JulianaH. komentáře u knih

Kompletní dílo Konstantina Biebla patří k tomu vnitřně nejcennějšímu, co v knihovně mám.
IV. svazek, zahrnující básně z let 1940-50, čtenáře provádí českými dějinami: básník tu vzpomíná na hlad nejchudších za první republiky, prožívá utrpení druhé světové války a nesvobodu protektorátu a nakonec svými verši buduje stát a bojuje za mír.
Jako hluboce věřící komunista už na konci 40. let trpěl vědomím, že mu socialistický aparát nedůvěřuje a že mu diktuje, jak má psát. Ve sbírce se odráží třeba nucené rozvolnění rýmů, ale i tak občas zasvitnou dozvuky poetismu, třeba v básni o Maově Číně. Zajímavé je, že verš zůstává neinterpunktovaný. Jinak autor skládá dobově příznačná (a většinou ne špatná) díla, například šest básnických portrétů členů Gottwaldovy vlády. Nápaditý je také Havran, děsící Trumana: "Řekni černý havrane / Bude válka nebo ne?"

O Maovi ("Básníci jsou pro mír"):

Básníku demokratické Číny slyšíme znít vaši lyru
Jež zavlažujíc srdce čínských rolníků i naše
/// srdce zalije
Vaše umění toť den ze dne stoupající příliv míru
Po všech terasách rýžových polí vzkříšené Asie

1 15.04.2019

Upřímně řečeno se nedivím Karlu Čapkovi, že jako dramaturg Vinohradského divadla Zavřelovy hry opakovaně odmítal. Opravdu nejsou moc dobré.

Hra o Janu Husovi není ani vydařená jako drama, ani myšlenkově originální: kontrast reformátorova konservativismu a renesanční svobodomyslnosti kostnických kardinálů byl zpracován nesčetněkrát už před Zavřelem. Pokud jde o hru o Nietzschem, autor prostě převedl do replik biografickou kapitolu z vydaných přednášek O. Fischera "Friedrich Nietzsche: Kurs šestipřednáškový". Hru o Ježíšovi jsem zatím nečetla celou (a asi se k ní jen tak nevrátím), proto ji nekomentuji.

Je mi líto, že Zavřel umrzl na lavičce v parku, ale solidarita s autorovým nešťastným osudem samozřejmě nemůže nic měnit na estetickém hodnocení díla. Pokládám je za sotva průměrné.

1 26.03.2019

„Když ráno obléká se bohyně má,
stíníc své paty zlatem vlasů svých,
a když ty proudy v plavých kadeřích
natáčí, splétá na staré snad téma,

vidím v ní z pěny zrozenou, tu pannu,
jež, česajíc svůj tmavý dlouhý vlas
a kadeříc jej v tisíc kučer zas,
v své mušli plula dálkou oceánu.“

Jedno z mála děl považovaných za klasické, které mě zklamalo.
Četla jsem je ve třetím ročníku SŠ na doporučení naší profesorky světové literatury, která měla mimořádně vytříbený vkus. Tím spíš mě udivilo, jak moc se mi Ronsard nelíbil. Jeho lyrika mě nebavila, jelikož má o poznání užší záběr než kterýkoli jiný básník, jehož jsem kdy četla. Píše vlastně jen o sobě a své slávě (což je typicky renesanční motiv, ale u Ronsarda obzvlášť plytký, odpudivý a jalový) a občas o milenkách, tu a tam prokmitne motiv přírodně lyrický (slavík jako symbol lásky), a to je vše.
Jediná báseň, která mě zaujala a stále si ji pamatuji, pojednávala o básníkově předsevzetí „za týden přečísti Illiadu“. Porušil by je jedině v případě, že by ho přišla navštívit Ona. Přišla mi originální námětem a zdařilá pointou.
Pro mě zůstává Ronsard spojený se sebejistou a marnivou slávychtivostí, kterou si ostatně prorokoval chybně. Vždyť kdo ho dnes čte?

