KejmlP

Příspěvky

Byl Edvard Beneš vinen?Byl Edvard Beneš vinen?Ferdinand Peroutka

Velmi dobré jako shrnutí toho, nakolik je běžné hodit složitý problém na jedinou osobu, a tím se zbavit vlastní viny. To platilo kdysi stejně jako dnes. Nikdy není vinen jen jedinec, a tady, zvláště v době nástupu komunistů k moci, když jim "demokraté" svojí hloupostí, krátkozrakostí a politickou tupostí umetli cestu, to platí pětinásob.
Beneš je hodně oblíbený cíl, a strefovat se do něj je dnes v módě. To, že Ferdinand Peroutka to jako jeden z prvních trefně shrnul, je záslužné. V pozdější době byla tato problematika zapracovávána do mnoha delších studií, a tak si troufám říct, že pokud se tématem Edvarda Beneše zabýváte déle, již jste se s většinou tezí setkali jinde. I tak se ale vyplatí si tuto útlou brožurku přečíst.

06. dubna


Jeden den Ivana DěnisovičeJeden den Ivana DěnisovičeAlexandr Isajevič Solženicyn

Moc pěkná kniha, která mě v lecčems překvapila. Už dlouho jsem uvažoval, že si ji přečtu. Očekávání bylo asi takové, že dostanu příběh typu "Krvavé jahody". Drsný příběh ze sibiřských plání se spoustou krutosti, mrtvými a nesamozřejmostí lidského života. O to víc mě překvapilo, že jsem dostal něco úplně jiného. Tohle není příběh o krutosti, je to příběh o naději.
Lágr zde není to, co čeká kdejaký čtenář vyburcovaný krutými a ještě krutejšími příběhy o stalinských táborech, kde se neděje nic jiného než znásilňovaní a mlácení. Není o vyhlazování. Ano, život zde nemá příliš velkou cenu. Ale jde spíše o místo, kde se lidé snaží přežít, spolupracovat, kde existuje naděje na život venku. Lidé mohou být propuštěni. Dozorci jsou často cyničtí, ale nesnaží se vězně zabít. Solženicin popisuje spíše hierarchii a systém vztahů mezi obyvateli tábora. Jde také o socialistický román, ostatně sám Chruščov se osobně zasadil o jeho vydání. Velká část je o tom, jak vězni s nasazením pracují, vlastně i navzdory prostředí, se snaží dělat svoji práci jak nejlépe dovedou, a to s nmaximálním možným nasazením, i když jim to leckdo komplikuje. V táboře existuje hierarchie, a kdo ji dodržuje a hraje hru tak jak má, může si v ledasčem přilepšit.
Základní myšlenka díla je velice silná, a vynikne v závěru. Jak málo stačí k lidskému štěstí. Jak málo člověk potřebuje k tomu, aby se dokázal radovat. Za jakýchkoliv okolností. Na konci románu má za sebou Šuchov úspěšný den. A vlastně si říkám, zda má na konci dne alespoň polovina dnešních lidí takový takový pocit spokojenosti, jako měl hrdina tohoto románu. Vlastně o tom dost pochybuju.

06. dubna


Lenin ve vlakuLenin ve vlakuCatherine Merridale

Bohužel, musím konstatovat, že kniha mě nijak neuchvátila. Především, jak už zmínili druzí, samotný název je velmi zavádějící. Kniha pojednává především o ruské socialistické emigraci v době 1. světové války, dále o situaci kolem únorové ruské revoluce, a teprve na třetím místě o samotné slavné Leninově cestě v "zaplombovaném" vlaku.
Knihu určitě nedoporučuji začátečníkům v dané oblasti. Kniha je zaplněna řadou dnes již zapomenutých jmen, v kterých se bude složitě orientovat i leckterý poučený čtenář. K nejpřínosnějším pasážím řadím ty, které popisují Petrohrad před a po únorové revoluci. Autorka dobře vystihla tehdejší společenskou atmosféru, a skvěle popisuje následnou atmosféru naděje a příchodu nové éry. I tak ale některé věci chybí. Abdikace cara Mikuláše II. se odehraje snad v jediném odstavci, a dál se řeší jen revoluční Petrohrad. Leninova cesta vlakem je popsána do detailů, poměrně dobře z toho vystupuje charakter Lenina samotného. A následuje období prvních aktivit bolševiků po jeho návratu. Autorka tuto dobu popisuje opět precizně, a proto působí naprosto zvláštně, že náhle chybí další kapitola, a dočkáme se jen resumé a konce knihy.
Celkově tedy nesouhlasím s upoutávkami na obálce, kterak jde o strhující knihu. Čtení mě sice bavilo, ale výsledný dojem je, že autorka se spíš nechala vést myšlenkami a prameny, než aby sama kreslila výslednou linii. Některé pasáže jsou zbytečně stručné, jiné se zdají být až disproporčně detailní a popisné. Kniha tedy není vyloženě špatná, ale nevím si příliš rady, komu ji doporučit.

