Kačkaknihomol komentáře u knih

Jak už to tak u druhých dílů bývá, u prvního se mělo říct "A dost!" a pokračování dál nepsat. Bohužel, autor udělal tu osudnou chybu, a znovu napsal příběh s hlavním hrdinou Forrestem. Toto dílko je ale jen slabým odvarem toho prvního, geniálního.

Forrest je pořád Forrest, tím pádem se skopičin dočkáme habaděj. Některé jdou ale přeci jen tak trochu přes kopírák, jak jmenoval danny_21, ústřice jsou nápadně podobné krevetám, Vietnam zase Iránu a tak dál, a tak dál. Celkově mi připadá, že je z životních (ne)úspěchů Forresta Gumpa více cítit nucenost, než lehkost prvního dílu. Ani taková sranda už to nebyla.

Druhý díl se marně snaží docílit dokonalosti toho prvního, ale už to prostě není ono. Jednou a basta, tak by se k Forrestovi mělo přistupovat, protože pak už toho je prostě nějak moc.

2 13.08.2018

Teda, člověk by rozhodně neměl hledat v původním díle souvislosti, jak píše pode mnou Monika_cz. Upřímně, původní zadumaný Malý princ, se ostrouhal do jakési tuctové karikatury, původní zadumanost se odhodila úplně pryč, a zbyl nám tu mladý iron man, který má s původním snílkem společného asi jen vzhled a jméno. Ale notak, tohle bude přece totální trhák, ukradnout jednu geniální postavičku, z které se udělá tuctový akční hrdina, který má tendenci srát se do všech a do všeho. A aby se marketing zvětšil ještě víc, uděláme z původního seriálu komiksovou sérii, protože kuva můžem!

Vážně, komiks je přesně to, co devítileté děti tak moc žerou. Hrdina se sklony vyřešit absolutně všechno je sázka na jistotu. Což o to, ať se o to ty děti klidně poperou, mně jen hrozně vadí využití jména "Malý princ", když s ním hrdina nemá nic společného, tím pádem je to pouze a jen marketingový tah.

Kdybych se měla vyjádřit k příběhu, ve zkratce- hrdina přijde na cizí území, jsou mu ukázány podmínky žití, hrdina vycítí, že na onom místě něco smrdí, začne čmuchat, zjistí to "záporáci" (v tomto případě jsou to spíš oběti), hrdina je vržen do basy, z ní se následně vysvobodí, dostane geniální nápad, na poslední chvíli všechno vyřeší a konec zazvonil zvonec! Hm, to úplně nebude to pravý vořechový.

Na fotku na Instagram je komiks vhodný, na čtení pro lidi nad deset let, dle mě, je tento naivní příběh krajně nevhodný.

3 13.08.2018

Film mám ráda, ale všeobecně nechápu ten obrovský humbuk. Tom Hanks je sice geniální, pro mě film není...řekněme to sentimentálně, "srdeční záležitost". Po přečtení, se tahle kniha tou záležitostí jednoho poměrně důležitého orgánu stala.

Prvních, dejme tomu, sto stránek jsem na knihu hleděla s nedůvěrou, říkajíc si, "že to asi zapíchnu". Pak, jsem ale kouzlu Forresta Gumpa propadla. Je to takový moudrý idijot, jež se dostane do šílených situací, ze kterých podobně šíleně i vybruslí. Navíc, kniha je neskutečně humorná. Upřímně, u beletrie se mi vážně často nestává, že bych se nad stránkami usmála, ba dokonce zasmála. Forrest Gump je toho opakem. Tam jsem se smála, nebo alespoň ušklíbala nad každou stranou. Forrest je člověk neskutečně naivní, zato i ironický.

Přestože to není patrné, kniha je určitě i literaturou motivační. Dokazuje to i doslov známého idijota- přeci jen je trochu lepší lítat s vopicí ve vesmíru, než tvrdnout celý život na kancelářské židli a dělat práci, která nikoho nebaví. Román má v sobě skrytou i laskavou satiru, třeba taková kapitola s prezidentem, je satira přímo vyšitá. Forrest Gump má více vrstev cibule, než všichni zlobři dohromady.

Za mě celkem nepochopitelně film předčil knihu. Pro fanoušky filmu, věřte mi, i původní zpracování stojí za to!

7 13.08.2018

Nejsem sice žádný úchyl na nemoci, ale ráda si o nich něco přečtu. A tak se mi tahle růžovoučká kniha dostala pod můj kritický pohled, a celkem mě mrzí, že jsem s ní marnila čas.

