JulianaH. komentáře u knih

Můj nejoblíbenější kus z celé edice. Hodně mi pomohl při studiu na střední škole, která byla orientovaná literárně. Obsahuje i hesla autorů, kteří na českém internetu chybějí, což je k nezaplacení. Proto raději sahám po něm, než bych googlila.
Jediné negativum vidím v tom, že edice je (samozřejmě) marxistická, takže ignoruje "reakční" autory.

1 22.05.2019

Knihu jsem dostala asi jako jedenáctiletá od otcova kamaráda a nikdy jsem jí nepřišla na chuť. Musela jsem se přemlouvat, abych postupně přelouskala většinu příběhů. Přišly mi zoufale nezáživné a řemeslně to byly katastrofy.

Řeknu to tak: kniha marxistická (chudáci jezuité dostali od autora pěkně na frak), ale založená na kouzelném nápadu a (pro mě osobně velmi) obohacující.

Četla jsem ji poprvé v patnácti, kdy už jsem rozhodně nebyla cílovou skupinou, a po roce jsem si četbu zopakovala. Dodnes si na Pustrpalka vzpomenu, když mám co do činění s dějinami divadla. Nejen kvůli faktografii, ale i díky jeho okouzlující básnivosti.

Kobylka Majdalena, parné léto u husitské Vltavy a Neruda tiskne čelo na chladné pláště sklenné... Ty vjemy už mi nikdo nevezme.

Citace Fričovy básně:
"Ah! U nás musí být básník mdlý a plachý:
jen sobě píšťalky smí ořezávat, oklepávat,
ne ale pískat na ně! Nesmíť rušit mír
těm, kdož o národ tak lehce hrají v šachy
a nevědí, že národ vzkřísí hrom - a ne skřípot per a lyr!"

1 09.05.2019

Jedna z prvních klasických knih, které jsem jako čtrnáctiletá přečetla. Nemůžu ji tedy hodnotit objektivně: je pro mě součástí nejhlubší vrstvy mého literárního povědomí. Od té doby jsem ji ještě jednou četla a viděla jsem ji v divadle.

- Je půvabně napsaná, avšak příběh má jednoduchý.
- Lady Milfordová patří k naprosto výjimečným, vrstevnatým charakterům a její aforismy jsou mnohdy famózní.
- Luisino závěrečné vnitřní drama se Schillerovi podařilo napsat opravdu drásavě.
- Ferdinand je idiot.
- Upřímně řečeno: nejvíc mi bylo líto jeho otce.
- Průhled do mravů u dvora vynikající, a co teprve pro současníky!

1 09.05.2019

„Mračný tvůj Jehova, drahá Rut, právě tak málo zasahá v divuplné toto ústrojí všehomíra jako svrchovaně spravedlivý a milosrdný bůh, kterému se koří jiní a z jehož svrchované vůle úpí prý tisícové v mukách a utrpení věčném…“
Bezútěšný, nihilistický, žaluplný text.

„Ukřižovanou“ znám skoro nazpaměť, protože o historické předloze postavy pátera Schneidra jsem čtyři roky psala kvalifikační práci a pak jsem o něm ještě publikovala pár článků. Prostudovala jsem za tím účelem všelijaké doplňující texty, které mi pomohly romanetu lépe porozumět. Například jsem zjistila, že motiv lásky k židovské dívce je vlastně autobiografický. Ale stejně jsem „Ukřižované“ nepřišla na chuť.
Nemůžu si pomoct, nemám autora ráda jako jako člověka ani jako spisovatele. Jeho archaizující styl mě z nějakého důvodu dráždí, přestože umí být i velmi poetický. Možná je ovšem zdrojem mojí averze prostě to, že Arbes zase neměl rád Franze Schneidra, „škaredého pátera“. (Podotýkám, že skutečný Franz Schneider vypadal naprosto normálně a Arbes se tímto epitetem zjevně jenom mstí svému někdejšímu učiteli.)