23. března


Zápisník abstinentkyZápisník abstinentkyMichaela Duffková

Jelikož první Zápisník mě velice zaujal líčením Míšina pádu do závislosti, po pokračování jsem rád sáhl, o to víc se zjištěním, že v něm budou i příběhy dalších lidí co si závislostí na alkoholu prošli. Kniha se opět čte sama, nenudí. Míša rozvíjí své úvahy, s odstupem reflektuje některé své prožitky. Popisy toho co pro ni abstinence znamená, jak na ni reaguje okolí, a jak ona sama řeší situace, kdy by mohla alkoholu znovu propadnout jsou velmi zajímavé, a myslím, že i poučné. Poučné je to i pro osoby, co se závislostí nikdy nesetkali, a myslí si, že celé řešení závislosti je v prosté silné vůli odmítnout. Bohužel je problém mnohem složitější, a samotná vůle s tím často tolik nesvede.
Tentokrát musím ale i něco vytknout. Je to sice můj subjektivní dojem, ale myslím, že přetisknuté příběhy dalších lidí příliš nezapadly do konceptu, v kterém byla síla první knihy. Na ní jsem oceňoval především to, že je vlastně příběhem "obyčejné alkoholičky", žádný extrém. Nebyl to příběh typu "Katka - jako malá jsem propadla závislosti na alkoholu, postupně přidala drogy, prášky, propadla se na dno, žila na ulici, začala šlapat chodník a střídala léčebnu za léčebnou". Absolutně to nemíním zlehčovat. Ale tyhle příběhy jsou obyčejnému člověku často velice vzdálené, a najít v nich poučení pro sebe či okolí je hrozně těžké. Pokud máte třeba v okolí alkoholika hladinkáře, který se dlouhodobě ustálil na svých 6-10 pivech denně, případně jiné typy ustálených případů, co se (alespoň zdánlivě) už dál nepropadají, tak příklad člověka co se vcelku rychle propadne i do drog a a na dno společnosti příliš inspirace neposkytuje, jelikož je až příliš cizí a odlišný. V tom byla síla Míšina příběhu. Popis mládí a prvního pití, hádky s rodinou, objektivní i subjektivní důvody pití, zvyšování dávek, první vážné důsledky... Tohle si může představit spousta lidí, najít v tom sebe, blízkého, někoho z okolí, a na základě toho se může leckomu rozsvítit výstražné světýlko "pozor, nepřipomíná ti to něco/někoho?" Holka co vyzkoušela všechny známé drogy a šestkrát se léčila vám moc nepomůže k případu vaší tety, co žije vcelku normálně, jen s tím, že každý večer vypije litr vína. Chápu, že tohle je subjektivní, ale já bych se radši snažil zachránit tyhle statisíce až miliony případů co balancují na hraně, než pořád dokola opakovat kam až se můžete teoreticky propadnout, když budete mít fakt smůlu. Za sebe bych tedy doporučil se soustředit víc na případy "od mládí pil dost, myslel, že se moc neděje a je to normální, chlastal první ligu, pak se něco odehrálo a začalo mu to docházet, zjistil, že to fakt není v pořádku, a rozhodl se něco udělat", či podobné typy alkoholiků, jako byl Míši táta. Myslím, že by to inspirovalo (a v důsledku i zachránilo) mnohem víc lidí.

15. března


InterhelpoInterhelpoJaromír Marek

Zajímavá kniha k tématu, o kterém jsem téměř nic nevěděl. Je to vlastně celkem typický příběh o počátečních iluzích, a jejich postupném pádu. Pokud si odmyslíme ahistorický přístup, který vše hodnotí jen z dnešního pohledu, a pokusíme se vžít do tehdejších lidí, tak se nemůžeme jejich víře v naději pocházející z "Prvního státu dělníků a rolníků" divit. Do SSSR se stěhovali dělníci z celého světa (vč. USA), a ani Češi nebyli vyjímkou. Jejich osud kopíroval osudy ostatních, a stejně tak tedy byli se zhoršováním mezinárodní situace a utužování sovětského režimu nakonec spolknuti bolševickou mašinérií. Oceňuji, že kniha se snaží popsat dění objektivně, a zbytečně nemoralizuje. Je patrné, že autor si dal práci s výzkumem, a věnoval mu značnou dobu. Na to, že nejde o profesionálního historika jde o povedené dílo.
Co bych vyzdvihl je to, že jde nikoli o tragédii, ale naopak o příběh naděje. Ano, slyšel jsem recenze typu "tohle se stane, když se zapletete s komunisty". No, já to vidím jinak. Tohle je příběh o statečnosti, o víře v lepší život, a úžasné vůli překonat překážky, a vybudovat moderní ideál uprostřet stepy. Že ideje byly hezčí než realita, a že dějiny nakonec jejich projekt převálcovaly? Ano, tak to je. Ale tito lidé zanechali po sobě úžasnou stopu. A kdo dnes mluví o jejich víře jako o naivní a jejich snaze se vysmívá, nemá ani za mák historického citu.

12. března


Takoví nám vládli: Komunističtí prezidenti Československa a doba, v níž žiliTakoví nám vládli: Komunističtí prezidenti Československa a doba, v níž žiliJiří Pernes

Dlouho jsme se na tuto knihu těšil, leč musím říct, že výsledný dojem zůstal za očekáváním. Pokud začnu pozitivy, kniha je rozhodně psána s velkou erudicí, a i při čtení jiné odborné literatury si nejde nevšimnou, že tato kniha patří k často citovaným zdrojům. Autor vycházel z řady zajímavých a ne příliš probádaných pramenů. Zároveň snad mohu říct, že čtivost knihy je na vysoké úrovni.
Tím se ale dostávám k některým záporům. Naváži nejprve na onu čtivost. Od počátku jsme si kladl otázku, komu je vlastně kniha určena. Jazykem je jistě dostupná lajkům, odborník v ní vyhledá řadu informací. Ale proč tedy knize chybí poznámkový aparát, který by zrovna zde byl velmi dobrým doplněním? Chápu, že nakladatelství Brána se nezaměřuje zrovna na odbornou literaturu, a chyba bude asi zde, ale nemohu si odpustit to, abych tento fakt zařadil mezi výtky. Kniha by si ho zasloužila, už kvůli poměrně velké známosti mezi odbornou veřejností. Jako další výtku musím uvést to, co se bohužel objevuje častěji v díle Jiřího Pernese, a to určitý nedostatečný odstup od popisovaného. Komunistické prezidenty se daří autorovi popisovat ještě celkem s odstupem, byť ani tady to není úplně čisté, ale co se týče přístupu ke společnosti či KSČ jako celku, tam mě postup líčení často iritoval. Oba společenské celky (reálně silně provázané) jsou zde jakýmisi nadosobními entitami. A tak v knize "společnost" pořád trpí, je umlčována, ponižována, týrána, jsou jí brány naděje, disidenti "hovoří ústy umlčené společnosti", a tak dále. KSČ naopak zase jen zavírá, utlačuje, mlátí, nehodlá připustit svobodnou diskuzi, atd... Nemíním vůbec popírat, že vše řečené se dělo, ale od historika bych očekával trochu více problematizace, a méně žurnalistických zkratek. Společnost je v knize vlastně ta, která sní o demokracii a trpně snáší své zajetí, kam ji uvrhla menšina psychopatů, která si s ní hraje jak se jí zlíbí. Mnohem víc bych ocenil snahu se zaměřit na to, proč vedení strany v tu kterou dobu jedná tak jak jedná, jaké jsou vnitřní motivace, cíle a očekávání, a to stejné co se týče analýzy společnosti, která také není jen pasivním aktérem, který se buď bouří, trpně mlčí a nebo je uplácen. Stejně tak bych vypustil zbytečně časté autorovy hodnotící soudy a emotivní vykřičníky, názor si snad čtenář umí udělat sám. A v neposlední řadě bych ještě vytkl ne úplně rovnoměrné rozložení textu. Některé kapitoly jsou až zbytečně rozvláčné a detailní, kdežto jiné věc jen rychle odbudou, jako například celé dvacetileté období normalizace, které je součástí jediné kapitoly v závěru práce.
Celkově, kniha je evidentně psaná s velmi dobrou erudicí, a proto bych očekával, že si zaslouží i vyšší akademickou úroveň. Chápu, že autor možná chtěl knihu napsat jako populárně-naučnou pro široké publikum, ale tento aspekt pak zbytečně sráží její celkovou hodnotu. Zachování čitelnosti by jistě bylo možné i s vyvarováním se výše zmíněných přešlapů.

