kap66 komentáře u knih

Je to standardně napsaná detektivka, která se bude líbit především těm, kteří jich zatím tolik nepřečetli - zvláště těch z angloamerické produkce. Protože, přiznám se, mně (která jich přečetla pár desítek) připadalo, že autor jich přečetl dost a vzal si z každé něco: zápletku, charakter Maxe Wolfa, jednání jeho nadřízených i spolupracovníků, motiv zločinu, způsob provedení vražd,... Pocit "přesně tohle jsem už někdy četla" mě pronásledoval po celou dobu a často jsem si vzpomněla i konkrétně.
Napsané je to ale celkem zručně a nelogičností či nedorazů je tam jen pár (např. u videa s Wolfem - jak mohlo vzniknout tak brzy po činu, když...).
3 hvězdičky si celkem zaslouží.

19 11.06.2018

Uvědomuji si, že autorovi, svému oblíbenci, mám tendenci trošku přilepšovat. Tady ale nastal "Čas pro hvězdy" - pro jejich plný počet (s čistým svědomím).
Výborný příběh sám o sobě, umocněný tím, že ho vypráví hlavní postava - ještě kluk, později mladý muž, jazykem tomu odpovídajícím - svižným a vtipným. To, jak je kombinováno téma telepatie a vesmíru, mě bavilo ohromně. Vesmírné téma není zatíženo přehnanými technickými rozbory (a pro mě to zátěž vzhledem k mé neschopnosti proniknout do podstaty složitější fyziky, např. teorie relativity, opravdu je, s tím už nic neudělám). Stejně jako úspěch výpravy mě zajímaly lidské vztahy, mezi dvojčaty (to obzvlášť) i mezi členy posádky. Cokoliv týkající se zádrhelů v toku času je moje nejoblíbenější téma (nejen ve sci-fi), natož když z toho vyplynou morální dilemata.
Početla jsem si a užila si to.

19 01.05.2018

Ne nejlepší z Dürrenmattových "filozofických detektivek", ale já mám pro D. slabost; vždy ve mně vyvolá dumání nad morálními dilematy - to tedy zní dost nezáživně, přestože je to pravda. Další pravda ale je, že mě prostě jeho knížky baví.
Tento ne příliš rozsáhlý román má výborný rozjezd: vše je tak jasné - vražda váženého muže jiným váženým mužem proběhla před očima mnoha svědků. Vrah je ve vězení a zřejmě tam bude do smrti. Jenže: není spokojenějšího člověka než je on - a to je přece absurdní! Motiv vraždy nikdo nezná a vrahův postoj naznačuje, že to byla jen hra; jako hra vypadá i jeho úkol (za dobré peníze) pro advokáta Späta: zkuste najít jiného vraha - jen tak, v rámci "vědeckého" bádání. Druhá část románu je zkouškou Spätovy morálky i duševního zdraví a byla i zkouškou mé čtenářské výdrže: černý humor (dobré), odporná sexuálně neukojená trpaslice a žena, která vystupovala pod jejím jménem (přízračné), Spät s temnotou v mozku, lidsky upadající (ubíjející), lidé bez soucitu a lítosti, o smrti jiných (i přátel) hovořící s radostí (děsivé). Třetí část projasnila atmosféru, ale nikoliv řešení - jen naznačím: sám autor se po letech setkává s protagonisty příběhu a klade si mnoho (vážně hodně) otázek po smyslu spravedlnosti a života vůbec. Kladu si je také, jako vždy.

19 04.04.2018

Slušná detektivka. Kompozici jinou než chronologickou mám v oblibě. Dlouhé popisy, to ano, ale napsané čtivě, takže mě nenudily - a opravdu jsem je nepřeskakovala. Vlastně jsem si je užila; vyhledávám teď detektivky, které obsahují souvětí o více větách a bohatou slovní zásobu (což se mi v poslední době občas nedařilo, a to i u dobře hodnocených autorů). Zápletka sahající dost hluboko do minulosti, jó, to je moje. Davida Rakera bych brala domů; myslí mu to, a ještě k tomu vydrží zátěž jako kůň! Ne, ve skutečnosti nechci být ironická, protože celkově hodnotím knížku kladně a další díl nenechám ladem.

19 19.02.2018

Musím přiznat, že Marii Doležalovou jako herečku vůbec neznám. Dívám se, v čem hrála, ale - prostě ne; naprostou většinu těch seriálů a filmů znám jen podle názvu, něco málo jsem viděla - ale nezapamatovala si ji... Díky téhle knížečce si jí ale příště všimnu už pořádně. Jestlipak poznám, že je vážně introvertka? (to se mi ale opravdu nezdá - jako by řezníka dělal člověk nesnášející pohled na krev!). Ale hlavně: poznám, že je to dívka se smyslem pro humor a hlavně pro sebeironii, dívka s nápady a dobrými postřehy? Protože - vážně je to svižně a svěže napsané, většinou mě to bavilo, někdy i rozesmálo. V rámci žánru o něco víc než dobré.