1 20.03.2019

Dodnes jsem ráda, že se mi jako třináctileté povedlo na knížku narazit v jakémsi antikvariátu. Vzpomínám si, jak jsem ji četla na lavičce uprostřed kvetoucího bramboříku a jak mě zaujala myšlenka, že pieta vlastně vznikla ze strachu před duchy zemřelých. :)
O dva roky později, na střední škole, jsem v domácím úkolu z filosofie na téma „V čem se člověk liší od zvířete" tvrdošíjně obhajovala, že v ničem. Citovala jsem z této knihy pasáž, podle níž Leibniz viděl smějícího se psa — což ovšem zpochybňuje tak oblíbenou definici člověka jako „jediného zvířete, které se směje". (Dnes samozřejmě vím, že se smějí mnohé další druhy.)
Teď, už jako vysokoškolská studentka, jsem se k ní vrátila, protože mi pomáhá při psaní poznámkového aparátu ke knížce, kterou překládám. A pořád jsem nadšená.

Autor se zabývá nejprve vztahem mezi lidmi a zvířaty napříč časem a různými kulturami a poté prvky ve zvířecím chování, které mají blízko k chování lidskému (např. balet a opera u zvířat).
Je to vlastně práce antrozoologická, která ukazuje, že „human-animal studies" nejsou žádnou novinkou. Na to, jak útlá je, se autorovi podařilo obsáhnout téma velmi komplexně, například od postavení zvířat v různých náboženstvích po lingvistický výklad, jak vznikaly názvy ptáků onomatopoií jejich zpěvu. Před jeho erudicí a láskou ke zvířatům smekám.

1 18.03.2019

Knížku mi ještě jako školačce půjčila zákaznice mojí máti a musím říci, že jsem se z naučila poměrně hodně. Díky ní dodnes poznám veverku bušovou, orla jasnohlasého, nyalu nížinnou nebo třeba welwitschii podivnou. :) Doufám, že se mi to jednou bude hodit v praxi.

„Což není soucit a láska k lidem nejvznešenější ze všech ctností?“

V obou drobných textech Bolzano prokázal hlubokou, humanistickou znalost lidské povahy. Maximy nazývá „větami“, takže jeho etická soustava připomíná matematiku, ale přitom osvědčuje jemný smysl pro zvláštnosti případů: nikdy strnule neaplikuje jeden a týž jednoduchý princip bez ohledu na okolnosti. Celkově je jeho etika empirická, ačkoli není konsekvencionalistická. Představuje vlastně střední pozici mezi Kantem a utilitaristy.
K tomu připočtěme půvabný sloh, byť náročnější kvůli složitosti dobově módních period (překládat bych ho určitě nechtěla).

Dílo jsem si vybrala jako téma seminární práce na etiku – do té doby jsem se po něm roztouženě dívala v universitní knihovně, aniž bych je mohla protlačit mezi četbu ke zkouškám. Nakonec se mi tedy podařilo spojit příjemné s užitečným a jsem za to upřímně ráda.

1 25.02.2019

Ve srovnání s ostatními knížkami, které jsem na dané téma četla, mi tahle přišla poněkud unylejší a sušší. Patrně proto, že ji psal vědec, ne literát.
Vlastní text se četl ještě docela svižně, ale výňatky ze sumerských textů pro mě byly téměř nepřelouskatelnou nudou. Bohužel jsou v českém vydání přeložené z anglického překladu místo z originálu a nepřekládal je básník. Paralelismus se mi dokonale zprotivil, nemůžu ho ani vidět. Navíc má sumerská literatura jisté specifikum: ve chvíli, kdy vrcholí vaše napětí a zájem o text, zpravidla končí střep destičky. Několik ukázek (ze sumerštiny do angličtiny přeložil N. S. Kramer, z angličtiny do češtiny Josef Klíma):