Přiznám se, prvních sto stránek jsem měla chuť s tím praštit, protože to bylo pořád to samé- Flora zapomněla, zorientovala se, něco udělala, zase zapomněla... A to je pro čtenáře s krátkodobou pamětí problém, na druhou stranu to více přibližuje Flořin život. Potom, co se holka, která si pamatuje věci jen do svých deseti let (a nejspíš kvůli tomu se občas chová celkem dětinsky) rozhodne vydat do Norska, to není o moc lepší- je to pořád stejná písnička, "Líbala jsem se na pláži s klukem. Miluju Drakea." Místy to bylo napsané tak okatě naivně, až mi intuice našeptávala, že ten Drake možná nebude tak hodný.

(může a taky nemusí obsahovat SPOILERY)
A tak se prokázalo, že Drake vlastně není tak sladký a milý. A překvapivě, protože tohle je hrozně originální prvek, Flora ve skutečnosti byla nevěrohodný vypravěč. Konec knihy na mě působí všelijak. Rozuzlení s jejími rodiči bylo tak nějak napůl průhledné- nebylo to okaté jak s Drakeem, ale poté, co se Flora po vysazení prášků začala chovat šíleně a impulzivně, mě to přeci jen napadlo. Každopádně, líbilo se mi, že je to velmi reálná věc- však který rodič by nechtěl, aby jeho dítě bylo poddajné, místo aby běhalo po světě, když si po pár hodinách nic nepamatuje? Autorka nechtěla vermomocí šokovat, toho si cením.
(konec SPOILERŮ)

Přesto pro mě je kniha spíše zklamáním. Jedna zápletka byla průhledná, druhá tak napůl. ALE! Strašně se mi líbilo to nastínění Flořina života, jak se s tou nemocí pere, její kreativní způsoby, jak si věci znova připomenout. Bohužel, zanechalo to na mě spíš negativní dojem, ale sto lidí, sto chutí. Třeba takovým nenáročným romantičkám bych to do ruk s jistotou dala, příběh je oddechový, jako u zmíněných knih, které tyto ženy tak moc hltají.

1 13.08.2018

Knihu jsem samozřejmě nechtěla číst kvůli sexy učitelce, která bez milosti loví své žáčky, které bezkonkurenčně svede a pak se s nimi vyspí. Tohle téma samozřejmě není kontroverzní, chtěla jsem si to přečíst kvůli...kvůli.... Ale vážně lidi, nebuďte tak alibističtí, nikdo vám to nežere. :/

Jak jsem se svěřila, román je o Celeste, krásné, blonďaté sociopatce, jež pohrdá kýmkoliv. Mezi ně patří i její manžel Ford, takový trochu netušící buran, kterého si Celeste vzala jen pro peníze a jakési zázemí. Aby jí ale přitahoval, na to má jeho věk moc vysoké číslo, milá paní učitelka je totiž ulítlá na čtrnáctileté samečky. A tak, kvůli utišení svého libida, se stane kantorkou. Celý příběh sledujeme dění jejíma očima. A vážně, to monstrum už po přečtení první kapitoly, máte chuť rituálně zavraždit. Což je podle mě zásadní rozdíl, čímž se liší Tampa a Lolita: obě dvě hlavní postavy jsou sice pedofilové jako vyšití, u Humberta Humberta člověk dokáže cítit trochu toho soucitu, zatímco u Celeste cítí jen a jen odpor. Druhým faktorem je určitě to, že Humbert se do Lolity horoucně zamiloval, Celeste čtrnáctileté chlapce považuje jen za ukojení svých sexuálních tužeb. To by asi tak bylo o hlavní hrdince.

Myslím, že Alisse Nutting se chtě nechtě poměrně podařeně dokázalo napodobit stylizaci Nabokova. Občas dlouhé zamotané věty a trochu složitější jazyk Nabokova vystihují celkem přesně. Přesto mi to u něho připadalo o hodně markantnější, Nutting se čte bez větších zádrhelů.

Jak už řekl jeden pán v doslovu, kniha vyvolává samozřejmě vzhledem k tématu i morální otázky. Tak například, není náhodou přijatelné, že Celeste prznila bez ostychu své žáčky, když s tím souhlasili a i se jim to líbilo? Ne, není. Tady se člověk dostává i k problémům genderu, kdyby učitel prznil žačku, bylo by to něco nepřijatelného, když se ale role obracejí, hned je to pro lidi kapánek snesitelnější. Což je podle mě blbost, protože i chlapci mají duši, někdy dokonce i citlivější než dívky, a navíc se jim tahle zkušenost může promítnout i do jejich psychiky, popřípadě do dalších vztahů se stejně starými partnerkami. Takže ano, prznění učitelem je (podle mě) na stejné (ne)morální úrovni jako prznění učitelkou.