19 02.01.2018

Původně jsem chtěla přirovnat tuto sérii ke knížkám Sue Grafton - hlavní postava je soukromá vyšetřovatelka - zde Kate (Hrabalův strýc Pepin by ji nazval inteligentní krasavicí), která vraždy nevyšetřuje, ale ty si ji samy nějak najdou. Potud podobnost.
Když Kate řekla: "Mám s vraždou zkušenosti pouze z knih Agathy Christie" a tuto spisovatelku, nejlepší z nejlepších, zmínila víckrát, zalitovala jsem, že si z ní autorka neodnesla víc než závěrečné nahnání podezřelých do jedné místnosti, kde to Kate všem objasnila. Je to totiž jedna z nejnudnějších detektivek, jaké jsem četla. Na vině je špatné budování napětí a dlouhé pasáže, kdy se opravdu nic neděje, pouze Kate jí, poslouchá hudbu v autě či se miluje s přítelem, nebo prostě nedělá nic. Četla jsem ji v elektronické podobě, ale ruka mě svrběla, jak jsem chtěla vzít černý fix a škrtat celé věty a odstavce. Jediná věc mě bavila - Katino občasné glosování situací a lidí je docela vtipné. Ale celkový dojem - neobratně napsaná knížka.

18 02.09.2018

Detektivka pro ženy - a nemyslím to špatně: děj pomalejší a nebrutální, hlavní postavy lidské a citlivé (tedy takové, se nimiž budete soucítit a jejichž osudy budete prožívat), rodinné vztahy podrobně popsané, prostředí ostrova zachycené s láskou, a proto důkladně, řešení spravedlivé.
Ráda jsem si takovou klidnější detektivku přečetla, ale myslím, že víc hvězdiček schovám do budoucna; jako rozjezd to ale není vůbec špatné.

18 28.08.2018

K této knížce mám trochu ambivalentní vztah. Příklon k vyššímu počtu hvězdiček je dán formou detektivky (mám na mysli tu pravou, kanadskou) a postavou Dannyho Smiřického, jehož mám prostě ráda; jeho vtipnost, nadhled a schopnost glosovat situace: "I já jsem dostal čestný doktorát. Snad za detektivky. Většina profesorů trpí tou neřestí, že je čte, i když v kurzech vykládají o Shakespearovi."
Na druhou stranu je zde právě z toho nadhledu ukousnuto druhou linií: "vraždou" manželky Sidonie, ženy chytré, krásné, morální a tolerantní, jíž zabil duši (a v románu i tělo) tehdejší démonický prosazovatel demokracie Mrkvička (nyní komik známý svými televizními scénkami se siderickým kyvadlem; a samozřejmě neustále hledač - pomocí kyvadla - všech, kteří demokracii znemožňují).
V tom je vždycky problém: jakmile chce autor do umění dostat realitu, pro něho bolestnou, chce o ní INFORMOVAT, aniž by ji umělecky přetvořil více, než že jen změní jména, působivost jeho výpovědi paradoxně ztrácí svou hodnotu.
JŠ to myslel dobře a já ho mám pořád ráda. Ostatní knížky s Dannym jsou skvělé.

18 20.05.2018

Ta Rebecka má ale pech; autorka jí přidělí konečně úlohu, díky níž se může stát platným (i právoplatným) subjektem vyšetřování, ale samotnou práci policie (ve spolupráci s Rebeckou), tedy to, na co se nejvíc těším, vůbec nedotáhne do uspokojivého konce. Sama Rebecka tentokrát ukáže svou jiskřivou inteligenci naplno, orientuje se perfektně nejen v právu, ale i ekonomice a současné zahraniční politice (ale v úvahách o bývalém šéfovi jde inteligence nějak stranou). Faráři v autorčině rodné zemi už došli (jednoho ještě zabila v Africe, ale to už nestojí za řeč, bylo to zmíněno jen na pár řádcích), musela tedy zvolit nové téma. Nastudovala ho opravdu pečlivě, takže to chtěla využít - až tak, že výklady týkající se politiky, ekonomiky a korupce jsem trochu odbývala, protože, přiznávám, mě nudily.
Nad Åsou Larsson nelámu hůl, ale dám si od ní pauzu. Pořád platí, že způsob jejího psaní, tedy stylistická stránka, mi celkem vyhovuje. Hodnocení jejích dalších knih se tady na DK vylepšuje, tak to za čas zkusím znovu.