1 09.05.2019

Ukázka z Harantova cestopisu mě a mou kamarádku zaujala na hodině literatury a dohodly jsme se, že knížku přečteme. Dostala jsem se k ní až krátce před maturitou a uvítala jsem, že existuje novočeské převyprávění. Tehdy bych si s humanistickou češtinou originálu poradila asi jen obtížně. Proto velký dík F. Kožíkovi.
Nicméně česká renesanční literatura mě obecně nikdy nedokázala nadchnout. Přijde mi, že stejně jako většina literární produkce té doby trpí i Harantův cestopis nezáživností, únavným didaktizováním a suchostí. Byla jsem upřímně ráda, když jsem se dostala na poslední stranu.
Přesto jsem ráda, že teď už slavné dílo znám z vlastní čtenářské zkušenosti.

Kryštof Harant byl očividně člověk neukojitelně zvídavý, podnikavý a čilý, zkrátka renesančně aktivní. Jeho zvídavost mě nepřestala udivovat. K tomu, co se na cestách doslechl, přistupoval kriticky, logicky.
Nezábavnější mi připadaly drobné příhody, jež líčí s chutí a s humorem, kdežto popis Jeruzaléma a Božího hrobu mě (na rozdíl od popisu Káhiry) zoufale nudil.
Autora by nejspíš ani nenapadlo zpochybnit nadřazenost křesťanství, a přesto přiznává "mohamedánům", co jejich jest.
Stručně obsah: z Prahy přes Rakousko do Benátek, odtud přes řecké ostrovy do Palestiny, zde navštívit Boží hrob, horu Olivetskou a řeku Jordán, nato Jeruzalém a Betlém. Ve II. díle z Káhiry na Sinai a do Alexandrie a nakonec návrat do Benátek.

* "Kdo se neumí modlit, na moři se to naučí."
* "Noční čas sbírá myšlenky." (it. přísloví)

1 09.05.2019

Citáty:
* „Do nebe se dostaneme tím, že dobře užíváme tento svět, ačkoliv pomine; svou přirozenost zdokonalíme ne tím, že ji zničíme, nýbrž tím, že k ní přidáme to, co ji přesahuje, a nasměrujeme ji k vyšším cílům, než jsou její vlastní.“
* „Poznání je jedna věc, a ctnost je jiná; zdravý rozum není svědomí, vytříbení není pokora a šíře a přesnost pohledu není víra.“
* „Běda, že lidé ve svém životním působení anebo na dně srdce nejsou tím, čím se zdají být v okamžicích rozechvění anebo v návalech či rozechvěních génia.“
* „A proto skutečně veliký intelekt, uznávaný obecným míněním lidstva, jako byl intelekt Aristotelův nebo sv. Tomáše Akvinského nebo Newtona nebo Goetha (…), dokáže souhrnně nazřít věci staré i nové, minulé i současné, vzdálené i blízké a má vhled i do všech jejich vzájemných vlivů; bez toho neexistuje žádný celek a žádný střed.“
* „Nalámejte žulovou skálu žiletkami a uvažte loď hedvábnou nití; potom snad svedete tak precizními a jemnými nástroji, jako je lidské poznání a rozum, zápolit proti oněm obrům, lidské vášni a pýše.“
* „Náboženská pravda je nejen součástí, nýbrž podmínkou všeobecného vzdělání.“

1 08.05.2019

Narazila jsem na knížku, vystavenou před antikvariátem, cestou ze školy a dala jsem se zlákat faktem, že ji vydalo SNKLHU, takže nemůže být špatná. Četla jsem ji pak přes noc v koupelně, abych světlem nerušila spolubydlící.
Špatná opravdu nebyla. Místy mě vysloveně fascinovala svojí zvláštností. Salavin má neodolatelnou touhu dotknout se ucha svého nadřízeného... Salavin pozoruje druhé při jídle, sám nemaje hlad, a je šokován svým zhnusením... Salavin pustne a chátrá v bezčasí nezaměstnaného člověka.
Kdybych chtěla vystihnout epický děj (což není pleonasmus!), stačila by mi k tomu věta: "Pan Salavin přišel o práci." Ale ony jsou tu ještě - a především - děje lyrické, vrstevnaté a vysoké jako horský masív.
Dnes nevím, jak hodnotit, a patrně bych to nevěděla ani těsně po dočtení. Byla to podivuhodná kniha, která mě seznámila s Duhamelem, a velké plus má u mne autor za jazykovou krásu. Na druhou stranu už nemám potřebu sáhnout po dalších autorových titulech. Času vynaloženého na čtení však nelituji.