„Byl vesel, vesel, na jílové břehu byl vesel,
na břehu řeky pastýř byl vesel, na břehu řeky,
nadto pastýř ovce si vodil na břehu řeky,
k pastýři, jenž sem tam chodil na břehu řeky,
k němu, jenž pastýř jest, rolník se blížil,
Enkidu, rolník, se blížil.“
(o Dumuzim)

„Ženichu, mému srdci drahý,
příjemná je tvá krása, sladká jako med,
lve, mému srdci drahý,
veliká je tvá krása, sladká jako med.“
(Šusínův zpěv lásky)

„Ó paní má, milostná krásou údů svých...“
(kněžka bohyně lásky Ištary oslavuje manželku krále Šusína)

1 08.02.2019

Četla jsem sedmnáctiletá, když jsem se nemocná nudila v posteli. Básně a písně jsou často pro lid, a tedy jednoduché. Ale sbírka obsahuje i ukázky z Huga a Rimbauda a zaujali mě také někteří neznámí autoři.

EUGENE POTTIERE: BRAŇ SE, PAŘÍŽI
Zdvihni se, Paříži,
na hnůj smeť všechny ty dynastie
i kulty kreténů a lží.
Třiadevadesátý ještě žije!
*
Pryč s Babylónem, v epopej
své zvony rozhoupej
k hrdinským bojům za Paříž.
Sama se braň, tak se ubráníš!

1 04.02.2019

Jsem si vědoma, že nehodnotím objektivně, ale já jinak nemůžu. Mám autora příliš ráda jako člověka.
Tím neříkám, že knížka je špatná. Problém vidím spíš v tom, že postavy se ve většině autorovy tvorby opakují, mívají jen odlišná jména a jsou silně archetypální (zbožná a statečná dívka, moudrý prorokující stařec atd.). Zvláštní mi také přijde autorův krutý cynismus vůči Němcům, Maďarům a „zrádcům“, který by mě nepřekvapil u pouhého buditele, ale Václav Třebízský byl přece katolický kněz. Neměl by (souc)cítit univerzálně?
Jinak jsou autorovy prózy včetně této silně lyrické, vášnivě melancholické a nabité náboženským a vlasteneckým patosem. Vycházejí z Třebízského dětství, kdy se dozvídal místní historické pověsti od tatínka a kdy hltal kroniky.

1 04.02.2019

Upřímně: jediné, co jsem si odtud vzala, je zajímavý postřeh, že kaligrafie může vypovídat o kolektivní mentalitě určité doby a kultury. Chápu, jak vzrušující četba je to pro pomocné vědce, ale většina historiků nejspíš trpí jako já.

Adaptace = Tovaryšstvo Ježíšovo, resistence = postoj kurie k Vestfálskému míru, resignace = katechismy (protože přijaly rukavici hozenou protestanty a redukovaly víru na doktrinální formulky).

Doc. Petráček má sklon opakovat svoji filosofii církevních dějin v každé publikaci, kterou vytvoří. Nemyslím, že by to bylo nutné vzhledem k tomu, že se dá shrnout následovně: „Středověk = otevřenost. Reformace = zlo. Druhý vatikánský koncil = dobro.“ Kromě toho se stále opakují tytéž these, například že reformace znamenala v protestantském i katolickém prostředí nové pojetí křesťanství jako memorovaného souboru konfesijních pravd.

Přesto je tahle brožurka zajímavé čtení. Nejen proto, že autor je odborník (mimo jiné) na sociální dějiny středověku, což je na naší universitě nevídaný jev. Nutno jí přiznat, že obsahuje opravdu zajímavé informace. Zejména ty o katechismech pro mě byly nové. Zaujalo mě také jeho pojetí otevřenosti a rozmanitosti ve středověku (bohoslužebná specifika, lokální poutní místa), zmínka o dvojí kanonicitě (texty povznášející x biblické) nebo fakt, že mučení zavedla inkvizice až ve 13. století.