09. března


StalinStalinVítězslav Nezval

Já teď tedy, na rozdíl od mnohých, nevyužiji tohoto hodnocení, abych bilancoval život Stalina, případně abych dal najevo své pohrdání či obdiv, ale budu hodnotit předloženou knihu.
Tak tedy, umělci odjakživa rádi drží prst na tepu doby, a rádi se ve své naivitě přihřívají na zrovna populárních idejích. Tak tomu je i dnes, a nejinak to bylo v době Vítězslava Nezvala, který stejně jako řada jiných propadl vábení iluze spravedlivého světa, který se zdál být nadosah. A stejně jako dřív vznikaly oslavná díla na velké krále a císaře, a jak se dnes tvoří oslavná díla o Grétě Trautemberk, tak Nezval chtěl poblahopřát tehdejšímu hybateli světa a čerstvému osvoboditeli J. V. Stalinovi. No a pokud pomineme dnešní hodnocení Stalina, kdy už máme přístup k řadě dokumentů a historici popisují jeho činy i zločiny, a vžijeme se do tehdejší doby, tak je to báseň povedená. Pro přednes skvělá, vhodně kombinující lyrické i epické prvky, jednoduchá, a přitom s určitou hloubkou, z nichž je patrné tehdejší vnímání JVS. Jako ukázka doby výborné. Za mě tedy klidně plný počet.

17. února


Škodolibé úsměvy svobody z let 1955 až 1992Škodolibé úsměvy svobody z let 1955 až 1992Emanuel Mandler

Kniha zanechávající rozporuplné pocity, stejně jako autor sám. Zpočátku jde o zajímavé líčení jeho "stýkání a potýkání se" s komunistickým režimem, novinářských aktivit, opozičních aktivit, a samozřejmě výroby gumových figurek. Zajímavé je pak líčení pokusů o navázání dialogu s režimem na konci 80. let a situaci kolem vzniku a působení Demokratické iniciativy.
Sám jsem při čtení prošel určitým vývojem, jelikož zpočátku mi Mandler byl sympatický svými nonkomformními postoji, stejně jako dle mě rozumným přístupem ke snaze o vyjednávání s komunistickým režimem. Autor se brání ostrakizaci, kterého se mu mělo dostat od Václava Havla a představitelů OF, kteří ho měli údajně už během revoluce okamžitě vyšachovat, a nepřestali s tím ani poté. Tady ale už čtenář začne být obezřetný, jelikož poněkud nezdravě přibývá tezí o tom, jak měl autor pravdu a všichni ostatní mu ubližovali. No a když to co se dočtete zde srovnáte s popisem sporů s Demokratickou iniciativou od jiných autorů, uvědomíte si, že jednání s Mandlerovou skupinou muselo být pro kohokoliv za trest, a není se čemu divit, že je jako věčné kverulanty brzy odstrčili na druhou kolej. Nebudu zastírat, že poslední kapkou pro mě bylo zjištění, že z této "školy" vychází novodobý Petr Cibulka - Pavel Šafr, na jehož hodnocení a následném distancování se rovněž vzácně shodne většina pravice i levice.

09. února


Éra nevinnostiÉra nevinnostiLubomír Kopeček

Zatím asi to nejlepší, co u nás ohledně devadesátých let vyšlo. Profesor Kopeček si umí zachovat nestrannost, a tak dobře vybalancovává tehdejší spory a často je uvádí na pravou míru tam, kde naši novináři rádi idealizují, zveličují, či zjednodušují. Vzhledem k obsahu je třeba se na čtení soustředit, a je ideální už mít určitý přehled o tématu. Jinak lze hodnotit plným počtem. Pouze doplním, že pokud by čtenář měl zájem více se ponořit i do studia slovenské části státu před rozpadem federace, je knihu vhodné doplnit o další příslušnou literaturu, neboť kniha se soustředí primárně na české země.
Doporučuji i autorovo pokračování, knihu "Deformace demokracie?", která stejně dobře a s odstupem analyzuje dobu Opoziční smlouvy.

08. února


Strůjci války a míruStrůjci války a míruPredrag Matvejević

Hodnocení knihy nejvíc sráží to, jak jsou jednotlivé kapitoly naprosto odlišné stylem vyprávění. Úvod nasazuje laťku vysoko a vzbuzuje očekávání strhujícího dramatu. Výsledek je ale jiný. Kapitola o Miloševičovi je takový výčet negativ a podlostí. Jsem dalek toho, abych tehdejšího srbského autoritářského prezidenta chtěl nějak adorovat, ale trochu více snahy o pochopení spíše než nadávání by rozhodně neuškodilo. Kapitola o Tudjmanovi je velice čtivá esej, která je ale oproti ostatním medailonům o dost kratší, a snaží se mírně odlehčenou formou vytvořit skicu jeho mentálního světa. Nutno říct, že Tudjman z toho vychází velice špatně, ale tady se to skrz literární formu snáší mnohem lépe, než jak tomu bylo u předchozího. Rozbor Izetbegoviče je naopak velice obsáhlý, a má nejblíže k jakémusi bilančnímu životopisu, kde jsou patrné chyby i klady. Tato kapitola se velmi výrazně zabývá i jeho myšlenkovým a ideovým světem, především v době mládí.
Shrnuto: Jako doplnění tématu dobré, ale radši bych na tom nestavěl.