Teď už ale zpátky k příběhu. Musím se přiznat, že pro mě postupně začal ztrácet příběh takovou tu jiskru, už to nebylo tak atraktivní. Na druhou stranu, ztracená atraktivita byla zase nalezena, když se schylovalo ke konci knihy. Závěrečné vyvrcholení (neobejde se to bez dvojsmyslů) bylo prostě úchvatné. I konec a proces u soudu má určitou smutnou autentičnost - přestože učitelčiny hříchy vypluly na povrch, stále si tak nějak vydobyla svoje - už přesně nevím, kolik dostala, každopádně na konci říká něco ve smyslu, že už je zase na svobodě a přestože už pro mladíky není vzhledem k věku tak atraktivní, stále je nabaluje. Je to smutné a kruté, ale pravděpodobně by se to tak v reálném životě stalo. Lstiví lidé zkrátka a dobře vládnou světu.

Pedofilie bylo téma, které je natolik kontroverzní, že jsem si o něm přečetla dokonce knihu. Plánuji číst i další. Tohle je pro mě dobře napsaná kniha, která nesedne každému a ne každému se bude líbit. Mně se líbila, a možná si ji jednou přečtu znova.

6 04.08.2018

Uhg, tahle kniha mi vzala vítr z plachet! Přestože hodnocení alespoň na DK není dvakrát pozitivní, já, jako člověk, kterému se nelíbí skoro nic, musím říct, že se mi tohle kratinké dílko neobyčejně líbilo.

Autorka E. Lockhart nás zavede do života Jule. Kdoví, jestli je to její skutečné jméno, každopádně, Jule je rozhodně ambiciozní žena. Žena, která se nebojí jít přes mrtvoly. A tahleta sympaťanda jednou potká Imogen, perfektní a krásnou Imogen, která ale už nechce lidem dávat to, co od ní chtějí.

Spisovatelka zvolila rozhodně neobvyklý styl vyprávění. Z jinak prokouknutelné zápletky udělala něco neobyčejného - kapitoly a příběh nepostupují chronologicky, tedy například očíslováním kapitol "18,19,20....", ale "odečítají se", čímž pronikáme hlouběji do minulosti, s očíslováním "18,17,16...". Uf, to jsem teda vysvětlila. Každopádně, tohle mi přišlo už od začátku lehce matoucí, trvalo vážně pár částí než jsem ten systém zaregistrovala. :D

Kniha vypráví o hledání sama sebe a kradených identitách. Možná by mě ví zajímalo, proč hlavní hrdinka dělala, to co dělala, je tam sice naznačeno, že chodila na nějakou akademii, ale stejně. Závěr je lehce mlhavý, skončí tak, že by si ho čtenář měl domyslet...

Tenhle román člověku z paměti jen tak nezmizí, má v sobě i skryté otázky "Jak moc je svět malý? Kdo vlastně jsme? Nehrajeme podle situace tak trochu vždycky jinou roli?" a podobně. Za tohle u mě má autorka palec nahoru, všem doporučuji přečíst. A kdoví, možná se jednou dokopu přečíst ten její "Ostrov lhářů".

4 04.08.2018

Aaah, tak už vím, kde se vyskytla ta... velmi sympatická paní! Spousta lidí nesnáší Voldemorta, (což je opravdu velké překvapení) některé štve místy opravdu otravný Harry Potter, všichni ale z celého srdce nenávidí Umridgeovou! Vážně čiré zlo.

Kniha ale není (naštěstí) jen o té prohnané babizně, ale i o mnoha dalších věcech. Z těch mnoha věcí přímo křičí pubertaaa. Spoustu hádek, náznaky prvních zamilování (mimochodem, shippuju ludding jako o život) a hlavně Harryho nekonečné opakování "dokázal jsem toho mnohem víc než vy všichni dohromady, blablabla". Tohle mě snad na tý knize štvalo nejvíc, to Harryho věčný reptání. Potom je tu samozřejmě "SPOŽÚS", s kterým si Hermiona snad nedá pokoj, nebo objevení nové postavy, Lenky Střelenky, ta holka je totálně šáhlá a skvělá zároveň. O Snapeově nejhorší vzpomínce, rodinné historii Blacků a legendárním odchodu Freda a George Weaslyových z Bradavic ani nemluvě. Ta kniha je napěchovaná novými a novými informacemi dokazujícími, že Rowlingová to měla promyšlený už od prvních dílů.