1 02.02.2019

Uff. Těžká kniha — čímž nemyslím těžká fyzicky, protože nakladatelství Karolinum dostálo svému špatnému zvyku a vydalo ji v brožované vazbě.

Moc jsem se na ni těšila. Název se zdál slibovat tak trochu odpočinkovou četbu (na poměry odborné literatury), a právě to jsem ve druhém ročníku bakaláře potřebovala. Ukázalo se, že se (alespoň mně) nečte právě snadno. Autorka je velice důkladná, vždyť má za sebou letitý a jistě náročný výzkum. Přiznávám však, že pro mě všechny ty stohy podrobností z kolejního/gymnaziálního zákulisí, vyčtené z pramenů, byly vyčerpávající. Některé by podle mě bylo možné bez újmy vynechat. Skoro působily, jako by se v knize jen proto, že se je už jednou podařilo vybádat, tak proč je také nepublikovat, ač výzkum vlastně moc neposouvají. (Ale možná křivdím, rekapituluji svůj několik let starý pocit.)

Oceňuji analýzu základních řádových dokumentů, hierarchie, organizace koleje, institucí, struktury gymnázia atd. Čtenář tu najde informace, které ke studiu nebo alespoň hlubšímu pochopení jezuitů nutně potřebuje. To, že to není zrovna napínavý příběh, je věc druhá — a těžko to mít autorce za zlé.
Následují docela zajímavé kapitoly, kde se dozvídáme například, jak to ve školách vypadalo (každoroční problémy s vytápěním, na stěnách krucifix a nejlepší slohové práce žáků, ...). Autorka se věnuje i okrajovým tématům, jako je příprava učitele na hodinu či výuka matematiky. Zvláštní pozornost náleží divadlu, přičemž „dramatické“ kapitoly mě bavily asi nejvíc. Díky převyprávění některých her totiž získaly nádech dějovosti. (Já vím, je to barbarské kritérium, ale i student je jen člověk, prosím za prominutí.)

Úhrnem: jsem moc ráda, že mám tuhle bichličku přečtenou. Informace z ní používám celé svoje studium a jistě je budu používat i nadále. Bohužel jsem za ně zaplatila spoustou hodin, přičemž jsem se zdaleka ne vždycky bavila (na rozdíl třeba od lehkým perem psaných „Jezuitů v Čechách“ I. Čornejové). Na konci jsem už ani neměla energii dělat si poznámky. Myslím si ale, že poznání, jak vypadalo vzdělání tolika generací našich předků, za to stojí.

1 02.02.2019

Na jednu stranu autor sleduje mnoho aspektů tématu: hospodářský, sociální, umělecký, náboženský. Dozvěděla jsem se odtud hodně zajímavých faktů (třeba o pozitivní roli nacionalismu v překonávání sociálních rozdílů mezi vlastenci nebo o tom, že buršenšafty nebyly antisemitské, nýbrž nanejvýš antijudaistické). Mladší spolužák, jemuž jsem poslala své výpisky, si pak knihu přečetl celou a pochvaloval si její stručnost a zábavnost. Mně zase pomohla s referátem.

Na druhou stranu z díla čiší zaujatost proti nacionalismu a náboženství. Šedivého jazyková úroveň je tristní. A co je nejdůležitější, vyfouknul překlad H. von Kleista z brožurky Vítězslava Tichého "Literatura německého boje za osvobození (1806-1813)" bez sebemenšího odkazu na zdroj. Fuj, pane Šedivý, to je akademická čuňačina.

1 02.02.2019

Jedna z nejlepších knih, které jsem za svoje universitní studium četla. Bavila mě od první stránky do poslední, což se mi u odborných spisů tak často nestává, a nebyla o nic méně poutavá než beletrie. Bravo, pane docente, úžasné stejně jako Vaše přednášky!