18 11.05.2018

Po přečtení autorčiny povídky v Temnějších odstínech Švédska a poté, co jsem si o AL něco přečetla, jsem jí ještě dala šanci, přestože mě kdysi 1. díl série nijak nezaujal. Připomněla jsem si, co mi tehdy vadilo: minimální zapojení Rebecky do případu (zde ještě menší) a pomalost samotného vyšetřování i celkově toku děje (ale to nemusí být úplně na závadu, jak jsem četbou některých dalších švédských autorů - např. Johana Theorina - zjistila; inu, chladný sever). Naopak jsem nyní ocenila stejné téma (ke kterému, jak jsem se dočetla, má autorka osobní vztah), délku příběhu a hlavně stylistickou stránku, díky níž jsem knížku se zájmem přečetla. Zkusím pokračovat.

18 09.05.2018

Hláškující drsňák s romantickou duší (áách), který nakonec - vyzraje, či nevyzraje na zlosyny? Prozrazovat to nebudu, i když se konec dá předpokládat, protože kromě zmíněných vlastností je to taky borec s jiskřivou inteligencí a nadto i člověk morální. Mně ale při čtení nepřišla stejně detektivní linie tak důležitá jako ty hlášky. Laurie má opravdu smysl pro humor a schopnost to "prodat", ale těch vtipných výroků bylo někde na můj vkus až trochu moc (a malinko se i opakovaly). Kromě humorné stránky umí ale i zachytit jiskření - mezi mužem a ženou i to mezi dobrem a zlem, takže celkově jsem si to užila.

18 18.03.2018

Výborný zapamatovatelný název. Detektivka patřící do kategorie méně realistických - ale to pro mě není vždycky na závadu, chápu to jako snahu o originalitu (nesmí to být až moc přitažené za vlasy, ale to zde není). Týká se to některých postav a jejich role ve vyšetřování (Tom, Abbas, ale nakonec i Olivia), náhod a zvratů v ději - ale četba mě bavila, zvraty překvapovaly, takže to nevyčítám.
Neodpustím si ale výčitku směrem k překladateli. Nejsem schopná posoudit originál, ale překladatel zřejmě chtěl udržet rychlost vyprávění, ty ostré střihy - neměl by ale stříhat větné celky proti pravidlům češtiny. Už tu marlowe zmínil děsivé psaní uvozovacích vět:
"Nejspíš ano."
Řekla Olivia.
Druhá věc, která mě dráždila, je "useknutí" věty vedlejší začínající "který":
"Na Nilse Wendta. Který mi kdysi naprosto..."
Fuj.
Knížka ale fuj není :-). Je právě docela dobrá, takže mě tohle zamrzelo. Doporučuji k přečtení a nenechte si ji tímhle pokazit - já jsem prostě na češtinu ulítlá.

18 25.02.2018

Tana French, moje milovaná. Tentokrát trochu jiná; nepřikovala mě ke knížce jako dřív, ale umožnila mi odložit ji (vždy po některém z výslechů) a nechat mi v hlavě skládat k sobě náznaky. (V šachu mě stejně samozřejmě držela až do konce.) Ze současných spisovatelek je pro mě právě ona královnou zápletky a motivace vraha (obojí je u ní tak uvěřitelné - pro mě právě i díky tomu napínavé až děsivé) a psychologie postav. Opravdu jsem si ale užívala autorčin jazyk a styl psaní - dialogy vyšetřovatelů, sehraných jako strojek hodinek, s podezřelým, to je prostě paráda a základ této knížky. Ale já jsem se poprvé v životě zamilovala do něčeho, co jsem jinde a jindy i přeskakovala - do popisů; postav, prostředí nebo zde - hraných rolí vyšetřovatelů:
"Moje parketa je Válečnice, nachystaná kdykoliv spustit palbu a ztrestat vás za všechny vaše hříchy, jakmile přiznáte barvu, anebo Vzteklá mrcha zaujatá proti mužským, pokud chcete nakrknout nějakého sexuálního násilníka nebo neandrtálce; taky umím Holku do nepohody, která drží partu, zaplatí rundu, když je na ní řada, je s ní psina a hoši s ní můžou vždycky poklábosit o problému, který se jim zrovna nechce probírat s kamarádem."
Svěží, má to šmrnc a spád a já pořád nedám na Tanu French dopustit.