1 04.05.2019

Víc než bajky mě zaujaly náboženské paraboly, které vypovídají hodně o autorově vnitřním světě. Velmi si cením možnosti nahlédnout do myšlení moudrého a lidumilného katechety, který žil v první polovině 19. století. Ač jsem ateista, líbila se mi nejvíc parabola o Gamalielovi a Šavlovi, kde židovský učenec mluví s budoucím apoštolem o skepticismu a pevnosti víry.
Na bajkách bylo zajímavé pozorovat určité dobové rysy, například typicky osvícenské ideje (motiv procitnutí ze sna) a bolzanovské myšlenky o obecném blahu.

Knížku jsem četla kvůli bakalářce, kterou píši o autorovi. Měla jsem ji doma téměř rok, než jsem se donutila ji otevřít a udělat si z ní výpisky. Nevím proč, ale patrně v tom hraje roli, že mám z bajek milého pátera Schneidra depresivní pocity.

***

Jonatan: Nalezl jsem tě konečně, Samsone! poznávám osobně muže, který tolik nadpřirozeného vykonal v Israelu a v zemi Filištínských a k tomu sílu v kadeřích hlavy své měl.
Samson: V kadeřích nebyla, příteli Jonatane! nemoudrý byl jsem, věřiti, že ve vlasech jest. I tak jak jedna nemoudrost druhou stíhá, mýlil jsem se, že jsem o celou svou sílu přišel, vida kadeře své v klínu Dalily. Kdo ale myslí, že nemůže, ten nemůže skutečně, poněvadž nechce moci a nemůže chtíti. A tak mne zatkli.

1 04.05.2019

Tahle malá knížečka, kterou jsem přečetla v šestnácti, patří k těm nejvlivnějším v mém životě. Díky ní jsem v páteru Koniášovi získala cosi jako duchovního otce.

„Sem tedy, rozmilí Čechové! Sem bludným učením, podvodným čtením, nakaženým rodem zavedení vlastencové! Sem v pravé víře vrtkavé, o samospasitelné římsko-katolické církvi pochybující duše! Sem srdce! Sem mysl a rozum ve vší snažnosti obraťte!“ (P. Koniáš, „Zlatá dennice“)

1 25.04.2019

Při čtení prvních exhort jsem zažila skutečné "povznesení" (Erbau), prodchnutí Bolzanovou osvícenou ušlechtilostí. Poslouchala jsem k tomu Sarastrovy árie z Kouzlené flétny, které jistě umocnily dojem.
Ale exhorty nejsou žánr, který by se dal číst stejným způsobem jako beletrie; nejlepší by přirozeně bylo naslouchat jim neděli co neděli v salvatorském chrámě. Přečetla jsem polovinu s tím, že se ke druhé polovině snad někdy vrátím – teď ale jistě ne.

* „Mým nejvroucnější přáním a mou nejjistější nadějí je, abychom se jak vy, tak já stávali díky každé napříště konané exhortě lepšími, moudřejšími a šťastnějšími.“
* „Ten z vás, kdo je ještě tak šťastný, že má matku, která ho zrodila a vychovala, ten nechť nikdy nezapomene, s jakými obtížemi byl devět měsíců chován v jejím klíně, kdy by i ta nejmenší matčina neopatrnost učinila konec jeho života, s jakou starostlivostí byl ve svém raném dětství ošetřován, kolik bezesných nocí, kolik zármutku, kolik úzkosti, kolik slz svou matku, a jen ji, stál! … pro člověka neexistuje žádný předmět na zemi, který by byl v každém ohledu více hoden jeho vděčné lásky než jeho matka.“

„Všude lidé, v Chomutově Němci.“ (přísloví citované Pavlem Stránským) :D

Monumentální sborník příspěvků k osvícenství v českých zemích s vynikající, čtivou a vtipnou předmluvou doc. Daniely Tinkové.
Některé příspěvky mě přirozeně bavily víc, kdežto u jiných jsem měla dojem, že mi nic nedaly, protože obsahovaly samé informace intuitivní nebo známé (což je ale moje subjektivní hledisko, samozřejmě). Nečetla jsem knihu úplně celou a z některých textů jsem si udělala jen dvě nebo tři poznámky, takže v komentáři zmíním jen ty, které mi utkvěly. Každopádně původně jsem si chtěla přečíst jen pár příspěvků a knihu vrátit do universitní knihovny, ale pak přišlo typické „ještě si přečtu tohle... dobře, a ještě tohle a tohle...“, takže jsem nakonec prostudovala docela nezanedbatelnou část bichle. :)