U Harryho se ani nemusím rozepisovat, protože všichni už napsali, co muselo být napsáno. Další díly pro mě představují dilema- samozřejmě chci hrozně vědět, jak to dopadne, no, na druhou stranu, já tu sérii prostě nechci dočíst! I když, pořád jsou tu fanfikce, byť by se o jejich kvalitách dalo polemizovat. Jedno je jisté- Harryho Pottera by si každý měl přečíst, nehledě na věk ani pohlaví. Už vážně nevím, co ještě z mé malinké slovní zásoby vymáčknout, proto si jdu radši číst.

5 01.08.2018

(může a taky nemusí obsahovat spoilery)
Dala jsem autorce ještě jednu šanci, s očekáváním, že se z toho vyklube něco lepšího než první díl oné sladké trilogie. Taky jsem doufala, že příběh bude temnější a takový nehezký. No, s recenzemi, které mi tyhle prvky slibovaly moc nesouhlasím.
Upřímně nechápu, proč je na obálce napsané jméno "Siobhan Vivian", protože já cítím z každé věty a každým coulem Jennin táhnoucí se styl. Kdoví, třeba to Siobhan Jenny jen diktovala a vymýšlela příběh, i když není nějak složitý, a Jenny by si ho z toho prstu vycucat dokázala. Jinak, já styl autorky moc nemusím, je táhnoucí a absolutně "nevcucující do děje". Takže o nějaké čtivosti nehodlám diskutovat.
Šikana. V podobě klukovi obtěžující mladší sestru, kamarádky mrchy a ponižování a šikany. Šlo by to, kdyby to nebylo tak hrozně podané. Incident se sestrou je vlastně fake, (mimochodem, kdyby to autorky takhle nezametly pod koberec, měly by tu něco zajímavého) kamarádka mrcha by mohla být naservírovaná v mnohem větším měřítku, na konci je navíc tak nějak naznačeno "že ona je vlastně jen taky člověk, chudinka". A nakonec, šikana. Přiznám se, tyhle flashbacky Mary mě z celého příběhu bavily nejvíce. Občas trochu fádní, ale zajímavé. Na flasbacích mě ale naštval jejich závěr, respektive "proč toho kluka tolik nenávidím". Fajn bylo to hnusné, ponižující a tak, ale vzít si kvůli tomu život? Zbytečné, přitažené za vlasy.
Každý si snad mohl všimnout fantasy prvek vtěsnaný to příběhu. Na začátku asi jen na zkoušku, na konci rozhodně. Nebudu to tu rozmazávat, ale PANEBOŽE PROČ? To z toho chtěj udělat Rudou královnu?
Za mě se kvůli tomuhle výplodu bude Jenny Han smažit v plápolajícím ohni ještě hodně dlouhou. Tedy v Ohni a Plamenu, jak se rozhodla pojmenovat druhý díl.

1 29.07.2018

U knihy jsem se vážně smrtelně nudila. Já fakt nevím, mně prostě denní rutina jednoho kluka nepřipadá zajímavá, a ta kniha je prakticky jen o tomhle.

Ano, lehce, ale opravdu lehce se v knize načrtává obrázek a (ne)fungování dysfunkční rodiny, ať už je to u Frankieho, Sydney, nebo (svým způsobem) i Gigse. Za mě toho bylo v knize, ale jen zoufale málo. Připadala jsem si o něco ošizená, tak například, v knize se nikde nedozvíme, proč vlastně Frankieho maminka nechtěla vycházet. To stejné se Sydney, tam je to (bohužel) přijato tak, jak to je, a vůbec se to neřeší. Mnohem více se autorka zajímala o život Frankieho, který je bohužel nezajímavý a nemá co říct.

Podle mě se autorka tématu nefungující rodiny mohla chytit víc za pačesy, tohle mi přišlo tak nějak o ničem. Tyhle knihy asi nejsou to pravé ořechové, už abych se pustila do něčeho pořádného, třeba takového Harryho!

28.07.2018

Já vám nevím, nechala jsem se nachytat na "tajemný příběh s havrany", dostala jsem "životopis melancholického a přepracovaného obchodníka".

Je vážně skvělé, že jsem se dozvěděla, jak výborný obchodník pan Bellman je, jak geniální má mozek, k tomu, samozřejmě detaily všemožných pytlovin v továrně, co všechno musí Will vyřídit atd. atd. Sice hezké, ale přesto by si místo továrních kravin autorka mohla pohrát s příběhem kolem Blacka, co byl vůbec zač, jaký měl v knize smysl... Co se týče havranů, krátké pasáže o nich byly určitě zajímavé, přesto mě to neskutečně se opakující "havrani jsou tajemní, pozor na ně, jsou mnohem chytřejší než se mohou zdát, muhaha" postupně začalo štvát. K tomu všemu, jaký měli vlastně v knize smysl?