1 02.02.2019

Jak bylo řečeno níže, bez Legendy lze stěží porozumět literární a výtvarné kultuře předmoderní Evropy. Spolu s Biblí a antickou literaturou objasňuje suverénní většinu námětů a narážek v písemnictví, malířství a sochařství.
K jednotlivým legendám autor (nebo ti, kdo sborník rozšiřovali) připojuje řadu exempel, v nichž figurují světci a ostatní náboženské postavy (Maria) tak, jak si je představovali lidé středověku. Kristova matka tak v jednom lehce blasfemickém exemplu například vystupuje jako obyčejná žárlivá žena.
Rozsáhlá, ale čtivá záležitost. Jen legendy o prvokřesťanských mučednících (zejména pannách) se opakují, protože ztracené historické údaje nahradilo schéma. Ale za to autor pochopitelně nemůže. Pro současného čtenáře může být úskalím dlouhý a zpravidla chybný rozbor etymologie jména daného světce (vždy na začátku legendy). Navzdory tomu už chápu, proč byla Legenda Jakuba de Voragine nejúspěšnějším legendariem po plná tři staletí.

1 02.02.2019

Rabíndranáth Thákur mě notně zklamal. Jeho lyrika na mě nepůsobila.
Mám to připsat tomu, že jsem nežila v Indii, a tudíž mi básníkův lehký náznak neevokuje vlastní zkušenost tak jako domorodcům? Banyány, sítiny, mangovníky atd. jsou pro mě pojmy z přírodopisu, ne vjemy a vzpomínky. Ale u čínské poesie jsem žádný takový problém neměla. Vadil mi také volný verš a celkově mi básně nepřišly ani poetické, ani realistické - spíš nic než cosi mezi.
Velkou část motivů básník čerpá ze svého dětství a mnoho básní se věnuje něžnému vztahu, který měl buď autor, nebo "lyrický subjekt" s maminkou.

Ačkoli jsem si knížku pořídila v antikvariátu za deset korun, přijde mi to jako promarněná hřivna. Mojí babičce, která v životě nepřečetla téměř nic, se ale sbírka líbila natolik, že mi ji zabavila dřív, než jsem ji stihla dočíst.

Neoznačila bych Sealsfieldovu knihu tak docela za fiktivní cestopis, poněvadž to evokuje Gulliverovy cesty nebo Mandevilla. Sealsfield (vlastně rodným jménem Karl Postl) popisuje místa, která nejen existují, ale která také osobně navštívil, byť v jiném čase, než uvádí. Fiktivní je totiž cesta jako celek, autor ji sestavil ze svých různých, nezávislých cest a pobytů.

Mám dojem, že jsem se z dílka dozvěděla víc než na semestrálním semináři ze světových dějin 19. století. Sealsfield často líčí drobné zajímavé historky, pro ilustraci: separatismus Uhrů dokládá událostí, kdy si uherští důstojníci poručili ve vídeňské restauraci vychladit láhve tokajského vína ve vínu rakouském.
Knížka je vlastně enfant perdu po všech stránkách. Autor - liberál, uprchlík do Ameriky a romantický dobrodruh, zběhnuvší duchovní - očekává a podněcuje revoluci proti zpráchnivělému ancient régime. Vydává se za Angličana a zaujímá protikatolická stanoviska ("naše protestantská bohoslužba"). Znechuceně popisuje anglofonnímu publiku nesvobodu v zemích Svaté aliance, třebas lázeňské špicly. Romanticky personofikuje národy (např. John Bull = Anglie) a popisuje národní povahy (třeba Němci jsou podle něj dobrodušní a otevření; s českým obrozením sympatizuje, ale Češi mají „otrockou, úkladnou, zrádnou povahu").
Vtahuje čtenáře užitím druhé osoby. Navzdory tomu, že je knížka útlá, se mi nečetla úplně lehko a strávila jsem nad ní víc než dva dny, jak jsem si původně předsevzala. Přesto času nelituji.