08. února


Hledá se prezident: Zákulisí voleb hlavy státuHledá se prezident: Zákulisí voleb hlavy státuErik Tabery

Kniha je výborná pro důkladné připomenutí prezidentských voleb v České republice, především těch, ve kterých byl zvolen Václav Klaus. Hodnotu vidím v poctivém popsání průběhu, politických vyjednávání, i zákulisních dohod a osobních svědectví. Mínusem je místy novinářská úroveň. Jakkoliv Taberyho vnímám jako jednoho z našich lepších novinářů, v knize si nejde nevšimnout, komu pan Tabery fandí, kdo jsou ti hodní, a kdo ti zlí. A tak se semtam nevyhýbá tomu, že si některá fakta rovněž trochu přizpůsobuje, zjednodušuje, případně idealizuje. U medailonků prezidentů Československa, mnohdy dost zjednodušených, se to dá pochopit, jsou to přecejen rychlosondy bez nároku na ucelenost. Ale u devadesátek by měl být autor opatrnější. Příklad za všechny: Když Tabery líčí, jak Havel v Rudolfínském projevu pranýřoval morální úpadek a zavírání očí před korupcí, což se mělo dotknout Václava Klause tak, že na Havla definitivně zanevřel, zapomene zmínit fakt, který je mu jistě znám, a sice to, že celý Rudolfínský projev byl prošpikován narážkami na Klause v osobním smyslu - odkazy na "rozmazlené jedináčky", "namyšlené premianty" a podobně, což bylo tím důvodem, který Klause vedl k definitivnímu odklonu, a nikoli primárně to, co uvádí Tabery. Havla bere Tabery v ochranu, kdežto Klause nešetří.
Nicméně pokud pomineme tyto jasné antipatie (na druhou stranu, postoje pana Taberyho jsou známé, a bylo by zbytečné je křečovitě skrývat), jako kvalitní popis voleb lze knihu jistě doporučit. Historici zatím tuto dobu ještě řádně zpracovanou nemají.

08. února


Prsatý muž a zloděj příběhůPrsatý muž a zloděj příběhůJosef Formánek

Trvalo mně, než jsem se ke knize konečně dostal. A když už se stalo, musím říct, stejně tak trvalo, než jsem příběhu přišel na kloub. Co se mi líbilo je Formánkův hrdina. Mám pro tyhle negativní hrdiny slabost. Chybující, občas arogantní chlápek s dluhy, protloukající se mezi malými dočasnými úspěchy a následnými pády, topící v alkoholu své problémy a ne příliš šťastné manželství, snažící se "nějak" prokličkovat život. Výše popsaný hrdina už tak nějak předurčuje, že nepůjde o slátaninu typu "americký sen jednoho neúspěšného, který díky své vůli zvítězí a stane se bohatým, krásným a úspěšným", ale spíš o knihu o plácání se životem. To mě jen těší, ale je pravdou, že když jsem si v polovině knihy kladl otázku "o čem to vlastně je?", už jsem pomalu ztrácel trpělivost, a chuť číst opadala. S příchodem "Toho" tedy už začne být patrné, že se asi konečně něco začne dít, ale ještě notnou hromadu stránek se pak pořád jen naznačuje a naznačuje, než konečně začne příběh generovat nějakou pointu. Budiž nicméně uznáno, že ve chvíli, kdy příběh dočtete, začne dávat smysl jako celek. Díky tomu hodnotím výše, a mohu říct, že jako celek se mi kniha líbila, a sáhnu i po druhém dílu.

08. února


Ruská kocovina: Putinův svět a přízraky minulostiRuská kocovina: Putinův svět a přízraky minulostiShaun Walker

Kniha, kterou můžu určitě doporučit. Opět jde o knihu západního novináře, která sice je k Rusku kritická, ale umí zamířit i do vlastních řad. Tím se dostávám k přínosu knihy. Celá kniha se snaží ukázat, jak bylo vítězství ve 2. světové válce povýšeno na hlavní tmelící článek ruského státu, a zároveň státní ideologii, o které se nediskutuje, jelikož jde o jednu z mála událostí, na jejímž pozitivním hodnocení se shodne celá ruská společnost. Tomu pak padá za oběť veškerá problematizace vlastní minulosti, a vytváří se selektivní přístup k historii. Autor to ukazuje na různých příkladech, na tom, jak je tento systém ve vyhrocené formě aplikován v Čečensku, jak se nakládá s odkazem táborů Gulagu, a následně i to, jak se to v důsledcích projevuje v krizi na Ukrajině - na Krymu a na Donbase. Autor se ale zároveň snaží věci pochopit, a ne pouze odsoudit - což je problém, se kterým, jak sám uvádí, je na západě velký problém. Kdejakému obhájci dobra na západě totiž stačí vědět, že "Rusko je zlé, Putin diktátor, a ti, kteří mu věří mají mozky vymytý propagandou a nebo jsou prostě hlupáci". Ono to ale tak není. Putinův režim jen umně zneužívá některé psychologické faktory, které jsou (nejen) v ruském lidu přítomné. To, jakou obrovskou katastrofu znamenala 2. světová válka, a i to, jaké ponížení a šok znamenala ruská devadesátá léta. Toto je bohužel u nás též problém pochopit, jelikož my vnímáme naše devadesátky jako dobu nově získané svobody, kdy se sice dělo spoustu nešvarů a korupce, ale zároveň se lidem zvedala životní úroveň a otevřely netušené možnosti. Pro Rusko znamenaly devadesátky pád na úplné dno, rozklad základních hodnot, volný ring pro mafii, vraždy, hlad, bídu, drogy, prostituci a pohrdání světa. U nás by to sneslo srovnání možná tak s hospodářskou krizí 30. let. A upřímně, těžko se pak divit, že pro velkou část lidí tak SSSR představoval sice nedokonalou, ale přesto velmoc, kde fungovala pravidla, řád, a uspokojení základních potřeb. Od toho se pak odvíjí i dnešek, a když si knihu přečtete, nebudete se pak divit, proč Rusko tak afektovaně prožívá laciné provokace typu odstranění Koněvovy sochy a stavění pomníků Vlasovcům.
Kvalita knihy je celou dobu výborná, jen po obecnějším začátku mě chvíli překvapovalo, že ve druhé polovině autor najednou sklouzává na dost konkrétní příběhy lidí na úkor obecností, nicméně záměr který sleduje je pořád patrný.