Studie Jiřího Hrbka o osvícenském politickém myšlení a ideálu panovníka je podle mě skvělá. Zaujal mě také text J. Lormana o myšlení Augustina Zippeho, jenž například rozlišoval mezi krásou náhodnou a podstatnou, tedy tou, kdy se duševní ctnosti jeví v tělesných (rozum v pohledu apod.). Upoutala mě zmínka Eduarda Maura, že zájem o Slovany i u teritoriálně českých historiků vzbudila německá slavistika, která se rozvíjela v souvislosti se vzestupem Ruska.

S úsměvem jsem se dočetla, že u zrodu památníků (knižních) stáli Luther a Melanchthon, kteří se podepisovali svým studentům. Překvapilo mě, že Mary Wollstonecraftová napsala svou 300stránkovou „Obranu práv žen“ za pouhých šest týdnů. Zaujalo mě, že bibliografie (ve smyslu soupisu literárních památek) se v osvícenství pokládala za plnohodnotnou vědu na úrovni historiografie (fascinující, jak se naše pojetí vědy mění). Poutavý příspěvek Martiny Halířové o sirotčincích ve mně vzbudil dojem, že v osvícenství poskytovaly (v některých ohledech) lepší péči než dnes - stát například mezi chlapci vyhledával nadané studenty a pěstounům přispíval na ošacení. A nečekala bych, že němčina se vyžadovala i od řemeslnických učňů.

„Celé stvoření je zrcadlo, v němž spatřujeme boha. Hrom zvěstuje jeho moc, hvězdné nebe je obrazem jeho nádhery, chladivé šumění jeho vánku, krásný zpěv ptáků, zurčení potoků jsou tóny jeho lásky.“ (Augustin Zippe)

1 25.04.2019

„Kristus řekl: Já jsem Pravda, ne já jsem zvyk.“ – Tomáš Becket
Teninká knížka, kterou autor (stejně jako jiné své knihy) povinně předepisuje studentům ke zkoušce. Na druhou stranu jim svoje díla rozdává, což je od něj nepochybně štědré. :)
Při čtení mi většina informací připadala intuitivní, ale když jsem si pročetla výpisky, uvědomila jsem si, že jsem se dozvěděla i poměrně mnoho nových faktů (třeba o filologu Aleandrovi, který věřil, že Luthera zlikviduje prostě akurátní rozbor jeho textů, a tedy netřeba násilí).
Doc. Petráček se tu nebojí otevírat témata nepříjemná jedné nebo i více stranám, naopak: je to jeho styl. Nevidím důvod, proč by historická práce nemohla být provokativní - čímž nechci říci, že se všemi autorovými stanovisky a způsoby nazírání souhlasím. Konec konců pan docent má už dávno zformovaný výrazný světonázor, jejž jednotlivé knihy jenom tlumočí.

Dočteme se, že reformace se rozhodně nešířila jenom silou svých myšlenek, nýbrž také násilím; že církev vykazovala tendence k reformě zevnitř dávno před protestanty; že spor o svobodu lidské vůle je ve skutečnosti spor dvou scholastických škol, nikoli středověku a novověku; že vysocí církevní hodnostáři zpočátku s Lutherem docela trpělivě diskutovali; že před jeho překladem Bible existovalo v němčině dalších 18; že navazoval na mystiku a laickou dobročinnost pozdního středověku; že lutheránství podvázalo sociální mobilitu episkopátu, protože biskupství se stalo doménou šlechty, atd.

1 25.04.2019

Téhle učebnici vděčím za mnohé. A to jsem ji objevila v krabici s knížkami za korunu.

Literatura (a ústní slovesnost) od pravěku do osvícenství.