Prostě jsem tuhle havraní linku a vlastně celý příběh nepobrala, nevím a ani snad nechci vědět, co se autorka snažila říct. Za mě prostě kravina.

5 28.07.2018

Upřímně, prostě taková béčková americká romantická komedie vmáčknutá do knihy. Na dovolenou patetickým romantičkám vhodné, pro čtenáře něčeho složitějšího nevhodné.

Když si to tak vezmete, je to klasický romantický stereotypní příběh pro ženy ve středním věku. Ano, je to sice zaobaleno do kabátku "co by kdyby", avšak v knize jsou jen jedna, dvě myšlenky o tomto tématu. Ve zkratce: jedna Hannah zůstane se starým známým, druhá s novým ošetřovatelem, obě je čeká happyend. I ty klacky, které jim oběma autorka házela pod nohy, byly jaksi vyumělkované a sladké jako skořicové rolky. Čtenářova intuice tak nějak věděla, že se z toho vydrápou, jinak by to asi nebyl ten správný román pro ženy, který z knihy smrděl už po otevření.

Taková roztomilá kravina, kterou člověk rychle přečte, rychle zapomene. Ne, že by mě nějak vyloženě naštvala, ale vyšší hodnocení si prostě nezaslouží. Přepracovaným maminám DOPORUČUJI!

2 28.07.2018

Rozhodně klasika, kterou by si měl každý přečíst. Příběh Mauglího znají lidé spíš z filmového plátna, než s papírových stránek, což je podle mě škoda. Film je spíš akční jízda, zato kniha má v sobě i kapánek filozofie.

Přiznám se, občas mě ty Mauglího výpravy, a to, že se mu vždycky vždy povedlo, trochu unavovalo. Sám Mauglí byl tak trochu arogantní, celkem mě štval. Ostatní zvířata byly ale opravdu skvělá, třeba takový Ká, nebo pardál Baghíra, ty by si člověk tuze rád ochočil.

Už ani nevím, co bych řekla, jedině s doporučením, ať si místo filmu "pusťte" radši knihu, protože v sobě skrývá víc, než by se mohlo zdát.

3 27.07.2018

Ať už jsem četla cokoliv, nikdy jsem neměla tak děsivý pocit. Něco tak hrozného, že se to nedá vystihnout ani tím nejvýstižnějším jazykem.

Nejsem zrovna rychločtenář, ale knihu většinou přečtu za dva, tři dny. S touhle věcí jsem strávila debilní týden, kdy jsem se nořila čím dál víc a víc... A přestože mi nějaké to bláto ještě zůstalo, přesto vyjmenuji těch "pár" bodů, díky kterým jsem si do očí chtěla vylít bělidlo:

Důvodem číslo jedna, jsou postavy. Ty se v knize střídají, bez nějaké chronologie. Což samozřejmě vůbec nevadí, problémem ovšem je, že se střídají jen jména. Jsou to jen panáci, bez nějaké sondy do jejich charakterů. Upřímně, jejich osudy mi byly absolutně jedno, i kdyby je tam ti zombíci do jednoho pozabili, jen bych pokrčila rameny. Navíc, Miranda se na Červeném vrchu začala chovat jako totální sobecká kráva, a to měla být, prosím pěkně, "kladná" postava.

K čemuž se dostávám k důvodu číslo dva, prapodivným milostným vztahům. Když bych se vrátila k Mirandě, měla partnera s kterým si rozuměla a byl jí vždy oporou, a co ona udělá? Začne bez sebemenších výčitek flirtovat s prvním sexy vojáčkem, který se zrodí na obzoru. Autorce asi došlo, že to je sakra problém, proto udělala co? Myslíte, že to nějak racionálně vysvětlila a vyřešila? Ale proč ta snaha, jsou tady přeci zombíci, tak proč všechny z toho trojúhelníku nepozabít, co? Zbylé postavy na to reagují samozřejmě velmi emocionálně (chovali se, kuva, jak roboti bez emocí). Teď, když už jsem se dostatečně vyjádřila k "páru" no.1, bych přešla k páru číslo dva. Což jsou Nathan a Scarlet. Ano, protože když někoho uvidíte, samozřejmě si hned řeknete "Miluju ho/ji". A samozřejmě se pak začnete chovat jako puberťáci. Eh, to snad ani už nebudu komentovat. Číslo tři, je Mirandina neurotická sestra, jejíž jméno si zaboha nepamatuju a Scott. Paní autorka si může podat ruku se S.J.M., obě totiž trpí chorobnou spisovatelskou nemocí, "párováním kohokoliv s kýmkoliv". Jejich vztah je nejenže vypocený, navíc i s velkým věkovým rozdílem. Scott byl přece v Nathanově věku (něco okolo čtyřicítky) a Mirandina sestra byla v podobném věku jako její sourozenec (tím pádem něco okolo dvacítky). Vážně, jak moc je takový vztah za takových podmínek reálný?

