanejvýš polovinu obsahu, a zbytek jsou více či méně související společenské úvahy autora. Kdyby autor místo analyzování počtu vyrobených sovětských tanků popsal například úplně absentující proces repatriace Volyňských Čechů, udělal by jistě pro historii více. Objektivitu přístupu, vzhledem k memoárovému charakteru práce, nehodnotím. Doporučuji jako oddychovou četbu, či sondu do duše jednoho obyčejného důchodce se zajímavým dětstvím.

1 01.09.2017

Výsledek práce autorů nemohu hodnotit jinak, než velmi pozitivně. Biografií našich státních představitelů z dob socialismu máme málo, a ještě méně těch kvalitních. O to víc mám z tohoto povedeného díla radost.
Biografie je sice kratší, a po desetiletích výzkumu v našich i zahraničních archivech by jistě šlo napsat ještě mnohem obsáhlejší a barvitější text, ale i tak kniha obsahuje dostatečné množství informací na to, aby si čtenář mohl vytvořit plastický obraz této kontroverzní postavy. Pro úplnost jsem ale postrádal více informací z osobního života, což by jistě pomohlo pro větší vcítění se do uvažování člověka Alexeje Čepičky.
Co se objektivity týče, je kniha na velmi dobré úrovni. Narušují ji jen občas se vyskytující jadrnější výrazy, jejichž smysl mi zůstává skryt, protože v jinak seriózně psané práci působí jak pěst na oko, a kazí tím výsledný dojem.
Čtivost je většinou též chvalitebná, byť se domnívám, že ji někdy narušovaly mnohdy zbytečné životopisy snad i každého vrátného, co se v knize objeví. Celkově je kniha psaná poměrně zeširoka, klasické "člověk a jeho doba" by byl výstižný podtitul (mimochodem určitě lepší než ten oficiální, u kterého sami autoři přiznávají, že je vlastně nesmyslem).
Shrnuto, přes některé drobné výtky mě kniha potěšila, a nadmíru splnila mé očekávání. Na některá v ní předkládaná témata a podrobnosti jsem v naší historiografii narazil vůbec poprvé, čehož si velmi cením. Doporučuji hlubším zájemcům o zakladatelské období komunistického režimu, těm, kteří už mají o dané době nějaké pokročilejší znalosti. Čtenář-laik by se v některých kapitolách jistě brzy ztratil.

31.08.2017

Mistrně napsaná kniha, což o to. Jenom bych ale rád upřesnil, že autor ji rozhodně nenapsal proto, protože by chtěl hanět komunismus, jak se řada čtenářů domnívá. Naopak, sám Orwell se k myšlence komunismu hlásil, a např. ve Španělské občanské válce bojoval za jednu z trockistických (komunistických) skupin. Ovšem odmítal režim vybudovaný Stalinem v SSSR. A v tom je také jádro interpretace knihy:
Zvířecí revoluce (komunistická revoluce) je dobrá, zavede spravedlivý režim (socialismus), i první kroky pod vedením Majora (Lenina) jsou dobré, ale kritika začíná ve chvíli, kdy se moci zmocní Napoleon (Stalin), vyžene hodného Kuliše (Trockého) který to myslel dobře, a změní režim na diktaturu jen svojí skupiny. Zvířecí alegorie na trockistickou interpretaci dějin SSSR. Nikde v knize není řečeno, že "komunistická revoluce je špatná", ale píše se: "moc po revoluci získali ti špatní, ale byla tu jiná možnost.". Je tedy třeba znát autora.
(Pro neznalé: Trockij byl Stalinův soupeř, poražený v boji o nástupnictví po Leninovi, který se od něj v brutalitě postupů příliš nelišil, ale měl jiné názory na některé myšlenky a cíle, mj. se chtěl třeba soustředit na rozšiřování revoluce po světě, zatímco Stalin se více soustředil na Rusko samotné. Trockij a jeho následovníci v exilu pak vypracovali svoji verzi dějin SSSR, v nichž tvrdí, že Stalin zradil Leninovy ideály a zavedl v SSSR diktaturu jedné byrokratické kasty.)
Nic to nemění na kvalitě knihy a tom, že obecněji ji lze vnímat i jako varování před vznikem totality, byť Orwell to myslel trochu jinak.