* „Ústava … bude spát …, dokud nebudou vytvořeny správné předpoklady … u národů, totiž úměrné rozdělení majetku a intelektuální osvěty.“
* „Škoda, že se tak málo ví o dobrém charakteru Němců a o jejich ctnostech a že je ještě méně ceněn. V německém charakteru je totiž tolik citu, že pohne každým srdcem.“
* o Češích a Sudetoněmcích: „Mezi oběma národy není žádný přechod, žádné míšení; jsou odděleni jako Němci a Francouzi a třísetleté spojení nemůže potlačit antipatii, nemůže je přimět k tomu, aby zapomněli na posměšné přezdívky, kterými se vzájemně častují.“
* „… Maďar se totiž cítí, a to právem, být tím, čím je, a cítí, že jeho osobní svoboda a prastará ústava nejsou napsány jen na papíře, nýbrž v srdcích desíti miliónů jeho krajanů, neobávajících se ani císaře, ani Metternicha.“

1 02.02.2019

„Kdo dal Němcům právo soudit ostatní národy?“ Jan ze Salisbury

Na knihu jsem se těšila, ale byla to pro mě pustá nuda. Místy mi přišlo, že autor úmyslně vynechává všechno, co by mohlo být zajímavé - tak například napíše, že při Barbarossově tažení na Řím byl Alexandr III. nucen prchnout, ale ne už, že chudák papež přespal na zemi v jednom benátském podchodu. Že „papež prchl", je informace samoúčelná a neposkytuje vhled do toho, jak historická událost byla skutečně prožívána.
Po několika letech si pamatuji snad jedině skutečnost, že Barbarossa byl podpantoflák. :) A to jsem z této knihy byla zkoušena.

Možná je to moje chyba, poněvadž kniha byla mojí první četbou na universitě a nevěděla jsem ještě, jak studovat text ke zkoušce. Ale mám dojem, že jsem si z ní neodnesla téměř nic.
Připadala mi jako chaos narážek na cosi mimo knihu samotnou. Domnívám se, že by neuškodilo alespoň krátce naznačit, o čem pojednávají legendy, s nimiž autorka pracuje. Raně novověcí světci přece nejsou tolik známí, aby bylo možné předpokládat, že každý zná sv. Willibrorda, ten by podle mě zasloužil alespoň podčarník. Kdyby prof. Bednaříková psala své Franky pro odbornou veřejnost, přišla by mi náročnost adekvátní, ale ono jde o populárně naučnou práci.
Možná bych si teď, s většími znalostmi, užila knihu mnohem víc, ale v prváku jsem měla co dělat, abych ji dočetla. Alespoň autorčin sympatizující přístup k církvi mi imponoval.

Jsem nadšená! A nesmírně vděčná abbé Petráčkovi, který nám knížku předepsal ke zkoušce. Nedokázala jsem si ani představit, že by mě tolik bavila. Jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četla.

Je to geniální arcidílko umělecké historiografie. Předkládá ukázky z memoárů, klade důraz na lidský profil historických osobností, o nichž píše, hledá jejich motivace (což podle mě souvisí s tím, že je autor katolík) a podchycuje atmosféru doby.
Prof. Arnold je profesionálně spravedlivý k oběma stranám - modernistům i antimodernistům. Má odvážný, překvapivý humor, který si mě naprosto získal ("svatý projekt Duilhého de Saint Projet..."). Líčí zajímavosti a zábavné historky (přezdívky kuriálních pracovníků), takže čtenář vidí představitele církve živě a lidsky. Ukazuje, jak církev funguje, na procesech u kurie. A vyvrací stereotyp německého profesora theologie tím, že ačkoli odstavce přehledně člení v teutonském stylu, stavba vět je příjemně čitelná a srozumitelná.
Slast.

„Duše se proměňují ve stroje, umění v techniku, kultura v civilisace, kvalita v kvantitu; absolutním vládcem je hmota.“ – Veit, 1933

1 01.02.2019