Pokud se mi ale z něčeho opravdu obracel žaludek, byl to děj. Nejenže nejsou zombíci v knize nijak vysvětleni, celý příběh je jak z opravdu špatného amerického béčkového filmu, autorka nebyla schopná vymyslet žádnou zápletku, prostě se jen jelo na ranč, to bylo tak všecko. Pokud byla první polovina táhlá, druhá byla ještě horší, nazvala bych to "poflakování před koncem knihy", kdy si autorka zabila pár postav, dcery konečně přišly a zazvonil zvonec, pohádky konec. K tomu, navrch, ještě šílený happend, který se ke knize vůbec nehodí. Fakt hrůza, chudáci stromy.

Jakožto "první nejlépe hodnocená kniha na DK", připadám si jako knižní barbar, vzhledem k tomu, jaké je moje hodnocení. Ale tak, alespoň nejsem ovce ve stádu, berme to pozitivně.

Na začátek bych chtěla říct, že téma holocaust nevyhledávám a nemám ho ráda. V beletrii většinou chybí nějaké historické informace, a je to nekonečné plácání v pocitech bezmoci a lidském utrpení. Samozřejmě je důležité vědět, co se v historii stalo, ale v této poněkud "emotivní" podobě mě to nikdy nelákalo. Důvodem dva je mnou nepochopené hodnocení lidí, kteří tomu bez přemýšlení prdnou těch pět hvězd, aniž by záleželo na zpracování.

Kniha "Hana" se ale touhle tématikou moc nezabírá. Autorka má mnohem radši popisování lidských osudů, které bohužel taky nejsou zrovna moje parketa. Sama má obstojný styl psaní, čemuž poslouží i to, že je Alena Mornštajnová Češka, proto se kniha obešla bez překladu. Nepřeložený text ale nezabránil v tom, že mě kniha nedokázala správně upoutat, a do jejího čtení jsem se spíš nutila, než těšila.

Řeknu vám, přestože jsem z recenzí pochopila jak o "silnou, krásnou a emotivní knihu" jde, nedovedla ze mě vymačkat žádný, sebemenší pocit. Nad někdy drastickými osudy jsem jen pokrčila rameny. Místo, abych na knihu ještě minimálně dva dny myslela, jsem se po jejím dočtení pustila do dalších. Strůjci tohohle nešvaru jsou i postavy, které se mi zdály jen jako kulisy, sloužící k vypravování. O jejich pocity, myšlenky se tvůrkyně moc nezajímala.

Teď už ale k obsahu. Nejprve tedy část Miry. Mira se po otrávení celé rodiny tyfusem stěhuje k divné tetě Haně, která byla překvapivě v koncentráku, což holce fáákt nedošlo. Vážně těsně po válce, Hana je vyhublá, jí jen chleba a chodí v černých hadrech- to té holce fakt nedošlo, ještě vzhledem k tomu, že byla poválečná doba a její mamka byla Židovka? Ani potom, co jí Hana ukázala vytetované číslo? Každopádně, část Miry je nadbytečná. Opravdu hodně nadbytečná. Ženy, které milují rodinné osudy, asi tuhle knihu budou hltat plnými doušky, za mě prostě nuda. Upřímně, myslela jsem si, že kniha bude probíhat tak, že Hana bude postupně vyprávět Miře svůj životní příběh. Zdálo by se mi to mnohem zajímavější, tato forma mi nesedla.

Další část mapuje dění před válkou a během ní. Asi zajímavější, no stejně s dávkou vykecávání. Spousta věcí člověk vlastně ani nepotřebuje vědět, proto jsem občas i nějakou tu řádku přeskočila. Jediné, u čeho jsem dávala trochu pozor, je věc se schováním Rosy, která byla nějakým způsobem důležitá pro dějiště.