Knihu je možné hodnotit ze dvou pohledů, a já sám se nemohu rozhodnout, kterému dát přednost... Nedávno zesnulý autor patřil k těm ze staré školy, a je pravdou, že na díle je to poznat. Přestože rozhodně nejsem zastáncem nějakého "revizionismu za každou cenu", dnešní standardy na historické práce jsou již jiné, a aby jim kniha vyhovovala, musela by ubrat na emocích a přidat na objektivitě. Více odborného nadhledu, analytického přístupu a práce s maďarským pohledem na věc by knize velmi pomohlo, ti dobří a špatní jsou zde až příliš jasně rozeznatelní.
Na druhou stranu, nemohu neocenit právě ono kouzlo "staré školy", spočívající v upřímném vlastenectví a důrazu na poutavé vyprávění, které se snaží pozitivně působit na čtenáře. (Bohužel dnes bývá část publikací postižena opačným problémem, a to naopak přehnaně kritickým haněním všeho, co lze pokládat za vlastenecké a z českého hlediska pozitivní.) Též kladně hodnotím zpracování tohoto u nás téměř neznámého tématu, odbývaného obvykle maximálně jen pár větami v učebnicích.
Závěrem: Kdo očekává odborné zpracování tématu, ten bude mírně roztrpčen. Kdo si chce přečíst čtivou, populárně-naučnou knihu a dozvědět se něco nového o našich dějinách, tomu mohu jistě doporučit.

4 02.08.2017

Zajímavá kniha shrnující populárně-naučnou formou velkou část toho podstatného o otázce jaderného zbrojení. Autora chválím za dodržení nestrannosti a dobrou čtivost, knihu jsem zhltnul za dva dny. Přesto ale musím několik věcí vytknout.
Stejně jako u předchozí hodnocené autorovy knihy (Banderovci), text opět působí neučesaně a místy zbytečně skáče mezi tématy a obdobími. Dále se domnívám, že se úplně nepovedlo dodržet jednotnou úroveň odbornosti textu. Zpočátku je laťka nasazena na vhodnou úroveň, když autor laicky přijatelně vysvětluje fungování jaderné bomby, ale v následujícím textu často míjí zásadní věci bez přiměřeného vysvětlení - například princip termonukleární zbraně není vysvětlen téměř vůbec, a to stejné se týká neutronových bomb, kde navíc úplně pomíjí důležité politické následky jejich vývoje. Celkově jsem nabyl dojmu, že autor píše o tom, co ho zrovna v kontextu napadlo, ale nemá jasně určené hranice (je hezké psát o odzbrojovacích jednáních v 80. letech, ale měl by před tím tedy zařadit kapitolu kde přehledně shrne dřívější jednání). Takhle z toho bude mít čtenář-laik v hlavě guláš. Dalším problémem knihy je zdání, jako by se autor snažil čtenáře šokovat - například při popisu události, kdy v roce 1968 v Grónsku havaroval americký bombardér se čtyřmi jadernými pumami na palubě. Autor uvádí, že tři bomby při nárazu vybouchly. Vše by bylo v pořádku, kdyby ovšem uvedl, že v žádném případě nedošlo k jaderným výbuchům, ale "pouze" k explozím konvenčních součástí bomb, a neuváděl tak čtenáře v omyl. Rovněž bych ocenil alespoň minimální míru užití citací - zvlášť v prvních kapitolách je jen těžko patrné, který fakt má ověřitelné podklady, a kdy jde jen o domněnku či konspirační teorii. Poslední výtka je spíš mým osobním přáním, a směřuje k tomu, že bych ocenil více informací o méně známých jaderných programech zemí, jako je Pákistán, Indie, Irák, Sýrie, Libye, JAR a další, které jsou často shrnuty jen v rozsahu jedné kapitoly či vůbec.
Oceňuji tedy čtivé shrnutí tématu pro laické čtenáře, kdy autor shrnuje stokrát opakované i málo známé skutečnosti, ale bohužel nemohu dát plný počet.