08. února


Prohrané války Jurije BěljajevaProhrané války Jurije BěljajevaPierre Sautreuil

Skvělá kniha, která mě opravdu upoutala. Výborné doplnění teze "nic není černobílé". Tuto větu totiž jde na Jurijovi krásně demonstrovat. Protože když to zjednodušíme, Jurij je politický extremista vyznávající ideovou kombinaci Hitlera a Stalina (mezi ruskými extremisty celkem oblíbená kombinace, tvořící mj. také velkou část oné slavné "demokratické protiputinovské opozice"), mafián, žoldák, účastník masakrů na Balkáně a bojů na Donbasu... Řeklo by se, že takového člověka nemůžete než odsoudit. A přece, jak začne autor líčit jeho příběh, který je prezentován na základě toho, jak se s ním on sám postupně seznamuje, zjistíte, že dotyčný vlastně není nějaké čisté zlo, ale člověk s příběhem, kterého k jeho činům vedly okolnosti a děje, které mají dlouhé a mnohdy nečekané kořeny. Za vše uveďme například ruská devadesátá léta, která pro každého normálního Rusa musela znamenat dobu totálního ponížení, úpadku a chaosu, a která jsou u nás bůhvíproč prezentována jako doba, kdy se (na rozdíl od Putinova období) Rusko těšilo rozkvětu a svobodě (ok, svobodě možná ano - pokud je tím míněna svoboda kohokoliv zastřelit a cokoliv ukrást). Jurije je vám na konci vlastně líto - nebo vám aspoň není lhostejný.
Jinak jde i o výbornou sondu do povahy bojů na Donbasu, do uvažování ruských radikálů, a hlavně do zmíněných ruských devadesátek. Za mě jednoznačně doporučuji.

30.12.2020


Tajné heslo granátTajné heslo granátMiloslav Moulis

Hodnotit tuto knihu je překvapivě obtížné. Kniha o vůdčí osobě českého fašismu, vydaná v roce 1973, těžko může odpovídat standardům kladeným dnes na historické práce, a to především v rovině objektivity. Na druhou stranu, už sám fakt, že kniha vůbec vyšla, byl v té době dostatečný pokrok.
Na svou dobu kniha obsahuje pro čtenáře skutečně spoustu nových a zajímavých informací. Hodnocení ale sráží právě ta ideová stránka. Kniha je plná hodnotících vsuvek, a hlavně ideových pouček, které do textu nesedí, a mají jediný účel. Mají čtenáře neustále upozorňovat, že fašismus je "nejreakčnější nástroj velkokapitálu a maloburžoazie, který útočí především na dělnickou třídu, a hodlá ji sedřít z kůže. A pokud by náhodou tvrdil něco jiného, je to jen sprostá sociální demagogie." Tyhle poučky se táhnou celou knihou, a ve světle dnešních stuidií působí směšně. Horší ale je, že v rámci Gajdova očerňování kniha zachází ještě dál, a aby ho spojila s Hitlerem a kolaborací, vytahuje jakési dokumenty které mají dokazovat Gajdův servilní proněmecký přístup a snahu o aktivistický přístup ve shodě s nacistickou protektorátní represivní politikou. Tyto dokumenty ovšem vůbec nesedí do konceptu, a jsou v protikladu s tím, co dnes o vůdci českého fašismu víme, a autor je pravděpodobně přebral od jiné kolaborantské skupiny, a připsal Gajdovi. Jsem dalek toho, abych jeho osobnost nějak idealizoval. Gajda byl politický dobrodruh, egoista, a byl schopný se spojit s kdekým. Ale v době protektorátu se zachoval čestně, kolaboraci s Němci odmítal, a přes své syny měl i kontakty na odboj. Ani soud po roce 1945 ho z kolaborace vinným neshledal, a odsoudil ho jen za činnost v době druhé republiky. Samotný český fašismus byl navíc po celou dobu první republiky orientován výrazně protiněmecky, a inspiraci hledal u Mussoliniho, a nikoliv v Německu.
Velkou část knihy (ostatně to platí snad pro všechna díla o českém fašismu) tvoří detailní popis tzv. Židenického puče. Jinak, pokud pominu onu výše zmíněnou ideovou stránku, jde na svou dobu o důležité dílo. Po roce 1989 autor toto dílo znovu využil, a v upravené podobě ho vydal pod názvem "Vzestup a pád generála Gajdy", kde mimo jiné chybí i ony kontroverzní pasáže, a vyznění knihy je mnohem lepší. Nepoukazuje již na "reakční charakter"(byť částečně je to z textu i tak cítit), ale spíš na nejednoznačnost osoby Radoly Gajdy. Případné zájemce proto vyzývám, aby sáhli radši po aktualizované verzi, nebo ještě lépe, po Gajdově životopisu z pera Antonína Klimka.

26.12.2020


Germanizovat a vysídlit. Nacistická národnostní politika v českých zemíchGermanizovat a vysídlit. Nacistická národnostní politika v českých zemíchDetlef Brandes

Kniha je spíš takovým rozšířením autorova stěžejního díla "Češi pod německým protektorátem". První část mi přišla velmi zajímavá, druhá, dokud byla řeč o plánech protektorátního uspořádání, rovněž. Jak ale zmiňuje i dearkiki, když došlo na sáhodlouhé líčení potíží s přesunem obyvatelstva při plánovaném rozšiřování cvičišť, docela jsem se v textu ztrácel. Třetí část mohla být zpracována nějak komplexněji, přišlo mi, že autor spíš řeší jen některé vybrané problémy. Ocenil bych třeba větší analýzu ideologických postojů nacistů a jejich postojů k českým fašistům či protektorátním představitelům. Jinak ale užitečná studie.

21.12.2020


Presidentův vězeňPresidentův vězeňVladimír Škutina

Knihu jsem četl až po druhém dílu, což můj dojem možná ovlivnilo. Proto mně asi první díl přišel jen takovým slabým odvarem. Je to vtipné, je tam ironie, ale ještě je to jak kdyby nedovařené, nedokořeněné. Chyběl mi spád, a oproti druhému dílu mi to přišlo celé takové (teď mi promiňte ten výraz) poněkud banální. Nicméně chápu, že ve své době kniha musela způsobit ohlas, a rozhodně jsem se u čtení nenudil.