Nakonec, sentimentální Hana a její pocity. Jako, pokud jsem čekala nějaké vzrušující odhalení, prostě něco, díky čemuž by se můj zájem o tuhle knihu nějak vyšvihl, byla jsem hořce zklamána. Příběh zmíněné podivínky v Terezíně, následně v koncentračním táboře, byl nezajímavý a odfláknutý. Na závěr asi nějaký "happyend", Hana v křesle plete ponožky a já už můžu jen tuhle knihu zavřít, nevěřícně zakroutit hlavou, a šoupnout jí zpátky do knihovničky.

15 17.07.2018

Kniha nádherně vystupuje z těch všech laciných fantasy odrhovaček. Proto tenhle počin nebude to pravé ořechové pro každého, nicméně, já jsem tím človíčkem, kterému se to opravdu líbilo a přečte si další díly.

Autorka skvěle píše, ještě líp se čte. Aby svůj styl ještě okořenila, v nějakých kapitolách používá i druhou osobu, čte se špatně, ale skvěle pasuje. Louská se v krátkých, občas i dlouhých kapitolách, jež jsou vsazeny do šest částí.

Hlavním hrdinou, vypravěčem, vyvrhelem je Nathan. Na Nathana všichni hledí s neskrývaným odporem, díky čemuž si on vypěstuje zvláštní pohled na svět, zahořklý a leč tohle slůvko nechci použít, i lehce "autistický". Je to děsně komplikovaná osobnost, proto kolem ostatní charaktery trochu klesají.

Román je vsazen do světa Bílých a Černých čarodějů, o kterém se nedozvíme moc informací, ale základní obrázek si člověk dokáže udělat. Ani o popis se autorka moc nezajímá, v knize to ale nějak závratně nevadí.

Každá kapitola postupně graduje, člověk čte dál a dál, až se dostane ke konci. Ten samozřejmě končí v tom nejnapnutějším momentě, čiré zlo. Kniha mě dokázala pohltit, doporučila bych jí čtenáři, který nemá rád všeobecný mainstream, toto dílko je toho opakem. Co víc říct, než že se těším na zelenou sestřičku téhle červené!

4 08.07.2018

Psaní tohohle komentáře bylo pro moji maličkost vážně nadlidské. Respektive, sesmolit něco jiného než věty typu "Je to mega-super-úžo" bylo nadmíru těžké. Přesto jsem se snažila, a něco tedy vyloudila.

Illuminae pro mě mělo pár těch much, zato Gemina mi všechna negativní slova ukradla, a zanechala jen ten pocit nápadně podobný "prachu". S oranžovou bichličkou jsem měla potíže v rozkoukání, tady, v modrém dvojčeti, jsem na styl a vyprávění byla zvyklá, neměla jsem žádné potíže si tuhle jízdu užívat už od začátku. Dobré je, číst oba díly v krátké časové odmlce, aby jste nepozapomněli menší podrobnosti, jako třeba já.

V jedničce byla akce až na konci, tady se s tím neštvali, vlastně po celou knihu není akce pomálu. Přestože se nějaké zápletky zdály už dořešené, autoři je dokázali ještě pořádně zamotat. To, ostatně platí i u konce, kdy nás ti dva magoři nenechají vydechnout. A doženou to do takového extrému, kdy kniha končí v polovině vysvětlování (jako vážně?).

Postavy mi připadají nápadně podobné těm v oranžádě. Když si to tak vezmete, Kady a Hanna působí podstatně chytřeji a v knize je jim věnována ta větší část (ženskásíla!). Naproti tomu, borci, Ezra a Nik jsou tak trochu ňoumové, samozřejmě pozitivním způsobem. To je snad nejnegativnější část, kterou jsem na knize našla. :)

V jakýchkoli paralelních vesmírech, dimenzích bych téhle nadupanosti dala pět hvězd. Co pět, klidně i trilion, kdyby mi to tedy DK umožnila. I přes svoji akčnost si kniha udržela racioálnost, logiku, taky dokázala hezky a srozumitelně vysvětlit všechny ty vesmírné kličky a obkličky. Co jiného dělat, než čekat na poslední (osušuje si slzy) díl?

5 02.07.2018

Autorka, nám všem známá svojí Amerikánou, v knize pomocí různých zážitků z jejího nebo z jiného života, popisuje problémy genderu. Popisuje tak stručně, jasně a výstižně, situace ze životů pomáhají pochopit, co chtěla říct. Jsem opravdu moc ráda, že téma není pojato do rozvleklého příběhu s postavami, nýbrž je hezky stručné.

Přečteno za chvilku, přeci jen, je to "pouhých" šedesát čtyři stránek, zato pár myšlenek mi v té mé kebuli určitě utkvělo. Pro znalé feministky asi nic nového, já si to jako první román o tomto tématu užila.