2 24.07.2017

Poměrně zajímavé čtení o jedné zapomenuté postavě našich dějin v první polovině 20. století. Pokud už lidé Dr. Preisse znají, jde většinou o novinářské zkratky a legendy interpretované podle zvoleného třídního pohledu. Pravda je samozřejmě mnohovrstevnatá, a tu se autorovi podařilo obstojně vykreslit. Ani padouch, ani hrdina, ale realisticky smýšlející podnikatel a bankéř, který si je vědom své moci, a neváhá ji využívat. Vlastenec, člověk se sklony k autoritativním metodám v řízení podniků i státu, k stáru koketující s fašismem, ale zároveň nepřekračující linie znamenající ohnutou páteř.
Po literární stránce je dílo obstojné, byť nemohu dát plné hodnocení, jelikož Kosatíkovi se dle mého mínění nepovedlo vdechnout postavě život tak, jak se mu to podařilo později například v brilantním životopise Jana Masaryka. Ocenil bych například širší zpracování psychologie hlavní postavy a více detailů z jeho osobních životních osudů, což by jistě oživilo jinak poměrně syrový text. Vyzdvihnout mohu například důraz na objektivitu a zpracování méně známého tématu.

23.07.2017

Obrovská poklona pro autory, jelikož tohle je jedna z nejpovedenějších biografických knih, které jsme kdy četl. Autoři se do historického řemesla ponořili skutečně poctivě, a vzniklo tak dílo, které objektivně a bez legend popisuje důležitou postavu našich dějin, o jejíž smrti všichni mluví, ale o jejím životě neví většinou téměř nic. Výsledný portrét se vzpírá všem mýtům: Žádný hrdina bojující za demokracii, padlý při její obraně v první linii. Před námi probíhá život neukotveného, slabého, a pocitem méněcennosti zmítaného člověka s vážnými psychickými problémy, muže neschopného zaujímat pevná stanoviska a přebírat zodpovědnost, věčného syna hledajícího silné vedení. A také vynikajícího rétora a propagandisty, kterého si každý brzy oblíbil. Muže, u něhož se sebevražda jeví jako naprosto logické vyústění celého smutného života.
Knihu rozhodně nedoporučuji nikomu, kdo má rád černobílý pohled na dějiny, tomu by totiž dílo zničilo veškeré iluze o souboji dobra a zla, a téměř na každé stránce nebude vycházet z údivu nad tím, jaká je ve skutečnosti realita. Mimochodem, od odborníků je mi známo, že Kosatík je sice ve své knize pravdě zatím nejblíže, ale skutečnost, která je často v knize spíše naznačená, je v případu Masaryk ještě mnohem tvrdší.
Čtivost je na skutečně vynikající úrovni, nemohl jsem se dočkat každé další stránky. Jde skutečně o klenot mezi historickými pracemi. Nemohu než plně doporučit.

9 15.07.2017

Pro popis mých dojmů z knihy se asi bude nejvíce hodit ono klasické sborníkové hodnocení: "kvalita příspěvků je různá, celkově jde o celkem zajímavé čtení". Osobně mě nejvíc zaujalo líčení Jiřího Hanuše (Lenin v podání Solženicynově - zde vyzdvihuji literární stránku příspěvku), Kateřiny Hlouškové (Uljanov nebo Lenin? Šlechtic nebo proletář?) a Radomíra Vlčka (Lenin a světová revoluce). Zajímavé jsou i další texty, byť končí poměrně banálními závěry, trochu ve stylu "téma pro téma" (Lenin a ženská otázka, Lenin a krajní pravice). Jakoby omylem je ve sborníku text Petra Horáka, který je tématicky úplně někde jinde, a o Lenina za celou dobu nijak nezavadí.
Celkově doporučuji jako doplnění k další literatuře.

10.07.2017

Poctivě zpracovaný, hutný, a zároveň stručný přehled základních faktů o první Slovenské republice. Oceňuji schopnost autora vyzdvihnout to nejpodstatnější, a byť by se dílo pochopitelně dalo zásadním způsobem rozšířit, pro základní orientaci je obsah dostatečný. Pro celkové porozumění je ale nutno doplnit další literaturou, například otázka SNP je pojata skutečně extrémně minimalisticky.
Autor si zachoval maximální možnou míru objektivity, čehož si cením, zvláště s ohledem na dobu, kdy byla kniha vydána. Mohu doporučit.

28.06.2017