21.12.2020


StalinStalinZdeněk Ležák

Oceňuji výběr tématu a snahu o přiblížení mladým čtenářům. Chápu, že nejsem cílová skupina komiksu, osobností J. V. Stalina se zabývám řadu let, a proto už mám nejspíš poněkud vysoké požadavky. Příběh mi připadal stavěný poněkud výběrově a disproporčně vzhledem k událostem. Zaměřil bych se třeba víc na průběh války. Stalin sám je takový nemastný-neslaný, připadá mi, že v příběhu nejsou nijak patrné jeho hlubší motivace a ona neskutečně vyspělá schopnost myslet před svými soupeři o deset tahů dopředu. Působí jen jako jakýsi škodič, co vše dělá "tak nějak prostě proto". To, že doba i Stalinovy kroky v době jeho vlády mají nějaký smysl, účel, dynamiku a vnitřní logiku (můžeme se bavit, do jaké míry zvrhlou či brutální) v komiksu zapadlo. A pak je tu otázka oněch humorných vsuvek. Ty mně do příběhu vůbec neseděly. Nikoliv kvůli vážnosti tématu. Je známo, že Stalin měl smysl pro inteligentní humor, jakkoliv byl většinou spojen s velmi krutou ironií a sarkasmem. Inspirace některými jeho průpovídkami by příběh osvěžila, dokreslila osobnost. Ale takové to "he-he, patří vám to", případně poznámky od Stalina směrem k vypravěčům se s jeho osobností dost míjely, a působily velmi ploše. Oceňuji záměr, ale ve zpracování bych ocenil větší hloubku.

27.11.2020


Prokletí mociProkletí mociRoman Cílek

Kniha mě příliš nezaujala. Jedná se v podstatě o rozhovory s lidmi z vojenských kruhů, kteří byli v padesátých letech postiženi komunistickými represemi, případně s jejich příbuznými. V čem ale vidím potíž je to, že rozhovorům chybí kontext. Uznávám, že kniha je třicet let stará, a na počátku 90. let byly nových odhalení ohledně těchto kauz plné noviny, spousta lidí ještě měla procesy ve své paměti, byli jimi postiženi, a po tomto tématu byl mezi veřejností hlad. Leč dnes už je doba jiná, a bylo by třeba knihu doplnit. Připojit vícero ze životopisů aktérů kauz, popsat alespoň stručně průběh procesu, ideálně připojit kontext konkrétní dobové situace, a pak teprve se pustit do přepisu rozhovorů. Rozhovory navíc mají dosti nepevnou strukturu, a ještě se občas prolínají s dalšími komentáři, čímž vzniká trochu zmatek. Z hlediska rozhovorů jde ale jistě o užitečný pramen k době. Mě osobně zaujal nejvíc až poslední rozhovor, který se týká hlavně mechanismu represí z hlediska aktérů.

27.11.2020


Prezidentův vězeň na hradě plném bláznůPrezidentův vězeň na hradě plném bláznůVladimír Škutina

Léta jse tuhle knížku vídal v dědově knihovně, aniž bych tušil, do jakého žánru ji zařadit. Až pak jsem po ní v touze po něčem útlém a zároveň poučném sáhl. Vlatně jsem ani pořádně nevěděl, co se chystám číst. A ač to může znít paradoxně, našel jsem výbornou oddychovku. Pokud hledáte něco krátkého a nenáročného na čtení před spaním, a zároveň chcete něco "hodnotnějšího", určitě jde doporučit tyto vzpomínky. Ačkoliv jde vlastně o memoáry, celé je to laděné do švejkovské, případně švandrlíkovské roviny. Takže jsem se místy i opravdu hlasitě smál. Druhá věc je ta faktická, smutná realita vyprávění, když si člověk uvědomí, že se opravdu jedná o popis vězení, kde si pan Škutina musel vytrpět řadu ponižování a týrání duševního i fyzického. Sarkasmus, nadsázka a ironie tak nejspíš byly právě tím, co ho drželo nad vodou. Doporučuji.

12.11.2020


Studená válkaStudená válkaJohn Lewis Gaddis

Výborná kniha, která splňuje přesně to, co autor slibuje v úvodu. Tedy že nejde o nějakou průlomovou studii, ale že se pokusí výstižně a v kontextu shrnout to, co je nutné znát pro studium studené války. To se mu víc než podařilo. Kniha je prosta nějakého přehršle datumů a pojmů, v kterých by se běžný poučený čtenář neorientoval. zato ale velmi výstižně pojmenovává hlavní témata jednotlivých epoch, a vystihuje to, co je nejvíc ovlivňovalo.
Samozřejmě, řada věcí je jen naznačena, a pro hlubší studium bude nutné sáhnout po další literatuře - nejde ostatně o encyklopedii.
Co se objektivity týče, je fakt, že sympatie autora k západnímu pohledu jsou jasně patrné, leč nijak významně to nezasahuje do líčení událostí. Nicméně americký původ se promítá do toho, jak v některých částech poměrně dlouze a dle mého soudu zbytečně rozvádí například Wilsonův přínos pro svět, což je jistě záslužné, ale prostor tomu věnovaný je poněkud disproporční, a zároveň to patří k nejnudnějším částem knihy.
Celkově knihu doporučuji. Především studentům na počátek kurzu poválečných dějin, pro hlubší studium pak počítám, že bude nutné doplnit konkrétní tématickou literaturu. A pokud by čtenář chtěl sáhnout po širší systéze, doporučuji dvoudílné dílo karla Durmana "Popely ještě žhavé".

23.10.2020


OsmašedesátýOsmašedesátýPetr Pithart

Pithartovy knihy mám moc rád. Není nutné s ním vždy souhlasit, ale je třeba smeknout před jeho skvěle vyvinutým instinktem pro pozorování spodních proudů a jevů, které nejsou na první pohled vždy patrné. Zároveň je mi sympatická jeho kritičnost ke společnosti, jakkoliv chápu, že nemusí být vždy dobře přijímána.
Tato kniha vlastně obsahuje vše řečené. Nejvíce mě zaujala kritika představitelů Pražského jara a jejich politiky. Zatímco obvykle bývají Dubček a spol líčeni jako svobodomyslná skupina jdoucí za jasným cílem demokratizace, Pithart ve své eseji tuhle iluzi cupuje na cáry. Nepřipravená skupina, která neví ani odkud, ani kam, nemá žádný plán, žádný udržitelný koncept. Vycházejí z toho jako skupina vezoucí se na vlně popularity, řešící problémy jejich přehlížením. A dle toho dopadli.
Petr Pithart si všímá i rozdílů mezi českou a slovenskou cestou, vnímá i odlišnosti mezi českými zeměmi, a vlastně předjímá i události budoucí.
Není opravdu nutné číst tuto knihu jako literaturu faktů. Jedná se o názory, jakkoliv dobře jsou podepřené, a je možné se k nim postavit po svém. Mělo by ale patřit k dobrému vkusu, aby se každý intelektuál pokusil s touto knihou alespoň vyrovnat.