Menší ochutnávka:
"Když chlapec dostane hlad, rodiče řeknou dívce: "Běž uvařit čínskou polívku". Dívka ji vaří nerada, ale protože je děvče, tak zkrátka musí. Co kdyby rodiče hned na začátku naučili uvařit polévku obě děti?"

5 30.06.2018

No, pokud knihy o mlčení vypadají takhle, tak si asi moc nesejdeme. Román se tváří jako něco nového, temného a kontroverzního, pak ale přijde vyvrcholení, já musela utírat sarkastické slzy smíchu, a s úšklebkem hodným Saddie, jsem knihu strčila do knihovny, kde na ni bude padat prach, až do soudného dne.

Pokud si tuhle primitivní věcičku chcete vermomocí přečíst, nalistujte na stránku dvě stě, a dočtěte až do konce. Protože jestli-že se pustíte do knihy klasicky od začátku, mozek se vám zaplní vatou podobnou té v knize. Táhlou nudnou, sladkou vatou plnou stereotypů. Během čtení, pokud jste optimisti, vás bude držet asi jen myšlenka, na to velké grandiozní vyvrcholení. Člověk o kolečko míň, asi bude plakat smutkem, co se té chudince Megan stalo, zato normální člověk, ten bude plakat štěstím, že je z toho utrpení vytržen.

Teď ale bez ošklivého sarkasmu. Jak už jste vycítili z odstavce nad, do přibližně stránky dvě stě se nic neděje. Sice se na obzoru pomalu rýsuje nudná lesbická odrhovačka, to je ale asi tak vše. Když už se člověk dočká toho vytouženého konce, je zklamán. Z finále se vyklube špatně napsaná groteskní historka, z které autorka chtěla vymačkat něco vážného. Což se jí bohužel nepodařilo. Už jsem myslela, že to nemůže být horší, když autorka pošle kamaráda do psychiatrické léčebny! A proto, s uvážením, Abbie Rushton pasuji na klišé queen.

Ani nevíte, jak moc mi Harry chyběl. Ten svět, kouzla, Hermiona s Ronem... Proto se není čemu divit, že jsem tuhle srdcovku zhltla za den a půl, večer jsem pak měla oči jako angroák, řeknu vám, nepříjemná věc.

Kniha dostává temnější nádech dalších dílů, a postavy se nám začínají nořit do puberty. Jsou tu i nějaké té náznaky zamilovanosti, taky se dočkáme Ronova geniálního pozvání na ples... Řeší se tu i kouzelnické problémy na ministerstvu, další kouzelnické školy nejen v Británii, což dodává tomuhle světu na důležitosti a uvěřitelnosti. Jediné, trochu mě štvalo, že Harry všechny ty úkoly přešel bez obtíží, já vím, zázračný děcko, ale stejně.

Nicméně, pátý a nejtlustší díl na mě už čeká, takže si budu muset vyhranit jeden den, kdy snad ani nebudu jíst a pít, jen číst.

2 30.06.2018

Což o to, nápad dobrý, zpracování je dosti kostrbaté. Virtuální realita se nám představila již v mnoha podobách, ukazující na varování závislosti. Tohle téma kniha taky rozebírá, mnohem víc se ovšem věnuje firewallům (nebo jak se to sakra píše).

Já vám nevím, můj mozek ale prostě nedokázal s popisů autorek vydedukovat, jak vlastně fungují ty firewally. Nebo takhle, nějak jsem pochopila jejich smysl, ale nedokázala jsem si představit, že by mohly v nějaké té realitě existovat, a většinou jsem si je představovala jako nějaké ohromitánské věže. Do ještě většího zmatku mě uvrhly poslední kapitoly, to, jak se tam Regan s Joshem plazily tím tunelem, jak je napadaly příšery... Ehm, to fakt ne. Vysvětlení od táty bylo taky nic moc, nato, že se to v knize celou dobu řešilo, mi to jeho vysvětlení přišlo až podezřele jednoduchý.

Jak už psala Adele02, postavy byly vážně děsně WTF. Korunováno je to Regan, která svoje názory mění během minuty. Josh, Patrick, Josh, Patrick, Josh.... Jednu dobu vypadaly jako nějací vyšlechtění roboti, pak byly náhle děsně přecitlivělí. Nedokázala jsem se do nich vcítit, fakt už jsem místy doufala, že na ně spadne meteor, aby byl konečně pokoj.

Vcelku dobrý nápad nám autorky naservírovaly v rozpačité a divné podobě, k tomu ještě s mizerným překladem. Bohužel, za mě ne.

30.06.2018