18 28.01.2018

Tři hry, každá jiná.
Past na myši - páni, desítky let v kuse hraná; vraha už musí znát velká část diváků. Ale stejně se asi jako já nechají znovu chytit typicky agathovským voděním za nos. Pochybovat o každém je přímo nutnost! Klasika.
Svědkyně obžaloby je opravdu hodně dobrá a trochu jiná - prostředí soudu není pro A.Ch. typické. Právem považovaná za její nejlepší hru, podle mě. Výborné dialogy.
Pavučina je úsměvná a napínavá zároveň.
Vlastně proč to rozepisovat zvlášť: další Agathina knížka v mé top stovce jejích knížek :-).

18 19.01.2018

Deaver pořád psát umí. Já nebyla zklamaná, že to tady s tím úchylným vrahem bylo trošku jinak, mám psychopatů na nějaký čas dost díky jiným autorům. Spíš mě mrzelo, že Lincoln neměl moc prostoru; mě baví nejvíc ona vědecká stránka vyšetřování (ne že bych jí úplně věřila...). Celkově mi nepřišla Poslední hodina o moc horší než ostatní díly.

18 02.01.2018

Stala se mi nečekaná věc. Po desetiletích jsem si přečetla znovu prvního Jirku ("Jirka postrach rodiny") a čekala to dětské nadšení a výbuchy smíchu. Líbila se mi, ale tohle se nedostavilo; plné hodnocení jí ale nechám, to je jasné - kdysi mě bavila ohromně.
Bála jsem se, že tohoto Jirku, kterého jsem si z nostalgie koupila v plné dospělosti a se čtením ještě víc než 20 let čekala, vůbec neocením. Opak je pravdou! Můj mozek se přeladil a knížka obstála naprosto jasně. Je perfektní.

18 23.12.2017

Šestý díl přečten - a jsem spokojená. Neudělala jsem tu chybu, že bych si je vystřihla po sobě, ono se všechno, i to dobré, ve velkém množství zajídá. Ale - a tento nápad už tady taky někdo měl - proložila jsem jednotlivé díly drastičtějšími detektivkami, takže to vypadalo asi tak: Stephanie → znásilněná a zavražděná dívka → Stephanie → brutálně zabitá rodina → Stephanie → rozřezaná těla obětí → Stephanie → sériový vrah → Stephanie... Výborně to fungovalo, díky Stephanii jsem se udržovala v pohodě. Je to bezvadná postava - přitažlivá inteligentka (i když tohle někdy tak trochu maskuje), s nadhledem a vtipem. A vzhledem k tomu, jak je série pojata, nemusím mít obavy o její život. Její rodina je dokonalý zdroj humoru. Doporučuji.

18 18.12.2017

"Kterou knihu by sis vzala na pustý ostrov?" Mějte mě za blázna, ale já právě etymologický slovník. Kdykoliv a na jakémkoliv místě ho otevřu, začtu se - no schválně: "houdek - nářečně houslista, tj. kdo hude na housle; expresivně slabihoudek - kdo hraje slabě na housle, zachováno ve vlastním jméně Slabihoudek". Pořád v něm nacházím něco, co mě ohromí nebo zajímá nebo i zaskočí. Víte, jak vzniklo slovo "prý"? Původní "oni praví" (říkají) se nespisovně řeklo "oni praj", pak přišla změna "aj" na "ej" (vajce - vejce) a nakonec se "prej" (ve snaze vrátit mu spisovnost) změnilo na "prý". Dobrodružné a napínavé.

18 12.12.2017

To napětí, ty zvraty... Pamatuji si to dodnes: chodila jsem do 7. třídy (druhá polovina 70. let) a měla jít někam, z čeho se nedalo ulít. Ale já seděla a četla - u této knížky jsem pochopila sloveso "hltat" ve spojení se čtením. Já četla tehdy pořád a měla jsem období zamilovanosti do dobrodružných knih. Tato splnila naprosto všechna má očekávání, tehdy i předčila.

18 12.12.2017

Bráním se označení "kniha mého dětství", protože jsem ho použila už víckrát, ale nemohu jinak; kniha mého dětství! Mám na mysli oba díly (které vyšly v 70. letech), ty celkem tlusté knížky (s vtipnými ilustracemi) - kdyby měly stránek dvojnásob, pořád bych byla smutná, že už jsem na konci. Četla jsem je po několikáté i v středoškolském věku a později z nich citovala budoucímu manželovi (který, chudák, je nečetl) - např. dodnes mu občas říkám z legrace: "Bílý písek, bílý písek...", když ho chci pozlobit. Kvůli takovému čtení jsem v dětství toužila po tom, stát se spisovatelkou - umět tak vymyslet něco tak milého a vtipného... To víte, že toho nejsem schopná, to dokáže málokdo.
Právě jsem se rozhodla: jdu si oba díly znovu přečíst, mám potřebu dodat si optimismus a dobrou náladu.

18 11.12.2017