20.10.2020


Jednou budeš Arab 4Jednou budeš Arab 4Riad Sattouf

Čtvrtý díl definitivně láme linii "v podstatě oddechový realistický komiks", a tvrdě čtenáře hází do dramatu, kde razantě ubylo úsměvných pasáží, a naopak vrchovatě přibylo situací vážných, či rovnou smrtelně vážných. Teprve v tomhle díle si člověk plně uvědomí, že vlastně už třetí díl byl ve svých náznacích mnohem temnější, než se sám o sobě zdál být.
Jakkoliv je komiks realistický a snaží se nestranit, tak tenhle díl si multikulturalisté a propagátoři vzájemného obohacování kultur rozhodně nezařadí mezi doporučenou četbu. Ač jsem dalek nějakých ideologických odsudků vůči Arabům, syrská realita ukazuje násilný, tmářský, ideologický obraz tamní reality, který není kompatibilní s evropským standardem (jakkoliv Evropa, a to ostatně komiks ukazuje, také není ideálně fungující celek, a ani o násilí v něm není nouze - ovšem pokusů o vraždu je tu přecejenom míň).
Otec, agresivní bratranci (které člověk musí skutečně nesnášet), syrská všední realita, vše je v tomto díle mnohem vážnější, a už to není legrace. O to víc se těším na další díl (ve Francii vychází v listopadu). Velice mě potěšil i úctyhodný, téměř dvojnásobný rozsah oproti předchozím dílům. Jsem opravdu zvědav, jak tohle může dopadnout...

12.10.2020


Slon na ZemplíneSlon na ZemplíneAndrej Bán

Vcelku pěkná kniha. Je zajímavé se trochu vrátit ze světa, a místo čtení o kauzách, které člověk bere tak že "tam v té odlehlé zemi je to přecejen vše jinačí", tak se nahlédne k sousedům, které bereme jako nejbližší příbuzné. A vida, on je to taky trochu jiný svět. Jiný typ kriminality, jiné typy příběhů.
Zpočátku se mi zdálo, že jde stále jen o popis pochybných mafiánských machinací, ale s postupem času jsem se začetl víc. Příběhy se týkaly víc i obyčejných lidí a jejich mentality. Čtenář se seznámí s regiony, které doteď neznal, nebo si je nespojil do většího celku.
Poznatek, který jsem si z knihy odnesl je takový, že jakkoliv jsme si blízcí, Slovensko má přecejen jiný typ problémů, než které řešíme my. Cikánské osady, nevyjasněný odkaz Slovenského štátu, a doba Mečiarismu, která se přecejen liší od našich rovněž divokých devadesátek. I modernejší kauzy, spojené s vládou Roberta Fica, byť tady si nejsem jist, zda jde Ficovu činnost omezit jen na prospěchářství a klientelismus.
Celkově fajn sonda do slovenské každodennosti.

24.07.2020


Dr. Edvard Beneš ve fotografii : Historie velkého životaDr. Edvard Beneš ve fotografii : Historie velkého životaFrantišek Xaver Šalda

Fotografická kniha k uctění prezidenta Edvarda Beneše, který se zasloužil o náš stát měrou vrchovatou. Dva odboje, dvě světové války, dvakrát hrál zásadní roli v tom, že se náš stát podařilo vydupat z prachu. To si vzpomínku zaslouží, jakkoliv si ho řada dnešních intelektuálů zvolila za cíl svých rétorických hnojometů.
Beneše v aktualizovaném vydání knihy najdeme jak v civilu, tak ve vojenské uniformě, se Stalinem, Rooseveltem i Churchillem - kniha je z roku 1946, takže jsou všichni obsaženi ještě vyrovnaně. Rozhodně skvělá ilustrace toho, jak šel čas s naším historicky pravděpodobně nejdůležitějším prezidentem.

23.05.2020


Mluviti pravduMluviti pravduJosef Formánek

Mám tuhle knihu moc rád. Možná i proto, že jsme ji kdysi dostali jako odměnu za maturitu. Hlavně ale za příběh. Ten protivný stařec mi byl se svými osudy sympatický. Mám rád jeho životní moudra a poznatky, a to, že vlastně není nijak pozitivní postavou, ale nerudným dědkem, který v životě zkusil strašně moc, vlastně nic z toho moc nevyšlo, a většina činností dřív či později skončila průserem. Skvělé byly i autorova zamýšlení a životní osudy, čímž se vlastně většina Formánkových knih propojuje, a jeho vývoj tak můžete pozorovat i zpětně, když v další knize mluví o psaní knihy předchozí, když v jedné knize ještě píše jak má pití pod kontrolou, a v další už popisuje léčebnu...
Nejvíce mě zaujaly kapitoly z SS a následně Rudé armády, maršál Malinovskij a Rusové... Rozhodně doporučuji přečíst si i nepřímé pokračování "Umřel jsem v sobotu", které některá témata rozšiřuje, a dovypráví i osudy Bernarda Marase.

16.05.2020


Létající jaguárLétající jaguárJosef Formánek

Takové celkem příjemné čtení na jeden zátah před spaním. Tady jde asi spíš o onu autorovu sázku, než o nějaký hluboký příběh, a v tomto ohledu se mi knížka líbila. Občas se mi zdálo, že spojení mezi jednotlivými liniemi je trochu slabší, že jde spíš o několik ad hoc propojených historek, ale co už, všechny se více či méně povedly. Jinak klasická formánkovina, kdy čtenář netuší, kde končí autorovo zamýšlení a začíná příběh, ale to mám na jeho knihách rád. Přečtením rozhodně neprohloupíte. I kdyby vás dílko nenadchlo, za tu půlhodinku času nic nedáte.