1 21.04.2019

Básník-melancholický myslitel. Z jeho sebraných spisů mám převládající dojem plaché citlivosti, která na tak mnohý popud zoufale vzlétá a pořád do něčeho tluče křídly, láme si u toho pera i kosti, touží jen a jen pomoci soucitem a básnickým slovem (až ji konečně uštvou a usouží komunisti).
Jeho raná poesie je velmi smutná a v podstatě vždycky zůstává takové elegické zamyšlení přítomné i tam, kde v meziválečném období sní nad exotikou - čili vzdálen už válce, nemoci a své smutné medicínské praxi:
Na širém moři začíná listopad
Na širém moři
Tak jako doma v aleji
A pak, po roce 1948, znovu propuká ten soustrastný smutek a mučivě podnikavá účast s trpícími lidmi, která jeho duši nedá spát, a prozření z lásky k humanistické autoritě SSSR (protože pro něj byl komunismus totožný s humanismem asi tak jako pro Masaryka protestantismus; věřil v Lenina a ve Stalina, protože toužil po světovém míru, optimistické vizi světa a štěstí pro lid). K smrti utrápený řekl o komunistickém režimu: "Vy přece ale vůbec nerozumíte svým básníkům." a sám se zabil pádem z okna.

1 21.04.2019

Když mi bylo čtrnáct, knížku mi doporučila kamarádka. Přišla mi primitivní a stylisticky nepříliš povedená. Čekala jsem větší realismus a méně pohádkovosti. Možná jsem ale jenom nebyla v tom správném věku.

1 21.04.2019

Tuhle knížku četla moje matka na dovolené v Egyptě, když mně bylo třináct. Ze zvědavosti jsem si ji půjčovala vždycky, když ji odložila, dokud jsme ji obě nedočetly. Z nějakého důvodu mi ale utkvěly v paměti spíš momenty ze Sabinina studia ve Švýcarsku než z dětství na Papui. Zaujal mě také zmatený trilingvismus dětí z její rodiny.

Celkový dojem, který ve mně kniha zanechala, byla lítost nad autorčiným „ztraceným rájem" exotiky a dětství.

Knížku jsem četla jako třináctiletá. Nelíbila se mi tolik jako první díl, pamatuji si, že jsem si ve čtenářském deníku stěžovala na nevýraznou zápletku. Jak už přede mnou podotkli jiní čtenáři, autorce došla látka a kniha vznikla se záměrem vydělat ještě něco na tomtéž příběhu.

1 21.04.2019

Kompletní dílo Konstantina Biebla patří k tomu vnitřně nejcennějšímu, co v knihovně mám.
IV. svazek, zahrnující básně z let 1940-50, čtenáře provádí českými dějinami: básník tu vzpomíná na hlad nejchudších za první republiky, prožívá utrpení druhé světové války a nesvobodu protektorátu a nakonec svými verši buduje stát a bojuje za mír.
Jako hluboce věřící komunista už na konci 40. let trpěl vědomím, že mu socialistický aparát nedůvěřuje a že mu diktuje, jak má psát. Ve sbírce se odráží třeba nucené rozvolnění rýmů, ale i tak občas zasvitnou dozvuky poetismu, třeba v básni o Maově Číně. Zajímavé je, že verš zůstává neinterpunktovaný. Jinak autor skládá dobově příznačná (a většinou ne špatná) díla, například šest básnických portrétů členů Gottwaldovy vlády. Nápaditý je také Havran, děsící Trumana: "Řekni černý havrane / Bude válka nebo ne?"

O Maovi ("Básníci jsou pro mír"):

Básníku demokratické Číny slyšíme znít vaši lyru
Jež zavlažujíc srdce čínských rolníků i naše
/// srdce zalije
Vaše umění toť den ze dne stoupající příliv míru
Po všech terasách rýžových polí vzkříšené Asie

1 15.04.2019

Upřímně řečeno se nedivím Karlu Čapkovi, že jako dramaturg Vinohradského divadla Zavřelovy hry opakovaně odmítal. Opravdu nejsou moc dobré.

Hra o Janu Husovi není ani vydařená jako drama, ani myšlenkově originální: kontrast reformátorova konservativismu a renesanční svobodomyslnosti kostnických kardinálů byl zpracován nesčetněkrát už před Zavřelem. Pokud jde o hru o Nietzschem, autor prostě převedl do replik biografickou kapitolu z vydaných přednášek O. Fischera "Friedrich Nietzsche: Kurs šestipřednáškový". Hru o Ježíšovi jsem zatím nečetla celou (a asi se k ní jen tak nevrátím), proto ji nekomentuji.

Je mi líto, že Zavřel umrzl na lavičce v parku, ale solidarita s autorovým nešťastným osudem samozřejmě nemůže nic měnit na estetickém hodnocení díla. Pokládám je za sotva průměrné.

1 26.03.2019