16.05.2020


Mezi dvěma Kimy: Na studiích v KLDRMezi dvěma Kimy: Na studiích v KLDRNina Špitálníková

Rozhodně přínosná kniha. Reálných a věrohodných informací o KLDR je u nás bohužel všude jako šafránu. Ne, že by se novináři KLDR nezabývali, dočítáme se o ní v našich médiích často. Senzační a šokující informace táhnou, a tak neškodí občas proložit naše zpravodajství titulkem "Kimův generál byl odsouzen k sežrání zdivočelými křečky", nebo "Kim nechal svého strýce popravit raketami země-vzduch" (načež se strýc objeví na sjezdu a má se k světu - Kim ho asi zase oživil). Smutnější než informace v článku je pak fakt, že většina z toho není pravda, a "zaručené informace" z KLDR u nás většina médií přebírá z listů jihokorejského bulváru. Další kapitolou zdrojů jsou pak informace od uprchlíků, kteří ale také věrohodností neoplívají, na šokujících příbězích z KLDR si leckdy vystavěli výnosnou živnost, a jejich občasná přiznání "trochu jsem si to přibarvil, teda vlastně trochu víc" poškozují celou přiléhající produkci. (Naposled viz "tzv. bestseller" "Útěk z tábora 14".)
Přitom nelze tvrdit, že by režim v KLDR nebyl krutou, bezohlednou, a pravděpodobně nejtvrdší diktaturou, která se v současnosti na planetě vyskytuje. Jakkoliv se bráním užívání termínu "totalitní" pro kdejaký tvrdší režim, pro KLDR toto označení platí stoprocentně.
Autorka, naproti předchozímu řečenému, poskytuje neméně zajímavé a dostatečně překvapující informace, které se u nás čtenáři zatím neměli šanci dozvědět. Jsou méně senzační, ale o to zajímavější, a to právě tím, že pocházejí z šedivé každodenní reality. Osobní svědectví "obyčejné" studentky není líčením utrpení vybraných provinilců, ale především běžného života Korejců, kteří v daném režimu fungují, aniž by neustále přemýšleli, že by to mohlo být jinak. Kniha ukazuje všeobjímající kult osobnosti božské rodiny Kimů, a stejně všudypřítomnou tajnou policii, která číhá všude, a zhmotní se třeba právě z těch dědů bavících se v parku, nebo ze zdánlivě spěchajícího obchodníka. Velmi mě pobavily historky o "komnatě přání", úžasných schopnostech vůdců, či absurdnosti vyplívající ze snahy o světovost, kde se občas zapomene na kouzlo detailu (a nebo na výtahy v mrakodrapu). Pro leckoho budou překvapujícími informace o posedlosti čistotou rasy a snaze o odstranění "vadných dědičných genů" - tj. lidí, kteří se dopustili provinění proti režimu. Tvrdým poznatkem pro lidskoprávníky bude totální "zpracovanost" obyvatelstva, která dosáhla takové úrovně, že něco na způsob disentu či prostého podrývání režimu pomocí vtipů je v této zemi nemyslitelné. A na závěr je příjemně stručné shrnutí klíčových momentů historie a zhodnocení jejího významu pro KLDR.
Celkově, KLDR je nesmírně zajímavým, pro Evropana bizardním systémem, kde bych se sice jako turista bál o bezpečnost mnohem méně než v centru Prahy, ale žít bych tam nechtěl za žádnou cenu. Na rozdíl od řady čtenářů si nemyslím, že by šlo o "komunistický skanzen" - jejich ideologie Čučche, mixující maoismus s rasovými prvky, zbožštěním dědičných vůdců, militarismem a extrémním korejským nacionalismem má s evropskými režimy bývalého východního bloku společného asi stejně, jako Tomio Okamura se svobodou a demokracií.
Knihu doporučuji jako skvělý úvod pro zájemce o KLDR. Od ní se dá odrazit k řadě dalších, odbornějších studií, které u nás či ve světě vyšly.

16.05.2020


Zápisník alkoholičkyZápisník alkoholičkyMichaela Duffková

Velice hodnotná kniha. Zkušenosti autorky určitě mohou řadě lidí pomoci, či přesně jak je její záměr, ukázat jim, že v tom nejsou sami. Velice kvituji, že je velká část knihy věnovaná průběhu její závislosti. Myslím, že tohle v řadě knih na toto téma chybí. Například Josef Formánek ve své jinak skvělé knize rovněž líčí především pobyt v léčebně, ale nějakému hlubšímu popisu své závislosti, excesů a důvodů k pití se příliš nevěnuje. Autorka naopak celkem přesně popisuje svoje pití od zdánlivě nevinných počátků až k chvílím, kdy si den bez alkoholu neumí představit.
Knihu by měli číst nejen ti, kterých se tento problém týká, nebo mají podezření, že by se jich týkat mohl. Přečíst by si ji měli i ti, kteří mají dojem, že se jich to naopak vůbec netýká, a překypují soudy nad těmi, kteří se v osidlech těchto nástrah ocitli. Kolikrát jsem slyšel, že to je jejich vina, že "můžou přestat", "nemaj chlastat", "to jim to za to stojí?" a další odsudky. Ono to ale většinou není tak jednoduché, a spousta by jich přestat chtěla. jenže to nedokážou, a není to bohužel jen otázka vědomé vůle. Nejde totiž jen o pár asociálů, pro něž je alkohol už jediným povyražením, a následky je ani nenapadne řešit. Jde o spoustu navenek i uvnitř slušných lidí, kteří by rádi byli zodpovědnými, střízlivími a štastnými. Ale bojují tenhle boj, a nemají tu sílu sami zvítězit.

05.05.2020


100 x TGM100 x TGMPavel Kosatík

Zpracování pěkné. Přímo si to říká o položení na noční stolek, aby si večer člověk přečetl jeden citát, a před spaním o něm přemýšlel. Vsazení citátů do kontextu je dostatečné, byť často už samozřejmě jde o Kosatíkovu interpretaci.
Masaryk, stejně jako kdokoliv jiný, byl jen člověk, a napovídal toho taky spoustu. Nejsem zastáncem uctívání model, každý člověk žije v určité době a určitém prostředí, a nejde jeho zkušenosti mechanicky přenášet na dnešek. Můžeme se ale inspirovat. To, že měl i špatné stránky, a že velká část společnosti ho rovněž nemusela, to bychom ale taky neměli zapomínat, abychom zůstali ke všem osobnostem a obdobím zdravě kritičtí.

02.05.2020


1 ...